Štítek: Radim Vizváry

Perpetuum Havel

V tyranských režimech někteří vystoupili z řady a vzbudili strach mocných

Jsou často téměř neviditelní a bezejmenní, a přesto budí strach v těch nejmocnějších. Ti, kteří se v tyranských režimech odhodlali vystoupit z řady a vyjádřit svůj postoj. Na titulních stranách časopisů se většina z nich asi nikdy neobjeví, ale i přesto se jejich příběhy odvahy a odhodlání nekontrolovatelně šíří – jako moderní báje šeptem vyprávěné v soukromí kuchyní a obýváků. Příběhy, které dávají ostatním naději, že svět může být alespoň o kousek lepším místem. Příběhy, které do absolutní tmy přinášejí paprsek světla. Těchto životních osudů spisovatelek, novinářů, studentů, výtvarnic, dělníků a mnohých dalších den ode dne napříč totalitními státy výrazně přibývá.

Inscenace inspirovaná textem Václava Havla a svědectvími současných vězňů svědomí vypráví příběh jednoho vězně a jeho vzdoru. Propojuje prostředky fyzického divadla a videoprojekci.

České premiéry 10. a 11. září v Paláci Akropolis | Světová premiéra 4. července v Avignonu

 „Strhující a mrazivé“. Francouzskou kritikou oceňované Perpetuum Havel se poprvé představí v Česku

V roce devadesátého výročí narození Václava Havla uvádí Laterna magika inscenaci inspirovanou jeho téměř neznámým textem o životě politického vězně. Jediné libreto pro nonverbální divadlo z pera někdejšího prezidenta se tak poprvé dočkalo profesionálního zpracování českými tvůrci. Světovou premiéru mělo Perpetuum Havel 4. července na Off programu divadelního festivalu v Avignonu, odkud si odvezlo bezmála desítku pochvalných recenzí. České premiéry proběhnou 10. a 11. září v Paláci Akropolis.

Inscenace Perpetuum Havel vznikla na motivy dosud téměř neznámého textu, který Václav Havel napsal na jaře 1989 v cele na Pankráci. Libreto pro nonverbální divadlo nazvané Perpetuum mobile pojednává o sedmi dnech v životě politického vězně. Teoretička nonverbálního umění Ladislava Petišková text objevila v roce 2014 a následně jej doporučila k absolventským zkouškám na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Zde jej pod režijním a pedagogickým vedením Radima Vizváryho nastudoval Vojtěch Svoboda.

V roce devadesátého výročí Havlova narození se Vizváry, dnes umělecký šéf Laterny magiky, k libretu vrátil. Režie se ujal Petr Boháč, který ke spolupráci říká: „Poslední dobou obchází Evropou, a nejen jí, strašidlo fašistických tendencí, neurvalé politické zlovůle a výzev k potlačování svobody jedince i části společnosti. V této atmosféře se letos, devadesát let od narození Václava Havla, vracíme k jeho odkazu a dílu. Každé ohlédnutí směrem k dílu Václava Havla je příslibem zachování toho nejdůležitějšího, co společnost potřebuje a za co musí bojovat – zachování svobody.“

Režisér se při tvorbě inspiroval nejen Havlovým textem, ale také svědectvími současných politických vězňů a vězeňkyň svědomí, například Paliny Šarenda-Panasjuk z Běloruska. Dále tvůrci čerpali i z výtvarných instalací a vyprávění čínského disidenta a umělce Aj Wej-weje nebo ze slov pronesených ruskými politickými vězni v soudních síních. Vznikla tak inscenace, která Havlovu předlohu zasazuje do současného kontextu – i proto nese upravený název Perpetuum Havel. „Považuji za důležité, aby Národní divadlo Havlův odkaz nepřipomínalo pouze jako součást naší historie, ale aby se zároveň ptalo, co pro nás jeho důraz na svobodu, osobní odpovědnost a lidskou důstojnost znamená právě dnes,“ říká generální ředitel Národního divadla Jan Burian.

Úspěch ve Francii

Světovou premiéru měla inscenace Laterny magiky 4. července v avignonském divadle Château de Saint-Chamand, jedné ze scén legendární La Manufacture. Během osmi představení v rámci Off programu tamního divadelního festivalu si Perpetuum Havel vysloužilo bezmála desítku pochvalných recenzí. Kritici napříč médii vyzdvihovali především výkon jediného účinkujícího na scéně Romana Zotova-Mikshina, ale také přesnost a intenzitu režijního zpracování.

„Perpetuum Havel je poctou disidentkám a disidentům včerejška i dneška. Výkon Romana Zotova-Mikshina je strhující a mrazivý,“ píše Véronique Giraud pro server naja21.com.

La Terrasse uvádí: „Roman Zotov-Mikshin tuto pohybovou partituru ztvárňuje s mimořádnou intenzitou.“ Dominique Daeschler ze serveru MADININ’ART pak režii označuje za „naprosto bezchybnou – čistou a přesnou jako ostří gilotiny.“

Avignonský festival patří k nejvýznamnějším evropským přehlídkám současného divadla. Jeho Off program představuje otevřenou platformu pro stovky nezávislých souborů z celého světa. Vedle nich ale působí také vybrané scény s vlastním dramaturgickým profilem, mezi něž patří právě i La Manufacture. Ta ve své historii vůbec poprvé zařadila do svého programu světovou premiéru, čímž Laterně magice projevila mimořádnou důvěru. „Mám radost, že se světová premiéra Perpetuum Havel v Avignonu setkala s pozitivním ohlasem u diváků i francouzské kritiky. Jedná se o důležité potvrzení toho, že Laterna magika má stále potenciál oslovit mezinárodní publikum a uspět na prestižních přehlídkách současného divadla,“ uzavírá umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry.


PERPETUUM HAVEL

Scénář a režie: Petr Boháč

Spolupráce na scénáři: Roman Zotov-Mikshin

Námět: Radim Vizváry

Scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková

Video, hudba a zvukový design: Martin Hůla

Světelný design: Filip Horn

 

Účinkuje: Roman Zotov-Mikshin

 

České premiéry 10. a 11. září v Paláci Akropolis | Světová premiéra 4. července v Avignonu

 

Foto: Archiv ND

Martina Sedláková

pro Taneční magazín

Cesta na Měsíc, návrat Laterny magiky i robot inspirovaný slovenským folklorem

Signal Festival odhaluje první letošní instalace zóny Signal INSIDE

Signal Festival spouští předprodej vstupenek do zóny Signal INSIDE, která letos slaví 10 let existence a nabídne celkem osm instalací českých i zahraničních autorů v netradičních pražských interiérech. S první vlnou vstupenek festival zároveň odhaluje první díla, která se v Signal INSIDE objeví. Návštěvníci se vydají na patnáctiminutovou cestu vesmírem v imerzivním díle Na Měsíc od Laurie Anderson a Hsin-Chiena Huanga, nechají se unést světelnými iluzemi MIMIC.2 od kolektivu Media.tribe, vstoupí do site-specific inscenace Voda Laterny magiky nebo sami probudí k životu interaktivního Zvukového robota od Jána Šicka, který propojuje slovenské lidové umění s robotikou. Signal Festival se uskuteční od 15. do 18. října 2026.

„Letošní Signal INSIDE nabídne skvělá jména novomediálního umění. Osobně mám velkou radost z návratu souboru Laterna magika, který přinese na festival divácky oblíbený formát multimediálního divadla. Dalším highlightem je legendární umělkyně Laurie Anderson, která společně s Hsin-Chien Huangem připravuje opravdu silný imerzivní zážitek. Jedna z festivalových tras navíc letos poprvé povede pražskou čtvrtí, kde Signal Festival dosud nebyl. Která to bude ale zatím neprozradíme,“ říká zakladatel a ředitel Signal Festivalu Martin Pošta. Placená zóna Signal INSIDE doplňuje volně přístupný program ve veřejném prostoru o osm instalací, které si návštěvníci mohou užít opravdu zblízka a v komornějším prostředí.

Laurie Anderson je umělkyně žijící v New Yorku a jedna z průkopnic videoartu a využívání technologií v umění. Proslavila se svými multimediálními představeními, v nichž účinkuje v nejrůznějších rolích – ať už jako výtvarnice, skladatelka, básnířka, fotografka, filmařka, zpěvačka či instrumentalistka. V díle Na Měsíc spolupracuje s tchajwanským umělcem Hsin-Chienem Huangem. Dílo vezme návštěvníky na vesmírnou cestu inspirovanou mytologií, vědou i science fiction. Proletí mezi souhvězdími připomínajícími ohrožené druhy, krajinou struktur DNA i kolem opuštěných technologických trosek a potkají také zkamenělou růži putující vesmírem. Dílo vzniklo k padesátému výročí přistání člověka na Měsíci a bude k vidění v Divadle X10.

Planeta Země je ze sedmdesáti procent tvořena vodou – stejně jako lidské tělo. Tato paralela je základem site-specific inscenace Laterny magiky Voda, která vnímá vodu jako zdroj života, nositelku paměti i sílu formující okolní svět a naše vnitřní emocionální krajiny. Multimediální soubor Národního divadla Laterna magika se na Signal Festival vrací počtvrté, tentokrát její režisér a umělecký ředitel Radim Vizváry v inscenaci propojuje nonverbální divadlo, videomapping, akrobacii a živý zpěv. Hudební a zvukovou složku vytvořil Martin Hůla.


Jak vytvořit iluzi prostoru, který neexistuje? Mezinárodní kolektiv mediálních umělců Media.tribe v instalaci MIMIC.2 kombinuje světlo s laserovými projekcemi, LED obrazovkami a animacemi generovanými v reálném čase. Jejich tvorba se v posledních letech představila na řadě mezinárodních přehlídek a výstav, mimo jiné na MIRA Festivalu v Barceloně, v budapešťském Light Art Museum, v Art Clubu v americkém Houstonu nebo v istanbulském digitálním muzeu Çubuklu Silolar. Ve vstupní hale Právnické fakulty podle návrhu Jana Kotěry se rozehraje dynamická světelná hra, která posouvá vnímání hloubky, měřítka i prostoru za hranice našich smyslů. Geometrické tvary se v ní vynořují z temnoty, rozrůstají do prostoru a znovu se rozpouštějí. Instalace tak stírá linii mezi tím, co skutečně vidíme, a tím, co si naše mysl teprve dotváří.

A jak zní robot ovládaný dřevěnými hračkami nebo lidovými nástroji? Zvukový robot slovenského umělce Jána Šicka je živá interaktivní instalace, kterou může každý sám probudit k životu. Mechanické systémy, digitální zvuky a robotiku je možné ovládat pomocí ručně vyráběných dřevěných hraček, lidových nástrojů, akustických rezonátorů nebo dalších objektů inspirovaných tradičními tvary. Vizuální podoba robota čerpá ze slovenského lidového umění a modernismu a odkazuje mimo jiné k tvorbě výtvarníků Ludovíta Fully a Vladimíra Kompánka. Instalace v Kampusu Hybernská je určena především dětem, ale nabídne zážitek i dospělým.

Aktuálně odstartovala první vlna prodeje vstupenek do Signal INSIDE. Jednodenní vstupenka stojí 340 Kč, čtyřdenní vstupenka za 440 Kč umožňuje vstup do zóny po celou dobu festivalu. Novinkou letošního ročníku je vstupenka Signal UNIVERSE za 740 Kč, která návštěvníkům zároveň nabídne vstup do galerie digitálního umění Signal Space s platností na šest měsíců. VIP vstupenka za 1 690 Kč zahrnuje přednostní vstup, možnost navštívit instalace ještě před otevřením pro ostatní návštěvníky, Mercedes-Benz VIP Shuttle mezi festivalovými trasami a vstupenku do Signal Space.

Rodiny, senioři a studenti mohou využít slevu. Všechny kategorie vstupenek jsou k zakoupení na webu Signal Festivalu. Čtrnáctý ročník Signal Festivalu proběhne v Praze od 15. do 18. října 2026.

Signal je festival digitální a kreativní kultury. Spojuje současné vizuální umění, městský prostor a moderní technologie. Stal se nejnavštěvovanější kulturní událostí v České republice. Program je tvořen renomovanými zahraničními i českými umělci z oblasti vizuálního umění a light designu. Signal Festival je jedním z největších producentů současného umění u nás. Podporuje nejmladší české tvůrce, pořádá doprovodné programy pro odbornou veřejnost, studenty i děti. Spolupracuje s celou řadou zahraničních festivalů a kulturních institucí.
V roce 2025 organizátoři Signal Festivalu otevřeli galerii Signal Space, největší galerii digitálního umění v Česku, která prostřednictvím výstav, instalací a doprovodného programu celoročně představuje současné digitální a interdisciplinární umění. 

Signal Festival 2026 se koná od 15. do 18. 10. 2026.

Tereza Lišková

pro Taneční magazín

Laternovský Baron Prášil

Velké výpravné dobrodružství, fantazie podrývá autority a je tvrdě trestána

  1. dubna 2026 měla 2. premiéru inscenace  Baron Prášil ve Stavovském divadle.Tato velkolepá  dobrodružná výprava propojuje  dokonalý tanec (Miřenka Čechová, choreografka a režisérka) a mimiku, novocirkusovou akrobacii,  zpěv, hraný film, animaci, hudbu, loutkohru i vizuální a další efekty.

„Jak je známo, Baron Prášil je zosobněná schopnost sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky. I kdybychom nechtěli, začnou nás napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snědeným koněm“… říká dramaturgyně Martina Kinská. A dodává: „Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.“

Fantazii tvůrci opravdu rozvinuli, představení je vhodné pro děti a myslím, že je bude fascinovat, takové divadlo si děti musí zamilovat.

Už samotný nástup barona Prášila (Radim Vizváry) na scénu je veselý, s obrovským kufrem svých historek samozřejmě spadne a všechny příběhy se doslova vysypou ven. Tím také brzy  přitahuje pozornost dítěte, ačkoliv si sám bezstarostně svačí. Jenže matce holčičky (operní pěvkyně Markéta Cukrová, která ztvárňuje jak matku, tak soudkyni)   se tento podivný člověk nezdá.

A tak přichází zatykač a soudci.

Postava barona Prášila je v podání Radima Vizváryho skutečně potěšením pro diváka, který ocení dokonalost mima. Jeho účes je opět nepřehlédnutelný. Neocenitelná  je scéna, kdy šedá policie barona zatýká – jejich potyčka je přehlídka dokonalých pohybů dvou mimů a jejich gest, vůbec nejlepší možná. Kostýmy (Simona Rybáková) nenechají diváka rozhodně chladným. Už podivně střižená saka, která nesedí, každá strana jinak dlouhá, ukazují směšnost akorátní pravdy bez fantazie a hloupých obvinění a nesmyslných zajetých postupů a stereotypů vystrašené  byrokracie. Jenže úředník je všemocný. A kostým hlavní soudkyně  – o tom se už nedá s vážností hovořit vůbec. Dokladuje upjatost, strnulost a směšnost bílých límců a zajetých  modelů myšlení celé společnosti. Jenže – rozhoduje o osudu jiných lidí. Zatímco baron Prášil si občas zvesela zlehka načechrává svůj frak…, ale je poslán do vězení, mrtvolná a ustrnulá soudkyně vynáší rozsudek nad jeho životem. Pro dospělého diváka je zase tento okamžik, řekla bych, důvodem k zamyšlení nad hrůzou, že mnozí lidé opravdu po staletí nevinně umírají za své i pokrokové názory.

Petr Boháč (námět, scénář, režie společně s Miřenkou Čechovou) vysvětluje: „Důležitost prášilovské persony spočívá v tom, že je to někdo schopný podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, jak to doopravdy bylo. Nejde o to, zda si dotyčný vymýšlí nebo ne, ale znejistí pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost nespoutanosti a revolty je navýsost aktuální, všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru nebo výběru. Ale baron Prášil si s protokolem nedělá žádnou starost.“

Tuto myšlenku Radim Vizváry vskutku  překrásně ztvárnil, když stojí při obžalobě u soudu, houpe si stolečkem a v klidu svými pohyby vyjadřuje souhlas s obžalobou a naprosto nezúčastněně a znuděně jí naslouchá, samozřejmě do rytmu hudby.

Člověk doslova otevírá pusu  při  čísle rejnoka, plavně se vznášejícího u stropu a sloužícího  také jako rekvizita pro novocirkusového akrobata. Ladnost a plynulost pohybů, kdy je dovedně toto umocněno záclonou  s plovoucími rybkami vytváří obraz, kdy je divák ohromen ladností a krásou pohybu.

Dále je tu tango s nebezpečným býkem v nadživotní velikosti a smrt býka.  Anebo to přežil?

Vtipně je podaná scéna umírající labutě (Nikol Márová), v podání barona Prášila se totiž z umírání probírá a naopak vyučuje barona tanci…

Skutečnou hororovou scénu můžeme prožít s baronem, který je ve vězení a setká se s rozzuřeným kabátem. Tady divák ustrne znovu, není mi jasné, jak bylo efektů dosaženo, ale kabát se opravdu samovolně pohybuje a pěkně zuří.

Závěr představení je jaksi příznačný i přízračný. Od stropu se vznáší smyčka, do které obratně naskakuje akrobat, ale…. byla pro barona Prášila, který se nehodil se svou pravdou a fantazií a ohrožoval tak autority? Právě v rámci fantazie se to tak dá chápat. Tanec a hudba uzavírá celou tuto životní knihu  barona Prášila, plnou neuvěřitelných příběhů.

Co dodat závěrem, je to jedna z nejlepších inscenací, které jsem v poslední době viděla. Excelentní výkon Radima Vizváryho, překrásně zpracované efekty,  téměř se rovnající efektům z Hollywoodu, takovou atmosféru  můžete zažít naživo jen  v divadle, tak neváhejte a spěchejte prožít jedno velké dobrodružství s baronem Prášilem!

Inscenace přináší divákovi překvapení, scény se  dokonale  střídají s filmovou projekcí, loutkohrou a umělci, kteří doslova vstupují do filmového plátna a  splývají s obrazem,  světelnými efekty, to vše vytváří dojem jakési říše fantazie, která se nedá nikde jinde zažít než v divadle, doslova můžeme fantazii hmatatelně cítit a zažít. Pohyb, hudba, zpěv, excelentní  výkony umělců, zajímavé kulisy, filmová projekce, směšné a výstižné kostýmy,  novocirkusové akrobatické číslo, taneční čísla, loutky bunraku (forma tradičního japonského loutkového divadla), zkrátka každý si vybere to své a děti musí žasnout. Jsem si jistá, že Baron Prášil v nich zanechá navždy silný dojem.

Foto: Archiv Laterna magika

Eva Smolíková

Taneční magazín

Baron Prášil

Laterna magika přináší střet světa umění a racionálního světa

Blízká budoucnost. Země kdesi uprostřed Evropy, země, v níž se tvrdě postihuje vše, co je vymyšlené – tedy nejen lež, nýbrž také pábení a fantazie. Ohrožují totiž jasně dané, měřitelné kategorie a podrývají moc. A možná zdánlivě paradoxně až příliš poukazují k podstatě, pravdě.

Ale právě zde se narodil chlapec, který vstoupí do historie jako baron Prášil, právě sem se vrátil z dlouhých cest a právě zde otevírá kufr plný knih, v nichž sepsal svá dobrodružství. Nevyřkne jediné slovo, přesto vypráví historky o tančení tanga s rozzuřeným býkem či záchraně létajícího rejnoka před urputnými rybáři. A v důsledku svých příběhů se baron Prášil dostává k soudu. Ale jak obstát před soudem, který nechce naslouchat? A jak vůbec chtějí soudit fantazii?

Multimediální inscenace propojuje filmové projekce s komiksem a velkorozměrnými i realistickými loutkami. Pestrost dotváří živá hudba a živá kresba, jež vzniká přímo v průběhu představení.

Dramaturgyně Martina Kinská o inscenaci

Baron Prášil – jeden z největších vypravěčů, které literatura zná. Nikoli jako autora, ale jako postavu. Je zosobněním schopnosti sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky, vystavět svébytný svět, v němž neplatí omezení důsledné racionality, svět, který není spoután tím, co je v obecném povědomí tzv. „možné“. Prášilův svět je tak mnohem barvitější, vrstevnatější a překvapivější… a co víc, je to svět, který se de facto stále rozšiřuje, jehož srdce tepe, který se nebojí humoru.

Baron Prášil totiž svojí fantazií umí vyprovokovat tu naši. I když bychom nechtěli, stejně nás začnou při jeho líčeních napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snězeným koněm. To je jedno ze specifik imaginace, že je ze své podstaty impulsem k dalším obrazům, k dění v naší mysli, že v sobě nese pohyb, neustálou proměnlivost a rozrůstání se, že ony obrazy v nás budí silné emoce. Oproti tomu jednoznačný, dogmatický výklad je stagnací, ustrnutím – vytrácí se z něj nádech. Rozvíjí se případně jen restrikce, které jej pomáhají udržovat a hájit, a v nás narůstá leda tak strach, obava a úzkost.

Imaginace je prostor svobody. A díky možnostem, které lze skrze ni prozkoumávat, je to dost možná jedna z nejpříhodnějších cest, jak pochopit podstatu mnohého. A jak možná pochopit i sám sebe, to, co jsem žil, co žiju, na co samotný rozum nestačí. Vyžaduje to však odvahu vydat se do neznáma, ponořit se i do příběhu někoho jiného, vnímat věci i z jeho pohledu a dovolit si snít. Zbavit se racionálního a neustále analyzujícího odstupu, alespoň na chvíli zahnat autocenzuru, kterou jsme si postupně vybudovali, protože přinášela jistotu opory v měřitelných kategoriích, nebo (ještě hůře) onen jediný možný výklad, onu jedinou možnost. Jistotu, která je vykoupena jakousi mrtvolností.

Miřenka Čechová a Petr Boháč se zcela vědomě hned na začátku práce na Baronu Prášilovi této jistoty vzdali, a to i rozhodnutím, že legendární vypravěč v jejich inscenaci nepronese jediné slovo… Od počátku přemýšleli v jevištních obrazech, v jakési, jak Petr říká, „polyfonní poezii poskládané z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek“. A tak nyní divákům nabízejí možnost nechat se alespoň na chvíli plně unášet imaginací, zažít okouzlení z ní a nechat ji v sobě růst. Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.

Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč o inscenaci

Jaké byly vaše inspirační zdroje pro inscenaci Baron Prášil? 

Petr Boháč: Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, hravé poetiky Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu.

Miřenka Čechová: Odrazili jsme se od krásné zkušenosti s loutkami, kterou máme z inscenace Gulliverovy cesty v divadle ABC, a chtěli jsme pokračovat vizuálně narativním směrem a inspirovat se jak v objektech, které na jevišti ožívají, tak v možnostech filmu, jehož propojení s divadlem je pro Laternu klíčové, a také v možnostech živé kresby. Pro mě inspirace přichází také od konkrétních lidí, které jsme pro projekt oslovili. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří.

Proč se právě dnes vracet k příběhům a postavě barona Prášila?

Miřenka Čechová: Pro mě osobně je to střet mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění. Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli by publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy.

Petr Boháč: Myslím si, že je důležité si uvědomit důležitost prášilovské persony, někoho, kdo vlastní všechny předpoklady podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, „jak to opravdu bylo“. U takového charakteru nejde o to, jestli si vymýšlí, nebo nikoliv, ale o právo a možnost znejistit pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost a potřebnost revolty a nespoutanosti je navýsost aktuální. Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. A postava Prášila do toho vstupuje jako někdo, komu je to přinejmenším jedno, kdo si s daným protokolem nedělá žádnou starost. Taková postava miluje vyprávění, miluje své posluchače nehledě na to, jestli jeho vyprávění může být škodlivé. Vrátit se k baronu Prášilovi znamená připomenout si, že nezkrotná fantazie není dekorace ani únik, ale způsob, jak zahlédnout svět. Z toho všeho je patrné, že Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní.

Lze rozvést další témata, případně to, které je pro vás v Baronu Prášilovi zásadní? 

Miřenka Čechová: Pro mě asi fakt, že jsme součástí celku. Že antropocén je neudržitelný. Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj odděleného, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv. Navíc tímto vlivem může nakazit především děti. Zákaz bavit se s těmi divnými slýchávají děti často.

Petr Boháč: Pro uvažování o vyprávění barona Prášila je důležité nezapomenout na vztah mezi společenským řádem vyžadujícím nezpochybnitelný zákon a fantazií, jež naopak předpokládá nejasnost a interpretační rozechvělost. V logice tohoto myšlení je nutné se ptát, jestli Prášilovo vyprávění není nebezpečné pro ty, kdo tvoří zákon, jestli v něm nespatřují lež. Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou váhou. Proto si myslím, že Prášilova fantazie a imaginace by mohla představovat pro určitý typ společnosti vážné riziko. Ani ne proto, že by vědomě klamal, nýbrž proto, že vytváří realitu mimo rámec spolehlivého ověřitelného zdroje. Proto jsme k Prášilovi vytvořili antagonistku, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v Prášilově knize jednu z hrozeb pro společnost.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

Baron Prášil je oslavou fantazie a nespoutané imaginace. Miřenka Čechová a Petr Boháč vytvářejí hravý, vizuálně podmanivý svět, kde se obraz, pohyb, hudba i loutky propojují v sugestivní divadelní zážitek pro diváky všech generací.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky

Jak říkal Josef Svoboda: „Laterna magika vyžaduje stále nové a nové myšlenky, nápady, novou technologii. Vyžaduje opouštět nalezené a pátrat v neznámu, stále znovu a znovu.“ Tato slova dokonale vystihují snahu Petra Boháče a Miřenky Čechové, kteří se svým přístupem a konceptem zavazují k pokračování v odkazu zakladatelů, Alfréda Radoka a Josefa Svobody. Klíčovou otázkou našeho dalšího vývoje je dramaturgické hledání se všemi tvůrci, které se zaměřuje na smysl a možnosti Laterny magiky v dnešní době.

Baron Prášil 

Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč

Dramaturgie: Martina Kinská

Choreografie: Miřenka Čechová

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Jan Kučera

Světelný design: Tomáš Morávek

Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič

Rigging: Romana Stachovičová

Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova

Choreografie loutek: Amador Artiga

Kresba a animace: Galina Miklínová

Zvukový design a animace: Martin Hůla

 

Účinkují:

 

Baron Prášil: Radim Vizváry

Soudkyně: Markéta Cukrová

Labuť: Nikola Márová

Zapisovatelka: Galina Miklínová

Performeři: Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová,
Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha, Dalibor Lekeš

Hudebníci: Roman Zabelov, Jan Šikl

 

Premiéry 9. a 10. dubna 2026 ve Stavovském divadle

Foto: archiv Laterny magiky

Martina Sedláková

pro Taneční magazín