Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

PONEC to rozjel do 19. sezóny!

A to přímo po, nebo spíše na, bývalé železniční trati k již neexistujícímu viaduktu Malá Hrabovka. Těsně vedle divadelní budovy PONCE. A začal satirou na aktuální problém i parodiemi na nadužívání angličtiny.

Opening“, jak zní dnes módně a „světově“, k 19. sezóně divadla pro tanec PONEC, proběhl ve středu 18. září. A poněvadž se odehrával na bývalé železniční trati, tak trochu i uctil Mezinárodní den železnice. Ten je právě v sobotu 21. září.

Problém se semafory

Nejen já pociťuji velký problém s příchodem do divadla PONEC. Je akutní ještě více tím, že zpravidla po bezprostředním zahájení představení zůstanou dveře z foyeru do hlediště trvale uzavřeny. A máte smůlu! Ale, jak se do divadla dostat včas a nedostat pokutu za porušení pravidel pěší dopravy? Anebo netrávit na cestě čas jako v době koňských tramvají?

Tak z této křižovatky nevede přímo k divadlu PONEC ani jeden přechod. Dokonce k němu není ani semafor!

Opravdu těžko. Pokud jdete směrem od metra Florenc, kolem Hudebního divadla v Karlíně anebo od autobusové zastávky na znamení Pernerova, tak máte opravdu smůlu. A to přímo obří! Musíte totiž přejít tři ulice v křižovatce!!! Přímý semafor k PONCI prostě neexistuje! Navíc, zbývající semafory křižovatky mají maratónské intervaly, takže tu strávíte skoro sedm minut! A představení může za tu dobu začít… Je sice možnost z toho směru jet autobusy linek 133, respektive 175. Do zastávky U památníku, nad PONEC. Ale tím riskujete, že onen autobus na inkriminované křižovatce chytne „dlouhou“ červenou a vy v něm budete bezmocně stát či sedět. A bezmocně sledovat hodinky a tak maximálně klít.

Vlastní zahájení proběhlo z balkonu divadla PONEC. Uprostřed hlavní osobnost večera Yvona Kreuzmannová, po její pravici Markéta Perroud . A po její levici moderátorka Daniela Voráčková.

A právě tuto neblahou skutečnost pohotově reflektovala úvodní hravá etuda zahájení sezóny v PONCI. Respektive před PONCEM. A pak již jsme pokračovali za svítícíma nohama jednoho z protagonistů na schody, které tu zbyly po bývalém jednokolejném mostu. Na něm vedla bývalá trať z dnešního Hlavního nádraží na trať z nynějšího nádraží Praha – střed, pod kopec Vítkov.

Anglické nápisy (nejen) na střeše

Na náspu po zaniklé trati se odehrával téměř celý zahajovací program. Měl vtip, břit i ironii. Nejvíce mne zaujala satira na nadužívání angličtiny. Vynikla ještě více tím, že v obecenstvu bylo opravdu zanedbatelné minimum těch, kteří by vůbec kdy toužili po cizokrajné komunikaci!

Valná část programu se odehrávala na zmíněném pozůstatku trati. Zbytek vně a na pavlači bývalého drážního objektu. Kdysi se tam tiskly a dále upravovaly (pro ruční tiskárny na každém nádraží) legendární hnědé kartonové jízdenky. Nyní má tento objekt sloužit kultuře. Ale to bychom teď předbíhali…

Původní litinový most Malá Hrabovka u dnešního divadla PONEC,. Tam, kde jede koňský povoz ,se později kroutila druhá tramvajová kolej. Jezdily tam ještě v šedesátých letech minulého století tramvaje číslo 9 a 21.

Většina programu měla skutečně „tah na branku“. I americké titulky promítané na střechu té někdejší tiskárny. Evokovaly tak již kultovní film George Lucase „Americké nápisy na zdech“. Ale nebylo té angličtiny přespříliš? Myslím, že osvětlený Jan Žižka z Vítkova na to koukal tak trochu zarputile… Jsme ještě vůbec v Česku???

Část programu zahájení se odehrávala za okny někdejší tiskárny vlakových jízdenek

Nabitý program

Poslední číslo, parodie na travesti show, nás – zhruba po hodině – zavedlo konečně zpět, do útrob PONCE.

Ještě celkový pohled na onen nýtovaný železniční most

V samotném divadelním traktu pak následovala neformální tisková konference. Moderátorské role se vcelku úspěšně zhostila Daniela Voráčková. Mezi hosty zaujal někdejší starosta, mezitím majitel papírnictví a nynější „žižkovský“ místostarosta a radní pro kulturu Prahy 3, Tomáš Mikeska. To za jeho starostování vznikl PONEC! Zakladatelka a šéfka PONCE i TANCE PRAHA Yvona Kreuzmannová všechny uvítala a seznámila je s novou vizuální podobou grafické komunikace divadla. I textovou, jelikož je doplněna slogany. Inspirovanou 30. výročím od listopadové revoluce 1989. A pak už spíše detailně. Taneční protagonisté se svěřovali se svými zbrusu novými projekty. Většinou speciálně upravenými pro PONEC.

Ještě další variace za okny bývalé tiskárny jízdenek. Tentokrát v podání souboru tyHLe a dalších osobností výrazového tance.

Dlouze se mluvilo o TANCI PRAHA a ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ. Promluvil i zástupce společnosti SÚDOP, nynějšího majitele oné bývalé tiskárny jízdenek.

Tato budova se má stát novým kulturním stánkem. Po rekonstrukci bude obsahovat zkušebny, šatny i další zázemí pro tanečníky a herce či muzikanty.

PONEC se na začátek sezóny dobře rozjel. A ukázal, že „parní“ lokomotivy na bývalé trati jsou již jen vzpomínkou. Věřme, že pojede jako TGV. Ale české!

Foto: DIVADLO PONEC a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

4+4 dny v pohybu 2019

Výstavní část festivalu 4+4 dny v pohybu se vrací do Desfourského paláce

24.ročník mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu proběhne od 4. do 12. října 2019 v Praze. Více než 60 umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu Místa činu s podtitulem Nikdo nemá nic. Kurátor Milan Mikuláštík připravil pro prostory neorenesančního paláce výstavu Nevšechno. Kromě několika výstavních intervencí je na programu i pět českých divadelních premiér od Wariot Ideal, Spitfire Company, Lucie Ferencové, Terezy Hradílkové a Viktora Černického, přednášky, program pro děti a řada dalších doprovodných akcí. Vernisáž proběhne 4. října od 18 hodin. 

Desfourský palác na Florenci (Foto: Radomír Kočí)

Desfourský palác na pražské Florenci se opět stane centrem hlavního výstavního projektu Místa činu festivalu 4+4 dny v pohybu 2019. „Podtitul výstavní části Nikdo nemá nic je odpovědí na společenské, environmentální a ekonomické změny, které prožíváme a na které bychom měli reagovat,“ říká organizátorka festivalu Denisa Václavová. Kurátorem je český výtvarný umělec, publicista a pedagog Milan Mikuláštík, který připravil výstav u nazvanou Nevšechno. „Název výstavy je reakcí na mnohoznačný slogan festivalu – Nikdo nemá nic. Snažili jsme vytvořit platformu pro setkání autorů různých generací, různých ,scén‘, zemí, osudů. Umění je zde vnímáno jako prostor plurality, respektu, vzájemnosti a spolupráce,“ vysvětluje Milan Mikuláštík. Akcentována je tvorba uměleckých skupin nebo dvojic. Představí se mimo jiné intermediální kolektivy Black Hole Generation, Duna či dvojice Mitríková–Demjanovič nebo Altman–Krykun. Účastní se však také několik výrazných uměleckých solitérů, například „akademický model“ Luboš Plný.

Jiným druhem solitérů jsou umělci a umělkyně ze vzdálených zemí, kteří se rozhodli pracovat a žít v Praze – například mexická sochařka Jimena Mendoza či všestranný nizozemský malíř Roel van der Linden, který se tentokrát prezentuje výjimečně jako sochař. Letošním specifikem je také významný podíl slovenských umělců: účastní se např. loňská vítězka Ceny Oskára Čepana, angažovaná romská umělkyně Emília Rigová, dále Aneta Mona Chisa, Marek Kvetán, Radovan Čerevka nebo Martin Kochan. Mezi zahraničními hosty se představí také norsko-německý autor Bjørn Melhus, který zpravidla všechny role ve svých filmech ztvárňuje sám, nebo ve Švédsku žijící thajská umělkyně Nongkran Panmongkol či budapešťské duo Lörinc–Borsos.

Historickou budovu dále oživí výstavní intervence Pavly Melkové a Michala Škody nazvaná Máme jen to, co je v naší hlavě, kde se autoři zamýšlí nad způsoby vnímání světa, nad prožitkem skrze obraz světa v našem vědomí. Instalace Zásahy do umění z dílny uskupení LSJ nabídne návštěvníkovi možnost užít si umění z pozice kritického diváka, tvůrce a rovněž účastníka konceptuálního projektu: Návštěvník je střelcem, galerie střelnicí, umění je cíl.

V centru festivalu se představí několik českých premiér: Lukáš Bouzek, Tereza Hradilková a Apolena Vanišová ve své performativní instalaci Landing vzdají hold americkému spisovateli Trumanu Capotovi. Soubor Wariot Ideal se do Desfourského paláce po roce vrací, tentokrát s představením Škůdci. Další premiérou v Desfourském paláci budou Spitfire Company a jejich rodinné představení Podvraťáci. Autorská dvojice Petr Boháč a Martin Tvrdý uvede příběh o neobyčejném přátelství kluka a psa, kteří musejí společně svést boj s nebezpečným protivníkem, čínskou tajnou policií. Ve svém novém projektu Prime Figures otvírá Viktor Černický možnost zúčastnit se performance – ať v hledišti, nebo na scéně – všem, kteří v ní jinak najdou zastoupení jen zřídka. V režii Lucie Ferencové vyprávějí Anežka Hessová a Eva Stará v performanci M j Hood příběhy o „integraci, která je mnohdy znásilněním, o daru, co není zadarmo, a o takovém tom hezkém pocitu, když Čech tyká ve večerce Vietnamcovi.“ Volně se inscenace inspiruje knihou Světlé dny Zsuzsy Bánkové. Zuzana Scerankova a Natálie Rajnišová ve své performanci Pustý ostrov chrání 15 000 obyvatel balancují na hranici mezi představením, přehlídkou a výstavou. Performativní přednáška Viktora Čecha Bezradný kritik uvede slavnostní vyhlášení laureátů šestého ročníku Ceny Věry Jirousové. Tato cena určená začínajícím a již etablovaným kritikům výtvarného umění si dává za cíl zviditelnit tento v českém prostředí dosud málo reflektovaný obor a podpořit začínající autory.

Přednáška hudebních publicistů Karla Veselého a Miloše Hrocha Proč jsou všechny kočky tak šedé se zaměří na otázky, kde se bere v popu deprese a proč je dnešní nezávislá hudba tak posedlá smutkem. Otevřené fórum na téma Voda a budoucnost si naopak bude klást otázky jako: Straší nás média příliš nebo naopak málo, když nás každý den varují před nedostatkem vody? Pod názvem Dobrá praxe se skrývá celodenní setkání a burza zkušeností vybraných městských a oblastních galerií z celé České republiky, jejich kurátorů, respektive ředitelů, se zaměřením na vystavování současného umění. Pro umělecké profesionály bude opět připravena čtyřdenní Festivalová škola Arts managementu.

Pro teenagery je připravena premiéra představení Paměť. Žáci a studenti základních i středních škol se mohou těšit na doprovodný program platformy Máš umělecké střevo?. Vizuální podoby ateliéru a dílen se znovu ujme výtvarník Kakalík, který s ohledem na podtitul Nikdo nemá nic upře pozornost na nejnepatrnější detaily, schopnost vyjít s málem, umělecký minimalismus a „prázdno“.

Kompletní program včetně zahraničních divadelních představení najdete na webu: www.ctyridny.cz

4+4 DNY V POHYBU

24. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL SOUČASNÉHO UMĚNÍ

Desfourský palác, Divadlo Archa, Ponec – divadlo pro tanec, Centrum současného umění DOX

4. – 12. října 2019

Foto: Radomír Kočí

Eliška Míkovcová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Pro pedagogy v PONCI

Již šestý ze série seminářů v rámci projektu Tanec školám, který třináctým rokem přináší dětem do škol kreativní pohybovou výuku.Vzdělávací a tvořivý workshop určený pro taneční lektory pracující s dětmi, pedagogy ZUŠ a ZŠ.

Tanec Praha srdečně zve na seminář pro lektory tanečně-pohybové výuky dětí, pedagogy ZUŠ a ZŠ. Lektorky Anna Sedláčková a Mirka Eliášová přinesou nové inspirace z metody Body Mind Centering a kontaktní improvizace s využitím předmětu.

Místo a datum konání: PONEC – divadlo pro tanec, 21. a 22. 9. 2019
Téma: Úvod do metody Body Mind Centering a kontaktní improvizace s předmětem – a jejich využití v práci s dětmi
Lektorky: Anka Sedláčková a Mirka Eliášová

Vzdělávací a tvořivý workshop určený pro taneční lektory pracující s dětmi, pedagogy ZUŠ a ZŠ. Již šestý ze série seminářů v rámci projektu Tanec školám, který třináctým rokem přináší dětem do škol kreativní pohybovou výuku. Semináře neposkytují samotné vzdělávání lektorů Taneční a pohybové výchovy, ale jsou zaměřeny na doplňující poznatky a nové inspirace, které mohou obohatit tuto výuku.

Workshop Anky Sedláčkové bude zaměřený na jednotlivá témata z oblasti zkušenostní anatomie a vývojového pohybu s možnostmi využití v kreativním pohybu s dětmi školního věku. Prezentovaná témata budou zkoumána v improvizovaném pohybu i pohybových zadáních. Přístup BMC je přístupem, který vnímá člověka (učitele a dítě) jako komplexní osobnost a prostředním pohybu a dotyku nabízí možnost projevení mysli prostřednictvím těla a naopak. Vytváří prostor pro pohybové sdílení.

Mgr. Mirka Eliášová

Lektorka Mirka Eliášová naváže svým blokem na předchozí seminář, kde představila základy kontaktní improvizace v práci s dětmi. Nyní se zaměří na možnosti využití předmětu jako mediátora kontaktu v improvizaci, ale také jako další podnět pro tvořivou práci dětí.

Nebude chybět ani sdílení zkušeností, vzájemné konzultace a ukázková lekce programu Tanec školám.

Více informací: https://divadloponec.cz/cs/vzdelavaci-seminare

Cena semináře: 1 200 Kč, studenti 800 Kč

Přihlašování a informace: martina.filinova@tanecpraha.eu

Divadlo pro tanec PONEC

Seminář realizuje: Tanec Praha z. ú. v rámci celoročního projektu PONEC DĚTEM 2019 s podporou MŠMT ČR.

 Foto: archiv TM

Tanec Praha

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Festival pod mottem »Nikdo nemá nic«

Populární akce „4+4 dny v pohybu“ se na podzim vrací do Desfourského paláce. Uvidíte i superfyzický pohyb!

Již 24. ročník mezinárodního festivalu současného umění “4+4 dny v pohybu” proběhne od 4. do 12. října 2019 v Praze. Více než 60 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu Místa činu s podtitulem Nikdo nemá nic. Divadelní část festivalu zahájí americký performer Jeremy Wade s novým představením The Clearing. Návštěvníci se mohou těšit na aktuální, provokativní a novátorské divadelní a taneční projekty z Belgie, Egyptu, Finska, Francie, Íránu, Izraele, Jihoafrické republiky či USA, které budou uvedeny v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Kompletní program festivalu bude zveřejněn v září 2019. Více informací na www.ctyridny.cz.

Francouzský hudebník a performer Gérald Kurdian představí  metamorfózy sexuálních revolucí 

Desfourský palác na Florenci se opět stane centrem hlavního výstavního projektu Místa činu festivalu 4+4 dny v pohybu 2019. Jejím kurátorem je český výtvarný umělec, publicista a pedagog Milan Mikuláštík, který představí 60 umělců především ze Slovenska. „Název výstavní části Nikdo nemá nic je odpovědí na společenské, environmentální a ekonomické změny, které prožíváme a na které bychom měli reagovat. Místa činu v Desfourském paláci představí také instalace zahraničních umělců oceněných na letošním Biennale v Québecu, celkem čtyři české divadelní premiéry od Wariot Ideal, Spitfire Company, Terezy Hradílkové a Viktora Černického. Nebude chybět ani symposium zaměřené na aktuální problematiku vodních zdrojů a řada doprovodných akcí,“ dodává organizátorka festivalu Denisa Václavová. Pro školy a dětské návštěvníky je připraven doprovodný program platformy Máš umělecké střevo? a pro umělecké profesionály bude opět připravena festivalová škola. 

Belgický umělec Louis Vanhaverbeke prozkoumává hranice normality

Letošní zahraniční divadelní program mapuje tvorbu mimoevropských scénických umělců. „Vybrali jsme několik originálních, špičkových performerů a tanečníků, kteří svou radikální a kritickou tvorbou boří zažité stereotypy. Většina z nich představí svou práci českému publiku úplně poprvé,“ říká dramaturg divadelního programu Pavel Štorek. Festival zahájí americký performer Jeremy Wade se svou provokativní show The Clearing. V novém sóle Wade svým superfyzickým projevem – tancem, fyzickou akcí, zpěvem, textovým apelem, ale i hudbou a scénografií, vyjadřuje hlubokou obavu o budoucnost. Finsko-egyptská umělkyně Samira Elagoz přiveze své úspěšné představení Cock, Cock.. Who’s There?, ve kterém kombinuje performativní postupy s videem, čímž vytváří unikátní styl „docu-fiction“. Francouzský hudebník a performer Gérald Kurdian představí ve svém stand-upu Hot Bodies metamorfózy sexuálních revolucí 20. a 21. století. Jeho smyslná koláž vychází z rozhovorů s lidmi, jejichž vnímání sexuality a/nebo genderu stojí mimo zažité stereotypy. Niv Sheinfeld a Oren Laor, jedni z nejvýznamnějších tvůrců současného izraelského tance, přivezou do Prahy své nejosobnější představení The Third Dance, ve kterém reflektují 15 let společného života i tvorby. Belgický umělec Louis Vanhaverbeke prozkoumá hranice normality v performance Mikado Remix. V dokumentárním představení Mining Stories skrze svědectví o tragédii v brazilském těžebním regionu Minas Gerais rozeberou Silke Huysmans a Hannes Dereeretémata jako paměť, politika či náboženství. Americký tanečník a choreograf Trajall Harell uvede své celovečerní dílo pro tři tanečníky Judson Church is Ringing in Harlem, ve kterém spojí dva vzdálené světy – minimalismus postmoderního tance s okázalostí stylu Vogue. Íránský non-binární umělec Sorour Darabi ve své ódě na zranitelnost Šavašun, vycházející ze stejnojmenného Šíitského svátku, osciluje mezi reálnou a symbolickou ztrátou, mezi komfortem a diskomfortem, toxickou maskulinitou a zranitelností vlastní identity. Jihoafrická herečka a performerka Ntando Cele se ve svém svérázném stand-upu Black Off pouští do ostré kritiky předsudků i přehlížení a nabízí publiku nové způsoby, jak přemýšlet o rasismu.

Jihoafrická herečka a performerka Ntando Cele s PET-flaškou

Kompletní programu bude zveřejněn v září 2019. Více informací najdete na: www.ctyridny.cz.

TRAILER divadelního programu: https://youtu.be/lyCYs5GWs9w

24. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL SOUČASNÉHO UMĚNÍ

4 +4 dny v pohybu 2018 | 4. – 12. 10. 2019

Desfourský palác, Divadlo Archa, Ponec – divadlo pro tanec, Centrum současného umění DOX

FB stránka: fb.com/festival4dny/

IG profil: instagram.com/ctyridny/

FB event celý festival: fb.com/events/1936421633100891/

Web: www.ctyridny.cz

Foto: Radomír Kočí a archiv autorky

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné.“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu” − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.”

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou” scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.”

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar” v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»GARSONKY« jako míjení (se) a (ne)obyčejnost čajového pytlíku

➳ Obyčejnost v kráse pohybu ➳ Sdílené míjení ➳ Strhující pohyb ➳ Naplněný či nenaplněný existencionalismus? ➳ Kytka místo kalendáře ➳ A co děti? ➳ Myš a myšlenka ➳

Již za necelý půlrok jsem měl tu čest vidět druhé představení sdružení MIND MOVE. Po lednovém „VOID RELOADED“ na prknech divadla PONEC mne tentokrát čekaly „Garsonky“. Koncem května. Přímo na linoleu malého sálu DIVADLA ARCHA. Představení bylo nazváno jako „work in progress”, čili určitou tvůrčí dílnu. Nahlédnutí do kuchyně. A to doslova do kuchyně garsonky.

Jak vidno, imaginativní garsonka může vzniknout i kdesi na dvorku u okapu – foto ze zkoušky představení, mimo divadlo

Po mé kritice určitých kontroverzních údajů v divadelním programu – průvodci v Ponci, jsme se tentokrát žádné průvodní tiskoviny nedočkali. U podobné tvůrčí dílny, tedy ještě neusazeného představení, je to vcelku logicky pochopitelné.

Na svých internetových profilech tvůrci předcházejí „Garsonky“ touto statí: „Dva lidé čekající na změnu. V jejich vypiplaném mikrosvětě poletují paprsky trajektorií, které se vzájemně nikdy neprotnou. Jsou hladké, oblé, pomalé, jindy ostře a rychle řežou vzduch na jednotlivé střepy. Jejich prostor je jimi celý počmárán. Obklopeni pohodlím domova neví si náhle s ničím rady. Vše kolem je milé a bezpečné. A přitom neúnosně těžké a nesnesitelně snadné. Toto trvání je třeba změnit. Rázně a radikálně. Rozhodně! Teď!!! Ale změna nepřichází…“

Veronika Knytlová a Martin Talaga ještě při zkouškách

Bude toto naplněno? Nalezne divák to, co se snaží tvůrčí tým nastolit? Dokážou to obě strany – po „absolvování“ celého představení – lépe definovat? Nejen tyto otázky jsem si kladl před zahájením v nabitém malém sále ARCHY.

Hned zpočátku se musím čtenářům omluvit. „Garsonky“ sice z devadesáti procent stojí, padají i místy leží s výkony dvou titulních protagonistů – Veroniky Knytlové a Martina Talagy. Divák se v průběhu večera však setkává ještě s úvodní půvabnou rolí uklízečky. A dočkává dvou mužských malých, leč podstatných, úloh (de)montérů. Jejich představitelé nám však zůstali utajeni. Asi tou absencí programu? Inu, i desítky let se klaníme neznámým vojínům. A tak tedy poklona úvodem „neznámým představitelům“.

Opět Martin a Veronika během zkoušek – ta kytka v představení byla trochu jiná 🙂 , nikoli stromeček!

Možná, že jsem očekával větší apel na existencionální notu? Možná si představoval scénické pojetí více vykonstruované?

Samotné představení „Garsonek“ však předčilo očekávání. Strhující taneční pohyb. Místy (záměrně?) úsměvně karikující volné sestavy gymnastek či obdobné jízdy krasobruslařek. Ohromný gejzír scénických nápadů. Jejich bezprostřední rozvíjení. Oscilující kontrast mužského a ženského (mikro)světa. To jsou zřejmě ty nejdůležitější pocity z téměř hodinového zážitku. A samozřejmě, skvělé výkony protagonistů. A v neposlední řadě i skvěle ilustrující a burcující záměrně monotematická hudba Martina Tvrdého.

Garsonka na malé scéně Divadla Archa

Co mne zaráželo? Možná méně hravých motivů, jakým bylo počáteční proměnění se čajového pytlíku v myšku… Nebo naopak? A zejména pak režijní neujasněnost, co ztvárnit pouze mimicky a co s reálnými rekvizitami. Zpočátku jsem tak chápal oddělení snů, plánů a reality. Což se v průběhu večera ukázalo mým omylem. Ale myslím si, že kupříkladu „mobilování“ s imaginárním mobilem by bylo určitě atraktivnější než s tím skutečným, trojrozměrným…

Hlavním rysem celých „Garsonek“ je osamělost v nás. Až sžíravě marný pocit míjení se. Věčný konflikt snů a plánů s krutou realitou. Ale i zároveň hledání krásy ve všednosti. Pocit, zda lze odpovědně přivést na svět děti do toho světa dnešního? A to se tvůrcům zdařilo v míře víc než přeplněné. A tak popřemýšlejte i vy o hledání cesty k sobě. Nalézání pozitiv i v (na první pohled) negativním světě. A ať to netrvá dlouho, ať kytka, která v „Garsonkách“ nahrazovala kalendář i hodiny, neuvadne!

V takové divadelní garsonce se dá i fotit mobilem!

»GARSONKY«

Tvůrčí tým:

Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková

Režie: Jiří Havelka

Tančí: Veronika Knytlová, Martin Talaga

Scénografie: Dragan Stojčevski

Light-design: Karlos Šimek

Hudba: Martin Tvrdý

Produkce: Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa

Foto: Mind Move (z exteriéru), Martina Vaňková (z představení)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

YVONA KREUZMANNOVÁ v PONCI

Kdy? Již v první květnové pondělí!

Formát setkání „P39_meets_?“ odkrývá taje kulturního a podnikavého pražského podhoubí a nahlíží pod pokličku různých institucí. Ukazuje, jak zajímavé projekty se v našem okolí vytvářejí a seznamuje s lidmi, kteří za nimi stojí.

Hostem první talkshow bude Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka organizace Tanec Praha zastřešující taneční divadlo Ponec. Kolik práce obnáší uspořádání festivalu, který se nazývá tanečním Pražským jarem? Kdo je pro ni vzorem na poli zahraničních tanečních institucí?

6. 5. 2019 v 19.00

https://www.facebook.com/events/2259058454307638/

Vstupné je dobrovolné, doporučená cena 100 Kč.

TANEČNÍ MAGAZÍN