Dvě derniéry v ALTĚ a PONCI

Studio ALTA upozorňuje: Projekty Petry Tejnorové a Terezy Ondrové „Pojďme na tanec“ a „Nothing Sad“ v Praze v druhý prosincový týden naposledy!

Po dvou letech intenzivního uvádění se představí v Praze naposledy dva taneční projekty režisérky Petry Tejnorové, „Nothing Sad“ 11. prosince ve Studiu ALTA a „Pojďme na tanec“ 12. prosince v divadle PONEC.

Oba projekty spojuje, kromě jména režisérky, také osobnost tanečnice Terezy Ondrové, která patří k vůdčím postavám současné české scény. Stabilně, dá se říci, že již po 15 let. V představení „Pojďme na tanec“ si zahrála také známá česká herečka Halka Třešňáková, pro kterou byla spolupráce příležitostí, jak se vrátit k nonverbálnímu divadlu, ze kterého původně vychází.

Pojďme na tanec“, tělesný dokument o současném tanci, jehož cílem je přiblížit co nejvíce divákům tuto v ČR stále málo známou, avšak široce pochopitelnou a v neposlední řadě i veskrze zábavnou uměleckou formu, byl s úspěchem uveden v mnoha českých regionech či na Slovensku a v anglické verzi ve Velké Británii, Německu a Itálii.

Tvůrci projekt označují za „stručný manuál pro vystrašené diváky, neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout ,návod´ na překonání strachů.“ Počáteční inspirací byla otázka, zda se abstraktní tanec dá vysvětlit a pochopit. Výsledek, na němž se kromě režisérky autorsky podíleli i všichni účinkující (Tereza Ondrová, Halka Třešňáková, Helena Arenbergerová, Martin Talaga a Helena Araujo), kombinuje živelný tanec s mluveným slovem. Osobní zpovědi se střídají s přednáškovými motivy a tanečními ukázkami, kterým nechybí nadhled, ironie a humor.

Úvod do nevypočitatelného světa současného tance se zkrátka nad očekávání vydařil.”, zhodnotila představení kritička Lucie Kocourková v magazínu Opera Plus.

Nothing Sad“, o poznání intimnější taneční trio, bylo premiérově uvedeno na festivalu 4 + 4 dny v pohybu v říjnu 2017. Dále byl projekt uveden mimo jiné na festivalech Malá inventura či Pražské Quadriennale v sekci PQ+. Derniéra proběhne v obsazení se slovenským tanečníkem Danielem Račkem namísto Nathana Jardina.

Tematicky se projekt inspiruje esejí astronoma J. Keplera „O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o ničem“. A také hrou s energií, fyzičností a organizací… Fyzikální zákony a chemie určují náš svět, stejně jako nás utváří naše minulost a paměť. Energie rozvíří vlnové délky jak tance, tak představivosti. Pohyb, tělo, tanec vnímáme v daném okamžiku – je tu a najednou není, zmizí navždy pryč. Existoval vůbec? Tři těla v prostoru, jejich náhlé uspořádání, neustálá změna hmoty a tvarů jako spouštěč vzpomínek, emocí a obrazů. Kolik života můžeme vtlačit do jediného zamrzlého okamžiku?

Z inscenace „Nothing Sad“

Uznávaná taneční kritička Lucie Kocourková shrnula představení takto: „Nothing Sad je hrou s pohybem, která uspokojí diváka naladěného na proměnlivost dynamiky pohybu a schopného vnímat čistý pocit, nikoli hledat význam. Protože i když byly motivace intelektuální, výsledek je čistě emoční a analýze se vzpírá.“

Neváhejte a využijte poslední šance vidět tato ojedinělá představení.

Foto: Archiv Studia ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

S PONCEM do »Jámy lvové«

Duet i duel choreografek a performerek Sabiny Bočkové a Johany Pockové na kontroverzní téma

PONEC – divadlo pro tanec přináší záhy po oslavě výročí 30 let svobody na jeviště duet choreografek Sabiny Bočkové a Johany Pockové „Jáma lvová”, ve kterém se mladé tvůrkyně zabývají tématem manipulace v osobní, společenské i politické rovině. Premiéra, jíž předcházel výzkum médií, politického populismu a jejich manipulativních sil, bude uvedena v úterý 3. prosince od 20.00 hodin a její dramaturgie se chopil oceňovaný tvůrce Viktor Černický.

„Chtěly jsme se skrze tanec zabývat tématem, které není osobní a má širší společenský dosah,“ říká Johana  Pocková a dodává: „Mědia a jejich manipulativní moc jsou tématem, které v nás vyvolává neklid a nejistotu, chtěly jsme proto pochopit, jaké to je vstoupit do této pozice a zakusit mediální mechanismus.

Obě performerky v díle balancují na hranici mezi zábavou a zvrhlostí, přecházejí od manipulace diváka k sebemanipulaci a oscilují mezi rolemi vůdců a rolemi obětí. Vtahují sebe i diváky do symbolické jámy lvové, která je zde metaforou nejistoty a nejednoznačnosti. „Název ‚Jáma lvová‘ evokuje emočně vypjatou situaci, ve které se musíme konfrontovat s vlastními postoji vůči nastolenému tématu,“ vysvětluje Pocková, „oproti jejímu biblickému obrazu zde však nejde o neměnný božský zákon, existující nezávisle na lidech, ale o dialog mezi námi a diváky, v němž vzniká možnost reflexe,“ uzavírá. Obě tvůrkyně zde s nezvyklou lehkostí a významovou otevřeností procházejí skrze všeobecně známé figury sociálně-kulturních referencí a vytváří široký prostor pro vlastní interpretaci, kritické myšlení a zaujetí osobního postoje.

Johana Pocková se spolu se Sabinou Bočkovou potkaly v projektu Miřenky Čechové & Tantehorse s názvem „!O! Family Therapy”, který se zabýval tématem duševních nemocí a byl jakousi laboratoří pro mladé tvůrce. Inscenace „Jáma lvová” je jejich prvním společným autorským počinem.

Více na www.divadloponec.cz

Foto: Vojtěch Brtnický 

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

V divadle PONEC trilogie konec

Spitfire Company uvede závěrečný, konkrétně třetí, díl trilogie „Constellations“! Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Never Sol v akci. To vše v režii Petra Boháče.

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje premiéru posledního dílu trilogie „Constellations“ s podtitulem „My Son Looking to the Sun“. Ta proběhne 25. a 26. listopadu 2019 od 20.00 v pražském divadle Ponec. Na scéně se tentokrát setkají tři výrazná umělecká jména: tanečnice Miřenka Čechová a Markéta Vacovská s hudebnicí Sárou Vondráškovou aka Never Sol. Třetí část trilogie se zaměří na procesy, v nichž se člověk uzdravuje pomocí očistných rituálů, které v konečném důsledku mají za cíl zrodit „nového člověka”. Soubor navazuje na oceňované předchozí díly „Before I Say Yes“ a „Time For Sharing“. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji v síti GoOut. Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.divadloponec.cz.

Spitfire Company se v novém představení inspirují mimo jiné rozhovorem Martina Heideggera z roku 1966, ve kterém se filozof po dvaceti letech mlčení poprvé vymezil vůči kritice svého angažmá v Hitlerově NSDAP. Rozhovor ovšem dodnes zachycuje originální náhled na stav světa. „Heidegger před svou smrtí řekl: ‚Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit,‘ aniž by dodal, jak příchod takového Boha bude vypadat,” přibližuje svou inspiraci umělecký šéf souboru Petr Boháč a doplňuje: „Když se dívá ke slunci dítě a dospělý, každý z nich vidí něco jiného. Kde dospělý zahlédne zkázu, může dítě vidět nový začátek. Toto znovuzrození v sobě vždy obsahuje něco ďábelského.“

Constellations III.“ budou v návaznosti na první dvě části trilogie postaveny na silné hudební složce. V představení vystoupí jak zakladatelka Spitfire Company, performerka Miřenka Čechová, tak tanečnice Markéta Vacovská. Ta získala za svá sólová představení tři ceny Divadelních novin, mezinárodní cenu Herald Angel Award či dvě nominace na mezinárodní ocenění Total Theatre Award. Poprvé bude se souborem spolupracovat hudebnice a skladatelka Sára Vondrášková aka Never Sol. Rozšíří tak řady výrazných jmen, které připravují pro představení Spitfire Company původní hudbu (Orchestr Berg, Lenka Dusilová nebo Martin Tvrdý).

»Constellations III. My Son Looking to the Sun«

  1. a 26. listopadu 2019 ve 20.00

Ponec – divadlo pro tanec, Husitská 24a, Praha 3

Vstupné: 195 / 250 Kč

Předprodej vstupenek v síti: bit.ly/Constellations3

FB událost: fb.com/events/2381076638809697/

Trailer: https://youtu.be/7wJAw6F3JKk

 Režie: Petr Boháč

Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová

Hudba: Sára Vondrášková

Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková

Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk

Kostýmy: Petra Vlachynská

Zvuková konzultace: Martin Tvrdý

Produkce: Bára Repická

Zahraniční produkce: Tereza Havlíčková

PR a tiskový servis: Eliška Míkovcová

Koprodukce: Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Hessischen Staatsballetts Darmstadt

Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti

Petr Boháč je režisér, scénograf, vystudovaný odborník na českou literaturu. Domovská skupina Spitfire Company, kterou založil společně se svou ženou Miřenkou Čechovou, sídlí v Praze s přesahem do mezinárodního kontextu. Několik jeho režií obdrželo mezinárodní i tuzemská ocenění jako například The Herald Angel Award, Aerowaves Priority Companies 2014, Ceny Divadelních novin, Ceny festivalu Next Waves, Ceny České taneční platformy. V současnosti je také dramaturgem Divadla Paláce Akropolis zaměřující se na cross-over projekty a uměleckým šéfem Mezinárodního festivalu Nultý bod.

Miřenka Čechová je česká performerka, choreografka a režisérka. Získala Ph.D. v oblasti režie fyzického divadla na HAMU v Praze. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než 25 produkcí: „Miss Amerika“ (2018), „Konec člověka“, „Doba z druhé ruky“ (2018), „Fragmenty milostných obrazů“ (2017), „Opera and the French Revolution“ (2016, režie) pro Operu Lafayette, Lisner Auditorium ve Washington DC a Rose Hall v Lincoln Center New York, „Lessons of Touch“ (2015, koncept, režie), „Sniper’s Lake“ (2015, režie, choreografie), FAiTH (2014, režie, choreografie a tanec), „Krevety à la Indigo“ (2013, režie), S/He is Nancy „Joe“ (2012, koncept, choreografie a tanec) ad.

Markéta Vacovská je performerka a choreografka, absolventka AMU v Praze – obor pantomima. Se Spitfire Company spolupracovala například na projektech: „Constellations I.“, „One Step Before the Fall“, „Bad Clowns“, „Procesy 10/48/7830“, „Nedotknutelní“, „Krevety á la Indigo“ a jiné. Za projekt „One Step Before The Fall“ získala ocenění Tanečnice roku 2013 v rámci festivalu Česká taneční platforma a Cenu divadelních novin za choreografii a tanec. Představení bylo zařazeno mezi TOP20 evropské taneční platformy Aerowaves 2014.

Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, je česká zpěvačka, producentka a skladatelka. Její hudba se nese v melancholických náladách a zvuk její tvorby je založen na analogových syntezátorech a zpěvu. Zatím poslední album „Chamaleo“ vydala na podzim 2018, kdy vyšlo pod hlavičkou Supraphonu. Deska byla nominovaná na cenu Anděl za rok 2018 v kategorii sólová interpretka.

Spitfire Company je progresivní české divadelní uskupení obdrželo několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Spitfire Company se kontinuálně věnují dvěma hlavním tematickým linkám. Za prvé reflektují současné i v minulosti zakoušené palčivé společenské otázky: V tomto duchu se nesly inscenace jako „Proces -… o Miladě Horákové“, „Konec — člověka“, „Doba z druhé ruky“, představení, které vzniklo na základě díla běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, „ČEZko Forever“ o tajně pořízených nahrávkách lobbingu největší české firmy či „Antiwords“ inscenované na základě Havlovy jednoaktovky „Audience“. Druhá linie je mnohem introspektivnější, poetičtější, zabývající se jemnými záchvěvy lidské psychologie, konkrétní životní tragédií nebo prožíváním krásy všedního dne. Mezi ně patří úspěšně mezinárodní projekty „One Step Before the Fall“, „Vypravěč“ anebo „Animal Exitus“.

Projekty Spitfire Company jsou podporovány v letech 2018-2020 víceletým grantem ve výšce 1 400 000 Kč.

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Šepkajúcí fantóm“ JANYPKA a vnitřně expresivní BOČKOVÁ

Další pozoruhodný titul v pražské ALTĚ. █ Nekonvenční expedice za hranice snů, představ i paranormálních jevů. █ Šepot až extrémní – na hranici srozumitelnosti a sdělnosti. █ Vytížená interpretka. █ Je svět objektivní? █

Řada, nikoli až tak vousatých a vrásčitých, pamětníků si nemohla nevzpomenout na slavný film slovenského režiséra Andreje Lettricha „Šepkajúcí fantóm“. Kde? V pražském holešovickém Studiu ALTA, při dlouhé úvodní expozici představení „SONG LINES: expedice 97/18“. Tomáš Janypka se totiž šeptem svěřoval, za jakých okolností představení vznikalo. Chápu jistou intimitu situace, touhu po navození spíše vnitřního, subjektivního monologu, ale… Hlavnímu protagonistovi nebylo téměř rozumět!!! Neměl mikroport, mluvil – tedy šeptal – v neustálém pohybu. …a tak nakonec mohl divák pouze lovit určité slabiky. Výjimečně slova. Je to velká škoda. Ten text měl pro následující představení důležitý význam. A v neposlední řadě je slovenština krásným, zvukomalebným jazykem, který si bezesporu zaslouží reprezentativnější a luxusnější prezentaci.

Na rozdíl od fotografických snímků ze zkoušek či premiéry došlo při mnou sledované repríze (5. listopadu) k obměně kostýmů. Myslím, že určitě napomohly celkové atmosféře a vyznění celého večera.

SONG LINES: expedice 97/18“ je představením dvou plnohodnotných partnerů. Tomáš Janypka si vybral Sabinu Bočkovou, s níž již měl jevištní partnerské zkušenosti z doby nikoli tak vzdálené. Tato tanečnice a performerka patří mezi nejvytíženější interpretky se širokým žánrovým záběrem a rozpětím. Sám jsem ji v této a minulé sezóně viděl na divadelních prknech třikrát. Vždy v duu s Johanou Pockovou. Jednou v karlínském Přístavu. Podruhé na ouvertuře divadelní sezony v Divadle PONEC a potřetí v aktuálním dvojitém představení v divadle AKROPOLIS na téma manipulace a cenzury médií. Tento nejnovější ambiciózní titul prezentuje Janypku i Bočkovou ve spíše intimnějším duchu. Dává vyznít jejich vnitřnímu světu i reakcím na ten vnější, pouze zdánlivě objektivní.

Dvojice protagonistů se po celých padesát minut představení pohybuje v mírnějším tempu. To dodává celé inscenaci meditativní nádech, pocit pohroužení se do sebe sama.

Pomalejší rytmus ovšem neznamená menší fyzickou náročnost „SONG LINES: expedice 97/18“. Hlavní síla celého představení je ve vnitřní expresi. Tu mistrně dovádí k vrcholu obzvláště Bočková.

Samostatnou kapitolou je v tomto případě hudba. Myslím si, že je citlivě vybraná i vnímavě použitá pouze v určitých pasážích večera. Navíc, částečně doplněna i zpěvem účinkujících.

Mám za to, že Studio ALTA tentokrát představilo „federálně česko-slovenský“ titul, který se může stát na delší dobu opěrným bodem jeho dramaturgie. A stálicí jeho repertoáru.

(Psáno z reprízy v úterý 5. 11. 2019)

TOMÁŠ JANYPKA/SABINA BOČKOVÁ (SK/CZ):

»SONG LINES: EXPEDICE 97/18 /«

Koncept: Tomáš Janypka

Autoči/Performeři: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)

Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)

Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)

Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)

Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)

Výroba kostýmu: Eva Judová

Produkce: SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.

Poděkování: Dominique Boivin

Projekt vznikl ve spolupráci s: Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr.

Tento projekt bol podpořen z veřejných zdrojů Fondu na podporu umenia.

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

NOC DIVADEL ke 30. výročí sametové revoluce

Nezadržitelně se blíží třetí listopadová sobota a s ní i tradiční divadelní svátek. Stranou nezůstane ani taneční scéna PONEC.

Třetí listopadová sobota bude opět patřit největšímu divadelnímu svátku v celém roce. Sedmý ročník Noci divadel – tentokrát s tématem „Divadlo a svoboda“ – proběhne 16. listopadu 2019, v předvečer 30. výročí sametové revoluce. Do akce se zapojí přes 100 divadel, souborů a institucí z více než 30 českých měst. Divadla opět nabídnou netradiční programy jako noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuze a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné. Koordinátorem akce je Institut umění – Divadelní ústav. Program jednotlivých divadel najdete na www.nocdivadel.cz.

A takto také loni probíhala Noc divadel v Klicperově divadle, v Hradci Králové

Největší divadelní svátek v Evropě opět nabídne nevšední zážitky, každoročně připravované speciálně pro tuto příležitost. Nabitý program s tématem sametové revoluce si každá scéna zorganizovala po svém. Ostravská divadla se spojila a nabídnou cyklus „vaňkovských“ jednoaktovek. Divadlo Petra Bezruče, společně s Národním divadlem moravskoslezským a Studiem G tak nabídnou kromě Havlovy Audience také Příjem Jiřího Dienstbiera a Arest Pavla Landovského. Divadlo Šumperk odhalí pomník k 17. listopadu a po procházce k lavičce Václava Havla uvede autorské představení #MateHoleRuce. Táborské Divadlo Oskara Nedbala nabídne mimo několika koncertů a představení také výstavu Můj rok 89‘. Městské divadlo Zlín připravilo komentovanou procházku s Rosťou Markem nazvanou Divadlem pracujících po stopách Občasného fóra. Pražský Činoherní klub uvede scénické čtení Havlovy hry Protest. Národní divadlo v Praze přichystalo tematickou procházku s podtitulem Podoby svobody v Anenském areálu či dílnu pro teenagery Svoboda slova, která se zaměří na práci s textem. Pražské Divadlo Komedie uvede ve foyer výstavu Divadlo a revoluce a besedu Sametová divadla s Liborem Vodičkou a Bárou Štěpánovou. Institut umění – Divadelní ústav připravil vernisáž výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 a hravou bojovku pro děti a rodiče Svoboda: Dá se to jíst?. Moravské divadlo Olomouc připravuje inscenaci Samet a výstavu fotografií. Divadlo na Cucky nabídne moderovanou diskuzi O vývoji české společnosti od roku 1989 a scénickou črtu Podvečer v listopadu na motivy knihy Jací jsme dnes Jaroslava Spurného. Městské divadlo Varnsdorf uvede hokejovou odyseu pro celou rodinu nazvanou 2:0 4:3Experimentální prostor NoD přichystal scénické čtení i speciální vydání improvizace souboru 11:55 s titulem Demokracie není bordel. Některé z těchto programů podpořil Institut umění – Divadelní ústav v rámci speciální výzvy k Noci divadel.

Sedmý ročník této divadelní události tak nabídne diskuze s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednášky, výstavy, instalace, představení a další akce na téma „Divadlo a svoboda“. „Souběh letošní Noci divadel s demonstrací ,Venku je hezky‘, pořádanou 16. listopadu spolkem Milion chvilek pro demokracii, otevřel pro divadla další možnost vyjádřit se k současné společenské situaci a také programové možnosti. Některé soubory – jako například Jihočeské divadlo nebo divadlo Ponec – se rozhodly demonstraci do programu přímo zařadit. Mnohá pražská divadla zohlednila demonstraci úpravou svého programu, například posunem do večerních hodin,“ vysvětluje Martina Pecková Černá za organizátory Noci divadel.

Česká Noc divadel je součástí mezinárodního projektu European Theatre Night, který v roce 2008 odstartovala chorvatská Noc Kazališta. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. Počtem zapojených divadel i návštěvností je česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, největším projektem v rámci European Theatre Night.

Webové stránky: www.nocdivadel.cz

Facebook: www.fb.com/nocdivadel

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak tančí kráva?

Divadlo PONEC přináší zajímavý projekt -„ Kozí kraviny”

PONEC – divadlo pro tanec uvede v neděli 3. listopadu od 16 hodin nový projekt autorské dvojice Bára Látalová a Tereza Říčanová. Inscenace s názvem Kozí kraviny  je duetem autorek i dialogem mezi krávou a člověkem, určeným pro děti i rodiče. Poukazuje na aspekty lidského těla, které mají co do činění s fyzickou prací, i vědomím toho, co je v životě podstatné. Spojuje pohybovou i výtvarnou složku a hravě zapojuje dětské publikum. Inspirací byla skutečná kráva Malina a děti se zde skrz pohyb dovědí, jaký život toto zvíře žije. Co jí? Co jí dělá radost? Čím slouží ona nám a my jí? 

Kráva je obrovské zvíře, funící teplé tělo, kamarádka,“ říká Tereza Říčanová, která žije s rodinou na venkově a kromě toho, že ilustruje dětské knihy, dojí denně krávu z plemene Jersey. „Každodenní život s krávou se pro mě stal natolik silným zážitkem, že mi už přestal štěteček a papír stačit a postupně jsme tak začaly s Bárou tančit divadlo o krávě.“ dodává Říčanová.

Tereza maluje, kráva ji miluje a já si moc ráda listuju Terezininýma knížkama. Tereza má krávu i ve svém těle, tančíme spolu pro krávu i o krávě a jíme domácí sýry a mléko, které Tereza vyrábí každý den.“ uzavírá Bára Látalová.

Otevřený ateliér pod stejným názvem – Kozí kraviny – uvedl festival TANEC PRAHA 2019 jako koproducent této inscenace. Tanečnice, choreografka a pedagožka Bára Látalová v něm poprvé vyzkoušela pohybový materiál v souhře obou autorek a navázala tak na zkušenosti z předchozí tvorby, z níž zvláště Karneval zvířat slaví úspěchy po celém světě již 6. sezonu. Repríza představení se bude konat 5. prosince a bude spojena s Mikulášskou besídkou.

PONEC – divadlo pro tanec je otevřený prostor pro současný tanec a pohybové divadlo, jehož posláním je podporovat nezávislou taneční scénu a její přesahy k jiným žánrům. Celoročně uvádí inscenace tuzemských i zahraničních umělců. Ročně se zde odehraje na 200 akcí. Je členem prestižní sítě evropských tanečních domů EDN – European Dancehouse Network – a je aktivní i v řadě dalších projektů a networků za podpory programu Kreativní Evropa.

Více na: www.divadloponec.cz

Foto: Michal Hančovský 

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Generace X – dílo o přelomu dvou epoch i o svobodě

Oceňovaná tanečnice ve velkolepém projektu na prknech divadla PONEC

PONEC  divadlo pro tanec uvádí  21. 10. od 20 hodin nový projekt Pulsaru s názvem Generace X. Choreografie Michala Záhory vyjadřuje pocity generace, jejíž dětství zformoval přelom dvou epoch a v současné době stojí na prahu páté dekády. Taneční představení vychází nejen z osobních vzpomínek samotného autora, ale rovněž ze životní zkušenosti a světonázoru dvacítky významných osobností narozených v letech 1979–1980 z oblasti umění, vědy i politiky. Premiéra je součástí rámcové akce „30 let tancem ke svobodě“ a tančí v ní oceňovaná Helena Arenbergerová.

Tvůrčí tým Pulsaru – Michal Záhora, Honza Malík a Tereza Krčálová – se rozhodl postavit taneční představení na osobních vzpomínkách, životní zkušenosti a světonázoru čtyřicátníků. Odbornou supervizi poskytl přední sociolog a ředitel společnosti STEM zabývající se průzkumem české společnosti, Martin Buchtík.

Generace X se utvářela v rozvolněném společenském ovzduší a podle slov sociologa a patrona projektu pana Buchtíka jde o generaci přelomovou, pro kterou je pojetí svobody významným životním tématem (na rozdíl třeba od sociální rovnosti).

 „Předpokládali jsme, že výpovědi budou osobitou reflexí,“ popisuje přípravnou fázi autorka námětu a konceptu díla Tereza Krčálová
a dodává:  „a že vedle styčných bodů, propojujících tuto generaci, se objeví individuální momenty, které si budou protiřečit, budou se pohybovat v širokém spektru. Z jednotlivých střípků vznikla mnohoplošná struktura zajímavá svou rozmanitostí a přitom jednotou.“

Taneční sólo ztvární interpretka Helena Arenbergerová, na české půdě velmi oceňovaná tanečnice s výraznou mezinárodní zkušeností (Cena za nejlepší intepretaci 2000, cena Tanečnice roku 2008 a 2017, nominace na Cenu Thálie 2008). Výsledné představení, zachovávající si minimalistický tvar, stojí vedle objevné choreografické práce na jejím tanečním výkonu a na osobité hudbě hudebníka a zvukového umělce Tomáše Procházky. V rámci večera proběhne rovněž sociologický happening Martina Buchtíka, mimo jiné o způsobu formování kulturní generace.

Více info na www.divadloponec.cz nebo www.praguepulsar.cz

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN