Radim Vizváry – Taneční magazín

Laternovský Baron Prášil

Velké výpravné dobrodružství, fantazie podrývá autority a je tvrdě trestána

dubna 2026 měla 2. premiéru inscenace Baron Prášil ve Stavovském divadle.Tato velkolepá dobrodružná výprava propojuje dokonalý tanec (Miřenka Čechová, choreografka a režisérka) a mimiku, novocirkusovou akrobacii, zpěv, hraný film, animaci, hudbu, loutkohru i vizuální a další efekty.

„Jak je známo, Baron Prášil je zosobněná schopnost sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky. I kdybychom nechtěli, začnou nás napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snědeným koněm“… říká dramaturgyně Martina Kinská. A dodává: „Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.“

Fantazii tvůrci opravdu rozvinuli, představení je vhodné pro děti a myslím, že je bude fascinovat, takové divadlo si děti musí zamilovat.

Už samotný nástup barona Prášila (Radim Vizváry) na scénu je veselý, s obrovským kufrem svých historek samozřejmě spadne a všechny příběhy se doslova vysypou ven. Tím také brzy přitahuje pozornost dítěte, ačkoliv si sám bezstarostně svačí. Jenže matce holčičky (operní pěvkyně Markéta Cukrová, která ztvárňuje jak matku, tak soudkyni) se tento podivný člověk nezdá.

A tak přichází zatykač a soudci.

Postava barona Prášila je v podání Radima Vizváryho skutečně potěšením pro diváka, který ocení dokonalost mima. Jeho účes je opět nepřehlédnutelný. Neocenitelná je scéna, kdy šedá policie barona zatýká – jejich potyčka je přehlídka dokonalých pohybů dvou mimů a jejich gest, vůbec nejlepší možná. Kostýmy (Simona Rybáková) nenechají diváka rozhodně chladným. Už podivně střižená saka, která nesedí, každá strana jinak dlouhá, ukazují směšnost akorátní pravdy bez fantazie a hloupých obvinění a nesmyslných zajetých postupů a stereotypů vystrašené byrokracie. Jenže úředník je všemocný. A kostým hlavní soudkyně – o tom se už nedá s vážností hovořit vůbec. Dokladuje upjatost, strnulost a směšnost bílých límců a zajetých modelů myšlení celé společnosti. Jenže – rozhoduje o osudu jiných lidí. Zatímco baron Prášil si občas zvesela zlehka načechrává svůj frak…, ale je poslán do vězení, mrtvolná a ustrnulá soudkyně vynáší rozsudek nad jeho životem. Pro dospělého diváka je zase tento okamžik, řekla bych, důvodem k zamyšlení nad hrůzou, že mnozí lidé opravdu po staletí nevinně umírají za své i pokrokové názory.

Petr Boháč (námět, scénář, režie společně s Miřenkou Čechovou) vysvětluje: „Důležitost prášilovské persony spočívá v tom, že je to někdo schopný podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, jak to doopravdy bylo. Nejde o to, zda si dotyčný vymýšlí nebo ne, ale znejistí pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost nespoutanosti a revolty je navýsost aktuální, všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru nebo výběru. Ale baron Prášil si s protokolem nedělá žádnou starost.“

Tuto myšlenku Radim Vizváry vskutku překrásně ztvárnil, když stojí při obžalobě u soudu, houpe si stolečkem a v klidu svými pohyby vyjadřuje souhlas s obžalobou a naprosto nezúčastněně a znuděně jí naslouchá, samozřejmě do rytmu hudby.

Člověk doslova otevírá pusu při čísle rejnoka, plavně se vznášejícího u stropu a sloužícího také jako rekvizita pro novocirkusového akrobata. Ladnost a plynulost pohybů, kdy je dovedně toto umocněno záclonou s plovoucími rybkami vytváří obraz, kdy je divák ohromen ladností a krásou pohybu.

Dále je tu tango s nebezpečným býkem v nadživotní velikosti a smrt býka. Anebo to přežil?

Vtipně je podaná scéna umírající labutě (Nikol Márová), v podání barona Prášila se totiž z umírání probírá a naopak vyučuje barona tanci…

Skutečnou hororovou scénu můžeme prožít s baronem, který je ve vězení a setká se s rozzuřeným kabátem. Tady divák ustrne znovu, není mi jasné, jak bylo efektů dosaženo, ale kabát se opravdu samovolně pohybuje a pěkně zuří.

Závěr představení je jaksi příznačný i přízračný. Od stropu se vznáší smyčka, do které obratně naskakuje akrobat, ale…. byla pro barona Prášila, který se nehodil se svou pravdou a fantazií a ohrožoval tak autority? Právě v rámci fantazie se to tak dá chápat. Tanec a hudba uzavírá celou tuto životní knihu barona Prášila, plnou neuvěřitelných příběhů.

Co dodat závěrem, je to jedna z nejlepších inscenací, které jsem v poslední době viděla. Excelentní výkon Radima Vizváryho, překrásně zpracované efekty, téměř se rovnající efektům z Hollywoodu, takovou atmosféru můžete zažít naživo jen v divadle, tak neváhejte a spěchejte prožít jedno velké dobrodružství s baronem Prášilem!

Inscenace přináší divákovi překvapení, scény se dokonale střídají s filmovou projekcí, loutkohrou a umělci, kteří doslova vstupují do filmového plátna a splývají s obrazem, světelnými efekty, to vše vytváří dojem jakési říše fantazie, která se nedá nikde jinde zažít než v divadle, doslova můžeme fantazii hmatatelně cítit a zažít. Pohyb, hudba, zpěv, excelentní výkony umělců, zajímavé kulisy, filmová projekce, směšné a výstižné kostýmy, novocirkusové akrobatické číslo, taneční čísla, loutky bunraku (forma tradičního japonského loutkového divadla), zkrátka každý si vybere to své a děti musí žasnout. Jsem si jistá, že Baron Prášil v nich zanechá navždy silný dojem.

Foto: Archiv Laterna magika

Eva Smolíková

Taneční magazín

Baron Prášil

Laterna magika přináší střet světa umění a racionálního světa

Blízká budoucnost. Země kdesi uprostřed Evropy, země, v níž se tvrdě postihuje vše, co je vymyšlené – tedy nejen lež, nýbrž také pábení a fantazie. Ohrožují totiž jasně dané, měřitelné kategorie a podrývají moc. A možná zdánlivě paradoxně až příliš poukazují k podstatě, pravdě.

Ale právě zde se narodil chlapec, který vstoupí do historie jako baron Prášil, právě sem se vrátil z dlouhých cest a právě zde otevírá kufr plný knih, v nichž sepsal svá dobrodružství. Nevyřkne jediné slovo, přesto vypráví historky o tančení tanga s rozzuřeným býkem či záchraně létajícího rejnoka před urputnými rybáři. A v důsledku svých příběhů se baron Prášil dostává k soudu. Ale jak obstát před soudem, který nechce naslouchat? A jak vůbec chtějí soudit fantazii?

Multimediální inscenace propojuje filmové projekce s komiksem a velkorozměrnými i realistickými loutkami. Pestrost dotváří živá hudba a živá kresba, jež vzniká přímo v průběhu představení.

Dramaturgyně Martina Kinská o inscenaci

Baron Prášil – jeden z největších vypravěčů, které literatura zná. Nikoli jako autora, ale jako postavu. Je zosobněním schopnosti sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky, vystavět svébytný svět, v němž neplatí omezení důsledné racionality, svět, který není spoután tím, co je v obecném povědomí tzv. „možné“. Prášilův svět je tak mnohem barvitější, vrstevnatější a překvapivější… a co víc, je to svět, který se de facto stále rozšiřuje, jehož srdce tepe, který se nebojí humoru.

Baron Prášil totiž svojí fantazií umí vyprovokovat tu naši. I když bychom nechtěli, stejně nás začnou při jeho líčeních napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snězeným koněm. To je jedno ze specifik imaginace, že je ze své podstaty impulsem k dalším obrazům, k dění v naší mysli, že v sobě nese pohyb, neustálou proměnlivost a rozrůstání se, že ony obrazy v nás budí silné emoce. Oproti tomu jednoznačný, dogmatický výklad je stagnací, ustrnutím – vytrácí se z něj nádech. Rozvíjí se případně jen restrikce, které jej pomáhají udržovat a hájit, a v nás narůstá leda tak strach, obava a úzkost.

Imaginace je prostor svobody. A díky možnostem, které lze skrze ni prozkoumávat, je to dost možná jedna z nejpříhodnějších cest, jak pochopit podstatu mnohého. A jak možná pochopit i sám sebe, to, co jsem žil, co žiju, na co samotný rozum nestačí. Vyžaduje to však odvahu vydat se do neznáma, ponořit se i do příběhu někoho jiného, vnímat věci i z jeho pohledu a dovolit si snít. Zbavit se racionálního a neustále analyzujícího odstupu, alespoň na chvíli zahnat autocenzuru, kterou jsme si postupně vybudovali, protože přinášela jistotu opory v měřitelných kategoriích, nebo (ještě hůře) onen jediný možný výklad, onu jedinou možnost. Jistotu, která je vykoupena jakousi mrtvolností.

Miřenka Čechová a Petr Boháč se zcela vědomě hned na začátku práce na Baronu Prášilovi této jistoty vzdali, a to i rozhodnutím, že legendární vypravěč v jejich inscenaci nepronese jediné slovo… Od počátku přemýšleli v jevištních obrazech, v jakési, jak Petr říká, „polyfonní poezii poskládané z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek“. A tak nyní divákům nabízejí možnost nechat se alespoň na chvíli plně unášet imaginací, zažít okouzlení z ní a nechat ji v sobě růst. Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.

Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč o inscenaci

Jaké byly vaše inspirační zdroje pro inscenaci Baron Prášil?

Petr Boháč: Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, hravé poetiky Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu.

Miřenka Čechová: Odrazili jsme se od krásné zkušenosti s loutkami, kterou máme z inscenace Gulliverovy cesty v divadle ABC, a chtěli jsme pokračovat vizuálně narativním směrem a inspirovat se jak v objektech, které na jevišti ožívají, tak v možnostech filmu, jehož propojení s divadlem je pro Laternu klíčové, a také v možnostech živé kresby. Pro mě inspirace přichází také od konkrétních lidí, které jsme pro projekt oslovili. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří.

Proč se právě dnes vracet k příběhům a postavě barona Prášila?

Miřenka Čechová: Pro mě osobně je to střet mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění. Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli by publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy.

Petr Boháč: Myslím si, že je důležité si uvědomit důležitost prášilovské persony, někoho, kdo vlastní všechny předpoklady podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, „jak to opravdu bylo“. U takového charakteru nejde o to, jestli si vymýšlí, nebo nikoliv, ale o právo a možnost znejistit pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost a potřebnost revolty a nespoutanosti je navýsost aktuální. Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. A postava Prášila do toho vstupuje jako někdo, komu je to přinejmenším jedno, kdo si s daným protokolem nedělá žádnou starost. Taková postava miluje vyprávění, miluje své posluchače nehledě na to, jestli jeho vyprávění může být škodlivé. Vrátit se k baronu Prášilovi znamená připomenout si, že nezkrotná fantazie není dekorace ani únik, ale způsob, jak zahlédnout svět. Z toho všeho je patrné, že Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní.

Lze rozvést další témata, případně to, které je pro vás v Baronu Prášilovi zásadní?

Miřenka Čechová: Pro mě asi fakt, že jsme součástí celku. Že antropocén je neudržitelný. Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj odděleného, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv. Navíc tímto vlivem může nakazit především děti. Zákaz bavit se s těmi divnými slýchávají děti často.

Petr Boháč: Pro uvažování o vyprávění barona Prášila je důležité nezapomenout na vztah mezi společenským řádem vyžadujícím nezpochybnitelný zákon a fantazií, jež naopak předpokládá nejasnost a interpretační rozechvělost. V logice tohoto myšlení je nutné se ptát, jestli Prášilovo vyprávění není nebezpečné pro ty, kdo tvoří zákon, jestli v něm nespatřují lež. Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou váhou. Proto si myslím, že Prášilova fantazie a imaginace by mohla představovat pro určitý typ společnosti vážné riziko. Ani ne proto, že by vědomě klamal, nýbrž proto, že vytváří realitu mimo rámec spolehlivého ověřitelného zdroje. Proto jsme k Prášilovi vytvořili antagonistku, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v Prášilově knize jednu z hrozeb pro společnost.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

Baron Prášil je oslavou fantazie a nespoutané imaginace. Miřenka Čechová a Petr Boháč vytvářejí hravý, vizuálně podmanivý svět, kde se obraz, pohyb, hudba i loutky propojují v sugestivní divadelní zážitek pro diváky všech generací.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky

Jak říkal Josef Svoboda: „Laterna magika vyžaduje stále nové a nové myšlenky, nápady, novou technologii. Vyžaduje opouštět nalezené a pátrat v neznámu, stále znovu a znovu.“ Tato slova dokonale vystihují snahu Petra Boháče a Miřenky Čechové, kteří se svým přístupem a konceptem zavazují k pokračování v odkazu zakladatelů, Alfréda Radoka a Josefa Svobody. Klíčovou otázkou našeho dalšího vývoje je dramaturgické hledání se všemi tvůrci, které se zaměřuje na smysl a možnosti Laterny magiky v dnešní době.

Baron Prášil

Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč

Dramaturgie: Martina Kinská

Choreografie: Miřenka Čechová

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Jan Kučera

Světelný design: Tomáš Morávek

Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič

Rigging: Romana Stachovičová

Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova

Choreografie loutek: Amador Artiga

Kresba a animace: Galina Miklínová

Zvukový design a animace: Martin Hůla

Účinkují:

Baron Prášil: Radim Vizváry

Soudkyně: Markéta Cukrová

Labuť: Nikola Márová

Zapisovatelka: Galina Miklínová

Performeři: Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová,
Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha, Dalibor Lekeš

Hudebníci: Roman Zabelov, Jan Šikl

Premiéry 9. a 10. dubna 2026 ve Stavovském divadle

Foto: archiv Laterny magiky

Martina Sedláková

pro Taneční magazín

V PARKU

Laterna magika uvádí novou inscenaci

Městský park je místem, kde se odehrává nespočet příběhů. Můžeme je vidět každý den. Mladý pár si pod rozkvetlým stromem dává první polibek, paní se psem usměrňuje svého mazlíčka a školák mezi keři ztratil svůj nový fotbalový míč. A na té nejobyčejnější z obyčejných laviček se náhodou setkávají Josef a Zuzana. Senioři, které toho na první pohled moc nespojuje. Ale kdo ví, co mohou změnit tři odpolední setkání v parku…

Komorní inscenace, která propojuje prvky nonverbálního divadla a filmové poetiky, nahlíží s humorem a laskavostí na život seniorů. Osamělost stáří ustupuje do pozadí díky pantomimické komunikaci, ve které nechybí humor, drobné náhody ani malé lsti. Dialog beze slov odhaluje radosti i výzvy podzimu života a připomíná, že realita sice občas vstoupí do hry, ale přátelství má tu moc nás znovu postavit na nohy.

Autorské dílo o čtyřech účinkujících oslavuje každodenní okamžiky, které se díky lidské kreativitě a vzájemnému pochopení stávají výjimečnými.

Světové premiéry 4. a 5. listopadu 2025 v La Fabrice

V PARKU

Námět, scénář, režie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ladislava Petišková

Režie a kamera filmu: Jan Malíř
Choreografie: Marek Zelinka
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek

Účinkují:

Zuzana Hrzalová

Josef Kotěšovský

Halka Třešňáková

Teo Jeřábek

Ve filmu dále účinkují:

Jiří „Bilbo“ Reidinger

Julie Miadíková

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

První premiéra Národního divadla v La Fabrice vrací na jeviště nejen legendy Laterny magiky Zuzanu Hrzalovou a Josefa Kotěšovského, ale také její typické techniky kombinující živou hereckou akci s filmovou projekcí. Mám radost, že náš repertoár obohatí inscenace, která se s citlivostí věnuje tématu života seniorů.

Radim Vizváry, režisér inscenace a umělecký šéf Laterny magiky

K zásadním okamžikům mé práce v Laterně magice patří setkání se Zuzanou Hrzalovou a Josefem Kotěšovským na inscenaci Krajina těla. Bylo pro mě nesmírně inspirativní sledovat, jak se interpreti, jejichž těla nesou stopy času a zkušeností, dokáží v okamžiku návratu na jeviště proměnit. Jak v nich znovu ožívá vitalita, jak se vrací energie.

Z tohoto poznání se zrodila inscenace V parku, která je o seniorech, se seniory, ale nejen pro seniory. Nahlíží na stáří bez klišé a bez sentimentu, odkrývá jeho potíže, ale i ryzost, humor a moudrost. Ukazuje, že touha po životě a radost z něj mohou být silnější než tělesné limity. Že stáří je krásné tehdy, když je sdílené.

Laterna magika vždy byla místem setkávání – technologií a poezie, obrazu a těla, skutečnosti a snu. V této inscenaci se k jejím principům vracíme: film se na jevišti stává pro účinkující rovnocenným partnerem, otevírá obzory za horizontem, vytváří dialog s herci; obě složky vzájemně vytvářejí mikrokosmos inscenace.

Přeji si, aby tato poetická groteska přinesla divákům naději. Aby mladá generace poznala, že stáří není strašákem, ale etapou, do níž lze vstoupit s radostí a humorem. Aby starší diváci cítili, že jejich přítomnost, jejich příběhy a jejich zkušenosti mají stále nezastupitelnou hodnotu. Věřím, že právě v tom spočívá síla této inscenace.

Zuzana Hrzalová a Josef Kotěšovský o inscenaci

V roce 2022 měla premiéru inscenace Krajina těla. Josefe, vy jste tenkrát řekl, že se touto rolí loučíte se svou kariérou. Pak ale přišlo V parku. Čím vás tato nabídka přesvědčila pomyslný klaunský nos ještě nevěšet na hřebík?

Josef Kotěšovský: Když jsem se zařekl, že mou poslední inscenací bude Krajina těla, nevěděl jsem, že záhy po derniéře přijde Radim s nabídkou na Park. Stalo se to někde u piva, jen jsme si tak povídali, tam to Radim naťukl a mně se to líbilo. Ono jde i o to uvolněné prostředí. Kdyby mě nějak oficiálně pozval k sobě do kanceláře uměleckého šéfa a oznámil mi tuhle nabídku, tak by to taky bylo o něčem jiném. A tím zásadním samozřejmě byla možnost spolupráce se Zuzkou, to mě naprosto přesvědčilo.

Zuzko, jak to máte vy? Rozmýšlela jste se, anebo jste ihned kývla?

Zuzana Hrzalová: Vůbec jsem se nerozmýšlela. Já jsem byla moc šťastná, že mám tuhle příležitost a že mi dal Radim důvěru. I když jsem v té době ještě vůbec přesně nevěděla, do čeho jdu.

V Krajině těla jste mimo jiné také ztvárnili jednu z ústředních dvojic, tančili jste milostný duet, a to také v režii Radima Vizváryho. V čem všem se pro vás tyto dvě inscenace liší?

Josef Kotěšovský: Radim mi nabídl spolupráci na Krajině těla, a já jsem si dal podmínku, že do toho půjdu jen se Zuzkou. Znám ji dlouho a oba jsme „odchovaní“ Laternou, takže jsme měli už dříve společné projekty. Teď ale pracujeme spolu jinak – role jsou dramatičtější, přibyla komická poloha a musíme se navzájem potkávat i v konfliktnějších situacích.

Zuzana Hrzalová: V Krajině těla bylo hodně lyriky, snovosti a jemných, dojemných momentů. V Parku se naopak polohy pohybují nahoru a dolů – je to dramatické, milé i dojemné, takže repertoár emocí je širší a prostor pro hereckou práci větší než v Krajině těla.

Dramaturgyně Ladislava Petišková o inscenaci

Poetická groteska V parku nepředkládá divákům senzační příběh ani děj. Její námět je vzat z obyčejných okamžiků každodenního života. Duchovně navazuje na plátno inscenace Krajina těla, jehož široce pojatý záběr zahrnuje ztvárnění problematiky času, přírody a lidského věku. Na rozdíl od předchozího titulu se libreto V parku soustřeďuje na komorní problematiku života dnešní stárnoucí generace, jejíž aktualitu posiluje budoucí populační situace obyvatel naší země.

Jádrem inscenace je sled dní prožívaných dvojicí současných seniorů během poklidného odpočinku v městském parku. Podstatou je proces vytváření vzájemného vztahu od negace až po jeho smírné zakončení; vše se děje v rámci přírodního koloběhu, který má také vlastní průběh. Prostředí parku je pro tyto návštěvníky místem tichého osamění, ale jejich mysl a vzpomínky hranice nemají. Ozřejmit je pomůže jedinečná technika Laterny magiky umožňující zobrazení intimních pocitů, společenských událostí, jež formovaly jejich život, pracovní nebo tvůrčí zkušenosti a mnohých dalších aspektů zralého života.

Park může být na jedné straně výsledkem ušlechtilých záměrů umožňujících modernímu člověku harmonický pobyt v kultivované přírodě, na druhé straně i klamným světem, pod jehož povrchem (anebo nad ním) číhá na nic netušícího návštěvníka nebezpečí. Park může být místem milostných schůzek a společenských radovánek i prostředím smutku a mezilidských tragédií. Pro nás je místem odpočinku dvou neznámých seniorů, již zde zastupují lidské bytí jako fenomén, jehož povaha může být v novém uměleckém zpracování stále ještě zdrojem nečekaného poznání.

V prvním plánu inscenace na jevišti vidíme chvíle veselého i smutného rozjímání nad neduhy i půvaby stáří, stylizované do roviny poetické grotesky. Průběh setkání staré dvojice na lavičce se odvíjí v humorném procesu vzájemného poznávání, jež dospěje v průběhu tří dnů od lhostejnosti, pocitu osamělosti, úzkosti z neznámého, drobných peripetií a sporů až k pochopení lidských zvláštností partnera a jež vrcholí harmonickým vyrovnáním se s vlastním osudem. K úspěšnému naplnění tohoto záměru jim napomáhá několik postav – ošetřovatelka a její chlapeček, zahradník či kolemjdoucí.

Věkově pokročilejší občany hrají dva umělci – tanečníci a herci pohybu, jejichž životní dráha je bytostně spjata s Laternou magikou. Josef Kotěšovský a Zuzana Hrzalová zde po několik desetiletí vytvářeli řadu nezapomenutelných rolí. V intencích režie Radima Vizváryho mohou vložit do svých nových postav leccos ze svých uměleckých a lidských zkušeností, protože jde o tvorbu ve specifickém laternovském stylu. Díky obecně srozumitelnému námětu je vhodné i mimické zpracování beze slov, širší a pestřejší rozměr dodává jevištnímu dění filmová linka. Počítá se zde především s empatickou osobností významného kameramana, režiséra a světelného designéra Jana Malíře a s jeho uměním procítěné výtvarné imprese. Výsledná kombinace jevištních a filmových akcí má vytvořit poeticky stylizovaný, ale do značné míry i reálný obraz života těch, kteří již vstoupili do pomyslného podzimu života. Typická multižánrovost Laterny magiky dodává celku energii a povyšuje zdánlivě prostý námět do roviny obecné platnosti.

Foto: Archiv Laterny magiky

Martina Sedláková

pro Taneční magaín

Pluto aneb chybující lidé v akci

Čtyři vynikající mimové na jednom jevišti, pantomima je zpět

6. března měla v Národním divadle světovou premiéru zbrusu nová inscenace Laterny magiky pod názvem Pluto. Režie se ujal Thomas Monckton, pocházející z Nového Zélandu. Jeho tvorba se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Vybral si spolupráci s těmi nejlepšími českými mimy, tedy Vandou Hybnerovou, Annou Polívkovou, Radimem Vizvárym a novozélandským skvělým mimem Trygve Wakenshaw. Thom Monckton se snaží přivést zpět na jeviště pantomimu, která je dnes na okraji. Přitom právě sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy, má své neopakovatelné kouzlo.

Pluto. Planeta, ale také začínající filmové studio. Jeho čtyři členové mají nadšení pro věc, odhodlání, ale žádné odborné znalosti, žádnou intuici a vůbec ne umělou inteligenci. Zkrátka chybující lidé se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů. A jde jim to.

Na začátku inscenace se na projektovém plátně objevují záběry z planety Pluto. Celkem dlouhý začátek ve mně budí nedůvěru, zda nebude představení příliš krátké a ošizené o samotnou pantomimu. Ale omyl! Postupně chápu, je to film, který se naše povedená skupinka snaží natočit.

Komediální talent Anny Polívkové se nezapře už při jejím prvním vstupu na scénu. Když se představí coby režisérka a sedá si na své režisérské křeslo, začíná to v publiku šumět smíchem. Její postava, Vilma Sofia Anastasia von Spielberg, řečená Boss, jednoho dne zdědí filmové studio. Ale nikdy neplánovala stát se režisérkou. Pravděpodobně představí scénář svým dvěma účinkujícím a ti si ho vyloží trochu po svém. Zkrátka každý je hrdina a je rozhodně lepší než ten druhý. Také to dávají patřičně najevo. Zde už rozehrává svůj talent Trygve Wakenshaw a Radim Vizváry. Pieter (Trygve Wakenshaw) jednou zamířil na pracovní pohovor na elektrikáře, ale cestou špatně odbočil a ocitl se na konkurzu herectví. A tam potkal Gorge. Gorge (Radim Vizváry) je nezkušený filmový herec, má talent, o kterém je přesvědčený hlavně on sám a myslí si, že kamera je jeho osud. A dále tu máme Maxe (Vanda Hybnerová), který je technikem tělem i duší. Existuje pro něj jen záře reflektorů. Jaksi ale nemá potřebnou kvalifikaci, což je občas vidět. Ve studiu to různě tříská a svítí, každý se snaží problém nějak vyřešit a naši tři hrdinové si musí se zádrhelem jakýmkolivi způsobem poradit, tedy podlézt, nadlézt, přeskočit… Jejich úsilí pochopitelně polechtá divákovi bránici. I samotné čtení scénáře není úplně jednoduché.

Ale konečně přichází natáčení samotné. Obleky astronautů (velmi nápadité, dělají z našich hrdinů ještě více už tak dost veselé postavičky). Ale obléct se do nich! I tady vyvstává problém, protože Gorge chce být vždy perfektní. Režisér má co dělat, pobíhá zleva doprava a hlavně se velmi snaží. Herci také a co všechno se dá prožít, to se musí jen vidět! Jejich úsilí ale končí kolapsem. Max musí zachraňovat lidské životy a samozřejmě po svém. V jednu chvíli to vypadá, že z aktérů jsou spíš zombie, Max je zoufalý a nápaditě použije raději kýbl, který má po ruce, jednou jako přilbu na hlavu, poté nádobu na zvracení či toaletu…. Vše ale dobře dopadne a natáčení pokračuje. Snad nejúsměvnější je scénka, která má pravděpodobně zpodobňovat využití tzv. zeleného plátna. To, co režisér opravdu natáčí a hlavně jakým způsobem, by jistě dohnalo k slzám i dnešní dorostence. Tak tohle nemá konkurenci. Po natáčení přichází chvilka napětí, zda technika vůbec funguje…

A je tu šťastný konec, ocenění, dlouhý potlesk a slzy vděčné režisérky. A také dlouhý potlesk z našich řad a slzy smíchu. Vlastně dlouhý potlesk by si zasloužilo už i samotné vzezření Radima Vizváryho (zejména účes), chytám se při tom, jak si ho zaujatě prohlížím.

Pluto je jedna z nejpovedenějších inscenací, které jsem v poslední době měla možnost vidět. Vřele doporučuji velkým i malým.

Pluto – tak to vypadá, když se čtyři vynikající mimové sejdou na jednom jevišti. Bravo!

Foto: Laterna Magika, ND, Petr Lebeda

Eva Smolíková

Taneční magazín