Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.

Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt? 

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

 Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? 

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

 Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

 

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

211129_Ludwig B._derniéra_1

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Uplynulo 140 let od otevření HD Karlín

Divadlo slaví a připravilo divákům překvapení

Neopomínejte chodit do divadel, čeká Vás tam dokonce i super Ježíšek!

Ondřej Brzobohatý, Iva Pazderková, Egon Kulhánek

Svatá trojice HD Karlín z jiného úhlu pohledu 

Od roku 1881, konkrétně 27. srpna, kdy stavitel a podnikatel  Eduard Tichý otevřel budovu, v níž se nejdříve pořádala cirkusová a varietní představení, později díky Karlu Hašlerovi kabaret, aby se nakonec stalo Hudební divadlo Karlín nejvýznamnější operetní a především muzikálovou scénou v zemi, uplynulo letos 140 let! Původně se jmenovalo Théâtre Variété a  prošly jím osobnosti zvučných jmen, za mnohé E. F. Burian, Jan Werich, Oldřich Nový, Vlastimil Burian, Karel Vlach, Ljuba Hermanová, Laďka Kozderková, Jaroslava Adamová, Radek Brzobohatý, Karel Fiala a další a další!  Proslýchá se dokonce, že v něm účinkoval i mladý Charlie Chaplin, Stan Laurel nebo kouzelník Harry Houdini.

Václav Noid Bárta, jeden z hlavních protagonistů 

Odměnou divákům je již roky skvělý repertoár, divadelníkům pak neustále vyprodané hlediště! Proto se divadlo za tuto diváckou věrnost rozhodlo přinést něco navíc! SOUTĚŽ O 140 VĚCNÝCH CEN, dárky na každém představení i soutěže na sociálních sítích!

 

Co se chystá?

1/ Losování jednoho diváka na každém představení od 1. 10. 2021 až do Vánoc, výhrou budou vždy 2 volné vstupenky a limitované tričko k 140. výročí

2/ Prosincová soutěž o 140 vstupenek / dárkových poukazů na sociálních sítích! Sdílej a označ další 3 přátele, s kterými bys šel do divadla a těš se na slosování! 35 výherců obdrží po 4 vstupenkách / dárkových poukazech a všechny pak rádi uvítáme v příštím roce v HDK!

3/ Hlavní soutěž o 140 věcných cen! Tato soutěž je pro všechny diváky, kteří od 1. 10. 2021 až do Vánoc přijdou na představení Hudebního divadla Karlín, vyplní slosovatelný kupón ve foyer divadla a zařadí se tak do slosování, které za účasti největších sponzorů cen proběhne před diváky na posledním předvánočním představení!

Důležitým vzkazem divákům je také to, že ať už nás čekají (ale raději nečekají) jakákoli opatření, která by nedovolila dohrát všechna představení do Vánoc, soutěž na nezbytně nutnou dobu bude přerušena a pokračovat se bude hned, jak to půjde. Ti, kteří už svůj slosovatelný lístek do té doby vhodili do losovacího osudí, zůstávají ve hře!

 

Seznam výher  (140 let Hudebního divadla Karlín)

  1. cena: Letecký zájezd pro dva na Kanárské ostrovy (Canaria Travel CZ s.r.o.) v hodnotě 100 000,- Kč
  2. cena: 2 letenky (vč. zpáteční) dle vlastního výběru (Smartwings, a.s.)
  3. cena: Smart 4K UHD TV Sencor s úhlopříčkou 140 cm (FAST ČR a.s.)

 

  1. cena: Zapůjčení vozu střední třídy s plnou nádrží na víkend (Auta Super s.r.o.) vůz prémiové značky na víkend
  2. cena:  Odvoz luxusním vozem do divadla a zpět do 150 km od Prahy (Kar Limousine service s.r.o.)
  3. cena: Dermacol dárkový balíček kosmetiky v hodnotě 5000,- Kč
  1. – 9. cena: Air Pods – bezdrátová sluchátka Apple (iStyle CZ, s.r.o.)
  2. – 13. cena: Hodinky Gant (FAST ČR a.s.)
  3. – 17. cena: Výrobník nápojů Sodastream Spirit Black (FAST ČR a.s.)
  4. – 25. cena: Stará žitná myslivecká Single barel (Palírna U zeleného stromu a.s.)
  5. – 35. cena: Degustační karton vína Vinařství Vajbar (Vinařství Vajbar Rakvice – Zaječí)
  6. – 40. cena: Poukázky na nákup obkladů, dlažeb, vybavení koupelen a kuchyní hodnotě 2 000,- Kč (ProCeram)
  7. – 50. cena: Dárkový koš se sušeným ovocem a oříšky v hodnotě 1000,- Kč (Alika a.s.)
  8. – 60. cena: Balíček potravinových doplňků pro sport a volný čas v hodnotě 1 000,- Kč (Nutrend a.s.)
  9. – 70. cena: Poukázka na kadeřnické služby v hodnotě 1 000,- Kč (kadeřnictví Be Cut Praha Břevnov)
  10. – 80. cena: Poukázka na nákup spodního prádla v e-shopu v hodnotě 1 000,- Kč (Trenýrkárna.cz)
  11. – 90. cena: Balíček ekologicky šetrné drogerie pro úklid, praní, mytí nádobí apod. v hodnotě 1 000,- Kč (Feel Eco)
  12. – 100. cena: Poukaz na nákup nářadí v hodnotě 1 000,- Kč (Proteco nářadí s.r.o.)
  13. – 110. cena: Poukaz na nákup krabičkové ABC diety v hodnotě 1 000,- Kč (Abeceda Zdraví, s.r.o.)
  14. – 120. cena: Balíček dětských knih a audio knih (T-soft a.s.) + 2 volné vstupenky na rodinné muzikály HDK Junior
  15. – 130. cena: Dárkový poukaz do divadelní restuarace Theatro + Exkluzivní kniha Hudební divadlo Karlín Od varieté k muzikálu
  16. – 135. cena: Dárkový balíček DERMACOL v hodnotě 1 000,- Kč + 2 volné vstupenky na představení HDK
  17. – 140. cena: Tričko k 140. výročí HD + 2 volné vstupenky na představení HDK

No, tak kdo to vyhraje? Václav Noid Bárta 

Divadlo se rozhodlo slavit hodnotnými cenami, nechystá pro diváky na podzim ani žádnou premiéru ani koncert. Panují totiž neustálé obavy z návratu protipandemických opatření a v této nejisté situaci by podle slov ředitele HD Karlín Egona Kulhánka nacvičovat nový muzikál byla nezodpovědnost. Mohlo by se stát, že by představení neproběhlo a veškerá práce účinkujících by byla zbytečná.

Ondra Brzoboa a Markéta Shimmerová Procházková

Zeptali jsme se…..

Ondřej Brzobohatý

 Ondřej Brzobohatý 

Doba pandemie byla pro divadlo těžká. Jak jste to prožívali či přežívali v Karlíně?

„Já jsem napsal jeden muzikál, který budeme tady hrát a jeden mám rozpracovaný. Věnoval jsem se svojí práci, využil jsem ten čas pro tvorbu nových děl.“

Ondra „Ještě jednou, jo?“ 

Ondra „No, snad raději ne!“ 

A co byste cítili, kdyby přišel další lockdown?

„Asi  bychom byli stejně  jako při  tom prvním nešťastní, že nemůžeme dělat to, co umíme, co jsme vystudovali, co milujeme a čemu  jsme zasvětili svůj život, a to je divadlo. Ale jak říkal Cimrman – můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom polemizovat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.“

„A co teda bys chtěl?“   „Noooo, psát a hrát…..“

 “ A ty už bys to podruhé nedal? „No,… jo. Ale nerad. To už by byl zločin vůči kultuře. „

Přesto, někde ve skrytu duše každý tuší, že se to stát může. Vlastně ani nepřicházíte v rámci oslav s žádným koncertem, s žádnou premiérou…

„Ano, může se to znovu stát, ale víte, já o tom vůbec nechci ani přemýšlet, ani dokonce polemizovat, protože mě ta představa jednoduše vůbec nebaví. Dnes  už je logistika všech  protipandemických opatření tak propracovaná, že by další zákaz byl opravdu jen pouho pouhý nešťastný business, který by kulturu úplně  podseknul a byl by to už zločin. Přeji si, ať  lidé chodí do divadel, kultura zušlechťuje člověka!“

Ale co když se lidé v současné době bojí chodit do divadel?

Ať  se právě nebojí! Nemůže existovat nic, co by mělo kulturu zahubit, protože kultura je vzduch, který dýcháme, jakýkoliv růst člověka, to je kultura. Ačkoliv se vláda tváří, že umění  je až na posledním místě v našem hospodářství, není a nemůže to být pravda. Pokud si člověk pustí umění do svého života a svého srdce, má lepší život. Tedy přinejmenším přináší mu to naplnění jeho vlastního života a také radost.   My umělci jsme také v divadlech, pochopitelně,  žijeme tu a nebojíme se přijít.  To by přece nedávalo smysl. Proč by se měli tedy bát přijít diváci?“

Někdy slyším názory, že umělci jsou „lehkoživkové“, kteří nechtějí dělat žádnou pořádnou práci. Třeba péct rohlíky, nebo opravovat dálnice…. Co si o takovém tvrzení myslíte?  Možná proto je kultura odsunuta na tu poslední kolej!

„Mně to přijde opravdu směšné. To je špatný názor.  Umělci jsou lidé, kteří dělají svět lepším. Ať si tedy lidé, kteří si toto myslí,  někam zalezou a žijí bez kultury, občas také narážím na různé názory, ale srážka s   někým takovým znamená jen nereagovat na tato tvrzení. Já nepopírám, že jiná práce je důležitá. Ano, musíme jíst i stavět, ale právě tak důležité je i chodit do divadel.  Kultura je odkaz národa dalším generacím. A my umělci, ji musíme pochopitelně dělat co nejlépe, jak jen to je možné. Nekvalitní práce nikdy nepřinese tu pravou radost. Jen dobré věci zůstanou jako ten správný odkaz pro naše příští generace, ať už se to týká staveb nebo kultury.“

 

Děkujeme za rozhovor  

 

Iva Pazderková a Markéta Shimmerová Procházková 

Zeptali jsme se ….

 

Iva Pazderková

Zmínila jste lehce během tiskové konference (140 let HD Karlín)  americké publikum a české, cítíte zřejmě  nějaký rozdíl. Můžete to čtenářům více  přiblížit?

Američané jsou otevřenější v projevech, jsou zvyklí své city dávat více najevo, u nás  se ještě lidé jaksi bojí ukázat city, to znamená vůbec  se  i zasmát, dát najevo, že se jim něco líbí, i když je to dnes také už úplně jiné než dříve. Přesto, v Americe  je všechno mnohem otevřenější.“

Dobře. Ale otevřená  reakce může být také negativní. Co cítíte, když na Vás někdo „prská“?

„To se mi asi nestalo, že by někdo prskal nebo bučel. Dobře, hrála jsem v Americe  v roce  1996 v  divadle v malém městě. Připouštím. No,  každá reakce je reakce! Znamenalo by to pro mě,  že tu práci nedělám dobře, mrzelo by mě to a určitě bych se snažila s tím něco udělat, rozhodně!“

Děkujeme!

vedení HD Karlín

Foto: Eva Smolíková

Text:  Tomáš Matějovský, archiv, Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín 

I vy se můžete podílet na nominaci!

Agentura DILIA jako každoročně udělí studentům „Cenu Evalda Schorma“ za původní hru, dramatizaci či překlad. Máte na to ještě celý březen!

Tato cena, nesoucí jméno režisérské legendy, je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FFUP, FPF a Konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad.

Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu).

Nominována mohou být tato díla:

  • původní hra

  • překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené)

  • dramatizace

Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.

Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena jednak v písemné formě na adresu DILIA, Krátkého 1, 190 00 Praha 9, a také e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 31. března 2021.

Evald Schorm zcela vpravo) při natáčení

Hlavní cíle:

Základním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díky „Ceně Evalda Schorma“ se jejich díla mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. „Cena Evalda Schorma“ se během své existence stala vedle „Ceny Alfréda Radoka“ prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

S Janem Werichem

Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než 44 divadelních inscenací (například: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, Studio Ypsilon, A studio Rubín, Městské divadlo Zlín, Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami) a 9 rozhlasových inscenací.

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN