Krajina těla

Čím je pro nás naše tělo? Vážíme si ho dostatečně?

10. listopadu uvedl soubor Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru inscenace pod názvem Krajina těla. Režisér, choreograf, mim a celosvětově uznávaný umělecký šéf souboru Radim Vizváry  byl také autorem námětu.

Radim Vizváry se snaží vnímat tělo coby umělecké dílo, zrovna takové, jako je sama příroda, vytvořené samotným Universem.  A tam, jak známo, není nic neměnné. Proměňuje se krajina, proměňuje se člověk. Stárne, odchází ze scény a přichází nová generace.

Z tohoto důvodu pracoval Radim Vizváry se třemi generacemi umělců,  těch nejmladších, dětsky roztomilých, kterým drobné chybky rádi odpustíme (i věčné hraní si s mobilem), přes dokonalá těla  akrobatů, hadí ženy, tanečníků breakdance, nad jejichž výkony oněměle žasneme, až po nejstarší generaci, která už ustupuje do pozadí, ale zkušenosti jsou hluboce vryty do jejich fyzických těl a gest, přesto jaksi více už vnímáme jejich duši.  Samotný Vizváry říká, že hledal umělce, jejichž těla jsou tvárná, téměř až na hranici lidských možností. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary a tím objevovat krajinné obrysy, dodává Vizváry. Pravdou je, že se mu toto povedlo předvést na jevišti, inscenace byla jakousi přehlídkou toho nejvyššího umění, jakého je člověk v současné době na této planetě schopen. Hluboká poklona, pane Vizváry!   

Divák měl možnost porovnat zdánlivě neslučitelné – balet, breakdance, vzdušnou i pozemní akrobacii, kontorsionistiku (cirkusovou disciplínu, jejíž představitelkou byla  hadí žena), ekvilibristiku   i pantomimu. A to vše v souladu a harmonii s přírodou.

Na samotné scéně mnoho kulis nebylo, ale na jedenácti LED obrazovkách běžely obrazy, které připomínaly podobnosti mezi lidským tělem a přírodou. Např. vlasy nám asociují  trávu nebo les,  kůže je stejně rýhovitá či zjizvená jako kůra stromů (také dobře ukazuje stáří),  oblé křivky našich těl připomínají horská úbočí a oční duhovka dokonce vulkán.

Bílé kostýmy a dlouhé bílé vlasy dodávaly dílu jakýsi duchovní rozměr.  Jakoby tančili spíše andělé.

Inscenace nutila diváky k zamyšlení, nejen nad lidskými možnostmi a všeho, co nám příroda a planeta nabízí, ale také nad lidským údělem a lidmi samotnými. Přemýšlela jsem například o tom, proč v minulosti bylo základní povinností svobodného řeckého občana starat se o své tělo, o fyzickou zdatnost i krásu. Proč v současné době, mnozí lidé nazývají  tuto snahu marnivostí, zbytečností, hloupostí, narcisismem…. vždyť přece člověk vlastně nic jiného než své tělo, úkryt své duše, ve své podstatě nemá. Stane-li se jakákoliv živelná pohroma, nemáme nic než naše tělo. A je otázka, v jak dobré bude fyzické kondici, aby znovu budovalo ztracený svět.  Vnímám fyzické cvičení také jako naši povinnost, právě tak, jako starat se o své zdraví.

Mladí lidé si velmi často neuvědomují, jak cenné jejich tělo je. Vnímají je jako samozřejmost, možná jako prostředek k práci. To vše se ale může rychle změnit, stane-li se  třeba vážný úraz a náhle tělo svou funkci už neplní. Takové podobné pocity přináší i stárnutí.

Když se na jevišti předváděli vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček, akrobat Jindřich Panský, akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá,  breakdance  tanečník Kristián Mensa či hadí žena Anaëlle Molinario z Francie, tajil se mi dech a říkala jsem si, že dál už to jít nemůže a nic to nemůže překonat. Jenže omyl!

Při pohledu na procítěné vystoupení šedesátnice Zuzany Hrzalové (baletka)  a sedmdesátníka Josefa Kotěšovského (tanečník a mim), jsem si uvědomila, že z nich vůbec nemohu spustit zrak. Zkušenosti vryté v jejich tělech a  jakási tajemná moudrost a zkušenost tryskající  směrem k nám divákům, totiž samozřejmost a ohebnost mládí převýšila. Duše je nad tělem a nedá se to popřít.

Krajina těla je hlubokým zážitkem, vhodná pro citlivé povahy a milovníky opravdu špičkových výkonů. Ačkoliv nemá žádný konkrétní příběh, příběh koloběhu života je dost a dost a filozofovat můžete ještě hodně dlouho po odchodu z divadla.  Radimovi Vizvárymu se povedlo opravdu mimořádné dílo. Bravo!

 

Foto: Archiv Národního  divadla

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Vizváry, Tučková i Střihavka

Návraty do Švandova divadla

Návraty do Švandova divadla – do konce roku se zde objeví Radim Vizváry, Kateřina Tučková, Kamil Střihavka i Vánoční jarmark

Konec roku ve Švandově divadle je letos ve znamení hostů, z nichž se mnozí na smíchovskou scénu rádi vrací. Patří k nim především Radim Vizváry, mezinárodně uznávaná osobnost současného mimického divadla v Evropě, který se stane opět stálým hostem. A už 26. listopadu ve Velkém sále uvede své Sólo, inscenaci nabízející výběr toho nejlepšího z jeho tvorby. Titul je pak na programu i 31. ledna 2023. Rezidenturou ve Švandově divadle tak Vizváry splní dávné přání svého kolegy, legendárního mima Borise Hybnera, který si právě v tomto divadle přál získat stálý prostor pro špičkovou současnou pantomimu.

„Je to už víc než 10 let, kdy jsme s Borisem Hybnerem usilovali o divadlo, ve kterém bychom mohli mít domovskou scénu,“ vzpomíná Radim Vizváry, vynikající český mim, performer, režisér, pedagog a choreograf. „Boris si nejvíc přál, abychom dostali pantomimu do Švanďáku a zakotvili ji v etablovaném divadle, podobně jako žila dlouhá léta např. Fialkova pantomima vedle činohry v Divadle Na zábradlí. Abych ctil jeho odkaz, rozhodl jsem se vytvořit nové představení na téma, které už Boris nestihl zpracovat. Rád bych premiéru uvedl v březnu 2023, a to právě ve Švandově divadle,“ plánuje Vizváry. A dodává, že jeho rezidenci podpořilo současné vedení smíchovské scény a městská část Prahy 5. Kromě chystané novinky a mistrovského Sóla uvede u Švandů v příštím roce i oblíbené představení Pejprbój, pantomimu pro nejmenší, v níž spolu s dětmi vykouzlí neuvěřitelný pohádkový příběh pomocí role papíru.

Rozhovory se spisovatelkami, Noc divadel

Ke Švandům se ještě letos, byť na jediný večer, vrátí i herečka Bára Poláková (16. 11.) a spisovatelka Kateřina Tučková (15. 12.), čerstvá držitelka Státní ceny za literaturu, která je současně i spoluscenáristkou nejnovější smíchovské inscenace Kabaret Winton. Obě tvůrkyně budou – první v doprovodu Jana P. Muchowa a druhá ve společnosti spisovatelky Biancy Bellové –  znovu hosty Scénických rozhovorů moderovaných Davidem Hrbkem. Jeho talk-show slaví tento rok už 20 let své existence.

Dodejme, že programovou novinku Kabaret Winton lze v tomto roce navštívit ještě čtyřikrát. Z toho jednou, 19. 11. v rámci Noci divadel, za zvýhodněné vstupné 190 korun. Pro diváky bude v den připraven i Automat na filmy v podání souboru Buchty a loutky. Automat se rozběhne hned dvakrát, od 19.30 a 20.30. Vstupné bude i v tomto případě přátelské: 90 korun.

Vánoce a závěr roku 2022

Začátek prosince (4. 12.) bude patřit Vánočnímu jarmarku, příjemné tradiční akci nabízející vánoční atmosféru i prodej drobných vkusných dárků v prostorách divadla.

Bonbónkem prosincového programu bude akustický koncert Kamila Střihavky (22. 12.), který se do Velkého sálu Švandova divadla vrací po osmi letech. Rocková legenda zde vystoupí s kapelou The Leaders.

Švandovo divadlo bude hrát i mezi vánočními svátky: 27. 12. uvede komedii CRY BABY CRY, vtipný příběh o ženách hledajících návod na štěstí. O den později, 28. 12., diváky ve Velkém sále pobaví komedie Smrt mu sluší Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem. V tentýž den uvede studiová scéna Švandova divadla inscenaci Pankrác ´45, napínavé komorní drama vyprávějící o fiktivním setkání pěti různých žen v pankrácké věznici. Ve čtvrtek 29. 12. je na programu komedie Smrt mu sluší, zatímco studiová scéna bude patřit poetickému dramatu Srpnové světlo. Předposlední den v roce 2022, 30. 12., ovládne jeviště Velkého sálu improvizovaná show Just! Impro Silvestrovský speciál.

www.svandovodivadlo.cz

Foto:  Richard Moučka, David Konečný,  Richard Bouda

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

KRAJINA TĚLA

Premiéra inscenace Laterny magiky představující lidské tělo jako krajinu

Pohybově vizuální báseň vybízí diváky k zamyšlení nad lidským tělem. Není pouhou schránkou a nástrojem, ale může být i uměleckým dílem, jehož tvůrcem je příroda. Čas lidské tělo proměňuje, stejně jako krajinu a tato metafora ožije na jevišti Nové scény i díky filmu a zapojení neobvyklých uměleckých disciplín. Kromě tanečníků účinkují v Krajině těla také vzdušní akrobaté, akrobatka na laně, mim, hadí žena a dojde i na breakdance. Laterna magika v této inscenaci opouští tradiční princip projekce na filmové plátno, které nahradí jedenáct LED obrazovek.  

Světová premiéra ve čtvrtek 10. listopadu 2022 ve 20:00 na Nové scéně Národního divadla!

Tři generace tanečníků

Autor námětu, režisér a choreograf Radim Vizváry vychází z paralely lidského života a proměny krajiny v čase. Diváci tak uvidí vývoj lidské bytosti od dítěte po starce. Tento základní koncept přivádí na jeviště zástupce tří generací od malé holčičky, přes dokonale vypracovaná těla akrobatů až k tanečníkům v seniorském věku. Vizváry hledal umělce, jejichž těla jsou velmi tvárná a dosahují v tělesné rovině až neuvěřitelných výsledků. V Krajině těla tak účinkují stálí spolupracovníci jako mim Matěj Petrák a akrobat Jindřich Panský, dále hadí žena Anaëlle Molinario z Francie nebo tanečník breakdance Kristián Mensa, který je vítězem ročníku 2019 „Red Bull Dance Your Style – Česká republika“  a magazínem Huffington Post byl zařazen do žebříčku „20 under 20” mezi 20 nejnadanějších inovátorů mladé generace z celého světa. Nejstarší generaci zastupují sedmdesátník Josef Kotěšovský a šedesátnice Zuzana Hrzalová, dlouholetí členové souboru Laterny magiky, kteří se tak symbolicky ještě jednou vracejí na svou domovskou scénu. „U zralých tanečníků nejsou podstatné špičkové výkony, jejich dovednosti jsou po mnoha letech zkušeností vryty do jejich tělesného výrazu a vyzařují tak silné charisma. Jejich gesty a pohybem promlouvá duše naší Krajiny těla,“ vyzdvihuje práci svých starších kolegů Radim Vizváry. Své umění dále předvedou také vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček na speciálním závěsném čtverci vyrobeném přímo pro tuto inscenaci a přední akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá.

Oční duhovka jako pestrobarevný vulkán

Krajině těla Laterna magika opouští tradiční princip propojení divadla a filmové projekce. Plátno nahrazuje jedenáct LED obrazovek různé velikosti, které jsou dominantním prvkem scénografie. Film Terezy Vejvodové vytvořený v produkci OLD&RICH Production zobrazuje metaforu lidského těla jako krajiny a ukáže divákům pohledy, které nemohou ze svých sedadel spatřit. Při detailním nasnímání mohou záda vypadat jako pláň, vrásčitá tvář jako brázdy v poli, detail zubu vypadá jako led, oční duhovka nasnímaná v makrodetailu nabízí spektrum barev a může připomínat vulkán. „Jdeme lupou do člověka nebo blíž k němu, jako bychom se podívali za horizont. Horizont končí tam, kam dohlédneme, ale co je úžasné, že vždycky existuje něco za ním. Krajina těla vede náš pohled za obzor,“ dodává k novému principu využití vizuální technologie Radim Vizváry.

Progresivní přístup a hledání stále nových možností současného divadla vidí jako jednu z hlavních předností současné dramaturgie Laterny magiky generální ředitel Národního divadla prof. Jan Burian:„Krajina těla je pátou inscenací, pod kterou je jako umělecký šéf Laterny magiky podepsaný Radim Vizváry. A to za necelé dva roky působení v této pozici. Oceňuji nejen dynamickou energii, kterou soubor s jeho příchodem získal, ale také žánrovou pestrost, kterou každá novinka repertoáru přináší. Po technologicky unikátním Robotu Radiovi a mimořádně úspěšné BatoLaterně přichází Krajina těla, která dává velký prostor akrobacii a činí z ní rovnocennou disciplínu nonverbálního divadla. Ve spojení s využitím moderních technologií v tom vidím naplňování poslání Laterny magiky, totiž být experimentální a inovativní laboratoří Národního divadla.“  

Laterna magika děkuje za podporu inscenace Krajina těla Mecenášskému klubu Národního divadla a také tvůrčímu centru Cirqueon za zapůjčení prostor ke zkoušení.

 

Krajina těla

Námět, režie a choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Hana Strejčková

Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: Robert Jíša 

Světelný design: Karel Šimek

Režie filmu: Tereza Vejvodová

Kamera: Antoan Pepelanov

Producent filmu: Jindřich Trčka

Masky: Adéla Anděla Bursová

Účinkují:

Baletka: Zuzana Hrzalová / Daniela Koutná

Starý tanečník: Josef Kotěšovský

Mladý tanečník: Kristián Mensa / Marek Mensa

Mim: Matěj Petrák

Akrobatka na laně: Alžběta Tichá

Akrobat: Jindřich Panský

Vzdušná akrobatka: Martina Illichová

Vzdušný akrobat: Lukáš Macháček

Hadí žena: Anaëlle Molinario / Elodie Chan

Dívka: Josefína Strejčková

Světové premiéry: 10. a 11. listopadu 2022, Nová scéna ND
Reprízy: 12. 11., 1
9., 20. a 21. 12. vždy od 20.00

MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín

Konkurz

Znáte výběrová řízení? A chcete se stát akrobatem?

V rámci Letní Letné, která každý rok přiláká tisíce diváků (tato novocirkusová show je v krásném prostředí, skvěle připravená   a umělci dělají svou práci s láskou), se letos hrálo od Losers představení Konkurz (mimo to  také Grandiózní).

Kdo nezná situaci kolem výběrových řízení? Kdo nezná nekonečné hodiny čekání, než se dozví, že nebyl vybrán? A kdo by nechtěl být úspěšný? Jenže – vítěz je jenom jeden. Této myšlenky se chytili Losers – a jak jinak, s humorem a s akrobatickými výkony. I podle principála Petra Horníčka je představení pro akrobaty opravdu mimořádně náročné.

Na začátku představení se otřepe hrůzou každý divák, který nechce být vyzván, aby šel na jeviště. Ale někdo si přeje jít na jeviště… A tak se tu ocitne pěkných pár lidiček, co plní různé úkoly (např. musí předvést nafouknutý  igelitový pytlík, na který hodně fouká vítr a jiné dovednosti). Každý dělá, co umí. Až po vybrání hrstky  tzv. úspěšných uchazečů, divák náhle zjišťuje, že jsou to akrobaté sami… Tento překvapivý začátek nikdo nečeká a je to poměrně silný moment, kdy umělci nastupují na scénu. A pak se už dějí věci…

Začíná akrobatické představení a současně se také umělci svěřují se svými pocity: „Nikdy jsem neuspěl na konkurzu, ale na doporučení se to povedlo pokaždé“. Neznáme tu větu  trošku každý z nás?

Celým představením nás vede drsný „porotce“, který si tedy nenechá nic líbit. Všichni musí makat, až se z nich kouří…. Ale adepti se zdají nezdolní.  Někdo zvládá své pocity neúspěchu a strachu smíchem, brekem,  jiný sebevědomím, další medituje, jeden z uchazečů se neustále touží seznámit a nepřetržitě brebtá…. Pocity lidí mohou být různé. Toto vše je doprovázeno robotickou výzvou a doplňujícími informacemi. A jaké že to jsou? Např. Napoleon Bonaparte – „Dělá-li soupeř  chybu, netřeba ho rušit“. A v praxi nám to umělci předvádí. A také – „Úspěšný člověk nestoupá na vrchol nikdy sám. Ale je tam místo jen pro jednoho!“  Historie se neptá, jak jsi dosáhl vítězství, ale kdo!“  A další rozumné poučky, které bychom měli mít na paměti během našich kariér. Opravdu?

Ne vždy každý hraje fér, zejména, jedná-li se o druhé pohlaví… A tak muži obdivují, jak je mladičká dívka „šikovná“ a zřejmě vyhraje, ale její kamarádka si stěžuje, že „toto“ dělá při každém konkurzu…“ (inu, vřele se kamarádí s porotcem).

Každý tedy čeká, že dívka vyhraje. Jenže? I ne. Mužský svět je tvrdý a neúprosný. Musí to být ten nejlepší. Nakonec rozhodnou diváci. O jejich přízeň dva poslední bojují také po svém.

I poslední vyřazovací kolo nezná slitování…. Snaží se každý, ale vítěz je opravdu jen jeden.

Diváci si ho nakonec zvolí sami – jenže! Je opravdu dobré vyhrát tak náročný konkurz???? Jak to asi dopadne???? … A jsme bez vítěze.  A je tu další kolo. Je libo se účastnit? A chceme opravdu být vždy ti nejlepší? Už Waldemar Matuška řekl: „Jsem rád, že jsem druhý. Nezávidím Karlu Gottovi, že je první, nezávidím mu  tu dřinu“.

Myšlenka samotná tohoto představení možná není až tak nabitá emocemi, ale o to více je tu akrobatických výkonů. Umělci jsou více „ve vzduchu“ než na zemi. Vidíme  vzdušnou akrobacii na šále, pyramidy z lidských těl, skoky či pády, při kterých se tají dech, akrobaté létají vzduchem právě tak lehce, jako ty tenisové míčky, co byly součástí konkurzu na začátku. Ke konci se navíc umělci svléknou do trikotů, takže diváci mohou lépe  obdivovat napjaté svaly, které vydávají maximum, co lidské tělo dokáže.

Nesmíme opomenout  vyzvednout ještě jeden překvapivý moment. „Porotce“ hraje na kytaru a tím udává rytmus ostatním, je důležité dělat vše správně…kytara občas zní až agresivně a zlomyslně.  Divák s porotcem  určitě nesympatizuje.  Ale  divák otevře ústa v okamžiku, kdy si dotyčný „tyran“ vyleze po pyramidě z lidských těl až ke stropu, tam si stojí a tvrdohlavě si hraje na svou kytaru….! No, páni!

Dramaturgie se ujal Matěj Randár, režie Petr Horníček. Hudba: Kirill Yakovlev (skvělý výkon), choreografie opět milý Radim Vizváry a Tomáš Pražák.  Pokud jde o akrobaty samotné, nazvali se „baby losers“, neboť patří spíše k mladší generaci umělců (Karolína Křížková, Ester Josefína Vandasová, Sára Stoulilová,  Petr Dlugoš, Adam Rameš, Jiří Bělka, Petr Dvořák a Lukáš Borik).

Představení je tak nabité akrobacií, že divák tají dech od začátku do konce, vlastně ani na chvilku nevydechne. Nevím tedy, co to potom musí udělat s akrobaty samotnými. Na konci je čeká ještě jeden „stupidní“ úkol, vyběhat si prvenství. A postupně odpadávají…. Jak je zvykem, s humorem. („Ty vole, nezdržuj, protože my tady běháme..“)

Konkurz neobsahuje nijakou hlubokou myšlenku, spíše popisuje s humorem situace, které každý moc dobře zná, představení je nabito akrobatickými figurami a divák by si tento kousek z díly Losers rozhodně neměl nechat ujít.

A jak jsme už zvyklí – závěrem potlesk ve stoje!!!! Bravo! a utíkejme do divadla Bravo!

Foto: Letní Letná

Eva Smolíková

Taneční magazín