Kabaret Winton

Dramatický příběh zachráněných dětí

Švandovo divadlo uvádí inscenaci Kabaret Winton. Dramatický příběh zachráněných dětí se tak dočká divadelního zpracování

Silný příběh dvou sester inspirovaný skutečnými osudy a dramatickými historickými událostmi slibuje divákům Švandova divadla inscenace Kabaret Winton. Na scénáři se podílela spisovatelka Kateřina Tučková a jeho spoluautorem je i Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ten inscenaci zároveň režíruje a téma záchrany židovských dětí Nicholasem Wintonem představí publiku v přitažlivém kabaretním žánru – se zpěvem, tancem, stepem i podmanivou živou hudbou přímo na scéně. Přeživší Ester, hledající po padesáti letech ve staré vlasti ztracená rodinná pouta, hrají hostující Jaroslava Pokorná v alternaci s Danou Syslovou. Mladší sestru Ludmilu, jejíž život se odvíjel zcela jinak, a zároveň Matku obou dívek, ztělesní Bohdana Pavlíková. Kabaretiéra Kašpara, postavu obdařenou ďábelskou ironií a charismatem, bude představovat Miroslav Hanuš, publiku Švandova divadla známý vynikajícím ztvárněním Jana Wericha v inscenaci Hadry, kosti, kůže.

Pozoruhodný příběh vypráví o dvou sestrách ze židovské rodiny. Starší z nich unikla v roce 1939 z okupovaného Československa. Díky rychlé pomoci Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků se tak třináctiletá Ester stala jedním z 669 dětí, které se včasným odjezdem do Británie v narychlo vypravených vlacích vyhnuly téměř jisté smrti v koncentračních táborech. Když se v lednu 1989 Ester už coby starší dáma do své vlasti vrací, ubytuje se v poněkud zašlém grandhotelu Evropa, v předválečném období známém jako elegantní hotel Šroubek. Právě zde, v soukromém apartmá, zřídil Nicholas Winton svoji pražskou kancelář, odkud se svými kolegy organizoval první záchranné operace. Hotel je ovšem v inscenaci fantaskním místem, kde neplatí zákony času ani prostoru…

Známý příběh, kdy chceme vědět víc

Režisér Martin Františák je renomovaným divadelníkem známým mimo jiné svoji básnickou obrazivostí. A také precizní prací s herci, kteří pod jeho vedením podávají výborné výkony. V roli Matky obou děvčátek a později i v úloze mladší sestry Ludmily tak uvidíme Bohdanu Pavlíkovou, herečku ryzího prožitku a autenticity.

„Ve Švandově divadle jsou mé role především matky, vychovávající nebo třeba tesknící,“ uvádí herečka. „Tato matka je však jiná. Volba poslat dceru do cizího světa, nevidět ji dospívat, ale zároveň vědět, že pro ni mohu udělat to nejlepší – poslat ji pryč, daleko, od rodiny, od sebe… Uf! Nepředstavitelná situace,“ uvažuje Bohdana Pavlíková. A dodává, že o osudech Wintonových dětí samozřejmě věděla, zrovna tak o jeho odvaze konat a pomoct. „Ale až text hry a slova Matky, kde o své dcerce Ester s Nicholasem jedná, mě přinutilo chtít vědět víc. Kam jely? Jak zvládly odloučení od rodiny? Jak dlouho jim trvalo, než zapomněly? Na rodiče? Kamarády? Na domov? Dělo se to tenkrát, děje se i teď, i když v jiných souvislostech,“ říká Bohdana Pavlíková.

Starší ze sester, Ester, která přijíždí do Prahy po padesáti letech, hraje hostující Jaroslava Pokorná v alternaci s Danou Syslovou. V úloze kabaretiéra Kašpara se diváci mohou těšit na Miroslava Hanuše, stálého hosta smíchovské scény. Otce rodiny ztvární Tomáš Petřík, Nicholase Wintona ztělesní Matěj Anděl, zpěvačku Linu hraje Andrea Buršová, Wintonovu spolupracovnici Doreen Warrinerovou a Hannah, dceru Ester, ztvární Anna Grundmanová (dříve Stropnická). Jako Obřadník a Číšník se objeví Jacob Erftemeijer. Do role velkouzenáře Bartáka, reprezentujícího v předválečných letech „neškodný“ český nacionalismus, a později i do úlohy mazaného Recepčního v hotelu konce 80. let obsadil režisér Roberta Jaškówa. V dalších úlohách uvidíme Petra Kulta (Martin Blake), hostujícího Tomáše Červinka (strýc Benjamin) a Anežku Šťastnou (Švédka Kerstin a Katuška). V úloze třináctileté Ester se alternují Katarína Mišejková a Sára Lutovská.

Kabaret s nadčasovým průvodcem

S nápadem odlehčit závažné téma formou kabaretu přišel režisér Martin Františák. „Nejen kvůli hudebnosti, ale i pro možnost zkratky, lomu nálad a výrazné obrazivosti. Kabaret navíc k době konce 30. let patřil. Kusé výjevy také spíše odpovídají fragmentům lidské paměti,“ vysvětluje dramaturgyně Martina Kinská. A zmiňuje i kabaretní stylizaci, hravost, grotesknost a někdy až krutý sarkasmus, který Františákova režie v tomto žánru podtrhuje.

Kabaretnímu žánru podle Kinské odpovídá i jistá svéráznost Wintonova charakteru. Ten totiž neváhal kvůli záchraně dětí i riskovat a pro urychlení celé „transakce“ zfalšovat i některé dokumenty…  Kabaret s sebou také přivádí na scénu postavu, která nepodléhá skutečnému plynutí času – ironického, ďábelsky obratného průvodce a baviče Kašpara přezdívaného Frak. Ten představuje typ přizpůsobivého člověka, který proplouvá různými dobami a systémy. „Od začátku jsme věděli, že tuto postavu bude hrát náš stálý host Miroslav Hanuš. Za vynikající ztvárnění Jana Wericha v inscenaci Hadry, kosti, kůže se ocitl v širší nominaci na Cenu Thálie. Také tento titul režíroval Martin Františák,“ připomíná Martina Kinská.

Pohádka s otevřeným koncem

Jak dále uvádí dramaturgyně, už před čtyřmi lety oslovilo Švandovo divadlo spisovatelku Kateřinu Tučkovou, zda by pro divadlo nechtěla zpracovat téma Wintonových dětí. „Kateřina se tehdy pustila do velmi pečlivé rešeršní práce. A po prostudování mnoha osudů přišla s příběhem dvou sester. A také s důležitým postřehem, že příběh Wintonových dětí vnímáme většinou jako trochu sentimentální pohádku s jasným happyendem. Jenže skutečnost byla složitější: záchrana života znamenala pro děti zároveň ztrátu jejich domova a často i úplné vytržení z kořenů. Děti adoptované britskými rodinami ve většině případů navždy přišly o své skutečné rodiče, kteří během války zahynuli. Ztratily rodný jazyk, náboženskou víru a často i svá pravá jména. A pokud se po válce pokusily o návrat, v bývalé vlasti už většinu z nich nikdo nečekal,“ vysvětluje Kinská.

I proto se v inscenaci objevuje motiv tomboly a obchodu – nabídky, poptávky, ale i štěstí, bez něhož nelze žádný byznys uzavřít. Na odjezd dětí do bezpečí museli například jejich rodiče sehnat v té době nemalou sumu padesáti liber. Britské rodiny si pak nové členy domácnosti vybíraly podobně jako zboží z „katalogu“, z něhož jim je Winton – coby zkušený muž ze světa financí – dokázal efektivně nabídnout. „Kabaret Winton tak zároveň připomíná, že nic v životě nebývá zadarmo. A že i za tu nejšťastnější výhru v loterii života se musí něčím zaplatit,“ poznamenává Martina Kinská.

Výtvarné pojetí vytvořil Marek Cpin, Františákův stálý spolupracovník a autor výrazných scén i kostýmů. „Hlavními prvky prostoru, v němž plyne příběh, čas i životy, jsou velký koberec se vzorem a la art deco a nad ním velký osvětlený strop. Změnami nábytku a detailů se tento prostor proměňuje na různá místa hotelu, ale například i na domácnost – útulný domov, který Ester musela opustit. Kostýmy vycházejí z reálné módy konce 30. a v druhé polovině inscenace i z 80. let 20. století,“ uvádí Kinská.

Poprvé bude se Švandovým divadlem spolupracovat choreograf Tomáš Rychetský, hudební doprovod svěřil režisér Ivanu Acherovi. „Ten vedle podmanivé scénické hudby inspirované mimo jiné dobovou muzikou 30. let zhudebnil také texty básní Františka Gellnera. Z jeviště zazní také živá hudba v podání klavíristy Zdeňka Dočekala alternujícího se s Martinem Radou,“ uzavírá dramaturgyně.

Víte, že…

… vznik scénáře a poté i samotné inscenace výrazně ovlivnilo i téma uprchlíků, kteří zoufale hledali země i konkrétní lidi, kteří by je přijali? Nejdříve šlo o uprchlíky ze Sýrie, v době přípravy samotné inscenace a její premiéry pak i o uprchlíky z Ukrajiny.

… příběh dvou sester sestavila Kateřina Tučková na základě reálných podkladů a motivů? „Mohou k sobě ale nalézt cestu dvě ženy, které mají společnou krev, ale už ne život a paměť? Každá z nich vyrostla v jiné společnosti, v jiném systému, v jiném povědomí o své rodině… Nedáváme jednoznačnou odpověď, spíš jen klademe i tyto otázky,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská.

…. scénář inscenace Kabaret Winton byl nakonec kolektivním dílem? „Kateřina Tučková vytvořila první verzi scénáře, který jsme posléze použili jako námět a základní osnovu. Ke spolupráci jsme v ten moment přizvali dramatičku Markétu Nekolovou, známou také jako Markétu Bláhovou. Ta zpracovala téma mezilidských vztahů: citlivě a nesentimentálně. Markéta měla na starost linku 80. let. A Martin Františák se soustředil na finální uchopení kabaretní části,“ vysvětluje Martina Kinská.

… Nicholas Winton (19. 5. 1909, Londýn – 1. 7. 2015, Slough) pocházel z německo-židovské rodiny? Rodina si však po Mnichovské dohodě změnila příjmení na Winton, aby dala najevo nesouhlas s tím, co se v Německu dělo. Malý Nicholas byl i se sourozenci pokřtěn. Původní profese burzovního makléře, který se dokáže zorientovat v nabídce a poptávce, vyřídit patřičná povolení a dobře rozumí pravidlům obchodu, mu byla později při záchraně židovských dětí velmi užitečná.

… během své návštěvy Prahy Winton viděl, v jak nuzných podmínkách žijí uprchlíci ze Sudet, a rozhodl se pomoci českým, zejména židovským dětem? Spolu s dalšími spolupracovníky a dobrovolníky (mj. Martinem Blakem a Doreen Warrinerovou) zorganizoval nejprve z Prahy, a poté i z Anglie, výjezd celkem osmi vlaků (první odjel 14. 3. 1939, osmý 2. srpna 1939). V nich se dostalo do bezpečí 669 dětí. Devátý vlak s 250 dětmi měl Protektorát Čechy a Morava opustit 1. září. Vypukla však druhá světová válka a už nebyl vypraven. Žádné z dětí, které jím mělo vycestovat, válku nepřežilo.

… Nicholas Winton četl Mein Kampf a nepochyboval o tom, co má Hitler v plánu? Zároveň věděl, že hraje o čas: aby ho neztrácel, rozhodl se zřídit fiktivní pobočku humanitární organizace na záchranu uprchlíků včetně vlastnoručně vyrobeného razítka.  Mnohé dokumenty tak nejprve zfalšoval, a teprve poté na úřadech vyřizoval ty pravé.

… za podstatné pokládal Nicholas Winton děti především zachránit a dostat je do britských rodin? Neřešil proto, zda se jednalo například o křesťanskou rodinu. Jako zkušený obchodník věděl, že i způsob nabídky dětí je důležitý. Měl proto systém kartiček, z nichž mohl požadované dítě nabídnout (např. kategorie dívky, 8 let).

…. z apartmá hotelu Šroubek, kde Winton bydlel, se záhy stala kancelář? Proudili sem nejen pomáhající dobrovolníci, ale také rodiče, kteří se dozvěděli o Wintonově záchranné akci.  Ti přicházeli prosit za své děti, aby je dal na seznam.

… sám Winton o záchraně dětí dlouho vůbec nemluvil?  Až v 80. letech se prý – podle svědectví jeho dcery Barbary – pokusil podat zprávu židovským organizacím. Senzaci způsobil až televizní pořad BBC That´s Life. Tehdy už dospělé děti tvořící velkou část publika poděkovaly svému zaskočenému a dojatému zachránci přímo před kamerami.

…. v říjnu 1998 ocenil Nicholase Wintona prezident Václav Havel Řádem TGM? Miloš Zeman mu v říjnu 2014 předal Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky. V roce 2003 byl Alžbětou II. povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád britského impéria. K jeho jménu od té doby patří titul Sir.

… podle scenáristy a režiséra Mateje Mináče se do dnešní doby se povedlo dohledat zhruba 300 Wintonových dětí? Většina z nich žije či žila ve Velké Británii, ale i v České republice, Izraeli, USA, Kanadě, Německu, Švýcarsku, na Novém Zélandu a v Austrálii. Dalších 300 dětí se zřejmě usídlilo v Jižní Americe. Rodiny Wintonových dětí už čítají přes 6000 lidí.

Premiéra inscenace 22. října ve Velkém sále Švandova divadla, reprízy se uskuteční 24. října, 4., 12. a 19. listopadu

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.

Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt? 

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

 Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? 

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

 Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

 

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

211129_Ludwig B._derniéra_1

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Uplynulo 140 let od otevření HD Karlín

Divadlo slaví a připravilo divákům překvapení

Neopomínejte chodit do divadel, čeká Vás tam dokonce i super Ježíšek!

Ondřej Brzobohatý, Iva Pazderková, Egon Kulhánek

Svatá trojice HD Karlín z jiného úhlu pohledu 

Od roku 1881, konkrétně 27. srpna, kdy stavitel a podnikatel  Eduard Tichý otevřel budovu, v níž se nejdříve pořádala cirkusová a varietní představení, později díky Karlu Hašlerovi kabaret, aby se nakonec stalo Hudební divadlo Karlín nejvýznamnější operetní a především muzikálovou scénou v zemi, uplynulo letos 140 let! Původně se jmenovalo Théâtre Variété a  prošly jím osobnosti zvučných jmen, za mnohé E. F. Burian, Jan Werich, Oldřich Nový, Vlastimil Burian, Karel Vlach, Ljuba Hermanová, Laďka Kozderková, Jaroslava Adamová, Radek Brzobohatý, Karel Fiala a další a další!  Proslýchá se dokonce, že v něm účinkoval i mladý Charlie Chaplin, Stan Laurel nebo kouzelník Harry Houdini.

Václav Noid Bárta, jeden z hlavních protagonistů 

Odměnou divákům je již roky skvělý repertoár, divadelníkům pak neustále vyprodané hlediště! Proto se divadlo za tuto diváckou věrnost rozhodlo přinést něco navíc! SOUTĚŽ O 140 VĚCNÝCH CEN, dárky na každém představení i soutěže na sociálních sítích!

 

Co se chystá?

1/ Losování jednoho diváka na každém představení od 1. 10. 2021 až do Vánoc, výhrou budou vždy 2 volné vstupenky a limitované tričko k 140. výročí

2/ Prosincová soutěž o 140 vstupenek / dárkových poukazů na sociálních sítích! Sdílej a označ další 3 přátele, s kterými bys šel do divadla a těš se na slosování! 35 výherců obdrží po 4 vstupenkách / dárkových poukazech a všechny pak rádi uvítáme v příštím roce v HDK!

3/ Hlavní soutěž o 140 věcných cen! Tato soutěž je pro všechny diváky, kteří od 1. 10. 2021 až do Vánoc přijdou na představení Hudebního divadla Karlín, vyplní slosovatelný kupón ve foyer divadla a zařadí se tak do slosování, které za účasti největších sponzorů cen proběhne před diváky na posledním předvánočním představení!

Důležitým vzkazem divákům je také to, že ať už nás čekají (ale raději nečekají) jakákoli opatření, která by nedovolila dohrát všechna představení do Vánoc, soutěž na nezbytně nutnou dobu bude přerušena a pokračovat se bude hned, jak to půjde. Ti, kteří už svůj slosovatelný lístek do té doby vhodili do losovacího osudí, zůstávají ve hře!

 

Seznam výher  (140 let Hudebního divadla Karlín)

  1. cena: Letecký zájezd pro dva na Kanárské ostrovy (Canaria Travel CZ s.r.o.) v hodnotě 100 000,- Kč
  2. cena: 2 letenky (vč. zpáteční) dle vlastního výběru (Smartwings, a.s.)
  3. cena: Smart 4K UHD TV Sencor s úhlopříčkou 140 cm (FAST ČR a.s.)

 

  1. cena: Zapůjčení vozu střední třídy s plnou nádrží na víkend (Auta Super s.r.o.) vůz prémiové značky na víkend
  2. cena:  Odvoz luxusním vozem do divadla a zpět do 150 km od Prahy (Kar Limousine service s.r.o.)
  3. cena: Dermacol dárkový balíček kosmetiky v hodnotě 5000,- Kč
  1. – 9. cena: Air Pods – bezdrátová sluchátka Apple (iStyle CZ, s.r.o.)
  2. – 13. cena: Hodinky Gant (FAST ČR a.s.)
  3. – 17. cena: Výrobník nápojů Sodastream Spirit Black (FAST ČR a.s.)
  4. – 25. cena: Stará žitná myslivecká Single barel (Palírna U zeleného stromu a.s.)
  5. – 35. cena: Degustační karton vína Vinařství Vajbar (Vinařství Vajbar Rakvice – Zaječí)
  6. – 40. cena: Poukázky na nákup obkladů, dlažeb, vybavení koupelen a kuchyní hodnotě 2 000,- Kč (ProCeram)
  7. – 50. cena: Dárkový koš se sušeným ovocem a oříšky v hodnotě 1000,- Kč (Alika a.s.)
  8. – 60. cena: Balíček potravinových doplňků pro sport a volný čas v hodnotě 1 000,- Kč (Nutrend a.s.)
  9. – 70. cena: Poukázka na kadeřnické služby v hodnotě 1 000,- Kč (kadeřnictví Be Cut Praha Břevnov)
  10. – 80. cena: Poukázka na nákup spodního prádla v e-shopu v hodnotě 1 000,- Kč (Trenýrkárna.cz)
  11. – 90. cena: Balíček ekologicky šetrné drogerie pro úklid, praní, mytí nádobí apod. v hodnotě 1 000,- Kč (Feel Eco)
  12. – 100. cena: Poukaz na nákup nářadí v hodnotě 1 000,- Kč (Proteco nářadí s.r.o.)
  13. – 110. cena: Poukaz na nákup krabičkové ABC diety v hodnotě 1 000,- Kč (Abeceda Zdraví, s.r.o.)
  14. – 120. cena: Balíček dětských knih a audio knih (T-soft a.s.) + 2 volné vstupenky na rodinné muzikály HDK Junior
  15. – 130. cena: Dárkový poukaz do divadelní restuarace Theatro + Exkluzivní kniha Hudební divadlo Karlín Od varieté k muzikálu
  16. – 135. cena: Dárkový balíček DERMACOL v hodnotě 1 000,- Kč + 2 volné vstupenky na představení HDK
  17. – 140. cena: Tričko k 140. výročí HD + 2 volné vstupenky na představení HDK

No, tak kdo to vyhraje? Václav Noid Bárta 

Divadlo se rozhodlo slavit hodnotnými cenami, nechystá pro diváky na podzim ani žádnou premiéru ani koncert. Panují totiž neustálé obavy z návratu protipandemických opatření a v této nejisté situaci by podle slov ředitele HD Karlín Egona Kulhánka nacvičovat nový muzikál byla nezodpovědnost. Mohlo by se stát, že by představení neproběhlo a veškerá práce účinkujících by byla zbytečná.

Ondra Brzoboa a Markéta Shimmerová Procházková

Zeptali jsme se…..

Ondřej Brzobohatý

 Ondřej Brzobohatý 

Doba pandemie byla pro divadlo těžká. Jak jste to prožívali či přežívali v Karlíně?

„Já jsem napsal jeden muzikál, který budeme tady hrát a jeden mám rozpracovaný. Věnoval jsem se svojí práci, využil jsem ten čas pro tvorbu nových děl.“

Ondra „Ještě jednou, jo?“ 

Ondra „No, snad raději ne!“ 

A co byste cítili, kdyby přišel další lockdown?

„Asi  bychom byli stejně  jako při  tom prvním nešťastní, že nemůžeme dělat to, co umíme, co jsme vystudovali, co milujeme a čemu  jsme zasvětili svůj život, a to je divadlo. Ale jak říkal Cimrman – můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom polemizovat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.“

„A co teda bys chtěl?“   „Noooo, psát a hrát…..“

 “ A ty už bys to podruhé nedal? „No,… jo. Ale nerad. To už by byl zločin vůči kultuře. „

Přesto, někde ve skrytu duše každý tuší, že se to stát může. Vlastně ani nepřicházíte v rámci oslav s žádným koncertem, s žádnou premiérou…

„Ano, může se to znovu stát, ale víte, já o tom vůbec nechci ani přemýšlet, ani dokonce polemizovat, protože mě ta představa jednoduše vůbec nebaví. Dnes  už je logistika všech  protipandemických opatření tak propracovaná, že by další zákaz byl opravdu jen pouho pouhý nešťastný business, který by kulturu úplně  podseknul a byl by to už zločin. Přeji si, ať  lidé chodí do divadel, kultura zušlechťuje člověka!“

Ale co když se lidé v současné době bojí chodit do divadel?

Ať  se právě nebojí! Nemůže existovat nic, co by mělo kulturu zahubit, protože kultura je vzduch, který dýcháme, jakýkoliv růst člověka, to je kultura. Ačkoliv se vláda tváří, že umění  je až na posledním místě v našem hospodářství, není a nemůže to být pravda. Pokud si člověk pustí umění do svého života a svého srdce, má lepší život. Tedy přinejmenším přináší mu to naplnění jeho vlastního života a také radost.   My umělci jsme také v divadlech, pochopitelně,  žijeme tu a nebojíme se přijít.  To by přece nedávalo smysl. Proč by se měli tedy bát přijít diváci?“

Někdy slyším názory, že umělci jsou „lehkoživkové“, kteří nechtějí dělat žádnou pořádnou práci. Třeba péct rohlíky, nebo opravovat dálnice…. Co si o takovém tvrzení myslíte?  Možná proto je kultura odsunuta na tu poslední kolej!

„Mně to přijde opravdu směšné. To je špatný názor.  Umělci jsou lidé, kteří dělají svět lepším. Ať si tedy lidé, kteří si toto myslí,  někam zalezou a žijí bez kultury, občas také narážím na různé názory, ale srážka s   někým takovým znamená jen nereagovat na tato tvrzení. Já nepopírám, že jiná práce je důležitá. Ano, musíme jíst i stavět, ale právě tak důležité je i chodit do divadel.  Kultura je odkaz národa dalším generacím. A my umělci, ji musíme pochopitelně dělat co nejlépe, jak jen to je možné. Nekvalitní práce nikdy nepřinese tu pravou radost. Jen dobré věci zůstanou jako ten správný odkaz pro naše příští generace, ať už se to týká staveb nebo kultury.“

 

Děkujeme za rozhovor  

 

Iva Pazderková a Markéta Shimmerová Procházková 

Zeptali jsme se ….

 

Iva Pazderková

Zmínila jste lehce během tiskové konference (140 let HD Karlín)  americké publikum a české, cítíte zřejmě  nějaký rozdíl. Můžete to čtenářům více  přiblížit?

Američané jsou otevřenější v projevech, jsou zvyklí své city dávat více najevo, u nás  se ještě lidé jaksi bojí ukázat city, to znamená vůbec  se  i zasmát, dát najevo, že se jim něco líbí, i když je to dnes také už úplně jiné než dříve. Přesto, v Americe  je všechno mnohem otevřenější.“

Dobře. Ale otevřená  reakce může být také negativní. Co cítíte, když na Vás někdo „prská“?

„To se mi asi nestalo, že by někdo prskal nebo bučel. Dobře, hrála jsem v Americe  v roce  1996 v  divadle v malém městě. Připouštím. No,  každá reakce je reakce! Znamenalo by to pro mě,  že tu práci nedělám dobře, mrzelo by mě to a určitě bych se snažila s tím něco udělat, rozhodně!“

Děkujeme!

vedení HD Karlín

Foto: Eva Smolíková

Text:  Tomáš Matějovský, archiv, Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín