Nejen prázdný Desfourský palác oživí mezinárodní festival  4+4 DNY V POHYBU

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti, ale 23. ročník mezinárodního festivalu současného umění proběhne od 5. do 13. října 2018 i na dalších místech v Praze.

Více než 50 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu „Místa činu“, jehož tématem je „Princip neurčitosti“.

Divadelní program se odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Festival nabídne devět zahraničních a čtyři české premiéry. Nebudou chybět ani site-specific performance, debaty na aktuální témata, videoart, umělecké knihkupectví, i stylově pojatý bar s DJs.

Ondřej Horák se představí odvážným výtvarným projektem Praha-Hranice“

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti

Festival „4+4 dny v pohybu“ letos návštěvníkům zpřístupní prázdný Desfourský palác. Nabídne zde několik kurátorských výstav současného vizuálního umění, které spojí tématem „Princip neurčitosti“. Různým podobám neurčitosti se tak budou věnovat například kurátoři Tomáš Knoflíček a Libor Novotný v projektu „Neurčitost principu“. Nina Moravcová připravila s českými umělci expozici „Začalo to vzpomínkou“, Radek Váňa zaštítil výstavu „Stories Are Us“ a Ondřej Horák ve svém výstavním projektu „Praha-Hranice“ propojil výtvarné umělce s cizinci žijícími na našem území. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy „Startpoint“ – přehlídky evropských uměleckých škol. Zvláštní pozornost je letos věnována performativnímu umění. Návštěvníky čeká řada „uměleckých konfrontací“ speciálně zaměřených na setkání ve formátu 1 divák versus 1 performer.

Denisa Václavová, která stojí za celou akcí

„Budete si moci vyzkoušet, jaká je vaše percepce, jaký máte vztah k práci, jak vnímáte hmatem nebo sluchem či zda se dají zrychlovat částice,“ doplňuje organizátorka festivalu Denisa Václavová. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným Tam, kam mě dovedou konečky prstů“ se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy. Ty mohou návštěvníci na sobě uchovat, nebo ze sebe smýt. Jedním z dalších projektů určených pro jednoho návštěvníka je videoinstalace Provinilé krajiny“ nizozemského divadelníka a výtvarnka Driese Verhoevena. Verhoeven zde tematizuje dostupnost informací, která z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.

Z improvizace Signe Becker Nová kůže“

Aktuální divadelní premiéry:

Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.

Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX“, psychedelická onewoman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performanci „Přemístění o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu“. Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History! History!! History!!!“ přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a magneťák“ kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Sugestivní pohybová instalace „LCorbeaux/Vrány“ odkazuje k dávným vzpomínkám a prvotním mystickým zážitkům marocké choreografky Bouchry Ouizguen. Performativní instalace Juliana Hetzela „Automatický odstřelovač“ ironicky osciluje mezi dvěma vzdálenými póly – uměním a válkou. Úlevu všem, kdo se potřebují zastavit, nadechnout a svůj život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „HELLO USELESS, FORWARD AND FRIENDS“ v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense. Bude uveden také scénický koncert skladatelky Ingvild Langgård a scénografky Signe Becker nazvaný „Nová kůže“, film „Tvoření spravedlnosti“ vyprávějící příběh sedmi vězňů, nebo sólová performance Manuela Roquea „bang bang“ na téma překonávání sebe sama, plná intenzivní tělesné práce a soustředěného sebezpytování.

Divadelní spolek Seconhand Women se na festivalu představí hned dvěma projekty

Nebudou chybět ani nová představení českých tvůrců: „Alkoholy“ 1.–9. díl souboru „Wariot Ideal“, „Inter-mission“ divadelního spolku Secondhand Women, site-specific performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvaná „Plačky nad příliš dlouhým životem“ a premiéra Jana Mocka „Fatherland“.

Autoři jednotlivých projektů, tentokrát živě

Program pro rodiny s dětmi s profesorem Křečkem

Platforma Máš umělecké střevo? opět připravila pro školy a dětské návštěvníky bohatý doprovodný program. Pod názvem Podivuhodná historie umění s profesorem Křečkem se skrývá každodenní vzdělávací program orientovaný na minulost i přítomnost výtvarného umění a téma sběratelství. Součástí ateliéru budou krátké animované filmy. Během festivalových víkendů se pak promění některé historické místnosti Desfourského paláce v rodinné výtvarné dílny pro děti od 4 let, o jejichž podobu se postará výtvarník Kakalík. V sobotu 6. října se bude konat „Pamětˇ národa night“, kde bude možnost seznámit se s nejzajímavějšími „Příběhy našich sousedů”, které vytvořili žáci základních škol prostřednictvím rozhovorů s pamětníky.

 Debaty, konference, křest časopisu Fotograf a narozeniny ArtMap

V rámci doprovodného programu festivalu proběhne 9. října konference „Procesy pokroku“, která si klade za cíl zlepšit spolupráci měst a místních komunit. 5. října proběhne křest nového čísla časopisu Fotograf na téma „Ne – práce“. 8. října se uskuteční diskuze „Blokuje vás bloková výjimka?“, která se zaměří na změny v metodice grantových řízení s ohledem na institut blokové výjimky. 9. října se bude diskutovat o komunitních projektech a jejich významu pro obce a města. Konference „Západ není západ“, která se uskuteční 11. října, přinese vhled do našich vztahů k západnímu umění. Večer pak ArtMap oslaví své desáté narozeniny. V pátek 12. října se pod názvem „Dobrá praxe“ uskuteční burza zkušeností dramaturgů městských galerií. Týž den čeká návštěvníky večírek Katedry fotografie FAMU „Velmi dobře“. Poslední festivalový den nabídne prezentaci nového časopisu ArteActa a diskuzi nad téma „Co je to umělecký význam?“. Večer proběhne oslava 10 let od založení online portálu Artalk. I v letošním roce je pro umělecké profesionály připravena festivalová škola Arts managementu.

Kompletní program najdete na www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 Zeptali jsme se:

Jana Mocka, který je autorem inscenace „Fatherland“ (uvede divadlo Archa), jež se zamýšlí nad dědičností, podobností v rodině  a nad tím, zda se dá naše budoucnost vyčíst z tváře rodiče  

 Jaká je hlavní myšlenka „Fatherlandu“?

Jan Mocek: V tomto představení se potkám na jevišti se svým otcem, který se jmenuje stejně jako já, tedy Jan Mocek. Já už jsem vlastně v rodině čtvrtý tohoto jména. A nejen to, že máme stejná jména, ale ještě navíc stejně vypadáme.  Tato situace,  kdy se setkávám s tátou,  který je o 34 let starší (nyní mu je 65 let), mi vlastně slouží ke hře na budoucnost,  využiji tu naši  podobnost.  Budu se vztahovat k budoucnosti, tedy k roku 2052. Jde o to, zkusit si představit, jak budu vypadat, jak budu mysl et a jaký bude svět za 34 let.  A to není zas tak vzdálená budoucnost.“

Bojíte se té budoucnosti?

Jan Mocek: Neřekl bych, že se bojím. Důležité je, že jsme  si zakázali v tomto představení slovo utopie a dystopie. Stav, kdy  lidé přemýšlí o budoucnosti tím způsobem, že vnímají nějakou katastrofu, ať už ekologickou nebo sociální, je ve společnosti častý. My se snažíme  naopak ztvárnit co  nejpřesnější představu o pravděpodobné budoucnosti“.

Souhlasíte s tím, že děti přejímají geny, jdeme vlastně ve  stopách  svých předků a  v podstatě  tušíme, co se stane?

Jan Mocek: Docela dlouho jsem se s tátou bavil, což doporučuji každému dítěti a rodiči, je to vcelku  psychoanalytický moment, byla to asi nejintimnější konverzace, kterou jsme spolu kdy měli. Během tohoto dvouhodinového rozhovoru jsem viděl, co je biologie, co je ovlivněné dobou, sociálním cítěním, pocity vnímání sebe ve společnosti atd.  Bylo to hrozně  stejné, jako přes kopírák. Jakmile jsme se bavili třeba o tom,  jaké jsou naše vyhlídky v práci, tak se začalo promítat, jak se změnila doba a společnost. Čím jsem starší, tím více v sobě mého tátu vidím.  Různě jsem si pročítal, jak všechno  biologicky probíhá, myslím, že asi 50  procent genů jsem viděl sám na sobě a  z toho zřejmě  není úniku. Nějací jsme a nemůžeme se od toho odchýlit. Ale  existují i věci ve společnosti, kde se asi odchýlit můžeme.“

Přesto – existují v rodinách i černé ovce, které se příbuzenstvu nepodobají  a jdou si svou cestou. Myslím, že někdy  takové  vztahy končí  naprostým odloučením. Jak vidíte tuto „nepodobnost“?

Jan Mocek:Vím, že to existuje, ale to není moje zkušenost. Já mohu ukázat jen to, co jsem opravdu  prožil a v naší rodině je jistá návaznost evidentní.“

Děkujeme za rozhovor

Foto a video: Eva Smolíková a archiv festivalu

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

„4 + 4 dny v pohybu“ obsadí v říjnu prázdný pražský Desfourský palác

23. ročník festivalu současného umění nabídne jedinečnou atmosféru 

Třiadvacátý ročník mezinárodního festivalu současného umění „4 + 4 dny v pohybu“ proběhne od 5. do 13. října 2018 na několika místech v Praze. Jako své hlavní centrum si již tradičně vybral opuštěnou budovu v centru hlavního města: Letos se jím stal Desfourský palác na Florenci. Tento chátrající neoklasicistní dům na devět dní oživí hlavní výstavní část nazvaná „Princip neurčitosti“. Festival „4 + 4 dny v pohybu“ tak návštěvníkům nabídne pravděpodobně poslední možnost zažít jedinečnou atmosféru tohoto paláce před plánovanou přestavbou. Návštěvníci se mohou těšit také na aktuální, provokativní a novátorské divadelní a taneční projekty z Austrálie, Francie, Itálie, Kanady, Maroka, Nizozemí, Norska, Libanonu, Sýrie či Velké Británie. Kompletní program festivalu bude zveřejněn v průběhu září 2018. 

 

Desfourský palác byl postaven v roce 1846 v těsné blízkosti Těšnovského nádraží. Kdysi byly jeho součástí zahrada, skleník i celé západní křídlo, zbourané kvůli výstavbě budovy Rudého práva. Malířská výzdoba paláce patří k nejvýznamnějším dílům českého nástěnného malířství poloviny 19. století. Festival „4 + 4 dny v pohybu“ návštěvníkům celý objekt zpřístupní a nabídne několik kurátorských výstav současného vizuálního umění. 

Kurátory hlavní výstavní části festivalu s názvem „Princip neurčitosti“ jsou pánové Tomáš Knoflíček a Libor Novotný z ostravského projektu „Kukačka – umění ve veřejném prostoru“, Nina Michlovská, Radek Váňa a Ondřej Horák. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy Start Point – přehlídky evropských uměleckých škol. Pro školy a dětské návštěvníky je připraven doprovodný program s názvem „Máš umělecké střevo“?. V rámci doprovodného programu proběhne konference „Procesy pokroku“pro umělecké profesionály bude připravena festivalová škola.

V hlavní výstavní části nebudou chybět zahraniční kurátoři ze skupiny InSitu Curators Crew. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným „Tam, kam mě dovedou konečky prstů“ se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne návštěvníkům možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy, které mohou uchovat, nebo ze sebe smýt. Dalším projektem určeném vždy pouze pro jednoho návštěvníka je videoinstalace „Provinilé krajiny“ nizozemského divadelníka a výtvarníka Driese Verhoevena. Reaguje na fakt, že dostupnost informací z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.

Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v Divadle Archa, Divadle Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.

Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX“, psychedelická one-woman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performance „Přemístění“ o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu.

Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History, History, History“ přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a střelmistra v Ghettu“ kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Úlevu všem, kteří se potřebují zastavit, nadechnout a celý svůj dosavadní  život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „Hello Useless – For W and Friends“v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense. 

Festival uvede celkem čtyři české premiéry: nová představení souboru Wariot „Ideal“ i divadelního spolku SecondHand „Women, site-specific“, performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvanou „Plačky nad příliš dlouhým životem“ a premiéru Jana Mocka „Fatherland“Kompletní program festivalu bude zveřejněn v září 2018.

Festival „4 + 4 dny v pohybu“ založila v roce 1996 čtveřice Nikola Böhmová, Markéta Černá, Denisa Václavová a Pavel Štorek, kteří jej dodnes pořádají. Během 22 let festival uvedl na 500 zahraničních i českých souborů prezentující všechny žánry současného umění (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění, film, video art). Kulturními projekty oživil taková místa jako stará kanalizační čistírna v Praze Bubenči, opuštěné tovární haly ČKD Karlín, bývalý městský pivovar v Holešovicích, bývalá cihelna v Šáreckém údolí, hokejový stadion HC Hvězda ve Vokovicích, tělocvičny Tyršova domu, Nosticovy haly, bývalé Federální shromáždění, bývalé Casino v Pařížské ulici, budova bývalého ÚLUVu na Národní třídě i Palác U Stýblů na Václavském náměstí či Kasárna Karlín. Festival inicioval vznik řady premiér site-specific projektů českých souborů, uvádí skupinové výstavy současných vizuálních umělců a kurátorů, spolupracuje s předními historiky umění a architekty na procházkách a přednáškách. Festival dlouhodobě spolupracuje s kulturními organizacemi Kruh, Jednotka/Unit, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, Start Vršovice a další.

 Více informací o festivalu na www.ctyridny.cz.

 4 + 4 DNY V POHYBU“ – 23. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL SOUČASNÉHO UMĚNÍ

Kde: Desfourský palác, Divadlo Archa, Ponec – divadlo pro tanec, Centrum současného umění DOX

Kdy: 5. – 13. října 2018

Kontakt: www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Děti, hlaste se na festiválek „Čáry, Máry, Fuk – Světlo, Pohyb, Zvuk“!

Je vám od jedenácti do patnácti let? Tančíte anebo zpíváte, či kouzlíte se štětcem a barvami? A chcete v listopadu vystoupit na festiválku v divadle PONEC?

Hledáme děti ve věku 11 až 15 let s aktivním zájmem o současný tanec, elektronickou hudbu, světelný design, scénografii a kostým.

Dřímá ve vašich dětech nebo studentech budoucí divadelník nebo tanečník? Nechte jejich talent rozvinout na našem intenzivním workshopu pro mladé tanečníky, hudebníky, scénografy a světelné designéry. Pod vedením profesionálních umělců (light designérka Katarína Ďuricová, scénografka Jitka Pospíšilová, choreografky Věra Ondrašíková a Zdeňka Svíteková a hudebník Stanislav Abrahám) si mohou vyzkoušet současné divadelní přístupy, navrhnout světelný koncept, složit elektronickou hudbu, anebo vytvořit originální kostým.

Z kapacitních důvodů jsou pořadatelé nuceni vybrat děti na základě jejich vlastního krátkého motivačního dopisu nebo jejich předchozích zkušenostech a případně na doporučení jejich pedagogů ZUŠ a kroužků.

Termín a místo: 2. až 4. 11. 2018 v divadle PONEC, Praha 3

Uzávěrka přihlášek: 12. října 2018

Kontakt: E-mail:  festivalek@tanecpraha.eu

Foto: LORA z. s.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Najdeme v životě opravdu lásku?

…a žili spolu „Dokud neumřeli“. Jaký je příběh lásky choreografa Petra Tyce?

  1. října diváci zhlédli  v Ponci premiéru inscenace  Petra Tyce „Dokud neumřeli“.

Láska, láska, láska. Tolikrát opakované  téma. Pořád to samé a přesto vždycky jinak. Kolik miliard lidí chodí po světě, tolik různých forem lásky můžeme pozorovat.  A někdy třeba vůbec žádnou.

Petr Tyc  vystudoval Taneční konzervatoř a  Hudební fakultu múzických umění u Pavla Šmoka.  Své vzdělání rozvíjel u Merce Cunninghama v New Yorku.  Působil coby tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka a jeho urostlá postava je toho dokladem. Řadu let působí jako nezávislý choreograf, tanečník a pedagog. A tentokrát přichází se svou inscenací „Dokud neumřeli“ do Ponce.

Začátek představení probíhá netradičně  – vcházíme do hlediště zadním vchodem a tvoříme páry, tedy jedná se o svatbu, pravděpodobně. Hm, působivé.

„Věříte, že láska může skončit dobře?“, čtu na upoutávce  k představení. Čekám tedy nějaký ‚happy end‘, ale žádný se nekoná.

Na jevišti se sice dva lidé objímají, ale opět se rozchází.  Dozvídáme se také jejich příběh, tedy to, že dívka byla ve škole velmi oblíbená, slovy autora: „Všichni po ní jeli,  většina kluků a třetina holek“. Ona ale vnímá vztah jinak: „Ten trapný kluk se snažil být vtipný, ale nebyl, na druhé straně ho  měla docela ráda. Dobývání dívky je vyjádřeno zábavným a poněkud svérázným způsobem, u kterého se divák  musí usmívat, i kdyby nechtěl.

Ale do vztahu nám přichází třetí osoba, tedy přesně tak, jak už to bývá. Tyto scénáře píše život rád. Jak to mezi nimi všemi doopravdy bylo, snad ví jen autor, nicméně mužská postava spekuluje, zda  dívka nemá poměr s někým jiným. Říká si: „Položím jí pár otázek, ona mi odpoví pár lží.“

Stesky ze strany dívky také nevyznívají zrovna šťastně: Řekl  –  „Neopouštěj mě“, řekl – „Dnes jdu večer s nějakou holkou ven“,  řekl -„Můžeme zůstat přáteli.“  Celkem tradiční ukončení vztahu.

Na závěr padnou slova  druhé dívky, která jsou plná zklamání:  „Mami, myslela jsem, že v lásce platí nějaká pravidla.“ Ale kdepak, nejsme na silnici. A dokonce i tam si každý dělá, co chce. Jak to potom může vypadat v lásce?

Podle  obsahu inscenace Petra Tyce usuzuji, že  láska tedy nemůže skončit dobře.  A vlastně s tím souhlasím. Společně s autorem se divák během hry musí zamýšlet, co to vlastně ta láska je. Radost? Strach? Štěstí? Zoufalství? Prohra?

Člověk je v životě tolikrát raněný, sotva to můžeme všechno spočítat. Láska se dost často jeví jako nedosažitelná fata morgána v dálce a přesto lidé znovu a znovu uvěří, že už jí dosáhli.

Autor sám je pravděpodobně také zmatený a zklamaný, neschopný vyznat se v poťouchlé povaze  Lásky.

Dá se říci, že ve hře  „Dokud neumřeli“ je dost prostoru pro divákovu fantazii, přesto hlavní myšlenka hry, tedy zklamání, promlouvá k divákovi  celkem hlasitě.  V inscenaci jsou okamžiky, kdy si divák není úplně jistý, co že se to na scéně právě odehrává, například, když všechny tři postavy běhají kolem jeviště. Ale snad to můžeme chápat  jako začarovaný kruh, kdy se lidé vzájemně honí jeden za druhým, aby dosáhli lásky a štěstí.

Pokud i v některý moment  nerozumíme  úplně obsahu, nutno přiznat, že na technicky dokonalé pohyby se dívá dobře. (Tančí Tereza Hradilková, Lenka Bartůňková, Radim Peška).

Představení je doplněno videoprojekcí, jinak Petr Tyc nepracuje prakticky s žádnými rekvizitami, herci si  vystačí jen se svým tělem. Marjetka Kurner Kalous, která se postarala o kostýmy, zvolila naprosto jednoduché oblečení, symbolizující spíše teenagerovský věk.

Nahlédnout do vztahů a lásky někoho dalšího je vždycky zajímavé, Petru Tycovi se podařilo maličko  pootevřít dveře do své duše. Trošku smutku a nostalgie si z představení „Dokud neumřeli“  odneseme s sebou.

 

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Ponec, Eva Smolíková

Taneční  magazín

 

 

Black&White zahájilo podzimní sezonu v divadle Ponec

Pět premiér, nová divácká tribuna a kurzy pro veřejnost – to je Ponec na podzim roku 2017

Divadlo Ponec zahájilo 17. září podzimní sezonu inscenací Jany Vrány Black&White, která tematizuje rozdílnost i jednotu ženského a mužského principu. Navazuje tak na linii silných společenských témat, v jejímž duchu se nesl letošní ročník festivalu TANEC PRAHA.

Tanečně-vizuální představení vzniklo v koprodukci s multižánrovým festivalem Prague Pride a ukazuje nejen, že mužský a ženský princip dřímá v každém z nás, ale především, že zdánlivě protikladné síly tvoří přes svou odlišnost jeden celek. „Klademe si za cíl popřít klamnou iluzi duality,“ vysvětluje Jana Vrána a dodává: „Jsme si totiž jistí, že bílá i černá jsou dvě naprosto rovnocenné barvy, podstatné pro náš život.“  Inscenace je tanečním sólem Jany Vrány, která se zde ukazuje v několika podobách. Autorem kostýmů a líčení je Renee Vidourková, hudbu složil na míru představení český DJ a producent hiphopové skupiny PSH Mike Trafik.

A jaké je její nejnovější představení Black&White? Z naprosté tmy se vynořuje postava, která dlouze stojí ozářená žlutým světlem, černé sako napůl oblečené a napůl svlečené dává v kombinaci s bílou barvou jednoznačně  najevo, že uvnitř bytosti se skrývá přesně půl černé a půl bílé. Těžko říci, zda má performerka na sobě  kalhoty  či sukni, však také v průběhu představení se z černých kalhot stává bílá sukně. A z tenisek jsou lodičky. Tisíce  rychlých přesných pohybů na místě, které sice možná nic konkrétního neříkají, zato  přináší  prostor pro divákovu fantazii a dokazují, že na přesné a k dokonalosti dovedené pohyby Jany Vrána se zkrátka dobře dívá. Tanec se odehrává povětšinou ve tmě, Jana pracuje  se světelnými a zvukovými efekty,  je tedy co pozorovat.  Zajímavý je moment, kdy se ze tmy vynoří bílý kříž, který zlověstně bliká a posléze mění barvy.  Protikladná slova, která zazní z reproduktorů, nás nutí k zamyšlení, o co tu vlastně jde.  Přesto si z tohoto dílka, které trvá asi 45 min, neodnáším žádný konkrétní závěr, myšlenku  či příběh, vnímám spíše sled pocitů.

Půjdete-li tedy do divadla na Black&White, těšte se na  perfektní tanec doplněný světelnými efekty, což je příjemný zážitek.

Zeptali jsme se ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové …..

Jaké si odnášíte dojmy z  představení Black&White?

„Já mám Janu Vrána opravdu ráda, protože má radikální názor  a jde si za svým cílem. Když se rozhodne pro nějaký koncept, tak ho skutečně dodrží a neuhne ani o píď, je velmi precizní. Navíc pracuje se skvělou výtvarnicí a má kolem sebe zajímavý tvůrčí tým, který je schopen vnímat hodnoty stejně jako ona. Možná je její tvorba pro někoho příliš schematická nebo mechanická, ale ona vyjadřuje nějaký životní pocit.   Společnost dnes silně inklinuje k tomu, aby nás dělila na černou a bílou, vidí jen  kladnou a zápornou stránku toho, co se kolem nás děje. Ale nuance  nám unikají a myslím si, že Jana toto vyjadřuje ve svém projektu velmi přesně a já jsem schopná se s tím ztotožnit.“

Ředitelka festivalu Tanec Praha dále  informovala diváky, že se mohou těšit na novou diváckou tribunu,  která má po stranách navíc malé balkonky a větší komfort pro nohy a právě na tomto se přes léto pracovalo.  Yvona Kreuzmannová dále představila další čtyři premiéry, které v divadle Ponec proběhnou  a novinkou jsou také lekce ta nce pro& nbsp; veřejnost,  umělci z divadla Ponec povedou tyto hodiny  od října do května.

Na závěr večera  bylo připraveno výborné občerstvení.

A nám nezbývá než popřát divadlu Ponec i festivalu Tanec Praha úspěšnou sezonu 2017/18.

Eva Smolíková, Katka Kavalírová

Foto: Eva Smolíková, divadlo Ponec

Taneční magazín

Tanec Praha v prarodišti českého tenisu

Co má společného malebná východočeská Choceň s jogurty, tenisem, Barborou Látalovou, Zdenou Brungot-Svitekovou a festivalem „Tanec Praha? Čtěte!

Devětadvacátý ročník festivalu „Tanec Praha“ diváky zavedl a ještě zavádí – jak již Taneční magazín dávno informoval – do řady měst i městeček Čech a Moravy. Jedním z oněch malebných městeček je i východočeská Choceň. Asi nevíte, že se zde roku 1879 – na zahradě zámku knížete Kinského – odehrál první tenisový turnaj v rámci Čech, Moravy i vlastně celého Rakousko-Uherska! A právě na nádvoří stejného zámku bylo uvedeno v rámci „Tance Praha“ představení „Different?“ autorského dua Barbora Látalová a Zdena Brungot-Sviteková. Předem musíme vzdát poklonu místním pořadatelům v čele s Davidem Hofmanem. Ti zde – pod křídly zdejší Základní umělecké školy – pořádají již téměř po deset sezón taneční „Skorofestival“, který se v letošním roce stal i součástí „Tance Praha 2017“. A právě před zkouškou na večerní představení na zámeckém nádvoří jsem vyzpovídal Barboru Látalovou i Zdenku Brungot-Svitekovou, jakožto „duchovní matky“ představení „Different?“.

 

 Barbora Látalová

Na základě čeho jste si vybraly právě Choceň? Proč zrovna nádvoří tamějšího zámku?

Barbora Látalová: „Prostor jsme si nevybíraly, byl nám poskytnut. ,SKOROFESTIVAL TANCE´ v Chocni se již několikátým rokem spoluúčastní mezinárodního tanečního festivalu ,TANEC PRAHA´ v regionech a „DIFFERENT?´ byl do tohoto festivalu vybrán pro tento rok a Choceň si sama toto naše představení zvolila do prostoru zámeckého nádvoří. A je to opravdu krásný prostor. ,DIFFERENT?´ jsme chtěly uvést venku a tento zámecký prostor je ideální, je venku pod širým nebem a zároveň ho drží zámecké stěny budov.“

Zdena Brungot-Sviteková: „Bola to pre nás zároveň prvá príležitosť uviesť ,DIFFERENT?´ mimo priestory divadla. Ako sa ukázalo, nádvorie choceňského zámku bolo skutočne ideálnym prostredím. Táto skúsenosť bola dôležitá i pre budúcnosť. Pomôže nám pri výbere priestorov v prípade uvádzania predstavenia v exteriéroch.“

Máte k Chocni či východočeskému regionu nějaký bližší vztah?

Barbora Látalová: „Choceň znám díky jedné své kolegyni a spolužačce tanečnici, která odtud pochází. Poprvé jsem tu však byla teprve minulý rok a to také na festivalu ,TANEC PRAHA´, kde jsem účinkovala v představení „Animal Exitus od Spitfire company“. Jsem moc potěšena, že jsme sem tento rok mohli jet s naším projektem. Dokonce jeden z pražských dobrovolníků, který v ,DIFFERENTU?´ tančí pochází z vesničky kousek od Chocně, toto asi hlavně vytvořilo pro celý soubor tu bližší vazbu, na kterou se ptáte. Díky Jeníkovi s námi mohl jet i další skvělý dobrovolník z Prahy. A velmi nám kluci pomohli se propojit s místními dobrovolníky, kteří byli famózní! Představení ,DIFFERENT?´ totiž vždy spolupracuje s komunitou lidí z místa, kde se uvádí a toto byla naše první a skvělá zkušenost mimo Prahu.“

Zdena Brungot-Sviteková: „K Chocni som si vytvorila vzťah až jej prvou návštevou spojenou s uvedením nášho predstavenia. Dovtedy som mestečko poznala z rozprávania kolegyne, ktorá odtiaľ pochádza a tiež vďaka famóznemu smotanovému jogurtu. Ako vraví Bára, dnes máme vzťah bližší jednak vďaka uvedeniu predstavenia a hlavne vďaka ľudským prepojeniam a stretnutiam, či už cez Jeníka, ktorý z okolia Chocne pochádza a ako dobrovoľník s nami spolupracuje už od vzniku predstavenia, alebo dnes po uvedení predstavenia i vďaka spolupráci s miestnymi obyvateľmi a Zakladnou umeleckou školou.“

Na zámku v Chocni, respektive v jeho oboře, jak již jsem uvedl úvodem, vznikaly prapůvody tenisu v Čechách. Máte aktivní či pasívní vztah k tenisu popřípadě jinému sportu?

Barbora Látalová: „Tak to já jsem velmi pasivní sportovec, na tenis jsem si hrála na zahradě v osmi letech…“

Zdena Brungot-Sviteková: „Ako dieťa ma v rámci absolvovania plaveckého kurzu následne vybrali do oddielu závodného plávania. Dlho som v ňom neostala, predstava závodenia mi bola cudzia a navyše som mala čas vyplnený tancom v ,Detskom Baletnom Štúdiu´, kde ma to lákalo omnoho viac. Dnes však zisťujem, že plávanie a radosť z vody a pohybu v nej so mnou ostali a v ostatných dňoch som opäť častou návštevníčkou bazénov.“

Zdena Brungot-Sviteková

Prosím, prozraďte, co připravujete, pokud to není tajné, za další projekt? A zavedete s ním diváky do dalších zajímavých prostor?

Barbora Látalová: „Momentálně připravujeme se Zdenkou a s Janem Bártou představení pro rodinné klany. V rámci příprav tohoto projektu zavádíme diváky v neděli 18. června na dílnu ,Taneční bojovka´ v rámci ,TANEC PRAHA´ do budovy Českého rozhlasu v Praze.“

Zdena Brungot-Sviteková: „Pre tých, ktorí to náhodou v nedeľu nestíhali, a i pre tých ktorým sa na dielni bude páčiť, ďalšia sa uskutoční, taktiež v rámci festivalu ,TANEC PRAHA´, tentokrát v divadle PONEC v utorok 27 Júna od 17h.“

A mne nezbývá než pro tu nejmladší generaci přeložit onen termín představení v divadle PONEC: 27. června v úterý v žižkovském tanečním divadle PONEC. A závěrem poděkovat oběma kreativním umělkyním za netradiční, ale o to milejší a upřímnější rozhovor pro Taneční magazín.

 

Foto: Tanec Praha

Michal Stein

Taneční magazín

 

Tanec Praha letos přináší umění na té nejvyšší úrovni!

Představení ‚O CRIVO‘ a ‚HELLO‘ přináší estetický zážitek, hluboké myšlenky a technickou dokonalost. Bravo!

11.června uvedlo divadlo Ponec v rámci festivalu Tanec Praha představení O CRIVO (Hádanka) brazilského choreografa J. P. Grosse. O CRIVO  z roku 2015 je zatím jeho nejúspěšnějším dílem, které získalo několik ocenění a pozvání na festivaly.

Duet dvou mužů začíná poměrně nenápadně, dvě postavy se všelijak proplétají, otáčí, snad spolu i zápasí či je to objímání? Zkrátka – představ si, diváku, co je ti milé. Žádný příběh, žádná hlubší myšlenka nás při pohledu na dvě urostlá mužská těla nenapadá, ale za zvuků ptáků a při pohledu na estetický pohyb dvou tanečníků a jejich propracovaná těla, se báječně relaxuje.

Hudba se ale mění a teprve nyní poznáváme, jak jsou oba tanečníci perfektně  synchronizovaní.  Po zbytek nedlouhého představení je divák doslova přibit k sedadlu a vnímá doslova ztělesnění hudby či zvuků pohybem dvou sličných tanečníků. Má-li být O CRIVO, tedy Hádanka,  sondou do lidských duší, pak skutečně zůstává hádankou, co ti dva muži uvnitř sebe prožívají.

O CRIVO není příběh, ale spíše  sled obrazů, je rozhodně určeno  pro náročného diváka, který ocení krásný soulad mezi hudbou a lidským tělem. Napětí střídá uvolnění a nejvíce dojímá vzájemná propojenost dvou lidských bytostí,  kdy každičký sval souznívá s hudbou. Nevšední zážitek.

Součástí večera bylo představení dvou korejských umělkyň – Lim Set Byeol a Lee Hong nazvané jednoduše ‚Hello?‘  Velmi kratičké představení nás jednoznačně přesvědčí, že korejské umění je na vysoké úrovni, technicky  perfektní, souhra  tanečnic dokonalá,  preciznost a vyjádření hudby či zvuků nám nedovolí nic zkritizovat.

Úklony, přesné a bezchybné  pohyby připomínající spíše roboty, pohyb na podivné zvuky, jdoucí posluchači na nervy a připomínající tikot hodin. Však jsou také  tanečnice  v této části poněkud zběsilé a jedna druhou tluče.

Původní myšlenka ztvárněna tímto představením  přibližuje  silný tlak na lidi v Asii, uniformní firemní kulturu (jen žádné emoce, žádné emoce!).  V korejské společnosti je nepatřičné dát najevo jakékoliv city a pocity. Bohužel ale tato idea  není dostatečně rozvinuta, protože v  krátkém čase to ani není možné. Ale možná pod jiným úhlem pohledu můžeme cítit, že čas byl dostatečně dlouhý na to, aby vyjádřil vše potřebné -tedy kritiku jihokorejské společnosti, kde se člověk nemůže svobodně projevovat. A dále by všechno bylo zbytečné.

Napadá mě ale otázka, zda pravidlo neprojevovat emoce je skutečně tak špatné. Vždyť stačí si připomenout některá jednání,  např. v ČR. Kdo má výhodu? Člověk projevující emoce? Plačící?  Prosící? Anebo ten, kdo jedná chladně? Možná tohle všechno hraje význam při vývoji některých kultur, zejména asijských. Ostatně mnohá bojová umění byla založena právě na ovládání mysli a neprojevování emocí. Proč by tedy bylo špatné, kdyby vláda chtěla po svých lidech, aby své emoce ovládali?

Pravdou zůstává, že herectví i další umělecká odvětví jsou založena na tom, aby lidé své city projevili. Jenže – jaké osudy mnohdy postihnou tyto umělce?  Trápení, smutek a možná předčasná smrt.  Připusťme, že jsou jedinci, kteří dokáží zharmonizovat emoce i tvrdou realitu. Ale jsme to my všichni? Opravdu?  Myslím, že ne.  Můžeme potom kritizovat společnosti či vládu, že nás chrání před zlým koncem? Kdo zná  správnou odpověď?

Letošní představení festivalu Tanec Praha  skutečně přináší estetický zážitek, technickou dokonalost, hluboké myšlenky  a musíme být vedení  festivalu Tanec  Praha (Yvona Kreuzmannová, Markéta Perroud) vděčni, že zprostředkovali  českému divákovi to nejlepší, co mohli  z celosvětového umění přivézt.  Bravo a těšíme se  na další ročník!!

 

Eva Smolíková

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

 

Roztančete Výstaviště!

Už tuto sobotu 29.4. 15:00 – 19:00!

 

29.4. 15:00 – 19:00 / Mezinárodní den tance

Oslavte s námi tanec, pohyb a rozkvetlé jarní dny před Výstavištěm! Bujaré pouliční veselí propojí profesionální umělce, děti, místní komunitu i náhodné kolemjdoucí a nabídne bohatý program pro všechny. Program moderuje duo Ufftenživot (Sára Arnstein a Jiří Šimek) s Vandou Hybnerovou.
Akci pořádá Studio ALTA ve spolupráci s:
divadlo PONECDětské studio AltíkAlfred ve dvořeUfftenživottYhleDuncan CentrePrague Improvisation Orchestra, folklorní spolek Bejvávalo a další.

PROGRAM:
15:00 / Tanec Praha představí projekt Tanec školám
16:00 / LOOP by ALTA – jednoduchý pohybový vzorec, do kterého se může zapojit každý dle vlastních pohybových možností a tužeb
16:45 / tYhle: LEGOrytmus – work in progress vznikajícího představení, které se inspiruje sportem a spartakiádou
17:30 – 19:00 / Ukázky z tvorby divadla Ponec, DS Altík, folklorního souboru Bejvávalo a dalších tanečních uskupení všech žánrů.

Taneční magazín