Nejúspěšnější muzikál všech dob v Praze!

Vyprodáno. Přidává se další představení. To je West Side Story v Praze! A v originální verzi!

 

Ke 100.výročí geniálních tvůrců (Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse)  klasického díla West Side Story se podařilo poprvé přivézt americkou produkci do ČR. A tak ve dnech 23. -26.března mohli nadšení diváci zhlédnout toto dechberoucí dílo v Kongresovém centru Praha. Přivézt do Prahy muzikál West Side Story nebylo jednoduché, říká pořádající JVAgentura, ale podařilo se a úspěch je odměnou. Naštěstí máme v Praze grandiózní Kongresové centrum, protože všechna naše divadla jsou příliš malá. Některá světová divadla pojmou až  5000 návště vníků. 

Je to obrovská  show, jejíž příprava trvá 4 – 5 dní.  Potřebovali jsme 7 kamionů! Organizátoři pořádající JVAgentury dodávají,  že se o tento projekt snažili asi dva roky a další krásné show by měly brzy přijít také na řadu. Takže těšme se.

 

Český divák zná filmovou verzi příběhu o dvou znepřátelených partách Tryskáčů a Žraloků. Vlastně  světlo světa nejdříve spatřila divadelní hra, až poté film. Současní tvůrci se dosti drží původní verze z roku 1957, snad náboj a energie současné show jsou jiné, ale scény zůstávají.

Inscenace je hraná v anglickém originále, ale české titulky jsou  po obou stranách jeviště, texty jsou vtipné, vytvořené z oficiálního přebásnění Jiřího Joska.

V Praze máme mnoho muzikálů, které se těší u diváků velké oblibě, přesto WSS je jiný a stojí za zhlédnutí. Ostatně už vidět americké účinkující, zejména jsou-li černé pleti, působí na  nás novým nezvyklým dojmem.

Choreografie vycházející z původní koncepce Jeroma Robbinse se ujal Joey McKneely. Naše oči potěšila dokonalá sehranost souboru. Hudební režisér, skladatel, dirigent a pianista Donald Chan říká, že američtí tanečníci jsou lépe trénovaní než evropští, protože v Evropě není tolik show. V Americe se tanečníci snadněji učí své řemeslo, hodnotí rozdíly mezi muzikálovými umělci Mr. Chan. (Hudební díla, která režíroval D. Chan, patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším dílům amerického hudebního divadla, namátkou jmenujme Phantom of the Opera, The Pirates of Pe nzance, Kiss of the Spiderwoman).

Proč se vlastně stal tento muzikál tak úspěšný? Hlavní myšlenkou  příběhu je láska, připomínající Shakespearova Romea a Julii, což je téma, které zůstane velmi přitažlivé a stále aktuální navždy. Navíc to vše je podbarveno příjemnou hudbou, choreografií a dobrým herectvím, míní Donald Chan.

Důvody, proč je muzikál tak úspěšný, spočívají podle mého názoru především také v tom, že příběh obsahuje vše, co člověk podvědomě považuje v životě za důležité a vzrušující – lásku, bitky, zábavy, dobrodružné úniky před policajty, (kdo je vlastně zločinec a kdo dobrák?) a to vše podané mladými krásnými lidmi, kteří navíc rychle a zbytečně ztrácí svůj život v nesmyslném boji. Sledovat, jak se party hochů baví, chvástají, řeší si své problémy pěstmi a dívky, které se hašteří mezi sebou anebo si špitají o prvním rande, je pro diváka prostě zábavn&aac ute; podívaná, každý si rád vzpomene na své začátky života a první poznávání lásky.

Hlavní myšlenka muzikálu  je prostinká – ukazuje život chlapců v New Yorku, někteří jsou přistěhovalci, ale déle usazení, tudíž se už počítají mezi Američany a další (v tomto případě) Portorikánci si teprve zvykají na  nový život, některým je smutno, jiní jsou nadšení. Jedno mají ale všichni společné – nenávidí ty z druhé skupiny. Jenže mezi těmito dvěma nesmiřitelnými skupinami jsou dva lidé, mezi kterými přeskočí jiskra a chtějí spolu zůstat navždy. Jejich touha překonat všechny nástrahy osudu je dojemná, právě tak písně, kterými své city vyjadřují. Ale nemilosrdný osud zasáhne – z lásky, která měla přetrvat věky, je náhle noční můra, z milence je vrah. Snad i to láska odpustí, přece jednou se někde najde místo, kde budou tito lidé spolu šťastní, i když společnost jim neodpustí nikdy, to vědí. Ale nebylo jim přáno ani to. Pouliční gangy se pomstí stylem smrt za smrt.

Muzikál má výbušnou, životem pulzující  energii, spousty emocí, vše vyjádřené pohybem, dravými, ale i  půvabnými choreografiemi, jednou představujícími divokou rvačku, podruhé cituplnou noc.  Možná, že český je divák, zvyklý na poněkud jemnější témata, kde drama je spíše skryté uvnitř člověka. Otevřený boj, vytažené nože a zbraně přece jen nepatří k našemu běžnému standardu, a v tom je právě tento muzikál naprosto odlišný od těch českých. Člověk současně cítí, že je pravdivý, protože tento život k Americe v našich představách z filmů  neodmyslitelně jaksi patří.

Melodie také nemusí každému českému divákovi připadat zrovna nejcituplnější, protože i na tomto poli platí, že jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Ovšem, zpěv v podání Jenny Burns a Kevina Hacka nás také rozesmutní, také rozechvěje. Oba se své role zhostili s perfekcionismem Američanům vlastním.

Na otázku, zda Jenna Burns  vložila něco nového do svých písní, nebo jsou jen převzaté z původního muzikálu odpovídá: „Nechci jen kopírovat, jsem unikátní osoba  a chci být jiná. Vždy se snažím dávat do díla trošku něco nového, ať už dělám cokoliv. Už i z toho důvodu,  že jsem jiná osoba, musí  ten výsledek všeobecně být jiný, než byl tenkrát.“ Nutno dodat, že zvonivému, průzračnému hlas a citu v písních Jenny Burns se nedá vůbec nic vytknout.

Kevin  Hack, který zaujme nejen svým herectvím, hlasem, procítěným zpěvem, a půvabnou tváří, překvapí i svými tanečními dovednostmi, neboť u tak dokonale tvarovaného a vysportovaného těla, byste čekali spíše  dovednosti v oblasti sportu či bojových umění. Kevinovi ale nechybí vůbec žádná dovednost a nad to výborně vypadá. Komu čest, tomu čest. Kevin  Hack má za sebou několik významných rolí i několik muzikálů, byl nominován na Cenu NJACT a na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (za kapitána Billyho Pierce v the Civil War). Kevin říká: „I přestože mám za sebou již několik zkušeností  z muzikálů, nesmírně si vážím a raduji se z toho, že mohu hrát ve West Side Story“.

Téměř dětská tvář dalšího hlavního protagonisty Daniela Russella ostře kontrastuje s jeho zkušenostmi, Daniel hrál hlavní roli v muzikálu Billy Elliot na turné po USA a v Austrálii, navíc se objevil již ve dvanácti letech v muzikálu West Side Story  na Floridě. Pokud mu připomenete  jeho dětskou tvář, hrdě prohlásí: „Je mi dvacet!“. A mnohé dívky mají právě rády tyto věčné chlapce, proto by si Daniela Rusella neměly nechat ujít.

Tak jako je celý příběh plný akce a nenechá diváka chvilku vydechnout, právě tak rychlý je i konec, bez zbytečných průtahů a patosu, což ještě více zesiluje dojem z pomíjivosti života a zbytečně ztracených lidských životů hlavních hrdinů příběhu.

Všichni protagonisté byli v Praze  poprvé, oproti tomu Donald Chan již navštívil Prahu několikrát. Podle jejich vlastních slov se do Prahy  doslova zamilovali, i když neměli právě hodně času si ji  podrobně prohlédnout.

Soubor  dále pokračoval do Bratislavy, na kterou jsou opravdu zvědavi.

A nám nezbývá než jim popřát hodně zdaru.

Velký dík patří pořádající agentuře JVAgentura, která zprostředkovala tento světově proslulý muzikál i českému publiku a  přejeme jí hodně úspěchů v dalším úsilí potěšit české milovníky umění  mezinárodně uznávanými díly.

 

 

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Constellations ničí vše staré, neotvírá nic nového

Předložte také něco jiného než sex a smrt

 

 

 

29.listopadu proběhla v pražském Ponci premiéra Spitfire Company, první díl plánované trilogie Constellations s podtitulem Before I Say Yes. Divadlo bylo přeplněné, a to nejen diváky, ale i patnácti performery – tanečníky a členy komorního orchestru Berg. Na podlaze byl šikmo položený baletizol, nad nímž čněla projekce zobrazující po celou dobu oko režiséra, který snímán kamerou ležel v pravé části jeviště. Rozmístěny byly ještě obrazy z předcházející výstavy, a lze tak mluvit o bohatém konceptu, který při prvním dojmu navnadil.

Začátek byl pozvolný, dění se přelilo od příchodu diváků a zkoušení nástrojů hudebníků k příležitostnému tanci některého z performerů a nakonec i jevištní akci. Nešlo nicméně o prezentaci fiktivního příběhu či vysoké taneční estetiky. Veškeré dění bylo prosté, zahrnovalo některé fixované fyzické akce a choreografie, do toho soudobou klasickou hudbu a jakési vizuální reakce na pět témat jednotlivých částí představení. Názvy scén byly vždy zobrazeny projektorem a šlo o pojmy jako eutanazie či eros.

20161129_9575

Uvedeným by mohl popis také skončit, protože jde takřka o vše, co jsme během následujících osmdesáti minut mohli vidět. Přirozeně se měnil rytmus fyzických akcí a nejlépe zvládnutá a nejzajímavější byla hudba. Tanečníci, leč předvedli intenzivní fyzický výkon, si v částech, kde měli dávat energii divákům anebo tančit mezi nimi, nebyli příliš jistí. Málokdy se jejich pohled setkal přímo s očima konkrétního diváka a komunikoval s ním. I přesto lze provedení všech performerů ocenit. Co však nejde ocenit, je celková režijní a dramaturgická koncepce. Ačkoli byly zřetelné snahy o dekonstrukci běžných divadelních postup  a o nevšední náhled na témata jako smrt a sex, proč se objevovala převážně jen tato témata a proč se autoři nedostali od rozházení běžného inscenačního tvaru někam dále? Není na mně, abych předkládal konkrétní nápady, ale mnoho jich nepředložili ani tvůrci. V této podobě působilo představení jak ze sedmdesátých či osmdesátých let dvacátého století, kdy bylo stále ještě originální stavět dramaturgii na rozboření řádu a propojování množství hereckých, tanečních, hudebních a vizuálních složek dohromady. Takto by se snad dalo chápat zapojení jednoduché projekce, civilních kostýmů, skupiny hudebníků a performerů fungujících spolu v rámci jakéhosi těžko identifikovatelného vývoje vztahů a prostorových křivek a akcí. To ale dnes pro české divadlo a tanec není aktuální, rozhodně ne v prezentované podobě. Důsledkem toho byla bezobsažnost předvedeného, která byla znát jak v celkové dramaturgii, tak v akcích performerů.

20161129_9445

Uvedený závěr je o to smutnější, když vezmeme v úvahu, jak etablované skupiny se do inscenace zapojily a že jsou zúčastnění interpreti velmi schopní jako jednotlivci. Ne vždy však ani tento kredit, ani dostatečné finanční zázemí dokáže zajistit uspokojivý výsledek. Samozřejmě, umění má provokovat. Aby se ale další plánované díly trilogie Constellations vydařily, je potřeba přidat obsahový rámec, který překročí obecné myšlenky na rozložení tradičních forem nebo na zobrazení nepřeberných možností vztahů performerů a různých jevištních prostředků. Je třeba dát inscenaci jasnější kontury, postavené na o mnoho konkrétnějších tématech než je sex a smrt.

Foto:Vojtěch Brtnický

Alexej Byček

Taneční magazín

Miluji tě jak po smrti v NoD

Premiéra nové inscenace Jana Nebeského

Do Experimentálního prostoru NoD se v další sezóně vrací režisér Jan Nebeský s premiérou nové činoherní inscenace Miluji tě jak po smrti. V hlavních rolích se představí Lucie Trmíková, která je zároveň autorkou scénáře, a Karel Dobrý. Premiéra se uskuteční 7. 10. 2016 od 20:00.

Připravovaná divadelní inscenace je věnována pozoruhodné dvojici Gottfrieda Benna /1886 – 1956/ a Else Lasker-Schülerové /1869 – 1945/. Mladý muž z rodiny pastora a o sedmnáct let starší básnířka židovského původu se poznali v Berlíně před rokem 1912. Vzájemné citové vzplanutí se projevilo v poezii obou dvou. Jejich příběh ukazuje obtížnost německo – židovské symbiózy.

Elsa Lasker- Schűlerová byla podle Karla Krause „nejsilnější a nejneschůdnější lyrický zjev moderního Německa.“ Gottfried Benn byl mezinárodně uznávaným lyrikem, už za svého života pokládán za nejzajímavějšího a současně i nejskandálnějšího básníka své doby. Přestože citové vzplanutí Elsy a Gottfrieda v roce 1912 bylo krátké, poznamenalo je oba na celý život.

„Jan Nebeský patří k těm tvůrcům, kteří jsou s NoDem neodmyslitelně spjati. Jsme velmi rádi, že po úspěchu inscenací Kabaret Shakespeare, Peklo – Dantovské variace nebo Dvojí domov / z Čepa naše spolupráce dále pokračuje.“ říká Natálie Preslová, dramaturg Experimentálního prostoru NoD a dodává: „Inscenace Miluji tě jak po smrti vypráví o ničivé síle lásky, což je podle mne téma, které Nebeského dlouhodobě zajímá. Zároveň v ní sledujeme příběh lidí, kteří se potkali v nejhorší možné době, která nám může připomenout současný svět kolem nás, možná více, než bychom čeka li.“

elselaskerschuler1907

Premiéra 7. 10. 2016 od 20:00, první repríza 26. 10. 2016 od 20:00 v NoD.

Režie: Jan Nebeský
Scénář /s použitím veršů Elsy Lasker-Schülerové a Gottfrieda Bena v překladu Aleny Bláhové a Ludvíka Kundery/: Lucie Trmíková
hudba: Emil Viklický a Martin Dohnal
výtvarná spolupráce: Igor Korpaczewski
kostýmy: Petra Vlachynská
Účinkují: Lucie Trmíková, Karel Dobrý, Emil Viklický, Martin Dohnal, Miroslav Hloučal

Předprodej vstupenek v síti GoOut.
Sledujte též facebook událost.

miluji_te_jako_po_smrtia24

Honza Urban

Taneční magazín

SMRT se přesouvá do ROXY

Úspěšný audiovizuální projekt „SPAM: SMRT“
Spam. Něco nevyžádaného, neočekávaného. Smrt. Nedílná součást koloběhu života. Je nechtěná a často přichází náhle.

 

 

Úspěšný audiovizuální projekt SPAM: SMRT se přesouvá do ROXY

 

 Spam. Něco nevyžádaného, neočekávaného. Smrt. Nedílná součást koloběhu života. Je nechtěná a často přichází náhle. Projekt SPAM: SMRT se 16. dubna vrací, tentokrát netradičně do prostor klubu ROXY. Živé obrazy skládané z těl tanečníků Jany Vrány a Pala Kršiaka, dunivý voiceover, pohlcující vizuály, laserové projekce a divadelní atmosféra. Připravte se.

Projekt, na kterém se autorsky podílí rapper a výtvarník Vladimir 518, člen skupiny WWW Ondřej Anděra a zvukař David Vrbík, vznikl původně pro festival 4 + 4 dny v pohybu 2014. Nově bude zařazen do dramaturgie Experimentálního prostoru NoD.

spamsmrt

„Vladimira 518 jsem chtěl oslovit ke tvorbě audiovizuálního představení pro NoD již dávno. Poslední impulz mi dala právě tato propracovaná vizuální show. Protože jsme ale potřebovali větší prostor, napadlo nás využít ROXY, pro kterou Vladimírův tým představení uzpůsobí,“ uvádí prvotní ideu dramaturg Experimentálního prostoru NoD Adam Halaš. „Atmosféra klubu se pro Smrt dokonale hodí a navíc tak ukážeme, že ROXY a NoD patří k sobě.“

SPAM: SMRT si bere jako hlavní téma fenomén smrti a koloběhu života, odprezentovaný jak v univerzální a všeobecné rovině, tak v konkrétním příběhu jedné lidské bytosti. Ondřej Anděra k celému projektu přistupuje jako k výzkumu uměleckých možností, co se týče audiovizuálních a dramatických útvarů. Je to pro něj pokus o hledání nových médií a nalezení nové formy v umění. „Nechtěli jsme ale, aby bylo pojetí tohoto představení příliš abstraktní, protože v něm se většinou nemají lidé čeho chytit. Ani aby bylo příliš popisné, v tom by se ztratilo kouzlo,“ přibližuje projekt Vladimir 518.

Dramaturgie Experimentálního prostoru NoD se v posledních měsících věnuje otázkám, okolnostem a situacím, které se bezprostředně dotýkají lidské existence. Audiovizuální performance na téma smrti tak mezi další představení dokonale zapadá.

 

Audiovizuální projekt SPAM vznikl před více než deseti lety původně jako experimentální odnož divadelní skupiny TOW a jeho specializací bylo vždy provazování zvuku a obrazu mnoha různými způsoby. Přes všechny odchylky směrem ke koncertní audiovizualitě byl ale jeho základ postupů a myšlení vždy divadelní.

První z řady uvedení audiovizuální show se v ROXY odehraje 16. dubna 2015 od 20:00. Vstupenky na představení SPAM: SMRT je možné zakoupit každý všední den od 16:00 do 20:00 na pokladně v Café NoD nebo online na webech GoOut, Ticketportal a Ticketpro.

spamsmrt02

 Foto: Marie Černá

Taneční magazín