K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.
Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?
„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.
Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?
„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.
Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.
Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“
Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?
„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.
V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?
„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“
Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?
„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.
K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?
„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“
Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?
S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“
Čím je pro Vás tanec stále fascinující?
„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“
Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?
„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“
Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?
„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J
Děkujeme za rozhovor
Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu
Veronika Pechová
pro Taneční magazín