Studio ALTA se stěhuje do pražské Invalidovny

Celý areál se bourá

Holešovické Studio ALTA se na konci února vystěhuje ze svých stávajících prostorů v industriálním areálu v Bubenské ulici. Jeho novým působištěm bude pražská Invalidovna, kde provozovatelé Studia ALTA získali od Národního památkového ústavu do výpůjčky celé západní křídlo.

Rozhodnutí opustit stávající prostory padlo koncem roku 2019. Provozovatelům Studia ALTA byl oznámen termín bourání celého areálu, kterým je předběžně léto 2021. Představa jakékoliv finanční investice do prostorů, které nemají dlouhou budoucnost, navíc s komerčním nájmem a vysokými poplatky je pro neziskovou organizaci tohoto typu neúnosná.

Zároveň se již v loňské sezóně několik členů týmu Studia ALTA podílelo na programu pro veřejnost v západním křídle Invalidovny prostřednictvím spolku Iniciativa pro Invalidovnu, a tak se při hledání dočasného působiště stala právě Invalidovna logickým cílem. Přesto tento objekt prostorově zcela nevyhovuje požadavkům tanečního umění a hledání dlouhodobého působiště Studia ALTA proto nadále pokračuje.

„Přesun Studia ALTA do národní kulturní památky se silnou historií je pro nás odpovědným krokem, který upevní poslání naší organizace – kultivovat lidi i okolí, vytvářet kreativní prostředí navazující na historii místa, nabízet kvalitní umělecký program v mezinárodním kontextu, poskytovat vyžití pro místní komunitu. Věříme, že naše činnost poukáže na důležitost rozhodnutí generální ředitelky NPÚ p. Goryczkové využívat část budovy Invalidovny i v budoucnu, tedy po celkové rekonstrukci budovy, ke komunitním a kulturním aktivitám,“ doplňuje Lucia Kašiarová ke společnému záměru Studia ALTA a NPÚ.

Poslední akce pro veřejnost se v halách v ulici Bubenská bude konat v sobotu 29. února. Kromě kulturního a komunitního programu se návštěvníci můžou těšit na koncert Báry Zmekové a rozlučkový večírek. Program v Invalidovně pak Studio ALTA zahájí 6. května. Zdejší akce budou vznikat v úzké spolupráci s NPÚ, který se zaměří především na komentované prohlídky a další program, který zprostředkovává historii Invalidovny veřejnosti.  Studio ALTA bude pokračovat v uvádění tanečních a divadelních představení, pořádání filmových promítání, výstav či komunitních akcí. Zároveň zde prohloubí své aktivity pro umělce a rozšíří rezidenční prostory a ateliéry. Na začátku února budou vyhlášeny otevřené výzvy na projekty, které se budou moct do oživení Invalidovny zapojit. „Od spolupráce se zavedenou organizací, jakou je Studio ALTA, si slibujeme především vytvoření kvalitního kulturního programu a zázemí pro návštěvníky, na které bychom mohli navázat i po dokončení kompletní obnovy Invalidovny,“ dodává kastelán Miroslav Indra.

 

Studio ALTA vzniklo před jedenácti lety jako prostor pro tvorbu a uvádění zejména tanečního umění. Postupem času se proměnilo a rozrostlo na multikulturní centrum a tvůrčí hub propojující umění a různorodé komunity. V programu Studia ALTA dominují odvážná, inovativní díla, jejichž cílem je inspirovat k angažovanosti, kreativitě, sdílení a konstruktivnímu dialogu s jinakostí, která je základem otevřené a zdravé společnosti. Studio ALTA na konci února 2020 opustí industriální haly v ulici Bubenská a od května 2020 bude své hodnoty a poslání rozvíjet v karlínské Invalidovně.

Monumentální budova pražské Invalidovny byla postavena v letech 1731 – 1737 podle plánů významného barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera na pokyn císaře Karla VI. Habsburského. Ve stejné době došlo z podnětu Dvorské válečné rady ke zřízení invalidoven v Pešti a ve Vídni. Pražská Invalidovna byla financována z prostředků soukromé nadace, jejíž vznik ustanovil ve své závěti hrabě Petr Strozzi. Ta nabyla platnosti v roce 1664, kdy byl hrabě Strozzi smrtelně zraněn. Nadace byla určena na podporu a zajištění válečných invalidů, nemohoucích a zestárlých vojáků.

Původní plány na stavbu Invalidovny byly velkolepé – půdorysu devíti čtvercových nádvoří měl dominovat centrálně umístěný barokní kostel a kapacita areálu byla stanovena na 4.000 osob s veškerým zázemím pro důstojný život vojenských invalidů. Z důvodu nedostatku financí byla nakonec realizována pouze jedna devítina komplexu. Dokončená část poskytla azyl pro téměř 1.000 obyvatel a nejvyšší doložený počet ubytovaných mimořádně dosáhl 1.400 osob. Invalidovna představovala téměř soběstačný organismus, který poskytoval svým obyvatelům vše potřebné, včetně ubytování, pravidelné stravy a ošacení. Jedním z nejznámějších obyvatel Invalidovny byl ve 20. letech 20. století i Josef Sudek, pozdější významný fotograf, který zde nafotil svůj první cyklus fotografií „Z Invalidovny“.

Tatiana Brederová 

pro Taneční magazín

 

 

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Klimatická krize à la UFFTENŽIVOT

V paláci Akropolis již v půli prosince. Tentokrát na pódiu bez Jiřího Šimka! Inspirace Alejandrem Jodorowskym. Jevištní duo dvou performerek jménem Sára. Dojde i na bublifuk!

Na začátku třetího týdne posledního měsíce roku 2019,  konkrétně v pondělí 16. prosince, se v žižkovském Paláci Akropolis uskuteční divadelní premiéra souboru Ufftenživot. Ten, jako svůj druhý projekt v tomto roce, uvede inscenaci „What’s happening“. Vznikl jako vyústění autorské spolupráce performerek Sáry Märc a Sáry Arnstein. V inscenaci, jež se pohybuje na hraně forem i žánrů, autorky – pomocí imaginativní hry – podněcují divákovu fantazii v přemýšlení nad klimatickou krizí a k zaujmutí vlastní osobní odpovědnosti.

Autorský projekt Sáry Märc a Sáry Arnstein balancuje na hraně divadelní a objektové performance, na hraně ozdravného rituálu. Snaží se působit ve jménu celého ekosystému a na hraně absolutního chaosu. Skrze otevřenou polo-improvizovanou hru vytváří performerky na jevišti obrazy, do nichž se stylizují a kontinuálně přetváří jejich počáteční význam. Inspirovány Alejandrem Jodorowskym volně putují napříč různými symboly k rozechvění divácké imaginace i osobní reakce. „Dokáže tanec, text, jevištní obraz a upřímnost zachránit svět? My bychom byly rády, ale občas nám nezbývá nic jiného než oči pro pláč a vlastní tělo jako zdroj moudrosti i útěchy, jako střelka v moři sociálně-ekologicko-kulturních témat,“ dodávají obě autorky.

Ze zkoušek v Paláci Akropolis

V inscenaci „What’s happening“ obě interpretky i autorky zároveň do sebe skládají situace, nálady, atmosféry a příběhy. Co má společného kult těla a oteplování, bublifuk a vědecká práce, včely a tanec? Kam nás může dovést hledání souvislostí? Jsme ve svém světě v bezpečí, nebo je konec světa blízko? A co když vám na vaše otázky nikdo neodpoví?

Inscenace se volným plutím asociací, hrou a přirozenou úzkostí snaží apelovat na důležitost nejen upřímné diskuze, ale i nutné přímé akce v době klimatické krize.

Projekt vznikl pod hlavičkou malého, originálního souboru Ufftenživot, který si ve svých inscenacích klade velké otázky, protože mu nic jiného nezbývá.

»What’s happening«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Kateřina Sochací

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Dvě derniéry v ALTĚ a PONCI

Studio ALTA upozorňuje: Projekty Petry Tejnorové a Terezy Ondrové „Pojďme na tanec“ a „Nothing Sad“ v Praze v druhý prosincový týden naposledy!

Po dvou letech intenzivního uvádění se představí v Praze naposledy dva taneční projekty režisérky Petry Tejnorové, „Nothing Sad“ 11. prosince ve Studiu ALTA a „Pojďme na tanec“ 12. prosince v divadle PONEC.

Oba projekty spojuje, kromě jména režisérky, také osobnost tanečnice Terezy Ondrové, která patří k vůdčím postavám současné české scény. Stabilně, dá se říci, že již po 15 let. V představení „Pojďme na tanec“ si zahrála také známá česká herečka Halka Třešňáková, pro kterou byla spolupráce příležitostí, jak se vrátit k nonverbálnímu divadlu, ze kterého původně vychází.

Pojďme na tanec“, tělesný dokument o současném tanci, jehož cílem je přiblížit co nejvíce divákům tuto v ČR stále málo známou, avšak široce pochopitelnou a v neposlední řadě i veskrze zábavnou uměleckou formu, byl s úspěchem uveden v mnoha českých regionech či na Slovensku a v anglické verzi ve Velké Británii, Německu a Itálii.

Tvůrci projekt označují za „stručný manuál pro vystrašené diváky, neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout ,návod´ na překonání strachů.“ Počáteční inspirací byla otázka, zda se abstraktní tanec dá vysvětlit a pochopit. Výsledek, na němž se kromě režisérky autorsky podíleli i všichni účinkující (Tereza Ondrová, Halka Třešňáková, Helena Arenbergerová, Martin Talaga a Helena Araujo), kombinuje živelný tanec s mluveným slovem. Osobní zpovědi se střídají s přednáškovými motivy a tanečními ukázkami, kterým nechybí nadhled, ironie a humor.

Úvod do nevypočitatelného světa současného tance se zkrátka nad očekávání vydařil.”, zhodnotila představení kritička Lucie Kocourková v magazínu Opera Plus.

Nothing Sad“, o poznání intimnější taneční trio, bylo premiérově uvedeno na festivalu 4 + 4 dny v pohybu v říjnu 2017. Dále byl projekt uveden mimo jiné na festivalech Malá inventura či Pražské Quadriennale v sekci PQ+. Derniéra proběhne v obsazení se slovenským tanečníkem Danielem Račkem namísto Nathana Jardina.

Tematicky se projekt inspiruje esejí astronoma J. Keplera „O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o ničem“. A také hrou s energií, fyzičností a organizací… Fyzikální zákony a chemie určují náš svět, stejně jako nás utváří naše minulost a paměť. Energie rozvíří vlnové délky jak tance, tak představivosti. Pohyb, tělo, tanec vnímáme v daném okamžiku – je tu a najednou není, zmizí navždy pryč. Existoval vůbec? Tři těla v prostoru, jejich náhlé uspořádání, neustálá změna hmoty a tvarů jako spouštěč vzpomínek, emocí a obrazů. Kolik života můžeme vtlačit do jediného zamrzlého okamžiku?

Z inscenace „Nothing Sad“

Uznávaná taneční kritička Lucie Kocourková shrnula představení takto: „Nothing Sad je hrou s pohybem, která uspokojí diváka naladěného na proměnlivost dynamiky pohybu a schopného vnímat čistý pocit, nikoli hledat význam. Protože i když byly motivace intelektuální, výsledek je čistě emoční a analýze se vzpírá.“

Neváhejte a využijte poslední šance vidět tato ojedinělá představení.

Foto: Archiv Studia ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»ROSELYNE« byla „in“

Ve Studiu ALTA s francouzsko-portugalským esprítem, šarmem a energií.▐ Tanečnice se vším všudy.▐ Příjemné monodrama.▐ S dracenou jako dračice, ▐ Osvíceně na osvíceném jevišti.▐ Pořádající ProFitArt se o inscenaci ani ALTĚ nezmiňuje?▐ Neutuchající potlesk.▐

Cécile Da Costa je zpěvačka, tanečnice a performerka s francouzskými a současně portugalskými kořeny. Již delší dobu žije a tvoří v Praze. Nikoli nadarmo (a určitě ne zadarmo) získala – za rok 2018 – prestižní ocenění Tanečnice roku. I byla finalistkou nominací na cenu Total Physical awards in Fringe 2017. A to konkrétně za představení „Vypravěč“ v režii Petra Boháče. Nyní je tedy i choreografující režisérkou.

Nebojím se stárnutí, bojím se, že zestárnu.“

Účastnil jsem se ve Studiu ALTA druhé reprízy, více než měsíc po premiéře. Navíc „nepoznamenaný“ předcházejícím, cenami ověnčeným, „Vypravěčem“.

Žiju docela slušný život. Dělám rozumná rozhodnutí, mluvím přiměřeně, mám rozumné myšlenky.“

One woman shov Da Costy mne velmi mile překvapilo. Šlo o velice prokomponované představení, s mistrně připraveným (vnitřním i vnějším) monologem, vyzrálou pěveckou interpretací a zejména – nadhledem.

Proč se mne nikdo neptá, kdo jsem?“

Cécile Da Costa si pohrává na osvíceném jevišti, kde se nachází pouze polstrovaná rozkládací sedačka s (pro mne) neidentifikovatelnou květinou fíkusovitého typu. Později jsem byl poučen, že se jedná o rostlinu jménem dracena. Ale zpět k hlavní představitelce. Povídá si, jak již bylo řečeno, sama se sebou i diváky. Monology jsou svébytné, spíše neposouvající děj. Někdy mírně filosofující, častěji spíše black-autové. Nakonec – můžete posoudit sami, zde mezi mými autorskými odstavci.

Nelze uniknout vysvětlování. Proč trávím čas vysvětlováním?“

Po delší době, kdy například i ve velmi sledovaném televizním seriálu televize Nova „Ulice“ hraje tanečnici a baletku spíše obézní herečka, se dočkáváme v podobě Cécile Da Costy postavy skutečně tanečních parametrů a zejména vzhledu. Netvrdím, že by každá tanečnice musela mít zákonitě míry a předpoklady legendární modelky Twiggy. Ale nějak si kupříkladu nedovedu tu obtloustlou herečku s krátkýma nohama, ze zmíněného televizního seriálu, představit v alespoň trochu ladné a estetické taneční kreaci. Tady tedy pro interpretku i autorku v jedné (útlé) osobě veliká poklona!

Co se stane v den, kdy přestanu vysvětlovat? Budu muset…“

Roselyne“ nelze automaticky kategorizovat jako taneční představení. Ano, pohybovým bezesporu je. Z druhé strany by se tato vypointová hříčka klidně mohla účastnit dávného činoherního festivalu monodramat v Chebu.

Mám tajný úkol. Musím být neustále št´astná. Jsem z toho v neustálém stresu.“

Pořadatele musím pochválit. A to velmi. Za dokonale připravený a vytištěný divadelní program. K tomu ještě navíc za separát s překlady všech monologů interpretky!

Nejmenuji se Veronika, Monika, Petra, Magda, Taťána, Kateřina…“

Roselyne“ je skvělým one woman show! Nemá nevyváženou ani slabou chvilku. A že to není pouze můj subjektivní názor, dokumentoval bezmála desetiminutový potlesk po repríze. A sedm děkovaček Cécile da Costa na otevřené scéně. Tomu tak obvykle nebývá ani na premiérách.

Jmenuji se Roselyne.“

Trochu záhadnou zůstává produkující společnost ProFitArt. Na svých www-stránkách toto představení, ani dokonce Studio ALTA, nikterak nepropaguje! Prostě, absolutně žádná zmínka. Divné. Prapodivné… Ale možná o to více, než píše a zaznamenává na web, pracuje a produkuje?

Psáno z reprízy 1. 12. 2019

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie, režie: Cécile Da Costa

Účinkuje: Cécile Da Costa

Režijní spolupráce: Dominika Špalková

Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská

Light design: Jiří Šmirk

Délka představení: 43 minut

Producent: ProFitArt / www.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Poděkování od autorky za podporu: Eva Michková, Kristýna, Mariae, Renata Balko, Kateřina Tětivová, Magda Marková, Kristýna Dvouletá

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein (za přispění jevištních monologů Cécile Da Costa)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Výzva ze Studia ALTA

Vyzývají Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain. Připojte se i vy!!! Máte šanci, stačí zde v článku kliknout na odkaz.

Obecným důvodem, proč dnes potřebujeme divadlo, tanec a živé umění, je to, že odolávají a vždy budou odolávat digitalizaci, protože bez živých lidí a jejich setkání nemůžou existovat. Divadelníci, tanečníci, performeři a umělci, zabývající se sdíleným okamžikem, jsou odborníky na komunikaci a sdílení tady a teď. A právě proto dnes divadlo získává historicky důležitou roli.

Díky našemu neustálému připojení je naše společnost čím dál víc fragmentována, ztrácíme společný základ, ať už ideový, vizuální, nebo jazykový… Divadlo je veřejná služba, nástroj pro balancování, společný zážitek, setkání, rituál, reflexe, katarze, místo, kde odkládáme „chytré” telefony a sdílíme spolu, jsme spolu, cítíme spolu. Právě společně prožité sdílené okamžiky jsou nevyhnutelným předpokladem k tomu, abychom jako jedno lidstvo dokázali čelit moderním výzvám, jakou je globální ekologická krize. V tomto divadelním rámci zastávají speciální postavení umělci nezávislí, tvůrci nepodléhající institucím, protože jsou těmi nejsvobodnějšími, nejnepoplatnějšími, ale zároveň také nejzranitelnějšími a nejohroženějšími. V nezávislých podmínkách mohou vznikat myšlenky, ideje a zážitky, které si až do jejich vzniku nedovede nikdo představit.

Studio ALTA je v celé ČR jedno z ojedinělých míst, které systematicky podporuje právě takové tvůrce a živé umění. Na základě otevřené soutěže jim poskytuje náhradní domov pro realizaci jejich děl. Zároveň jde o pomyslnou bránu pro zahraniční nezávislé tvůrce z celého světa. Toto místo, tato instituce, je pomyslný kotel, ve kterém se setkávají nezávislí umělci z celé ČR a z celého světa, děti a matky z dětských kroužků, zástupci neziskových organizací – pořádající v prostorách „Obýváku” konference a různorodé prezentace, návštěvníci kavárny – pracující, popíjející, oddychující, výtvarníci se svými výstavami, nebo lidé z coworkingu, kteří zde mají svoje kanceláře. Všichni tito lidé nalézají ve Studiu ALTA dočasný domov. Toto všechno vzniká a funguje jen kvůli tomu, že po tom byla, je a bude poptávka, která je uspokojována pro hodnoty jako je reflexe, tvorba, kreativita a sdílení. Ne pro vydělávání peněz. Dohromady toto místo generuje nevídané podhoubí, z něhož vzkvétají nové myšlenky, inscenace, soubory, a především silná komunita, která stojí na skutečných, nikoliv digitálních vztazích. Tato jedinečná komunita existuje díky nasazení týmu Studia ALTA, který pracuje déle než dekádu za podmínek, které nejsou, vzhledem k jejich společenskému přínosu, důstojné. Nyní, mávnutím kouzelného proutku, má vše přijít vniveč. Ano, Studio ALTA se přesune do prostoru v Invalidovně, ale opět do nedůstojného prostředí, jehož úprava do provozuschopnosti ( to znamená funkční divadelní sál, vyhřáté zkušebny s kvalitní podlahou, sprchy, záchody, kanceláře, místo k setkání a tak podobně) vytvoří ještě enormnější nároky na tým Studia ALTA než doposud, což může vést k tomu nejhoršímu, k většímu vyčerpání, ke konci i k rozpadu celého týmu – a tak ke ztrátě tolik důležitého ekosystému, mezinárodního uzlu, komunity, divadla, zkušebny a prostoru pro setkání, který nemá obdoby.

Tuto výzvu iniciovali (zleva) Sára Arnstein s Jiřím Šimkem z populární skupiny Ufftenživot

Pokud jako zvolení reprezentanti české společnosti dbáte o zdraví jednotlivců a společnosti jako celku, pokud věříte, že zdravá společnost je ta, která šlechtí představivost, a to proto, aby byla schopna sebereflexe a sebekorekce, apelujeme na vás jako nezávislí divadelníci – Pomozte týmu Studia ALTA najít místo, které bude důstojné a umožní mu navázat na doposud vynikající práci, mnohokrát v minulosti potvrzenou, ať už cenou české divadelní DNA, nebo neustálou grantovou podporou MK ČR, MHMP a mnohých dalších organizací. My, nezávislí umělci, jsme ze své podstaty jen potenciál toho, co můžeme být, poskytovat nebo sdílet, pokud nebude prostor a místo pro náš společný rozvoj, kterým pro nás Studio ALTA je. Pokud se otočíte zády k ALTĚ, otočíte se zády k nám všem, a poté už nebude téměř žádného místa, kde najdeme zastání.

Autoři: Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot z. s.

Za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain.

Všichni níže podepsaní souhlasí s tímto dopisem a tento souhlas stvrzují svým podpisem.

Petici můžete podepsat zde.

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Ve STUDIU ALTA s hendikepem

Nový titul – „Tohle všechno patří tobě vol. II“. S mottem: rozum je naším největším limitem. Tvrdí, že mentální postižení neexistuje.

Holešovické Studio ALTA uvede v pondělí 2.12. premiéru s názvem „Tohle všechno patří tobě vol. II“. Představení je pokračováním stejnojmenného projektu, který vznikl v roce 2015 ve vzájemném dialogu s rozmanitou tvůrčí skupinou.

Výchozím bodem inscenace je pohled na to, co se za poslední čtyři roky událo v životech čtyř protagonistů – Jaroslavy, Terezy, Martina a Josefa. Autoři hledají možnosti, jak společně komunikovat, aniž by si vzájemně vnucovali své pohledy. Vytvářejí tak volný prostor pro sebevyjádření.

Inscenace se snaží změnit pohled veřejnosti na hendikepy. Herci disponují jinou racionalitou, a právě tento způsob vnímání světa nás může velmi obohatit. Autoři tvrdí, že mentální postižení neexistuje. Herci nabízejí jednu z možných perspektiv, jak se dívat na svět. Když tento pohled odmítneme, ochuzujeme se o celý jeden svět.

Z minulé inscenace stejného tvůrčího týmu

Do tvůrčí skupiny nově vstupuje Veronika. Kontrast její přítomnosti s mentálně postiženými herci nabízí další pohled na hendikep. Hlas každého z nás není tichý, rezignovaný, je naopak výrazný a naléhavý. Každé představení se tak stává procesem a znovuobjevením prchavé vize.

»Tohle všechno patří tobě vol. II«

Koncepce: Jan Bárta, Aleš Čermák

Účinkují: Jaroslava Krpálková, Josef Fojt, Martin Vošmík, Tereza Hausserová, Veronika Maschková

Light design: Tomáš Morávek

Hudba: Matouš Hejl

Produkce: CreWcollective
Koprodukce:
Studio ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i  prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě  ̶  Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami,  se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala  (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová 

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN