Propast

Do A studia Rubín se vrací aktuální inscenace o enviromentální krizi a depresi

Klimatická změna a enviromentální žal jsou dvě hlavní témata inscenace Propast pražského A studia Rubín. Divadlo ji uvedlo 24. března minulého roku. Obnovená premiéra se odehraje 16. února. Propast zkoumá, jak důsledky globální změny klimatu, přírodní katastrofy a strach z budoucnosti ovlivňují lidské chování a vnímání. Dialog o budoucnosti, která je příliš depresivní na to, abychom k ní vzhlíželi, a o propasti s názvem deprese, režírovala Lucie Ferenzová. Text speciálně pro A studio Rubín napsala Dagmar Fričová. Dvojici postav hrají Jana Kozubková a Šimon Krupa.

Výskyt deprese a úzkosti v celém západním světě prudce stoupá a trápí stále větší procento populace. V ČR byla v roce 2020 podle Ústavu zdravotnických informací a statistik druhou nejčastější příčinou dlouhodobé pracovní neschopnosti, a dokonce první příčinou vydávání invalidních důchodů 2. stupně. Podle americké psychologické asociace depresi často vyvolávají i dopady změn klimatu na planetu a náš běžný život. Pocity s tím spojené jsou označovány jako environmentální žal či ekologická úzkost. Depresi tedy nevyvolávají pouze fyziologické příčiny, ale i mnoho sociálních aspektů. „Pokud je deprese jednou z nejrozšířenějších nemocí současnosti, není na čase se podívat na to, jak naše společnost funguje?“ vysvětluje důvody pro vznik inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

„To, čemu kvůli klimatické změně čelíme se týká celé planety. V Propasti se snažíme hledat cestu, jak někomu jinému zprostředkovat svoji vnitřní úzkost, strach a pocit zoufalství, který doslova ochromuje celé tělo. Současně se při tomto sdělování otevírá ještě jiná rovina, a to je rovina lásky a intenzivního vztahu ke krajině, k ročním dobám, bez kterých pro nás svět přestává být světem, a tedy i místem, kde bychom chtěli žít. Na toto navazuje metatéma, kterým je hledání někoho Jiného, někoho druhého, ke komu budu moci přistoupit a tím konečně vystoupit sám ze sebe, ze své sebezahleděnosti, mít někoho rád, být mu blízko a dělat něco, co nás přesahuje,“ dodává Fričová.

Výchozí inspirací byla autorce Dagmar Fričové kniha O času a vodě islandského autora Snaera Magnasona, který si klade otázku, jak mluvit o obrovském a nepředstavitelném faktu klimatické krize, aby byl nejen srozumitelný, ale především, aby komunikoval s našimi emocemi a vztahy. Kniha Arktické sny reportéra Barryho H. Lopeze Fričové zprostředkovala polární krajiny a jejich postupné proměny a představy o nich. Fričová při přípravě materiálů pro vznik textu vedla rozhovory s několika odborníky, kteří tématu deprese a enviromentální krize věnují. Jedním z nich byl psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl, dále teolog a farář CČSH Filip Sedlák nebo psychiatr Ondřej Válek.

„Propast je o děsu, co nás ochromuje a nevíme si s ním rady, o strachu sblížit se s druhým člověkem a o neustálé sebeanalýze, která má být léčivá, ale je tomu právě naopak. O setkání, porozumění, sdílení a naději, že ještě všechno není ztracené, pokud jsme ještě schopni otevřít dávno zabouchnuté dveře a přijmout polární krajinu za nimi – krajinu, která je krutá a nehostinná, ale přesto naše. Krajinu smutku a beznaděje, která tu prostě byla, je a bude, protože všechno nemůže být pořád veselé a šťastné. Je to pro mě symbol toho, že je načase si připustit, že prostě můžeme být smutní. Že ve společnosti zaměřené na výkon, růst a hromadění je čím dál tím víc lidí, kteří to nezvládají a doslova touží po tom skoku do propasti,“ komentuje téma inscenace režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Symbolické je, že propastí je v geologii nazývána deprese v zemském povrchu.“

Diváci se na začátku děje ocitnou v pokoji po večírku v momentu, kdy se postavy probouzejí. Scénickou dominantou inscenace je postel, která je symbolem intimity, blízkosti, bezpečí, ale v depresivních stavech taky místem, kde se člověk uzavře do sebe a ze kterého nevstane týdny. Postupně se proměňuje a stává se krajinou, která nabude až mýtického rozměru. Na vizuální a zvukové koncepci se podílí audiovizuální umělec Michal Kindernay a hudebnice Iana Koroleva, která si říká Rlung. Scénografii a kostýmy vytvořila Andrijana Trpković a Minna Liebhart.

Scéna se dvěma herci dovoluje soustředěnou a intimní hereckou práci. Dvojice Jana Kozubková a  navazují na jejich započatou spolupráci v rubínovské inscenaci Na konci století ryb. „Propast nevydává odpovědi na to, co dělat, když je člověk v depresi, nebo trpí environmentálním žalem. Spíš se snaží otevřít určitou krajinu, kde je přítomný smutek, skepse, úzkost a strach bez nějakého zahalování. Vedle sebe leží v posteli dva poměrně mladí lidé, o kterých by se mohlo říct, že mají všechno před sebou. Jenže z perspektivy Propasti je všechno marné,“ dokresluje základní situaci Fričová.

Obnovená premiéra inscenace Propast se uskuteční v pátek 16. února. Repríza následuje 5. března. Vstupenky jsou už teď dostupné na webových stránkách divadla.

Foto : Patrik Borecký

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Propast

A studio Rubín nahlédne do propasti environmentální krize a deprese

Klimatická změna a environmentální žal jsou dvě hlavní témata premiérové inscenace Propast pražského A studia Rubín. Ta prozkoumá, jak důsledky globální změny klimatu, přírodní katastrofy a strach z budoucnosti ovlivňují lidské chování a vnímání. Dialog o budoucnosti, která je sice vypočítaná, ale nelze si ji představit, a o propasti s názvem deprese, režíruje Lucie Ferenzová. Autorský text speciálně pro A studio Rubín napsala Dagmar Fričová. Dvojici postav hrají Jana Kozubková a Šimon Krupa. Divadlo inscenaci v rámci jubilejní 55. sezony nazvané „pouť budoucí je tvá“ uvede 24. března. Vstupenky jsou dostupné na GoOut.net.

Výskyt deprese a úzkosti v celém západním světě prudce stoupá a trápí stále větší procento populace. V ČR byla v roce 2020 podle Ústavu zdravotnických informací a statistik druhou nejčastější příčinou dlouhodobé pracovní neschopnosti, a dokonce první příčinou vydávání invalidních důchodů 2. stupně. Podle americké psychologické asociace depresi často vyvolávají i dopady změn klimatu na planetu a náš běžný život. Pocity s tím spojené jsou označovány jako environmentální žal či ekologická úzkost. Depresi tedy nevyvolávají pouze fyziologické příčiny, ale i mnoho sociálních aspektů. „Pokud je deprese jednou z nejrozšířenějších nemocí současnosti, není na čase se podívat na to, jak naše společnost funguje?“ vysvětluje důvody pro vznik inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Fenomén klimatických změn je diskutované téma. Před lidstvem stojí obrovský závazek k budoucnosti. Překročilo lidstvo už bod zlomu, od kterého není cesty zpět a jde jen zmírňovat následky? Klimatická změna s sebou nese ničivé jevy počasí, pandemie, války, klimatickou migraci a rozvrat společnosti, jak ji dnes známe. Člověka tváří v tvář uvědomění budoucnosti jímá hrůza a úzkost. A právě fenomén deprese, klimatických změn a environmentálního žalu chce inscenační tým A studia Rubín prozkoumat s nadhledem a humorem, který je pro divadlo klíčem, jak otevírat diskuzi o náročnějších tématech a sdílet je s publikem.

„V Propasti se snažíme hledat cestu, jak někomu jinému zprostředkovat svoji vnitřní úzkost, strach a pocit zoufalství, který doslova ochromuje celé tělo. Současně se při tomto sdělování otevírá ještě jiná rovina, a to je rovina lásky. Nejen v podobě intenzivního vztahu ke krajině, ale i k dalším osobám, které nám pomáhají vystoupit ze ,sebe zahleděnosti‘ a dělat něco, co nás přesahuje,“ dodává Fričová.

Autorka Dagmar Fričová se inspirovala knihou islandského autora Snaera Magnasona s názvem O času a vodě. Tato kniha se zabývá tím, jak hovořit o klimatické krizi srozumitelně a zároveň tak, aby to oslovilo naše emoce a vztahy. Kniha Arktické sny reportéra Barryho H. Lopeze Fričové zprostředkovala polární krajiny a jejich postupné proměny a představy o nich. Fričová při přípravě materiálů pro vznik textu vedla rozhovory s několika odborníky, kteří se tématu deprese a environmentální krize věnují. Jedním z nich byl psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl, dále teolog a farář CČSH Filip Sedlák nebo psychiatr Ondřej Válek.

„Propast je o děsu, co nás ochromuje a nevíme si s ním rady, o strachu sblížit se s druhým člověkem a o neustálé sebeanalýze, která má být léčivá, ale je tomu právě naopak. O setkání, porozumění, sdílení a naději, že ještě všechno není ztracené, pokud jsme ještě schopni otevřít dávno zabouchnuté dveře. Je to pro mě symbol toho, že je načase si připustit, že prostě můžeme být smutní. Že ve společnosti zaměřené na výkon, růst a hromadění je čím dál tím víc lidí, kteří to nezvládají a doslova touží po skoku do propasti,“ komentuje téma inscenace režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Symbolické je, že v geologii se propast v zemském povrchu nazývá deprese.“

Diváci se na začátku děje ocitnou v pokoji po večírku v momentu, kdy se postavy probouzejí. Scénickou dominantou inscenace je postel, která je symbolem intimity, blízkosti, bezpečí, ale v depresivních stavech taky místem, kde se člověk uzavře do sebe,a ze kterého nevstane týdny. Postupně se proměňuje a stává se krajinou, která nabude až mýtického rozměru. Na vizuální a zvukové koncepci se podílí audiovizuální umělec Michal Kindernay a hudebnice Iana Koroleva, která si říká Rlung. Scénografii a kostýmy vytvořila Andrijana Trpković a Minna Liebhart.

Komorní obsazení dvou herců dovoluje soustředěnou a intimní hereckou práci. Dvojice Jana Kozubková a Šimon Krupa navazují na jejich započatou spolupráci v rubínovské inscenaci Na konci století ryb. „Propast nevydává odpovědi na to, co dělat, když je člověk v depresi, nebo trpí environmentálním žalem. Spíš se snaží otevřít určitou krajinu, kde je přítomný smutek, skepse, úzkost a strach bez nějakého zahalování. Vedle sebe leží v posteli dva poměrně mladí lidé, o kterých by se mohlo říct, že mají všechno před sebou. Jenže z perspektivy Propasti je všechno marné,“ dokresluje základní situaci Fričová.

Inscenace Propast bude mít premiéru 24. března. Reprízy následují 25. března a 20. dubna

Vstupenky jsou dostupné na webových stránkách divadla 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín