Dvě derniéry v ALTĚ a PONCI

Studio ALTA upozorňuje: Projekty Petry Tejnorové a Terezy Ondrové „Pojďme na tanec“ a „Nothing Sad“ v Praze v druhý prosincový týden naposledy!

Po dvou letech intenzivního uvádění se představí v Praze naposledy dva taneční projekty režisérky Petry Tejnorové, „Nothing Sad“ 11. prosince ve Studiu ALTA a „Pojďme na tanec“ 12. prosince v divadle PONEC.

Oba projekty spojuje, kromě jména režisérky, také osobnost tanečnice Terezy Ondrové, která patří k vůdčím postavám současné české scény. Stabilně, dá se říci, že již po 15 let. V představení „Pojďme na tanec“ si zahrála také známá česká herečka Halka Třešňáková, pro kterou byla spolupráce příležitostí, jak se vrátit k nonverbálnímu divadlu, ze kterého původně vychází.

Pojďme na tanec“, tělesný dokument o současném tanci, jehož cílem je přiblížit co nejvíce divákům tuto v ČR stále málo známou, avšak široce pochopitelnou a v neposlední řadě i veskrze zábavnou uměleckou formu, byl s úspěchem uveden v mnoha českých regionech či na Slovensku a v anglické verzi ve Velké Británii, Německu a Itálii.

Tvůrci projekt označují za „stručný manuál pro vystrašené diváky, neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout ,návod´ na překonání strachů.“ Počáteční inspirací byla otázka, zda se abstraktní tanec dá vysvětlit a pochopit. Výsledek, na němž se kromě režisérky autorsky podíleli i všichni účinkující (Tereza Ondrová, Halka Třešňáková, Helena Arenbergerová, Martin Talaga a Helena Araujo), kombinuje živelný tanec s mluveným slovem. Osobní zpovědi se střídají s přednáškovými motivy a tanečními ukázkami, kterým nechybí nadhled, ironie a humor.

Úvod do nevypočitatelného světa současného tance se zkrátka nad očekávání vydařil.”, zhodnotila představení kritička Lucie Kocourková v magazínu Opera Plus.

Nothing Sad“, o poznání intimnější taneční trio, bylo premiérově uvedeno na festivalu 4 + 4 dny v pohybu v říjnu 2017. Dále byl projekt uveden mimo jiné na festivalech Malá inventura či Pražské Quadriennale v sekci PQ+. Derniéra proběhne v obsazení se slovenským tanečníkem Danielem Račkem namísto Nathana Jardina.

Tematicky se projekt inspiruje esejí astronoma J. Keplera „O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o ničem“. A také hrou s energií, fyzičností a organizací… Fyzikální zákony a chemie určují náš svět, stejně jako nás utváří naše minulost a paměť. Energie rozvíří vlnové délky jak tance, tak představivosti. Pohyb, tělo, tanec vnímáme v daném okamžiku – je tu a najednou není, zmizí navždy pryč. Existoval vůbec? Tři těla v prostoru, jejich náhlé uspořádání, neustálá změna hmoty a tvarů jako spouštěč vzpomínek, emocí a obrazů. Kolik života můžeme vtlačit do jediného zamrzlého okamžiku?

Z inscenace „Nothing Sad“

Uznávaná taneční kritička Lucie Kocourková shrnula představení takto: „Nothing Sad je hrou s pohybem, která uspokojí diváka naladěného na proměnlivost dynamiky pohybu a schopného vnímat čistý pocit, nikoli hledat význam. Protože i když byly motivace intelektuální, výsledek je čistě emoční a analýze se vzpírá.“

Neváhejte a využijte poslední šance vidět tato ojedinělá představení.

Foto: Archiv Studia ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Láska, svoboda a sexualita

Divadlo Ponec uvádí premiéru choreografa Martina Talagy

PONEC  divadlo pro tanec uvádí v pondělí 9. a v úterý 10. prosince od 20.30 hodin premiéru projektu choreografa a tanečníka Martina Talagy Total Eclipse of the Heart. Dílo o lásce, svobodě a sexualitě. Jedná se o další Talagovu inscenaci zevrubně zkoumající fenomén tělesnosti, tentokrát v interakci mezilidských vztahů a kontextu mužské a ženské identity.

„Sexualita je pro mě velmi důležitá součást života a i podle Sigmunda Freuda představuje jeden ze základních individuálních motivů v životě každého jedince. Člověk se narodí jako tvor sexuální a pohlavnost ho provází v podstatě po celý život.“ říká Martin Talaga a dodává: „Ovlivňuje jeho osobnost i mezilidské vztahy a zpětně je jimi ovlivňován. Bohužel v naší společnosti jsou téma jako tělo, sex a sexualita stále velké tabu a hovoří se o nich velmi málo, často jsou vnímána i negativně. Například pohanství vnímalo tělo, intimitu i lásku zcela odlišně.“

Na scéně se sejdou kromě tvůrce také herec a tanečník Petr Šmíd, tanečnice Helena Araújo a výrazná tvář české drag queen scény Karel Vladyka alias Just Karen, pro něhož je vystoupení v oblasti současného tance a pohybového divadla první zkušeností. „Total Eclipse je podle mě působivé zobrazení lásky, tradic a postavení ženy a muže ve společnosti. Jsem nadšený, že se Martin rozhodl do tohoto tématu vnést něco nového díky umění dragu,“ komentuje Vladyka.

Martin Talaga je tanečník, choreograf a performer v oblasti současného tance a fyzického divadla, zajímá se také o experimentální a vizuální díla a lidové tance. Během svých studií a profesionální kariéry měl možnost spolupracovat s různými choreografy, divadelními režiséry a soubory. Jako choreograf je autorem několika úspěšných inscenací. Za projekt SOMA získal ocenění Objev roku a Taneční inscenace roku na festivalu Česká taneční platforma 2018. Ocenění se stalo pro Talagu příležitostí k vytvoření nového díla.

 

Více na www.ponec.cz

Kateřina Kavalírová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Šepkajúcí fantóm“ JANYPKA a vnitřně expresivní BOČKOVÁ

Další pozoruhodný titul v pražské ALTĚ. █ Nekonvenční expedice za hranice snů, představ i paranormálních jevů. █ Šepot až extrémní – na hranici srozumitelnosti a sdělnosti. █ Vytížená interpretka. █ Je svět objektivní? █

Řada, nikoli až tak vousatých a vrásčitých, pamětníků si nemohla nevzpomenout na slavný film slovenského režiséra Andreje Lettricha „Šepkajúcí fantóm“. Kde? V pražském holešovickém Studiu ALTA, při dlouhé úvodní expozici představení „SONG LINES: expedice 97/18“. Tomáš Janypka se totiž šeptem svěřoval, za jakých okolností představení vznikalo. Chápu jistou intimitu situace, touhu po navození spíše vnitřního, subjektivního monologu, ale… Hlavnímu protagonistovi nebylo téměř rozumět!!! Neměl mikroport, mluvil – tedy šeptal – v neustálém pohybu. …a tak nakonec mohl divák pouze lovit určité slabiky. Výjimečně slova. Je to velká škoda. Ten text měl pro následující představení důležitý význam. A v neposlední řadě je slovenština krásným, zvukomalebným jazykem, který si bezesporu zaslouží reprezentativnější a luxusnější prezentaci.

Na rozdíl od fotografických snímků ze zkoušek či premiéry došlo při mnou sledované repríze (5. listopadu) k obměně kostýmů. Myslím, že určitě napomohly celkové atmosféře a vyznění celého večera.

SONG LINES: expedice 97/18“ je představením dvou plnohodnotných partnerů. Tomáš Janypka si vybral Sabinu Bočkovou, s níž již měl jevištní partnerské zkušenosti z doby nikoli tak vzdálené. Tato tanečnice a performerka patří mezi nejvytíženější interpretky se širokým žánrovým záběrem a rozpětím. Sám jsem ji v této a minulé sezóně viděl na divadelních prknech třikrát. Vždy v duu s Johanou Pockovou. Jednou v karlínském Přístavu. Podruhé na ouvertuře divadelní sezony v Divadle PONEC a potřetí v aktuálním dvojitém představení v divadle AKROPOLIS na téma manipulace a cenzury médií. Tento nejnovější ambiciózní titul prezentuje Janypku i Bočkovou ve spíše intimnějším duchu. Dává vyznít jejich vnitřnímu světu i reakcím na ten vnější, pouze zdánlivě objektivní.

Dvojice protagonistů se po celých padesát minut představení pohybuje v mírnějším tempu. To dodává celé inscenaci meditativní nádech, pocit pohroužení se do sebe sama.

Pomalejší rytmus ovšem neznamená menší fyzickou náročnost „SONG LINES: expedice 97/18“. Hlavní síla celého představení je ve vnitřní expresi. Tu mistrně dovádí k vrcholu obzvláště Bočková.

Samostatnou kapitolou je v tomto případě hudba. Myslím si, že je citlivě vybraná i vnímavě použitá pouze v určitých pasážích večera. Navíc, částečně doplněna i zpěvem účinkujících.

Mám za to, že Studio ALTA tentokrát představilo „federálně česko-slovenský“ titul, který se může stát na delší dobu opěrným bodem jeho dramaturgie. A stálicí jeho repertoáru.

(Psáno z reprízy v úterý 5. 11. 2019)

TOMÁŠ JANYPKA/SABINA BOČKOVÁ (SK/CZ):

»SONG LINES: EXPEDICE 97/18 /«

Koncept: Tomáš Janypka

Autoči/Performeři: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)

Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)

Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)

Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)

Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)

Výroba kostýmu: Eva Judová

Produkce: SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.

Poděkování: Dominique Boivin

Projekt vznikl ve spolupráci s: Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr.

Tento projekt bol podpořen z veřejných zdrojů Fondu na podporu umenia.

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Generace X – dílo o přelomu dvou epoch i o svobodě

Oceňovaná tanečnice ve velkolepém projektu na prknech divadla PONEC

PONEC  divadlo pro tanec uvádí  21. 10. od 20 hodin nový projekt Pulsaru s názvem Generace X. Choreografie Michala Záhory vyjadřuje pocity generace, jejíž dětství zformoval přelom dvou epoch a v současné době stojí na prahu páté dekády. Taneční představení vychází nejen z osobních vzpomínek samotného autora, ale rovněž ze životní zkušenosti a světonázoru dvacítky významných osobností narozených v letech 1979–1980 z oblasti umění, vědy i politiky. Premiéra je součástí rámcové akce „30 let tancem ke svobodě“ a tančí v ní oceňovaná Helena Arenbergerová.

Tvůrčí tým Pulsaru – Michal Záhora, Honza Malík a Tereza Krčálová – se rozhodl postavit taneční představení na osobních vzpomínkách, životní zkušenosti a světonázoru čtyřicátníků. Odbornou supervizi poskytl přední sociolog a ředitel společnosti STEM zabývající se průzkumem české společnosti, Martin Buchtík.

Generace X se utvářela v rozvolněném společenském ovzduší a podle slov sociologa a patrona projektu pana Buchtíka jde o generaci přelomovou, pro kterou je pojetí svobody významným životním tématem (na rozdíl třeba od sociální rovnosti).

 „Předpokládali jsme, že výpovědi budou osobitou reflexí,“ popisuje přípravnou fázi autorka námětu a konceptu díla Tereza Krčálová
a dodává:  „a že vedle styčných bodů, propojujících tuto generaci, se objeví individuální momenty, které si budou protiřečit, budou se pohybovat v širokém spektru. Z jednotlivých střípků vznikla mnohoplošná struktura zajímavá svou rozmanitostí a přitom jednotou.“

Taneční sólo ztvární interpretka Helena Arenbergerová, na české půdě velmi oceňovaná tanečnice s výraznou mezinárodní zkušeností (Cena za nejlepší intepretaci 2000, cena Tanečnice roku 2008 a 2017, nominace na Cenu Thálie 2008). Výsledné představení, zachovávající si minimalistický tvar, stojí vedle objevné choreografické práce na jejím tanečním výkonu a na osobité hudbě hudebníka a zvukového umělce Tomáše Procházky. V rámci večera proběhne rovněž sociologický happening Martina Buchtíka, mimo jiné o způsobu formování kulturní generace.

Více info na www.divadloponec.cz nebo www.praguepulsar.cz

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Fyzická diskuse na prknech divadla PONEC

Premiéra nového projektu souboru DOT504 – Score #44

PONEC – divadlo pro tanec uvádí v úterý 12. března ve 20:00 hodin premiéru nového projektu souboru DOT504 s názvem Score #44. Soubor, který je známý svou spoluprací se zahraničními umělci, po letech opět spojil síly s multi-umělcem Thomasem Steyaertem, jenž se chopil konceptu i choreografického vedení. 

Steyaert se v tanečně-pohybovém duetu zaměřuje na využití možností, jak na sebe v daný moment tanečníci fyzicky reagují, nejde zde tedy o předem daný příběh, ale o aktuální interakci mezi dvojicí na jevišti. Tento jev zrcadlí i název inscenace.

„Název odkazuje k samotnému tvůrčímu procesu, metodě, kterou jsme zvolili. Každý den vytvoříme jednu nebo víc sestav, struktur (anglicky score) a ty ten daný den zkoušíme,“ vysvětluje choreograf Steyaert a dodává: „Tento repetitivní vzorec nám umožňuje důkladně prozkoumat a pojmenovat určité způsoby pohybového vyjádře ní. Tanečníci se oddávají fyzickému dialogu v reálném čase a z těchto tanečních módů neustále ‚dolují‘ nové pohybové formy. V jakési fyzické diskusi svých těl se snaží vyjádřit to, co o svých protějšcích z jejich pohybů chápou – anebo také nechápou.“

DOT504 byl prvním, plně profesionálním souborem fyzického tanečního divadla v České republice, který v Praze v roce 2006 založi la umělecká ředitelka souboru Lenka Ottová. Je charakteristický vysokou technickou úrovní a výraznými osobnostmi nejen z řad interpretů, ale především tvůrců jednotlivých projektů. Ke spolupráci zve osobnosti, které úspěšně působí na mezinárodní scéně a mohou přinést současnému českému tanci inspirující změnu.

Thomas Steyaert je belgický umělec zabývající se různými druhy umění, ať je to tanec/performance, malba, kresba, hudba, fotografie nebo video tvorba. Působí v Sarajevu a v Bruselu, účinkoval v několika projektech a filmech souboru Ultima Vez Wima Vandekeybuse a v projektech KVS (Královského vlámského divadla). Od roku 2006 uvádí své vlastní divadelní a site-specific projekty po Evropě i mimo ni. Pro soubor DOT504 vytvořil roku 200 8 představení nazvané Hidden Landscape, v němž se souborem jako host vystupoval i Rosťa Novák. Od té doby se Thomas Steyaert stal blízkým spolupracovníkem jeho následně vzniknuvšího známého Cirku La Putyka

„Jaro se blíží a s ním i jubilejní 25. ročník České taneční platformy (1. – 4. 4.), takže po dvou březnových premiérách už se těšíme na stovku zahraničních hostů, které stále více zajímá, kam se dokázala propracovat naše taneční scéna. Upřímně nás zájem těší stejně jako fakt, že máme co nabízet“, dodává Yvona Kreuzmannová, ředitelka Tance Praha, který provozuje PONEC – divadlo pro tanec.

Více na www.divadloponec.cz

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN 

DORA HOŠTOVÁ ukáže v PONCI svůj „Progres”

Umělkyně boří mýty o procesu tvorby

PONEC, divadlo pro tanec, uvádí 5. března od 20:00 hodin premiéru inscenace Dory Hoštové nesoucí název Progres”, která je pokračováním úspěšného projektu Proces. Progres” je druhým dílem plánované trilogie, v níž chce umělkyně bořit mýty o procesu tvorby. Autorkou hudby je opět již tradičně Johana Ožvold (roz. Švarcová). 

Zdálo se nám, že téma, které jsme otevřeli v ´,Procesu´, zdaleka není vyčerpané a možná stojí za to ho ještě trochu potrápit,“ vysvětluje Hoštová a dodává: „V ,Progresu´ navazujeme na stejný princip jako v ,Procesu´, tentokrát však do hry přibyli ještě dva performeři (mim a cirkusák). To samo o sobě vedlo k nápadu, že jsme projekt rozšířili ještě o další divadelní žánry. Nedotýkáme se nyní jen tance, ale divadla obecně.“

Doře Hoštové, která je známá svými dynamickými interpretačními kvalitami, opět sekunduje tanečník Jan Čvrtník a nově mim Tomsa Legierski a francouzský cirkusák Valentine Verdure.

A co k představení říká nová PR manažerka divadla PONEC Ivana Poláčková? Přípravy probíhají velmi intenzivně, každý z umělců se dotýká v představení toho, s čím se do té doby profesionálně nepotkal, a učí se poprat s něčím novým, ať už je to tanečník, mim nebo cirkusák. Ve výsledku vzniká svižné taneční dílo, které se pohybuje na pomezí divadelních žánrů.“

Jako choreografka na sebe Hoštová upoutala pozornost sólovými kreacemi: dílo „Arkánum“ bylo nominováno na Cenu SAZKY v roce 2007, o rok později získala za stejnou choreografii cenu diváků a cenu za nejlepší taneční výkon na Mezinárodní choreografické soutěži Masdanza na Kanárských ostrovech. S choreografií „Na Bidýlku“ získala 1. místo v choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové.

Další autorská představení Hoštové „Tore“ a „Proces“ se hrála po celém světě. V současnosti Dora Hoštová spolupracuje se souborem VOSTO5 v představení „Dechovka“, populárním Cirkem La Putyka v inscenaci „HIT“ a v „Záhadě hlavolamu“ na jevišti divadla Minor.

Více na www.divadloponec.cz

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Festiválek „Čáry, Máry, Fuk – Světlo, Pohyb, Zvuk” v PONCI!

Děti, chcete vystoupit v divadle PONEC? Tak rychle, neváhejte! Uzávěrka přihlášek se blíží.

Hledáme děti ve věku 11 až 16 let na víkendovou dílnu Festiválku

Čáry, Máry, Fuk – Světlo, Pohyb, Zvuk”.

Zajímá se vaše dítě o světla a divadelní techniku? Přední česká světelná designerka Katarína Ďuricová ukáže, jak na to.

Máte doma mladého scénografa/ku? Během dílny se může podílet na návrhu a zhotovení kostýmů pro tanečníky pod vedením scénografky Jitky Pospíšilové.

A mladý hudební specialista/ka bude mít možnost pracovat  se zvukem pod vedením hudebníka Stanislava Abraháma.

Termín a místo konání: 30. a 31. března 2019 v Divadle Ponec, Husitská 899/24A, Praha 3.

Přihlášky a stručný přehled zkušeností zasílejte do 15. února 2019 na

E-mail: festivalek@tanecpraha.eu.

Tereza Černá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„VOID RELOADED“ nebo „VOID“? Protiklady v praxi

Když se spojí dobré nápady a (všeho) schopní, je z toho docela průrazný počin. Přesvědčte se v Ponci! Ale nevíme kdy příště???

Poslední lednový den 2019 přímo lákal do PONCE na představení s tajemným názvem „Void Reloaed“. Respektive, na divadelních programech uváděný pouze jako „VOID“. Diváci jistě nebyli zklamáni. A já (jako recenzent) rovněž.

Skupina VerTeDance má bohatou a živou historii. Její vznik se datuje letopočtem 2004. Za patnáct let své existence má na svědomí více než čtvrt stovky projektů. Jeho členky mají i řadu individuálních ocenění, jako „Tanečnice roku“, „Cena Divadelních novin“ či získávaly vavříny na domácích a zahraničních choreografických soutěžích. Jako jediné taneční společenství má VerTeDance na svém kontě nejprestižnější české a moravské ocenění ve sféře současného tance – Cenu za taneční inscenaci roku. Konkrétně se mu této slávy dostalo za tituly „Tichomluva“ (2005), „Kolik váží vaše touha“ (2012) a „Korekce“ (2014).

Již úvodní informace o inscenaci samotné se výrazně liší. Program uvádí, že na sklonku roku 2017 došlo pouze k jejímu jedinému uvedení. Naopak, v kritice Lucie Kocourkové v odborném periodiku OPERA+ se dočítáme, že „Void“ byl uveden v listopadu i prosinci 2017! Šlo tedy o předpremiéru (třeba neveřejnou) a premiéru? Anebo byla tehdejší recenzentka mylně informována?

Void Reloaded“ má jako takové představení silný nápad i vnitřní náboj. Nepostrádá množství originálních inscenačních přístupů – jako je nástup jediného mužského protagonisty z publika – mnohdy však postrádají větší organické propojení. Vzájemnou souvztažnost.

Samotné představení má rytmus, tah i dostatečnou gradaci. Dokonce je kratší, než v programu inzerovaných padesát minut. Nehýří samoúčelnými a neefektivními nápady. Ani se neutápí v nadbytečných světelných a scénických efektech. Vše je podřízeno čtveřici hlavních protagonistů. A ta se své šance zhostila s pokorou i ctí zároveň.

Pouze zdánlivě okrajovou stopu zanechávají v divácích kostýmy. Jejich civilnost ,nenápadnost je zároveň předstupněm provokace. K pregnantním příkladům patří, když majitelka bot obnovené české produkce staré dobré domácí značky „Botas“, začíná mluvit – anglicky!!!

Silnou stránkou „Void Reloaed“ je jeho hudební složka. Není zde pouhopouhým podkresem. Ani chvilkovým navozením situace. Je hybnou složkou celého představení. Hudba zde nejen inspiruje tanečníky, ale je sama dějotvorným prvkem. To nakonec dokumentuje, její autorka Beata Hlavenková, která je – společně s Veronikou Knytlovou – uváděna jako hlavní autorka „Voidu“.

V textu divadelního programu se můžeme dočíst, že jedna z producentek, Radmila Krásenská, je fyzioterapeutkou. Kde hledat její nejzřetelnější stopu? Ve filozofii celé inscenace? V jejím tempu? Či v působnosti na diváka a jeho pozornost?

Hlavním smyslem inscenace je varování před zmatením světů, kultur, vzájemných identit i jazyků. Rádoby „světový“ název se ironicky snaží probudit lidi k tomu, co je jim vlastní. Podnítit je, aby se rozhlíželi kolem sebe, zapátrali po vlastních kořenech a nenechávali se strhnout pozlátkem okolního, pouze rádoby efektního světa. A v neposlední řadě apeluje na českou a slovenskou vzájemnost! Nutí diváky nejen k zamyšlení, ale také k tomu, aby se zastávali toho dobrého v nich. A to se tvůrcům podařilo v míře více než očekávatelné.

Samozřejmě, detailní kritik by zde nalézal ještě množství drobných chyb a nedostatků. Ale ty snad vymizí s reprízami? I když…  Ta další repríza „Voidu“ je tak trochu v nedohlednu… Tak snad nikoli zase až na dva roky?

Velmi kvalitně tištěný program představení nezaujal grafickými experimenty, nýbrž informační hodnotou. Jedinou záhadou v něm je osoba producentky. Ve vnitřní části programu je uvedena Radmila Krásenská. Naopak na závěrečném shrnutí (na deskách tiskoviny) můžeme číst jméno Lucie Novákové… Jako poslední informaci se dozvídáme, že celé představení je věnováno jakési Terce. Tedy, pokud se stalo oné Terce něco hodně špatného, ba tragického, tak se za tento výkon „pozůstalých” určitě nemusí obracet v hrobě!

____________________________________________

VOID RELOADED

Choreografie, koncept: Veronika Knytlová

Tančí : Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells, Martin Talaga
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török (trumpeta), Patrick Karpentski (kytary/mix)
Light design:David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Producent: VerTeDance, danceWATCH – Karolína Hejnová

Koprodukce: Tanec Praha z ú! Ponec – divadlo pro tanec/ AL@&ART
Produkce: Lucie Nováková, Radmila Krásenská

Premiéra: 28. listopadu 2017 divadlo Ponec Praha – psáno z reprízy 31. 1. 2019

Další reprízy: zatím neuvedeno

Foto: archiv divadla Ponec

TANEČNÍ MAGAZÍN