Lucie Ferenzová – Taneční magazín

Propast

Do A studia Rubín se vrací aktuální inscenace o enviromentální krizi a depresi

Klimatická změna a enviromentální žal jsou dvě hlavní témata inscenace Propast pražského A studia Rubín. Divadlo ji uvedlo 24. března minulého roku. Obnovená premiéra se odehraje 16. února. Propast zkoumá, jak důsledky globální změny klimatu, přírodní katastrofy a strach z budoucnosti ovlivňují lidské chování a vnímání. Dialog o budoucnosti, která je příliš depresivní na to, abychom k ní vzhlíželi, a o propasti s názvem deprese, režírovala Lucie Ferenzová. Text speciálně pro A studio Rubín napsala Dagmar Fričová. Dvojici postav hrají Jana Kozubková a Šimon Krupa.

Výskyt deprese a úzkosti v celém západním světě prudce stoupá a trápí stále větší procento populace. V ČR byla v roce 2020 podle Ústavu zdravotnických informací a statistik druhou nejčastější příčinou dlouhodobé pracovní neschopnosti, a dokonce první příčinou vydávání invalidních důchodů 2. stupně. Podle americké psychologické asociace depresi často vyvolávají i dopady změn klimatu na planetu a náš běžný život. Pocity s tím spojené jsou označovány jako environmentální žal či ekologická úzkost. Depresi tedy nevyvolávají pouze fyziologické příčiny, ale i mnoho sociálních aspektů. „Pokud je deprese jednou z nejrozšířenějších nemocí současnosti, není na čase se podívat na to, jak naše společnost funguje?“ vysvětluje důvody pro vznik inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

„To, čemu kvůli klimatické změně čelíme se týká celé planety. V Propasti se snažíme hledat cestu, jak někomu jinému zprostředkovat svoji vnitřní úzkost, strach a pocit zoufalství, který doslova ochromuje celé tělo. Současně se při tomto sdělování otevírá ještě jiná rovina, a to je rovina lásky a intenzivního vztahu ke krajině, k ročním dobám, bez kterých pro nás svět přestává být světem, a tedy i místem, kde bychom chtěli žít. Na toto navazuje metatéma, kterým je hledání někoho Jiného, někoho druhého, ke komu budu moci přistoupit a tím konečně vystoupit sám ze sebe, ze své sebezahleděnosti, mít někoho rád, být mu blízko a dělat něco, co nás přesahuje,“ dodává Fričová.

Výchozí inspirací byla autorce Dagmar Fričové kniha O času a vodě islandského autora Snaera Magnasona, který si klade otázku, jak mluvit o obrovském a nepředstavitelném faktu klimatické krize, aby byl nejen srozumitelný, ale především, aby komunikoval s našimi emocemi a vztahy. Kniha Arktické sny reportéra Barryho H. Lopeze Fričové zprostředkovala polární krajiny a jejich postupné proměny a představy o nich. Fričová při přípravě materiálů pro vznik textu vedla rozhovory s několika odborníky, kteří tématu deprese a enviromentální krize věnují. Jedním z nich byl psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl, dále teolog a farář CČSH Filip Sedlák nebo psychiatr Ondřej Válek.

„Propast je o děsu, co nás ochromuje a nevíme si s ním rady, o strachu sblížit se s druhým člověkem a o neustálé sebeanalýze, která má být léčivá, ale je tomu právě naopak. O setkání, porozumění, sdílení a naději, že ještě všechno není ztracené, pokud jsme ještě schopni otevřít dávno zabouchnuté dveře a přijmout polární krajinu za nimi – krajinu, která je krutá a nehostinná, ale přesto naše. Krajinu smutku a beznaděje, která tu prostě byla, je a bude, protože všechno nemůže být pořád veselé a šťastné. Je to pro mě symbol toho, že je načase si připustit, že prostě můžeme být smutní. Že ve společnosti zaměřené na výkon, růst a hromadění je čím dál tím víc lidí, kteří to nezvládají a doslova touží po tom skoku do propasti,“ komentuje téma inscenace režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Symbolické je, že propastí je v geologii nazývána deprese v zemském povrchu.“

Diváci se na začátku děje ocitnou v pokoji po večírku v momentu, kdy se postavy probouzejí. Scénickou dominantou inscenace je postel, která je symbolem intimity, blízkosti, bezpečí, ale v depresivních stavech taky místem, kde se člověk uzavře do sebe a ze kterého nevstane týdny. Postupně se proměňuje a stává se krajinou, která nabude až mýtického rozměru. Na vizuální a zvukové koncepci se podílí audiovizuální umělec Michal Kindernay a hudebnice Iana Koroleva, která si říká Rlung. Scénografii a kostýmy vytvořila Andrijana Trpković a Minna Liebhart.

Scéna se dvěma herci dovoluje soustředěnou a intimní hereckou práci. Dvojice Jana Kozubková a navazují na jejich započatou spolupráci v rubínovské inscenaci Na konci století ryb. „Propast nevydává odpovědi na to, co dělat, když je člověk v depresi, nebo trpí environmentálním žalem. Spíš se snaží otevřít určitou krajinu, kde je přítomný smutek, skepse, úzkost a strach bez nějakého zahalování. Vedle sebe leží v posteli dva poměrně mladí lidé, o kterých by se mohlo říct, že mají všechno před sebou. Jenže z perspektivy Propasti je všechno marné,“ dokresluje základní situaci Fričová.

Obnovená premiéra inscenace Propast se uskuteční v pátek 16. února. Repríza následuje 5. března. Vstupenky jsou už teď dostupné na webových stránkách divadla.

Foto : Patrik Borecký

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Odvážná sezóna ve Švandově divadle

Anna Karenina, Klec bláznů, sólo pro Marii Štípkovou i nevšední spolubydlení Toyen

Anna Karenina, Klec bláznů, retro muzikál o božském pop-idolu, sólo pro Marií Štípkovou i nová česká hra o nevšedním spolubydlení malířky Toyen. Švandovo divadlo chystá odvážnou sezónu 2023/2024

V sezóně 2023/2024 chystá pražské Švandovo divadlo na Smíchově celkem pět premiér, z toho tři ve Velkém sále a dvě ve Studiu. „Myslím, že sezóna 23/24 by mohla být sezónou odvahy,“ shrnuje chystané novinky Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. U zvolených titulů zdůrazňuje nutnost vyjádřit se k realitě a zaujmout k ní postoj. „Odvážný, konfliktní nebo i smířlivý postoj – před realitou se už ale v davu příliš neukryjeme. Tímto je před námi sezóna nových horizontů, ke kterým se nedobereme bez pokusu přesáhnout sami sebe,“ říká Martin Františák.

Podzimní událostí bude u Švandů adaptace klasického románu Anna Karenina. Premiéra ve Velkém sále se uskuteční 4. listopadu právě ve Františákově režii. V sále pro 300 diváků uvidí publikum také Klec bláznů režiséra Daniela Hrbka, ředitele Švandova divadla. Kultovní francouzská komedie s prvky drag show nabídne publiku příběh, jenž je oslavou svobody sebevyjádření. Premiéra bude 24. února 2024. Od 25. května příštího roku Velký sál poprvé rozezní nový písničkový retro muzikál Návrat Krále. Jeho autor a režisér Jakub Čermák v něm vylíčí emigraci fiktivního popového idolu na vysněný Západ…

Přitažlivé novinky nabídne publiku i Studio Švandova divadla. V režii Lucie Ferenzové se zde 7. října uskuteční premiéra titulu Na první pohled. Monodrama Suzie Miller ověnčené Cenou Laurence Oliviera za nejlepší hru roku 2022 bude mimořádnou hereckou příležitostí pro Marii Štípkovou, stálici smíchovského souboru. Těšit se můžeme také na novou českou hru autorky a režisérky Martiny Kinské vyprávějící o nesnadném soužití tří osobností předválečné avantgardy – malířky Marie Čermínové čili Toyen, výtvarníka Jindřicha Štýrského a mladého židovského básníka Jindřicha Heislera. Premiéra komorní inscenace věnovaná nepatřičnosti v prostoru, čase i těle bude 27. března 2024.

Ke stálým členů hereckého souboru Švandova divadla přibude Jakub Tvrdík přicházející z královéhradeckého Klicperova divadla.

Klíč k novému dramaturgickému plánu? Celý svazek!

A podle jakého klíče k vytvoření dramaturgickému plánu sezóny 2023/2024 u Švandů přistoupili? „Klíč k dramaturgickému plánu není jeden, je jich celý svazek. Začíná to režiséry a tématy. Ale to nejdůležitější je pozorovat svět. Byť to zní banálně,“ vysvětluje umělecký šéf divadla Martin Františák. Důležité je podle něj „mluvit s lidmi, mezi sebou, sledovat novinky dramatických textů, ale i novinky v bulváru, anebo na malém dvorečku ve squatu. Každý přinášíme něco směrem k tématu. A hledáme dramata, která na otázky, věřím, nabízejí řešení.“

„Člověk ve společnosti hledá právo, člověk v krajině hledá božský smysl,“ pokračuje Františák. „Zatímco jedna žena skočí pod vlak, „idiot české hudby“ chce být milován, ale neví, kde a kým více, jiná žena hledá ženu a muže a nejvíce výtvarné umění,“ přibližuje ve zkratce některé z plánovaných novinek.

Divadlo jako duševní chemie podobná destilaci meruněk

Za nejpodstatnější považuje Martin Františák soubor, který se vyjadřuje sebevědomým a kreativním dialogem výrazných osobností „Na divadelních prknech mají stát takoví umělci, v takových textech, pod takovým vedením, které a kteří mají dar témata řemeslně a s charismatem uhrančivě předat divákům. A také lidé, kteří mají vlastní témata. Za tím je dřina, ambice, dialog, ale také úspěchy či neúspěchy,“ uvádí Františák, pod jehož uměleckým vedením prožívá Švandovo divadlo šťastnou éru kladných kritických ohlasů, dobré tvůrčí atmosféry i vyprodaných představení.

„Upřímně bych pozval diváky do Švandova divadla na vše! Je z čeho vybírat a bude tomu tak i v příští sezóně,“ je přesvědčen Martin Františák. „A co se týká navazování na dřívější etapy – věřím v kontinuitu. Je dobré vzít to dobré z toho, co bylo, a poté pracovat dál na nových cílech a snech. Divadlo tak vnímám spíše jako duševní chemii. Podobnou možná destilaci trnkových, anebo meruňkových plodů. Méně divadlo vnímám jako dřevorubectví. Ale i to k práci v krajině příběhu patří,“ připouští umělecký šéf divadla.

„Rád bych, abychom ve Švandově divadle v budoucnu uvedli ve světové premiéře text světové dramatičky, anebo dramatika. Jednali jsme zcela konkrétně s irskou dramatičkou Marinou Carr. Bohužel covid vše termínově rozladil, ale nevzdáváme to,“ uzavírá Martin Františák.

www.svandovodivadlo.cz

Premiéry Švandova divadla v sezóně 2023/2024

Na první pohled

Suzie Miller

režie: Lucie Ferenzová / Studio

premiéra 7. října 2023

Strhující zpověď ženy o hledání spravedlnosti v soudním systému.

Monodrama ověnčené Cenou Laurence Oliviera za nejlepší hru roku 2022 přináší mimořádnou hereckou příležitost pro Marii Štípkovou. Strhující zpověď obhájkyně Tessy Ensler se zaměřuje na to, jak moc se může lišit subjektivní zkušenost s tím, co považuje za skutečnost justice. Hlavní postava nechává nahlédnout do taktiky a techniky kladení otázek, jež vedou k ospravedlnění mužů nařčených ze znásilnění. První polovina dramatu je dynamickým soudním dramatem, které připomíná dokonale odsýpající sportovní zápas, druhá polovina je naléhavou osobní zpovědí ženy, jíž ke změně perspektivy přispěla skutečnost, že se sama stala obětí znásilnění. Na první pohled diváky zavede do srdce ženy, v němž se střetávají emoce a zkušenosti s pravidly hry.

Švandovo divadlo uvede kontroverzní, avšak v zahraničí divácky velice úspěšný titul, v české premiéře rok od premiéry v londýnském Divadle Harolda Pintera. Na repertoáru studiové scény se jedná o další titul, jenž se nezdráhá vyjadřovat k nejednoznačným a palčivým tématům současného společenského diskursu.

Anna Karenina

Lev Nikolajevič Tolstoj, Martin Františák, Marie Nováková

režie: Martin Františák / Velký sál

premiéra 4. listopadu 2023

Adaptace klasického románu vypráví příběh vdané ženy, která se kvůli nově nalezené vášni rozhodla opustit svůj konformní život. Anna Karenina při setkání s důstojníkem Vronským objevuje své mládí, jež byla nucena předčasně opustit, když na sebe vzala roli manželky a matky. Je odhodlaná utéct od manžela a syna, ztratit své pohodlné ale svazující společenské postavení a čelit opovržení ze strany bývalých přátel. Její rozhodnutí jí ale spíš než nový začátek přináší deziluzi z opakujících se partnerských vzorců a z mělkosti štěstí, které poskytuje zaslepená honba za romantickými ideály.

Kontrast tragického osudu hlavní hrdinky tvoří příběh Konstantina Levina, pochybujícího a rozkolísaného venkovského šlechtice, který složitě hledá a nalézá své místo ve světě a smíření se životem takovým, jaký je a jeho snoubenky, zprvu naivní Kitty, jejichž láska vzniká namísto povrchního vzplanutí na postupném budování společných hodnot. Dramatizace poukazuje na pokrytectví individualistické společnosti, která se zaklíná morálkou, zatímco postrádá základní duchovní hodnoty a nedokáže přímočaře a srozumitelně komunikovat.

Klec bláznů

Jean Poiret

režie: Daniel Hrbek / Velký sál

premiéra 24. února 2024

Kultovní komedie s prvky drag show jako oslava svobody sebevyjádření.

Klec bláznů je název nočního podniku, v němž se schází všichni, kteří oslavují vnitřní bohyni v mužském těle. Ředitelem kabaretu a choreografem v jedné osobě je Georges a hlavní hvězdou programu je jeho životní partner Albin, který vystupuje pod uměleckým jménem Zaza. Dvojice mužů spolu žije již dvacet let a ve svobodomyslné společnosti jsou respektovaným párem. Nikdy nemuseli svoji identitu skrývat. Alespoň do chvíle než jim Georgesův syn oznámil své zásnuby. Dospívající Laurent se chystá oženit s dcerou poslance, jenž svou kariéru postavil na hlásání řádu, morálky a na ochraně tradiční rodiny. A budoucí tchán trvá na tom, že chce poznat rodinu svého nastávajícího zetě…

Dokáže pár skrývat svou identitu v zájmu milovaného syna vstříc společenským postojům populistického politika? Kultovní francouzská komedie zkoumá hranice nepodmíněné lásky, poodkrývá pokrytectví společnosti, jež vytrvale odmítá vše, s čím nemá osobní zkušenost, ale především je jevištní oslavou těch, kteří se nenechají svazovat společenskými konvencemi a odvažují se být sami sebou.

Štýrský-Toyen-Heisler

Martina Kinská

režie: Martina Kinská / Studio

premiéra 27. března 2024

Za propastmi v nás samých.

Komorní hra o nepatřičnosti v prostoru, čase i těle. Tři výrazné osobnosti předválečné avantgardy, tři nezaměnitelné osudy, a přece tolik společného, že to nemůže být náhoda.

Jediná noc na zlomu zimy a jara 1942, jediná noc v koupelně garsonky v Krásově ulici na Žižkově. Malířka Toyen zde skrývá mladého básníka židovského původu Jindřicha Heislera. Je jediným básníkem současné generace, kterého uznává dlouholetý blízký přítel Toyen – výtvarník Jindřich Štýrský. Ten je však už delší dobu vážně nemocný a tuší, že o čas v tzv. budoucnosti bojuje i on. Tam venku je tma, oni sevřeni v malém prostoru a v sobě příliš mnoho imaginace… Mezi prsty se přesýpá minulost, ve vodní hladině objevují se střepiny budoucnosti a z tmavých škvír vystupují horečnaté halucinace. Co ještě je realita a lze se s ní skutečně potýkat? Není lepší sen? A co se stane, když dojdete na jeho samou hranici?

Návrat Krále

Jakub Čermák

režie: Jakub Čermák / Velký sál

premiéra 25. května 2024

Když už nemůžeš, tak zpívej víc!

Původní písničkový retromuzikál zasazen do nedávné československé historie o emigraci fiktivního popového idolu na vysněný západ. Populární zpěvák Gabriel Král bydlí na ubytovně Pragokoncertu, jako mimořádně oblíbená osobnost – na rozdíl od jiných zpěváků a populárních umělců – smí požívat luxus malé dvougarsonky. Odsud obdivuje oslnivá vystoupení západních umělců a touží po tom zářit stejně jako oni – s barevnými dekoracemi, flitrovými kostýmy a půvabnými sboristkami na pozadí. Tento sen se zdá ale v československé realitě nedosažitelný. Umělec má odpovědnost vůči svému publiku a bezvýchodnost si žádá odvážný čin. Co byste byli ochotni obětovat pro umění vy?

Popový král Král mizí v zemích barevných televizorů, normalizační řád se propadá do chaosu. Šedivými ulicemi velkoměst bloudí dezorientované české ženy v úzkosti, že se jejich hudební bůh navždy odmlčel, na umělecké ubytovně propukne nelítostný boj o jeho osiřelý dvoupokojový byt a sám nebohý utečenec čelí v Mnichově útoku československých emigrantů, kteří jej chtějí využít pro své politické cíle.

Dilemata, napětí, filozofické otázky a spousta písniček.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Propast

A studio Rubín nahlédne do propasti environmentální krize a deprese

Klimatická změna a environmentální žal jsou dvě hlavní témata premiérové inscenace Propast pražského A studia Rubín. Ta prozkoumá, jak důsledky globální změny klimatu, přírodní katastrofy a strach z budoucnosti ovlivňují lidské chování a vnímání. Dialog o budoucnosti, která je sice vypočítaná, ale nelze si ji představit, a o propasti s názvem deprese, režíruje Lucie Ferenzová. Autorský text speciálně pro A studio Rubín napsala Dagmar Fričová. Dvojici postav hrají Jana Kozubková a Šimon Krupa. Divadlo inscenaci v rámci jubilejní 55. sezony nazvané „pouť budoucí je tvá“ uvede 24. března. Vstupenky jsou dostupné na GoOut.net.

Fenomén klimatických změn je diskutované téma. Před lidstvem stojí obrovský závazek k budoucnosti. Překročilo lidstvo už bod zlomu, od kterého není cesty zpět a jde jen zmírňovat následky? Klimatická změna s sebou nese ničivé jevy počasí, pandemie, války, klimatickou migraci a rozvrat společnosti, jak ji dnes známe. Člověka tváří v tvář uvědomění budoucnosti jímá hrůza a úzkost. A právě fenomén deprese, klimatických změn a environmentálního žalu chce inscenační tým A studia Rubín prozkoumat s nadhledem a humorem, který je pro divadlo klíčem, jak otevírat diskuzi o náročnějších tématech a sdílet je s publikem.

„V Propasti se snažíme hledat cestu, jak někomu jinému zprostředkovat svoji vnitřní úzkost, strach a pocit zoufalství, který doslova ochromuje celé tělo. Současně se při tomto sdělování otevírá ještě jiná rovina, a to je rovina lásky. Nejen v podobě intenzivního vztahu ke krajině, ale i k dalším osobám, které nám pomáhají vystoupit ze ,sebe zahleděnosti‘ a dělat něco, co nás přesahuje,“ dodává Fričová.

Autorka Dagmar Fričová se inspirovala knihou islandského autora Snaera Magnasona s názvem O času a vodě. Tato kniha se zabývá tím, jak hovořit o klimatické krizi srozumitelně a zároveň tak, aby to oslovilo naše emoce a vztahy. Kniha Arktické sny reportéra Barryho H. Lopeze Fričové zprostředkovala polární krajiny a jejich postupné proměny a představy o nich. Fričová při přípravě materiálů pro vznik textu vedla rozhovory s několika odborníky, kteří se tématu deprese a environmentální krize věnují. Jedním z nich byl psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl, dále teolog a farář CČSH Filip Sedlák nebo psychiatr Ondřej Válek.

„Propast je o děsu, co nás ochromuje a nevíme si s ním rady, o strachu sblížit se s druhým člověkem a o neustálé sebeanalýze, která má být léčivá, ale je tomu právě naopak. O setkání, porozumění, sdílení a naději, že ještě všechno není ztracené, pokud jsme ještě schopni otevřít dávno zabouchnuté dveře. Je to pro mě symbol toho, že je načase si připustit, že prostě můžeme být smutní. Že ve společnosti zaměřené na výkon, růst a hromadění je čím dál tím víc lidí, kteří to nezvládají a doslova touží po skoku do propasti,“ komentuje téma inscenace režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Symbolické je, že v geologii se propast v zemském povrchu nazývá deprese.“

Diváci se na začátku děje ocitnou v pokoji po večírku v momentu, kdy se postavy probouzejí. Scénickou dominantou inscenace je postel, která je symbolem intimity, blízkosti, bezpečí, ale v depresivních stavech taky místem, kde se člověk uzavře do sebe,a ze kterého nevstane týdny. Postupně se proměňuje a stává se krajinou, která nabude až mýtického rozměru. Na vizuální a zvukové koncepci se podílí audiovizuální umělec Michal Kindernay a hudebnice Iana Koroleva, která si říká Rlung. Scénografii a kostýmy vytvořila Andrijana Trpković a Minna Liebhart.

Komorní obsazení dvou herců dovoluje soustředěnou a intimní hereckou práci. Dvojice Jana Kozubková a Šimon Krupa navazují na jejich započatou spolupráci v rubínovské inscenaci Na konci století ryb. „Propast nevydává odpovědi na to, co dělat, když je člověk v depresi, nebo trpí environmentálním žalem. Spíš se snaží otevřít určitou krajinu, kde je přítomný smutek, skepse, úzkost a strach bez nějakého zahalování. Vedle sebe leží v posteli dva poměrně mladí lidé, o kterých by se mohlo říct, že mají všechno před sebou. Jenže z perspektivy Propasti je všechno marné,“ dokresluje základní situaci Fričová.

Inscenace Propast bude mít premiéru 24. března. Reprízy následují 25. března a 20. dubna

Vstupenky jsou dostupné na webových stránkách divadla

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Rozhovor s čerstvou držitelkou Thálie Nelou H. Kornetovou

„V Čechách je ještě dost témat, kterou jsou tabu“

Čerstvá držitelka Thálie Nela H. Kornetová se vrací do Prahy s dvoudílným projektem Tumor

V září měla v Česku premiéru inscenace s názvem Tumor: Polyamor, která navazuje na inscenaci Tumor: karcinogenní romance. O čem vlastně jsou?

„Představení Tumor: karcinogenní romance i Tumor: Polyamor jsou o vztahu se svou nemocí. Karcinogenní romance je vztah jeden na jednoho, tedy je to o vztahu jednoho člověka ke své nemoci, tumoru, neboli jednoho romantického partnera k druhému partnerovi. A u Tumora: Polyamora je tam těch partnerů víc, tudíž i metastází, tumorů, je víc. Obě inscenace jsou hlavně o lidském prožívání nelehkých životních situací.“

Jak Vás spojení rakoviny, lásky a polyamorie napadlo? Máte Vy sama k tomuto tématu blízko?

„Spojení rakoviny a lásky přišlo při tvorbě představení Tumor: karcinogenní romance. Hledali jsme, jak uchopit téma rakoviny, tak aby to nebyla temno temná černá díra. Skrze umělecké hledání, jsme se dostali k psychosomatickému nazírání nemoci a tvrzení, že když budeš mít svou nemoc a sebe rád, tak se prý můžeš uzdravit. A klíčová metafora lásky a soužití s nemocí byla na světě. Představení jsme dokončili, ale zjistili jsme, že jsme nevyčerpali všechna témata, o kterých bychom se chtěli bavit. A navíc jsme naráželi na tradiční klišé metafory soužití jen s jedním člověkem. Jaro Vinařský žije v etické polyamorii a já osobně s touto životní filozofií souzním a vidím v ní zárodek otevřenější a zároveň etičtější společnosti. A navíc v té naší pokroucené metafoře to dávalo obrovský smysl. Téma rakoviny se mě netýká přímo osobně ve smyslu, že bych si já sama prošla rakovinou. Nicméně téma rakoviny je nám v týmu blízké tím, že se s nemocí potýkali nebo dokonce i umřeli nám velmi blízcí lidé.“

Nebála jste se ohlasů veřejnosti? Jak na inscenaci reagují lidé, kteří si sami bojem proti rakovině prošli?

