Kjótský humor a tokijský horor ovládnou v červnu česká divadla

30 let partnerství Prahy a Kjóta

Červen přinese českým divákům dvě mimořádné příležitosti setkat se s vrcholnými formami japonského tradičního divadla. V rámci oslav 30 let partnerství Prahy a Kjóta vystoupí 5. června v Divadle ABC kjótská hvězda Motohiko Šigejama společně s českým Divadlem kjógen. O dva týdny později pak Českou republiku navštíví tokijská škola Hóšó s vážným divadlem nó, které v Praze a Plzni nabídne jedinečný pohled do světa masek, rituální jevištní poetiky a téměř 700 let staré tradice. Diváky čeká kjótský humor plný sake, sluhů a lidských slabostí i fascinující souboj s Pavoučím démonem v Národním divadle, jehož výtěžek bude věnován na charitativní účely.

Praha a Kjóto si letos připomínají 30 let od navázání partnerské spolupráce. Jedním z konkrétních výsledků této meziměstské kooperace je celosvětově unikátní projekt, v jehož rámci tradiční kjótský divadelní žánr kjógen zaznívá v češtině a je v České republice uváděn na profesionální úrovni. Jednou z forem oslav tohoto jubilea bude společné vystoupení kjótské hvězdy Motohika Šigejamy a českého Divadla kjógen.

„Do Prahy se velice těším. Za dvě desetiletí, co se kjógeny v češtině hrají, si tento žánr dokázal vytvořit v České republice stabilní diváckou základnu. Češi na humor žánru kjógen reagují stejně jako diváci v Kjótu, jen ty reakce někdy bývají bouřlivější. Je to vždy skvělý zážitek jak pro diváky, tak i pro nás vystupující,“ říká k chystanému představení kjótský herec Motohiko Šigejama, který bude v Praze vystupovat.

Sake, sluhové a hazard: kjótský humor, který spojuje

Diváci se mohou 5. 6. v Divadle ABC těšit na tři klasické hry, včetně komedie Připoutaný k tyčikterá ve dvojjazyčném provedení vylíčí útrapy nenapravitelných milovníků sake. Následovat bude Hlas za dveřmi o sluhovi, který se vzpírá povinnostem a zapírá se svému pánu (v češtině), a konečně Bůh Nió nás ubezpečí, že problémy s gamblingem a hamižností lidstvo provázejí minimálně posledních sedm století. Všichni se společně přesvědčíme, že bez ohledu na vzdálenost, kulturu či národnost se jako lidé smějeme ve stejném jazyce. Vstupenky: Městská divadla pražská

Následující společná vystoupení žánru kjógen se uskuteční 7. 6. v Brně a 10. 6. v Trenčíně, který je Evropským hlavním městem kultury pro rok 2026.

Souboj s Pavoučím démonem v Národním divadle

Polovina června pak do Prahy přivede další divadelní poklad, japonskou vážnou divadelní formu nó. Do České republiky přicestují herci tokijské herecké školy Hóšó. Divadlo nó je ve všech aspektech ztělesněním dokonalosti. Více než 650 let kultivace jevištního tvaru nabízí jedinečný divácký zážitek, ale i pohled do lidské historie. Nó v sobě spojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. V nepřerušené tradici se hraje dodnes a v roce 2001 bylo společně s žánrem kjógen zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tři chystaná představení divákům nabídnou jedinečnou příležitost velmi srozumitelnou formou nahlédnout do hlubin toho nejvytříbenějšího japonského umění.

„V České republice se pravidelně hrají komedie kjógen, ale vážné nó, přestože kjógeny jsou jeho historickou součástí, téměř vůbec. Proto jsme pro představení v ČR poskládali program tak, aby divákovi umožnil nazřít žánr nó v celé jeho hloubce. Představíme tedy výběr vrcholných scén z těch nejlepších kusů. Například můj oblíbený kus – Izucu (Roubení studny) dá divákům okusit prchavost okamžiku a pomíjivosti, ale například až téměř akční „Pavoučí démon“ nepochybně diváky pohltí,“ uvádí Isa Takeda, herečka a hlavní organizátorka představení, s tím, že skladba představení je volena záměrně tak, aby si ho užil i divák, který na nó přijde poprvé. “Každý má možnost pocítit i duchovní rozměr představení a atmosféru júgen – jemnou a hlubokou krásu, která je pro nó typická,” dodává.

Ve středu 17. 6. se v Národním divadle představí jako hlavní část večera hra Pavoučí démon. V té jedna z legend – Minamoto no Raikó – svede boj s démonem pavouka. Tato hra divákům přinese stylizované bojové scény, tanec i zpěv s českými titulky. Obecenstvo dále uvidí vrcholné scény z her Roubení studny a Polštář z Kantanu. Divadlo kjógen uvede jako mezihru v češtině komedii Papouškování.

Představení je charitativní, kompletní výtěžek z prodeje vstupného bude věnován na podporu charitativních aktivit společnosti Člověk v tísni, o. p. s. Vstupenky: Národní divadlo

Kovář mečů a legendy na vlnách

Tím však cesta do hlubin japonské kultury zdaleka nekončí. Ve čtvrtek 18. 6. v Divadle ABC diváci zhlédnou výběr ze hry Benkei na lodi a celou hru Kovář mečů Kokadži. Mezihrou bude tentokrát český kjógen Lahodný jed. Vstupenky koupíte v pokladně divadla.

V Plzni, kde bude divadlo nó vůbec poprvé, pak diváky čeká 20. 6. výběr těch nejlepších scén z žánru nó v Měšťanské besedě: Vstupenky Plzeň

Kjógen (v překladu „bláznivá slova“) představuje komickou divadelní formu, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a stejně jako divadlo nó je v nepřerušené tradici provozována dodnes. Kjógen je jakousi mezihrou, tradičně vkládanou mezi dvě hry obřadního divadla nó, která osobitým způsobem pranýřuje lidské nedostatky. V ČR se této formě věnuje Divadlo kjógen, které přímo spolupracuje s kjótskou rodinou Šigejama.

Divadlo nó je ztělesněním dokonalosti. Na 650 let kultivace jevištního tvaru nabízí jedinečný divácký zážitek, ale i pohled do lidské historie. Nó v sobě spojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. V nepřerušené tradici se hraje dodnes. Klasickou podobu divadla nó utvářel především Zeami (1364–1444), herec, dramatik a teoretik, který zásadně ovlivnil jeho další vývoj. Nó vychází ze starších japonských i čínských divadelních a tanečních tradic a dodnes je považováno za jednu z nejvýznamnějších forem japonského scénického umění. V roce 2001 bylo divadlo nó společně s komickými mezihrami kjógen zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Dnešní představení poskytuje divákům jedinečnou příležitost nahlédnout do hlubin nejvytříbenějšího japonského umění srozumitelnou formou.

Ondřej Hýbl, Divadlo kjógen, Česko-japonská společnost

pro Taneční magazín

 

Pluto aneb chybující lidé v akci

Čtyři vynikající mimové na jednom jevišti, pantomima je zpět

6. března měla v Národním divadle světovou premiéru zbrusu nová inscenace Laterny magiky pod názvem Pluto. Režie se ujal Thomas Monckton, pocházející z Nového Zélandu. Jeho tvorba  se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Vybral si spolupráci s těmi nejlepšími českými mimy, tedy Vandou Hybnerovou, Annou Polívkovou, Radimem Vizvárym  a novozélandským skvělým mimem Trygve Wakenshaw. Thom Monckton se snaží přivést zpět na jeviště pantomimu, která je dnes na okraji.  Přitom právě sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy, má své neopakovatelné kouzlo.

 

Pluto. Planeta, ale také začínající filmové studio. Jeho čtyři členové mají nadšení pro věc, odhodlání, ale žádné odborné znalosti, žádnou intuici a vůbec ne umělou inteligenci. Zkrátka chybující lidé se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů. A jde jim to.

 

Na začátku inscenace se na projektovém plátně objevují záběry z planety Pluto. Celkem dlouhý začátek ve mně budí nedůvěru,  zda nebude představení příliš  krátké a ošizené o  samotnou pantomimu. Ale omyl! Postupně chápu, je to film,  který se naše povedená skupinka snaží natočit.

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Laterna magika | Pluto: Anna Polívková, Trygve Wakenshaw, Vanda Hybnerová, Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Komediální  talent  Anny Polívkové se nezapře už při jejím prvním vstupu na scénu. Když se představí coby režisérka a sedá si na své režisérské křeslo, začíná to v publiku šumět smíchem. Její postava, Vilma Sofia Anastasia von Spielberg, řečená Boss, jednoho dne zdědí filmové studio. Ale nikdy neplánovala stát se režisérkou. Pravděpodobně představí scénář svým dvěma účinkujícím a ti  si ho vyloží  trochu po svém. Zkrátka každý je hrdina a je rozhodně lepší než ten druhý.  Také to dávají patřičně najevo. Zde už rozehrává svůj talent  Trygve Wakenshaw  a Radim Vizváry. Pieter  (Trygve Wakenshaw) jednou zamířil na pracovní pohovor na elektrikáře, ale cestou špatně odbočil a ocitl se na konkurzu herectví. A tam potkal Gorge.  Gorge (Radim Vizváry) je nezkušený filmový herec, má talent, o kterém je přesvědčený hlavně on sám a myslí si, že kamera je jeho osud. A dále tu máme Maxe (Vanda Hybnerová), který je technikem tělem i duší. Existuje pro něj jen záře reflektorů. Jaksi ale nemá potřebnou kvalifikaci, což je občas vidět. Ve studiu to různě tříská a svítí, každý se snaží problém nějak vyřešit a naši tři hrdinové si musí se zádrhelem jakýmkolivi způsobem  poradit, tedy podlézt, nadlézt, přeskočit… Jejich úsilí pochopitelně polechtá divákovi bránici. I samotné čtení scénáře není úplně jednoduché.

Laterna magika | Pluto: Vanda Hybnerová, Radim Vizváry, Anna Polívková – foto: Petr Lebeda

Laterna magika | Pluto: Vanda Hybnerová, Trygve Wakenshaw, Anna Polívková, Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Ale konečně přichází natáčení samotné.  Obleky astronautů (velmi nápadité, dělají  z našich hrdinů ještě více už tak dost veselé postavičky). Ale obléct se do nich! I tady vyvstává problém, protože Gorge chce být vždy perfektní. Režisér má co dělat, pobíhá zleva doprava a hlavně se velmi snaží. Herci také a co všechno se dá prožít, to se musí jen vidět!  Jejich úsilí ale končí kolapsem. Max musí zachraňovat lidské životy a samozřejmě po svém. V jednu chvíli to vypadá, že z aktérů jsou spíš zombie, Max je zoufalý a nápaditě použije  raději kýbl, který má po ruce,  jednou jako přilbu na hlavu, poté nádobu na zvracení či toaletu…. Vše ale dobře dopadne a natáčení pokračuje. Snad nejúsměvnější je scénka, která má pravděpodobně  zpodobňovat  využití  tzv. zeleného plátna. To, co režisér opravdu natáčí a hlavně jakým způsobem, by jistě dohnalo k slzám i dnešní dorostence. Tak tohle nemá konkurenci.  Po natáčení přichází chvilka napětí, zda technika vůbec funguje…

A je tu šťastný konec,  ocenění, dlouhý potlesk a slzy vděčné režisérky. A také dlouhý potlesk z našich řad a slzy smíchu. Vlastně dlouhý potlesk by si zasloužilo už i samotné vzezření Radima Vizváryho (zejména účes), chytám se při tom, jak si ho zaujatě prohlížím.

 

Pluto je jedna z nejpovedenějších inscenací, které jsem v poslední době měla možnost vidět. Vřele doporučuji velkým i malým.

Pluto –  tak to vypadá, když se čtyři vynikající mimové sejdou na jednom jevišti. Bravo!

 

 

Foto: Laterna Magika, ND, Petr Lebeda

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Encantado zahájilo Festival Tanec Praha

Divočina v Národním divadle

Tento rok přichystal Festival Tanec Praha neuvěřitelné překvapení – Encantado. 2. června 2024 toto představení zahájilo festival.  Jen těžko by si člověk  představil, že něco takového kdy uvidí na prknech Nové scény Národního divadla.

Afroamerická kultura je neoddělitelná od přírody, je živelnou oslavou tradice a života, pohybem, sálajícím energií a hemžícím se barvami.

Lia Rodrigues  je ikonou brazilské taneční scény.

Yvona Kreuzmannová říká: „Letos se nám podařilo na Opening festivalu domluvit Liu Rodrigues. Inscenace Encantado získala nominaci na prestižní Rose Prize  stejně jako další dílo pozvané na festival Carcass Marco da Silva Ferreiry. Naši diváci tak mohou vidět hned dvě ze čtyř nominovaných děl. Výherce prestižního ocenění oznámí Sadler’s Wells v únoru 2025.

Podívejme se ale na Encantado. Ticho, tma, objeví se deset postav a tichounce se plazí po jevišti.  Postupně se halí do různých pestrých látek. Člověk nemůže nevidět výraznou pružnost a ohebnost těl tanečníků.  Začnou se ozývat rytmické zvuky, které postupně zesilují, některé podivné zvuky vydávají tanečníci sami. Přirozenost, zvuky džungle, rytmické zvuky se zrychlují a zesilují. Postavy představují různá zvířata. A pak jsou tu lidé!

Panečku, člověk žasne!  Nahota, sexualita, až živočišná sexualita, bez jakýchkoliv zábran! Chvíli přemýšlím, zda je to představení příšerné nebo krásné. I diváci kolem jsou chvílemi rozpačití, neví, zda se smát, či divit, či pohoršovat… Ale postupně nás směsice nejhlubší lidské přirozenosti, grimas, zemité živelnosti  a různých zvuků tak vtáhne, že se vůbec necítíme jako v Národním divadle, ale v opravdové brazilské džungli.

Bravo Tanci Praha! Něco takového jsme tu opravdu ještě neviděli. Tato cesta kolem světa je ohromující. Yvono, děkujeme!

Vycházím jako z jiného světa. Po ukončení představení je nachystané pro diváky malé občerstvení a všichni s nadšením a ohromeně  hovoří o tom, co právě viděli. Psát se o tom příliš nedá, to musíte jenom zažít!

Eva Smolíková

Taneční magazín

Národní divadlo se zahalí do smutku

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem vypraví Národní divadlo v pondělí 27. května 2024 ve 12:00 z jeviště historické budovy.

Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.

Vlastimil Harapes  –  biografie

“Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a života oslavovat.“ Petr Weigl, režisér

Emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes, laureát Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet, nositel titulů zasloužilý a národní umělec i řady dalších ocenění, patří mezi legendy Národního divadla. Třebaže působil v jiných uměleckých žánrech jako herec, zpěvák, moderátor a taneční pedagog, jeho jméno je trvalým synonymem Baletu Národního divadla.

Jako tanečník oplýval pohybovou elegancí, vytříbenou kulturou, muzikalitou projevu i hereckou suverenitou, oslňoval technickou bravurou s klidnou a neokázalou jistotou. Svým tanečním mistrovstvím a charizmatickým jevištním projevem se trvale zapsal do srdcí několika diváckých generací. Díky velké šíři uměleckého záběru a talentu přispěl k popularizaci oboru, nejen za to mu patří velké poděkování.

Narodil se v roce 1946 v Chomutově. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze (1965), od roku 1966 byl členem a od roku 1971 sólistou Baletu Národního divadla. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě (1968). Svou pohybovou spontánnost formoval do kultivované jevištní formy zejména bezchybnou gramatikou klasického tanečního tvarosloví.

V letech 1987–1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Od roku 1990-2002 působil ve funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Za všechny jmenujme Prince v Labutím jezeřeSpící krasaviciLouskáčkovi Popelce, titulní role v MacbethoviFaustoviFaunově odpoledniSpartakoviHoffmannových povídkách a Odysseovi, Oriona v Sylvii, Alberta v Giselle, Colina v Marné opatrnosti, Basila v Donu Quijotovi, Ivana Careviče v Ptáku Ohnivákovi, Adama ve Stvoření světa nebo Escamilla i dona Josého ve Vášni.

Skutečným milníkem v jeho kariéře bylo ztvárnění rolí Merkucia a poté i Romea v baletu Romeo a Julie (režie Petr Weigl, choreografie Miroslav Kůra) v Národním divadle roku 1971.

Mezinárodní prestižní cena Prix d’Italia 1972, udělená filmovému záznamu inscenace vyzdvihovala vedle objevné dramaturgie, režie, choreografie, také přesvědčivý taneční výkon Vlastimila Harapese. Tento mimořádný ohlas mu otevřel cestu k hostování na mnoha baletních scénách světa.

Byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (Labutí jezeroOrfeusKalevalaDuch růžeSfinx aj.). Hostoval též ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i tamní Opeře, v Tokyo City Ballet, dále ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v dalších zemích.

Jeho umělecký zájem zahrnoval jak balet, tak filmové, později divadelní herectví. Z propojení vysoké baletní stylizace a civilního hereckého projevu si postupně vytvořil svůj osobitý interpretační styl, který se proměňoval podle stylu inscenace a její obsahové výpovědi.

Stal se úspěšným filmovým a divadelním hercem. Ztvárnil hlavní role v takových filmech jako Markéta LazarováDen pro mou láskuPanna a netvorOperace mé dceryWolfgang A. Mozart a Bolero. Vystupoval v divadelních hrách Bouře a Maškaráda a objevil se i v televizních inscenacích Jak vytrhnout velrybě stoličkuJak dostat tatínka do polepšovnyDary hadího králeAnynka a Čert a v řadě dalších pořadů. V letech 1984–1986 zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 byl mezi všemi soutěžními obory absolutním vítězem. V Národním divadle se podílel na choreografii a režii baletu Popelka (1994), Labutí jezero (1996), Někdo to rád… (1994) a Mauglí (1996). Je spoluautorem libreta dětského baletu Broučci (1992). Působil jako baletní mistr Baletu ND, Státního divadla v Košicích a jako hostující pedagog na Akademii tance v Římě.

Kromě jiného se stále věnoval práci činoherce (J. Murrell – Poslední léto, J. B. Poquelin-Molière – Škola pro ženy, P. Mérimée – Kočár nejsvětější svátosti, Gustav Skála – Nevidím to černě). V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. Jeho pracovní poměr v Národním divadle skončil v roce 2009. V roce 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství. 26. srpna 2016 u příležitosti svých 70. narozenin byl uveden do Síně slávy Národního divadla.

Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024.

„Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších; je to jen promarněný čas a úsilí.“

Vlastimil Harapes ve své autobiografii (Vlastimil Harapes, Pluto 1997).

Foto: Lenka Hatašová, Jaromír svoboda

Alice Titzová

pro Taneční magazín