VLASTIMIL HARAPES přinesl výstavě štěstí

Poslední šance navštívit výstavu kousek od Tábora a Plané nad Lužnicí! Tip na sobotní či nedělní výlet.

Doslova a přesně v předvečer oslav státního svátku 100. výročí založení Československé republiky, v sobotu 27. října zahájil VLASTIMIL HARAPES v Obrazárně Špejchar Želeč pozoruhodnou výstavu. Jmenovala se prostě „FIALOVÁ – BENEŠ“. Podle vystavujících výtvarníků. Spolu s výborným baletním umělcem, choreografem a nyní i zpěvákem a hercem v divadle Semafor ji zahájil ještě skvělý houslový bigbeatový a bluesový virtuos Jan Hrubý, herec, zpěvák a kytarista Robert Nebřenský, harfenista Sean Barry a slovem novinář Miloš Čermák a kurátor galerie Pavel Šmidrkal.

Karikaturu Donalda Trumpa od Pavla Beneše si oblíbil i herec a zpěvák Robert Nebřenský, který okořenil vernisáž svými písněmi (zcela vpravo)

Slavný tanečník a představitel hlavních rolí ve filmech Juraje Herze „Panna a netvor“ a „Den pro mou lásku“ se divil. Vlastimil Harapes doslova prohlásil. „Přijel jsem na pozvání vystavující Ivy Fialové. Jsem překvapen, že tady – pro mne  – spíše na konci světa, může fungovat a prosperovat takový nádherný výstavní prostor.“

Vlastimil Harapes zahajuje výstavu

Převážně o grafikovi Pavlu Benešovi promluvil význačný novinář i odborník přes nové informační technologie Miloš Čermák. Doprovázela jej i jeho zákonná manželka, přední česká podnikatelka světového jména Senta Čermáková, která působila i na postu ředitelky globálního trhu slavné nadnárodní firmy Hewlett- Packard.

Největší český grafik Pavel Beneš by mohl, se svou postavou hrát basketbal. Možná o něm nevíte, že je i autorem slavného loga kapely TŘI SESTRY?

Pavel Beneš je – postavou – největší český grafik. U Miloše Čermáka je tomu stejně mezi novináři. A rovněž paní Senta je zřejmě největší, ba nejvyšší podnikatelkou mezi ženami.

Na vernisáži se – i přes kolizi s mnoha akcemi k výročí Československé republiky – objevila celá řada známých tváří. Významný architekt, profesor Václav Aulický. Populární autorka a překladatelka z italštiny paní Hana Ferrarová, přední český divadelní fotograf dr. Dušan Dostál a mnozí a mnozí další.

Výstava se sice jmenuje FIALOVÁ BENEŠ”, ale zde zleva stojí na snímku Hany Ferrarové autoři v pořadí Beneš, Fialová

Výstava měla původně trvat do konce kalendářního roku. Ale pro ohromný úspěch byla prodloužena do následující soboty 17. února 2019. Ředitel výstavního programu galerie Pavel Šmidrkal (TANEČNÍ MAGAZÍN s ním přináší podrobný rozhovor v prostředním sloupci) se svěřil: „Původně jsem s tak výrazným diváckým úspěchem ani nepočítal. Ještě, že jsem mohl upravit výstavní program v lednu a únoru, abychom mohli úspěšnou expozici prodloužit.“

Výstava se tak zařadila, hned po letní výstavě 2018 tří malířek (o níž TANEČNÍ MAGAZÍN rovněž informoval), na druhou příčku tabulky návštěvnosti Obrazárny Špejchar Želeč.

Pavel Beneš si získal srdce diváků nejen svými výstižnými karikaturami, ale také graficko-slovními blackouty a originálním kalendářem.

Vlastimil Harapes (vlevo) v rozhovoru s majitelem galerie Obrazárna Špejchar Želeč panem Martinem Novákem (vpravo)

Mnoho návštěvníků také zaujala plátna i keramika Ivy Fialové, s níž uveřejnil TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor v roce 2017. S jejím obrázkem odjížděl domů i známý zpěvák a herec Robert Nebřenský.

Část expozice s obrazy Ivy Fialové

Vpravdě fenomenální úspěch výstavy „FIALOVÁ – Beneš“ vděčí za vše majiteli Obrazárny Špejchar Želeč, podnikateli panu Martinu Novákovi, jeho celé obětavé rodině, kurátoru Pavlu Šmidrkalovi i neúnavné organizátorce a malířce v jedné osobě – paní Petře Skluzáčkové.

Malířka a taková dobrá duše galerie v Želči – paní Petra Skluzáčková

A na co se v jihočeské Želči můžeme těšit? Na výstavu legendy české karikatury – Jiřího Wintera – Neprakty. Ta bude slavnostně zahájena v sobotu 23. února 2019.

Foto: Hana Ferrarová a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

VLASTIMIL HARAPES zpíval na vánočním večírku

Magda Malá prozradila, že byla zamilovaná do Martina France

Ze tří zpěvaček, prostorově objemnějších, dorazily pouze dvě, protože třetí zpěvačku odvezla záchranka do nemocnice.

Po rozdováděných Koulích se mikrofonu ujala zpěvačka a herečka Světlana Nálepková, která naopak náladu zklidnila dvěma francouzskými šansony, přitom jeden přednesla ve francouzštině a druhý rodnou češtinou a po svém vystoupení spěchala na další na Žofín.

Po pěvecké části se divákům představila nezisková organizace Helppes se svými psími svěřenci, včele s jejich ředitelkou Zuzanou Daušovou.

Na vánoční show dorazil  baletní mistr, herec a zpěvák Vlastimil Harapes, který zazpíval dva songy z divadla Semafor, kde v současné době vystupuje.

Po bývalém tanečníkovi nastoupila mladá krev a to v podání Elišky Mrázové (Elis), která se svým nezbytným ukulele zazpívala nejen svůj megahit Shubidu, ale i vánoční koledu Tichá noc.

Mladou zpěvačku Elis vystřídal zpěvák a producent a ten večer i moderátor Martin France, který doslova roztančil všechny přítomné diváky, včetně jeho některých pěveckých kolegů. Dokonce se během jeho vystoupení za ním objevilo taneční duo z řad diváků, kteří byli už hodně veselí a hraví a Martina málem smetli z improvizovaného pódia.

Poté diváky potěšila svými gospelovými songy Leona Gyongyossi a pozvala zároveň na další gospelový koncert v této restauraci s pravým černošským gospelem.

A jako poslední z interpretů vystoupila malá Magda Malá,  ovšem  s velikánským hlasem. Zazpívala nejen draculovský hit „Jsi můj pán“, ale též vánoční koledy a na poslední z nich vyzvala i své kolegy a odvážné přítomné diváky, aby si sní koledu „Narodil se Kristuspán“ zazpívali. A tak došlo i na sborové zpívání. A během tohoto svého vystoupení Malá prozradila, že byla do Martina France velmi dlouho zamilovaná, když spolu navštěvovali Muzikálovou školu Petra Novotného, což byl pro Franceho trochu šok, protože o tom nevěděl.

Po skončení koncertu pozval majitel restaurace Milan Harajda interprety na malé pohoštění.

Agentura Martin Production,

Taneční magazín

ZLATÁ PRAHA 2018 – jak vše dopadlo?

Co zaujalo festivalovou porotu? A co zaujalo TANEČNÍ MAGAZÍN? Jak probíhal závěrečný festivalový gala-večer? A co na to Mistr Harapes?

Závěrečný večer 55. festivalu MTF ZLATÁ PRAHA – v přímém televizním přenosu na ČT ART v sobotu 22. září od 20.20 hodin – tvořil již pomalu tradičně průřez mnoha styly a žánry. Přinesl moderní i tradiční současnou hudební a taneční tvorbou. Ostatně, jako již po dlouhou dobu „zlatý pražský“ festival samotný.

Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)

Večer zahájil Balet Národního divadla s číslem „Aspects“ v choreografii Katarzyny Kozielské na hudbu Abela Korzeniovského. Mezi tančícími sólistkami se zde objevila i Alina Nanu, která byla i jednou z hrdinek krátkého snímku Terezy Bílé a Igora Zacharova „Na špičkách“ na právě vyhodnocovaném MTF ZLATÁ PRAHA.

Následovala múza hudební. Nedávný držitel rakouské prestižní ceny Musiktheaterpreis 2018, zvané „rakouský hudební Oscar“, tenorista Aleš Briscein poté brilantně zazpíval árii vévody z Verdiho „Rigoletta“.

Následoval opět tanec. Tentokrát v podání Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Bohemia baletu. Jednalo se o fragment z baletu „Paquita“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Nezklamal, ale nikterak neodvázal…

Vrcholem večera mělo být další taneční číslo „D.R.E.A.M.“ v choreografii Šimona Kubáně. Interpretovali ji Kristýna Němečková, Iveta Krmelová a Patrik Čermák. Choreografie sršela nápady. Dalo by se jí vytknout jediné, že nebyla patrně koncipována pro velké jeviště Nové scény. Televizní diváci, kteří toto dílo viděli i detailním pohledem kamer z pódia, měli jistě zážitek hlubší a emotivnější.

A opět hudba. Mladé dechové kvarteto Cantaria Clarinete svižně interpretovalo „Libretango“ Astora Piazzoly.

Na expresivní a pulsující hudbu Ivy Bittové bylo připraveno baletní číslo „Prolínání“ v interpretaci Pražského komorního baletu v choreografii Lukáše Timuláka. Zde se již podruhé za večer objevil na pódiu Patrik Čermák.

Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu

Milým bonbónkem byl nadhledově pojatý „Montiho čardáš“ v úchvatném – až varietně vystavěném čísle – Prague Cello Quartetu. Petru Špačkovi, Ivanu Vokáčovi, Janu Zemenovi i Janu Zvěřinovi patřil opravdu dlouhatánský potlesk.

A následovala již novocirkusová tečka za podařeným večerem. Kouzelná artistická show „Contra Weight Company“ na hudbu populární Christiny Aquilery. Zuzana Havrlantová s Jonášem Janků a Tomášem Pintérem byli tím nejlepším „kasa-punktem“ na závěr.

Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018

A kdo získal festivalové vavříny?

Hlavní cenu 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA 2018 získal německý televizní dokument režiséra Thomas von Steinaeckera „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“, natočený v koprodukci stanic ZDF a ARTE. Tento film o stopáži čtyřiapadesáti minut se snaží postihnout konflikt autora jednoho z nejslavnějších muzikálů světa a mezinárodně uznávaného dirigenta v jedné osobě. „Vítězný snímek vypráví dosud neznámý příběh Leonarda Bernsteina, tohoto světoznámého vynikajícího dirigenta, charismatického moderátora a autora muzikálu West Side Story. Tento intimní dokument mapuje Bernsteinovy osobní vzestupy i pády, jeho touhu být uznávaným skladatelem, ale přibližuje i umělcův život poznamenaný tragickými událostmi. Hluboký vhled do rozporuplné osobnosti hudebního génia nám kromě řady pamětníků zprostředkují Bernsteinovy děti Jamie, Nina a Alexander,“ zdůvodňuje svůj téměř jednohlasný výběr festivalová porota.

 Ředitel vývoje pořadů a programových formátů České televize Jan Maxa (vpravo) předává vítězný šek reprezentantům štábu filmu „Leonard Bernstein – rozpolcený génius

Přihlášené snímky – konkrétně jich bylo v soutěžní sekci 84 a mimo soutěž se promítalo šest filmů od téměř čtyřiceti producentů a televizních společností z celého světa – se utkaly i v dalších dvou velkých kategoriích.

Tu Český křišťál – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, vyhrál netradiční kanadský hudební dokument „Snění o židovských Vánocích“. V něm režisér Larry Weinstein vypráví netradiční příběh skupiny židovských písničkářů. Představuje civilně přirozenou formou kanadské přistěhovalce, kteří – navzdory svým dávným tradicím – slaví vánoce třeba i v čínském bistru!

Producent kanadského filmu „Snění o židovských Vánocích“  (úplně vpravo, nejblíže objektivu) zastupoval na vyhlášení cen režiséra Larry Weinsteina. Přiletěl do Prahy na poslední chvíli a byl velmi potěšen

V kategorii Český křišťál – Performing Arts, zahrnující hudební a taneční pořady včetně záznamů koncertů, zvítězilo cenami ověnčené taneční divadlo ve snímku britského režiséra Jeffa Tudora Zděšení“, které vychází z životní zkušenosti herce Jonathona Younga. A to ze zkušenosti nadmíru tvrdé. Jeho dcera, neteř i synovec totiž zemřeli při tragickém požáru. Tento snímek je multižánrový. Kombinuje klasický dokument s filmovými dotáčkami, tancem (převážně stepem a salsou) a loutkovými pasážemi.

Na slavnostním večeru bylo uděleno i několik dalších speciálních cen. 

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových „Vize 97“ si v sobotu večer odnesl německý snímek dua režisérek Marii Stodtmeierové a Isy Willingerové Hudba a moc“, který zkoumá různé historické pohledy na politické aspekty hudby. Prakticky od roku 1914, tedy od doby první světové války.

Jedna z německých tvůrkyň filmu Hudba a moc“, který si odnesl Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (úplně vlevo), uprostřed tým vítězného díla celého festivalu o Leonardu Bernsteinovi a vpravo opět producent oceněného kanadského snímku s tematikou židovských vánoc

Cenu České televize získal německý snímek o známém choreografovi Nižinský – Balet Johna Neumeiera“ režiséra Thomase Grimma. Tento snímek, který trvá dvě hodiny a patnáct minut představuje netradičně světového tanečníka i choreografa.

Speciální uznání za mimořádný umělecký počin si odneslo české televizní zpracování opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“ osvědčeného divadelního i televizního režiséra Jiřího Nekvasila se skvělou kamerou Miroslava Gábora.

Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN ze soutěžní sekce zaujaly ještě další filmy.

Tak kupříkladu „Klavírní recitál Lukáše Vondráčka“ české režisérky Petry Všelichové. Doslova nás unesl výtečný dokument o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi „Chvění“ od režiséra i kameramana v jedné osobě Martina Kubaly. Anebo dílo režiséra Jana Brichcína a kameramana Vladimíra Holomka o českém mimovi mezinárodního věhlasu „RADIM VIZVÁRY – Sólo“. Výtečný spád měl i televizní film Pavla Jiráska „KAFKA BAND“ o koncertu této kapely v brněnském Sono centru. Ze sedadel doslova zvedal šestadvacet minut trvající německý snímek „Hýbej se!“ režisérky Leny Kupatzové. Velmi podnětná byla i švédská „Hra“ Tommy Pascala o choreografovi Alexanderu Ekmanovi. Anebo za české koprodukce vzniklá „Malá mořská víla“ režiséra Pascala Lauzeho. Hned dvakrát zde bylo reflektované téma Carmen – „Mytologická CARMEN“ německého režiséra a producenta Axela Brűggemanna a „CARMEN“ z Litvy, natočená pod režijní taktovkou Jirise Sejanse. Příjemný byl i titul „Sound-treková Evropa“ německého režiséra Michaela Giehmanna o cestě soulové muzikantky Joy Denalaeové po Rakousku, za kořeny folklórní hudby. Zde šlo o pilotní díl připravovaného seriálu. Zaujal i „Nový evropský zpěvník“ rakouských režisérek Madlene Feyerové a Stephanie Holzschusterové anebo bulharský snímek „Bulharské děti jsou báječné“ Stanislava Terzieva. Na pomyslnou nejvyšší příčku by TANEČNÍ MAGAZÍN však postavil dokument britské televizní společnosti Stanza Media Limited „FRANCO ZEFFIRELLI – z režisérova života“. Režisérem snímku o proslulém filmovém i operním režisérovi byl Chris Hunt.

Skvělý mim Radim Vizváry zaujal  i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína

Z nesoutěžní sekce TANEČNÍ MAGAZÍN bezesporu zaujal desetiminutový český snímek Terezy Bílé a Igora Zacharova „Život na špičkách“, pojednávající o baletních sólistkách pražského Národního divadla – Nikole Márové, Alině Nanuové, Tereze Podařilové, Miho Ogimotové a Andree Kramešové. Rovněž televizní film Rozálie Kohoutové „Tančit svůj život“ o folklórním souboru Vycpálkovci ukázal, že festivalové dílo nemusí být bezvýhradně maratónské. Trval pouhých devětadvacet minut a řekl více, než jiné dvouhodinové filmy!

Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci

A co řekli po vyhlášení cen?

Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, pedagog, herec i zpěvák:

Právě jsem se vrátil z dovolené. Samotný program se mi líbil. Ne vše jsem viděl, neboť  jako jeden z předávajících cen, jsem se musel chvíli připravovat v zákulisí. Již se těším nejen na podzimní sezonu v Semaforu.“

Jiří Nekvasil, divadelní a filmový režisér, držitel Speciálního uznání MTF Zlatá Praha 2018 za film “Čím lidé žijí”:

Cítím se spíš divadelním režisérem. Jsem rád, že mi Česká televize i Nadace Bohuslava Martinů daly příležitost filmové práce, kde mohu přece jenom pracovat s bohatšími i rozmanitějšími výrazovými prostředky.“

Foto: Eva Smolíková a archiv MTF ZLATÁ PRAHA a  TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Text: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou HANOU ZAGOROVOU

„Tanečníků si hluboce vážím. Tanec je řehole!”

 

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.

Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.

Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimeč né, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, ž e by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  n ějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?

Na dopisy čtenářů odpovídá: Baletní mistr Vlastimil Harapes, ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová, tanečník a choreograf Marek Dědík

Vážení čtenáři, děkujeme za Vaše názory, dotazy a připomínky.  Dnes odpovídá na Vaši otázku “Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?”…..

Baletní mistr Vlastimil Harapes:

“Zviditelnění hudby – to je pravý smysl tance,  v baletu  vždy  ten nejpodstatnější.  Pustit hudbu a poskakovat, to není nic.  Pokud choreograf  dokáže správně vnímat  hudbu a ztvárnit ji pohybem  a interpret toto předá divákovi, tak  výsledek je takový, jaký by měl být. Důkazem  je, že takové dílo přetrvává,  je jedno, zda je 100 let staré.  Čas nehraje žádnou roli.”

Ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová:

“To je otázka, na niž se každý dívá trochu jinak. Na první pohled se zdá
rozdíl zjevný: tanec je pohybem specifickým, často kultivovaným, ale ne
nutně, vedeným obvykle vědomě ve smyslu “chci tančit” anebo na základě
emocí, které mohou přejít až v extázi. Má n epřeberné množství podob
stejně jako pohyb – ten však kromě tance zahrnuje podstatně širší škálu
včetně pohybů účelových – sportovních, pracovních a dalších výkonů, které jsou  tanci více či méně vzdáleny. Ne každý pohyb je tancem. A ne každý tanec plýtvá pohybem. Ale leckterý pohyb z všedního života dokáže tvůrce inspirovat k tanci.”

Choreograf a tanečník  Marek Dědík:

“Tanec se snoubí s hudbou. Jde o koordinaci těla s rytmem hudby. Samotný pohyb nemusí nutně být spojen s hudbou, zvednutí něčeho je také pohyb a chůze je také pohyb.”

 

 

Děkujeme všem 

 

Taneční magazín

Vlastimil Harapes se zúčastnil koncertu “Noc s hvězdami”

Překvapením 19. ročníku benefičního koncertu “Noc s hvězdami” byla Heidi Janků. Peníze z koncertu poputují na obnovu zámku

Na vyhořelém zámku Zahrádku v libereckém kraji proběhl již 19. ročník benefičního koncertu „Noc s hvězdami“, jehož výtěžek je poukázán na obnovu této poničené památky.  Úderem 14.00 hodiny začaly probíhat zvukové zkoušky interpretů a tak se na podiu postupně střídal jeden interpret za druhým. Slunce tentokrát opravdu pálilo, ale nikomu z účinkujících to úsměv na tváři nevzalo.

Už 3 dny před akcí bylo avizované, že ze Slovenska nedorazí pěvecká legenda Marcela Laiferová, která ve svém domě spadla ze schodů a zpřetrhala si úpony a vazy na pravé ruce, operace byla nezbytná.  Den před akcí se musel omluvit i zpěvák Petr Rezek, který skončil s angínou na antibiotikách, ale diváky pozdravil alespoň po telefonu a popřál jim hezký hudební večer.

Koncert odstartovala zpěvačka Radka Fišarová, která všechny rozněžnila francouzskými songy a jakmile odzpívala, musela odjet urychleně na rodinnou oslavu. Poté následoval Jaroslav Parči, který v současné době hraje v muzikálu Čas růží a právě z tohoto muzikálu zazpíval nesmrtelný hit Karla Gotta “Krev toulavá”. K pianu potom usedl nevidomý zpěvák Honza Jareš, který si diváky získal svým bezprostředním přístupem. Šansonově laděné songy Honzy Jareše vystřídaly hity Freddieho Mercuryho v podání nové tváře na hudebním poli Jaroslava Břeského, kterého vzápětí vystřídal ostřílený matador Jarek Šimek, který při svém druhém songu skončil pouze v trenkách.

Mužskou pěveckou část vystřídala blonďatá dračice Kate Matl, která v loňském roce absolvovala evropské turné se zpěvákem DJ Bobo.  Ze Slovenska dorazil usměvavý sympaťák Thomas Puskailer, který svým přirozeným vystupováním získal především ženskou část publika a prozradil, že se opravdu hodně těší na megakoncert „Slovenští muži vrací úder, který se uskuteční 2. října v pražské Lucerně, ale že má zároveň i trému, neboť  ve velké  Lucerně zatím nikdy nezpíval!

Mladého Slováka vystřídal bývalý tanečník, idol mnohých dívek a žen,  Vlastimil Harapes, který divákům nabídl písničky z divadla Semafor, ve kterém v současné době hraje. Zpěvák a producent koncertu Martin France věnoval písničku “Máma” v původním znění od Charlese Aznavoura svojí mamince, která v letošním roce oslavila kulaté jubileum.

Pak přišlo překvapení večera v podání Heidi Janků, která nebyla avizovaná na plakátech a tak samozřejmě diváci zajásali a o to víc, když přidala svůj megahit “Když se načančám”.

A jako hlavní hvězda večera poté nastoupila Lenka Filipová, která se tímto vystoupením po roční zdravotní odmlce vrátila na koncertní podia a diváky potěšila 3 songy. „Jsem moc ráda, že mě Martin oslovil, protože je to můj postupný návrat ke zpívání. Chtěla jsem svůj návrat uskutečnit až v prosinci, ale už se opravdu cítím v dobré formě a toto byla první příležitost si to vyzkoušet a klaplo to“, sdělila zpěvačka.

Všichni účinkující se s diváky rozloučili písní Není nutno, kdy je na klavír doprovodil nevidomý zpěvák Honza Jareš.

V rámci koncertu se vybralo ve finále 46. 210,- Kč, které budou věnovány na obnovu zámku.

Moderátoři Markéta Mayerová a Slávek Boura na úplný závěr pozvali diváky na jubilejní 20. ročník tohoto koncertu, který se uskuteční v sobotu 4. srpna 2018.

 

Agentura Martin Production

Taneční magazín

 

Nonverbal – nabitý týden

Pražská La Fabrika se předposlední květnový týden stala již podruhé centrem a pořadatelem mezinárodního festivalu PRAGUE NONVERBAL. Ona i další pražské progresívní stánky nekonvenčního a pohybového divadla přivítaly na desítky zahraničních i domácích souborů a sólistů, kteří se vyjadřují divadlem beze slov.

Druhý ročník festivalu PRAGUE NONVERBAL proběhl od 21. do 25. května v Praze. Na domovské scéně La Fabrika, ale též v Jatkách78, Alfredu ve dvoře, Studiu Hrdinů, Centru současného umění DOX a v Cross Clubu. Přinesl na čtvrt stovky divadelních prezentací, ale i filmy a důležitá kuloární setkání tvůrců.

Začneme od „A“ čili Alfredu ve dvoře. Vlastnímu zahájení festivalu předcházela na letenské scéně Alfred ve dvoře mezinárodní performace „Take Down“. V tanečně-wrestlingové řeči se v ní setkali Japonka Kazuyo Shionoiri a izraelský tanečník Dror Liberman.

 Hlavní a čestnou cenu festivalu SILENCE SPEAK LOUDERS převzala režisérka, herečka, choreografka i loutkářka Zoja Mikotová.

Taneční legenda Vlastimil Harapes se v hledišti objevila krátce po návratu z operace. A byl středem pozornosti.

Slavnostní zahájení v neděli 21. 5. v La Fabrice probíhalo pod patronací ministra kultury Mgr. Daniela Hermana. Bylo nabité. Hosty i styly. Konferenciérky Anna Polívková a Martha Issová, za tradičního živého doprovodu na klavír Zdenka Merty, elegantně zvládly propojit takřka nepropojitelné. Tak třeba Annu a Johanu Schmidtmajerovy, s Janem Cinou a Jiřím Weissmanem v půvabných tanečně akrobatických hříčkách. Škoda, že v hledišti nebyl Milan Drobný. Asi by se divil, co jde vytvořit za kreace na jeho dávný hit s textem Jiřího Grossmanna „Bambule bijou bác“. Z jiného soudku bylo vystoupení Trygve Wakenshaw. Dalším kontrastním článkem pořadu byla hudebně humorná skeč Martina Zbrožka. Zaujala i Tap Academy a mnozí další. Vyvrcholením večera bylo udílení ceny “SILENCE SPEAK LOUDERS“. Její laureátkou se stala režisérka, herečka, choreografka a pedagožka Zoja Mikotová. Brněnská rodačka, která se postupně od loutkařiny dopracovala k divadelní režii a pantomimě. Roku 1992 založila na JAMU do té doby unikátní Ateliér výchovné dramatiky neslyšících. Vedle režijní práce (Husa na provázku, Činoherní klub, Slovácké divadlo a další), pedagogické praxe a zahraniční angažmá se často objevuje v roli lektorky na řadě workshopů v naší republice i v zahraničí. S neslyšícími divadelníky spolupracuje na řadě dalších akcí mimo JAMU. Slavnostní večer zakončil krátkometrážní film Jiřího Kiliána „Scalmare“. Světový choreograf se tak po necelém roce v La Fabrice představil opět výrazným surrealistickým dílem. Jeho černobílému snímku vévodily výkony jeho ženy a „múzy“ Sabine Kupferbergové a Petera Jolesche. Dílo si vysloužilo dlouhotrvající potlesk. Na pódiu se vystřídali i slavní hosté. Kromě Jiřího Kiliána i Soňa Červená. Z hlediště jim aplaudovali mezi jinými také Boleslav Polívka, Vlastimil Harapes, Jiří Lábus, Yvona Kreuzmannová, výtvarník a balónový pilot Vratislav Hlavatý. …a mnoho a ještě více dalších person uměleckého i veřejného života.

Boleslav Polívka se účastnil slavnostního zahájení festivalu, ale také se později představil jako filmový režisér (spolu s F. A. Brabcem) své krátkometrážní hříčky “Hon”.

 Slavná herečka a zpěvačka Soňa Červená usedla vedle Jiřího Kiliána v čestné lóži při zahajovacím večeru.

Halka Třešňáková a Anna Polívková se představily v rámci festivalu v Alfredu ve dvoře.

Během nabitého týdne pak pokračovala plejáda skvělých divadelních zážitků. V La Fabrice se prezentoval britský soubor Vamos Theatre s „Finding Joy“, francouzské divadélko Compagnie Mangano-Massip s titulem „What Is Mime“, mexická herečka Gabrielle Muňoz s „Quizás“, ale také domácí mimové a klauni – Václav Strasser, Jiří „Bilbo“ Reininger a skupina Bratři v tricku nebo Martin Zbrožek.

Jatka78 patřila premiéře Rostislava Nováka ml. „Jatka číslo 5“ a Cirku La Putyka s jeho „Airground“.

V Cross Clubu se prezentovala Polka Maria Zimpelová s půvabnou hříčkou „What Do You Really Miss?“.

Alfred ve dvoře mimo zmíněné japonsko-izraelské ouvertury festivalu patřil Anně Polívkové a Halce Třešňákové s milým „Walk In Progress“.

Studio Hrdinů hostilo českou Pantomimu S. I. S výmluvným titulem „Z českých luhů a hájů přinesli jsme vám vodu“.

A holešovické centrum moderního umění přivítalo českou Farmu v jeskyni a její inscenaci „Odtržení“.

Světoznámý choreograf Jiří Kilián přijímal zasloužené ovace i jako tvůrce filmu “Scalmare”.

V La Fabrice proběhla také pražská premiéra filmové hříčky Boleslava Polívky „Hon“. Sám ji – za asistence režiséra a kameramana F. A. Brabce – také režíroval. Film byl natočen již roku 2007 na tehdy ještě hercově farmě v Olšanech u Brna. Vychází z tradiční honičky na klauny, která se – vedle kupříkladu hospodského zabíjení much – tehdy na olšanské farmě odehrávala. Mimo Boleslava Polívky a jeho dětí i hereckých kolegů ve snímku vystupují i neherci – tradiční účastníci povedených akcí v Olšanech. Samotný filmový titul měl už před časem světovou premiéru v Olšanech. Ale i v Praze se setkal s obdivem.

Prague Nonverbal se vydařil. Dokázal podchytit na vícebarevné platformě mnoho umělců, kteří si mají co říci i beze slov. Nezbývá se než těšit na ročník třetí.

MICHAL STEIN

Foto: PRAGUE NONVERBAL

TANEČNÍ MAGAZÍN