Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Losers a ženské vzory

Losers Cirque Company uvádí akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost

Frida Kahlo, Madonna, babička a trenérka jako inspirativní osobnosti zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice

Čtyři ženy, čtyři ikonické postavy jako ženské vzory a role ženy v dnešním světě, která se ještě nikdy v dějinách neproměňovala s takovou razancí a v tak globálním rozsahu. Nové celovečerní představení Losers Cirque Company přináší na scénu Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku. Čtyři zdánlivě nesouvisející osobnosti, které jsou vzorem pro ženy v blízkém okolí i generace po celém světě. Akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost o ženských vzorech bude mít premiéru 17. 2. od 19:00 na domovské scéně Losers v Divadle BRAVO! a poté se zařadí do stálého programu. 

Svět se s neuvěřitelnou dynamikou proměňuje. Není jednoduché v něm najít svou životní cestu, svoje pevné místo a uspořádat si vztahy. Je nutné adaptovat se na nové situace novými přístupy. Budovat si svoje vlastní hodnotové žebříčky, rozhodovat se podle svých vlastních kritérií a pravidel. Obzvlášť, když jste žena. V této situaci získávají na ceně vzory, příklady, inspirace.

Každá z aktérek představení Martina Illichová, Kristýna Stránská, Ivona Szantová a Šárka Tětěruková vypráví, co jí v životě inspiruje, co obdivuje, co jí fascinuje. Co jí pomáhá se na své cestě životem zorientovat. Jako svou inspiraci si každá vybrala jednu ikonickou osobnost a tu v choreografii Jindřicha Panského pohybově ztvárnila.

Žena, růže, píseň, kost představí čtyři autentické osobnosti Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice.

„Bylo strašně zajímavé dávat představení dohromady a rozvíjet ho. Známe se sice všichni dost dlouho, pravidelně spolu vystupujeme a trávíme spolu dost času, ale poznali jsme se zas trochu jinak. Myslím, že každý z nás prostřednictvím té které role poznal i kus sebe,” říká choreograf představení a člen Losers Cirque Company Jindřich Panský„Doufám, že se v jednotlivých rolích poznají i sami diváci,” dodává choreograf.

Projekt bude mít premiéru 17. 2. v 19:00 a představení se poté zařadí do programu Divadla BRAVO! Vstupenky jsou již nyní k zakoupení v systému GoOut.cz

Web: https://www.loserscirque.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/loserscirque

Instagram: https://www.instagram.com/losers.cirque/

Youtube: https://www.youtube.com/user/unitedartscz/featured

Foto: Jana Lábrová Rabenhauptová

Nikola Lörinczová

pro Taneční magazín

Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Zbyňkem Deylem

„Chleba levnější nebude, když vyhráváme, ale baví nás to!“

Tanec, kterému se věnuje řadu let, je jak Zbyněk Deyl přiznává, jeho celoživotní koníček. Právě při tanci se seznámil se svoji manželkou Martinou. Stal se z nich úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team a stali se již třikrát mistry ČR v 10ti tancích. V roce 2021 se Hu dostali do finále mistrovství světa. Spolu vedou taneční kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra v Praze a jejich dvě starší děti již zaznamenaly své první krůčky na tanečním parketu.

Čím jste chtěl být? Co Vás v dětství, které jste prožil v Benešově, bavilo?

„Jako každý  malý kluk jsem chtěl byt popelářem: D … ne … požárníkem jako soptik … nee, také vtip 😊 … vlastně jsem neměl jisto, čím bych chtěl být. Úplně v Benešově jsem dětství neprožíval, tam jsem se narodil a měli jsme tam chatu. Bavilo mě rybařit a v pozdějším věku to byly motorky.“

Co nebo kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od roku 2003?

„Tancovat jsem začal v tanečních u p. Ungera. Tam jsem pak vypomáhal jako asistent a po povodních, když se tak nějak potopil kus Prahy, tak jsem hledal, kde tančit a hlavně, kde se naučit tančit tak, aby se na to alespoň trochu dalo koukat 😊

Právě tanec Vás svedl s Vaší manželkou Martinou, tehdy Červenkovou, a z Vás se stal úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team. V letech 2016, 2018 a 2019 jste se stali Mistři ČR v 10ti tancích, vicemistři ČR v LA tancích v letech 2016 a 2018. V roce 2021 jste se potřetí dostali do finále mistrovství světa. Co to pro Vás znamená?

„No… chleba levnější nebude 😊 Jsme rádi, že se nám to takto daří a hlavně jsem si splnil i dětské cíle, mít medaile jako moje maminka. V první řade je to pro nás s „Martulikem“ koníček, který v mém věku udržuje můj mozek a tělo v kondici. A tyto úspěchy??? To je pověstná třešnička na dortu 😀

Jak se Vám coby tanečníkovi daří v současné koronavirové době?

„Mám více práce v zaměstnání, než jsem měl před tím 😀   A tanečně … díky tomu, že svaz dělá vše pro to, abychom mohli jako tanečníci dál fungovat, tak se daří asi lépe, než v jiných odvětvích. Takže se daří dobře.“

Pořádáte také taneční kurzy? Pokud ano, komu jsou určeny?

„Zatím máme jediný kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra Prahy 4, a jsou to spíše takové tančírny, kde i něco málo, teď už vlastně s přáteli, probereme.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Máte raději latinu nebo standartní tance?

„Doplněk stravy: 😀   Ne … je to asi životní koníček (styl, kterého se rozhodně, nechceme vzdávat oba). A co máme raději? Jsme prostě desítkáři a vždy máme raději standard, když se tančí latina a latinu, když se tanci standard 😊

 V soukromí jste otcem. Už Vaše dítka objevila svět tanečního parketu?

„Objevila 😊.  Nejstarší má za sebou první on-line soutěže a teď aktuálně se chystá i s mladším bráškou na první soutěž, kterou pořádá náš klub. Nejmenší by tančil už také, ale v jeho 2,5 letech je to přeci jen ještě moooc brzo.“

Oba s manželkou jste stále aktivní soutěžící tanečníci. Jak se dá skloubit role otce s vytížeností tanečníka?

 „Co role otce … ale chudák mamka 😊 ta to má snad ještě horší. Snažíme se a všichni kolem nechápou, jak to dáváme … takže to děláme asi dobře 😀

Jak rád trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že Vaším koníčkem jsou motorky a v zimě snowboard a bruslení.

„Co je to volno??? Jooo večer, když uložíme děti: D,  to si společně s „Martulikem“ sedneme a užíváme chvilky klidu … I když pokud se to dá považovat za klid … Motorka trochu zahálí… přeci jen se nás 5 na ni nevejde … takže na léto ještě navíc přibyly kola … a zima … kluci už bruslí, takže to byl takový návrat a ke snowboardu jsou tu i lyže, aby se kluci mohli učit na všem možném. Posledním koníčkem je teď ještě focení, které postupně „Martulik“ zdokonaluje a ohlasy na její tvorbu jsou jen a jen pozitivní. Takže ze mě je ještě pomocná síla z pohledu technického, aby měla to nejlepší zázemí, které můžeme pro focení vytvořit.

Děkuji za rozhovor

Foto: Archiv Zbyňka Deyla 

Veronika Pechová