Kde končí náš prostor a začíná prostor druhého?

Alica Minar přichází s inscenací POINT OF TOUCH

V jaký moment se nás druhý člověk začne týkat? Co rozhoduje o tom, koho si k sobě pustíme blíž? A kdy toužíme, aby nám někdo zůstal nablízku? Nová inscenace choreografky Alice Minar, POINT OF TOUCH, propojuje dokumentární materiály, osobní vzpomínky, imaginaci i tanec. Zkoumá, co se odehrává v prostoru mezi lidmi, když se snažíme být spolu, aniž bychom museli jeden druhému dokonale rozumět. Berlínská premiéra proběhne 8. října v Dock 11, pražská pak 16. října od 19:30 hodin ve Studiu ALTA. Vstupenky jsou dostupné na platformě GoOut.net.

„Nechci, aby se mě v metru dotýkali cizí lidé. A přesto doufám, že kdybych upadla, někdo ke mně přijde.“ Právě tento protiklad se stal jedním z výchozích bodů inscenace, která nevzniká z potřeby oslavovat blízkost, ani z přesvědčení, že empatie automaticky znamená souhlas. Naopak se pohybuje v nejistotě a pokládá otázku: co v nás rozhoduje o tom, kdy je přítomnost druhého člověka vítaná, a kdy se stává narušením našeho prostoru?

„Celá performance je o procesu, ve kterém se stáváme citlivějšími, učíme se naslouchat a přestáváme se na věci dívat jen jako na dobré nebo špatné. Když se někdo rozpláče, nemusím okamžitě přiběhnout a zachraňovat jej nebo ji. Někdy stačí, že tam jsem,“ popisuje přístup k tvorbě choreografka Alica Minar.

Původní nápad na inscenaci vznikl před pěti lety. Poslední dva roky pak probíhal intenzivní umělecký výzkum, během kterého se postupně proměňovala její podoba. Autorka na něm pracovala spolu s mezinárodním týmem, a to v rámci rezidencí a tvůrčích pobytů v Bratislavě, Praze, Kodani a Berlíně. POINT OF TOUCH tak vyrůstá z dlouhodobého procesu, v němž se osobní zkušenosti, rozhovory, pohyb a sdílené příběhy postupně proměňují nejen v tanec, ale také v hudbu a slova.

Nemusíme se shodnout, abychom vedle sebe dokázali zůstat

Performance se dotýká i širší otázky současného soužití. Ve vztazích oscilujeme mezi potřebou vzájemného porozumění a pocitem, že naše odlišnosti jsou někdy příliš velké na to, abychom si skutečně porozuměli. Nabízí však i třetí možnost: nemusíme se vždy a ve všem shodnout, abychom vedle sebe dokázali zůstat.

Důležitým prvkem inscenace jsou doteky, jež choreografka nevnímá pouze jako fyzický kontakt, ale také jako metaforu pro blízkost, důvěru, zranitelnost i vztah k druhému člověku. Doteky v sobě nesou teplo, které se zároveň stalo inspirací pro kostýmy i vizuální koncept představení. Při jeho zpracování vycházela scénografka a kostymérka Magdalena Vrábová z tepelných map.

Představení otevírá i otázku konsentu. Kdy chceme být v kontaktu? A kdy se mu naopak bráníme? „V dnešní době je tak těžké budovat intimitu a skutečně se otevřít v rozhovoru, a to nejen slovně, ale i emočně,“ doplňuje choreografka. V inscenaci proto nevytváří návod, jak být empatičtější. Nabízí spíše situaci, v níž můžeme sledovat vlastní reakce na přítomnost druhých lidí. Nakonec nejde pouze o dotek, ale o schopnost zůstat nablízku. Bez potřeby druhého člověka zachránit, změnit nebo si ho přivlastnit.

POINT OF TOUCH je nová performance choreografky Alice Minar, která prostřednictvím dokumentárních střípků, osobních vzpomínek, imaginace a tance zkoumá hranice mezi lidmi a otázku, co znamená být skutečně zasažen zkušeností druhého člověka. Nehledá úplné porozumění ani shodu, ale možnost zůstat spolu navzdory rozdílům. Jedná se o sedmou autorskou performance kolektivu Alica Minar & col.

Alica Minar & col. je umělecké seskupení, které v roce 2020 založila slovenská choreografka a performerka Alica Minar. Pro její tvorbu jsou typické výrazné vizuální prvky, v nichž se prolíná vyprávění s abstrakcí. Prostřednictvím bizarních situací intuitivně hledá humor i poezii a zároveň společně s diváky zkoumá a rozebírá opomíjené stránky palčivých společenských témat.

Choreografie | Alica Minar
Dramaturgie | Katarína Bakošová
Scénografie a kostýmy | Magdalena Vrábová
Světelný design | Félix Noslier
Externí konzultantka | Lucia Kašiarová
Účinkující | Yelena Arakelow, Aneta Bočková, György Jellinek, Jakob von Kietzell, Valerie Renay, Matthew Rogers, Lenka Vořechovská
Hudba | Vi Huyen Tranová (Viah)

Pražská premiéra | 16. října 2026 v 19:30, Studio ALTA, U Českých loděnic 4, Praha
Repríza | 17. října 2026 v 19:30, Studio ALTA, Praha
Berlínská uvedení | 8. října 2026 (PREMIÉRA), 9. a 10. října, vždy v 19:30, Dock 11, Berlín

Partneři a rezidenční pobyty | Studio ALTA, Praha, Česká republika; Dock11, Berlín, Německo; Tatwerk, Berlín, Německo; HAUT Kodaň, Dánsko; Truhlárna, Praha, Česká republika; Nová Cvernovka; TELOCVIČŇA – Centrum tanečních rezidencí; PLAST – Platforma pro současný tanec, Bratislava, Slovensko.

Finanční podpora | Ministerstvo kultury České republiky, Státní fond kultury České republiky, Magistrát hlavního města Prahy, HAUT Kodaň, Česko-německý fond budoucnosti, Evropská unie, Culture Moves Europe, Goethe-Institut

Foto: Anna Solianyk

 

Kristýna Sudková

pro Taneční magazín

DANCETOPIA podruhé

Taneční retreat u Sázavy i performativní večer v Praze

Taneční projekt DANCETOPIA připravuje druhý ročník, tentokrát v ALTA Air Campu u řeky Sázavy a následně v pražském Studiu ALTA. Na třídenní odpočinkový pobyt plný performance a současného tance naváže o dva dny později večer nabitý performancemi, které vzniknou během letošních tanečních rezidencí. Víkendový retreat proběhne od pátku 20. do neděle 22. června, pražská část symposia pak v úterý 24. června od 18 hodin. 

„Letošní ročník dává prostor praxím, které bývají často přehlížené. Chceme zkoumat, jak můžeme prožívat chybu, destrukci, ekologické truchlení nebo vulkanické procesy jako přirozené součásti obnovy. Zajímá nás, co se stane, když začneme komunikovat i jinak než slovy – třeba pohybem, tancem nebo sdílenou zkušeností,“ uvádí za kurátorský tým choreografka a performerka Alica Minar.

Letošním tématem je regenerace a ekologie, a to včetně systémů, mezi které patří udržitelné umělecké praxe, queer ekologie, ekosystémové myšlení nebo eko-somatické přístupy. Tato témata reflektují ve své práci i vybraní rezidenti a rezidentky. Zároveň protínají i program víkendového retreatu, který je určen nejen pro pohybové profesionály. Kromě nich se symposium otevírá všem, jež chtějí tanec zkoumat jako nástroj vnímání. Pro účast není nutná předchozí zkušenost s pohybem.

Součástí víkendu u řeky Sázavy bude také performativní rituál letního slunovratu s průvodkyněmi Evou Priečkovou a Zuzanou Žabkovou a nebude chybět ani seminář ve spolupráci s platformou Vize tance s lektorkami Janou Ryšlavou a Blankou Markovou.

Po týdnu, který organizační tým společně s rezidentkami*ty stráví v přírodě u řeky Sázavy se přemístí do Prahy, kde budou prezentovat výstupy své práce. Během celého večera se v půlhodinových blocích představí například site-specific performance, mikrointervence nebo pohybové experimenty rezidentů z Česka a Německa.

Performerka Frederike Doffin se v Frederike Doffin rámci rezidence zaměřuje na prohloubení svého workshopového formátu Transitional Momentum, který se věnuje ztělesněnému prožívání klimatických změn a ekologickému truchlení. Současně tvoří také krátké choreografie, které mají symbolizovat rituály pro pohyb v období přechodu a změn. Beatriz Silva Aranda během rezidence rozšiřuje své bádání v oblasti vulkanických procesů a zaměří se na rytmus jako transformační sílu prostoru. Paralelně představí i svou metodologii Shared Practices jako nástroj pro kolektivní tvorbu textu a prostorové dramaturgie. Matthew Rogers představí The Protocol – experiment na pomezí performance, výzkumu a kolektivního pohybu. zaměřuje se na to, jak sdílený pohyb ovlivňuje schopnost společně myslet a vnímat. Chce společně s dalšími rezidenty testovat, jak může koordinace těla vést k regeneraci vztahů, citlivosti k okolí i hledání společné řeči při náročných tématech.

Asya Ashman přináší do své rezidence výzkum destrukce a obnovy jako dvou provázaných sil, jež tělo dokáže současně ztělesnit i narušit. V projektu Kick-off: destroying the potentiality zkoumá, jak může pohyb reagovat na stopy násilí v krajině. Performerka Ran Jiao rozvíjí vlastní site-specific výzkum, který chápe selhání jako způsob naslouchání krajině, sobě i druhým. Skrze performativní audioprocházky vytváří choreografie k neviditelným krajinám, proměnlivým náladám i sdíleným pamětem těla.

Vstupenky na obě části si můžete zakoupit v síti GoOut.

VSTUPENKY
Víkendový retreat v ALTA AIR campu | https://goout.net/cs/dancetopia-symposium/szfegux/
Sympozium ve studiu ALTA v Praze | https://goout.net/cs/dancetopia-performances/szvdsux/

Foto: Michal Hančovský

Kristýna Sudková

pro Taneční magazín

DANCETOPIA zve k odpočinku pohybem

Taneční retreat u Sázavy i performativní večer v Praze

Taneční projekt DANCETOPIA připravuje druhý ročník, tentokrát v ALTA Air Campu u řeky Sázavy a následně v pražském Studiu ALTA. Na třídenní odpočinkový pobyt plný performance a současného tance naváže o dva dny později večer nabitý performancemi, které vzniknou během letošních tanečních rezidencí. Víkendový retreat proběhne od pátku 20. do neděle 22. června, pražská část symposia pak v úterý 24. června od 18 hodin. 

„Letošní ročník dává prostor praxím, které bývají často přehlížené. Chceme zkoumat, jak můžeme prožívat chybu, destrukci, ekologické truchlení nebo vulkanické procesy jako přirozené součásti obnovy. Zajímá nás, co se stane, když začneme komunikovat i jinak než slovy – třeba pohybem, tancem nebo sdílenou zkušeností,“ uvádí za kurátorský tým choreografka a performerka Alica Minar.

Letošním tématem je regenerace a ekologie, a to včetně systémů, mezi které patří udržitelné umělecké praxe, queer ekologie, ekosystémové myšlení nebo eko-somatické přístupy. Tato témata reflektují ve své práci i vybraní rezidenti a rezidentky. Zároveň protínají i program víkendového retreatu, který je určen nejen pro pohybové profesionály. Kromě nich se symposium otevírá všem, jež chtějí tanec zkoumat jako nástroj vnímání. Pro účast není nutná předchozí zkušenost s pohybem.

Součástí víkendu u řeky Sázavy bude také performativní rituál letního slunovratu s průvodkyněmi Evou Priečkovou a Zuzanou Žabkovou a nebude chybět ani seminář ve spolupráci s platformou Vize tance s lektorkami Janou Ryšlavou a Blankou Markovou.

Po týdnu, který organizační tým společně s rezidentkami*ty stráví v přírodě u řeky Sázavy se přemístí do Prahy, kde budou prezentovat výstupy své práce. Během celého večera se v půlhodinových blocích představí například site-specific performance, mikrointervence nebo pohybové experimenty.

Rezidenti z tuzemska i Německa

Letošní výběr propojuje pět výrazných osobností současného tance a performativního umění, které se zaměřují na rozmanité pohledy na tělo, krajinu i vztahy.

Performerka Frederike Doffin se v rámci rezidence zaměřuje na prohloubení svého workshopového formátu Transitional Momentum, který se věnuje ztělesněnému prožívání klimatických změn a ekologickému truchlení. Současně tvoří také krátké choreografie, které mají symbolizovat rituály pro pohyb v období přechodu a změn.

Beatriz Silva Aranda během rezidence rozšiřuje své bádání v oblasti vulkanických procesů a zaměří se na rytmus jako transformační sílu prostoru. Paralelně představí i svou metodologii Shared Practices jako nástroj pro kolektivní tvorbu textu a prostorové dramaturgie.

Matthew Rogers představí The Protocol – experiment na pomezí performance, výzkumu a kolektivního pohybu. zaměřuje se na to, jak sdílený pohyb ovlivňuje schopnost společně myslet a vnímat. Chce společně s dalšími rezidenty testovat, jak může koordinace těla vést k regeneraci vztahů, citlivosti k okolí i hledání společné řeči při náročných tématech.

Asya Ashman přináší do své rezidence výzkum destrukce a obnovy jako dvou provázaných sil, jež tělo dokáže současně ztělesnit i narušit. V projektu Kick-off: destroying the potentiality zkoumá, jak může pohyb reagovat na stopy násilí v krajině.

Performerka Ran Jiao rozvíjí vlastní site-specific výzkum, který chápe selhání jako způsob naslouchání krajině, sobě i druhým. Skrze performativní audioprocházky vytváří choreografie k neviditelným krajinám, proměnlivým náladám i sdíleným pamětem těla.

 Vstupenky na obě části si můžete zakoupit v síti GoOut.

VSTUPENKY
Víkendový retreat v ALTA AIR campu | https://goout.net/cs/dancetopia-symposium/szfegux/
Sympozium ve studiu ALTA v Praze | https://goout.net/cs/dancetopia-performances/szvdsux/

Foto: Michal Hančovský, Adéla Vosičková 

Kristýna Sudková

pro Taneční magazín

Rozhovor s čerstvou držitelkou Thálie Nelou H. Kornetovou

„V Čechách je ještě dost témat, kterou jsou tabu“

Čerstvá držitelka Thálie Nela H. Kornetová se vrací do Prahy s dvoudílným projektem Tumor

V září měla v Česku premiéru inscenace s názvem Tumor: Polyamor, která navazuje na inscenaci Tumor: karcinogenní romance. O čem vlastně jsou?

„Představení Tumor: karcinogenní romance i Tumor: Polyamor jsou o vztahu se svou nemocí. Karcinogenní romance je vztah jeden na jednoho, tedy je to o vztahu jednoho člověka ke své nemoci, tumoru, neboli jednoho romantického partnera k druhému partnerovi. A u Tumora: Polyamora je tam těch partnerů víc, tudíž i metastází, tumorů, je víc. Obě inscenace jsou hlavně o lidském prožívání nelehkých životních situací.“

Jak Vás spojení rakoviny, lásky a polyamorie napadlo? Máte Vy sama k tomuto tématu blízko?

„Spojení rakoviny a lásky přišlo při tvorbě představení Tumor: karcinogenní romance. Hledali jsme, jak uchopit téma rakoviny, tak aby to nebyla temno temná černá díra. Skrze umělecké hledání, jsme se dostali k psychosomatickému nazírání nemoci a tvrzení, že když budeš mít svou nemoc a sebe rád, tak se prý můžeš uzdravit. A klíčová metafora lásky a soužití s nemocí byla na světě. Představení jsme dokončili, ale zjistili jsme, že jsme nevyčerpali všechna témata, o kterých bychom se chtěli bavit. A navíc jsme naráželi na tradiční klišé metafory soužití jen s jedním člověkem. Jaro Vinařský žije v etické polyamorii a já osobně s touto životní filozofií souzním a vidím v ní zárodek otevřenější a zároveň etičtější společnosti. A navíc v té naší pokroucené metafoře to dávalo obrovský smysl. Téma rakoviny se mě netýká přímo osobně ve smyslu, že bych si já sama prošla rakovinou. Nicméně téma rakoviny je nám v týmu blízké tím, že se s nemocí potýkali nebo dokonce i umřeli nám velmi blízcí lidé.“

Nebála jste se ohlasů veřejnosti? Jak na inscenaci reagují lidé, kteří si sami bojem proti rakovině prošli?

„Nebála. Při prvním díle trochu ano, ale při druhém už snad vůbec. Jako součást projektu jsme udělali rozhovory s lidmi z komunit, kterých se to týká na vlastní kůži, a  tak jsem neměla pocit, že bychom něco zcela zásadního vynechali. To, co děláme, nebude šálek kávy pro každého, nicméně já věřím, že může být. O obou tématech mluvíme a pracujeme s nimi s největším respektem, ale zároveň vášnivě, hravě, s názorem a jak nejlépe umíme. Není víc, co bychom mohli v danou chvíli udělat. A nemyslím si, že bychom byli jakkoliv kontroverzní. Je to prostě příběh o lidském prožívání a my doufáme, že se vás dotkne. A taky se zdá, že lidé, co si rakovinou prošli i lidi žijící v polyamorii na představení reagují až překvapivě pozitivně.“

Inscenace vznikla společnou mezinárodní produkcí. Jak probíhala spolupráce mezi performativním sdružení T.I.T.S. a pražským A studiem Rubín?

„Pro mě je spolupráce vždycky o lidech. S Dagmar Fričovou, uměleckou šéfkou.A studia Rubín, jsem už v minulosti pracovala na představení My own private picture. Před Tumorem: karcinogenní romancí jsme vlastně chtěly zase znovu něco společně udělat. Hledaly jsme téma, které by nás obě zajímalo. A i kvůli událostem v našich rodinách, to bylo právě téma rakoviny. Poté, co jsme představení dokončily, jsme zjistily, že jsme prostě ještě neřekly všechno, co chceme. A na to jsme přišly i teď, takže plánujeme ještě třetí díl. Rozvedeme naší metaforu lásky a nemoci ještě dál – k lásce spirituální či nadpozemské. Takže spolupráce kvete dál a lidé přibývají. Jsem velice ráda za nové spojení s Jarem Viňarským, Matthew Rogersem, Terezou Těžkou a Lucii Ferenzovou, se kterými jsem před Tumorem tak blízce nespolupracovala.“

Měli diváci ze severu odlišné reakce od diváků českých? Jak se na tato témata pohlíží v Norsku?

„Nemyslím si, že by diváci ze severu pohlíželi na tahle témata nějak diametrálně odlišně. V Norsku jsme hráli v Kirkenes, v malém městečku za polárním kruhem. Představení se odehrály v místní galerii, kde lidi doslova byli s námi v našem obýváku a hercům u podpaždí. A přijali nás nadšeně a s nehraným zájmem. Co se možná liší, je nazírání na queer komunitu. Pocitově v Norsku vládne větší měkkost a citlivost k těmto tématům. Takže i na maloměstě jsme ve všeobecné společnosti nevzbudili žádný poprask.“

Myslíte si, že je v Česku ještě hodně témat, o kterých se ve společnosti málo mluví?

„Já myslím, že těch témat je dost. A bude dost. Jakmile něco přestane být tabu, najde se další. Bylo by ale super, kdybychom jich eliminovali víc a víc. A společnost tak otvírali, oživovali a uzdravovali od zhoubného myšlenkového bujení, které tu třeba může být už několik set let.“

Jste držitelkou ceny Thálie, kde Vás diváci mohou v nejbližší době vidět?

V Čechách mě diváci můžou vidět v představení Badman, za které jsem Thalii dostala, v květnu v Ostravě, Pardubicích, Brně a Plzni. Potom také v Tumor: karcinogenní romanci 16. března v Plzni v Movingstation. A mou režii mohou vidět v Tumor: Polyamor v A studiu Rubín 21. a 22. ledna, 28. února a potom v březnu i v dubnu.  

Děkujeme za rozhovor

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín