Městský park je místem, kde se odehrává nespočet příběhů. Můžeme je vidět každý den. Mladý pár si pod rozkvetlým stromem dává první polibek, paní se psem usměrňuje svého mazlíčka a školák mezi keři ztratil svůj nový fotbalový míč. A na té nejobyčejnější z obyčejných laviček se náhodou setkávají Josef a Zuzana. Senioři, které toho na první pohled moc nespojuje. Ale kdo ví, co mohou změnit tři odpolední setkání v parku…
Komorní inscenace, která propojuje prvky nonverbálního divadla a filmové poetiky, nahlíží s humorem a laskavostí na život seniorů. Osamělost stáří ustupuje do pozadí díky pantomimické komunikaci, ve které nechybí humor, drobné náhody ani malé lsti. Dialog beze slov odhaluje radosti i výzvy podzimu života a připomíná, že realita sice občas vstoupí do hry, ale přátelství má tu moc nás znovu postavit na nohy.
Autorské dílo o čtyřech účinkujících oslavuje každodenní okamžiky, které se díky lidské kreativitě a vzájemnému pochopení stávají výjimečnými.
Světové premiéry 4. a 5. listopadu 2025 v La Fabrice
V PARKU
Námět, scénář, režie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ladislava Petišková
Režie a kamera filmu: Jan Malíř
Choreografie: Marek Zelinka
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek
Účinkují:
Zuzana Hrzalová
Josef Kotěšovský
Halka Třešňáková
Teo Jeřábek
Ve filmu dále účinkují:
Jiří „Bilbo“ Reidinger
Julie Miadíková
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci
První premiéra Národního divadla v La Fabrice vrací na jeviště nejen legendy Laterny magiky Zuzanu Hrzalovou a Josefa Kotěšovského, ale také její typické techniky kombinující živou hereckou akci s filmovou projekcí. Mám radost, že náš repertoár obohatí inscenace, která se s citlivostí věnuje tématu života seniorů.
Radim Vizváry, režisér inscenace a umělecký šéf Laterny magiky
K zásadním okamžikům mé práce v Laterně magice patří setkání se Zuzanou Hrzalovou a Josefem Kotěšovským na inscenaci Krajina těla. Bylo pro mě nesmírně inspirativní sledovat, jak se interpreti, jejichž těla nesou stopy času a zkušeností, dokáží v okamžiku návratu na jeviště proměnit. Jak v nich znovu ožívá vitalita, jak se vrací energie.
Z tohoto poznání se zrodila inscenace V parku, která je o seniorech, se seniory, ale nejen pro seniory. Nahlíží na stáří bez klišé a bez sentimentu, odkrývá jeho potíže, ale i ryzost, humor a moudrost. Ukazuje, že touha po životě a radost z něj mohou být silnější než tělesné limity. Že stáří je krásné tehdy, když je sdílené.
Laterna magika vždy byla místem setkávání – technologií a poezie, obrazu a těla, skutečnosti a snu. V této inscenaci se k jejím principům vracíme: film se na jevišti stává pro účinkující rovnocenným partnerem, otevírá obzory za horizontem, vytváří dialog s herci; obě složky vzájemně vytvářejí mikrokosmos inscenace.
Přeji si, aby tato poetická groteska přinesla divákům naději. Aby mladá generace poznala, že stáří není strašákem, ale etapou, do níž lze vstoupit s radostí a humorem. Aby starší diváci cítili, že jejich přítomnost, jejich příběhy a jejich zkušenosti mají stále nezastupitelnou hodnotu. Věřím, že právě v tom spočívá síla této inscenace.
Zuzana Hrzalová a Josef Kotěšovský o inscenaci
V roce 2022 měla premiéru inscenace Krajina těla. Josefe, vy jste tenkrát řekl, že se touto rolí loučíte se svou kariérou. Pak ale přišlo V parku. Čím vás tato nabídka přesvědčila pomyslný klaunský nos ještě nevěšet na hřebík?
Josef Kotěšovský: Když jsem se zařekl, že mou poslední inscenací bude Krajina těla, nevěděl jsem, že záhy po derniéře přijde Radim s nabídkou na Park. Stalo se to někde u piva, jen jsme si tak povídali, tam to Radim naťukl a mně se to líbilo. Ono jde i o to uvolněné prostředí. Kdyby mě nějak oficiálně pozval k sobě do kanceláře uměleckého šéfa a oznámil mi tuhle nabídku, tak by to taky bylo o něčem jiném. A tím zásadním samozřejmě byla možnost spolupráce se Zuzkou, to mě naprosto přesvědčilo.
Zuzko, jak to máte vy? Rozmýšlela jste se, anebo jste ihned kývla?
Zuzana Hrzalová: Vůbec jsem se nerozmýšlela. Já jsem byla moc šťastná, že mám tuhle příležitost a že mi dal Radim důvěru. I když jsem v té době ještě vůbec přesně nevěděla, do čeho jdu.
V Krajině těla jste mimo jiné také ztvárnili jednu z ústředních dvojic, tančili jste milostný duet, a to také v režii Radima Vizváryho. V čem všem se pro vás tyto dvě inscenace liší?
Josef Kotěšovský: Radim mi nabídl spolupráci na Krajině těla, a já jsem si dal podmínku, že do toho půjdu jen se Zuzkou. Znám ji dlouho a oba jsme „odchovaní“ Laternou, takže jsme měli už dříve společné projekty. Teď ale pracujeme spolu jinak – role jsou dramatičtější, přibyla komická poloha a musíme se navzájem potkávat i v konfliktnějších situacích.
Zuzana Hrzalová: V Krajině těla bylo hodně lyriky, snovosti a jemných, dojemných momentů. V Parku se naopak polohy pohybují nahoru a dolů – je to dramatické, milé i dojemné, takže repertoár emocí je širší a prostor pro hereckou práci větší než v Krajině těla.
Dramaturgyně Ladislava Petišková o inscenaci
Poetická groteska V parku nepředkládá divákům senzační příběh ani děj. Její námět je vzat z obyčejných okamžiků každodenního života. Duchovně navazuje na plátno inscenace Krajina těla, jehož široce pojatý záběr zahrnuje ztvárnění problematiky času, přírody a lidského věku. Na rozdíl od předchozího titulu se libreto V parku soustřeďuje na komorní problematiku života dnešní stárnoucí generace, jejíž aktualitu posiluje budoucí populační situace obyvatel naší země.
Jádrem inscenace je sled dní prožívaných dvojicí současných seniorů během poklidného odpočinku v městském parku. Podstatou je proces vytváření vzájemného vztahu od negace až po jeho smírné zakončení; vše se děje v rámci přírodního koloběhu, který má také vlastní průběh. Prostředí parku je pro tyto návštěvníky místem tichého osamění, ale jejich mysl a vzpomínky hranice nemají. Ozřejmit je pomůže jedinečná technika Laterny magiky umožňující zobrazení intimních pocitů, společenských událostí, jež formovaly jejich život, pracovní nebo tvůrčí zkušenosti a mnohých dalších aspektů zralého života.
Park může být na jedné straně výsledkem ušlechtilých záměrů umožňujících modernímu člověku harmonický pobyt v kultivované přírodě, na druhé straně i klamným světem, pod jehož povrchem (anebo nad ním) číhá na nic netušícího návštěvníka nebezpečí. Park může být místem milostných schůzek a společenských radovánek i prostředím smutku a mezilidských tragédií. Pro nás je místem odpočinku dvou neznámých seniorů, již zde zastupují lidské bytí jako fenomén, jehož povaha může být v novém uměleckém zpracování stále ještě zdrojem nečekaného poznání.
V prvním plánu inscenace na jevišti vidíme chvíle veselého i smutného rozjímání nad neduhy i půvaby stáří, stylizované do roviny poetické grotesky. Průběh setkání staré dvojice na lavičce se odvíjí v humorném procesu vzájemného poznávání, jež dospěje v průběhu tří dnů od lhostejnosti, pocitu osamělosti, úzkosti z neznámého, drobných peripetií a sporů až k pochopení lidských zvláštností partnera a jež vrcholí harmonickým vyrovnáním se s vlastním osudem. K úspěšnému naplnění tohoto záměru jim napomáhá několik postav – ošetřovatelka a její chlapeček, zahradník či kolemjdoucí.
Věkově pokročilejší občany hrají dva umělci – tanečníci a herci pohybu, jejichž životní dráha je bytostně spjata s Laternou magikou. Josef Kotěšovský a Zuzana Hrzalová zde po několik desetiletí vytvářeli řadu nezapomenutelných rolí. V intencích režie Radima Vizváryho mohou vložit do svých nových postav leccos ze svých uměleckých a lidských zkušeností, protože jde o tvorbu ve specifickém laternovském stylu. Díky obecně srozumitelnému námětu je vhodné i mimické zpracování beze slov, širší a pestřejší rozměr dodává jevištnímu dění filmová linka. Počítá se zde především s empatickou osobností významného kameramana, režiséra a světelného designéra Jana Malíře a s jeho uměním procítěné výtvarné imprese. Výsledná kombinace jevištních a filmových akcí má vytvořit poeticky stylizovaný, ale do značné míry i reálný obraz života těch, kteří již vstoupili do pomyslného podzimu života. Typická multižánrovost Laterny magiky dodává celku energii a povyšuje zdánlivě prostý námět do roviny obecné platnosti.
Foto: Archiv Laterny magiky
Martina Sedláková
pro Taneční magaín
