Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

„Kouzelný cirkus“ Laterny magiky

Výjimečné uvedení filmového záznamu on-line

Laterna magika připravila pro své diváky prázdninový dárek: filmový záznam legendární inscenace „Kouzelný cirkus“, který si budou moci po celý červenec a srpen pustit na stránkách Národního divadla. Od 1. července bude možné zakoupit on-line e-vstupenku.

Filmový záznam inscenace Laterny magiky „Kouzelný cirkus“ si budou moci diváci pustit z pohodlí domova kdykoli během celých letošních prázdnin. Cena základní e-vstupenky je 100,- Kč. Legendární dílo režisérů Evalda Schorma, Jiřího Srnce, Jana Švankmajera, scénografa Josefa Svobody a plejády dalších tvůrců, je po právu emblematickou inscenací Laterny magiky. Nyní je nabízíme okem kamery, jímž vynikne mnoho detailů projekcí i hereckých a tanečních akcí, které během představení divák někdy ani nezachytí. Tým režisérky Renaty Šáchové vsadil na dynamický střih a vyčistili jsme i zvuk použitých nahrávek pro plnohodnotný zážitek z hudby.

Inscenaci jsme natočili v zimě, v době lockdownu, abychom po delší době zachytili její aktuální podobu. Jako každá jevištní dílo i představení. „Kouzelný cirkus“ totiž stále žije. Navzdory tomu, že je svázáno časovým kódem a filmovými projekcemi, každá generace tanečníků mu vtiskne jinou atmosféru. V záznamu, který nabízíme divákům, účinkují v hlavních rolích Eliška Kolářová, David Stránský, Libor Kettner a Viktor Svidró.

Kouzelný cirkus“ měl premiéru v dubnu roku 1977 a nikdy nebyl stažen z repertoáru. Počet repríz se blíží kulatému číslu 6 500, v zahraničí se na zájezdech uskutečnilo kolem 550 představení v 17 zemích a více jak 50 městech. Od počátku se ve čtyřech hlavních rolích představilo 32 Venuší, 22 Veselých klaunů, 25 Smutných klaunů a 25 Svůdců.

V době premiéry udivoval „Kouzelný cirkus“ dokonalými triky s přechody postav mezi projekčním plátnem a jevištěm, ale to by samozřejmě bylo málo. Jeho esencí je laskavá režie Evalda Schorma a námět, který je v českém prostředí velmi oblíbený, takže „Kouzelný cirkus“ je skutečně inscenací pro celou rodinu. Zatímco nejmenší diváci sledují jednoduchou dějovou linku, fandí dobru, smějí se nemotorným klaunům a jejich kouskům, dospělý vycítí onen nostalgický podtext, jenž neplyne ze stáří inscenace, nýbrž z oblouku, který jí Evald Schorm vtiskl.

Dychtivost po poznání a dobrodružství, touha po nedosažitelném, sentiment utichlého potlesku, ale i smíření a dobrácké pomrkávání po ztřeštěnosti nové generace, to vše je v postavách klaunů obsaženo a to vše v nich pozorný divák může vyčíst.

»Kouzelný cirkus«

Režie: Evald Schorm, Jiří Srnec, Jan Švankmajer

Scénografie: Josef Svoboda

Kamera: Emil Sirotek

Choreografie: Karel Vrtiška, Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František

Pokorný, Inka Vostřezová

Kostýmy a masky: Zdenek Seydl

Hudba: Oldřich F. Korte, Vlastimil Hála, Jaroslav Krček, Jiří Srnec, Jan Švankmajer

Účinkují:
Eliška Kolářová (Venuše)

David Stránský (Veselý klaun)

Libor Kettner (Smutný klaun)

Viktor Svidró (Svůdce)

Dále tančí: Pavlína Červíčková, Kateřina Hanousková, Zuzana Herényiová, Tamara Kšírová, Tereza Kučerová, Natálie Paulasová, Patrik Čermák, Ondřej Martiš, Alexandr Sadirov

Černé divadlo: Zuzana Hrzalová, Patrik Čermák, Ondřej Martiš, Alexandr Sadirov

Režie filmového záznamu: Renata Šáchová

Hlavní kamera: Vladimír Holomek

Střih: Dalibor Lipský

Zvuk: Martin Ženíšek

Záznam představení 30. listopadu 2020

Zpřístupnění on-line záznamu: 1. července 2021, 18.00

Cena e-vstupenky: základní 100 Kč

Foto: Sergej Gherciu

Lucie Kocourková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kam o prázdninách a dovolených?

Na letní divadelní a taneční školu Benoni 2021

Kurz je určen pro české i zahraniční studenty (česky mluvící) středních i vysokých škol, kteří se připravují ke studiu na uměleckých školách, ke studiu na fakultách AMU, ale i pro širší veřejnost v různých věkových kategoriích.

V jednotlivých lekcích si účastníci mohou vyzkoušet zapojení do tvůrčího studijního procesu, prohloubit své znalosti a dovednosti v různých disciplínách.

Místo konání: Hudební a taneční fakulta AMU,Galerie, Malostranské nám. 13, Praha 1

Termíny: 20.–29. 8. 2021, 9.00–11.00/11.00–13.00/14.00–16.00

POZOR! Počet míst v kurzu omezen (15 účastníků)!

Cena kurzu: 9 000 Kč


Herectví – lektor:

Mgr. TOMÁŠ PAVELKA

divadelní herec a pedagog DAMU

  • základy herecké techniky a dramatického myšlení, imaginace, motivace, komunikace, herecké a pohybové etudy a improvizace, cvičení k objevování a rozvíjení herecké představivosti, hledání pravdivého hereckého výrazu, vnímání dramatické situace

Současný tanec a jevištní pohyb – lektorka:

doc. Mgr. MARCELA BENONIOVÁ

choreografka a pedagog Pražské konzervatoře, HAMU, taneční publicistka

  • současné taneční techniky a jejich aplikace k hereckému projevu, krokové a rytmické variace, orientace v prostoru, prostorové cítění, vytváření tanečních frází a struktur v prostoru

Hlasová technika a jevištní řeč – lektorka:

MgA. EVA SPOUSTOVÁ

dabingová režisérka, pedagog DAMU

  • dechová technika, emoce a energie, cvičení pro kultivaci hlasu a hlasového projevu, rozdílné způsoby mluvení a čtení textu

Tanec, rytmus a improvizace – lektorka:

MgA. MONIKA DIATTA REBCOVÁ

bubenice, choreografka a pedagog HAMU

  • základy afrických tanců a rytmu – přirozená koordinace, spontánnost projevu, postupy taneční a kontaktní improvizace, svoboda pohybového projevu a myšlení

V případě zájmu o účast v tomto kurzu pošlete závaznou přihlášku na e-mail: marcela.benoni@seznam.cz

Sdílet

Telefonní kontakt: Marcela Benoniová, ředitelka Letní školy, 775 929 389

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN