„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“
Generála v záloze, Andora Šándora, jsem zastihla jako vždy v práci a při plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právěpřinášíme!
Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?
„Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“
Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?
„Přece všechno dohromady!“
A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?
„Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“
Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?
„Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“
Sledujete taneční pořady?
„Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu, že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“
Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?
„Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“
Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“
„Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.
Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.
Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.
To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“
Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?
„Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.
Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.
Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“
Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?
„Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“
Co se Vám tehdy honilo hlavou?
„Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.
Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.
Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“
Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?
(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“
Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)
„Čistá radost z pohybu je jedna ze základních lidských potřeb“
Začal jste se věnovat zcela novému pohybu, řekněme jednoduše, je to „boj a tanec“ současně. Představte nám blíže, o co vlastně jde!
„Toto korejské umění se jmenuje taekkyon. Je to něco na pomezí bojového umění a korejského folklóru. Korejci, pokud jde o typické bojové umění jako je taekwon-do či hapkido, řeknou, že to je ,mudo´, ale o taekkyonu řeknou, že je to ,mujé´. Znamená to více folklórní. Taekkyon má kořeny v dynastii Čoson, což byla poslední vládnoucí dynastie od roku 1392 do roku 1910 a zároveň také jedna z nejdéle vládnoucích dynastií na světě. Ani nevíme přesně, jak taekkyon vznikl. Takže to vypadalo tak, že na významné svátky dano nebo čusok, se setkaly dvě vesnice a každá měla svůj tým, třeba pětičlenný. Tito bojovníci nastupovali proti sobě. Vznikla dobrá pravidla proto, aby se závodníci nezranili, protože jeden z nich byl pekař, druhý třeba hrobník, další byl někdo jiný. A pokud byste zlomili pekařovi ruku, tak potom ty dvě vesnice neměly měsíc chleba. Pravidla byla tedy taková, že se mohli zúčastnění dotýkat, ale ne silou, mohli si podrážet nohy. První, kdo spadl na zem, nebo první, kdo byl kopnutý do hlavy, prohrál. Za něj ten tým musel nasadit někoho jiného a ve chvíli, kdy jednomu týmu došly lidé, ten druhý se stal vítězem.
A taekkyon je typický takovým houpavým tanečním pohybem. Jihokorejci mu říkají gumchil, což znamená rytmický pohyb a všechna cvičení vychází z tohoto pohybu. Cvičí se na třídobý rytmus. Většina bojových umění cvičí kopy na dvě doby, ale v taekkyonu je cvičení jiné, než ostatní bojová umění. Mezi Korejci je velice oblíbený, je součástí korejské kultury, cvičí se v tradičním korejském oblečení, vyniká rytmičností a houpáním, které uvidíte ve všech korejských tancích. Přece jen, klasická bojová umění v Koreji, jako je například taekwon-do, jsou přenesena z Japonska nebo z Číny, ale o taekkyonu se vždycky mluví jako o ryze korejském cvičení. Co je důležité, Korejci si svého taekkyonu natolik váží, že se stal národním korejským pokladem. Tak jako my máme status například Národní památka, tak roce 1983 byl taekkyon zařazen mezi ceněné tradiční činnosti. Důležitým činnostem či památkám dávají tento velmi ceněný status. A dokonce, v roce 2011 se taekkyon dostal, jako první bojové umění, na seznam UNESCO. Při slavnostech Korejci rádi propojí taekkyon s další kulturní památkou, tou je například jejich píseň Arirang. Tedy, zpívají a cvičí současně.“
Asijské bojové umění na mne dělá dojem, že je také propojené s duchovnem, je estetické, pohyby jsou propracované. Zdá se mi, že třeba MMA či box toto vůbec nezná. Je to tak? Je tedy těžší se naučit východní bojová umění?
„Já bych nespojoval dvě věci. Mluvíme-li o MMA nebo K-1, to je velmi moderní soutěžní bojový sport. A bojové umění, to jsou dvě různé věci, opravdu. Nějaké souboje v kleci, lámání si rukou a další, to je sportovní odvětví, které za sebou skutečně nemusí mít žádnou filozofii, ani cestu. Ať už se k tomu lidé dostanou z jakýchkoli důvodů, budˇ, že se chtějí ubránit, nebo se chtějí jen čistě poprat v kleci, výsledek je sportovní úspěch. Zatímco v bojových uměních je úkolem učitelů vychovávat – a já pevně věřím, že ať už student přijde na bojové umění s jakýmkoli úmyslem – tak se podaří většině učitelů jeho úmysl i změnit. Jde tu o sebeperfekcionalizaci, ta nespočívá jen v tom, že se člověk stane silnějším, pružnějším, koordinovanějším, ale je právě i ve smyslu duchovním. Všechna bojová umění mají i zásady, mají nějaký morální kodex, snaží se, aby se jeho cvičenci, podle těchto zásad, chovali nejen v tělocvičně, ale i mimo tělocvičnu. V taekkyonu jsou dnes třeba i závody, ale původní myšlenka neublížení si, zdokonalení lidského těla a zacvičení si, ta je tam pořád. Pokud jeden druhého kopne silně do hlavy, nebo ho jen silně chytne za oblečení, je to všechno mimo pravidla. Korejská cvičení byla spojena s morální stránkou člověka. Dodnes je Korea nejvíce konfuciánská země na světě. Jak se chovat ve společnosti, respekt k rodičům, respekt ke starším, k autoritám, to je hlavním pilířem konfucianismu. Dnes mohou Korejci být křesťané, buddhisté, ale vždy navštíví oltář předků, tam něco obětují a stále dělají klasické konfuciánské činnosti.“
Propojení levé a pravé hemisféry, koordinace těla, to je v tanci poměrně těžká věc. Je z tohoto úhlu pohledu těžší naučit se asijská bojová umění než naše západní sporty?
„Tak já osobně nevnímám až takový rozdíl v synchronizaci pohybů mezi Asiaty a námi, coby tlustými, línými, vousatými Evropany. Byl jsem na trénincích v Asii, takový rozdíl v koordinaci tam zase není. Samozřejmě, to, že člověk má problém s levou či pravou rukou, to je jen základní problém koordinace. Přijde na řadu ještě levý a pravý bok, hlava a další. Pokud člověk nemá talent či základní pohybovou inteligenci, pak se opravdu může cítit velice nepříjemně. To platí jak v tanci, tak v bojovém umění. Ale i taekkyon má spoustu průpravných cvičení, kde se dá nacvičit, jak zapojit obě půlky hemisféry. Ani nejde o to, zapojit levou či pravou, každý člověk umí něco levou či pravou půlkou. Ale jde především o rychlé ‚přepínání‘ levé a pravé hemisféry. My také máme mnoho průpravných cvičení, kdy se toto učíme. Děláme s malými dětmi například různé kroužky. To znamená, že jedna ruka kreslí čtvereček, zatímco druhá ruka kreslí trojúhelníček….
Tedy, nějaký opravdu zásadní velký rozdíl mezi Evropany a Asiaty v koordinaci nevidím, ale vidím jeden velký rozdíl, který ovlivňuje pohybovou kulturu, to je jistě podobné v tanci i v boji, a tím je pohyblivost nohou a kyčlí u Asiatů. To je rozdíl už z historického hlediska.
Asiaté dodnes v domech nemají židle, sedí na zemi, mají to, co dnes známe u nás jako turecký záchod, nemají postele, ale matračku na zemi… To všechno se může jevit jako nějaký nedůležitý prvek, ale připusťme si, že už v momentu, kdy si musíte sednout na záchod do hlubokého dřepu a ne pohodlně na mísu, už dostat se do tureckého sedu a ne našeho pohodlí na židli, už ráno, když vstáváte ze země a ne pěkně z vysoké postele! Je to velký rozdíl a tak to stále dělají generace Korejců. Opravdu to tak je dodnes i ve velkých městech. Máte problém najít restauraci se židlemi…natož sedací toaletu. Pro nezkušeného Evropana to může být procházka hororem. A tyhle všechny věci jsou v taekkyonu nesmírně důležité, protože tam jsou důležité zejména nohy.
Nejčastější výhra je moment, kdy se ten druhý dotkne soupeře nohou na hlavě. Pohyblivé nohy a kyčle jsou ohromná výhoda, zvláště v ‚kopacím‘ bojovém umění. Zatímco tady v Evropě přijdeme do tělocvičny s nějakou skupinkou dětí, které jsou tak stažené! Děláme jednoduché testíky, zkoušíme, aby se jen posadily ke zdi a ony nejsou schopny přirazit zadek ke zdi, tak mají stáhnuté stehenní a podkolenní svaly! Korejec běžně přijde na trénink, vůbec nemluvíme o dětech, ale o běžném 20-tiletém vysokoškolákovi či vysokoškolačce, ti zvednou levou i pravou nohu nad hlavu, udělají provaz a vůbec s tím nemají problém. My ano.“
Je to, jednoduše, korejský životní styl. Vy sám jste kdysi řekl, že taekwon-do není boj, ale životní styl. Proč je Vám to tedy blízké? Jsme Evropané, můžeme se přece orientovat na americký sport, Afriku a její tanec… Proč jste si vybral zrovna asijské umění a co Vás oslovilo a lákalo?
„Prvotně je ta odpověď celkem jednoduchá. Jako pro spoustu lidí mé generace, kteří uviděli filmy s Bruce Leem, začali jsme tu kulturu milovat, zajímat se o ni. V mém konkrétním případě to nebylo jen studium, jak někoho kopnout do hlavy, ale já jsem se začínal jakoby čím dál víc zajímat a chápat spojení s běžným životem Asiatů, začal jsem studovat jejich historii, ale třeba i kuchyni. Moje nejoblíbenější kuchyně je ta asijská.“
Je ten důvod spíše takový, že jejich jídlo je považováno za zdravější z důvodu konzumace více zeleniny než u nás, nebo Vám to opravdu „nefalšovaně“ chutná?
„Já si dokonce myslím, že spousta korejských jídel zdravých není!!! Čínská kuchyně je založena na tom, že co je mastné, to je dobré, maso utopené v oleji je pro ně výborná věc. Ale i pro mne je to výborná a chutná věc, já tohle opravdu vyhledávám!!! Takže pro mne kombinace české, čínské, korejské, a japonské kuchyně je to nejlepší na světě! Ale uznávám, že středomořská, zejména italská, kuchyně je také výborná. Pro mne je to skutečně chutné a třeba i zdravé. Jako každý správný Čech, miluji svíčkovou a ,knedlo, vepřo, zelo´. Toto máme v genech a máme to rádi. To je jasné. Podíváme-li se ale dál – omáčky a maso, brambor a maso, omáčka a knedlík. Je to opravdu chutné, ale těžké jídlo. Je tu zásadní problém, který dvacetiletý kluk ještě nepozná, ale 40-ti letý Čech, který jde na trénink, a je jedno, zda jde o tanec nebo bojové umění, tak toto jídlo už zatraceně pozná. Když se podíváte na čínskou či korejskou kuchyni, je to obvykle hromada rýže, zeleniny a trošku masa, což je super. Mně to i víc chutná. Pro Čechy je to asi i zajímavé jídlo, jsou to nové chutě a je to i speciální doplněk bojového umění samotného. Vyzkoušet kuchyni současně s tréninkem je výborné. Pokud někdo cvičí japonské či korejské bojové umění, je divné, tedy alespoň já si to neumím představit, že bych třeba něco takového cvičil a nevěděl bych zhola nic o jejich kultuře a ještě navíc nesnášel jejich jídlo! Mnoho technik má přece nějaký svůj historický vývoj a je vždy také velice úzce svázáno s kulturou! Pochopit názvosloví technik se dost často neobejde bez alespoň malé znalosti daného jazyka, takže myslím, že to je všechno propojené i s kulturou národa.
Často říkáme: ,To je Korejský Mistr, Čínský Mistr…´ Zní to jako něco víc než Český Mistr, který cvičí korejské bojové umění a je Mistr. Toto je výhoda Číňana, Japonce, Korejce. Všechny věci včetně kultury má takový asijský Mistr zabudované v sobě a rozumí souvislostem. Běžný Korejec hluboce chápe v taekkyonu souvislost mezi folklórem, tancem a bojovým uměním. Pohyb je stejný, rytmus je stejný, myšlenka nějakého neubližování si vzájemně a všechny tyhle souvislosti jsou Korejcům vlastní. Obzvláště u Korejců je známé, že jsou nesmírně hrdí, když ‚takový nějaký bílý ďábel se tam objeví‘ a ukáže, že má částečnou znalost jejich jazyka, že zná jejich kulturu, zná konkrétně třeba taekkyon, oni si toho opravdu velice cení. Korea má takový podobný národností pocit jako Češi, řekl bych. Oni, stejně jako my, byli také dlouho utlačovaní velkými zeměmi kolem sebe. To, co my vnímáme jako Národní obrození, kdy se vytvářela česká slova, přesně tímhle procesem si Korejci prošli. Dnes prožívají stejnou radost, pokud známe jejich kulturu, jako bychom my přijeli do nějaké jižní Ameriky a tam nás zvali na české pivo… Tohle Čecha také potěší!“
Mám v bojovém umění několik kamarádů. Ta situace byla pro mne těžko pochopitelná, když mi Američané řekli, že nechtějí cestovat na americký pas, pokud měli možnost cestovat na irský pas, využili té možnosti. Tedy dá se říci, že nejsou dostatečně hrdí na to, že jsou Američané. Myslím, žeČeši i Korejci to prožívají trošku jinak.“
Proč vlastně Evropana přitahuje Asie? Je tam něco, co Amerika třeba nemá?
„Já si myslím, že Evropana přitahuje něco, k čemu nemá běžný přístup. Obzvláště v 90. letech, kdy byl v Evropě doslova ,boom´ asijských bojových umění, tedy hovoříme o Československu.
Tehdy to bylo dáno tím, že tady nebyl dostatek učitelů. Paradoxně u nás byla bojová umění jako judo a karate. Což avšak byla japonská bojová umění, ale nebylo možné, aby v 70. letech přijel do Československa učitel z Japonska… To prostě nešlo. Čínská umění tu nebyla a to by zase šlo, aby čínský učitel přijel… Vietnamců tady bylo mnoho, vlastně dnes už vyrůstá u nás možná třetí generace ,Českých Vietnamců´. Ti mají mezi sebou nějaké generační problémy, protože děti, které chodí do českých škol, nechápou, proč jejich rodiče jsou 24 hodin v krámě. Ale oni tam jsou proto, aby jim zajistili lepší život, než měli oni sami v době vietnamské války, když utíkali! Všeobecně si myslím, že bojová umění či východní kultura tady moc nebyla, poté přišel obrovský boom, jejich svět je něco tak svébytného, je to zkrátka pojem. Úplně jiná filozofie, jiná kuchyně, je to takový, řekl bych, kompletní balík a pro nás velká neznámá, dáme-li toto do kontrastu s americkou kulturou. Kdyby vycházela spíše z kultury indiánů, to by pro Evropany mohlo být zajímavé. Ostatně, kousek za našimi hranicemi Karel May vytvořil o Indiánech dílo i přesto, že tam sám nikdy nebyl! Dodnes je to čtené, je zajímavé, je to úplně něco jiného!
Ale současná kultura v Americe, dá se říci, jsou takoví jiní Evropané. Zkrátka i vychází z evropských kořenů, není tedy Evropanům obecně až tak vzdálená. A proto možná není až tak zajímavá. V naší zemi určitý zájem může být ovlivněn i komunismem, i když 30 let po převratu už možná tolik ne. Ale ještě já jsem toto cítil u svých vrstevníků. Věty typu: ,Já chci jet do Ameriky!´ byly časté. Z politického pohledu to bylo zakázané, ale byl to tehdy ‚americký sen‘ typu – budu milionář, uvidím všechno, krásné věci a tak dále. Ale to, že mnohem více lidí tam leželo na ulici a žebralo, to už se vnímalo trošku jinak a vidět se to všeobecně nechtělo.“
Připadá mi, že asijské umění je neútočné a evropské je spíše agresívní. Nemůže to být také jeden z důvodů, proč je třeba přitažlivější pro mladou generaci v dnešní době?
„No, já bych to možná takhle úplně neviděl, když vezmu v úvahu dějiny. Samozřejmě, Evropa byla určitě největší koloniální mocnost, a to, co dovedli Holanďané či Britové, o tom není sporu. Ale na druhou stranu, když se podíváme na asijské mocnosti a vezmeme v úvahu Čínu nebo třeba ještě Mongoly, ale i podíváme-li se směrem k modernějším dějinám ve dvacátém století do Japonska, tak oni zase možná tou svou rozpínavostí a útočností si s Evropany také moc nezadali. Zvláště Japonci za druhé světové války, mám na mysli takové to jejich brutální až ‚náckovské‘ chápání toho, že jsou nějaká nadrasa. Ale u Korejců je zřejmé, že bojovali s Japonskem, s Čínou a Korea sama neměla nikdy snahu útočit a opanovávat, možná také i kvůli tomu, že byli v takové pozici jako Češi. Zkrátka nemohli jako malý národ zaútočit na obrovskou Čínu. Takže z toho možná vychází i myšlenka japonských bojových umění, ta je zkrátka trošku poněkud jiná než v korejských bojových uměních. V čínském bojovém umění jsou často zvířata a takové mystické pohyby, japonské bojové umění je samý výkřik a všechno je takové seriózní. Jsou až moc hrdí na to, co dělají, korejské bojové umění jsou takové jako srandičky, vtípek, uvolněnost, myslím si, že se to asi takto prolíná celými kulturami. Zřejmě i tance tomu odpovídají, řekl bych. Když nad tím tak přemýšlím, tanec i boj musí zřejmě všeobecně odpovídat duchu národa.“
Dnes ale žijeme v době počítačů, mobilů. Jsou lidé, kteří se dokonce začali vracet do pralesů! Cosi tam hledají! Myslíte, že cvičit bojová umění či tančit, je pro člověka nezbytné a přirozené? Dělá ho to šťastným? Vracíme se tedy těmito aktivitami ke své vlastní podstatě bytí? Ztrácíme něco zásadního, když tyto aktivity přehlížíme?
„Myslím si, že je to hrozně důležité! Věnovat se ať už tanci, nebo bojovému umění. Spousta lidí nemá prožitek z pohybu.
Je celkem jedno, zda ten pohyb přinese sport, tanec, nebo bojové umění, taková čistá radost z pohybu nás možná vrací k těm prvotním, primitivním či přirozeným čistým pocitům opočlověka. Jinak to může vnímat člověk, který běhá kilometry se sekačkou po nějakých městských pozemcích, někdo s lopatou a krumpáčem na zahradě, ale úplně opačně člověk, který sedí celé dny v kanceláři. A bohužel těch lidí sedících v kancelářích je čím dál tím více. A čím dál tím méně lidí pracuje třeba v zemědělství. Opravdu jsem přesvědčený, že pocity z prožitku pohybu, tedy čirá radost z pohybu, je jedna ze základních lidských potřeb. Když se člověku nedostává, tak trpí jeho psychika, trpí jeho fyzické tělo, zdravotní stav. Je to základní potřeba, když ji člověk naplňuje nebo nenaplňuje, ovlivňuje to jeho základní pocity a vnitřní spokojenost. V bojovém umění vidím jednu velkou přidanou hodnotu, a tou je, že u moderního člověka, který je ovlivněný byznysem a vyděláváním peněz, bojové umění ho vrací k základům fungování společnosti, zdvořilosti ke starším, k učiteli, je jedno, zda je to učitel tance či boje, ale ten bude jinak vnímaný v Japonsku či Koreji a Číně a jinak v Evropě. V Asii vnímají učitele jako nějakého otce, kterému se nijak neodporuje, možná to samo o sobě vypadá trošku ‚jako hloupě‘, ale v moderní společnosti naučit se zdvořilosti a jisté oddanosti a nejen vždycky tomu rebelství, není přímo od věci.
Vezmeme-li v úvahu úplně prvotní projevy lidstva či tvora jménem člověk, byl to tanec a boj dohromady. Ať už ženy nebo muži, všichni se vyjadřovali tancem, následně bojovým tancem či bojem, tohle bylo ještě dříve než samotná řeč nebo třeba zpěv.
Nevím, čemu to přesně přičíst u nás, zda jsme třeba poškození komunismem, ale je patrný rozdíl, přejedeme-li kousek hranice do Německa nebo do Rakouska. Vedl jsem tam u kamaráda tréninky, on tam má školu. Přišel jsem ráno do tělocvičny, všechny děti, které šly do školy, podotýkám, že mě v životě neviděly, pozdravily. Byl jsem opravdu překvapený. O víkendu jsme šli do tělocvičny, byla otevřená, ležely tam naskládané fotbalové a basketbalové míče, vedle nás stála paní ředitelka rakouské školy. Ptal jsem se udiveně: ,Prosím Vás, Vy to tady nemáte zamčené? Někdo zapomněl zamknout, že? Ale nikdo Vám to naštěstí neukradl!´ Odpověď zněla: ,Ne, takto to je o víkendech normální. Proč by to děti kradly?? Přece každý může používat tyhle míče a sportovní výbavu´. Tak tento přístup je u nás komický, nepřijatelný, nepřirozený. Nějak jsme poškozeni. A přesně tak je to i v Koreji, je to trošku jiné než u nás, věci jsou veřejnosti dostupné.“
Jak se vlastně daří Vašemu klubu v době pandemie?
„Pokud jde o taekkyon, nějakým způsobem fungujeme, on-line lekce, setkávání se ve dvou lidech, taekkyon totiž cvičí jen asi skupinka dvaceti lidí. Není tedy žádný problém setkat se jeden a jeden. Pokud jde o školu Taekwon-do, je nás přes tisíc, tak toto ohromný problém je! Navíc jsme se rozhodli stavět Centrum bojových umění, v tuhle dobu je toto ale pro nás úplně špatné. Centrum nemůže fungovat, noví lidé nepřibývají, ‚staří‘ lidé ubývají, takže členská základna klesá. Někde jsou ještě krácené dotace, protože mnohý si představuje, že nefungujeme vůbec, přitom vysíláme každý den on-line hodiny, vedeme soukromé tréninky. Já mám více práce než obvykle za běžného režimu, v tu dobu si odvedu často svých 4 až 5 tréninků denně a dál nemusím nic dělat, kromě organizačních činností, což taky nějakou tu hodinku zabere, to ano, ale v této situaci si odbudu stejné množství tréninků, někdy i více a ještě musím hodně přemýšlet, co dělat všechno za nadstandardní činnosti, abychom tu dobu přežili a neztratili členskou základnu. Ne každé 8-leté dítě si pustí počítač a je schopné cvičit podle obrazovky. Tento problém je velký a řekněme si to na rovinu, spousta z těch, kteří chodí ať už na tanec či na bojové umění, tak tam chodí kvůli kolektivu, kvůli kamarádům, autoritě a oblíbenosti učitele či instruktorky a jiným dalším oblíbeným věcem. Chybí-li jim tento sociální kontakt, proč by měli platit členský příspěvek?
Pro ty, kteří se věnují plně zájmovým aktivitám, stále není žádný zajímavý vládní program. I když jednoho dne pandemie pomine, může se stát, že třetina současných tanečních škol či bojových akademií to prostě nepřežije. A potom? O třetinu více lidí bude sedět doma u počítače? Toto vláda chce? Nebylo by lepší teď trošku taneční i bojové školy podpořit? Mnoho škol je v různých svazech, připravují se na soutěže, takže by podpora přišla vhod. Já sám doufám, že už brzy děti budou testované ve školách, takže s tím se rozvolní třeba nějaké ty zájmové aktivity a budeme moci začít. Budou k nám chodit jen zdravé děti a riziko nákazy bude menší a menší. Protože z dlouhodobého hlediska je to dost neudržitelná situace a nebude to mít jen přímý vliv na fyzické zdraví dětí, ale celkově i na jejich životní styl. Kdy jindy by si děti měly vůbec vytvořit schopnost se hýbat než v prepubertálním věku? V nějakých 35-ti letech, kdy dospělí sedí v ‚kanclu‘, si tento návyk už nevytvoří, pokud ho nemají daný z dětství!
Dnes není potíž jenom v tom, že nejsou podporované kluby, ale jsou zakazované i tělocviky. Já to vnímám jako ohromné poškození celé jedné generace. Už se to prolíná druhým ročníkem a kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat. Cítím to jako takové vedlejší poškození, nejen to přímé. Vlastně to bylo vždycky, nějaké psychické problémy, které vedou k sebepoškozování, nemusíme si nic povídat o pubertálních holkách, s těmi se potká každý, kdo má na starosti děti. Ale toto se brutálně rozrostlo za poslední rok. Po pravdě, já jsem si skutečně nikdy nemyslel, že budu jezdit dávat v rámci nějaké terapie soukromé hodiny např. do blázince…
Situace v rodinách také není jednoduchá. Znám i rodiče, kteří museli udělat dětem vprostřed pokoje příčku, aby se děti nepobily…. Dětská duše bez kontaktu s vrstevníky trpí. A někteří jsou i agresivní. Opravdu málokomu vyhovuje, že je sám.“
Přejeme Vám úspěšné překlenutí přes tyto těžké časy a děkujeme za rozhovor
Pokud byste měli zájem si tradiční korejský taekkyon vyzkoušet, tak veškeré informace naleznete nawww.taekkyon.cz. Mistr Martin Zámečník je jeden z mála, kdo taekkyon mimo Koreu vyučuje.