Čerstvá držitelka Thálie Nela H. Kornetová se vrací do Prahy s dvoudílným projektem Tumor
V září měla v Česku premiéru inscenace s názvem Tumor: Polyamor, která navazuje na inscenaci Tumor: karcinogenní romance. O čem vlastně jsou?
„Představení Tumor: karcinogenní romance i Tumor: Polyamor jsou o vztahu se svou nemocí. Karcinogenní romance je vztah jeden na jednoho, tedy je to o vztahu jednoho člověka ke své nemoci, tumoru, neboli jednoho romantického partnera k druhému partnerovi. A u Tumora: Polyamora je tam těch partnerů víc, tudíž i metastází, tumorů, je víc. Obě inscenace jsou hlavně o lidském prožívání nelehkých životních situací.“
Jak Vás spojení rakoviny, lásky a polyamorie napadlo? Máte Vy sama k tomuto tématu blízko?
„Spojení rakoviny a lásky přišlo při tvorbě představení Tumor: karcinogenní romance. Hledali jsme, jak uchopit téma rakoviny, tak aby to nebyla temno temná černá díra. Skrze umělecké hledání, jsme se dostali k psychosomatickému nazírání nemoci a tvrzení, že když budeš mít svou nemoc a sebe rád, tak se prý můžeš uzdravit. A klíčová metafora lásky a soužití s nemocí byla na světě. Představení jsme dokončili, ale zjistili jsme, že jsme nevyčerpali všechna témata, o kterých bychom se chtěli bavit. A navíc jsme naráželi na tradiční klišé metafory soužití jen s jedním člověkem. Jaro Vinařský žije v etické polyamorii a já osobně s touto životní filozofií souzním a vidím v ní zárodek otevřenější a zároveň etičtější společnosti. A navíc v té naší pokroucené metafoře to dávalo obrovský smysl. Téma rakoviny se mě netýká přímo osobně ve smyslu, že bych si já sama prošla rakovinou. Nicméně téma rakoviny je nám v týmu blízké tím, že se s nemocí potýkali nebo dokonce i umřeli nám velmi blízcí lidé.“
Nebála jste se ohlasů veřejnosti? Jak na inscenaci reagují lidé, kteří si sami bojem proti rakovině prošli?
„Nebála. Při prvním díle trochu ano, ale při druhém už snad vůbec. Jako součást projektu jsme udělali rozhovory s lidmi z komunit, kterých se to týká na vlastní kůži, a tak jsem neměla pocit, že bychom něco zcela zásadního vynechali. To, co děláme, nebude šálek kávy pro každého, nicméně já věřím, že může být. O obou tématech mluvíme a pracujeme s nimi s největším respektem, ale zároveň vášnivě, hravě, s názorem a jak nejlépe umíme. Není víc, co bychom mohli v danou chvíli udělat. A nemyslím si, že bychom byli jakkoliv kontroverzní. Je to prostě příběh o lidském prožívání a my doufáme, že se vás dotkne. A taky se zdá, že lidé, co si rakovinou prošli i lidi žijící v polyamorii na představení reagují až překvapivě pozitivně.“
Inscenace vznikla společnou mezinárodní produkcí. Jak probíhala spolupráce mezi performativním sdružení T.I.T.S. a pražským A studiem Rubín?
„Pro mě je spolupráce vždycky o lidech. S Dagmar Fričovou, uměleckou šéfkou.A studia Rubín, jsem už v minulosti pracovala na představení My own private picture. Před Tumorem: karcinogenní romancí jsme vlastně chtěly zase znovu něco společně udělat. Hledaly jsme téma, které by nás obě zajímalo. A i kvůli událostem v našich rodinách, to bylo právě téma rakoviny. Poté, co jsme představení dokončily, jsme zjistily, že jsme prostě ještě neřekly všechno, co chceme. A na to jsme přišly i teď, takže plánujeme ještě třetí díl. Rozvedeme naší metaforu lásky a nemoci ještě dál – k lásce spirituální či nadpozemské. Takže spolupráce kvete dál a lidé přibývají. Jsem velice ráda za nové spojení s Jarem Viňarským, Matthew Rogersem, Terezou Těžkou a Lucii Ferenzovou, se kterými jsem před Tumorem tak blízce nespolupracovala.“
Měli diváci ze severu odlišné reakce od diváků českých? Jak se na tato témata pohlíží v Norsku?
„Nemyslím si, že by diváci ze severu pohlíželi na tahle témata nějak diametrálně odlišně. V Norsku jsme hráli v Kirkenes, v malém městečku za polárním kruhem. Představení se odehrály v místní galerii, kde lidi doslova byli s námi v našem obýváku a hercům u podpaždí. A přijali nás nadšeně a s nehraným zájmem. Co se možná liší, je nazírání na queer komunitu. Pocitově v Norsku vládne větší měkkost a citlivost k těmto tématům. Takže i na maloměstě jsme ve všeobecné společnosti nevzbudili žádný poprask.“
Myslíte si, že je v Česku ještě hodně témat, o kterých se ve společnosti málo mluví?
„Já myslím, že těch témat je dost. A bude dost. Jakmile něco přestane být tabu, najde se další. Bylo by ale super, kdybychom jich eliminovali víc a víc. A společnost tak otvírali, oživovali a uzdravovali od zhoubného myšlenkového bujení, které tu třeba může být už několik set let.“
Jste držitelkou ceny Thálie, kde Vás diváci mohou v nejbližší době vidět?
V Čechách mě diváci můžou vidět v představení Badman, za které jsem Thalii dostala, v květnu v Ostravě, Pardubicích, Brně a Plzni. Potom také v Tumor: karcinogenní romanci 16. března v Plzni v Movingstation. A mou režii mohou vidět v Tumor: Polyamor v A studiu Rubín 21. a 22. ledna, 28. února a potom v březnu i v dubnu.
Děkujeme za rozhovor
Pavla Umlaufová
pro Taneční magazín