„Nebála. Při prvním díle trochu ano, ale při druhém už snad vůbec. Jako součást projektu jsme udělali rozhovory s lidmi z komunit, kterých se to týká na vlastní kůži, a tak jsem neměla pocit, že bychom něco zcela zásadního vynechali. To, co děláme, nebude šálek kávy pro každého, nicméně já věřím, že může být. O obou tématech mluvíme a pracujeme s nimi s největším respektem, ale zároveň vášnivě, hravě, s názorem a jak nejlépe umíme. Není víc, co bychom mohli v danou chvíli udělat. A nemyslím si, že bychom byli jakkoliv kontroverzní. Je to prostě příběh o lidském prožívání a my doufáme, že se vás dotkne. A taky se zdá, že lidé, co si rakovinou prošli i lidi žijící v polyamorii na představení reagují až překvapivě pozitivně.“

Inscenace vznikla společnou mezinárodní produkcí. Jak probíhala spolupráce mezi performativním sdružení T.I.T.S. a pražským A studiem Rubín?

„Pro mě je spolupráce vždycky o lidech. S Dagmar Fričovou, uměleckou šéfkou.A studia Rubín, jsem už v minulosti pracovala na představení My own private picture. Před Tumorem: karcinogenní romancí jsme vlastně chtěly zase znovu něco společně udělat. Hledaly jsme téma, které by nás obě zajímalo. A i kvůli událostem v našich rodinách, to bylo právě téma rakoviny. Poté, co jsme představení dokončily, jsme zjistily, že jsme prostě ještě neřekly všechno, co chceme. A na to jsme přišly i teď, takže plánujeme ještě třetí díl. Rozvedeme naší metaforu lásky a nemoci ještě dál – k lásce spirituální či nadpozemské. Takže spolupráce kvete dál a lidé přibývají. Jsem velice ráda za nové spojení s Jarem Viňarským, Matthew Rogersem, Terezou Těžkou a Lucii Ferenzovou, se kterými jsem před Tumorem tak blízce nespolupracovala.“

Měli diváci ze severu odlišné reakce od diváků českých? Jak se na tato témata pohlíží v Norsku?

„Nemyslím si, že by diváci ze severu pohlíželi na tahle témata nějak diametrálně odlišně. V Norsku jsme hráli v Kirkenes, v malém městečku za polárním kruhem. Představení se odehrály v místní galerii, kde lidi doslova byli s námi v našem obýváku a hercům u podpaždí. A přijali nás nadšeně a s nehraným zájmem. Co se možná liší, je nazírání na queer komunitu. Pocitově v Norsku vládne větší měkkost a citlivost k těmto tématům. Takže i na maloměstě jsme ve všeobecné společnosti nevzbudili žádný poprask.“

Myslíte si, že je v Česku ještě hodně témat, o kterých se ve společnosti málo mluví?

„Já myslím, že těch témat je dost. A bude dost. Jakmile něco přestane být tabu, najde se další. Bylo by ale super, kdybychom jich eliminovali víc a víc. A společnost tak otvírali, oživovali a uzdravovali od zhoubného myšlenkového bujení, které tu třeba může být už několik set let.“

Jste držitelkou ceny Thálie, kde Vás diváci mohou v nejbližší době vidět?

V Čechách mě diváci můžou vidět v představení Badman, za které jsem Thalii dostala, v květnu v Ostravě, Pardubicích, Brně a Plzni. Potom také v Tumor: karcinogenní romanci 16. března v Plzni v Movingstation. A mou režii mohou vidět v Tumor: Polyamor v A studiu Rubín 21. a 22. ledna, 28. února a potom v březnu i v dubnu.

Děkujeme za rozhovor

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín