Kdo má klíče od „JEZERA“?

V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █

V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.

Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru

Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.

Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?

Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.

Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…

Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.

Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?

Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu?  Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen  toto  hodnotit objektivníma očima.

Vojtěch Hrabák jako Nami  a  předseda v podání Jiřího Štrébla

V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…

Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.

Anita Krausová a Vojtěch Hrabák

Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň  tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald  naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.

Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.

Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)

Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.

Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky. A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.

Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.

»Jezero«

REŽIE: Lucie Ferenzová

VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

HUDBA: Markéta Ptáčníková

HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Doba představení: 105 minut

1 přestávka

Foto: Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Synové MILOŠE FORMANA s mimem VOJTOU ŠVEJDOU

Wariot Ideal uvede one-man kabaret Vojty Švejdy v režii Petra Formana a za spolupráce jeho dvojčete Matěje. Premiéra již koncem listopadu!

Divadelní soubor Wariot Ideal, který letos slaví 10 let od svého založení, uvede premiéru představení Iluzionista ve čtvrtek 28. listopadu 2019. A to v divadle Alfred ve dvoře. K režii soubor poprvé přizval známého divadelníka Petra Formana. Jedinou postavou one-man kabaretu – v podání mima Vojty Švejdy – je nenapravitelný milovník divadla a notorický snaživec, který se v umolousaných kulisách pokouší hrát velké divadlo. Groteskní sólo představí zdánlivě široký rejstřík neúspěšného barda, který chce během jediného večera předvést vše, co umí – operu, western, balet i horror. Reprízy představení proběhnou 29. a 30. listopadu a 2., 3. a 4. prosince 2019 v Alfredu ve dvoře. Předprodej vstupenek probíhá v síti GoOut. Více informací na www.wariotideal.cz.

Soubor Wariot Ideal se s one-man kabaretem Iluzionista vrací ke svým počátkům a navazuje na úspěšné a oceňované sólové klauniády Bliss nebo Albert se bojí. Iluzionista však není prostým návratem k moderní pantomimě či klaunérii, ale spíš ironickou i umanutou směsí všech dostupných jevištních disciplín. „Moc si vážím divadelníků vrhajících se za svými iluzemi a sny do neznáma v naději, že naplní očekávání lidí, kteří divadelnímu řemeslu a té iluzi stále ještě věří. Vojtovo odhodlání a neutuchající zanícení pro herecké umění je obrovské. Přestože si uvědomuje, že se mu během podávání mistrovského výkonu na jevišti může stát, že z hlediště zazní věta z Rychlých šípů: ,..ten běží jako sloní mládě!‘,“ dodává režisér Petr Forman.

Švejdův Iluzionista v představení střídá nejrůznější žánry, role i kostýmy, aniž si stačí všimnout, že zajatcem světa iluzí je především on sám. Je přesvědčený, že čím více toho ukáže, tím více se lidé budou bavit. „Považuje se za krále iluze a snaží se o jakési ,epochální‘ dílo. Čím dál víc začíná být jasné, že se jedná spíše o smutnou lidskou existenci, která ovšem ve svém snažení vytrvá až do konce,“ říká mim a autor představení Vojta Švejda.

Wariot Ideal: »Iluzionista«

Premiéra: 28. 11. 2019 ve 20.00

Reprízy: 29. 11., 30. 11., 2. 12., 3. 12., 4. 12. 2019

v divadle Alfred ve dvoře – Františka Křížka 36, Praha 7

Vstupenky: goout.net/cs/divadlo/iluzionista/bsgue/+uodao/

FB událost:

www.facebook.com/events/569691077133660/

Hraje: Vojta Švejda

Režie: Petr Forman

Hudba: Jan Kalivoda

Světla: Jan Dőrner


Produkce: Milena Dőrnerová

Technická spolupráce: Petr Horký a Jan Niesyt

Výtvarná spolupráce: Josef Sodomka

Kostýmní výtvarnice: Lenka Polášková, realizováno na dílnách LenMi

Grafik plakátu: Štěpán Malovec

Foto: Jana Láberová a Bohouš Pospíšil

PR: Eliška Míkovcová

Poděkování: Matěj Forman

Wariot Ideal působí jako výrazný hráč na české alternativní scéně od roku 2009. Pravidelně se účastní významných tuzemských i zahraničních festivalů. Tvůrčí seskupení tvoří stabilní jádro: mim Vojta Švejda, zvukový mág a skladatel Jan Kalivoda, světelný designér a scénograf Jan Dőrner a produkční Milena Dőrnerová. Společně se věnují nejen improvizovaným pořadům a pohybovému, pantomimickému a fyzickému divadlu, ale i tvorbě celovečerních činoherních představení pro dospělé i děti.

Vojta Švejda je herec, mim, pedagog a divadelní autor. Vystudoval HAMU v Praze – obor Nonverbální a Komediální divadlo. Spoluzakládal divadelní skupinu Krepsko, kde sedm let působil jako herec a autor. V roce 2009 založil divadelní skupinu Wariot Ideal, kde se věnuje autorské divadelní tvorbě. V roce 2012 získal cenu “Divadelní DNA” – za vysokou uměleckou a tvůrčí integritu a reprezentaci nového českého autorského divadla v zahraničí – a ocenění České taneční platformy za představení Albert se bojí. V současné době hostuje v Divadle bratří Formanů. Svou tvorbu prezentoval ve více než 15 zemích světa.

Petr Forman je český herec, divadelník a režisér. Studoval na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. První zkušenosti nabral v loutkovém souboru Pedluke Padluke. Ještě na škole se spolužáky založil seskupení Akabal a Tuju. Spolu se svým bratrem Matějem stáli u zrodu Divadelních poutí na Střeleckém ostrově a později založili vlastní kočovnou společnost. Mezi nejúspěšnější představení Divadla bratří Formanů patří Barokní opera, Nachové plachty, Obludarium nebo aktuální Deadtown. Další významné projekty bratří Formanů Bouda a Loď Tajemství vznikly ve spolupráci se slavnou francouzskou La Volière Dromesco. Jako režisér hostoval i v jiných divadlech po světě. V Česku asi největší díla vznikla pro Národní divadlo – opera Kráska a Zvíře, Dobře placená procházka a Čarokraj. Za svoji celoživotní činnost v oblasti kultury byl odměněn možností spolupracovat s mimem Vojtou Švejdou.

Foto: Jana Láberová a Bohouš Pospíšil

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tereza Bartůňková: »ZAHRADA«

Inscenace Laterny magiky trochu jinak. Již tento čtvrtek!

Vážení přátelé tance a výtvarného umění,

vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

srdečně vás zveme

na vernisáž výstavy ilustrací

Terezy Bartůňkové,

které vznikly pro inscenaci Laterny magiky »Zahrada«.

Tereza Bartůňková: »ZAHRADA«

Vernisáž se koná 24. 10. 2019 v 18.30 hodin

v Cafe NONA na Nové scéně Národního divadla,

před reprízou inscenace „Zahrada“,

která následuje od 20 hodin
Výstavu můžete zhlédnout až do 16. listopadu.


Výtvarnice Tereza Bartůňková vytvořila v roce 2018 pro Laternu magiku sérii autorských ilustrací. Staly se nejen podkladem propracovaného vizuálu, ale také všech projekcí k inscenaci „ZAHRADA“.

Návštěvníci Nové scény mají nyní možnost prohlédnout si originály některých kreseb, které byly

v projekcích použity (realizace animací Erik Bartoš), i další návrhy, které během příprav inscenace vznikly. S vizuálem k inscenaci „ZAHRADA“ se Tereza Bartůňková umístila v užším výběru mezinárodní soutěže profesionálních ilustrátorů

The World Illustration Awards.

V samotné inscenaci „ZAHRADA“ je pak vizuální stránka ceněna odbornou kritikou i diváky.

PhDr. Lucie Kocourková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

LOSERS letos namixovali to nejlepší z nejlepšího

Humor, smutek, šok, naděje, vrcholná akrobacie. To jsou Losers 2019 na LETNÍ LETNÉ.

Přední česká novocirkusová skupina Losers Cirque Company přinesla letos na festival LETNÍ LETNÁ další premiéru – „Heroes“. V hlavní roli se představil mim Radim Vizváry. Tato kombinace mistrů ve svých oborech přinesla vynikající výsledek. Dokonalý koktejl humoru, smutku, šoku, naděje, palčivých otázek a vrcholné akrobacie. Režie se ujal šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar.

Autonehoda, narkóza… Co se doopravdy odehrává ve vašem mozku? Co nás vlastně čeká?

Začínáme naši pouť. Řidič – machr, usedá za volant, trochu ležérním stylem řídí, poslouchá si hudbu, stačí být agresivní na své kolegy, když v tom náhle….. rána, temno. V tom se kolem objeví černí andělé smrti. Bílý háv halí jejich obličeje, mlha naši hlavní postavu obejme a odnáší neznámo kam. Duše svádí boj s černými démony. A ti se opravdu dost namoří, aby si uzmuli duši nepovedeného řidiče (vystiženo akrobacií). Perfektně, až strašidelně ztvárněná autonehoda, jsou užity také stroboskopické efekty.

Výtečník stoupá, zdá se, že andělé smrti poněkud ustali ve svém boji. Co teď? A což takhle si do nich mírně kopnout?? Co to asi udělá? Náš dobrodruh brzy zjišťuje, že   bezvládné postavy jsou k ledasčemu dobré.. A tak proč je trošku nepřezkoumat? Je snad libo divoký tanec nebo snad akrobacie? Akrobatické kousky vyvolávají řev u publika! Bravo! (Jednotlivé figury předvádí Losers opět bez jištění, což je pro ně už typické).

Dá se říci, že v kómatu se můžeme těšit na neuvěřitelné akrobatické kreace a já začínám mít zcela vážnou obavu, zda vůbec zvládnu zemřít. Pokud to po smrti vypadá takto, asi budu muset žít věčně. No, nazdar. Naštěstí je tu resuscitace. Úder, úder. Co se děje v duši oživovaného? Andělé smrti jej vynáší do výše a pouští dolů (diváci řvou). Dotyčný hříšník se probral! Rozpomněl se!

Z andělů smrti jsou náhle lékaři v rouškách stojící okolo a pomáhající zprostředkovat návrat do života. Náš účastník nehody je zpět! Potlesk ve stoje, stan burácí!

Nutno vyzvednout výkon Vizváryho, který byl fenomenální. Nejen, že výborně hrál řidiče machra, ale také se pustil sám do akrobacie. Bylo velkým překvapením, když stoupal po tělech akrobatů až k vrcholu šapitó a poté padal dolů. Přijal něco umění od akrobatů a ti zase trošku herectví od Vizváryho. Mistrný kus s hlubokou myšlenkou, která není sama příliš veselá, ale je zde podaná i s humorem, pro který jsou Losers milováni. Bravo! Nenechte si ujít.

Foto: archiv LETNÍ LETNÁ

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

»ŠPALÍČEK« hledá tanečníky (i tanečnice)

Otevřená šance dostat se na prkna Národního divadla! Chcete si zahrát v choreografii Petra Zusky?

Opera Národního divadla vypisuje casting pro plánovanou inscenaci Špalíček.

Hudba: Bohuslav Martinů
Režie a choreografie: Petr Zuska
Premiéra 25. 6. 2020 v Národním divadle

Začátek zkoušek 22. 4. 2020

Hledáme: TANEČNICE a TANEČNÍKY s klasickou i moderní průpravou, věková kategorie: 18–40 let

Čas a místo castingu: v neděli 22. 9. 2019 ve 13.30

  • 13.30–15.15 dívky – prosíme špičky s sebou!

  • 15.30–17.15 chlapci

ve zkušebně č. 202, Provozní budova Národního divadla (Ostrovní 1, Praha 1)

Zájemci nahlaste vaši účast nejpozději 13. 9. 2019 na emailu:  r.brabcova@narodni-divadlo.cz

Kontaktní osoba: Růžena Brabcová, produkční nových projektů Opery ND a SO.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné.“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu” − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.”

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou” scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.”

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar” v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

NOC DIVADEL – již za půl roku!

Sedmý ročník Noci divadel se zaměří na 30. výročí sametové revoluce. A bude doslova v jeho předvečer!

Třetí listopadová víkendová noc bude opět patřit Noci divadel, která právě otevírá registraci pro soubory a divadla. Sedmý ročník s tématem „Divadlo a svoboda“ proběhne 16. listopadu 2019, v předvečer 30. výročí sametové revoluce. Divadla opět nabídnou netradiční programy, jako jsou noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuse a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné. Koordinátorem akce je Institut umění – Divadelní ústav. Více informací budeme postupně uveřejňovat na www.nocdivadel.cz.

Prohlídka pražského Stavovského divadla v rámci minulé Noci divadel

Největší divadelní svátek v Evropě opět nabídne nevšední zážitky, každoročně připravované speciálně pro tuto příležitost. Tematicky se letošní Noc divadel bude věnovat 30. výročí sametové revoluce. Připomenutí politických změn ve střední a východní Evropě, jejichž hybatelem bylo v České republice mimo jiné právě divadlo, vybízí k ohlédnutí se za  ideály a nadějemi 90. let.

A opět Noc divadel v Praze, tentokrát v divadle DISK

Prostřednictvím letošního tématu Noci divadel bychom rádi divadla vyzvali k zamyšlení nad hodnotou svobody pro uměleckou tvorbu i pro celou společnost a jejím chápáním těsně po roce 1989 a dnes. Již nyní se těšíme na to, jak divadla tuto problematiku promítnou do svých programů ,“ vysvětluje za organizátory Viktorie Schmoranzová z Institutu umění – Divadelního ústavu. Sedmý ročník této divadelní události tak počítá i s diskusními formáty s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednáškami, výstavami, instalacemi, představeními a dalšími akcemi na téma „Divadlo a svoboda“.

Noc divadel se od začátku tohoto roku díky finanční podpoře z programu Kreativní Evropa zapojila do mezinárodního výzkumu divadelního publika. Hlavním koordinátorem projektu ASSET (Audience Segmentation System in European Theatres) je Akademie múzických umění v Praze, která ho realizuje ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a partnery z pěti dalších evropských zemí. Ve čtyřech pražských divadlech stejně jako v divadlech v dalších evropských metropolích právě nyní probíhá rozsáhlé výzkumné šetření, jehož cílem je lépe poznat diváky a jejich potřeby. Data o divácích v Praze sbírají Jatka78, Národní divadlo, Švandovo divadlo a Studio DVA, která se účastní nebo v minulosti účastnila Noci divadel v ČR.

Noc divadel se neodehrává výhradně v divadelních budovách. Dokladem toho je snímek z olomouckého Muzea hudby.

Součástí projektu bylo také sympozium, které se konalo v únoru letošního roku v kolébce Evropské noci divadel, jíž je chorvatské Narodno sveučilište Dubrava. „Bylo až dojemné podílet se na historicky prvním setkání koordinátorů Noci divadel a podobných projektů zaměřených na rozvoj publika z 12 zemí celé Evropy, kteří spolu po více než desetiletou existenci tohoto projektu komunikovali pouze na dálku. Prezentace toho, jak vypadá Noc divadel u našich vzdálenějších nebo bližších kolegů, navíc předvedla tuto akci v její obrovské různorodosti, od vysoce sofistikovaných obchodních a komunikačních modelů v Maďarsku a Bulharsku, přes komunitní a sociální aspekty ve Finsku a Polsku, až po podporu národnostního a společenského smíru na Balkáně či vzdělávací aktivity v Rakousku,“ shrnuje Martina Pecková Černá z Institutu umění – Divadelního ústavu za projektový management projektu ASSET.

Loňská Noc divadel v Klicperově divadle v Hradci Králové

Noc divadel je součástí mezinárodního projektu „European Theatre Night“, který v roce 2008 odstartovala chorvatská „Noc Kazališta“. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. V loňskem roce se Noci divadel u nás zúčastnilo na 40 tisíc návštěvníků a zapojilo 109 kulturních institucí ze třiceti měst. V Praze program připravilo celkem 52 divadel a souborů. Česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, je tak největším projektem v rámci „European Theatre Night“.

Webové stránky: www.nocdivadel.cz

Facebook: www.fb.com/nocdivadel

Foto: Adéla Volšičková a archiv

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PETR BATĚK – sám i mezi svými

Herec a hudebník Petr Batěk poslal do světa třetí sbírku básní, jejíž výtěžek jde na konto napadeného florbalisty Radka Zelinky. Kmotry se staly známé osobnosti.

Mezi svými rýmy“ – tak se jmenuje již v pořadí třetí sbírka básní Petra Baťka. Herce, který působí v Národním divadle, na chebské či kladenské scéně a momentálně dotáčí hlavní roli v novém seriálu Tomáše Magnuska „Čechovi“. Křest publikace se uskutečnil na první jarní den v Národní kavárně v Praze, kterou během její historie navštěvovala celá řada významných osobností – od Václava Havla, přes Jaroslava Seiferta, Karla Čapka, Jana Wericha i T. G. Masaryka.

Herečka Kristýna Janáčková křtí sbírku Petra Baťka, za účasti plejády slavných osobností

Křest se konal za účasti známých osobností. Rolí kmotrů se ujali herečka Kristýna Janáčková a herci Ladislav Frej, Ladislav Županič, Roman Štabrňák, režisér, producent a také předseda Obce spisovatelů ČR Tomáš Magnusek a filmař a režisér (například 13. komnat na ČT) Patrik Ulrich. Nechyběl ani hudebník, saxofonista Felix Slováček, který během křtu zahrál dvě skladby. Kniha se nepolévala, ale křtila se nastříhanými papírky s jednotlivými verši.

Mužská sestava kmotrů s autorem

Petr Batěk není jen hercem, ale také hudebníkem, moderátorem, ale i básníkem. Po sbírkách veršů „Ona má křídla” a „Výkřik motýla”, poslal do světa „Mezi svými rýmy”.

Ta knížka je úplně jiná, doslova svítí. Je bílá s černobílými ilustracemi od skvělé výtvarnice černobílých obrazů ,jedním tahem’ Michaely Žemličkové, jejíž obraz T. G. Masaryka teď nyní visí v Českém domě v USA a díla od ní má řada osobností… Jsou to nádherné, křehké kresby, které se skvěle propojují s mými básničkami. Mám z toho velkou radost, zvláště proto, že se povedlo dát dohromady publikaci, která má ještě charitativní rozměr,” prozradil Petr Batěk.

Část výtěžku směřuje na konkrétní pomoc, a sice mladému florbalistovi z Kadaně Radku Zelinkovi. Ten se vloni v listopadu, zcela náhodou a bez svého zavinění stal na ulici v Plzni obětí brutálního napadení agresivních útočníků z Ukrajiny. Jeden z nich ho zákeřně třikrát bodl  zezadu do boku. Mladý nadějný sportovec pak několik dní bojoval na ARO o život. Boj vyhrál, ale s trvalými následky, přišel o část nohy. S osudem se však díky obrovské podpoře kolegů spoluhráčů, přátel, rodiny a přítelkyně pere statečně. Před nedávnem byl propuštěn z nemocnice a pokouší se zapojit do běžného života.

Zleva postižený florbalista Radek Zelinka a autor sbírky herec, muzikant a spisovatel Petr Batěk

Já to nevzdávám. Stalo se to a život jde dál, musí. Jsem rád, že mám kolem sebe tak skvělé lidi a moc děkuji za to, že si Petr Batěk a jeho přátelé vybrali právě mě a touto nádhernou knihou se rozhodli mi pomoct. Moc si toho vážím,” svěřil se velmi skromně Radek Zelinka, který na křest dorazil s partnerkou a manažerem florbalového klubu DDM Kati Kadaň. Kromě knihy dostal k svátku, který ten den slavil, také speciální a ve světě unikátní krystalové víno a od Michaely Žemličkové, která je i autorkou návrhu etiket vín Jarmila, také originál kresby, kterou si sám vybral.

Já jsem dostala v minulosti pár žádostí o to, zda bych někomu ilustrovala sbírku básní. S úctou jsem vždy odmítla, ale Petrovi jsem neuměla říct ne. Ty verše jsou totiž tak krásné, křehké a je to něco s čím se sama sbližuji, co sama cítím a když jsem ho poznala i lidsky, nemohla jinak. Jsem za to moc ráda, zvláště, když tím mohu ještě jakkoli pomoci tak úžasnému a statečnému člověku, jakým Radek Zelinka je. Pro mě je ctí, že jsem něčeho takového součástí,” doplnila výtvarnice Michaela Žemličková.

Kniha „Mezi svými rýmy“ je výjimečná i po nakladatelské stránce. „Když jsme se s Petrem Baťkem poprvé nad jeho nápadem potkali, tak jsem mu zcela otevřeně řekl: Já se vydáváním veršů příliš nezabývám, ani nejsem žádným znalcem. Když jsem pak ty jeho básničky viděl a dostal jsem i tu výtvarnou část od paní Žemličkové, řekl jsem okamžitě – ano, jdeme do toho! A také proto, že publikace má ten charakter přímé pomoci. Jsme moc rádi, že můžeme být s kolegy u něčeho tak hezkého, jako tato sbírka básní je, a ještě užitečného, podotkl Pavel Mészáros z vydavatelství AOS Publishing, které nedávno vydalo knihu poslední Werichovy hospodyně Evy Tůmové – A taky jsem vařila u Werichů“ a na příští týden připravuje vydání publikace k 50 výroční první Československé Popelky s názvem „Popelka & spol.“.

Každý, kdo si knihu Petra Baťka Mezi svými rýmy zakoupí, například přes e-shop vydavatelství nebo v sítích prodejen knihkupectví, přispěje na již zmíněného mladého handicapovaného sportovce. Objednávat knihu básní lze přímo na e-shopu vydavatelství: http://aos-knihy.cz/kniha/mezi-svymi-rymy/ Ti, kteří si ji touto formou zakoupí, ji dostanou také od autora podepsanou.

Foto: Jaroslav Hauer

René Kekely

pro TANEČNÍ MAGAZÍN