Rozhovor s kubánskou zpěvačkou Tandou Corróns

„Všechno, co dělám, dělám naplno a s láskou“

Tanda Corróns

„Mám štěstí, že všechny věci, co dělám, dělám naplno a s láskou a baví mne a jsem za to vděčná,“ přiznává zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana Tanda Corróns žijící řadu let v Čechách, kterou koncertování stále baví a naplňuje. 

Pocházíte z exotické Kuby, kde jste v hlavním městě vyrůstala. Jak vzpomínáte na svá kubánská léta?

„Na léta, která jsem žila na Kubě, kde jsem se narodila, vzpomínám s největší láskou. Když mi je smutno, tak zavřu oči a představuji si svoje dětství, a to mne úplně naplní takovou láskou, takovým teplem, že mi je hned dobře. A vlastně to dělám od malička. Přes všechno, jak se na Kubě žije, jak je to tam hodně těžké, mám na Kubu nádherné vzpomínky a svojí zemí miluji.“

Řadu let žijete mimo rodnou Kubu. Není dne, abyste si na ni nevzpomněla.  Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Žiji tady spoustu let a není opravdu den, co bych si nevzpomněla na Kubu. A to, co se tam děje, jak se tam žije, je na hranici života a smrti. A mě to velice trápí a každý den na to myslím. Dělám, co můžu, mám tam kamarády, kterým posílám peníze, léky a další věci. Kubu mám stále v srdci, je to silné pouto, které se nedá rozdělit. Žádné pouto se nedá rozdělit. Teď vím, že domov je tam, kde je člověk. Domov si nosíme v sobě.“

Bylo Vám třináct let, když jste začala psát své první básně a v roce 1994 vyšly některé v knize Antologia cubana de poesía v Havaně. Co Vás přivedlo k psaní poezie? A píšete i nadále?

„Když mi bylo třináct let, začala jsem psát básně. První báseň jsem napsala, když mi zemřela babička. Podle mne, se člověk již narodí básníkem. To je jako v různých profesích. Moje sestra se narodila a už byla doktorkou, myslím, že by v životě nemohla dělat nic jiného. Mám zkušenost ze života, že to tak funguje. Byla jsem nejmladší členkou národního svazu spisovatelů na Kubě, ale když jsem Kubu opustila, tak mne ze svazu vypustili. Když mé básně vyšly v tom roce 1994 v antologii, byla jsem hrdá, že mne do ní vybrali, protože tam jsou ty nejlepší básně od nejlepších kubánských autorů. Dnes, když si přečtu své básně z té doby, tak si říkám, jak to tam mohli dát. Dnes píšu jinak, to je normální, je to vývoj. Píšu samozřejmě španělsky, ale napsala jsem již také básničku česky a také dvě knihy, které jsou, jak pro děti, tak dospělé a plánuji je vydat. A díky češtině můžu používat novotvary, jako je např. „spoluta“, slova, které si vymýšlím a normálně používám. Ano, píšu dál.“

Kromě psaní Vás zajímá také výtvarné umění a sama jste vystudovala grafický a průmyslový design a pracovala jste jako aranžérka. Proč právě tento obor a jak se Vám dařilo v profesi aranžérky?

„Když jsem na Institut grafického a průmyslového designu v Havaně nastoupila, to bylo v roce 1992, tak to byl první institut tohoto druhu v celé latinské Americe. K tomuto studiu mne vedlo zaměření, které jsme měla, samá hudba, básně, psaní, malování, výstavy … to mne vždycky zajímalo a bavilo. Nikdy mi nešla matematika, fyzika, chemie, to byl vždycky pro mne horor. Tady v Čechách jsem osm let pracovala jako aranžérka interiéru. A to je práce, která mne nesmírně baví. Dělala jsem pro různé firmy. Naposledy jsem dělala interiér obchodu Parfumerie Douglas, v Praze, Na Příkopech někdy v roce 2007 – 2008.“

Vaši velkou láskou je hudba. U nás jste známá jako zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana působící nejen v Čechách ale i v zahraničí, která hraje směs kubánských a latinských rytmů. Píšete si texty písní a skládáte si také hudbu?

„V roce 2008 jsme spolu s manželem Romanem Kryštofem zakládali kapelu Mezcla. která bude slavit již patnáct letHráli jsme všude, a díky tomu jsem poznala řadu nádherných měst v České republice. Hrajeme známé skladby a taky si sami píšeme texty i skládáme hudbu. V kapele máme úžasného kytaristu a skladatele José Ángela Semiňona. Nahráli jsme také CD s našimi skladbami. Máme písničky, které hrajeme stále, ale také nové a posluchači se mají stále na co těšit.“

Vaše vystoupení jsou plné pozitivní energie a zábavy. Koncertování Vás naplňuje a baví. Jednou jste řekla: „Publikum je pro mě trvalý kamarád, koncertování je přímá infuze do žíly.“ Platí to stále?

„Tohle to opravdu platí. Ano, publikum je můj trvalý kamarád. Já tomu věřím, protože jako lidi jsme propojeni. Jsem ráda, když se skrz hudbu a zpěv můžu dotknout lidí. Jdu za nimi před koncerty, tak i po koncertech. Publikum je pro mne více než publikum. Já ty lidi miluji. Koncertování je opravdu přímá infuze do žíly nejen pro mne, ale i pro publikum.“

Koncerty jsou protkané tanečními latinskoamerickými žánry jako salsa, son, bachata, merengue, bolero a cha-cha. Který s těch žánrů je Vám nejblíže? 

„Nejvíce mi je blízké bolero. Bolero je žánr, který je úžasný, hraje se po celé latinské Americe. Přirovnala bych jej k českému ploužáku, co do pomalosti. Bolero je blízké mému srdci. Nejkrásnější bolera světa jsou pro mě ti od kubánských autorů.“

Vyzkoušela jste si práci interiérové aranžérky, také lektorky španělštiny a podle vlastní metody jste učila Čechy španělsky. Jaká to byla zkušenost učit rodný jazyk cizince?

„Učila jsem španělštinu v různých školách, v Berlitz a v Newyorské univerzitě v Praze. Když jsem přijela do Čech, nechápala jsem kulturu, lidi. A říkala jsem si, že si snad ani nenajdu žádné kamarády. Až jsem potkala první českou kamarádku, kterou mám  dodnes a ji jsem začala učit a naučila se španělštinu perfektně. Začala jsem učit přímo pro toho konkrétního člověka. Nejdříve jsem si od něj zjistila, co mu více při výuce vyhovuje, jestli chce více psát, nebo více poslouchat, jakou má paměť, co můžu pro něj udělat. Vyplatilo se to a mě to také hodně dalo.“

Našla jste se v hudbě, a hlavně ve zpěvu. Co ráda posloucháte v soukromí?

„Poslouchám všechny žánry a je jedno v jakých jazycích, Není pro mne zásadní, v jakém jazyce. Nemusí být jen v jazyce, který znám. Hudba je něco, co se tě dotkne, i když nerozumíš slovům. Nejvíce se mi ale líbí písničky s hlubokými texty, to mne nadchne nejvíce. Velice mne oslovila například písnička „Přivázali koně, koníčka vranýho, k uplakaný vrbě srdce dřevěnýho…“, kterou nazpívala Zuzana Navarová s kapelou Nerez. Je to úžasná písnička, zdá se být jednoduchá, ale je hluboká.“

Umíte odpočívat? Jak dobíjíte své baterky?

„Neumím odpočívat. Mne to nudí. Radši čerpám zevnitř sebe. Mám stále energii na sdělování, ne rozdávat, ale sdělovat. Je spousta lidi, kteří září a mají krásnou energii a je krásné, když se o ní podělí. Na našich koncertech je právě tato energie cítit, protože ji navzájem sdílíme. Člověk o nic nepřichází, podělí se, a ona se znásobí. A to se děje na našich koncertech.“

Tanda Corróns:

Narodila se v roce 1974 v Havaně na Kubě. Vystudovala Institut grafického a průmyslového designu v Havaně. Od roku 1996 s rodinou žije v Praze.

Působí jako zpěvačka v kapele Mezcla Cubana, kterou v roce 2008 spolu s manželem baskytaristou, kapelníkem Romanem Kryštofem založila. Syn Robin Hendrych je autorem básnické sbírky Inkoustové epolety, kterou ilustrovala.

Foto: Archiv  Tandy Corróns

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

5.večer ve StarDance 2021

Jan Cina tentokrát sklidil tvrdou kritiku

Tento večer se nesl v duchu filmových melodií, valčíku, jivu a cha-chi.

I během pátého večera došlo ke koronavirovým rošádám. Virus navštívil Michala Necpála,  jeho bratr Jakub rychle zaskočil. Sám si z toho dělal legraci, že to bylo na poslední chvíli, neměl moc času a příště už snad půjde rovnou na přenos. Ale na tanci s Andreou Sestini Hlaváčkovou to nebylo nikterak znát. Marek Eben to komentoval slovy: Andrea tančí s klanem Necpálů.

Mirai  Navrátil a Lenka Nora Návorková

Podle  Richarda Genzera Mirai sice tančil jive, ale jive to nebyl. Tatiana ocenila rytmus a twisty.  Oči Jana Tománka zase viděly jive odkrokovaný, ale výborný v alternativních pohybech.  Zdeňkovi Chlopčíkovi se líbila rovná záda, nebo přinejmenším rovnající se. (33 bodů)

Andrea Sestini Hlaváčková a Jakub Necpál

Jan Tománek ocenil, že Andrea není zvyklá na svého tanečního partnera, ale dokázala to. Přesto nebyli příliš sehraní.  Tatiana vytkla, že kroky nebyly přes patu, ani jeden.  Prý na něj čekala, ale nebyl tam.  (27 bodů)

Tomáš Verner a Kristýna Coufalová

Tomáš byl skvělý, lehounký, vyzařoval spoustu energie, technicky dobrý, ale sem tam nějaké rytmické chyby. Richard Genzer ocenil rytmické změny a rychlé nohy. Prý kdyby takové nohy měla jeho večeře, tak se ani nenaděje a je pryč.  Zdeněk Chlopčík toho měl na srdci více a nebyl to šelest. Jive byl obtížný a rytmický zvládnutý.  Ale nelíbily se mu přeměny do pokrčených kolen.  (36 bodů)

 

Marika Šoposká a Robin Ondráček

Známá skladba z téměř neznámého filmu pro děti Planeta 51 byla doprovodná, ale také osudná pro jive tohoto sympatického páru. Jan Tománek s potěšením řekl, že tušil, že to v Marice je a konečně se odšpuntovala a bylo to tam. Jejich nejlepší tanec. Zdeněk Chlopčík ale postrádal rychlejší nožky.  (32 bodů)

 

Martina Viktorie Kopecká a Marek Dědík

Přeměna Martiny byla tak radikální, že i Marek Eben ji komentoval slovy: Žasl jsem, kde se v soutěži vzala Jitka Zelenková. Přes to, Martina měla pomalé nohy, podle Richarda Genzera byl tanec roztřesený. Tatiana zašla ještě dál a řekla toto: Hlava za deset bodů, vršek těla za šest, zadek za deset a nohy za dva.  (23 bodů)

Tereza Černochová a Dominik Vodička

Tentokrát se od Terezy očekávalo hodně, ale takové úrovně nedosáhla.  Tatiana Drexler konstatovala, že jive Tereze opravdu nesedí, ale vyzařovala hodně energie. Zdeněk Chlopčík uvítal moment, kdy Tereza měla jako rekvizitu mikrofon, to jí bylo blízké a Tereza to prý udělala schválně.  Na parketu už si tak jistá nebyla.  (32 bodů)

Jan Cina a Adriana Mašková

Poslední zatančil favorit Jan Cina s Adrianou Maškovou. Jenže jejich něžný valčík se dočkal obrovské kritiky.  Richard Genzer celkem mírně konstatoval, že si Honza našel cestu ke standardu jen napůl. Tatiana Drexler suše pronesla, že první kritérium hodnocení je hudba!  Jinak se jí to líbilo. Janu Tománkovi se líbil dramaturgický přínos, ale valčík nebyl do hudby. Zdeňku Chlopčíkovi se nelíbila mezera mezi partnery v páru, Honzovo poskakování a to, že šel před hudbou. Zdeněk Chlopčík udělil  dokonce jen 4 body!!!  (22bodů)

Jak už to bývá, soutěž opustil pár, který podal svůj nejlepší výkon. Inu, ve StarDance se předpokládat nedá nic.  Z kola ven jde Marika Šoposká a Robin Ondráček.

 

Marika Šoposká  to komentovala  slovy: „Je to spravedlivé.“

Foto: Archiv České televize

Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Roztančené divadlo dotančilo do finále

Původně plánované finále v březnu se neuskutečnilo, ale III. ročník v Praze zdárně proběhl

V sobotu 19. září se ve skoro zaplněném Divadle na Vinohradech konal již III. Ročník autorského projektu Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové „Roztančené divadlo Praha“

 původní sestavy soutěžních párů nezůstal kámen na kameni kvůli koronaviru,  přesto diváci nebyli  o nic ochuzeni! Naopak! 

Vše je jinak! Musíme smeknout klobouk před Martinem Šimkem, který z celé situace vyšel vítězně, soutěž uskutečnil a celé se to povedlo. Nutno dodat, že chyběla i jeho partnerka Tereza Řípová, která v důsledku koronavirové krize zůstala v New Yorku! Pozdrav od ní ale čtenáři uslyší v krátkém video záznamu. 

A nebyla to jediná změna. Dalo by se říci: Všechno je jinak!  Situace pro Martina Šimka nebyla jednoduchá a dokonce dva soutěžní tance, ve kterých účinkovala Tereza, nemohly být uskutečněny. Ovšem  závěrem – zvládlo se to i tak! 

V pražském klání se do projektu zapojilo 7 divadel. Mezi zúčastněná divadla patřila: Švandovo divadlo, Studo DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, Divadlo Bez Zábradlí, Vršovické divadlo Mana, divadlo Palace.

Každý ze soutěžících herců a hereček ve finále předvedl jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Ty pak hodnotila odborná porota ve složení: Kateřina Brožová, Otakar Brousek ml., Marek Lambora a loňský vítěz Vladimír Polívka,  na kterého se prý stály takové fronty, že se letošní soutěž musela uskutečnit ve větším divadle. (Dříve Švandovo divadlo, letos už Divadlo na Vinohradech)

Porotci Kateřina Brožová a Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Konečné složení letošních soutěžních párů:

Marta Dancingerová a František Kopecký – Švandovo divadlo – Quickstep + Samba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Eva Burešová a Martin Šimek – Hudební divadlo Karlín – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Veronika Jirků – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Ladislav Korbel a Zuzana Šťastná – Divadlo Hybernia – Waltz + Samba

Jan Řezníček a Petra Stehnová – Divadlo Bez Zábradlí – Tango + Paso Doble

Milan Ligač a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Milan Ligač a Michaela Nováková – Foto: Eva Smolíková

 Kateřina Brožová, původně jedna ze soutěžících, nakonec odstoupila ze zdravotních důvodů, ale ! zazpívala během večera a usedla v porotě, takže o její účast diváci nepřišli.

Kateřina Brožová zazpívala – Foto: Eva Smolíková

Večerem provázeli Světlana Witowská a Libor Bouček, kteří nešetřili vtipem a s elegancí celou soutěž dovedli do úplného finále. A co víc! Bavili diváky v rouškách svou obavou z koronaviru a jakže to s nimi určitě velice špatně dopadne…. Libor byl už naprosto, naprosto zoufalý z každé věty, kterou vůbec slyšel a Vladimír Polívka ho v tom ještě podpořil…. Diváci se smáli pod rouškami, ale ve skutečnosti zřejmě nikomu úplně do smíchu nebylo, ostatně i Libor Bouček vyzval k tomu, aby nikdo nebezpečí  onemocnění Covidem19 nepodceňoval. Legrace je legrace, ale má samozřejmě své meze.  Nelze než souhlasit.

Moderátoři Světlana Witowská a Libor Bouček – Foto: Eva Smolíková
Vladimír Polívka – Foto: Eva Smolíková
Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Jeden z autorů projektu, Martin Šimek celý letošní ročník shrnul následovně: Letošní ročník byl po všech stránkách opravdu mimořádný. V první řadě nové, větší prostory Divadla na Vinohradech. Dále pak spousta změn zapříčiněná nastalou situací v březnu a náhradním termínem v září. Přes toto vše jsme si přípravu užili a konečně tento III. pražský ročník dotáhli do úspěšného finále v podobě téměř vyprodaného Divadla na Vinohradech, které účinkujícím nadšeně aplaudovalo ve stoje.“

Taneční magazín říká: Bravo! 

Vítězem tipovací soutěže, kde mohli lidé hlasovat na sociálních sítích, se stal taneční pár Stanislava Jachnická a Jakub Necpál

Hlavním vítězem letošního ročníku se stal taneční pár –  Jiří Hána a Veronika Jirků (sál doslova  řval během jejich vystoupení)

Veronika Jirků a Jiří Hána – Foto: Eva Smolíková
A ještě tentýž pár… – Foto: Eva Smolíková

Diváci odcházeli po skoro 3 hodinách z divadla nadšení. Pomyslná laťka se opět posunula dál a všichni se již těší na IV. Ročník Roztančeného divadla Praha.

Michaela Nováková a Milan Ligač – Foto: Petr Mráček
Veronika Jirků a Petr Hána s trofejemi – Foto: Petr Mráček
Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Foto. Petr Mráček
Zuzana Šťastná a Ladislav Korbel – Foto: Petr Mráček
Petra Stehnová a Jan Řezníček – Foto: Petr Mráček
Účastníci II. ročníku této populární soutěže – Foto: Petr Mráček

Foto: Petr Mráček, Eva Smolíková

Video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN