láska – Taneční magazín

Láska/ Argumentační cvičení

Divadlo LETÍ představí příběh Olive Oylové – věčně vedlejší postavy Pepka námořníka

Nekompromisní text izraelské autorky Sivan Ben Yishai LÁSKA/Argumentační cvičení, bourá veškerá tabu týkající se údělu ženy po boku muže v současné společnosti a chytrým a zábavným způsobem pracuje s paralelou hlavní ale zároveň spíše vedlejší ženské postavy z animovaného seriálu o Pepkovi námořníkovi. Českou premiéru kontroverzní hry režíruje na pražské ostrovní scéně v Divadle VILA Štvanice režisérka Kasha Jandáčková. LETÍ inscenaci uvede ve dvou premiérách – 2. a 4. května 2024 od 20:00.

Olive je úspěšná, silná, moderní a nezávislá žena. Ve svém životě hraje hlavní roli. Když se však na obzoru objeví všemi oblíbený Pepek námořník, Olive se začne čím dál víc ztrácet v jeho stínu. Feminismus začínají přehlušovat dobře míněné rady minulé generace a z penisu jejího přítele se stává div ne třetí člen jejich domácnosti.

Autorka Sivan Ben Yishai svůj text LÁSKA/Argumentační cvičení napsala v rámci autorské rezidence v Nationaltheater Mannheim a byla s ní pozvána na prestižní festival Mülheimer Theatertage 2020. Divadlo LETÍ jej českému obecenstvu představí jako první divadlo v České republice v režii Kashy Jandáčkové: „Setkání s textem Sivan byl pro mě poměrně intenzivní zážitek. Při čtení mě nejdřív přepadl stud a posléze jsem se začala stydět za to, že se stydím. Často se na jevišti setkáváme s kontroverzními politickými tématy, nebojíme se vstupovat do vyhrocených politických debat, ale přitom se zdráháme pojmenovávat to, co je nám nejblíž. Naše tělo!“, říká režisérka, jejíž práci mohou diváci znát z úspěšné inscenace Les sebevrahů v Divadle LETÍ, ale i z titulu Cherry Man, který v této sezóně nastudovala ve Stavovském divadle.

Na až obscénně zábavný a aktuální text láká také dramaturg David Košťák: „LÁSKA/Argumentační cvičení je nekompromisní studií toho, jak v nás, i přes veškerou naší snahu a uvědomělost, přežívá hlas patriarchátu minulosti a nenápadně nám našeptává vztahové mechanismy, z nichž je těžké se vymanit. Zároveň je to text, který do veřejného diskurzu vnáší téma ženské tělesnosti, která je nesmyslně zatěžkána studem, a konečně vynáší na světlo vulvu, dosud v běžné řeči zastíněnou penisem.“

Sama autorka Sivan Ben Yishai ke svému textu dodává: „Snažila jsem se vytvořit formu, která bude zahrnovat množství hlasů, perspektiv i solidární chór. Členové tohoto chóru se navzájem potřebují, aby pochopili, co se s námi stalo a co se s námi děje teď.”

Součástí tohoto chóru se v Divadle LETÍ stanou herci Anna Kameníková, Karolína Vágnerová a Jakub Gottwald, které doplní výrazná osobnost současné české hudební scény – textařka a hudebnice Marie Kieslowski. Kromě toho, že inscenaci bude živě doprovázet za využití více hudebních nástrojů, stane se i jedním z hlasů Olive Oylové.

„Hudba je pro mě velmi důležitá inscenační složka. A osobně mám ráda, když je hudební linka jednou z rovnocenných perspektiv, které v mých inscenacích zaznívají. V Lese sebevrahů jsem byla ráda za spolautorský přístup Kittchena a nyní se těším na své první setkání s Marií. Nejen její hudba ale i její texty ke mně jako k ženě výrazně promlouvají a v inscenaci LÁSKA/Argumentační cvičení mají své neodmyslitelné místo,” doplňuje režisérka Kasha Jandáčková.

Do prostoru Divadla VILA Štvanice se po Lese sebevrahů opět vrátí výpravná scénografie Jána Tereby, která umožní hlavní hrdince vystoupit ze své každodennosti do svého vlastního nitra a objevovat svůj vnitřní svět plný potlačovaných tužeb. Překladu hry se ujala publicistka, překladatelka a kulturní manažerka Barbora Schnelle působící v Čechách i v Německu. Původem izraelská dramatička Sivan Ben Yishai, letos nominovaná na jednu z nejprestižnějších německých cen pro dramatiky Mülheimer Dramatikpreis, se zařadí do širokého portfolia autorů, které českému obecenstvu vůbec poprvé představilo Divadlo LETÍ.

Sivan Ben Yishai

LÁSKA/Argumentační cvičení

Příběh Olive Oylové, věčně vedlejší postavy Pepka námořníka.

Nekompromisní text izraelské autorky Sivan Ben Yishai, jež byla zvolena autorkou roku 2023 v anketě prestižního časopisu Theater heute, bourá veškerá tabu týkající se údělu ženy po boku muže v současné společnosti a chytrým a zábavným způsobem pracuje s paralelou hlavní ale zároveň spíše vedlejší ženské postavy z animovaného seriálu o Pepkovi námořníkovi. Penis už znáte, my vám představíme vulvu!

Překlad textu vznikl za podpory Nadace Český literární fond a Goethe-Institutu.

Autorka

Sivan Ben Yishai

Překlad

Barbora Schnelle

Režie

Kasha Jandáčková

Hrají

Anna Kameníková, Karolína Vágnerová, Marie Kieslowski, Jakub Gottwald

Dramaturgie

David Košťák

Výprava

Ján Tereba

Hudba

Marie Kieslowski

Denisa Chuchlová

pro Taneční magazín

Tajemství a smysl života vstoupí do kin

Vachlerův film se představuje v oficiální traileru

Co je smyslem života? Co je láska, humor, strach a smrt? Je všechno jen sen? Kdo jsme a kam směřujeme? Probudíme se, vzpomeneme si? Na tyto a další otázky se snaží nalézt odpověď nový celovečerní film Petra Vachlera s názvem Tajemství a smysl života. Přestože snímek poběží v kinech až 23. listopadu, už nyní stihl vyprodat prostřednictvím předpremiér přes 11 tisíc vstupenek.

Film Tajemství a smysl života od režiséra Petra Vachlera odhaluje na pozadí zdánlivě obyčejného lidského příběhu důležité aspekty a světy, které zůstávají běžnému vnímání skryté. Na ryze autorském projektu přitom jeho autor pracoval bezmála deset let.

„Zásadně mě ovlivnil zážitek z Mexika z roku 2009, kde jsem při skupinovém sezení s kamarády i indiány pochopil, že se svět skládá z vibrací, frekvencí, různých úrovní vnímání a pochopení. Tyto fyzické i duchovní pocity jsem si prožil později opakovaně a na různých místech světa. Zjistil jsem, že jsme schopni vycítit mnoho souvislostí, starých i tisíce let, které směřují k jedinému bodu, události, proroctví. Následně jsem si uvědomil, že bych to měl sdílet. I proto jsem se rozhodl natočit tento film,“ vysvětluje pozadí vzniku režisér Petr Vachler, který svůj v pořadí již druhý film vyšle do kin 23. listopadu.

Ve snímku, který kombinuje hraný film, animaci a dokument, se představí přední čeští herci jako Jan Budař, Josef Polášek, Barbora Seidlová, Andrea Růžičková, Aneta Krejčíková, Robert Jašków, Petr Buchta nebo Vladimír Javorský. Kromě nich ovšem natáčení předcházely také rozhovory s desítkami osobností ze světa vědy, spirituality nebo duchovních nauk, mezi nimiž je i autor knižního bestselleru Život po životě Raymond Moody, švýcarský spisovatel a záhadolog Erich von Däniken nebo americký lékař a známý přední učitel celostní medicíny a osobního rozvoje Deepak Chopra.

Zatímco první klapka padla v roce 2013, poslední záběry se natáčely ještě letos v srpnu. „Kamarádka v zahraničí umírala na těžkou formu rakoviny, v tisku se o tom hodně psalo, a protože se ve filmu řeší mimo jiné i toto téma, měl jsem potřebu určité věci v příběhu ujasnit. I po deseti letech zasahuji do filmu a těší mě to,“ objasňuje Vachler.

Výjimečnost díla dokazují také beznadějně vyprodané předpremiéry. Během září a října objede jeho tvůrce s vybranými hosty celkem 30 českých měst při celkovém počtu 45 filmových projekcí: „Pražskou Lucernu jsme vyprodali za tři dny, ve Strakonicích jsme prodali tři představení za sebou. Ve většině měst jsme přidávali další termíny, ale uspokojit poptávku po předpremiéře v celé republice rozhodně nezvládneme. A paradoxně mám radost, že to tak je. Vše mohlo dopadnout úplně jinak,“ zhodnotil divácký zájem Vachler, který bude svůj film před oficiální premiérou promítat ještě 19. září v pražském kině Lucerna nebo 14. října ve velkém sálu Thermal v Karlových Varech.

S filmem má jeho autor velké plány i mimo Česko: „Koncem října bych měl letět do USA a Mexika za lidmi, kteří by chtěli film koupit nejen pro americké kontinenty. Jak to dopadne, to je otázka. Možná zvolíme úplně jinou cestu, stejně jako jsme ji zvolili u nás. To znamená nejdříve komunitní předpremiéry a pak se uvidí.“

Pozitivní odezva zatím ovšem nepřichází jen z řad diváků, ale i od samotných herců. „Věřím, že film může velmi zarezonovat, protože klade nesmírně důležité a univerzální otázky, který si každý člověk chtě nechtě musí položit. Co je po smrti? Jaký smysl má život? Z čeho je vesmír složen? A tak dál,“ dodává představitel hlavní postavy, Jan Budař.

Už nyní se diskutuje o tom, že film Tajemství a smysl života obrací naruby přesvědčení, že spiritualita a běžná každodenní realita jsou neslučitelné kategorie. Reakce a zájem diváků naznačují, že Vachlerova energie vložená do mnohaletého projektu nebude zmarněná. Zda si získá oblibu i u široké veřejnosti, se již brzy uvidí.

Klára Duháčková

pro Taneční magazín

Rozhovor s čerstvou držitelkou Thálie Nelou H. Kornetovou

„V Čechách je ještě dost témat, kterou jsou tabu“

Čerstvá držitelka Thálie Nela H. Kornetová se vrací do Prahy s dvoudílným projektem Tumor

V září měla v Česku premiéru inscenace s názvem Tumor: Polyamor, která navazuje na inscenaci Tumor: karcinogenní romance. O čem vlastně jsou?

„Představení Tumor: karcinogenní romance i Tumor: Polyamor jsou o vztahu se svou nemocí. Karcinogenní romance je vztah jeden na jednoho, tedy je to o vztahu jednoho člověka ke své nemoci, tumoru, neboli jednoho romantického partnera k druhému partnerovi. A u Tumora: Polyamora je tam těch partnerů víc, tudíž i metastází, tumorů, je víc. Obě inscenace jsou hlavně o lidském prožívání nelehkých životních situací.“

Jak Vás spojení rakoviny, lásky a polyamorie napadlo? Máte Vy sama k tomuto tématu blízko?

„Spojení rakoviny a lásky přišlo při tvorbě představení Tumor: karcinogenní romance. Hledali jsme, jak uchopit téma rakoviny, tak aby to nebyla temno temná černá díra. Skrze umělecké hledání, jsme se dostali k psychosomatickému nazírání nemoci a tvrzení, že když budeš mít svou nemoc a sebe rád, tak se prý můžeš uzdravit. A klíčová metafora lásky a soužití s nemocí byla na světě. Představení jsme dokončili, ale zjistili jsme, že jsme nevyčerpali všechna témata, o kterých bychom se chtěli bavit. A navíc jsme naráželi na tradiční klišé metafory soužití jen s jedním člověkem. Jaro Vinařský žije v etické polyamorii a já osobně s touto životní filozofií souzním a vidím v ní zárodek otevřenější a zároveň etičtější společnosti. A navíc v té naší pokroucené metafoře to dávalo obrovský smysl. Téma rakoviny se mě netýká přímo osobně ve smyslu, že bych si já sama prošla rakovinou. Nicméně téma rakoviny je nám v týmu blízké tím, že se s nemocí potýkali nebo dokonce i umřeli nám velmi blízcí lidé.“

Nebála jste se ohlasů veřejnosti? Jak na inscenaci reagují lidé, kteří si sami bojem proti rakovině prošli?

„Nebála. Při prvním díle trochu ano, ale při druhém už snad vůbec. Jako součást projektu jsme udělali rozhovory s lidmi z komunit, kterých se to týká na vlastní kůži, a tak jsem neměla pocit, že bychom něco zcela zásadního vynechali. To, co děláme, nebude šálek kávy pro každého, nicméně já věřím, že může být. O obou tématech mluvíme a pracujeme s nimi s největším respektem, ale zároveň vášnivě, hravě, s názorem a jak nejlépe umíme. Není víc, co bychom mohli v danou chvíli udělat. A nemyslím si, že bychom byli jakkoliv kontroverzní. Je to prostě příběh o lidském prožívání a my doufáme, že se vás dotkne. A taky se zdá, že lidé, co si rakovinou prošli i lidi žijící v polyamorii na představení reagují až překvapivě pozitivně.“

Inscenace vznikla společnou mezinárodní produkcí. Jak probíhala spolupráce mezi performativním sdružení T.I.T.S. a pražským A studiem Rubín?

„Pro mě je spolupráce vždycky o lidech. S Dagmar Fričovou, uměleckou šéfkou.A studia Rubín, jsem už v minulosti pracovala na představení My own private picture. Před Tumorem: karcinogenní romancí jsme vlastně chtěly zase znovu něco společně udělat. Hledaly jsme téma, které by nás obě zajímalo. A i kvůli událostem v našich rodinách, to bylo právě téma rakoviny. Poté, co jsme představení dokončily, jsme zjistily, že jsme prostě ještě neřekly všechno, co chceme. A na to jsme přišly i teď, takže plánujeme ještě třetí díl. Rozvedeme naší metaforu lásky a nemoci ještě dál – k lásce spirituální či nadpozemské. Takže spolupráce kvete dál a lidé přibývají. Jsem velice ráda za nové spojení s Jarem Viňarským, Matthew Rogersem, Terezou Těžkou a Lucii Ferenzovou, se kterými jsem před Tumorem tak blízce nespolupracovala.“

Měli diváci ze severu odlišné reakce od diváků českých? Jak se na tato témata pohlíží v Norsku?

„Nemyslím si, že by diváci ze severu pohlíželi na tahle témata nějak diametrálně odlišně. V Norsku jsme hráli v Kirkenes, v malém městečku za polárním kruhem. Představení se odehrály v místní galerii, kde lidi doslova byli s námi v našem obýváku a hercům u podpaždí. A přijali nás nadšeně a s nehraným zájmem. Co se možná liší, je nazírání na queer komunitu. Pocitově v Norsku vládne větší měkkost a citlivost k těmto tématům. Takže i na maloměstě jsme ve všeobecné společnosti nevzbudili žádný poprask.“

Myslíte si, že je v Česku ještě hodně témat, o kterých se ve společnosti málo mluví?

„Já myslím, že těch témat je dost. A bude dost. Jakmile něco přestane být tabu, najde se další. Bylo by ale super, kdybychom jich eliminovali víc a víc. A společnost tak otvírali, oživovali a uzdravovali od zhoubného myšlenkového bujení, které tu třeba může být už několik set let.“

Jste držitelkou ceny Thálie, kde Vás diváci mohou v nejbližší době vidět?

V Čechách mě diváci můžou vidět v představení Badman, za které jsem Thalii dostala, v květnu v Ostravě, Pardubicích, Brně a Plzni. Potom také v Tumor: karcinogenní romanci 16. března v Plzni v Movingstation. A mou režii mohou vidět v Tumor: Polyamor v A studiu Rubín 21. a 22. ledna, 28. února a potom v březnu i v dubnu.

Děkujeme za rozhovor

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Srpnové světlo

Premiéra ve Švanďáku

Švandovo divadlo chystá Srpnové světlo, příběh absolutní lásky. Režisérem novinky bude sám autor Martin Františák

Srpnové světlo, novou českou hru renomovaného divadelníka Martina Františáka, uvede 24. září ve světové premiéře pražské Švandovo divadlo. Poetický příběh lásky s prvky thrilleru vypráví o neobvyklém milostném čtyřúhelníku lidí žijících v drsné přírodě. Františák hru napsal přímo pro herecký soubor smíchovské scény a bude ji i sám režírovat. Původní české drama zasazené autorem do skalistých hor ledového severu uvidí diváci ve Studiu Švandova divadla.

Dva bratři, Karel a Ondřej, žijí v opuštěném statku po svých rodičích jako dva osamělí vlci. Tady, uprostřed samoty oddělené od světa stržemi a propastmi, ukryjí prchající dívku. Jeden ji miluje, druhý ji potřebuje. Je tu však paní Eklmanová, stárnoucí rodinná známá. A ta má s bratry a jejich křehkou schovankou své vlastní plány. Za sourozenci chodí také věčně opilý Pastor, který své spirituální poslání topí ve špiritusu… Kdo koho zahřeje a kdo koho zradí? A kde najít východisko, když cesta ven vede přímo na kraj ledopádu?

Ledové kouzlo severu

„Poprvé v životě jsem napsal hru, která sice ctí zákony klasického dramatu, neopírá se však o konkrétní předlohu, historickou etapu nebo osobnost. Neopírá se dokonce ani o hranice reality – vyšel jsem pouze z vlastní imaginace,“ říká Martin Františák. „Zajímaly mě základní, pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt,“ naznačuje Františák. „V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii. K napsání mě inspirovalo samotné srpnové světlo. V srpnu se, myslím, zvýší viditelnost a věci jsou nesmiřitelnější. Tak jsem se odvážil napsat příběh, v němž jsem se pokusil podat zprávu o nesmiřitelném cítění a vidění mezní lidské situace,“ vysvětluje dramatik a režisér, který je současně uměleckým šéfem Švandova divadla.

Podle dramaturga inscenace Davida Košťáka je Srpnové světlo výjimečným dramatem. „Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha,“ říká David Košťák. „Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.

Karla ztvární Matěj Anděl, jeho bratra Ondřeje hraje Jan Mansfeld, nový členhereckého souboru Švandova divadla. Věru Eklmanovou, jež se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, hraje zkušená Bohdana Pavlíková. Úlohy éterické Eli se ujme talentovaná mladá herečka Anežka Šťastná: i ona nastupuje u Švandů do angažmá. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Lidé a přízraky

Jak připomíná David Košťák, ve sklepním prostoru Studia zrežíroval Martin Františák velmi úspěšnou inscenaci Hadry, kosti, kůže autora Pavla Jurdy. Věnována byla nelehkému sousedství Vladimíra Holana s Janem Werichem, kteří žili dlouhá léta v jedné vile. „Také v Srpnovém světle se napínavé soužití několika lidí soustřeďuje v magickém místě, existujícím tentokrát ovšem pouze v autorově fantazii. Střetávají se zde opět silné charaktery a realita se občas mísí s přízraky,“ upozorňuje Košťák.

Výpravu Srpnového světla – stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže – vytvořila Eva Jiřikovská. Ta Studio proměnila v chladné místo, v jehož středu žhne falešný rodinný krb. Kostýmům v zemitých barvách, odrážejících současné trendy skandinávské módy, vévodí svetry s norskými vzory.

Text skrze hudbu i nesouhlas se světem

Výrazný tvůrčí podíl na Srpnovém světle má i hudebník Ondřej Mikula. Umělec známý jako Aid Kid patří k vůdčím osobnostem české elektronické hudební scény a prosazuje se i v evropském měřítku. Vycházející skladatelská hvězda Aid Kid se hudbě věnuje téměř ve všech podobách, jaké mu současný svět nabízí: hraje živě, působí jako DJ, věnuje se scénické hudbě, skládá spoty, znělky, hudbu pro videomapping a interaktivní instalace.

Silné hudební cítění je vlastní i autorovi a současně režisérovi své vlastní hry Martinu Františákovi. „Nesmírně mě potěšila Patti Smith, když při svém koncertu v Praze mluvila o sobě jako o spisovatelce, která má možnost pokusit se zahrát své texty. Mám to stejně: je třeba si přiznat, že jsem vnitřně autor s možností realizace svého textu. Tak ty své texty zkouším zazpívat, zahrát, dát jim hudbu s kapelou… Je pravda, že jsem překvapený, jak jsem jako autor krutý k lidskému osudu. Myslím ale, že je to spíš punkový křik a nesouhlas se světem,“ uzavírá Martin Františák.

Premiéra je 24. září, reprízy následují 26. září, a 8. a 31. října 2022

Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín