MICHAIL BARYŠNIKOV v Praze

Idol mnoha ženských srdcí, tanečník Michail Baryšnikov, přednášel verše svého přítele Josifa Brodského, nositele Nobelovy ceny

Mezinárodní divadelní festival „Pražské křižovatky“, který je věnován politickému a divadelnímu odkazu Václava Havla, přinesl  v říjnu 2018 do Prahy představení „Brodskij/Baryšnikov.

Pražské křižovatky“ potvrdily svou pozici výjimečného festivalu, na jehož programu se střetává jak progresivní činohra Národního divadla, tak i další mezižánrové projekty. Festival oživil veškeré prostory Nové scény.

Generální zkouška inscenace  „Brodskij/Baryšnikov proběhla  5. října ve Stavovském divadle, premiéra pak 6. října v téže budově. Idol mnoha ženských srdcí Michail Baryšnikov tentokrát  příliš netancoval, viděli jsme ho v poněkud atypické roli – přednášel verše (v ruském jazyce, s českými titulky).

Baryšnikov započal hvězdnou kariéru v tehdejším Leningradě (Kirov Ballet). V  roce 1974 odešel do  New Yorku, kde se stal hlavním tanečníkem v American Ballet Theatre (ABT). O čtyři roky později přešel do New York City Ballet, kde pracoval s Georgem Balanchinem a Jeromem Robbinsem. O další rok později se stal uměleckým ředitelem ABT, kde během následující dekády vychoval novou generaci tanečníků a choreografů. V letech 1990–2002 působil jako ředitel a tanečník ve White Oak Dance Project – spolu s choreografem Markem Morrisem se tak významně podíleli na rozvoji amerického moderního tance.

Jako herec účinkoval v projektech na Broadwayi i off-Broadwayi, hrál ve filmech i v televizi. Za svou kariéru získal řadu nominací a cen (nominace na cenu Tony a cena Drama za „Proměnu“, nominace na Oscara za „Nový začátek!“).

Z jeho dalších projektů lze jmenovat například „Forbidden Christmas or The Doctor and the Patient“, „Beckett Shorts“, „In Paris“, „Man in a Case“, „The Old Woman a Letter to a Man“.

V současné době je na turné s inscenací „Brodskij/Baryšnikov“, kterou režíroval Alvis Hermanis,  autor prvotního nápadu této inscenace a současně její režisér. Premiéra této inscenace proběhla 15. října 2015 v Novém divadle v Rize.

Alvise Hermanise  nedávno zařadil švýcarský časopis pro umění a kulturu DU Magazine mezi nejvlivnější divadelní režiséry posledního desetiletí.V současné době Hermanis spolupracuje s významnými evropskými divadly (vídeňský Burgtheater, Schaubühne v Berlíně, Kammerspiele v Mnichově, Schauspielhaus v Curychu, Teatro alla Scala v Miláně, Opéra National de Paris, Staatsoper im Schiller Theater v Berlíně, Wiener Staatsoper a La Monnaie Brussels).

Od roku 2012 Alvis Hermanis režíruje opery na Salzburger Festspiele. Mezi jeho operní inscenace patří třeba Il Trovatore s Plácidem Domingem a Annou Netrebko (2014) či La Damnation de Faust s Jonasem Kaufmanem v Opéra National de Paris (2015).

Hermanisovy inscenace byly k vidění na nejdůležitějších divadelních festivalech od Avignonu po Edinburgh a projely více než čtyřicítku zemí. Je držitelem řady ocenění (Evropská cena New Theatre Realities, Stanislavského cena, Zlatá maska, Nestroyova cena a další).

Sólová inscenace  „Brodskij/Baryšnikov“, kterou diváci mohli v Praze zhlédnout, je založená na básních nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského. Michail Baryšnikov, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších  tanečníků své doby, recituje procítěně  výmluvné, poněkud smutné verše svého životního přítele. Verše jsou naplněny bolestným poznáním života a nasloucháme zřejmě  člověku, jehož  životní dráha se už chýlí ke konci.  Snad se ani nedá  mluvit o podzimu života, ale spíše o nadcházející zimě… Představení určitě není určeno  pro ty, kteří se jdou  pouze bavit anebo hledají  povrchní podívanou. Ve svých sedmdesáti letech Baryšnikov ještě stále  ukazuje statnou postavu, která je  samý  hrající  sval, což  by mu záviděl i mnohý mladý chlapec. Během jedné z mála (tanečních?) póz, které Baryšnikov během představení přece jen předvede,  stále vidíme, jak se roky tance vtiskly do jeho  těla.

Scénu tvoří salónek, kam se  Baryšnikov sem tam uchýlí a je-li třeba, videoprojekce rozzáří salónek (například růžemi) a my se ocitáme ve zcela jiném, snovém světě (anebo už na druhém břehu?).  Občas  tu zajiskří prskavky, chvílemi je salonek osvícený a jindy zas ve tmě.  devadesáti minutové představení je poměrně těžké  na pochopení, divák musí dávat dobrý pozor, aby mu neunikal smysl veršů. V tomto velmi náročném představení. Baryšnikov dokázal nejen to, že perfektně přednáší, právě tak perfektně jako tančíval, ale i to, že se nebojí  ztvárnit těžké,  zádumčivé myšlenky.  Mnohý člověk by se jistě zalekl a zřejmě by mu tyto verše  ani „nesedly“ na míru, ale Baryšnikov je i zde  nepřekonatelný.

Inscenace nabízí emocionální cestu do básníkových hlubin a není lepšího interpreta než je právě Michail Baryšnikov. Nezbývá nám než smeknout hlubokou poklonu. 

 Foto: Janis Deinats

Text: Eva Smolíková, Pražské křižovatky

TANEČNÍ MAGAZÍN

„KYLIÁN – Mosty času“

První premiéra sezóny Baletu Národního divadla je poctou významnému českému choreografovi Jiřímu Kyliánovi i jeho tvorbě, inspirující umělce po celém světě. Zároveň oslaví českou státnost, svobodu a 100 let existence Československé republiky. Proběhne 11. 10. 2018 v pražském Národním divadle.

„OSLAVA SVOBODY“

„Tanec nevyjadřuje jen radost, smutek nebo jiné citové rozpoložení, může být i modlitbou, rituálem, terapií nebo intelektuální strukturou.“ (Jiří Kylián)

Komponovaný večer „KYLIÁN – Mosty času“ vznikl u příležitosti 100. výročí vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918, které bylo bodem zvratu v českých dějinách a dodnes je symbolem svobody a demokracie. Právě svoboda tvorby je to, co mají všechny formy umění společné. Na počest této klíčové události vybral Jiří Kylián svá čtyři díla – „Žalmová symfonie“, „Bella Figura“, „Petit Mort“ a „Šest tanců“.

Jiří Kylián je jedním z našich nejuznávanějších a nejrespektovanějších umělců, a to v celosvětovém měřítku. Jeho práce je nesmírně rozmanitá a kreativní, neustále hledá nové cesty a způsoby vyjádření. Kyliánovo široké umělecké dílo, které čítá více než sto kusů, překvapuje svou emoční hloubkou, vnitřním rozechvěním, silnou dramatickou linkou, ale i hravostí. Dominantními tématy pro něj vždy byly motivy lásky a smrti a vše mezi tím.

Kylián je velmi úzce spjat s Nizozemským tanečním divadlem (Nederlans Dans Theater). V roce 1975 se stal jeho uměleckým šéfem, na této pozici působil od roku 1999, až do roku 2009 však zůstal kmenovým choreografem souboru. Coby ředitel divadla uvedl na evropskou scénu mnohé dnes světově uznávané choreografy, jako je Mats Ek či Ohad Naharin. Mezi tanečníky, které inspiroval i k tvorbě, pak byli Nacho Duato, Paul Lightfoot, Patrick Marin, Mario Radačovský nebo Johan Inger. Kyliánova díla jsou inscenována napříč kontinenty.

Michal Štípa a další členové souboru při zkouškách představení „KYLIÁN – Mosty času“

Letos Jiří Kylián oslavil 70. narozeniny a stal se členem francouzské Akademie des beaux-arts, což je nejvyšší pocta, kterou lze ve světě umění získat. Doposud se členství v této prestižní akademii udělovalo v sedmi uměleckých disciplínách. 25. dubna 2018 (kdy byl zvolen Jiří Kylián) se choreografie (a tanec) stala novou kategorií. V současné době se Jiří Kylián věnuje také filmové taneční tvorbě a fotografii.

JIŘÍ KYLIÁN V NÁRODNÍM DIVADLE

Kyliánovo choreografické dílo je v Čechách známé právě díky Národnímu divadlu v Praze. V minulosti uvedlo ND choreografie „Návrat do neznámé země“, „Stamping Ground“, „Sinfonietta“, „Polní mše“, „Dítě a kouzla“, „Petite Mort“ nebo „Last Touch“.

Národnímu divadlu je ctí, že může tímto komponovaným večerem českému divákovi znovu představit tvorbu tohoto jedinečného tvůrce.

„CELEBRATING KYLIÁN!“

Výjimečnost premiéry ¨“Kylián – Mosty času“ se promítá i do nabídky doprovodných programů, kterými by Národní divadlo chtělo doplnit mozaiku výsledného obrazu tvorby Jiřího Kyliána v plné kráse a poučené hloubce.

Zhlédněte představení a přidejte k tomu návštěvu multimediální výstavy, přijďte na Hovory s… inscenačním týmem anebo na taneční sál do Anenského areálu na baletní dílnu určenou široké veřejnosti, kde prostřednictvím předních sólistů nahlédneme do Kyliánova rukopisu a dalších souvislostí.

Již od 10. října bude otevřena v Provozní budově B na náměstí Václava Havla výstava „Celebrating Kylián!“ Expozice byla připravena na počest 70. narozenin Jiřího Kyliána v loňském roce v nizozemském Haagu. Iniciovali ji Holland Dance Festival, Kylian Productions, divadlo Korzo, Nizozemské taneční divadlo (NDT) a Zuiderstrandtheater. Již v červnu tohoto roku jsme výstavu na týden otevřeli, nyní máte opět možnost zhlédnout velice unikátní archivní záběry – vidět Jiřího Kyliána při tvůrčí práci je zážitek. Výstavu doplní i český koutek, ohlédnutí za Kyliánovým repertoárem na českých jevištích.

Výstavu připravuje Kyliánův nadační fond v Praze ve spolupráci s Národním divadlem a festivalem Tanec Praha. Expozice se koná za laskavé podpory a supervize Nizozemského tanečního divadla (NDT) a Kyliánovy nadace v Haagu.

Kdy: 10.─14. října denně od 13 do 22 hodin

a 15. ─25. října denně od 13 do 22 hodin.

HOVORY S…

71 let života a 52 let umělecké tvorby to je jistě z hlediska běhu vesmíru jen jeden nádech a výdech, pouhý mžik, ale z úhlu lidské perspektivy je to kus života naplněného prací, tvorbou, soustředěním, nadšením i zoufalstvím, vírou i ztrátou iluzí…

Pokud se chcete dozvědět více o životě a tvorbě tohoto slavného choreografa, pak neváhejte a přijďte do Národního divadla na besedu s Jiřím Kyliánem, kterou povede umělecký šéf Baletu ND, Filip Barankiewicz.

Kdy:  8. října 2018 v 15 hodin ve foyeru na 1. balkóně Národního divadla

BALETNÍ DÍLNA – „JUST KYLIÁN“

Jiří Kylián byl zvolen členem francouzské Akademie des beaux-arts, což je nejvyšší pocta, kterou lze ve světě umění získat. Doposud se členství v této prestižní akademii udělovalo v sedmi uměleckých disciplínách, 25. dubna 2018, kdy byl zvolen Jiří Kylián, se choreografie (a tanec) stala její novou kategorií. Jsme, jako Národní divadlo,  na Jiřího Kyliána velice hrdi a vážíme si i možnosti uvést na jeviště čtyři jeho díla v rámci inscenace „Kylián – Mosty času“.

Dozvíte se o jeho tvůrčích obdobích, rukopisu, milnících…

Kdy: 21. října 2018

Dílnu doporučujeme dospělým a dětem od 12 let.

Cena: 180 Kč

Kde: v prostorách Baletu ND, Anenské nám. 2, Praha 1

Rezervace nutné na: balet@narodni-divadlo.cz

nebo k.hanackova@narodni-divadlo.cz

PŘÍMÝ PŘENOS ČT

Slavnostní premiéra „KYLIÁN – Mosty času“ bude vysílána v přímém přenosu Českou televizí na kanálu ČT Art. Pokud se vám nepodařilo získat vstupenky na tento večer, nezoufejte, protože představení bude streamováno na piazzetě ND. Zažijte tak premiéru živě spolu s géniem loci na divadelním náměstí Václava Havla.

Kdy: 11. října 2018 ve 20.15

„RŮZNÉ BŘEHY“

Monografie, kterou si můžete zakoupit jak v divadle, na pokladně nebo v e-shopu, se zabývá rozmanitou tvorbou Jiřího Kyliána, analyzuje, mapuje umělcovu dlouholetou spolupráci s Nizozemským tanečním divadlem a jeho vztah k rodišti. Důležitou součástí publikace jsou početné fotografie

Cena: 490 Kč

Foto: Archiv ND a TM

Helena Bartlová, Národní divadlo

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Předkrm deváté StarDance na ZLATÉ PRAZE

Českému Rambovi se líbila rumba █ Co na to náhradník „Geňa“? █ Oldřich jako bukanýr █ Veronika pospíchala █ Na pódiu „malý Beethoven“!

Na svátek Matouše, v pátek 25. září probíhala na piazzetě Národního divadla, nazvané Náměstí Václava Havla,  po celé odpoledne atraktivní akce. Začala ve 14.45 a končila až o sedmé hodině podvečerní. Musela být nutně v hledáčku TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Byla  totiž věnována nejen 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA, ale zejména 9. ročníku populární soutěže StarDance. Ta začíná naostro o polovině října. Vše moderoval tanečník a spisovatel v jedné osobě Jan Onder.

V Big-bandu Milana Šoltésze nehraje pouze malý Beethoven“, ale i půvabné dívky

Na rozdíl od vlastní televizní soutěže, kde bude hudebním doprovodným tělesem Moondance orchestra Martina Kumžáka, však zde hrál živě jiný doprovodný orchestr. Jednalo se o špičkový Big-band Milana Šoltésze. Tento kapelník, důvěrně nazývaný přezdívkou „Šogi“ (čehož se hned několikrát „dopustil“ i zmíněný moderátor celé akce Jan Onder), dokáže kolem sebe soustředit přední muzikantské mistry oboru. Dokladem byl kupříkladu známý pozounista Pavel Šír (pro svou vizáž nazývaný „malý Beethoven“ či „malý Beathoven“, podle lásky k beatu), ale i mnohá další přední jména instrumentalistů.

Kapelník Milan Šoltész s trubkou, jejíž konstrukci sám vymyslel a jíž vyrábí podnik Amati Kraslice

Před již zmíněným vynikajícím hudebním tělesem Milana Šoltésze se nejprve objevilo tančící duo Veronika Arichteva – Michal Necpál. Křehká herečka, která ani při tanci nezapře, že je manželkou předního mladého režiséra Bisera A. Arichteva a dcerou filmového producenta, sice pospíchala, ale i tak se věnovala patřičně dlouho lovcům autogramů. Příznivci to ocenili dlouhým potleskem.

Po instrumentální přestávce se předvedl další taneční pár: Jiří Dvořák a Lenka Nora Návorková. Představitel drsných a mužných filmových, televizních i divadelních rolí opět přesvědčil, že je idolem ženských srdcí. Některé dámy jej dokonce nazývají i českým Rambem. Tentokrát však Dvořák dokazoval, že je mu vlastní i galantnost, romantika a jemný styl projevu. Inu, jak tanec dokáže měnit lidi…

Richard Genzer na poslední chvíli zastoupil zraněného Václava Koptu a hned se blýskl zvedačkou partnerky Jany Zelenkové

Po dalším kratším orchestrálním intermezzu se na improvizovaném tanečním parketu objevili Richard Genzer a jeho taneční spolubojovnice Jana Zelenková. Ta si na populárního „Geňu“ musela zvykat místo herce, klavíristy a textaře Václava Kopty, který z důvodů zranění odstoupil. Ale Richard v sobě nezapřel někdejšího tanečního lídra skupiny UNO. Václava dokonale nahradil a vše korunoval dokonalou zvedačkou Jany.

Tančí Daniela Šinkorová a Michal Padevět

Po nich se představili Daniela Šinkorová a Michal Padevět. Daniela v sobě určitě nenechá tlumit divokou slovenskou krev. Již tento krátký „zákusek“ byl jasnou pozvánkou ke skutečné televizní soutěži, kde to oba jistě rozbalí naostro.

Oldřich Navrátil s Kamilou Tománkovou působili exoticky

Jedním z vrcholů odpoledne byla show herce Oldřicha Navrátila s Kamilou Tománkovou. Herec v bukanýrském šátku a tanečnice v temně rudých šatech dali vzpomenout na minulé StarDance, kde patřili k ozdobám televizního parketu.

Monika Bagárová a Robin Ondráček v rozhovoru s moderujícím Janem Onderem (vlevo)

Překvapivě a neplánovaně se objevil i pár Monika Bagárová – Robin Ondráček. Sličná pěvecká interpretka ukázala, jak je jí pohyb i tanec vlastní. A profesionální mistr svého oboru ji pouze v minimálních detailech korigoval. I tady byly vidět zjevné rezervy. Co od nich uvidíme až to spustí naplno?

Následovaly rozhovory i autogramiády, které probíhaly vlastně průběžně… Za Šoltészova doprovodu si zazpíval i mladý a úspěšný Radek Banga. Moderátor se na chvíli převtělil do role instruktora a lídra svých televizních „Hrátek s Janem Onderem“. Poté parket patřil Janu a Jonáši Tománkovým a Šárce Kosmákové. Je vystřídal Marek Zelinka s Veronikou Lálovou. Pak se v rolích instruktorek objevily herečka Dana Batulková a skokanka o tyči Kateřina Baďurová. Je doplňoval nezbytný Jan Onder a Marie Nahodilová. Poté se představila Veronika Lálová sólově. Se sambou. A po dalším vystoupení tria Jan Tománek – Jonáš Tománek – Šárka Kosmáková opět. Tentokrát s André Negarem a salsou.

Bylo to skutečně nabité odpoledne, pozdní odpoledne a podvečer. Dává to  vše dohromady tušit, že devátý cyklus StarDance bude stát za to.

3 dotazy pro účastníky páteční taneční show:

Populární herec Jiří Dvořák (vpravo) se podepisuje, společně se svou taneční partnerkou Lenkou Norou Návorkovou (blíže k objektivu)

Herec Jiří Dvořák na dotaz, jaký tanec má nejraději odpověděl:

Dříve jsem asi nejvíce míval rád rumbu. Je pravda, že se teď situace kvůli mým kyčlím trochu změnila. Tak možná budu rád, když vůbec tu rumbu ve zdraví přežiju.“

Richard Genzer v sobě nezapře někdejšího tanečníka skupiny UNO

Populární herec, komik, ale původně tanečník, Richard „Geňa“ Genzer se svěřil:

Je pravda, že si s Václavem Koptou děláme občas navzájem z hecu psí kusy. Moc bych za to nedal, že mi tohle Vašek provedl schválně…“ 

Daniela Šinkorová bude mít letos ve StarDance premiéru

Půvabná zpěvačka a herečka Daniela Šinkorová v nadsázce prozradila:

Na StarDance jsem se těšila skoro odmalička. Vlastně dříve, než vůbec vznikla.“

Foto: MTF Zlatá Praha 2018 a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Co se nechvěje, není pevné aneb Národní divadlo se chvělo pro PETRA ZUSKU

Petr Zuska oslavil své narozeniny v ND představením „Chvění“

15. září oslavil choreograf, tanečník  a bývalý šéf Baletu ND v Praze své narozeniny a v rámci této oslavy, ale i v rámci festivalu  Zlatá Praha, mohli diváci zhlédnout inscenaci „Chvění“.

Petr Zuska (rozhovor s ním najdete na stránkách TANEČNÍHO MAGAZÍNU) je tvůrcem evropského formátu, kterého milovníkům tance představovat nemusíme. Výjimečný choreograf, profiluje se jako individuální osobnost, což na inscenaci „Chvění“ jednoznačně vidíme. Ve své tvorbě využívá inovativní přístup k moderní tvorbě, ale také je schopen celistvě uchopit dějový balet.  Jeho inscenace jsou promyšlené, najdeme tu svět symbolů, duchovní otázky a možná také filozofické otázky, protože jak nám Petr Zuska kdysi sám řekl, přál si být v mládí filozofem.

Chválen i kritizován si šel Petr Zuska vždy svou vlastní cestou, věrný svému přesvědčení. Na svém kontě má (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory.

A samotné „Chvění“?  Dílo je  obrazem plným symbolů, dotýká se řady témat spojených s lidským bytím, koloběh života a smrti, koloběh opouštění.  Pláč a smích, válka a mír. Velké chvění se může změnit v zemětřesení, může znamenat konec, ale i začátek. Chvění je tu od počátku a my jsme jeho součástí.  Je patrné, že inscenace samotná nedá divákovi ani na chvíli odpočinout. Neustále je nucen sledovat, cože se to na jevišti děje a jaké filozofické otázky si má  právě klást.

Název „Chvění“ vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici.  Větší část hudební plochy pak ale patří Henryku Mikolaji  Góreckému.  Hradišťan a hudba Henryka Góreckého?  Ostrý kontrast. Ne  každý musí obdivovat či uznávat toto spojení, ostatně ani já nejsem příznivcem této směsice. Ale závěrem představení si  říkám: „A proč ne?“  Petr Zuska vybíral hudbu svým srdcem, ukazuje nám své pocity, tak proč kritizovat. I tato nesourodá kombinace hudby  vytváří harmonický celek.

Chvění“ začíná první větou 3.symfonie Henryka Góreckého. Temno, snad zánik, snad mizení ve věčnosti. Těla tanečníků, vypadajících jako černé stíny, mumie či přízraky, sklouzávají po schodech z pozadí scény, hlavu zahalenou černou látkou. Na kraji jeviště se chvíli zděšeně zastaví – a zmizí.. navždy? Následuje jedna vlna těl za druhou. Klikatá bílá čára vprostřed jeviště značí možná nějaký velký zlom a po něm přichází zemětřesení, tedy pěkně silné zachvění. Tento smutný obraz evokuje hned několik vkladů – může to být abstraktní koloběh života, vznik a zánik, může to také být jako valící se láva z puklin země, možná i oběti něčeho zlého.

Poté na scénu vstupuje muž v černých kalhotách, s kufrem v ruce a na schodišti stojí žena v bílých šatech. Bolestné loučení. Snad je to partner, snad syn. Ale utrpení  a bolest je cítit naprosto hmatatelně. Objevují se ale i další muži s kufry v ruce, všichni se někam ubírají a mizí. Zde si můžeme představit válku, miliony Židů odcházejících do koncentračních táborů, miliony srdcervoucích loučení. Na konci prvního dějství sedí žena a muž na kufrech se svěšenými hlavami, vše se noří do tmy. 

Ve druhé části inscenace  zazní naprostý kontrast s Góreckého hudbou – Hradišťan. Písně o posledním se třesoucím listu na platanu znějí vesele a hravě, najednou všechno jásá. Oslava života.Tanečníci i jejich partnerky mají na sobě dlouhé, bílé plisované sukně.  Doslova jako divoši, kteří vydupávají u svých ohňů energii z Matky Země.

Ale opakuje se tu i naléhavá otázka: A co já?  Chvějící se list na platanu svůj úkol nepokazil, ale co já?

Na konci představení se opět objeví černý šál a bere s sebou všechno. Jako čas.

Je nutno vyzdvihnout Ayay Watanabe, její procítěné pohyby. Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoří dvojici, z které opravdu doslova číší veškeré emoce.

Chvění“ získalo  Výroční cenu portálu Opera Plus za nejlepší choreografii.

Na úplný závěr tanečníci blahopřejí Petru Zuskovi k jeho životnímu jubileu a ten symbolicky také sjíždí po schodech do „Věčnosti“….

O přestávce a po představení proběhla v divadle autogramiáda a  zájemci si mohli koupit knížku  „Trio pro jednoho“, která přibližuje tvorbu Petra Zusky  –  průběh autogramiády nám přibližuje trio snímků  i fotografie titulní

 Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

PUDL, ŠKRABAL a PECHLÁT

P + P = Pechlát a pudl. Kde? V herecké šatně Divadla Komedie a potom HaDivadla!

Studio Rote uvede v rámci festivalu „Příští vlna/next wave“ premiéru inscenace-monodramatu „Zjevení pudla“ s Martinem Pechlátem v jediné roli. Pechlát se tak po několika letech vrací do Divadla Komedie, kde ztvárnil své nejznámější role. Monolog z herecké šatny po nepovedeném představení Goethova Fausta byl v květnu 2018 oceněn na slovenském festivale Nová Dráma. Premiéra proběhne 29. září 2018 od 16 a 18 hodin v Divadle Komedie. V rámci festivalu bude představení uvedeno také 13. října v brněnském HaDivadle od 16 a 18 hodin.

Proč mě nikdo neupozornil, že trik s bílým pudlem se změnil na trik s pudlem černým?“ ptá se charakterní herec po zkaženém výstupu. Text, jehož autorem je Ondřej Škrabal, tvoří dovětek ke Goethově slavné dramatické básni Faust, především ke známé scéně proměny pudla v Mefista. Představitel Fausta v pánské šatně analyzuje podivné události, které se na scéně odehrály během „rutinního” představení. Jako každému nespolehlivému vypravěči, ale ani jemu. nakonec nemůžeme věřit, že je ten, za koho se vydává, ani že jedná na stejném místě a ve stejný čas.

Text odkazuje k netečnosti či absenci názoru, která se může za uměním skrývat. Herec zde naplňuje mýtus umělce: pohybuje se na neznatelné hranici mezi divadlem a realitou a ztrácí schopnost rozeznat zlo. Právě to je pro nás pudl – něco zdánlivě blízkého, o čem netušíme, že by mohlo znamenat zkázu“ dodává režisér Ondřej Škrabal. Monolog „Zjevení pudla“ vznikl přímo pro herce Martina Pechláta, který v současné době Fausta ztvárňuje v inscenaci Národního divadla.

Představení probíhá přímo v herecké šatně a kapacita je proto omezena pouze na 25 diváků.

Zjevení pudla | Studio Rote

Premiéra v rámci festivalu Příští vlna/next wave

29. září 2018 v 16 a 18 hodin v Divadle Komedie, Praha

13. října 2018 v 16 a 18 hodin v HaDivadle, Alfa pasáž, Brno

Hraje: Martin Pechlát

Text a režie: Ondřej Škrabal

Hudba: Aid Kid

Kostýmy a loutky: Tereza Havlová

Produkce: Jakub Rálek

Více informací najdete na: www.studiorote.cz a nextwave.cz

Foto: archiv Studiorote

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy“.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 „Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spí&sc aron;e se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND „La Bayadère“ (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám“ …

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

 Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.“

Cítíte úbytek sil?

„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.“ 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.“ 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“ 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“ 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už mus&iac ute; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí. 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu „Vertigo“ (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

KAPITOLKY Z HISTORIE: Zajímavé jméno evropského tance

Pojďte se s námi ponořit do historie tance. Budeme se vám snažit přiblížit různé osobnosti i zajímavosti, které v průběhu let okořenily tanec a společnost kolem něj.

Když se procházím vilovou oázou zeleně poblíž žižkovské Ohrady, vždy se s úctou pozastavím před jistou rohovou vilou. Zde žil i měl své taneční studio velký tanečník a choreograf první poloviny dvacátého století – Remislav Remislavský.

Kdo byl dnes již polozapomenutý muž s téměř zrcadlově obdobným jménem? Narodil se v polské metropoli Varšavě 14. května 1897 jako Remislav Szymborski. Zemřel pak 22. dubna 1973 v Praze již jako Remislav Remislavský. Mezitím však naplnil až dramaticky zajímavý a umělecky plodný život

Remislav Remislavský je v odborné literatuře též uváděn jako Remislavskij, vzácně i pod (již prozrazeným) vlastním jménem Szymborski.

Jak se vyvíjela Remislavského umělecká dráha? Od sezóny, respektive školního roku, 1906 – 1907 byl žákem carské baletní školy ve Varšavě. Mezi jeho učitele patřili třeba J. Hillert anebo J. Walczak. Po absolutoriu v roce 1913 nastoupil – tehdy ještě Szymborski – své první profesionální angažmá ve Varšavě. Hned následující sezónu (1914/1915) se však orientuje směrem na východ – do Ruska. Byl totiž velkým obdivovatelem tamní taneční školy. Začíná v divadle v Kyjevě. Ale hned vzápětí následuje Tbilisi. Remislavský byl v roce 1915 rovněž krátce sólistou tanečního souboru italské opery v Petrohradě.

Roku 1916 Remislavský podnikl koncertní turné s moskevskou balerínou Tamarou Gamsarkudijou. Mezi roky 1917-1922 pak působil jako sólista a baletní mistr Státního divadla A. V. Lunačarského v Oděse.

Do pražského Národního divadla (kam přišel současně se svou žákyní Jelizavetou Nikolskou) byl Remislavský angažován jako sólový tanečník, ale i baletní mistr a choreograf. A měl zde angažmá od září 1923 do června 1927.

Z pozice šéfa baletu Národního divadla v Praze rozšířil tamní soubor na šest desítek tanečníků. Zavedl pravidelné tréninky a jako pedagog prosadil – oproti tehdy forsírované italské metodice – daleko progresivnější ruský styl. Od roku 1922 měl v Praze na Žižkově spolu s manželkou vlastní baletní školu a učil i v baletní škole Národního divadla.

Po ukončení angažmá ve „Zlaté kapličce“ šéfoval Remislav Remislavský v sezóně 1928/1929 baletnímu souboru v tehdejším divadle Varieté.

Následující sezónu 1929/1930 byl zaměstnán v Teatro Colón v Buenos Aires.

Od roku 1930, po návratu do Prahy, pracoval Remislavský pohostinsky jako choreograf ve Velké operetě a v Divadle na Vinohradech.

Nesmíme opomenout také pedagogickou práci. Remislav Remislavský vychoval řadu tanečníků a tanečnic. Zajímavostí je, že jeho žačkou byla i pozdější šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková.

Na Remislavském nebyl dramatický pouze kariérní život. Odvážně vystupoval a aktivně pracoval v odboji v období německé okupace v průběhu druhé světové války. Rovněž jeho rodinné zázemí si zaslouží alespoň krátkou zmínku. První chotí mu byla (v Brně velmi populární) Aleksandra Čvanová (později, po rozvodu znovu provdaná Šarěvičová). S ní i emigroval roku 1923 z Polska do tehdejšího Československa. Po té byl manželem tanečnice Irmy Stomeové.

Role:

Carmen premiéra: sezona 1900/1901 – Španělský tanec, Španělský tanec


Coppelia premiéra: sezona 1917/1918 – Coppelius


Faust a Markétka premiéra: sezona 1918/1919 – Adagio tančí, Danse des satyres, Velké Bachanale tančí


Židovka premiéra: sezona 1921/1922 – Pas de deux, Entrée de ballet, Variace, Tarantella, Finale tančí


Labutí jezero premiéra: sezona 1923/1924 – Princ


Spící krasavice premiéra: sezona 1923/1924 – Princ Desiré


Chopiniana (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – Eson


Istar premiéra: sezona 1924/1925 – Tamus, Milenec


Maškarní ples (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – Italský žebrák, Ruský hoch


Pan Twardowski premiéra: sezona 1924/1925 – Pan Twardowski


Petruška premiéra: sezona 1924/1925 – Arab


Šeherazáda premiéra: sezona 1924/1925 – Hindostanský otrok


Doktor Faust (Mefistofela) premiéra: sezona 1925/1926 – Doktor Faust


Egyptská noc (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – Amon


Legenda o Josefu premiéra: sezona 1925/1926 – Josef


Ukrajinská svatba (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – Ženichův otec


Poesie večera (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – Zjev


Příhoda Harlekýnova (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – Harlekýn

Režie a choreografie:

Carmen premiéra: sezona 1900/1901 – choreografie


Aida premiéra: sezona 1912/1913 – 
choreografie


Coppelia premiéra: sezona 1917/1918 – 
režie


Faust a Markétka premiéra: sezona 1918/1919 – 
choreografie


Eugen Oněgin premiéra: sezona 1920/1921 – 
choreografie


Židovka premiéra: sezona 1921/1922 – 
choreografie


Prodaná nevěsta premiéra: sezona 1922/1923 – 
choreografie


Braniboři v Čechách premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Čertova stěna premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Labutí jezero premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Libuše premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Prostopášník pan Le Trouhadec premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Spící krasavice premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie, režie


Car a tesař premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Cikánský tábor (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Chopiniana (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Ilseino srdce premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Istar premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Královna loutek premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Maškarní ples (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Pan Twardowski premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Petruška premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Příhody Lišky Bystroušky premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Šeherazáda premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Běh hodin (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
režie, choreografie


Doktor Faust (Mefistofela) premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


Egyptská noc (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


Hedy premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Hračková skříňka premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Legenda o Josefu premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


U Božích muk premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Ukrajinská svatba (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
režie, choreografie


Z pohádek naší babičky premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Zmatek premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Carmen premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Dědův odkaz premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Dítě a kouzla premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Falstaff premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Kdo je na světě nejmocnější? premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie, režie


Poesie večera (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Prometheus premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Příhoda Harlekýnova (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Salambo (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Švanda dudák premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie

Spolupráce na inscenacích:

Chastelard premiéra: sezona 1923/1924 – pohybová spolupráce

 

Foto: archiv TM (na titulním snímku je uprostřed Remislav Remislavský s baletním souborem Národního divadla v Praze roku 1925)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s malířkou (nejenom) obrazů tanečnic a baletek MICHAELOU KOŘÁNOVOU

„Mám ráda hudbu, ze které je cítit jižní slunce.“

Mladá a sympatická malířka Michaela Kořánová zaujala v březnu 2018 v galerii knihkupectví VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově svými originálními obrazy. Z nich vynikaly zejména ty s postavami tanečnic a baletek.

A proto se TANEČNÍ MAGAZÍN za rodačkou z Benešova u Prahy, která prožila mládí v městečku Sedlec – Prčice (proslaveném každoročním turistickým pochodem i následnou písní Ivana Mládka) vypravil se žádostí o rozhovor. Předesíláme předem, že sympatická světlovlasá autorka se výtvarné práci věnuje vedle svého náročného civilního povolání.

Co Vás inspiruje k malířské tvorbě s taneční tematikou?

V souvislosti s tancem se mi stal minulý rok úraz. Několik týdnů jsem nemohla vůbec chodit a najednou jsem měla potřebu malovat tanečnice. Možná člověk maluje to, co momentálně nemůže mít, nebo čeho nemůže dosáhnout. Je to taková kompenzace.“

Chystáte nové obrazy s tanečnicemi?

Neříkám, že ne. Nyní to tak ale necítím.“

Moderní tanec nemá daleko ke sportu, sportujete?

Sportu jsdem se věnovala vždy. Žádný ze sportů jsem ale nedělala vrcholově, avšak byl součástí mého života. A doufám, že se ke sportu budu moci pomalu vrátit.“

Máte sama nějaký bližší, osobní vztah k tanci a pohybu?

Tanec i pohyb byl způsobem mého vybití, jako kompenzace psychicky náročného povolání. Zároveň nabytí novou energií, kterou jsem pociťovala zvláště při tanci.“

Chodila jste do tanečních?

Ano, chodila jsem do tanečních. Musím, ale upřímně přiznat, že bych si potřebovala některé kroky zopakovat.

Máte ráda jako divačka spíše klasický balet anebo moderní tanec?

Chodím ráda do divadla na klasický i moderní balet. Mám ráda ale i hudbu, ze které je cítit jižní slunce, s tím spojené latinskoamerické tance, zumbu, nebo reggaeton.“

Byla jste poslední dobou na nějakém zajímavém tanečním představení?

Velmi se mi líbilo baletní představení v pražském Národním divadle ,Sólo pro nás dva´ od choreografa Petra Zusky.“

Sledujete taneční programy v televizi?

Již několik let nemám televizi. Tak ani nemohu.“

Vidíte nějakou souvislost mezi tancem a výtvarným uměním?

Určitě. Únik od reality pro danou osobu, umění pro ostatní.“

V jakém rozpoložení malujete? V klidu ano v přetlaku emocí?

Vždy maluji v nějaké emoci, vlastně každý obraz je důsledek nějakého mého psychického rozpoložení.“

Která je Vaše nejoblíbenější barva?

Zelená, ta mě uklidňuje.“

Kde Vaše obrazy v nejbližší době budeme moci potkat? Do kterých míst situujete nové výstavy?

Dostala jsem nabídku vystavit mé obrazy v Mělníce, v jisté kavárně na náměstí. Na podzim poté v galeriii ,Záliv´v lázních Bechyně.“

Co je Vaším zatím nesplněným uměleckým snem?

Naučit se malovat ještě jinými technikami.“

Je o Vás známo, že malujete vedle svého civilního zaměstnání, jak je to náročné časově?

„Někdy maluji po večerech, většinou ale o víkendu. Malování neberu jako něco, co by pro mě bylo časově náročné, je to můj způsob odreagování.“

Co byste ráda vzkázala čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU závěrem?

„Neříkejte, že neumíte tancovat, pokud to nezkusíte. Neříkejte, že neumíte malovat, pokud to nezkusíte.“

Foto: archiv Michaely Kořánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN