Rozhovor se zpěvákem ADAMEM KUKAČKOU, hvězdou SuperStar z roku 2013

„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“

Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?

Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?

„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“

Adam v době, kdy zpíval v Superstar

Co jste považoval za negativní stránku soutěže?

„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.

Já jsem tam šel primárně s  myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl  funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“

Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?

„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“

Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?

„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“

Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?

„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“

Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?

„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv.   Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali  jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné!  A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“

Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?

„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své  šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.

A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“

A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?

„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“

Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?

„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické.  Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“

Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?

„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“

Píšete si i v angličtině text sám?

„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy   je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“

Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?

„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V  začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“

Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?

„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat  sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“

Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“

„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky   ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se  se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“

Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?

„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)

Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?

„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já  neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).

Tedy jednoduché to také nebylo?

„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“

O co se zajímáte ve svém volném čase?

„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“

 

Děkujeme za rozhovor a ať se daří!

 Eva Smolíková

Foto: Archiv Adama Kukačky

Eva Smolíková

Odkazy na autorskou tvorbu:

Adam Kukačka Band:

Vzdálená

Naslouchej

Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )

Red Socks Orchestra:

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Taneční improvizace s Monikou

Každý čtvrtek tančete s Monikou Rebcovou!

Taneční improvizace Monikou

začíná již TENTO čtvrtek

Probíhá tedy, od 5. 9. do 28. 11. 2019

a koná se vždy v 18.45h – 20.15h

Na adrese: taneční konzervatoř Křížovnická 7, Praha 1

proti stanicím tramvaje Staroměstská

Permanentka na 10 lekcí za 1.900,- Kč

Jednotlivé lekce 220,-Kč

Registrace mailem: monika.rebcova@hamu.cz , telefon: 776 64 60 69

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pozor! Je tu MISS SPORT!

Léto a pohyb k sobě neodmyslitelně patří. A proto je tady i Miss Sport . Soutěže, sport i zábava. Můžete se hlásit i vy!

Máte rádi pohyb? Tanec, plavání, kolo, turistiku? Pak je letošní společenská akce Česko, země kultury a sportu” právě pro Vás

V přátelské atmosféře proběhne soutěžní klání a současně také další sportovní aktivity dne 31. 8. 2019 od 15 do 18 hodin, v Praze 4, v areálu Hamrsport-Braniku

MISS (MISTR) SPORT ČR!

Medailisté postoupí do finále MISS WORLD SPORTS Mnichov!!!

Podmínky:

Zaslání přihlášky s názvem MISS (MISTR) Sport (mailem) s fotografií na adresu info@ttour.eu

Věk a kategorie:
Muži: Kategorie 18-30 let
35 let a vice

Ženy: 18-30 let
35 let a vice

Moderuje: Jolana Smyčková

Program: Hudba, zpěv, rozhovory s osobnostmi z oblasti sportu (reprezentanti) a kultury

Scénky, vtipy, dotazy na hosty

Kdo bude mít chuť, může si zatančit

Jolana Smyčková

Soutěž MISS (MISTR) SPORT – Soutěžící se představí, v krátkosti sdělí něco o sobě či svých koníčcích. Budou-li chtít předvést svůj vlastní krátký program, mohou se domluvit s pořadateli

V 18 hodin vyhlášení výsledků soutěže

Ceny:

Věcné ceny od našich partnerů

Vítězky či vítězové postoupí na MISS (MISTR) SPORT do Mnichova, kde proběhne závěrečné kolo při akci „Mnichov, město kultury a sportu” na veletrhu ISPO 2020 a zde budou i představeni novinářům a firmám z celého světa

TTOUR,

TANEČNÍ MAGAZÍN

Poslední prázdninová šance v CITADELE

Hledáte pro své děti či vnoučata program na poslední prázdninový týden? Naučí se možná i indický tanec kathak…

Tanečně divadelní tábor poběží ve Studiu Citadela už od 26. 8. 2019. Na konci posledního prázdninového týdne předvedou nejmenší tvůrci rodičům představení.

Ve Studiu Citadela – centru sociálního divadla v poklidném historickém středu Prahy letos opět otevíráme kreativní tábory pro děti ve věku od 7 do 13 let plné imaginace, zážitků a originální tvorby. Jestliže vaše děti rády dovádí, učí se novému a tráví prázdniny aktivně, pak jsou pro ně pětidenní ateliéry vedené profesionálními tvůrci ta pravá zábava i ponaučení.

Poslední z letních kempů povedou v týdnu od 26. do 30. 8. 2019 lektorky Ivana a Anežka Hessovy, které se dále mezi jinými aktivitami  v Citadele celoročně věnují výuce indického klasického tance kathak, pořádají dramatický kroužek pro děti a mládež. Pod vedením profesionálních tanečnic i hereček si děti vyzkouší základy taneční rytmiky a choreografie včetně prvků divadelní tvorby, herectví a improvizace, práce s loutkami, respektive rekvizitou, užijí si dosyta pohybová cvičení a zpěv.

Děti se dozvědí o kultuře různých zemí a tradičních tancích a ve společné choreografii se vydají na cestu kolem světa. Mimo ateliér navštíví na výpravách třeba i Náprstkovo muzeum.

Na závěr týdne zahrajeme rodičům a kamarádům představení, které jsme společně nazkoušeli, s využitím výpravy z profesionálních inscenací!

Zájem o přihlášku a vaše dotazy zasílejte na emailovou adresu:  kodetova@studiocitadela.cz nebo SMS na telefon: 602 463 664.

Další informace najdete na FB 

https://www.facebook.com/events/827665777606624/nebo na webu: www.studiocitadela.cz

#delacita #suburbancamp #kathakCZ #primestskytabor

TANEČNÍ MAGAZÍN

O čem se nemluví – Mámy a tátové v tanci a cirkuse na LETNÍ LETNÉ

Striktní volba mezi kariérou a rodinou

Věk, zranění, mateřství. Tři nejčastější důvody přerušení či definitivního ukončení profesionální kariéry tanečnic, performerek a artistek nového cirkusu. Anebo striktní volba mezi kariérou a rodinou a oddalování těhotenství do doby, kdy už je pozdě. To je jedno z několika témat, o kterých se na veřejnosti nemluví. Přitom jde o běžnou součást umělecké profese, pro níž je hlavním pracovním nástrojem tělo a která existenčně závisí n a vzhledu, fyzické kondici a specifickém uměleckém výrazu. Nadační fond pro taneční kariéru pořádá ve spolupráci s Mezinárodním festivalem nového cirkusu LETNÍ LETNÁ na toto téma diskusi Mámy a tátové v tanci a cirkuse (29.8.2019, v 17.00, stan číslo 1, areál Letní Letné) s cílem prolomit tabu a sdílet praxi napříč obory klasického i současného tance, fyzického divadla a nového cirkusu.

Narození potomka je obecně vnímáno jako přirozená životní událost. Ta s sebou do života přináší kromě radosti i zásadní změny. S těmi se zejména ženy potýkají již během těhotenství. Emoční, ale především fyzické proměny výrazně více doléhají na profese, u nichž je hlavním pracovním nástrojem tělo, které se během těhotenství, porodu a následné péče o miminko nečekaně a zásadně proměňuje. Pro tanečnice, performerky a artistky, které jsou na své kondici a vzhledu existenčně závislé jde o složité období, mnohdy znemožňující plný výkon jejich profese: “V oblasti nového cirkusu víme například o souboru, který založili dva umělecké páry. Když jedna z artistek otěhotněla, postupně se jí natolik změnilo těžiště, že již nestačilo jen vypustit některé náročné akrobatické prvky, ale s show, na které byly závislé dvě domácnosti, museli úplně skončit,” popisuje jeden z řady případů Anna Vondráčková z organizačního týmu festivalu LETNÍ LETNÁ.

Po porodu se tanečnice, performerky a artistky často snaží vrátit do praxe co nejdříve. Nejen z finančních důvodů, ale i kvůli konkurenci, která v oborech performing arts existuje – především pak v baletu, a také s ohledem na omezenou délku aktivní kariéry, kdy “ztratit” jeden rok představuje kriticky dlouhou dobu. Zásadní je potom time-management i podpora, které se umělkyni dostává především od rodiny. Kolotoč tréninků, cestování a večerních vystoupení vyžaduje nesmírné množství energie: „Člověk najednou musí dělit svůj zájem mezi dvě lásky a zkrátka neví, co dříve,“ přibližuje svou zkušenost Alexey Yurakov, tanečník libereckého baletu, táta na rodičovské a jeden z hostů, který vystoupí na akci Mámy a tátové v tanci a cirkuse. Současně vysvětluje, proč se rozhodl jít na rodičovskou dovolenou, zatímco jeho manželka – baletka Maria Gormalová – pokračovala v kariéře: „Bylo to hlavně z praktických důvodů. Zatímco moje žena se vrátila k pravidelné práci v souboru asi půl roku po porodu, já mohl být doma se synem a spolupracovat s divadlem na dohodu.“

“Když se mi narodil syn, vrátila jsem se hned k práci, protože jsem si nedovedla představit, že bych byla třeba rok bez pohybu a po takové době se dostávala do potřebné fyzické formy. Momentálně je pro mě nejnáročnější organizace hlídání, bez kterého se to nedá dělat. Když nemůže babička, tak se to docela prodraží. Někteří moji kolegové se dokonce rozhodli nemít děti vůbec,” přibližuje realitu akrobatka Eliška Brtnická, která je dalším hostem diskuze Mámy a tátové v tanci a cirkuse, kterou moderuje Kristína Kloubková, bývalá tanečnice, která má zkušenosti nejen jako maminka a partnerka tanečníka, ale také jako dítě vyrůstající v umělecké rodině tanečnice a choreografa. Změnu zaznamenala i Miřenka Čechová, kterou na delší turné po zahraničí nově doprovází několikaměsíční syn.

Mateřství, respektive rodičovství, však nemusí vždy přinést pouze komplikace a omezení. “Existuje mnoho příkladů, kdy mateřství prohloubilo umělecký výkon a zintenzivnilo umělecký výraz. Fyzické i emoční změny mohou tedy tanečnici či performerce pomoci najít vlastní výraz a schopnost autorsky tvořit,” poukazuje na pozitiva z praxe Jana Návratová, předsedkyně správní rady Nadačního fondu pro taneční kariéru. Rodičovská dovolená může znamenat odstup od profese a období přehodnocování priorit: „Mně bylo 37 let, už jsem měl zdravotní problémy a na jevišti jsem se necítil komfortně. Manželka byla o čtyři roky mladší a mohla ještě tancovat vysvětluje rozhodnutí zůstat na rodičovské Vladimír Vašků, bývalý tanečník Národního divadla Moravskoslezského. A dodává: “Rodičovství je skvělá doba pro urovnání myšlenek. Máte čas si promyslet, jak pevnou vazbu si chcete uchovat na balet nebo divadlo. Měl jsem pocit, že už jsem přetancovaný, ale divadlo mi chybělo.

Více o zkušenostech tanečnic, tanečníků, artistek a artistů se dozvíte na diskuzi Mámy a tátové v tanci a cirkuse, která se uskuteční ve čtvrtek 29. srpna 2019 v 17:00 ve stanu číslo 1 (Projet.PDF stan) na LETNÍ LETNÉ 2019 v Letenských sadech.

Událost Mámy a tátové v tanci a cirkuse (více na http://bit.ly/mamy-a-tatove) je volně přístupná bez pozvánky a zdarma. Má formát sdílené praxe, který tvoří moderovaná diskuze s pozvanými hosty (moderátorka: Kristína Kloubková; hosté: performerka a režisérka Miřenka Čechová, akrobatka a tanečnice Eliška Brtnická, herečka a choreografka Halka Třešňáková, tanečník Alexey Yurakov a akrobatky projektu Portés de femmes) a diskuze s publikem, které má příležitost se ptát i sdílet vlastní zkušenosti. Událost pořádá Nadační fond pro taneční kariéru za technické podpory Mezinárodního festivalu nového cirkusu LETNÍ LETNÁ 2019.

 

Petra Jansa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Na PKB do Klášterce nad Ohří

Pražský komorní balet ozdobí 13. ročník kláštereckého tanečního festivalu »SIRAEX«

V pátek 16. srpna od 20 hodin vystoupí Pražský komorní balet (PKB) v Klášterci nad Ohří na festivalu současného tance „SIRAEX“. Úspěšný letní festival roztančí malebné krušnohorské městečko již po třinácté. Na nádvoří novogotického kláštereckého zámku PKB představí jednoaktový balet s názvem „Důvěrná místa“. Autorsky je pod ním podepsán belgický choreograf Samuel Delvaux, který jako hudební i tematickou inspiraci použil tvorbu a život slavného hudebního skladatele Leoše Janáčka.

Choreografii „Důvěrná místa“, jež vznikla původně pro soubor Balet Praha Junior, nastudoval Pražský komorní balet v závěru loňského roku při příležitosti devadesátého výročí Janáčkova úmrtí. Coby hudební podklad díla posloužily Samuelu Delvauxovi fragmenty ze slavného Janáčkova díla, klavírní Kreutzerovy sonáty, a choreografie samotná je velmi volně inspirována osobou a hudbou velkého génia. Jedná se o jakési abstraktní scénické ztvárnění inspirace ženským elementem, které skladatele celý život provázelo.

Snímek ze zkoušky baletu „Důvěrná místa“

Festival „SIRAEX“ si za dvanáct let existence vybudoval jméno mezi laickou i odbornou veřejností. Mapuje dění na současné taneční scéně a představuje české i zahraniční tanečníky a choreografy patřící ke špičce v oboru.

Mgr. Zora Breczková, ředitelka festivalu Siraex

Náš festival je přehlídkou, která každoročně přináší průřez děním na taneční scéně za uplynulou sezónu a dává veřejnosti z měst, která jsou dál od Prahy, povědomí o vývoji tanečního umění. Jde tedy o ojedinělou záležitost, která má v tanečním světě své místo,“ říká Zora Breczková, ředitelka festivalu „SIRAEX”. „Jedinečností projektu je setkání několika generací a úrovní interpretů a choreografů, a to od dětí přes neprofesionální soubory scénického tance až po naší a zahraniční profesionální scénu (včetně nové generace). Pražský komorní balet je již dlouho naším stálým hostem, spolu s ním na pátečním gala večeru vystoupí Balet Národního divadla v Brně, 420 People a absolventka HAMU, choreografka Petra Hájková.“

Co je hlavně naplňujeSIRAEX“? Tato akce (či festival) obsahuje letní dílny pro jednotlivce (od 18. roku, popřípadě i od 15 let, dále pro pokročilé, avšak vypisuje i kategorii  „mírně pokročilí” a v poslední řadě slouží pro pedagogy). Hlavní součástí festivalu „SIRAEX“ jsou představení neprofesionálních souborů (včetně možnosti účastnit se letních dílen s profi umělci). Závěrečný program vytvářejí soubory nominované v krajských přehlídkách a účastnící celostátní přehlídky „TANEC, TANEC“ v Jablonci nad Nisou.

Oblíbenou součástí „SIRAEXU” je i „DĚTSKÁ TANEČNÍ SCÉNA“, obsahující týdenní workshopy s open air představením, inspirativní představení. Soubory na závěrečná vystoupení jsou tedy nominovány z krajských přehlídek dětských skupin scénického tance. Přihlášky jsou ke stažení na: www.zus-klasterec.cz v rubrice „SIRAEX“.

Foto: PKB

Mgr. Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

NERATOV tančil i žil divadlem – MENTEATRÁL 2019

Ve stínu rekonstruovaného chrámu █ Tančily i servírky během obsluhy v místní restauraci █ Celý festival MENTEATRÁL obdivuhodný █ Déšť nebyl překážkou █ Tančírna pod širým nebem.

Šestým rokem přivítal během dovolených a prázdnin Neratov v Orlických horách MENTEATRÁL – festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením. Ten letošní ročník obětaví organizátoři  divákům připravili v první prodloužený srpnový víkend – od pátku 2. do neděle 4. srpna. Na všechny zájemce čekala téměř desítka divadelních a tanečních představení. Ale rovněž koncerty, letní kino, tančírna pod širým nebem, tematické diskuse i workshopy.

Necelých sto metrů od nádherně rekonstruovaného chrámu Nanebevzetí Panny Marie se odehrávala všechna představení. A také ostatní festivalové dění. A naopak, na vyvýšené plošině nad tím chrámem, kde můžete vyjít (a zdarma) i na varhanní kúr a věž,  bylo příjemné tábořiště pro všechny kempující hosty festivalu.

MENTEATRÁL  je divadelním festivalem i třídenním setkáním divadelních souborů, které pracují s herci s mentálním hendikepem a jsou (nebo mají ambici stát se) součástí české profesionální scény. Tyto soubory vznikly převážně z bytostné potřeby profesionálních umělců, kteří se z různých důvodů potkali ve svém životě a tvorbě s herci s mentálním postižením a rozhodli se tomuto oboru věnovat intenzivně a kontinuálně.

Já osobně vidím hodnotu festivalu právě v možnosti pro všechny zúčastněné soubory i diváky a zahraniční hosty být intenzivně společně na jednom místě s unikátní, intimní atmosférou,” popisuje Honza Čtvrtník, ředitel festivalu a zároveň předseda spolku „Jiné jeviště“, hlavního organizátora festivalu.

Co se skrývá pod názvem „Jiné jeviště“? Jde o spolek, tvořený minulými i současnými studenty DAMU a dalších uměleckých škol, kteří poprvé přijeli do Neratova v roce 2011. Proč? Aby s tamními klienty chráněného bydlení, čili „kamarády“, nazkoušeli divadelní představení. Činnost spolku nakonec vyústila v průběhu roku 2014  v uspořádání prvního ročníku festivalu MENTEATRÁL .

Šapitó, ve kterém bylo stále nabito

Co se týče budoucnosti festivalu, Honza Čtvrtník věří, že i díky MENTEATRÁLU  si divadlo s lidmi s postižením dokáže najít na kulturní scéně pevné místo a nebude muset živořit. A tak se potkáme každý rok v Neratově a budeme moci navzájem vidět tvorbu, diskutovat o našich inscenacích, pokusech, zkušenostech. To všechno samozřejmě s diváky, kterých je, k naší radosti, čím dál tím víc. Hodláme vozit hosty ze zahraničí, kteří mohou být další inspirací. Ta myšlenka není nijak komplikovaná. Komplikovaná a důležitá jsou ale témata, která z festivalu vycházejí, jako začlenění, rovnost, jinakost, tolerance. A to všechno dokážeme prožívat v Neratově tak nějak v radosti s hudbou až do rána.

Letošní ročník speciálně mapoval nejnovější počiny českých profesionálních divadel, pracujících s lidmi s mentálním postižením. Společné debaty a workshopy pak dávaly prostor pro debatu o nejnovějších tendencích, progresi a experimentech specifického divadla.

Neratovský chrám Nanebevzetí Panny Marie je citlivě a úchvatně zrekonstruován. Vévodí mu skleněná koruna střechy. Škoda, že podobně nebyl obnoven kostel v nedalekých Bartošovicích v Orlických horách…

Festival v pátek  2. 8. odpoledne zahájila mše v neratovském kostele. Později své premiérové představení uvedl „domácí” neratovský soubor Jiné jeviště. Pražské Taneční Studio Light mimo své pěvecké pásmo uvedlo také projekt ve spolupráci s pražským divadlem UJETO inscenaci inspirovanou kamarádstvím dětí s herci s lehkým mentálním postižením, tedy kamarádstvím budovaným právě na dřívějších ročnících festivalu. Páteční večer poté vygradoval hudebním duem zpívajících violoncellistek Tara Fuki. Ty své texty zpívají česky, polsky i francouzsky. Jejich písně se pohybují na pomezí klasické hudby, jazzu či folku. Atraktivní vystoupení zaplnilo jedinečný prostor kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Od desáté večerní hodiny pak prostranství MENTEATRÁLU  před červeným šapitó  patřilo obří diskotéce.

Program MENTEATRÁLU byl bohatý a pestrý

V sobotu na MENTEATRÁLU  byla k vidění inscenace Dramatického spolku Jindřich z Janských Lázní a pražských Dr.amAS, divadelního souboru založeného při Národním ústavu pro autismus. Diváci mohli také navštívit inscenaci Divadla Vzhůru nohama z Kladna, divadla UJETO a Divadla Aldente z Brna s hudebně – pohybovým projektem herců, z nichž někteří mají Downův syndrom.

I takto se letos v Neratově zvalo na představení

Déšť pak poněkud narušil brzy po poledni produkci Rozsvícení Neratova h(a)lasem. Ale halasu zde bylo, i přes nepřízeň počasí, dost a dost.

V devět večer potom na všechny čekala Tančírna pod širým nebem. Ta měla opět nebývalý úspěch.

V letním kině se později promítal chorvatsko-slovinský film s případným názvem Dny šílenství.

Noc posléze byla ve znamení světelné instalace Kostel vzhůru. Ta byla zahájena o půl jedenácté večer a pokračovala každých patnáct minut až do půl jedné.

Na festival lákalo v Neratově  doslova každé volné místo

Neděle byla v rytmu workshopů, organizovaných i neformálních diskusí a hlavně patřila vzájemným setkáváním se. Tady se jednalo i o to, aby bylo navázáno pevnější pouto mezi postiženými a těmi, kteří za nimi, jako kamarádi, přijeli.

Diskuse se věnovaly vývoji specifického divadla a jeho aspektům. Workshop naopak řešil využití výtvarných technik v divadelní tvorbě.

Festival zakončila repríza v pátek zde odpremiérovaného představení Ondřeje Matěje – Matisse. Jak již jeho jednoslovný název napovídá, bylo věnováno známému francouzskému malíři. Šlo o multižánrovou inscenaci s prvky činohry, loutkoherectví i tance. A úplnou tečkou byla, opět v kostele, závěrečná festivalová mše.

Vstupné na všechna představení i koncerty bylo již tradičně dobrovolné a festival byl, jako vždy, koncipován bezbariérově. Zájemci, kteří chtěli podpořit dobrou věc, si mohli koupit akreditaci na celý MENTEATRÁL. Anebo se stát festivalovými donátory. Různé podrobnosti o historii festivalu a další zajímavosti naleznete na webu: www.menteatral.cz. 

Nedílnou součástí festivalového programu byly také diskuse a workshopy, jejichž náplň rozhodně nesměřovala jen k odborné veřejnosti. Jednu z předností festivalu vidím v tom, že svou pestrostí a tematickou různorodostí přibližuje divadlo, pracující s lidmi s mentálním postižením, širokému publiku. Díky propojení několika generací, laiků i odborníků, ,kamarádů´ a diváků vznikají nečekaná setkání“, doplňuje žena s tak trochu indiánským křestním jménem Šošana Dědochová, produkční MENTEATRÁLU . 

Improvizovanému stanovému tábořišti vévodilo nefalšované indiánské tee-pee

Mimo představení, probíhající souběžně ve dvou divadelních šapitó, si jedinečná  atmosféra festivalu získávala všechny příchozí doslova na každém kroku. Neratov ožil výtvarnými instalacemi, scénografickými projekty, či již zmíněným letním kinem. Nikomu nevadilo, že se v sobotu po poledni přehnala Orlickými horami doslova dešťová smršť!

Mohu potvrdit osobně, že MENTEATRÁLEM  žil bezezbytku celý Neratov! I nový místní minipivovar Neratov s výtečným pivem Prorok. A přímo při obsluze hostů dokonce tančily servírky (rekrutující se z místní chráněné dílny) v neratovské hospodě!

Trochu jako v Hollywoodu

Festival vznikl za podpory: Ministerstva kultury ČR, Královéhradeckého kraje, Akademie múzických umění v Praze, Sdružení Neratov, Pivovaru Neratov, Divadla DISK a veškerých přátel festivalu.

A po roce na shledání na sedmém ročníku festivalu

Foto a text: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí EVOU ASTEROVOU – ČIHAŘOVOU, sestřenicí Jitky Asterové

“Divadlo není koníček, ale kůň, je to vášeň a droga.”

Tanec a divadlo ji okouzlily v dětském věku, kdy se objevila v představeních ND Dalibora a Rusalky. A je jim věrná neustále. Eva Asterová – Čihařová, která je již tři desítky let uměleckou vědoucí, tanečnicí, choreografkou a autorkou představení rodinného Divadla Image si zahrála také před kamerou.

Pocházíte z Prahy a jste nejstarší ze tří umělecky nadaných sester (Dana je také tanečnicí a herečkou a Monika je výtvarnicí a architektkou). Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Myslím, že jsme byly jak v ráji, maminka se nám plně věnovala. Narodily jsme se v Podolí, kousek od Kavčích hor, kde jsme také s rodiči bydleli ve vilce se zahradou. Já jsem se mamince narodila v jejích 19 letech, Dana o dva a půl roku později a Monika hned za rok a půl po Daně. Všechno oblečení na nás pletla a šila. S tatínkem jsme často chodily na Kavčí hory, kde nás trénoval k vytrvalosti a zdatnosti a také  jsme pozorovaly krásné ještěrky a učily se poznávat různé brouky a květiny. Hodně jsme si spolu vyhrály.“

Kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od pěti let a čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na pražské taneční konzervatoři?

Naše tetička byla sólistkou baletu Národního divadla a také vyučovala tanec malé děti. V pěti letech jsem k ní začala chodit na hodiny baletu i já, Dana a Monika později také. Jako šestiletá jsem byla přijata do baletní přípravky Národního divadla k prof. Nadě Sobotkové, která vychovala mnoho dětí, které účinkovaly v představeních v dětských rolích. Mnozí z nich pak vystudovali Taneční konzervatoř a stali se profesionálními tanečníky. Já jsem také hrála jako dítě např. v představeních Dalibor a Rusalka. Ta nádherná atmosféra jeviště mě tak učarovala, že jsem pak už nechtěla dělat nic jiného. Vystudovala jsem Taneční konzervatoř v Praze a pak ještě Akademii múzických umění, obor taneční pedagogika a zároveň jsem byla přijata jako sólistka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Byla to pro mne veliká škola a krásné roky na jevišti. Hráli jsme v Rokoku a Divadle ABC, ale i po světě, například v Holandsku, Švýcarsku i v Austrálii.“

Profesionálně jste začínala jako sólistka v Pražském komorním baletu, prošla jste také Černým divadlem Jiřího Srnce a divadlem Imaginativ než jste v roce 1989 spolu s manželem hudebníkem Alexandrem Čihařem, založili vlastní Divadlo Image. Co Vás k tomu vedlo?

Když mi bylo pětadvacet let, narodila se mi dcera Linda a pak syn Marek. Musela jsem tedy z Pražského komorního baletu odejít kvůli mateřským povinnostem. V divadle Jiřího Srnce jsem zaskakovala za sestru Danu, když také čekala dítě. V té době manžel hrál v Bacilech Václava Neckáře a chtěl, abychom byli více spolu, jelikož hodně koncertovali mimo Prahu, a tak jsme se rozhodli zkusit založit vlastní divadlo IMAGE. Bylo to těsně po revoluci a vůbec to nebylo jednoduché. Naše odhodlání však bylo veliké a tak jsme nakonec přes všechny překážky zakotvili v divadelním sále v Pařížské ulici, kde jsme denně hráli 24 let, než jsme se přestěhovali v roce 2016 do námi zrekonstruovaného sálu bývalého kina na Národní třídě 25. Vzniklo tady nové krásné divadlo, ze kterého máme velikou radost, i když to byl opravdu bobřík odvahy pustit se do takové stavby.“

V Divadle Image jste uměleckou vedoucí, tanečnicí a choreografkou a autorkou všech představení (Jazzmime Stories, Fancy!, Night Flight, Cabinet kuriosit a zázraků profesora Pražáka, Clonarium, Fiction, Black Box, Afrikania, Galaxia….). Co Vás ve své různorodé práci baví nejvíce? 

Před lety jsem si řekla, že bych chtěla lidem přiblížit moderní tanec trochu jinak, ozvláštnit taneční představení něčím, co nikdo nedělá. Chtěla jsem, aby představení bavilo i lidi, kteří baletu moc nerozumí. Vznikl tedy koncept propojení tance s možnostmi kouzel v černém kabinetu a pantomimických komediálních scének. Toto spojení se velice osvědčilo a tak jsou na tomto principu vytvořena všechna naše představení. Moc mě baví vymýšlet nové triky, choreografie i kostýmy. Je to magie, kdy vše spolu souvisí, jedno by bez druhého nemohlo být. Každé nové představení je vlastně takové nové miminko, o které se musím starat.  Podstatný je také skvělý soubor.“

Divadlo Image je známé i v zahraničí a na svém kontě máte přes 100 zájezdů po celém světě. Díky tomu, že hrajete beze slov, můžete vystupovat všude. Jak reagují diváci na Vaše představení?

Mimoto, že prakticky denně hrajeme v Praze, absolvovali jsme s divadlem mnoho zahraničních zájezdů všude po světě. Mám z toho velikou radost. Nejprve jsme se báli, zda třeba v Koreji, nebo Hongkongu budou diváci rozumět našemu humoru, ale ukázalo se, že ano a například v Izraeli jsme byli už na sedmi turné, naposledy jsme hráli 17 představení za 14 dní a přišlo na nás přes neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Když vidím ta vyprodaná divadla, nechce se mi věřit, že je to možné.“

Vy jste vystudovala také taneční pedagogiku na AMU a před kamerou jste debutovala v seriálu Pan Tau a zahrála si ve filmech – Signum laudis, Co je vám, doktore?, Cena medu, Smrt krásných srnců nebo Anděl svádí ďábla. Na který z nich nejraději vzpomínáte?

Herectví jsem nestudovala, ale moc jsem si vážila toho, když jsem tyto herecké příležitosti dostala. Nemohu říci, co mě bavilo nejvíce, každý film byl jiný. Role Žanety Hazardové ve filmu Anděl svádí ďábla, byla obzvláště těžká, jelikož jsem jí musela hrát ve francouzštině. Byla zde i scéna, kde na mne vrhali nože, bylo to naživo, žádný trik, a to jsem měla opravu strach, jestli vydržím stát bez hnutí před nožem letícím na mě a neuhnout. Ve filmu Co je vám doktore? jsem hrála Veroniku, která byla charakterem úplně jiná, než jsem já a tak jsem byla zvědavá, jestli to zvládnu.“

Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

Vliv na nás má v životě každý prožitý den, ale moc jsem si vážila  Pavla Šmoka, který v člověku rozvíjel jeho vlastní nadání. Také velmi obdivuji choreografa Jiřího Kyliána.“

Jak jsem zjistila ve Vaší rodině je ještě více umělců – sestřenice herečka Jitka Asterová, její dcera herečka Anna Linhartová, neteře – baletky – sestry Adéla a Anna Srncovy, zpěvačka Tereza Aster Vágnerová. Spolupracovaly jste někdy spolu nebo rýsuje se nějaká spolupráce?

Zatím jsme žádný společný projekt nevymyslely, ale co není, může být…“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

Divadlo je vášeň a droga, není to koníček, ale kůň. Odpočívám při práci na zahradě a ráda jezdím na výlety na kole po české krajině. Mám kocourka a psa, se kterým jsem začala trénovat dog dancing (tanec se psem). Moje lásky jsou má vnoučátka. Snažím se s nimi být každý svůj volný čas.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Evy Asterové – Čihařové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN