Štítek: Rakovina

Rozhovor s čerstvou držitelkou Thálie Nelou H. Kornetovou

„V Čechách je ještě dost témat, kterou jsou tabu“

Čerstvá držitelka Thálie Nela H. Kornetová se vrací do Prahy s dvoudílným projektem Tumor

V září měla v Česku premiéru inscenace s názvem Tumor: Polyamor, která navazuje na inscenaci Tumor: karcinogenní romance. O čem vlastně jsou?

„Představení Tumor: karcinogenní romance i Tumor: Polyamor jsou o vztahu se svou nemocí. Karcinogenní romance je vztah jeden na jednoho, tedy je to o vztahu jednoho člověka ke své nemoci, tumoru, neboli jednoho romantického partnera k druhému partnerovi. A u Tumora: Polyamora je tam těch partnerů víc, tudíž i metastází, tumorů, je víc. Obě inscenace jsou hlavně o lidském prožívání nelehkých životních situací.“

Jak Vás spojení rakoviny, lásky a polyamorie napadlo? Máte Vy sama k tomuto tématu blízko?

„Spojení rakoviny a lásky přišlo při tvorbě představení Tumor: karcinogenní romance. Hledali jsme, jak uchopit téma rakoviny, tak aby to nebyla temno temná černá díra. Skrze umělecké hledání, jsme se dostali k psychosomatickému nazírání nemoci a tvrzení, že když budeš mít svou nemoc a sebe rád, tak se prý můžeš uzdravit. A klíčová metafora lásky a soužití s nemocí byla na světě. Představení jsme dokončili, ale zjistili jsme, že jsme nevyčerpali všechna témata, o kterých bychom se chtěli bavit. A navíc jsme naráželi na tradiční klišé metafory soužití jen s jedním člověkem. Jaro Vinařský žije v etické polyamorii a já osobně s touto životní filozofií souzním a vidím v ní zárodek otevřenější a zároveň etičtější společnosti. A navíc v té naší pokroucené metafoře to dávalo obrovský smysl. Téma rakoviny se mě netýká přímo osobně ve smyslu, že bych si já sama prošla rakovinou. Nicméně téma rakoviny je nám v týmu blízké tím, že se s nemocí potýkali nebo dokonce i umřeli nám velmi blízcí lidé.“

Nebála jste se ohlasů veřejnosti? Jak na inscenaci reagují lidé, kteří si sami bojem proti rakovině prošli?

„Nebála. Při prvním díle trochu ano, ale při druhém už snad vůbec. Jako součást projektu jsme udělali rozhovory s lidmi z komunit, kterých se to týká na vlastní kůži, a  tak jsem neměla pocit, že bychom něco zcela zásadního vynechali. To, co děláme, nebude šálek kávy pro každého, nicméně já věřím, že může být. O obou tématech mluvíme a pracujeme s nimi s největším respektem, ale zároveň vášnivě, hravě, s názorem a jak nejlépe umíme. Není víc, co bychom mohli v danou chvíli udělat. A nemyslím si, že bychom byli jakkoliv kontroverzní. Je to prostě příběh o lidském prožívání a my doufáme, že se vás dotkne. A taky se zdá, že lidé, co si rakovinou prošli i lidi žijící v polyamorii na představení reagují až překvapivě pozitivně.“

Inscenace vznikla společnou mezinárodní produkcí. Jak probíhala spolupráce mezi performativním sdružení T.I.T.S. a pražským A studiem Rubín?

„Pro mě je spolupráce vždycky o lidech. S Dagmar Fričovou, uměleckou šéfkou.A studia Rubín, jsem už v minulosti pracovala na představení My own private picture. Před Tumorem: karcinogenní romancí jsme vlastně chtěly zase znovu něco společně udělat. Hledaly jsme téma, které by nás obě zajímalo. A i kvůli událostem v našich rodinách, to bylo právě téma rakoviny. Poté, co jsme představení dokončily, jsme zjistily, že jsme prostě ještě neřekly všechno, co chceme. A na to jsme přišly i teď, takže plánujeme ještě třetí díl. Rozvedeme naší metaforu lásky a nemoci ještě dál – k lásce spirituální či nadpozemské. Takže spolupráce kvete dál a lidé přibývají. Jsem velice ráda za nové spojení s Jarem Viňarským, Matthew Rogersem, Terezou Těžkou a Lucii Ferenzovou, se kterými jsem před Tumorem tak blízce nespolupracovala.“

Měli diváci ze severu odlišné reakce od diváků českých? Jak se na tato témata pohlíží v Norsku?

„Nemyslím si, že by diváci ze severu pohlíželi na tahle témata nějak diametrálně odlišně. V Norsku jsme hráli v Kirkenes, v malém městečku za polárním kruhem. Představení se odehrály v místní galerii, kde lidi doslova byli s námi v našem obýváku a hercům u podpaždí. A přijali nás nadšeně a s nehraným zájmem. Co se možná liší, je nazírání na queer komunitu. Pocitově v Norsku vládne větší měkkost a citlivost k těmto tématům. Takže i na maloměstě jsme ve všeobecné společnosti nevzbudili žádný poprask.“

Myslíte si, že je v Česku ještě hodně témat, o kterých se ve společnosti málo mluví?

„Já myslím, že těch témat je dost. A bude dost. Jakmile něco přestane být tabu, najde se další. Bylo by ale super, kdybychom jich eliminovali víc a víc. A společnost tak otvírali, oživovali a uzdravovali od zhoubného myšlenkového bujení, které tu třeba může být už několik set let.“

Jste držitelkou ceny Thálie, kde Vás diváci mohou v nejbližší době vidět?

V Čechách mě diváci můžou vidět v představení Badman, za které jsem Thalii dostala, v květnu v Ostravě, Pardubicích, Brně a Plzni. Potom také v Tumor: karcinogenní romanci 16. března v Plzni v Movingstation. A mou režii mohou vidět v Tumor: Polyamor v A studiu Rubín 21. a 22. ledna, 28. února a potom v březnu i v dubnu.  

Děkujeme za rozhovor

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Kanaďan známý z Třince vyhrál obdobu StarDance

Proč? Protože se odehrávala na ledě.

Letos se čeští televizní diváci rmoutili kvůli odvolání populární taneční soutěže StarDance. Ale ti v Kanadě si užili již šestý ročník její ledové obdoby.

Ještě v minulé sezoně kanadský hokejový útočník třineckých „Ocelářů“ Wojtek Wolski – s partnerkou Meagan Duhamelovou – vyhráli taneční soutěž na ledě „Battle of the Blades“. Nebyl však jediným zahraničním hokejistou někdy hrajícím v Česku, který se této charitativní akce zúčastnil.

Ve velice sledovaném soutěžním programu „Battle of the Blades“ (v překladu „Bitva nožů“) televizní stanice CBC účinkovali mimo jiné dva kanadští hokejisté. Oba si, shodou okolností, během minulé sezony zahráli v české extralize. Akim Aliu sehrál šest zápasů za Litvínov, Wojtek Wolski odehrál třináct duelů v dresu Třince.

Wojtek Wolski v dresu Třince…

„Manželce jsem říkal, že jsem z toho nervóznější než na olympiádě, kde jsem získal bronzovou medaili,“ usmíval se hokejista s polskými kořeny na začátku soutěže. O pár týdnů později, ve čtvrtek 26. listopadu, už se svou spolusoutěžící slavil celkové vítězství.

Wolski a Duhamelová svými suverénně provedenými kreacemi vysoutěžili výhru v hodnotě sto tisíc kanadských dolarů (přibližně 1,69 miliónu korun) pro nadaci „SickKids“. Ta pomáhá dětem s rakovinou i jejich rodinám. „Je to pro mě čest a jsem hrozně rád, že tato částka pomůže potřebným rodinám v boji s jejich těžkými osudy,“ prohlásil Wolski. Navíc, pro něj osobně mělo účinkování v soutěži ještě další aspekt. Ke konci složitého roku 2020 mu vrátilo pozitivní myšlenky. „V březnu mi umřel dědeček, hned potom se manželka nakazila koronavirem. A do třetice pak mému otci diagnostikovali rakovinu,“ jmenoval smutnou bilanci roku. „Být součástí této soutěže a vyhrát pro mě bylo úžasným zážitkem a zkušeností, která mi dost změní život,“ doplnil hokejista.

…se soutěžní partnerkou Megan Duhamelovou a vítěznou trofejí

A jakou měl „taneční šampión“ bilanci na našich kluzištích? Wolski v barvách třineckých „Ocelářů“ opravdu exceloval. Ve třinácti odehraných zápasech nastřílel deset gólů a přidal sedm asistencí. Údajně byl v minulém roce nejštědřeji placeným hráčem v české extralize.

Kromě Wolského a Aliua se v tomto ročníku „Battle of the Blades“ objevili i další slaví hokejisté – Bryan Bickell a Kris Versteeg. Oba vícenásobní vítězové Stanley Cupu s Chicagem. Bickell hrál zde před osmi lety za Znojmo. Nopak Versteeg se před rokem pouze sporadicky objevil v barvách slovenské Nitry.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Témata, o kterých zapomínáme mluvit

Nová sezóna A studia Rubín:

Rakovina, smrt blízkého člověka, mateřství a práce, Alzheimer, gender – témata, o kterých jsme zapomněli mluvit, divákům zprostředkuje nová sezona A studia Rubín

Citlivá a přesto nedostatečně diskutovaná témata budou hlavním námětem 52. sezony pražského divadla A studio Rubín. Zatímco v předchozí sezoně, zastřešené otázkou „S kým žijem?”, dramaturgie divadla tematicky ohledávala vztahy a vztahování se, nyní se zaměří na otázku „O čem jsme zapomněli mluvit?“. Záměrem je otevřít diskuzi o těžkých tématech a zprostředkovat divákům neče kané, klišé vzdorující pohledy s touhou poukázat na to, že mnohá tabu jsou zbytečná a pochopení fenoménů jen komplikují. Pět tvůrců se citlivě, autenticky a zároveň s jasným záměrem bude snažit odlehčit tíhu, s jakou se k tématům, jako je rakovina, smrt i mateřství vztahujeme.

Stejně, jako předešlá, je i 52. sezona A studia Rubín sezonou tematickou. Tentokrát se v rámci otázky „O čem jsme zapomněli mluvit?“ budou citlivě a přitom s radikální upřímností odhalovat témata, kolem kterých se většinou tiše našlapuje, nemluví upřímně, a pokud ano, pak je to většinou výjimečně a ve vyhrocených situacích. Přesto tato témata váže to, že jsou zcela běžnou součástí naší každodennosti a události nebo procesy s nimi spojené jsou pro náš život klíčové.

„Přejeme si, abychom komunikovali to, co nás spojuje a vzájemným prožitím na divadle očišťuje. Abychom skrze inscenace získávali nadhled a porozumění a aby to nebyla útrpnost, ale radost.“ popisuje Lucie Ferenzová, současná umělecká šéfka A studia Rubín, která zastupuje Dagmar Radovou během její mateřské dovolené, a dodává „Právě proto jsme ke spolupráci oslovili pět tvůrců – tři ženy a dva muže – kteří představují generaci režiserů s výrazným autorským přístupem a originální autenticitou ve své tvorbě. Zároveň každý z nich má se svým námětem osobní zkušenost, která mu pomáhá v tom, jak na téma nahlédnout, prozkoumat a zobrazit nečekané konotace.“

První premiérou sezony bude Tumor: karcinogenní romance, jejíž tvůrci si pokládají otázku, zda je možné milovat něco, co nás může zabít. Jejím prostřednictvím zkoumají spojení mezi tumory a naší společností na základě tvrzení, že každá doba má svou specifickou chorobu, a tou naší je dle nich právě rakovina. V symbolické rovině se tvůrci věnují zhoubnému bujení v ekologických i ekonomických otázkách naší společnosti. Formou milostné romance se diváků zpřístupňuje závažné medicínské téma, které je tak diskutováno i mimo běžné lékařské prostředí. Autorkou scénáře je Dagmar Radová, kterou doplňují členové mezinárodní skupiny T.I.T.S. v režii performerky Nely H. Kornetové. Premiéra se uskuteční 17. září v Invalidovně v rámci festivalu …příští vlna/next wave… Projekt vzniká ve spolupráci se Studiem Alta a Iniciativou pro Invalidovnu.  

Inscenace DIY: po tátovi se bude věnovat rodinným vztahům a vyrovnávání se s rodinnou minulostí, konkrétně s minulostí otce, po jehož smrti vytanou nová fakta z jeho života. Inscenace bude mít formu esejistické detektivky na pomezí bizarního světa rodinných tajemství a režisérka Ewa Zembok v ní zúročí zkušenosti všech v projektu zúčastněných aktérů i autorů. Inspirací pro scénář, kter&yac ute; píše Dagmar Radová ve spolupráci s Lucií Ferenzovou, je kniha Jana Balabána Zeptej se táty. Ústředním tématem bude minulost, která nemůže být vysvětlena přímými svědky, můžeme se proto snažit ji pochopit vlastním způsobem, čímž se ovšem obraz mrtvého otce stává mnohovrstevnatým palimpsestem, k jehož odhalování musí každý přistoupit sám za sebe. Premiéra inscenace bude 13. prosince.

Rok 2020 začneme tématem vysoce společensky angažovaným, a to tématem mateřství a práce. Inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je v režii Barbary Herz bude dokumentárním komixem z mateřské dovolené a bude skrze pohledy a úvahy sedmi ženských hlasů zatínat drápy do tabuizovaných témat kolem mateřství, kariéry a ekonomických otázek novopečených rodin. Autorkou scénáře je režisérka Barbara Herz, kter&aac ute; si přizvala dramaturgyni Annu Smékalovou a socioložku Šárku Veselou, a spolu s pěti dalšími, po dobu tří let sledovanými a dokumentovanými, ženami, podávají zprávu o tom, jak se česká společnost a český stát vyrovnává s ženskou kariérou, s alternativními přístupy k mateřství, ale třeba i s matkami studentkami či ekologickými aktivistkami, a co znamená stát se matkou v českém veřejném prostoru.

Jarní inscenaci Perníková chaloupka (čekání na lopatu) bude režírovat Jiří Ondra a jeho tématem bude vyrovnávání se dvou generací se stařeckou demencí, s nemocí Alzheimer. V této absurdní grotesce s pohádkovým půdorysem obráceným naruby, nezavedou do temného lesa zlí rodiče své hodné děti, ale je tomu naopak. Děti dají své stárnoucí a rozum pozbývající rodiče do pečovatelského ústavu, ale zároveň se snaží o pochopení a vyrovnání se s odcházející osobností blízkého člověka. V symbolické rovině autoři inscenace inspirovaní knihou Arno Geigera Starý král ve vyhnanství pracují s nemocí Alzheimer jako s nemocí naší společnosti, která se cyklí, zapomíná, zaměňuje fakta a vytváří nepřehledný, chaotický, absurdní, a tím též drsně komický les, ze kterého všichni chceme ven za světýlkem.

Závěrečnou inscenací sezony bude autorský překlad současné vysoce oceňované mladé švýcarské autorky Katji Brunner Ruka je osamělý lovec v režii Ondřeje Štefaňáka, který si v textu pro svou interpretaci a autorský vklad v podobě kabaretních výstupů zvolil úhlavní téma gender problematiky – symbolické násilí a postavení žen ve sféře kultury. Inscenace se bude zabývat tím, proč jsou stále v e většině kulturních institucí ve vedoucích pozicích muži, zda a jak je na ženu pohlíženo jako na objekt, a jaké jsou typické ženské projevy vyrovnávání se s takovýmto symbolickým násilím a mužskou nadvládou. Pro A studio Rubín hru přeloží Viktorie Knotková a půjde o českou premiéru.

Více informací o pražském divadlu A studio Rubín je možné získat na hlavní webové stránce či na sociálních médiích – Facebooku a Instagramu

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN