Najdeme v životě opravdu lásku?

…a žili spolu „Dokud neumřeli“. Jaký je příběh lásky choreografa Petra Tyce?

  1. října diváci zhlédli  v Ponci premiéru inscenace  Petra Tyce „Dokud neumřeli“.

Láska, láska, láska. Tolikrát opakované  téma. Pořád to samé a přesto vždycky jinak. Kolik miliard lidí chodí po světě, tolik různých forem lásky můžeme pozorovat.  A někdy třeba vůbec žádnou.

Petr Tyc  vystudoval Taneční konzervatoř a  Hudební fakultu múzických umění u Pavla Šmoka.  Své vzdělání rozvíjel u Merce Cunninghama v New Yorku.  Působil coby tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka a jeho urostlá postava je toho dokladem. Řadu let působí jako nezávislý choreograf, tanečník a pedagog. A tentokrát přichází se svou inscenací „Dokud neumřeli“ do Ponce.

Začátek představení probíhá netradičně  – vcházíme do hlediště zadním vchodem a tvoříme páry, tedy jedná se o svatbu, pravděpodobně. Hm, působivé.

„Věříte, že láska může skončit dobře?“, čtu na upoutávce  k představení. Čekám tedy nějaký ‚happy end‘, ale žádný se nekoná.

Na jevišti se sice dva lidé objímají, ale opět se rozchází.  Dozvídáme se také jejich příběh, tedy to, že dívka byla ve škole velmi oblíbená, slovy autora: „Všichni po ní jeli,  většina kluků a třetina holek“. Ona ale vnímá vztah jinak: „Ten trapný kluk se snažil být vtipný, ale nebyl, na druhé straně ho  měla docela ráda. Dobývání dívky je vyjádřeno zábavným a poněkud svérázným způsobem, u kterého se divák  musí usmívat, i kdyby nechtěl.

Ale do vztahu nám přichází třetí osoba, tedy přesně tak, jak už to bývá. Tyto scénáře píše život rád. Jak to mezi nimi všemi doopravdy bylo, snad ví jen autor, nicméně mužská postava spekuluje, zda  dívka nemá poměr s někým jiným. Říká si: „Položím jí pár otázek, ona mi odpoví pár lží.“

Stesky ze strany dívky také nevyznívají zrovna šťastně: Řekl  –  „Neopouštěj mě“, řekl – „Dnes jdu večer s nějakou holkou ven“,  řekl -„Můžeme zůstat přáteli.“  Celkem tradiční ukončení vztahu.

Na závěr padnou slova  druhé dívky, která jsou plná zklamání:  „Mami, myslela jsem, že v lásce platí nějaká pravidla.“ Ale kdepak, nejsme na silnici. A dokonce i tam si každý dělá, co chce. Jak to potom může vypadat v lásce?

Podle  obsahu inscenace Petra Tyce usuzuji, že  láska tedy nemůže skončit dobře.  A vlastně s tím souhlasím. Společně s autorem se divák během hry musí zamýšlet, co to vlastně ta láska je. Radost? Strach? Štěstí? Zoufalství? Prohra?

Člověk je v životě tolikrát raněný, sotva to můžeme všechno spočítat. Láska se dost často jeví jako nedosažitelná fata morgána v dálce a přesto lidé znovu a znovu uvěří, že už jí dosáhli.

Autor sám je pravděpodobně také zmatený a zklamaný, neschopný vyznat se v poťouchlé povaze  Lásky.

Dá se říci, že ve hře  „Dokud neumřeli“ je dost prostoru pro divákovu fantazii, přesto hlavní myšlenka hry, tedy zklamání, promlouvá k divákovi  celkem hlasitě.  V inscenaci jsou okamžiky, kdy si divák není úplně jistý, co že se to na scéně právě odehrává, například, když všechny tři postavy běhají kolem jeviště. Ale snad to můžeme chápat  jako začarovaný kruh, kdy se lidé vzájemně honí jeden za druhým, aby dosáhli lásky a štěstí.

Pokud i v některý moment  nerozumíme  úplně obsahu, nutno přiznat, že na technicky dokonalé pohyby se dívá dobře. (Tančí Tereza Hradilková, Lenka Bartůňková, Radim Peška).

Představení je doplněno videoprojekcí, jinak Petr Tyc nepracuje prakticky s žádnými rekvizitami, herci si  vystačí jen se svým tělem. Marjetka Kurner Kalous, která se postarala o kostýmy, zvolila naprosto jednoduché oblečení, symbolizující spíše teenagerovský věk.

Nahlédnout do vztahů a lásky někoho dalšího je vždycky zajímavé, Petru Tycovi se podařilo maličko  pootevřít dveře do své duše. Trošku smutku a nostalgie si z představení „Dokud neumřeli“  odneseme s sebou.

 

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Ponec, Eva Smolíková

Taneční  magazín

 

 

Black&White zahájilo podzimní sezonu v divadle Ponec

Pět premiér, nová divácká tribuna a kurzy pro veřejnost – to je Ponec na podzim roku 2017

Divadlo Ponec zahájilo 17. září podzimní sezonu inscenací Jany Vrány Black&White, která tematizuje rozdílnost i jednotu ženského a mužského principu. Navazuje tak na linii silných společenských témat, v jejímž duchu se nesl letošní ročník festivalu TANEC PRAHA.

Tanečně-vizuální představení vzniklo v koprodukci s multižánrovým festivalem Prague Pride a ukazuje nejen, že mužský a ženský princip dřímá v každém z nás, ale především, že zdánlivě protikladné síly tvoří přes svou odlišnost jeden celek. „Klademe si za cíl popřít klamnou iluzi duality,“ vysvětluje Jana Vrána a dodává: „Jsme si totiž jistí, že bílá i černá jsou dvě naprosto rovnocenné barvy, podstatné pro náš život.“  Inscenace je tanečním sólem Jany Vrány, která se zde ukazuje v několika podobách. Autorem kostýmů a líčení je Renee Vidourková, hudbu složil na míru představení český DJ a producent hiphopové skupiny PSH Mike Trafik.

A jaké je její nejnovější představení Black&White? Z naprosté tmy se vynořuje postava, která dlouze stojí ozářená žlutým světlem, černé sako napůl oblečené a napůl svlečené dává v kombinaci s bílou barvou jednoznačně  najevo, že uvnitř bytosti se skrývá přesně půl černé a půl bílé. Těžko říci, zda má performerka na sobě  kalhoty  či sukni, však také v průběhu představení se z černých kalhot stává bílá sukně. A z tenisek jsou lodičky. Tisíce  rychlých přesných pohybů na místě, které sice možná nic konkrétního neříkají, zato  přináší  prostor pro divákovu fantazii a dokazují, že na přesné a k dokonalosti dovedené pohyby Jany Vrána se zkrátka dobře dívá. Tanec se odehrává povětšinou ve tmě, Jana pracuje  se světelnými a zvukovými efekty,  je tedy co pozorovat.  Zajímavý je moment, kdy se ze tmy vynoří bílý kříž, který zlověstně bliká a posléze mění barvy.  Protikladná slova, která zazní z reproduktorů, nás nutí k zamyšlení, o co tu vlastně jde.  Přesto si z tohoto dílka, které trvá asi 45 min, neodnáším žádný konkrétní závěr, myšlenku  či příběh, vnímám spíše sled pocitů.

Půjdete-li tedy do divadla na Black&White, těšte se na  perfektní tanec doplněný světelnými efekty, což je příjemný zážitek.

Zeptali jsme se ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové …..

Jaké si odnášíte dojmy z  představení Black&White?

„Já mám Janu Vrána opravdu ráda, protože má radikální názor  a jde si za svým cílem. Když se rozhodne pro nějaký koncept, tak ho skutečně dodrží a neuhne ani o píď, je velmi precizní. Navíc pracuje se skvělou výtvarnicí a má kolem sebe zajímavý tvůrčí tým, který je schopen vnímat hodnoty stejně jako ona. Možná je její tvorba pro někoho příliš schematická nebo mechanická, ale ona vyjadřuje nějaký životní pocit.   Společnost dnes silně inklinuje k tomu, aby nás dělila na černou a bílou, vidí jen  kladnou a zápornou stránku toho, co se kolem nás děje. Ale nuance  nám unikají a myslím si, že Jana toto vyjadřuje ve svém projektu velmi přesně a já jsem schopná se s tím ztotožnit.“

Ředitelka festivalu Tanec Praha dále  informovala diváky, že se mohou těšit na novou diváckou tribunu,  která má po stranách navíc malé balkonky a větší komfort pro nohy a právě na tomto se přes léto pracovalo.  Yvona Kreuzmannová dále představila další čtyři premiéry, které v divadle Ponec proběhnou  a novinkou jsou také lekce ta nce pro& nbsp; veřejnost,  umělci z divadla Ponec povedou tyto hodiny  od října do května.

Na závěr večera  bylo připraveno výborné občerstvení.

A nám nezbývá než popřát divadlu Ponec i festivalu Tanec Praha úspěšnou sezonu 2017/18.

Eva Smolíková, Katka Kavalírová

Foto: Eva Smolíková, divadlo Ponec

Taneční magazín

Tanec Praha v prarodišti českého tenisu

Co má společného malebná východočeská Choceň s jogurty, tenisem, Barborou Látalovou, Zdenou Brungot-Svitekovou a festivalem „Tanec Praha? Čtěte!

Devětadvacátý ročník festivalu „Tanec Praha“ diváky zavedl a ještě zavádí – jak již Taneční magazín dávno informoval – do řady měst i městeček Čech a Moravy. Jedním z oněch malebných městeček je i východočeská Choceň. Asi nevíte, že se zde roku 1879 – na zahradě zámku knížete Kinského – odehrál první tenisový turnaj v rámci Čech, Moravy i vlastně celého Rakousko-Uherska! A právě na nádvoří stejného zámku bylo uvedeno v rámci „Tance Praha“ představení „Different?“ autorského dua Barbora Látalová a Zdena Brungot-Sviteková. Předem musíme vzdát poklonu místním pořadatelům v čele s Davidem Hofmanem. Ti zde – pod křídly zdejší Základní umělecké školy – pořádají již téměř po deset sezón taneční „Skorofestival“, který se v letošním roce stal i součástí „Tance Praha 2017“. A právě před zkouškou na večerní představení na zámeckém nádvoří jsem vyzpovídal Barboru Látalovou i Zdenku Brungot-Svitekovou, jakožto „duchovní matky“ představení „Different?“.

 

 Barbora Látalová

Na základě čeho jste si vybraly právě Choceň? Proč zrovna nádvoří tamějšího zámku?

Barbora Látalová: „Prostor jsme si nevybíraly, byl nám poskytnut. ,SKOROFESTIVAL TANCE´ v Chocni se již několikátým rokem spoluúčastní mezinárodního tanečního festivalu ,TANEC PRAHA´ v regionech a „DIFFERENT?´ byl do tohoto festivalu vybrán pro tento rok a Choceň si sama toto naše představení zvolila do prostoru zámeckého nádvoří. A je to opravdu krásný prostor. ,DIFFERENT?´ jsme chtěly uvést venku a tento zámecký prostor je ideální, je venku pod širým nebem a zároveň ho drží zámecké stěny budov.“

Zdena Brungot-Sviteková: „Bola to pre nás zároveň prvá príležitosť uviesť ,DIFFERENT?´ mimo priestory divadla. Ako sa ukázalo, nádvorie choceňského zámku bolo skutočne ideálnym prostredím. Táto skúsenosť bola dôležitá i pre budúcnosť. Pomôže nám pri výbere priestorov v prípade uvádzania predstavenia v exteriéroch.“

Máte k Chocni či východočeskému regionu nějaký bližší vztah?

Barbora Látalová: „Choceň znám díky jedné své kolegyni a spolužačce tanečnici, která odtud pochází. Poprvé jsem tu však byla teprve minulý rok a to také na festivalu ,TANEC PRAHA´, kde jsem účinkovala v představení „Animal Exitus od Spitfire company“. Jsem moc potěšena, že jsme sem tento rok mohli jet s naším projektem. Dokonce jeden z pražských dobrovolníků, který v ,DIFFERENTU?´ tančí pochází z vesničky kousek od Chocně, toto asi hlavně vytvořilo pro celý soubor tu bližší vazbu, na kterou se ptáte. Díky Jeníkovi s námi mohl jet i další skvělý dobrovolník z Prahy. A velmi nám kluci pomohli se propojit s místními dobrovolníky, kteří byli famózní! Představení ,DIFFERENT?´ totiž vždy spolupracuje s komunitou lidí z místa, kde se uvádí a toto byla naše první a skvělá zkušenost mimo Prahu.“

Zdena Brungot-Sviteková: „K Chocni som si vytvorila vzťah až jej prvou návštevou spojenou s uvedením nášho predstavenia. Dovtedy som mestečko poznala z rozprávania kolegyne, ktorá odtiaľ pochádza a tiež vďaka famóznemu smotanovému jogurtu. Ako vraví Bára, dnes máme vzťah bližší jednak vďaka uvedeniu predstavenia a hlavne vďaka ľudským prepojeniam a stretnutiam, či už cez Jeníka, ktorý z okolia Chocne pochádza a ako dobrovoľník s nami spolupracuje už od vzniku predstavenia, alebo dnes po uvedení predstavenia i vďaka spolupráci s miestnymi obyvateľmi a Zakladnou umeleckou školou.“

Na zámku v Chocni, respektive v jeho oboře, jak již jsem uvedl úvodem, vznikaly prapůvody tenisu v Čechách. Máte aktivní či pasívní vztah k tenisu popřípadě jinému sportu?

Barbora Látalová: „Tak to já jsem velmi pasivní sportovec, na tenis jsem si hrála na zahradě v osmi letech…“

Zdena Brungot-Sviteková: „Ako dieťa ma v rámci absolvovania plaveckého kurzu následne vybrali do oddielu závodného plávania. Dlho som v ňom neostala, predstava závodenia mi bola cudzia a navyše som mala čas vyplnený tancom v ,Detskom Baletnom Štúdiu´, kde ma to lákalo omnoho viac. Dnes však zisťujem, že plávanie a radosť z vody a pohybu v nej so mnou ostali a v ostatných dňoch som opäť častou návštevníčkou bazénov.“

Zdena Brungot-Sviteková

Prosím, prozraďte, co připravujete, pokud to není tajné, za další projekt? A zavedete s ním diváky do dalších zajímavých prostor?

Barbora Látalová: „Momentálně připravujeme se Zdenkou a s Janem Bártou představení pro rodinné klany. V rámci příprav tohoto projektu zavádíme diváky v neděli 18. června na dílnu ,Taneční bojovka´ v rámci ,TANEC PRAHA´ do budovy Českého rozhlasu v Praze.“

Zdena Brungot-Sviteková: „Pre tých, ktorí to náhodou v nedeľu nestíhali, a i pre tých ktorým sa na dielni bude páčiť, ďalšia sa uskutoční, taktiež v rámci festivalu ,TANEC PRAHA´, tentokrát v divadle PONEC v utorok 27 Júna od 17h.“

A mne nezbývá než pro tu nejmladší generaci přeložit onen termín představení v divadle PONEC: 27. června v úterý v žižkovském tanečním divadle PONEC. A závěrem poděkovat oběma kreativním umělkyním za netradiční, ale o to milejší a upřímnější rozhovor pro Taneční magazín.

 

Foto: Tanec Praha

Michal Stein

Taneční magazín

 

Tanec Praha letos přináší umění na té nejvyšší úrovni!

Představení ‚O CRIVO‘ a ‚HELLO‘ přináší estetický zážitek, hluboké myšlenky a technickou dokonalost. Bravo!

11.června uvedlo divadlo Ponec v rámci festivalu Tanec Praha představení O CRIVO (Hádanka) brazilského choreografa J. P. Grosse. O CRIVO  z roku 2015 je zatím jeho nejúspěšnějším dílem, které získalo několik ocenění a pozvání na festivaly.

Duet dvou mužů začíná poměrně nenápadně, dvě postavy se všelijak proplétají, otáčí, snad spolu i zápasí či je to objímání? Zkrátka – představ si, diváku, co je ti milé. Žádný příběh, žádná hlubší myšlenka nás při pohledu na dvě urostlá mužská těla nenapadá, ale za zvuků ptáků a při pohledu na estetický pohyb dvou tanečníků a jejich propracovaná těla, se báječně relaxuje.

Hudba se ale mění a teprve nyní poznáváme, jak jsou oba tanečníci perfektně  synchronizovaní.  Po zbytek nedlouhého představení je divák doslova přibit k sedadlu a vnímá doslova ztělesnění hudby či zvuků pohybem dvou sličných tanečníků. Má-li být O CRIVO, tedy Hádanka,  sondou do lidských duší, pak skutečně zůstává hádankou, co ti dva muži uvnitř sebe prožívají.

O CRIVO není příběh, ale spíše  sled obrazů, je rozhodně určeno  pro náročného diváka, který ocení krásný soulad mezi hudbou a lidským tělem. Napětí střídá uvolnění a nejvíce dojímá vzájemná propojenost dvou lidských bytostí,  kdy každičký sval souznívá s hudbou. Nevšední zážitek.

Součástí večera bylo představení dvou korejských umělkyň – Lim Set Byeol a Lee Hong nazvané jednoduše ‚Hello?‘  Velmi kratičké představení nás jednoznačně přesvědčí, že korejské umění je na vysoké úrovni, technicky  perfektní, souhra  tanečnic dokonalá,  preciznost a vyjádření hudby či zvuků nám nedovolí nic zkritizovat.

Úklony, přesné a bezchybné  pohyby připomínající spíše roboty, pohyb na podivné zvuky, jdoucí posluchači na nervy a připomínající tikot hodin. Však jsou také  tanečnice  v této části poněkud zběsilé a jedna druhou tluče.

Původní myšlenka ztvárněna tímto představením  přibližuje  silný tlak na lidi v Asii, uniformní firemní kulturu (jen žádné emoce, žádné emoce!).  V korejské společnosti je nepatřičné dát najevo jakékoliv city a pocity. Bohužel ale tato idea  není dostatečně rozvinuta, protože v  krátkém čase to ani není možné. Ale možná pod jiným úhlem pohledu můžeme cítit, že čas byl dostatečně dlouhý na to, aby vyjádřil vše potřebné -tedy kritiku jihokorejské společnosti, kde se člověk nemůže svobodně projevovat. A dále by všechno bylo zbytečné.

Napadá mě ale otázka, zda pravidlo neprojevovat emoce je skutečně tak špatné. Vždyť stačí si připomenout některá jednání,  např. v ČR. Kdo má výhodu? Člověk projevující emoce? Plačící?  Prosící? Anebo ten, kdo jedná chladně? Možná tohle všechno hraje význam při vývoji některých kultur, zejména asijských. Ostatně mnohá bojová umění byla založena právě na ovládání mysli a neprojevování emocí. Proč by tedy bylo špatné, kdyby vláda chtěla po svých lidech, aby své emoce ovládali?

Pravdou zůstává, že herectví i další umělecká odvětví jsou založena na tom, aby lidé své city projevili. Jenže – jaké osudy mnohdy postihnou tyto umělce?  Trápení, smutek a možná předčasná smrt.  Připusťme, že jsou jedinci, kteří dokáží zharmonizovat emoce i tvrdou realitu. Ale jsme to my všichni? Opravdu?  Myslím, že ne.  Můžeme potom kritizovat společnosti či vládu, že nás chrání před zlým koncem? Kdo zná  správnou odpověď?

Letošní představení festivalu Tanec Praha  skutečně přináší estetický zážitek, technickou dokonalost, hluboké myšlenky  a musíme být vedení  festivalu Tanec  Praha (Yvona Kreuzmannová, Markéta Perroud) vděčni, že zprostředkovali  českému divákovi to nejlepší, co mohli  z celosvětového umění přivézt.  Bravo a těšíme se  na další ročník!!

 

Eva Smolíková

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

 

Roztančete Výstaviště!

Už tuto sobotu 29.4. 15:00 – 19:00!

 

29.4. 15:00 – 19:00 / Mezinárodní den tance

Oslavte s námi tanec, pohyb a rozkvetlé jarní dny před Výstavištěm! Bujaré pouliční veselí propojí profesionální umělce, děti, místní komunitu i náhodné kolemjdoucí a nabídne bohatý program pro všechny. Program moderuje duo Ufftenživot (Sára Arnstein a Jiří Šimek) s Vandou Hybnerovou.
Akci pořádá Studio ALTA ve spolupráci s:
divadlo PONECDětské studio AltíkAlfred ve dvořeUfftenživottYhleDuncan CentrePrague Improvisation Orchestra, folklorní spolek Bejvávalo a další.

PROGRAM:
15:00 / Tanec Praha představí projekt Tanec školám
16:00 / LOOP by ALTA – jednoduchý pohybový vzorec, do kterého se může zapojit každý dle vlastních pohybových možností a tužeb
16:45 / tYhle: LEGOrytmus – work in progress vznikajícího představení, které se inspiruje sportem a spartakiádou
17:30 – 19:00 / Ukázky z tvorby divadla Ponec, DS Altík, folklorního souboru Bejvávalo a dalších tanečních uskupení všech žánrů.

Taneční magazín

Mezinárodní den tance

Nezapomeňte tančit 29. dubna! Oslava tance a pohybu probíhá po celém světě!

 

prostranství před Výstavištěm, Holešovice

29.4. od 13:00 h

Každý rok ve stejný den probíhá po celém světě oslava tance a pohybu – Mezinárodní den tance. Tančit se bude na mnoha místech v celé České republice, v Praze to budou např. Piazetta Národního divadla nebo prostranství před Výstavištěm v Holešovicích.

Neváhejte se zapojit i Vy, máte prostor před Výstavištěm v Holešovicích! Studio ALTA, PONEC – divadlo pro tanec a divadlo Alfred ve dvoře připravili program, který je otevřen každému, od dětí po seniory, od laiků po profesionály.

Tanec Praha zapojí do oslav nejen spřízněné umělce, ale i žáky základních škol, na kterých profesionální umělci působí v rámci projektu Tanec školám.  Přijďte je podpořit nebo se s dětmi zapojit do našich pohybových her již od 15:00 hod.!

Během odpoledne se představí řada dalších projektů a umělců od aktivit dětí, přes současný tanec, fyzické divadlo po folklor nebo capoeiru. Akce je součástí celorepublikové oslavy Mezinárodního dne tance, kterou koordinuje Vize tance: www.danceday.cz

Celý program u Výstaviště zde:

http://www.altart.cz/program/mezinarodni-den-tance/

Katka Kavalírová

Taneční magazín

 

Brazilský choreograf uvádí světovou premiéru inscenace REPLAY!

REPLAY boří latinskoamerická taneční klišé

PONEC – divadlo pro tanec uvádí 18. a 19 . dubna v 20:00 hod. světovou premiéru společného projektu tanečního souboru ME-SA a brazilského choreografa Renana Martinse REPLAY, který boří latinskoamerická taneční klišé. Po deseti letech strávených v Evropě se Renan Martins ohlíží zpět, reviduje svou tvorbu a za pomoci vášnivých, pestrobarevných a přehnaně dramatických útržků vytváří představení, v němž se celkový význam vyjeví až jako podivuhodná skládačka nejrůznějších významotvorných akcí.

Inscenace je metaforou komunikační neschopnosti – nemožnosti nalézt se občas s druhými ve stejném bodě, vzájemně si porozumět,“ vysvětluje producentka projektu Karolína Hejnová a dodává: “Každý z tanečníků se dost dlouho nachází v jiném momentě nebo v jiné intenzitě než ostatní. Opakujeme pohybová schémata, abychom se společně našli – je to taková Rubikova kostka” Pětice tanečníků uvádí svá těla do pohybu, jako by je poháněly nekonečné příběhy, záhadné události i prožitá traumata. Společně se snaží rozlousknout hádanky, vyřešit rébusy a složit tak celkový obraz.

Společně se souborem ME-SA a světelnou designérkou Katarínou Ďuricovou přivádí inscenace diváky i performery do prostoru, který je stejně tak tragický jako komický, romantický i suchopárný a výpravný i absurdní zároveň.

REPLAY je druhou spoluprací ME-SY a Renana Martinse. Jejich první projekt „Let Me Die In My Footsteps“ byl zařazen na prestižních seznam 20 evropských prioritních představení sítě Aerowaves pro rok 2016. Představení bude dále putovat do Lipska, kde bude mít v 27. dubna mít v rámci festivalu Dance transit Praha.Dresden.Leipzig premiéru německou.

Více na www.divadloponec.cz

Renan Martins

Brazilský choreograf žijící v Bruselu začal svá taneční studia v Rio de Janeiru na Deborah Colker Movement Center, odkud pak pokračoval díky stipendiu na salcburský SEAD a dále na P.A.R.T.S. (Performing Arts Research and Training Studios), kde studoval v letech 2010–2013. Své autorské projekty uvedl na festivalech v Brazílii i mnoha evropských zemích. Jako tanečník spolupracoval s autory, jako je Iztok Kovac, Marysia Stoklosa, Meg Stuart aj. V posledních letech se intenzivně věnuje výuce a workshopům v Evropě.

ME-SA

Skupina ME-SA vznikla v roce 2008. Funguje jako otevřená platforma, která kombinuje autorské projekty se zvaním hostujících choreografů jak z československé, tak mezinárodní taneční scény. Soubor třikrát získal nominaci na “Taneční inscenaci roku”. V roce 2015 získala Martina Hajdyla Lacová, jedna ze zakladatelek ME-SY, ocenění “Tanečnice roku” za svůj výkon v představení SuperNaturals, dalším projektu souboru, který je na prestižním seznamu Aerowaves, tentokrát pro rok 2015. Za výkon v sólovém představení L – One of the Seven byla Martina Hajdyla Lacová nominována na Cenu Thálie 2016.

Kateřina Kavalírová

Foto: Helena Fikerová

Taneční magazín

Terezu Hradilkovou po premiéře pěkně bolely nohy!

Vstávat a cvičit! To je Švihla!

 

 

12. října proběhla v divadle Ponec premiéra Terezy Hradilkové a kol. pod  názvem Švihla.

Švihadlo. Nástroj k vyjádření emocí celkem netradiční. Myšlenka vpravdě nezvyklá a originální.

Zvuk švihnutí protíná vzduch. Myšlenky cvičící osoby probleskují  hlavou stejně rychle jako kmitají nohy po parketu. Jednotvárné, rovnoměrné poskoky.  Ještě roztočit švihadlo, obtočit a znovu do jednotvárných neúnavných skoků. Osoba si promítá  dějiny Česko-Slovenska. Už je to jinak.  Také jeden konec , také jeden rozpad.  Ještě skok do strany a výš, rozběhnout a skákat pozpátku… a nezapomenout skákat „vajíčko“. Trochu se ty ruce zamotaly! „Mrsk“ švihadlem do kouta.

20161012_5567

Zuřivá osoba boxuje do prázdna. Lítý boj, pád. Bezvládně leží. Ale vstává se znovu. Znovu cvičit, znovu švihadlo. Hlavou bzučí nekonečný  koloběh – práce, kavárna, děti, rodina, stále dokola…, práce, kavárna, děti, rodina…. už nikdy! Pád na zem a těžké oddychování.  Není divu.

20161012_5596

A  znovu  do skoku. Pořád se zvedat, padat a zvedat se, to je lidský úděl.

Na představení Terezy Hradilkové upoutá pozornost samozřejmě  v první řadě její sportovní výkon, obzvláště sedíte-li blaženě v hledišti. V duchu jásáte, že nemusíte skákat právě Vy. Na cvičící  osobu se obvykle dobře dívá.  Nemůžeme ale příliš mluvit o nějakých silných emocích, které by toto dílko přeneslo na diváka.  Budeme-li ovšem spravedliví,  sport je tu celé věky právě od toho, aby člověka emocí zbavil a vyčistil mu mysl i tělo. A  přesně to  se vlastně v  představení  „Švihla“ odehrává. Možná tedy byl i záměr autorky a performerky tentokrát  neútočit tolik na divákovy city a nenechat se jimi  ani sama „válcovat“.  Hlavní hrdinka  tedy statečně překonává  rozchod díky sportu. Chcete-li tedy zažít osvěžující představení a relaxovat při pohledu na tvrdě cvičící osobu, nenechte si „Švihlu“ ujít.

20161012_5611

Tereza Hradilková přiznává, že inspirací pro její představení byla práce na tanečním filmu „Beating“, natáčeném v boxerském zázemí Palaestra. Terezu fascinovalo úsilí boxerů, kteří neúnavně trénovali a skákali přes švihadlo. Střídali rytmus, variace různých skoků a přeskoků, tak lehce, jejich pohyb vlastně připomínal tanec.

tereza-hradilkova_svihla2

Zeptali jsme se….

TM: Jak dlouho jste se připravovala na takové fyzicky náročné představení?

Tereza: „Přibližně rok přípravy to byl. Možná jsem i zhubla“, směje se Tereza Hradilková.

TM: Cítíte nohy po takovém vystoupení?

„No, nohy bolí. Jsem opravdu unavená, nemůžu říct, že bych tento výkon nepocítila“.

Přejeme Tereze hodně výdrže

479_98379652456bb46ba272d9

Eva Smolíková

Foto: divadlo Ponec,  Vojtěch Brtnický

Taneční magazín