Rozhovor s prvním sólistou baletu ND v Praze Matějem Šustem

„Největší odměnou je pro mě potlesk diváka“

 K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.

Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?

„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.

 Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?

„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.

Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.

Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“

Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.

V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?

„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“

Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?

„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.

K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?

„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“

Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?

S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“

 Čím je pro Vás tanec stále fascinující?

„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“

Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J

Děkujeme za rozhovor

Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

StarDance v číslech a další zajímavosti

Královnou a králem tanečního parketu jsou Darija Pavlovičová a Dominik Vodička

V desátém finálovém večeru letošního ročníku taneční soutěže o vítězství usilovaly tři dvojice – Vavřinec Hradilek s Kateřinou Bartuňek Hrstkovou, Eva Adamczyková s Jakubem Mazůchem a Darija Pavlovičová s Dominikem Vodičkou. Posledně jmenovaný pár si odnesl křišťálový diamant na skleněném podstavci. Celosvětově úspěšný pořad britské veřejnoprávní BBC vysílá ČT od roku 2006 a v uplynulých jedenácti ročnících uspělo devět hereček či herců a dva sportovci. Všech deset přímých přenosů dvanácté řady StarDance nabídl v hlavním vysílacím čase program ČT1.

„Pořad StarDance svým přesahem na ČT rozhodně patří. I letos nabídl mimořádně vysokou úroveň televizní zábavy, podpořil jedním večerem Centrum Paraple, a rekordní sledovanost, nejvyšší od druhého ročníku v roce 2007 potvrzuje, že si diváci StarDance na obrazovkách České televize oblíbili. A tak si, doufám, oprávněně myslím, že uvítají to, že třináctou řadu uvedeme už na podzim příštího roku,“ říká generální ředitel České televize Jan Souček.

Účastníky dvanácté řady StarDance poprvé představila Česká televize koncem dubna (24. dubna). Od poloviny července se pak páry začaly připravovat ve zkušebnách. Přímé přenosy sledovali diváci od druhé říjnové soboty (14. října).

Darija Pavlovičová rozšířila počet hereckých osobností, které ovládly taneční parket. V minulosti to bylo již devět hereček, či herců s cenou pro vítěze. Navíc je po Zdeňku Piškulovi (vyhrál v roce 2016 ve věku osmnácti let) druhou nejmladší vítězkou v historii StarDance.

Moje první emoce byly stejné, jako když se člověk snaží při meditaci zpřítomnit a nemít v hlavě žádnou myšlenku. Naprosté ticho. Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Vůbec jsem to nečekala, nedokážu to pochopit,“ svěřila se herečka Darija PavlovičováJejí taneční partner Dominik Vodička dodává: „Děkujeme divákům, kteří nám posílali hlasy i vzkazy. Bez nich bychom nebyli ve finále. Podpora od fanoušků byla neskutečná. Ohromné díky všem.“

Zajímavosti dvanáctého ročníku StarDance

Diváci, kteří sledovali všech deset soutěžních večerů, věnovali StarDance zhruba jednadvacet hodin svého života.

Výtvarník Roman Šolc připravil pro desítku soutěžních párů, trojici porotců a moderátora Marka Ebena přibližně dvě stě padesát kostýmů. Tři desítky z nich byly recyklované z minulých řad soutěže. Nejvíc na výrobu spotřeboval šifonu, a to tři sta metrů. Šaty ozdobil deseti tisíci kusy kamínků.

V průběhu roku pořídily oficiální fotografové České televize přibližně osm tisíc publikovatelných portrétních a reportážních fotografií z příprav a průběhu letošní řady soutěže, které z větší části a zdarma zpřístupnili tištěným i online médiím.

Mimořádně úspěšné byly příspěvky o StarDance také na sociálních sítích České televize a oficiálních účtech soutěže (Facebook, YouTube, Instagram). Sdíleno bylo přibližně sedm set fotografií a příspěvků, které napříč platformami mají celkem sedmdesát milionů zobrazení. Krátká videa nasbírala necelých čtyřicet milionů zhlédnutí. Komentářů či lajků zanechaly fanoušci soutěže pět milionů.

Vše podstatné průběžně přinášely sociální sítě České televize:

Facebook StarDance: www.facebook.com/stardancecz

Instagram StarDance: www.instagram.com/stardancecz

TikTok StarDance: www.tiktok.com/@stardancecz

režisér: Jan Fronc // kreativní producentka: Lucie Kapounová // vedoucí projektu a scenáristka: Barbora Suchařípová // výkonný producent: Vojtěch Svoboda // vedoucí produkce: Cyril Hirsch // dramaturg: Matěj Randár // hudební dramaturg: Jan Tengler // manažer realizace: Viktor Průša // hlavní kameraman: Filip Havelka // aranže hudby: Martin Kumžák // zvuk: Miroslav Hřebejk, Milan Jílek // architekt: Jaroslav Svoboda // choreograf: Marek Zelinka // střih: Dušan Lajda// kostýmní výtvarník: Roman Šolc // líčení – supervize: Pavel Bauer // účesy – supervize: Blanka Hašková

Foto: Mikuláš Křepelka

Vendula Krejčová                                     

Taneční magazín

Veselý díl plný dvojsmyslných narážek

6. večer ve StarDance 2023

Tentokrát hlavní aktéři opravdu diváky pobavili dvojsmyslnými narážkami, jevilo se, že se snad všichni domluvili anebo před přímým přenosem panovala nálada více než rozverná

Kuba Mazůch snad šel  tančit „naostro“ ve svém skotském kiltu, Marek Adamczyk se nenechal rušit kroky, prostě si tanec jen užíval, Vávra propadl jako nikdy, také se nenechal rušit kroky a vysloužil si od Zdeňka Chlopčíka 3 body!, jeho taneční partnerka  Kateřina se vyjádřila, že si Vávra občas vytváří i vlastní hudbu, přinejmenším tedy vlastní  rytmus určitě, Darija měla pomalý cop, který se točil, až Darija skončila otočku a závěrem se  Marek Eben  téměř rozplakal nad krásou „prince“ Dominika Vodičky, kdyby prý byl  takovým princem políben, snad by byl z něho Brad Pitt, ale Richard Genzer má jiný vkus a prý pokud krása vypadá takto, pak má ještě šanci!  A závěrem se Tatiana Drexler se Zdeňkem Chlopčíkem hádali, zda v tanci Josefa Maršálka bylo dost nebo málo tanga. Richard Genzer měl pocit, že jsou ti dva  asi pár týdnů po svatbě… takže tento díl byl opravdu plný různých nečekaných překvapení.  Tereza Kostková se zmateně rozhlížela, zda ještě může poklást otázku, která by vůbec byla bezpečná.

Šestý  večer se nesl v rytmu filmových melodií.  Tančil se jive, waltz, tango a závěrečný žertovný country souboj týmů

 

Opouští nás pár Marek Adamczyk a Lenka Nora Návorková

Marek Adamczyk se také loučil poměrně zvesela, inu,  celý 6. večer se nesl v duchu veselosti:  „Splnil jsem si tu spoustu snů i nočních můr. Strašně jsem si to užil! A kolegové pro mě byli velkou inspirací!, řekl jen nakonec.

Marek a Lenka tančili na melodii z filmu Top Gun, velice jim to slušelo, byli nad věcí a šťastní. Někdy začínám mít pocit, jakoby právě vyrovnaný, sexy a šťastný výkon byl pozvánkou k ukončení soutěže. Vlastně tento jev sleduji už mnoho let…. Jak to?

Marek Adamczyk a Lenka Nora Návorková

Zahájili večer v rytmu jive, melodie z Top Gunu.  Richard Genzer procedil pouze: „Letadlo to bylo,  pak to vzala americká stíhačka a zarylo se to do země. Odvážné, dynamické, pak jste ale úplně zapomněli kroky, Lenka to zachránila, ke konci už jste se trápil, bylo to super nastavené, akorát to nevyšlo.“

Tak nějak stejně to viděla i Tatiana a Zdeněk Chlopčík v zásadě také, trošku uznal, že „ano, trošku to vyšlo.“

Marek Adamczyk odpověděl: „Já jsem ty kroky nenechal, aby se mi cpaly do cesty, akorát jsem si to užil.“ (21 bodů)

 

 

Eva Adamczyková a Jakub  Mazůch

Tančili tango na pohádku Rebelka, kterou měla Eva vždy moc ráda. Jakub Mazůch dostal do varu všechny, když řekl, že pod kiltem půjde „na ostro“.  Všichni ve StarDance se dohadovali, zda je to pravda nebo ne. Snad věděla nejvíc porota. No a toto téma  se přeneslo i na diváky a posléze na všechny čtenáře. Tak co?

Tatiana už není hodná „teta“ a říká: „Chci být už přísnější, jsme za půlkou, moc tanga jste tam nedali. V páru  výborná show, už slyším, že  diváci zas budou  reptat, že „Tatiana zase něco má“. Zdeněk Chlopčík ocenil energii, ani tango mu tam nechybělo, ale představil by si občas zpomalit.“ Ale Richard byl spokojený. „Viděl jsem asi jiné tango. Mně jste přišli chvílemi úplně animovaní…“ (26 bodů)

 

 

Iva Kubelková a Martin Prágr

Tančili na melodii z filmu Legenda o vášni.  Iva zhodnotila, že poprvé měli pomalý tanec, waltz. Ivu film rozesmutňuje a nepomohlo jí ani pošťouchnutí od Marka Ebena, že prý se tulila jako jeho jezevčík.

Za Taneční magazín: To byl balet! Překrásně zpracované, překrásně zatančené a dojemné. Nějaké drobné chybky nevadí.

Zdeněk Chlopčík uznal, že Iva je velký talent. Paže jsou propracované až do konečků prstů, měl by být trošku větší odklon, větší klesy a zvedačky. Richard souhlasil, že k dokonalosti chybí jen krůček. I Tatiana řekla, že to bylo dojemné, ale pár se nepohyboval  najednou,  což bere krásu pohybu.  (27 bodů)

 

 

Vavřinec Hradilek a Kateřina Bartuněk Hrstková

Vávra si šel tentokrát vlastní cestou, bez ohledu na hudbu či rytmus. Marek Eben pravil: „Vávra je tvárný!“ Kateřina Bartůněk Hrstková konstatovala: „Ano, občas si vytváří i vlastní hudbu, při nejmenším vlastní rytmus.“

Jenže porota! Takové pochopení neměla! A už to jelo z kopce… Richard ještě nebyl krutý: „No, bylo to mimo rytmus. Buď to zvukař pustil pozdě, nebo jsi to nevystihl“. Tatiana: „No, Vávro, teď se i já bojím toho pána vlevo, (tedy myšleno Zdeňka Chlopčíka).  A kat Zdeněk: „Dnes jsem cítil, že to necítíš. Nevím, zda je to botami? Celý jive mimo  hudbu. (A toto Zdeněk neodpouští, to je o něm známo.) Nečekej nic dobrého.

Marek Eben: „Poměrně pochmurné hodnocení, vyhlašujeme stav ohrožení!“ A také, že jo. Vávra dostal od Zdeňka Chlopčíka pouhé 3 body!!!!  To snad nepamatujeme v tak pokročilém kole. (15 bodů).

Ale Vávra naprosto statečně a sportovně přijal hodnocení, nijak nereptal a sportovně se odporoučel, co naplat.  Inu, osobnost zvyklá prohrávat v soutěžním klání, problém nemá. A tak to má být. Od nás si Vávra zasloužil smeknutí kloboukem. Čest poraženým.

 

 

Darija Pavlovičová a Dominik Vodička

Darija a Dominik tančili na filmovou hudbu z pohádky a Dominik měl krásnou blonďatou paruku. O tom, zda mu slušela nebo ne, by se daly asi vést dlouhé diskuze. Marek Eben chvilku zíral, pak dojatým hlasem až plačtivým hlasem pravil:  „Ten Dominik je tak krásný. Kdyby mě políbil, tak by snad ze mě byl Brad Pitt!“

Richard Genzer ale oponoval: „Pokud je toto krásné, pak mám i já ještě šanci!“ Tatianě Drexler se pohádka líbila, prý byla vtažena do jejich příběhu, ale možná točky se jí úplně nezdály. Marek Eben se ale Dariji zastal, prý měla pomalý cop (paruka) a ten se začal točit, až se Darija už dotočila… Zdeňkovi Chlopčíkovi cop taky trošku vadil, ocenil překrásné paže, nádherné, také trošku pomalé točky, jinak by dal desítku. Příště se tedy netočit. Richard ocenil souznění, ale když se pár chytnul, souznění odešlo,  (28 bodů)

 

 

Josef Maršálek a Adriana Mašková

 Tančili na melodie filmu Vřískot. Adriana byla v paruce k nepoznání a Josef Maršálek si liboval, že teď není cukrovinkový, ale může hrát pořádného záporáka.

Zdeněk Chlopčík ocenil jeho charisma,  na začátku si prý říkal „Bomba“, bylo to rytmické, přesné, jejich absolutně nejlepší tanec, dobrá choreografie. Richard vnímal, že choreografie Josefovi sedla, na začátku se objevil v kabátu, ale Richard cítil jediné: „Ježiši, Krakonoš jde z maturitního plesu své vnučky!“ Tatiana ocenila krásnou choreografii, hudbu, sebevědomí, ale tanga tam moc nebylo, ale jí to prý nevadilo, jen málo, málo tanga. V tomto okamžiku se strhla hádka mezi Zdeňkem Chlopčíkem a Tatianou Drexler, kolik tanga tam bylo, zda dost nebo málo, nebo trochu málo, nebo hodně málo, nebo dostatečně trochu, nebo nedostatečně trochu…. Richard už to nemohl vydržet a ukončil jejich spor. „Vy se hádáte, jako kdybyste se před týdnem vzali!“

 

 

Závěrečný souboj týmů se nesl v žertovném duchu a největším trhákem bylo, že proti sobě byli coby mluvčí  postavení manželé Eva a Marek Adamczykovi.

Týmy:

Skupina A: Darija Pavlovičová a Dominik Vodička,  Josef Maršálek a Tereza Mašková, Eva Adamczyková a Jakub Mazůch

Skupina B: Iva Kubelková a Martin Prágr, Vavřinec Hradilek a Kateřina Bartuněk Hrstková, Marek Adamczyk a Lenka Norma Návorková

Eva Adamczyková řekla jednoznačně mimo další argumenty: „Jsme skupina A, nevidím důvod, proč bychom nevyhráli.“

Marek Adamczyk si ale poradil: „Právě jsem nás přejmenoval na skupinu M a kdo se v tanci vyzná, tak ví, že M je vyšší úroveň“

Eva: „Marek je herec a toto je nesportovní“.

No, a její argument uspěl. Richard Genzer hlasoval pro skupinu B, Zdeněk Chlopčík pro skupinu A,  spor  rozsekla Tatiana Drexler a přiklonila se ke skupině A, účastníci  získali každý po dvou bodech.

Příště  se tančí pro Centrum Paraple. Uvidíme, jaká překvapení nás čekají.

Foto: Mikáláš Křepelka, Česká televize

Text: Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou, režisérkou a tanečnicí Lenkou Vagnerovou

„Tanec si mě vybral sám“

Lenka Vagnerová sama přiznává, že si ji tanec vybral sám a ona jej následovala. Jako tanečnice byla  třikrát nominována na Cenu Thálie. Velice brzy začala tanec učit, a  v roce 2012 založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company. Působí také jako choreografka a režisérka nejen ve své company, ale spolupracuje i s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech.

V dětství jste se věnovala gymnastice, tanci a od šesti let také baletu. Čím jste chtěla být?

„Na základní škole jsem vždy chtěla být archeoložkou. Pokud se ptáte na tanec,  tak ten si mě vybral sám a já jen poslouchala a následovala. A taky hodně makala“

Táhlo Vás to na divadelní prkna?

„Ano. Od dětství tam byla fascinace tím prostředím, okouzlila mě vždy magie, která se vytvářela na scéně, moc ráda jsem chodila do divadla.“

Stala se z Vás úspěšná tanečnice a za své kreace jste byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Byla jste vyhlášená za Taneční osobnost rok 2003. Podle České taneční platformy jste se v roce 2005 stala Tanečnicí roku. Po čase jste se s aktivní taneční kariérou rozloučila. Jako tanečnice jste prošla tanečními technikami jako graham, limon, jazz… až jste se našla v současném tanci. Čím Vás zaujal? 

„To nebylo ze dne na den, že by si člověk řekl, že se bude věnovat jiné „technice“. Vše byl kontinuální proces a vývoj. Čím více se člověk z různých technik naučí, opravdu se nimi intenzivně protancuje a detailně je pochopí, tím více je schopen rozklíčovat jaký pohybový slovník je ten, který jej interpretačně nebo choreograficky naplňuje. Každý tanečník by měl mít perfektně zpracované tělo, vnitřní logiku i koordinaci. K tomu všemu techniky (a ne jenom k tomu) slouží. Jsem velmi vděčná, že jsem měla tu možnost vyrůstat v době i v prostředí, kde se na kvalitu a hloubku výuky všech technik velmi dbalo.  Teprve potom, až dojde k jistému poznání, může tanečník dosáhnout interpretační svobody a začít naplno hledat a experimentovat.“

Velice brzy jste začala tanec učit. A tak jste na HAMU vystudovala pedagogiku moderního tance. Pravidelně vedete workshopy a vyučujete taneční metodu „Talk though you boby“ v tanečních souborech, divadlech, školách na mezinárodním poli.  Co Vás na práci pedagoga baví a proč právě techniku, která je založena na „principu těla jako loutky“? V jednom rozhovoru jste k tomu řekla: „Pochopit tělo a jeho funkčnost je zásadní v každém druhu tance.“

„Pedagogika je o sdílení, předávání, motivaci a empatii. Pokud na sále pracujete s lidmi, kteří mají zájem se něco dozvědět, osobně se posouvat, nebo prostě jen tak přijít zažít společnou práci, tak je to obohacující pro obě strany. Moji výuku bych nenazvala technikou, ale spíš metodou, nebo návodem jak přemýšlet o těle komplexněji, že tanec není pouze fyzická stránka, zažité vzorce, ale také koordinace mnoha faktorů. Interpretační kvalita není pouze v technicky dokonalém zvládnutí pohybu (to se samozřejmě předpokládá právě absolvováním již zmiňovaných technik), ale další polovina je v pochopení obrovského spektra pochodů v těle a mysli.

To vše je navíc ještě spojeno s osobností interpreta. Pokud má nedostatek pokory, tolerance a výrazné ego, tak je ten proces edukativního růstu často zablokovaný.“

V roce 2012 jste založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company a první představení, které jste uvedli, bylo Jezdci. Od té doby jste vytvořila řadu autorských představení – Panoptikum, Amazonky, Lešanské jesličky, Gossip, Riders, María de Buenos Aires, La Loba, Mah Hunt. Co Vás přivedlo k založení právě tanečního divadla? Byla to touha mít všestranný dohled nad inscenací, nejen dělat choreografii? Splnilo se Vám to?

„Lidé se mě často ptají, jaké mám mety, jaké jsem měla cíle. Neměla jsem žádné, pouze zvládnout to, čemu se věnuji na sto procent. Nemám ráda odfláknutou práci, nemám ráda věci napůl. Nechávala jsem vždy život plynout kolem sebe, pozorovala okolí, a když byl čas na nějaké rozhodnutí, tak jsem je uskutečnila. Tak to bylo i s company. Když jsem cítila, že potřebuji vytvořit představení, které mohu formovat od úplného zrodu po konec, požádala jsem o grant. Berete na sebe velkou zodpovědnost vůči týmu, divákům i institucím, které představení podpoří, ale současně získáte tou samostatností tvůrčí svobodu a pokud vy i tanečníci věříte smyslu celého procesu, tak se ta energie v inscenaci nasčítá.“

Jako choreografka působíte nejen ve své company, ale spolupracujete s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech. V ND v Praze jste dělala choreografii na představení Poe, v MDP na inscenaci María de Buenos Aires. Za své choreografie jste obdržela řadu ocenění. Čím Vás choreografii tak fascinuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Fascinuje mě lidské tělo, jeho možnosti a schopnost výpovědi beze slov. Působím v oboru již pár let, ale nikdy mě nepřestane fascinovat, jak jsou možnosti pohybového projevu pestré a nevyčerpatelné. A pak je samozřejmě ta vizualizace choreografií, k čemu slouží, jestli umí přenést konkrétní emoci nebo situaci, jak s ní pracovat v celku, v kontextu dalších složek, …, miliony otázek na které mě zajímá u tvorby sama sobě odpovědět.“

Několik let jste pracovala také v zahraničí např. ve švédském souboru Norddans. Co Vám zahraniční zkušenost dala?

„V zahraničí jsem začala pracovat velmi intenzivně už od ukončení HAMU. Nejdřív interpretačně, posléze jako pedagog a choreograf, rehearsal director. Je to jako s těmi technikami. Čím víc poznáte, tím větší nadhled, pokoru a pochopení můžete získat. Jste jen malinký článek v obrovském oceánu famózních umělců. Každému tanečníkovi, který má pocit, že už vše umí a není co dál rozvíjet, nebo je věčně nespokojený s tím co má, bych doporučila zúčastnit se konkurzu některého z velkých souborů a konfrontovat se se světem skvělých interpretů.

Každá země má jiné podmínky pro tanec, tak k tomu musíte přistupovat. O tom se vede množství debat. Ta kvalitní práce a zodpovědnost je vždy ale jen jedna, nezávisle na podmínkách. Snažím se maximálně, jak jen umím, za podmínek které máme, podporovat tanečníky v jejich rozvoji, budovat taneční žánr u nás a přibližovat náš obor divákům. Asi právě proto, že věřím, že to má u nás smysl. Nic nám nespadne jen tak z nebe, každý detail provozu souboru má za sebou kvantum práce. O to víc si každého toho malinkého detailu vážím.“

Působíte také jako režisérka – ND (Poe), MDP (María de Buenos Aires), Divadlo Minor (Sněhová královna, Robin Hood) a představení v Lenka Vagnerová & Company. Do svých projektů obsazujete tanečníky i netanečníky. Připravujete nový projekt? Na co byste pozvala k Vám do divadla? 

„Nedávno jsme odpremiérovali v Praze první etapu specifického konceptu Corpo Gourmet, který vniknul ve spolupráci souborů Lenka Vagnerová & Company a Alquimia Escénica z Mexika. Toto kulturní a umělecké propojení dvou souborů, interpretů odlišných kultur, vzájemné předávání vědomostí, učení se jeden od druhého, porozumění různých světů je pro celý tým nesmírně obohacující. Po stránce umělecké, edukativní ale i po stránce provozní. Navíc žijeme v době, kdy je vzájemná spolupráce zemí velkým tématem. Na podzim 2023 chystáme premiéru pohádky v koprodukci s divadlem Minor. Na toto se nesmírně těším.“

Jste maminkou dvou dětí. Láká je také svět tance a divadelních prken?

„Nechávám jim svobodu poznávat a nasávat možnosti všeho druhu. Pokud někdo z nich bude mít sklony k divadlu, bude to jejich rozhodnutí a musí si na to věkem přijít sami.“

 Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem?

„Tanec pro mne nikdy nebude práce a taky to slovo celý život neumím vyslovit v kontextu toho, co dělám. Nikdy neřeknu „jdu do práce“ a vždy mě zarazí, když to od jiných slyším. Jsem přesvědčená, že tuto profesi musíte milovat, i když se vám stane denním chlebem. Pokud jako tanečník začnete pouze počítat hodiny a faktury, sedět s jedním prstem na zkoušce na mobilu, začnete být se sebou spokojení, tak je to slepá ulička. Samozřejmě je vše velmi individuální, záleží na konkrétním projektu, představení a lidech. O lidech to celé je.

Současně naše profese potřebuje férové ohodnocení tak, jako jakákoliv jiná profese (práce jestli chcete). Je velmi důležité podporovat řádné ohodnocení tanečníků a dalších s námi spolupracujících umělců. Snažím se o vytvoření důstojných podmínek pro tanec, které tady leta ve srovnání se zahraničím chyběly a pořád mnohdy chybí. Ta profese si to nesmírně zaslouží a potřebuje. Bez řádných podmínek nelze plnohodnotně fungovat, ani vytvářet projekty rezonující na mezinárodním poli. Jsme často zvyklí pracovat pod tlakem a ve stresu, a to by se mělo změnit. Na druhou stranu jsme také národ věčných nespokojenců. Na tom bychom také měli pracovat. Podmínky by měly být samozřejmé, pokud subjekt dosáhne potřebné úrovně. Co se ale nesmí nikdy ztratit je vášeň pro věc, vůle, respekt, poctivá práce na sále a práce na sobě samém.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S dětmi. Kdybych mohla, měla bych v druhém životě školku s obřím hřištěm J. S dětmi se cítíte upřímně, nikdo na vás nic nehraje, neexistuje tam pokrytectví, ani přetvářka, tak jako v tom našem světě. Nespokojenost u dětí má vždy opodstatněný důvod na rozdíl od dospělých . S nimi se cítím svobodně, a to je pocit k nezaplacení.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Lenky Vagnerové, Zbyněk Hrbata 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín