Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Nepříliš optimistická zpráva

Praha příští rok kvůli dopadu pandemie koronaviru sníží své granty v kultuře. Převážně se to týká víceletých grantů.

Pražský magistrát sníží pro rok 2021 meziročně výdaje na granty v kultuře o 8,3 procenta na celkem 330 milionů Kč. Důvodem jsou dopady pandemie nemoci Covid-19.

Z celkové částky tvoří většinu víceleté granty, schválené v uplynulých letech. Návrh rozdělení grantů dnes schválil magistrátní výbor pro kulturu a cestovní ruch. Projekty, které město podpoří, vybrala magistrátní grantová komise, jejímiž členy jsou převážně odborníci z kultury. Návrh musí ještě projednat pražští zastupitelé.

Z celkové částky činí podpora víceletých grantů 228 milionů, což je méně, než bylo původně zamýšleno. Město a grantová komise se rozhodly příspěvky plošně snížit o deset procent. Jinak by Praha neměla dost peněz na jednoleté projekty. „Tím vznikla možnost rozdělit zmíněných přibližně 102 milióny korun. Bylo to velmi složité a dlouhé jednání,“ řekl na jednání výboru ředitel magistrátního odboru kultury Jiří Sulženko.

Jiří Sulženko

Město letos posunulo kvůli pandemii koronaviru termín, dokdy mohly kulturní subjekty žádosti o granty posílat. A to z poloviny června na konec září. Do grantového řízení bylo zasláno 787 žádostí v celkové výši 1,5 miliardy korun. Z celkového počtu zaslaných žádostí jich bylo 60 o víceletý a 727 o jednoletý grant. Letos se přihlásila také řada soukromých divadel, klubů či galerií a další kulturní zařízení, která granty obvykle nedostávají a ani o ně nežádají. O jejich podpoře bude město ještě jednat.

Granty město přiděluje pouze těm žadatelům, jejichž projekty získají od grantové komise při hodnocení alespoň minimální počet bodů. U žádosti o jednoletý garant je to 65 bodů a u víceletých 75. Grantová komise je 15členná a je volena vždy na tři roky. A pouze její předseda je vybírán z řad politiků.

Ke grantové politice se satiricky vyjádřil i legendární autor Jiří Suchý, na prknech divadla Semafor v dramatu s titulem na obrázku

Do budoucna chce vedení města inovovat strategií podpory umění a kulturních a kreativních průmyslů. Magistrát nyní připravuje aktualizovanou verzi grantového systému pro roky 2022 až 2026.

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Thálie pro Kňažka za Shylocka

Prestižní divadelní cenu Thálie získal slovenský herec a politik i bývalý ředitel televize JOJ Milan Kňažko. Víte, že je i dobrým tenistou?

Slovenský herec a později i politik Milan Kňažko získal jenu z letošních prestižních divadelních cen Thálie. Konkrétně za roli Shylocka v monodramatu Marka Leiren-Yunga, které pro pražské Divadlo Na Jezerce nastudoval brněnský režisér a choreograf Radek Balaš. Taneční magazín na toto představení (konkrétně jeho reprízu ze 17. ledna) zveřejnil recenzi 27. ledna pod titulem „Toužíme po totalitě?“.

Milan Kňažko, narozený 28. srpna v Horné Plachtenici, patřil od mládí k vyhledávaným divadelním i filmovým hercům. Při politických změnách v listopadu 1989 se aktivně angažoval v hnutí Veřejnost proti násilí, jehož byl spoluzakladatelem. Později patřil k aktivním politikům slovenské vládní strany HZDS. Zastával posty slovenského ministra zahraničí i ministra kultury a dokonce také místopředsedy slovenské vlády. Po názorových rozepřích s tehdejším premiérem Vladimírem Mečiarem působil ve stranách ADS, DEÚS a DÚ a SDK, později přejmenovanou na SDKÚ. Milan Kňažko rovněž seděl v křesle generálního ředite le soukromé televize JOJ.

Krátce po obdržení ceny Thálie za rok 2016 Milan Kňažko prohlásil: „Tato cena patří všem mým kolegům v této inscenaci.“ Jelikož se jedná o divadlo jediného herce, myslel tím určitě celý realizační štáb, zejména režiséra Radka Balaše. Čerstvý držitel Thálie se pak rozhovořil o tom, že dnes je v té pozici, že si může divadelní a filmovou práci sám vybírat. Doslova prohlásil: „Už nedělám nic, co by mě vnitřně nebavilo nebo nezaujalo.“

Pro zajímavost je nutné doplnit, že Milan Kňažko patřil k nejlepším tenistům z řad slovenských herců. Vyhrával zejména čtyřhry po boku hereckého kolegy Jozefa Vajdy. Ten je bratrem bývalého tenisty Mariána Vajdy, který se však víc proslavil jako dlouholetý trenér světového tenisového fenoména Novaka Djokoviče.

Taneční magazín Milanu Kňažkovi, Radku Balašovi, celému tvůrčímu týmu i Divadlu Na Jezerce upřímně blahopřeje a přeje další minimálně stejně tak úspěšné tituly.

FOTO: Divadlo Na Jezerce

Taneční magazín

Rozhovor s poslancem MARKEM ČERNOCHEM

„Jedu na plný plyn”

K umění máte blízko, zpíval jste, moderoval. Ale také jste pracoval jako pilot.  Co Vás přimělo pozměnit svoji dráhu  a vstoupit do politiky?

„Touha změnit věci  byl pro mě takový důvod, proč jsem se stal politikem. Ale byly tu i osobní důvody.  Moje dcera se narodila s vrozenou vadou a zažil jsem, jak stát nedává nic těm, kteří to opravdu  potřebují a naopak  pomáhá těm, co to nepotřebují a dává jim peníze.  Myslím, že i tento fakt  byl asi  pro mě silný  impuls. Chtěl jsem, aby to ve společnosti  bylo jinak.

Původně jsem asi deset let profesionálně  zpíval. S tátou (Karlem Černochem) jsme jezdili na vystoupení s naší kapelou a  já jsem  v té době současně pracoval i v rádiu.  V dnešní době je opravdu  velmi  těžké živit se jen zpěvem nebo jen moderováním, pokud člověk není zrovna v takové té ‚nejvyšší třídě‘.  Takže jsem  byl  moderátor a programový  ředitel rádia, ale  i zpěvák.   Z umělecké sféry jsem odcházel do letectví, protože  původní  profesí jsem pilot.  Létal jsem s Boeingem 737. Když jsem   začal dělat školu na dopravního pilota, která je náročná,  musel jsem své dosavadní profese opustit,  protože časově se vše dohromady  dalo jen těžko zvládat. Chtěl jsem se létání věnovat  naplno.   A to jsem  nějakou dobu  dělal. Možná tím, že je člověk starší a začne všechno  vnímat jinak, zjistil  jsem, že chci věci kolem sebe měnit a rozhodl jsem se vstoupit  do politiky.

Sedět v hospodě  a o všem jen  dlouze mluvit, je samozřejmě také cesta. Každý  přece nejlépe ví,  jak řídit mezinárodní hokejová a fotbalová mužstva, jak se má to a to správně dělat,   jak řídit  stát a svět….., ale  málokdo z těch lidí se zvedne a skutečně do politiky vstoupí. Pokud někoho opravdu vyzvete, ať se stane politikem,  odpoví vám, že se nechce ‚špinit‘ a  najde si další a další důvody, proč určitě ne.

Je pravda, že veřejné povědomí  o politice lichotivé není.  Slovo politika je v dnešní době nadávka.  Pro většinu jsou  všichni politici  špatní a kradou, ale já si myslím, že to je  v každém člověku, jestli se nechá okolnostmi ‚zválcovat‘  nebo nenechá.“

Nedá se tedy říct, že by politika byla Vaše vysněné povolání?

„No, také  mě nebaví ‚politikaření‘, momenty, kdy se nedrží dohody, fakt, že  dnes  nemůžete nikomu věřit…, ale na druhou stranu – baví mě pomáhat lidem.  A to  by měl být stěžejní bod  celé politiky.“

dsc_0957

V dobách, kdy jste začínal se zpěvem, přinášelo Vám  jméno po tatínkovi, tedy slavném zpěvákovi,  spíše otevřené náruče  nebo Vám   naopak komplikovalo život?

„Asi obojí. Na jedné straně je to samozřejmě v určité míře výhoda nést jméno známé osoby. Táta  byl zpěvák, kterého já vůbec považuji za jednoho z nejlepších, co tady kdy byli.  Na druhé straně je to problém, protože mnoho  lidí  mě s ním srovnává. Když někde já zazpívám tátovu písničku, lidé mi říkají, že táta to zpíval lépe. To je  pravda a  já jsem také  nikdy netvrdil, že zpívám lépe než on,   nebo že se mu chci vyrovnat.  Jednoduše se mi líbí  jeho písničky a zpívám je  po svém. A vyvstává tu i problém z pohledu dít te. Pokud má dítě  před sebou vzor, jako byl můj táta, potom  překročení vlastního stínu je velmi těžké. Člověk se chce  kvalitativně posouvat k němu, což víceméně nejde. On byl jako zpěvák opravdu nepřekonatelný.

Jeho jméno  pro mě byla škola, táta  byl profesionál, zažil jsem jen pár lidí, jako byl on. Když jsem byl mladý,    bohužel jsem chtěl sedět na gauči a ‚koukat se na telku, to  bylo  pro mě to pravé. Táta mi říkal každý den: „Tak něco dělej!“  Najednou jsme spolu byli denně a naučil mě, či donutil, že musím pracovat  na maximum, do detailu.   Říkával: „Ty  musíš lidi vést a ukazovat jim cestu!  Když se budeš něčemu věnovat, tak do hloubky, zajímej se o to, jak všechno vzniká, běž dál, nikdy nesmíš zůstat na povrchu, musíš ke kořenu. Jedině potom to má smysl!“

Jak vnímají lidé zpívajícího politika?

„Já doufám,  že dobře…  Mám do dneška kapelu  a zpívám,  navíc  ještě intenzívněji.

Výhodou je, že můžeme vzít   mikrofon a zazpívat na akcích, kdy se  setkáváme  s lidmi. Když zazpívám tátovy písničky, které lidé znají, začnou mě  najednou vnímat i z toho lidského pohledu. To možná  výhoda je. Přesto si myslím, že člověk vám buď je  už od pohledu sympatický nebo není  a nezáleží příliš na tom,  jestli  už je politik nebo pilot. Budˇ člověku věříte, nebo ne. Zbytek asi takovou váhu nemá.

Myslím si, že během mého  zpívání  lidé zjistí, že nejsem  žádný ‚namyšlený‘ politik. Věci beru  stejně jako ti ostatní. Možná, že mě zpěv ‚zlidští‘, snad je tedy  přínosem. Ale hlavně mě baví zpívat.  Hudba  jako taková dokáže vyjádřit všechny emoce a pocity – lásku, radost, smutek, sex, prostě všechno.  Přináší mi opravdovou  radost, protože nezpívám z důvodu, abych se tím uživil.  Vyčistím si hlavu, pro mě  je to takový skutečný odpočinek. Najednou si můžu vzít koženou bundu a roztrhané džíny a  všech en stres dostanu ze sebe ven. Kapela, se kterou zpívám, jsou opravdu  super kluci,  skutečně si  velmi rozumíme.  Jsme spolu asi  čtrnáct let a stále nás to baví.“

Umělci někdy vstupují do politiky, není to až tak mimořádné. Umělecká  duše je plná emocí, cítí  i touhu  pomáhat. Je z Vašeho pohledu správné, aby umělci byli i v politice?

„Je třeba vidět  věci reálně. Například –  navrhujete zákon, který  bude platný pro  deset milionů lidí. Ne  úplně do všeho  můžete vložit  emoce. V okamžiku, kdy podléháte emocím,   řídíte se  nějakým  momentálním  stavem, což není dobré. Zákon může třeba změnit život pár milionům lidí, třeba i v dobrém, ale určitá doba  pomine  a náhle je zákon  kontraproduktivní.   V  tomto směru je třeba racionalita. Na  druhou stranu si  myslím, že emoce do života patří. Každý člověk má nějaké emoce.

Uvážím-li,  co se děje v současné době v Německu, můžeme také hovořit o emocích. Někdo zavraždí bytˇ jednoho člověka, ale pro mě  je to emoce. Ten  mrtvý  měl rodinu, kamarády, příbuzné, chtěl žít normální život  a  najednou  přijde blázen, který ho podřízne nebo zastřelí… Nechci připustit, aby se tohle běžně dělo.  Nechci, aby moje děti, ani žádné jiné v České republice,  přišly o tátu nebo o mámu či někoho dalšího.  Politik  se  rozhoduje mezi tím, zda  bude chránit  občany své vlastní země a mezi tím, že  by neměl do svého postoje  dávat emoce. Z mého pohledu v takovou  chvíli do politiky emoce patří. Jestli-že  je někdo příliš  racionální, bude vám tvrdit, že   nemůžeme soudit všechny podle jednoho člověka. Já    také neodsuzuji všechny, ale na druhou stranu říkám rezolutně: „Takhle  ne!!“  Můj postoj je rozhodně   podložený  emocí, ale v určitých chvílích do politiky emoce prostě patří, na tom  trvám. A nelze brát všechno úplně bez emocí,  to  bychom byli už stroje a to snad nikdo nechce.

I když nám někteří lidé tvrdí, že  musíme pomáhat emigrantům, naše strana čelí  různým nálepkám, počínaje tím, že  jsme extrémisté  apod.,  pokud se nám   povede zastavit a nepřijmout  stoupence islámu do České republiky, tak třeba zachráníme nějaký lidský život. Někdo z nich  by možná udělal také  něco podobného, jako  se děje v Německu. Troufám si říci, že v těchto chvílích se rozhodujeme v emocích, ale i  racionálně.

Rozhodnutí,  zda  necháte svůj národ a své národy  vyhynout, je velmi závažné. Je mnoho těch, kteří  nás nazývají  rasisty, xenofoby a dokonce fašisty. Ale my rozhodně nejsme rasisté. Nemáme ale moc možností, buď  musíme  jednat tvrdě, nebo prohrajeme a  necháme náš  národ zaniknout.

V Německu máme příklad. Lidé islámské víry  si koupí nůž  a bodnou,  politici už nic nezachrání, je pozdě. Cizinci nás   vnímají tak, že Evropa je slabá a hrají nám na naše city, tvrdí nám, že jsme povinni jim pomáhat… Pokud  my se nezastavíme a neřekneme, že nejsme povinni, tak si sem přijdou a udělají si tady, co chtějí oni. Musíme  ukázat  tvrdou pěst, jinak jsme jim k smíchu.

Já jsem stál proti tureckému premiérovi a řekl jsem mu, že udělám všechno proto,  aby Turecko nedostalo bezvízový styk. Lidé nejdříve pískají a vřískají, ale později přijdou a přiznají, že takhle otevřený během  jednání nikdo zatím nebyl. Má to svou sílu – stoupnout si a říci věci tak, jak jsou. A právě tak to  musíme říci lidem z východu „Ne, sem všichni nemůžete!!“

bez-nazvu

Porovnáte-li všechny profese, které Vás životně provází,  která z nich Vás  nejvíce  vnitřně naplňuje?

„To je strašně těžká otázka. Do zpěvu dáváte   úplně všechno, nejhlubší pocity, celou svoji duši, jde o Vaše Já. Sledoval  jsem zpěváka, který zpívá Jesus Christ Superstar na živém koncertu.   Úžasný výkon, dokonce u toho pláče. Dobře  víte, že tu scénu prožívá a dává do ní  sebe.

Létání, to znamená vidět z výšky svět, řídit  stroj, který váží 50 tun a  přistát s ním, to je obrovská radost, která vás naplňuje. Lidé se s Vámi chtějí fotit, když vyjdete v uniformě z kokpitu , létáte si po světě a každý den jste někde jinde, i na dvou či třech místech, je to hezké.

A politika je  možná mix toho všeho  dohromady. Politika pro mě znamená  pomáhat lidem. Jsou tam jak emoce, tak radost, když se něco podaří, ale  bohužel to možná v této oblasti nejde tak rychle… a někdy to trvá až hodně dlouho… Člověk  se dostává do stavů depresí, cítí, že za ním nic nezůstává, ale  najednou přijde  týden, kdy se  podaří prosadit usnesení, pomůžete někomu z  jeho problému, jako jsou třeba exekuce, přijde Vám děkovný dopis  a v té chvíli cítíte obrovskou  radost.  Říct, co  pro mě znamená největší štěstí je opravdu moc  těžké. Mě těší  všechno a těší mě to moc.“

Pilot  je vysněné povolání mnoha mladých mužů.  Co je na této  profesi  pro muže tak přitažlivé? 

„Kluci  touží ovládat stroje. Boeing  i airbus jsou velmi složité stroje. Je to výzva a hraje tu samozřejmě  roli i prestiž. Dopravní pilot je  stále ještě  atraktivní profese, i když je to už trošku degradované tím, že sem  může vstoupit  každý a spousta lidí nedělá svou práci tak, jak má.“

Toužil byste řídit i airbus A380?

„To nevím. Na ten  jsou velmi tvrdé zkoušky. Já si myslím, že bych je  zvládnul, ale nikdy jsem neřídil tak velké letadlo. Airbus A380 je opravdu dost velký. Když  jsem zkoušel simulátor Grippenů, přistál jsem s tím sám hned napoprvé. Jsou určité návyky, které se člověk naučí  a nezáleží mu na tom, zda  je to velké ; či malé letadlo. Musíte nějak pracovat s váhou, ta je stěžejní, ale  letadla se v podstatě  řídí všechna stejně.   Mezi dvoutunovým a třistatunovým letadlem už rozdíl ve váze  je. Musíte počítat s tím, že velké, těžké letadlo  bude pomaleji zatáčet apod. Neumím odpovědět….  nikdy jsem to nezkoušel.“

dsc_0685

Bylo  pro Vás  těžší řídit  stíhačku či dopravní letoun?

„Jde  tu o rychlost. Stíhačka  je skutečně rychlá a nikdy jsem  necvičil žádné   bleskové akce, jen simulátor. I ten je reálný, piloti na něm pochopitelně cvičí. Mě spíše zajímalo, zda jsem   schopen s Grippenem  přistát nebo ne a povedlo se mi to.  Ve stíhačce je   mnohem  větší  zátěž na tělo. Dokud  člověk nezažije stav, kdy se mu nalije  krev do hlavy nebo naopak, kdy se mu odkrví hlava, neumí si  představit,  jaké to je. Někdy pilot nevidí vůbec nic, protože mu šedne vidění nebo naopak červená vidění, právě z důvodu překrveníh lavy a může i ztratit vědomí.S dopravním letadlem takové  kousky  jako přemety zkrátka  neděláte, zase tam  máte dost velkou zodpovědnost.  Mít za sebou dvě stě lidí není úplně k smíchu. Je špatné počasí a víte, že vaše chyba může zabít lidi, kteří se vrací ze své dovolené, mají s sebou malé děti…, tento pocit  vás provází  každé přistání. Nesmíte udělat chybu.“

Autopilot v těchto momentech nepomůže?

„Autopilot řídi letadlo během letu a do přistání, ale  vzlet a přistání musí být řízeny ručně,  jsou to vlastně nejkritičtější části letu. Pokud letíte rovně, můžete se spíše věnovat letadlu, protože jsou tu spousty systémů, které  musíte kontrolovat. Navíc dnes je bezpečnost to nejdůležitější. Kdyby pilot letěl a řídil letoun ručně, mohl by udělat chybu.  Např.  vychýlí  letoun výškově v okamžiku, kdy je nad ním  jiný letoun,  tím může  dojít ke kolizi. Autopilot letí naprosto  přesně, ale  určitě za vás nevzletí a nepřistane. Toto nouzové řešení se používá jen v případech, kdy je opravdu velmi  špatná viditelnost, ale dlužno dodat, že autopilot je pro pilota psychicky mnohem náročnější než ruční přistání. Musíte kontrolovat všechny systémy v řádech setin, nevidíte, nevíte, co máte před sebou. Letadlo sice přistává samo,  ale  kontrolujete všechny  přístroje i přístroje druhého  pilota, on zase ty vaše, sledujete i to,  zda vůbec přistáváte na dráhu, či do lesa, protože před sebou máte třeba jen bílo. Jakákoliv výchylka je důvodem k tomu, aby se opakovalo přiblížení a přistání, nikdo neriskuje, že by se naváděcí paprsek na dráhu  o něco vychýlil, vše musí souhlasit asi  na tisíc procent.“

Jako umělec do problematiky umění vidíte. Máte pocit, že coby politik se  někdy snažíte třeba i podvědomě umění pomoci?

„Určitě.  Řešili jsme autorský zákon, probírala se zde  i podpora začínajících českých umělců. Podíváte-li se  na televizi, nebo na festivaly, či  do divadel, míhají se zde  pořád ta stejná jména.  Občas přibude někdo, skupina, zpěvák či zpěvačka, ale často ne. Pro začínajícího zpěváka je nesmírně  těžké dostat se do rádia.  Zažil jsem to i v době, kdy jsem tam pracoval. Naše rádio mělo výhodu, že žádný  dramaturg nevybíral to, co se má vysílat. Takže občas  jsme mohli pouštět  i písničky, které jsme sami jako moderátoři chtěli, dělali jsme  pořady, které jsme chtěli, já jsem  například & nbsp;měl pořad,  ve kterém jsem pouštěl písničky neznámých lidí, takže tito interpreti měli  možnost se  prezentovat. Dnes  to není. Bohužel rádia, která měla  nějakou svobodu, zanikla, dnes  jsou jen velká  rádia jako třeba Evropa 2 a tam se začínající zpěvák buď  nedostane, nebo za to musí zaplatit obrovské peníze.  Za dvě stě tisíc  v rádiu  desetkrát pustí  jeho singl. Kdo si to může dovolit?

Řešíme  tedy i to, aby podpora  umělců byla větší, aby v Českém rozhlase byla povinnost hrát více  začínajících českých  zpěváků, chceme jim také dát  prostor. Zpěváků i skladatelů je spousta, tvoří skvělé  věci, ale nemají  vůbec možnost dostat se do médií a tím svou tvorbu  prezentovat lidem. Dnes je sice internet, youtuby  a sociální sítě, ale to pořád není taková masivní základna lidí, kteří by uznali, že ten či ten zpěvák je dobrý.  Český zpěvák nemá místo, kde by byl vidět, kde by se mohl stát oblíbený. Dříve byly hudební pořady, ale  dnes nejsou.

Televize jsou plné  různých reality show a soutěží, ale, z mého pohledu jsou vedené tak,  aby dotyčným ukázaly, jak špatně zpívají, někdo někoho uráží,   diváci se tím baví a pro televize je to  samozřejmě atraktivní. Ale tyto hvězdy stejně většinou nemají dlouhého trvání.  Proběhla už řada  Superstar, v lidech  možná zůstal  dojem z první řady,  ale z těch dalších už  nic moc. Byl jsem  na akcích , kde zpíval Miro Šmajda,  on je z mého pohledu  skvělý, světový.  Přesto o něm  nikdo  moc neví. Soutěže sice vyvezou talenty na světlo,  ale,  jakmile umělci  nepokračují  dál, je všechno velmi složité a sláva nepřichází. Lidé rychle  zapomenou a je jedno, zda se  to týká  zpěvu, herectví nebo politiky.  Jakmile v médiích  nejste, lidé okamžitě ztratí paměť.  Zpěvák klesne, jezdí zpívat  za pivo a za párek a to je pro kulturu  špatně.“

dsc_0683

Jak celkově hodnotíte umění v ČR? Jak vidíte otázku cenzury? Když není žádná, divák  vidí  v umění hodně násilí, podřadných věcí, ale zase si může vybrat, co chce vidět.  Jenže (zejména mladý divák), si dost často vybere  i to špatné.  Když  cenzura  je,  může se zneužít, umění je  nesvobodné, nedemokratické.  Dá se v této situaci vůbec nějak   ‚vybalancovat‘?

„To je hodně, hodně, hodně těžké. Nedávno jsme předložili návrh, který je inspirován dodatkem americké ústavy o svobodě. Diskutovali jsme, kde  svoboda slova končí.

Když to přirovnáme k hudbě, já jsem velmi ostře vystoupil proti zpěvákovi či rapperovi pod jménem ‚Řezník‘.  Ve svém songu zpívá o tom,  jak  ‚zabíjí ženský  ve sklepě‘. To je  za hranou svobody slova.  Bohužel tím může inspirovat  některé lidi a vyvolat v  nich pocit, že tohle je přesně to, co je správné, co ostatní také chtějí a ti mohou  udělat něco podobného.

Já bych asi končil svobodu slova tam, kde dílo vyzývá k nějakému násilí či nenávisti, k brutalitě. Zjednodušeně řečeno – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.   Jakmile umění přináší  projevy násilí,  už to svoboda slova není.

Bohužel je mnoho  lidí, kteří  se nechají pakulturou inspirovat, páchají  krutosti  i  třeba vůči zvířatům a  tohle už podle mě do kultury  nepatří.

Cenzura  opravdu může být zneužitá, řekne se například, že dílo bylo zakázáno z nějakého důvodu  a přitom hlavní důvod je jen toho člověka  umlčet.  Takže ‚vybalancovat‘ a říct, kde končí svoboda slova, to je opravdu nelehký  úkol.

A v neposlední řadě vnímám u  cenzury ještě jeden  zásadní problém – co je zakázané, to je  milované.  Pokud řeknete:“Tak, tohle stahujeme!“, okamžitě bude na  youtubu milion zhlédnutí, všichni se budou chtít podívat.  Dané situace se i  využívá  v  marketingu, na oko se nafoukne jakási „bublina“, někdo si stěžuje v médiích, média řeknou, že dílko stahují a hned je na youtubu dva miliony zhlédnutí denně, i když   ostatní média danou věc stáhnou.

Ale jinak je mínění na lidech. Hodnotit, uznávat, neuznávat, zasmát se tomu. Na sociálních sítích občas vidíte videa těch, kdo nejsou zpěváci. Člověk si říká: „Ježíši, mně  by bylo trapně,  kdybych byl v jeho kůži, stydím se za něj, …. někdo se zasměje ….“ ,  proč ne. A  třeba se i to někomu líbí.“

V tanci se v posledních letech objevovaly i prvky jako znásilnění, či násilí všeobecně.  Měl by  umělec tato témata prezentovat, nebo se jim raději vyhnout?

„Umění  a umělci byli vždycky, i historicky,  ti, kteří třeba měnili dějiny, volnomyšlenkáři.  Vzpomeňme Francii, Rusko, ale i Česko.  Určitě tohle všechno do umění nějakým způsobem  patří. Věřme tomu, ač je to  dnes  přetěžké, ale věřme, že se snažíme  změnit myšlení lidí k tomu dobrému. Musí být  nějaká víra či důvěra. Nevím, zda zrovna téma znásilnění je něco,  na co historie  bude jednou  vzpomínat… a myslím, že ani na rappery, jako je Řezník nebude vzpomínat v dobrém.   Něco jiného je p. Černý,  sochař, kter&ya cute; dělá provokativní věci, ty se  ve  vás  snaží vyprovokovat změnu a mohou  vás  posouvat někam dál. Zrovna tak  historie nezapomněla prokleté básníky. Uvážím-li zmíněné znásilnění, co  přináší toto téma v umění? Že je to správné?  Normální?

Dnešní moderní umění dost často předvádí díla, kde  umělec udělá ‚šmouhu‘ a všichni chodí a říkají:“To je úžasné!“  Z mého pohledu je to divadlo, které se  předvádí zbohatlíkům, kteří už nevědí coby, místo toho, aby vyrazili  do přírody a obdivovali krásný les.  Oni ale raději pijí  šampaňské s malíčkem nahoru a diskutují o tom, zda šmouha je ve 3D perspektivě.  Proč ne, je to nakonec jejich věc.

Mně se líbil snímek a zůstal ve mně napořád, kdy  japonská umělkyně Yoko Ono  dělala výstavu,  uprostřed místnosti byly štafle,  člověk  po nich musel vylézt nahoru a tam bylo malinkým písmem napsáno ‚ano‘.  Návštěvníci přiznali, že poselství v tomto ukryté ale pro ně bylo pozitivní.

Důležité poselství pro mě, které má dílo nést, je přijít někam a vidět něco pozitivního.  Ale co vidíte na té šmouze? Já  nevím. Ale možná  jsou lidé, kteří na ní  vidí něco dobrého, nechci jim to brát. Určitě  i toto  k umělcům  patří.  Já osobně nemám rád umění, které má evokovat negativní vlastnosti.  Samozřejmě se také dívám na válečné nebo katastrofické filmy, ale to je  spíše dobrodružství či odpočinek a zase se  vrátím zpět do reality. Nicméně je i dost  lidí, kteří v té realitě nejsou a   pokud se kultura    týká věcí, jako jsou počítačové hry nebo songů, které zpívá „Řezník“,  v této oblasti jsou zejména  mladí lidé,  kteří nejsou schopni vrátit se do reality.  Když takový ‘mlaďas‘ zůstane v této tzv. nirváně, posílen alkoholem či drogou, navíc s nějakými kamarády,  je  tu velké riziko, že si neuvědomí realitu a to, že už nejde dát ‚restart‘. Už nic nemůže změnit, nemůže nic vzít zpět. Něco jiného je,   když podobné věci plné násilí vidí člověk, který už  má nějaké životní zkušenosti a ví, že jde o virtuální svět. Ale   člověk, který si všechny hodnoty tep rve utváří, nemusí  vždy rozlišovat mezi virtuálnem a reálným světem. To je  nebezpečné.

dsc_0682

Takže celá věc je opravdu těžká. Bohužel  i toto patří do sféry života. Je otázkou,  jak by se vůbec společnost měla chovat a vyvíjet. My se dnes dostáváme do fáze  starého Říma, který už nevěděl, co by,  ale  v této fázi civilizace končily.  Římané přemýšleli, jestli budou u jídla sedět, či ležet, nebo se  pověsí, ale mezitím jim hranice překračovali barbaři a  to je začátek konce  společnosti, či civilizace. Dnes si říkáme, že se  nám to nemůže stát, ale může a velmi rychle.

Vlastně se už  dostáváme do filozofických oblastí,  uvážíme-li, že se   snažíme zachraňovat lidi, vyvíjet  léky proti  nemocem, snažíme se  zabránit válkám, ale – všeobecně –  země není schopná uživit a pojmout tak obrovské množství lidí.  Hubíme sami sebe, ačkoliv vše je  zaštítěno dobrem. Smýšlení typu ‚chceme  pomáhat a zachraňovat životy‘, nás  nakonec dostává  do spirály, ze které  není východisko, protože všechno  musí mít své hranice. Když bude farmář tvořit  děti jako na běžícím pásu, přitom jeho políčko je ohraničené a není možnost nákupu potravin, začnou umírat hlady všichni.

Četl jsem knihu ‚Inferno‘, která pojednává o člověku,  který chce zdánlivě vyhubit lidstvo, ale  vlastně jen říká, že pokud něco nezměníme, tak vymřeme všichni. V Africe, Indii, Číně se dnes rodí jedno dítě za druhým. Všichni tihle lidé by chtěli jít do Evropy a my jsme s tou situací spokojení. Takhle to  určitě nepůjde. Musíme být  schopni reálně uvažovat v rámci  toho, co nás vlastně čeká.  Být hodní je hezké, ale nejde to do nekonečna.

Václav Havel myslel všechno dobře, ale  byl moc hodný. V rodině můžeme být hodní na své děti, ale v určité fázi ‚jedno plesknutí na zadek‘ zmůže daleko více  než kdovíjaké domluvy.  Tzv. výchovný pohlavek nezanechá v dítěti žádné trauma a respekt děti musí mít.

To samé platí pro naši zemi. Pokud se postavíme včas, získáváme respekt. Je nesmyslné argumentovat tím, že s námi nikdo nebude mluvit. Naopak, ostatní země s námi nebudou mluvit, když jim budeme nějak ‚podlézat‘.  I přesto, že jsme malí, musíme být hrdí na naše tradice a naši zem. Politici musí vyjadřovat tento postoj, zastupují přece lid a ten něco chce….  A s tímto postojem nás budou v Evropě i respektovat. Buďme hrdí na to, že jsme Češi, máme svoji historii, měli jsme nejen českého krále, ale  i  římského císaře. Kdo z Ameriky může tohle  říct?  Ohnout se, to  je to nejhorší, co bychom udělali”.

 Cesta do pekel je dlážděná dobrými skutky… Vraťme se ještě k tanci. Jaký k němu  máte vlastně vztah? Sledujete ho v divadlech či televizi?

„Mně se tanec moc líbí, řekl bych, že mě přímo fascinuje. Možná ani to není výstižné, spíše cítím  závist,  pokud někdo umí tančit. Závidím i mé kolegyni Iloně Křížkové, která vede  taneční školu.  Můj strýc a teta jsou Mistři Evropy ve společenském tanci. Znám dost  lidí, kteří tancují a ti všichni se už  dávno snažili se mnou něco udělat,  ale  nikomu se to doposud nepovedlo.  Nejvíce mě fascinuje electro buggy, takoví tanečníci-roboti, snoubí se tu rychlost, pohyb a hudba, všechno tak duní a mě to prostě baví.“

dsc_0681

Tedy  vybral byste si spíše moderní tanec?

„Ano, flamenco mě moc nebere, i přestože je krásné a vyjadřuje  erotiku,  ale kdybych si mohl já vybrat, tak bych zkoušel  electro buggy nebo  breakdance. Byl jsem teenager, když byly tyhle věci populární. Fascinoval  mě Michael Jackson. Sice  bych na tanec nechodil,  ale závidím jim….“

Umíte si představit hodiny a hodiny  tanečního tréninku? Kdybyste se  vydal  tím směrem, byl byste „dříč“ nebo ne?

„Ano, určitě bych byl „dříč“.  Párkrát  jsem se viděl tančit, když jsem dělal konkurs do muzikálu, zhrozil jsem se. Pokud se na mě někdo díval, musel se skutečně  bavit. Mých  189 cm rozkývat a  nemít ‚to  něco‘ v sobě,  je směšné. Rytmus  cítím, ale ne tanec. Kdybych se chtěl opravdu naučit  tančit, musel  bych v sálu strávit dost  času. A černoušci stejně ihned předvedou to, co já bych se učil měsíce…. Ale stejně bych se asi rozhodl třeba hrát na klavír.  Kdybych byl mladý, zkusil bych to, ale  dnes už ne, tolik času nemám.

Vše je cit,  zkušenost, dřina. Ani bezvadný muzikant, který cítí rytmus a frázování na setiny přesně,  se ještě nemusí umět dobře  pohybovat. Ale děláte-li  něco dlouhou dobu, odpadne ta zlá tréma,  naučíte se znát  reakce lidí, pracovat s technikou, víte například, jak mikrofon bere zvuk,  máte tedy najednou čas i prostor si víc hrát s projevem, emocemi, rytmem, všechno se  automatizuje.   Jestliže umíte tančit salsu, víte, jaké jsou kroky, můžete lépe vnímat všechno ostatní a lépe si hrajete. Když budete horečnatě  přemýšlet, kdy a kam dát krok, kdy nešlápnout  partnerovi na nohu, tak ten druhý za chvíli ztratí trpělivost.

Mám radost, že se mi v životě vždy povedlo to, co jsem si vytyčil  jako svůj cíl. Za něčím jdete, sice pláčete, roníte  i krvavé slzy,  ale pokud něco opravdu chcete, tak  toho docílíte. Ať zpívání (můj cíl byl  zpívat pro deset tisíc lidí,  ale nakonec  jsem zpíval pro 15 tisíc),  létal jsem (lidé mi říkali, že se mám ve svém věku na to vykašlat, ale uspěl jsem). Dělal jsem své nejtěžší zkoušky zároveň s maturitou, najednou jsem si řekl, že chci i vyznamenání a dokázal jsem to.  V politice  to bylo to samé. V době své osobní krize jsem někomu říkal, že chci vstoupit  do politiky.  Všichni se mi smáli, ale za dva roky jsem byl v poslanecké sněmovně. Kdybych  si vytyčil cíl, že chci tančit, tak bych to asi zvládnul, ale vlastně  nevím proč to dělat. Když jdu na nějakou akci s dcerou, která je bohužel po mně, zatancujeme si ‘ploužák‘ a stačí nám to.

Má kapela  je rocková a já nemusím  dělat žádné taneční kreace,  i když obdivuji Madonu či Jacksona. Obdivuji i tanečníky  v různých soutěžích, mají opravdu krátkou dobu se všechno  naučit. I pořad ‚Tvoje tvář má známý hlas‘ přináší  taneční kreace, o kterých si myslím, že bych se je tak rychle  nenaučil.“

Býváte také často  v porotách soutěží různých Miss. Jak hodnotíte tanec, přísně či shovívavě?

„Dívky si dosti pravidelně vybírají  ve volné disciplíně moderní tanec.  Dávám jim ty nejnižší známky. Vím, že dotyčná dívka má talent, tanec je její život,  chodí tančit a není to jednoduše to, co porotu   doopravdy zaujme. Pokud předvede balet, to je něco jiného, tam už  dávám plný počet. Ale moderní tanec dnes  opravdu  většina holek zvládá, navíc mladé dívky   mají pro tanec daleko větší nadání, takže já tuto disciplínu  neberu jako něco navíc.  Je to stejné, jako kdyby nám předvedla,  jak umí sníst  sýr a hranolky. Ale balet – to smekám.“

dsc_0680

Jak je to u Vás se sportem,  máte k němu blíž? (Nechce se mi věřit, že člověk Vaší štíhlé postavy ignoruje pohyb)

„Bohužel nemám.   Je to strašné!  Rozhodl jsem se, že  teď od září začnu dělat taekwon-do. Musím začít. Všechno se na mě v politice ‘valí’ takovým způsobem, že musím mít  fyzičku a  možnost  “vypustit”  ze sebe adrenalin a stres. Začal jsem  na sobě cítit, že jsem víc unavený a myslím,  že důvod je i to, že nesportuji.  Také  chci začít chodit do posilovny, začít běhat a   možná dělat i thajský box. Taekwon-do  vlastně dělám léta. Nejsem úplně antisportovní, ale bohužel i časově je to pro mě složité, politice  věnuji 16 hodin denně. Pokud je člověk pilot, tak je to něco podobného a  věnovat se něčemu pravide lně je těžké. Jako politik  vstávám v pět hodin ráno, chodím spát kolem druhé hodiny v noci. Jsem lev a mám v sobě obrovskou bojovnost a sílu, ale už bohužel cítím, že  budu muset trošku ubrat. Ale ne moc, doufám! Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale když přestanu pracovat, tak umírám.  Jet „naplno“,  to je můj životní styl.  Možná je to chyba.  Mám velká očekávání od sebe i od druhých a ostatní  tato očekávání  z 95 procent neplní. Většinou mi odpoví: „Vždyť je víkend!“  Někdo brečí, že ničeho v životě  nedosáhl. Ale možná také neudělal nic proto, aby toho dosáhl.  Dosáhnout  se dá všeho.

Mně je jedno, že je víkend, mám  nějaký cíl a jdu  za ním.  Štědrý  den,  svátek, noci či den, to je jedno. Sedím u  počítače a pracuji, jezdím téměř každý  den po celé České republice, ráno jedu do Ostravy, večer jsem v Karlových varech a baví mě to. Práce  mě skutečně baví a chci, aby po mně něco zůstalo. A toho je člověk schopen docílit jenom tím, že  práci dává  všechno”.

Vyčerpáte se a ukrátíte si život…

„Nechci, aby to znělo jako klišé, ale vyberu si to raději. Chci jet naplno.Respektuji, že někdo nemá sílu, nebo nemůže, to chápu, ale pokud ji má, tak očekávám, že jedeme naplno. Stejně jako u letadla, dám plný plyn a letím. Bez nasazení a bez obrovské víry v to, co děláte, člověk není schopen dosáhnout žádných   vysokých   cílů.  Malých cílů dosáhne.  A pokud  si  někdo nedává  žádné cíle a stačí mu to,  já to respektuji. Ale já si dávám vždy ty nejvyšší  cíle.  Samozřejmě se může stát, že ledacos  nevyjde.  Bolest vás posílí. I zklamání. Někdy zaškobrtnete a upadnete, i na olympiádě, ale vstáváte znovu a jdete dál.“

Přejděme raději k odpočinku. Jaký typ dovolené máte rád? Upřednostňujete Čechy nebo zahraničí?

„Jsem odpočinkový ‚dovolenkář‘.  Jsem neustále mezi lidmi, někam jezdím či létám, takže odpočinek jako takový je prvořadý.  Nikdy  nejezdím s průvodcem, to ne. Miluji moře, ale i hory. U moře ležíte a slunce vám vlévá  do těla energii.   Ale mám rád  i historii,  takže Itálie,  Řím, Benátky, Paříž, Londýn, to je pro mě  správná volba.  Když jsem v Paříži, tak si toužím  dát  kafé na Montmartru a sledovat všechno a všechny  kolem. Rád se podívám i do všech kostelů kolem, to mě také baví.

Moc  mě láká Antarktida. Umělecká duše je velmi  zvláštní, žijete totiž  v nějakém vnitřním světě a pro mě je to spojené s tím, že jsem sám. Na tisíc kilometrů v polární pustině není nikdo a najednou se dostávám do svých  vnitřních sfér.  Rád bych viděl  i Madagaskar,  zkrátka    divoké destinace.   Francouzská Guinea   je také úžasná, tam se člověk asi vrátí do svých dětských let…   Rád se  potápím, jezdím na korálové útesy. Na druhou stranu, mým snem je domeček na pobřeží Portugalska či Irska,  nebo také tady na Šumavě. Chodíme s dětmi na výlety po horách a to je  moc fajn.    Nemůžu říct, jestli upřednostňuji Čechy, nebo zahraničí.  Miluji Českou republiku.“

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková