V Praze a Pardubicích začíná bienále Ve věci umění 2026
Čtvrtý ročník bienále Ve věci umění s podtitulem Nezbytná přání představuje umění, které se rodí z nutnosti a které je formované životními podmínkami těch, kdo je vytvářejí. Bienále tvoří tříměsíční výstava, program událostí a dlouhodobé aktivity, které mapují projevy umělecké a občanské odolnosti, solidarity a kolektivní praxe.
Hlavní výstava probíhá od 12. června do 13. září 2026 v Národní galerii Praha – Veletržním paláci a GAMPA – Galerii města Pardubic. Třetí z hlavních lokací, umělecké centrum Tusculum Prague, představuje dlouhodobé komunitní aktivity, které přesahují tříměsíční rámec výstavy. V koprodukci bienále vzniklo šest původních uměleckých projektů umělců a umělkyní Noor Abed, Davida Apakidze, Yany Bachynské a.k.a. Jany Bačynské, Adriána Krišky, Alizy Orlan a dvojice Leily Basma & Zahera Jureidiniho, které budou poprvé uvedeny spolu s dalšími novými uměleckými projekty. Bienále kurátorují Jaroslava Tomanová, Jakub Gawkowski a František Fekete a představí se na něm 49 umělců, umělkyň a uměleckých kolektivů z Rakouska, Běloruska, Belgie, Brazílie, Česka, Gruzie, Německa, Indonésie, Íránu, Keni, Libanonu, Polska, Portugalska, Ukrajiny, Rumunska, Palestiny, Slovenska, Srbska, Sýrie a Spojeného království.
Bienálová výstava zve návštěvnictvo do odlišných architektonických a společenských kontextů v Praze a Pardubicích. Výstava je rozkročená mezi modernistickým Veletržním palácem v pražských Holešovicích a nedávno otevřenou Galerií města Pardubic v areálu revitalizovaných Automatických mlýnů. Její jednotící rovinou je architektonické řešení instalace od studia Ruina Office, vedeného architektkami Adélou Vavříkovou a Magdalenou Uhlířovou. Jejich přístup k designu výstavy čerpá z estetiky a konstrukčních řešení stavenišť a lešení a staví na recyklaci a udržitelnosti. Program bienále zahrnuje více než 50 akcí – performance, komentované prohlídky, workshopy, společná čtení, hudební akce, filmové projekce a debaty. Bienále ale zároveň usiluje o nové pojetí toho, jak tyto zavedené formáty přesáhnout. Zapojuje nezávislé iniciativy zakořeněné v místní kulturní scéně s cílem dospět k decentralizovanějším postupům založeným na důvěře a spolupráci. Součástí bienále je také bezplatně dostupný prostor pro organizovaná komunitní setkávání a vychází k němu speciální číslo nezávislého časopisu. Další program probíhá ve spřízněných uměleckých a komunitních prostorách v Praze (Shella Radio, SVĚTOVA 1, Centrum pro současné umění, Goethe-Institut). Vstup na všechny akce a výstavy je zdarma, návštěvníci tak mohou bienále navštěvovat volně a opakovaně. Bienále pořádá iniciativa pro současné umění tranzit.cz ve spolupráci s Národní galerií Praha, GAMPA – Galerií města Pardubic a Petrohradská kolektiv. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE.
Nezbytná přání
„Čtvrtým ročníkem bienále Ve věci umění stvrzuje svou pozici na kulturní mapě střední a východní Evropy. Místní i zahraniční publikum se na bienále dozví, co aktuálně hýbe uměleckou scénou i společenskou debatou,“ říká k projektu Tereza Stejskalová, ředitelka iniciativy pro současné umění tranzit.cz a umělecká ředitelka bienále. To od roku 2020 přináší umělecké praxe, které reflektují současný svět a nabízejí nečekané přístupy k jeho interpretaci a hlubšímu pochopení nejen vlastní historie, ale i palčivých otázek dneška. „Na bienále neuvidíte jen díla vzniklá právě teď a tady, ale také díla z minulosti, která k současnosti tak či onak promlouvají. Tento dialog s historií není samoúčelný. Smyslem je hledat spojenectví napříč časem a utvářet prostor pro hlas kultury a umění, jenž v důsledku tematizuje nejzákladnější lidská práva, včetně těch, která se v různých dobách nedodržují či nenosí – právo na svobodu slova, právo na domov, právo na kulturu, právo na důstojné zacházení, sociální nebo ženská práva,“ dodává Stejskalová.
Kurátorská koncepce bienále je výsledkem kolektivní práce kurátorské skupiny letošního ročníku, kterou tvoří František Fekete, Jakub Gawkowski a Jaroslava Tomanová. Vychází z pojmu nezbytnosti jakožto hnací síly i vodítka při tvorbě umění i politickém rozhodování. V tomto kontextu se umění nejeví jako estetická volba, komodita či profesionalizovaná činnost, ale jako instinktivní, tělesně ukotvená reakce na prožívané podmínky; jako něco nevyhnutelného, vepsaného do samotné struktury každodenního života a jeho politiky. „Nezbytnost může mít podobu protestu, jako prostředku přežití a projevu života, může se však vyjevit také coby intimní gesto, zmizení z veřejného života nebo obrácení se do vlastního nitra. Bienále představuje uměleckou tvorbu jako médium solidarity a soucitu, které slouží jako podpora těch, kdo vzdorují, ale i jako způsob vyrovnávání se s osobní naléhavostí. Tyto praxe utužují mezilidské vztahy, zesilují umlčované hlasy a živí naději. Nezbytnost znamená učit se žít s rozpory, přijímat neodolatelné rytmy a orientovat se v choreografiích omezení. Umění zrozené z nezbytnosti je tak zároveň uměním poetiky redukce a zahrnuje nečinnost i praktikování umírněnosti, odmítnutí, bojkotu a ústupu,“ říkají kurátoři a kurátorka ve společném prohlášení k výstavě.
Kolektivní imaginace
Výstava a program živých akcí představuje tvorbu umělkyň a umělců, uměleckých kolektivů, skupin a občanských iniciativ, jejichž různorodé aktivity jsou prezentovány v rozmanitých formátech – od instalací a živých vystoupení po dlouhodobé intervence. Kroužek intersekce je kolektiv, který poskytuje prostor pro vzájemné učení a radikální imaginaci. Jejich „Stan“ zaujímá ústřední místo na výstavě ve Veletržním paláci. Kroužek v něm organizuje pravidelná kolektivní čtení feministické literatury. Stan si různé kolektivy a zájemci mohou zdarma zarezervovat, čímž se posouvají hranice toho, čím vším může bienále umění být. Slovo „shella“ pochází z egyptské slangové arabštiny a znamená „skupina přátel, kteří spolu něco dělají“. Shella Radio je pražské komunitní rádio vyrůstající z klubové scény, které však zahrnuje také politické talk show, panelové diskuse a další formáty, kterými kolektiv proniká do veřejné diskuse. Publikum se může připojit k některé z živých akcí s DJ sety nebo může posedět u poslechového stanoviště rádia v Národní galerii. Platforma Fůd se věnuje sociálně angažované ilustraci a komiksu a pod názvem Fůd vydává zin (nezávislý časopis). Nejnovější speciální vydání zinu je věnované bienále Ve věci umění 2026. Obsahuje výtvarná díla i texty umělectva a kurátorstva bienále. Jednotícím tématem příspěvků je „denní chléb“ – podmínky, za nichž umělectvo v různých regionech žije a tvoří, a každodenní překážky, které musí na své cestě překonávat. Časopis v limitovaném nákladu je k dostání v knihkupectví ve Veletržním paláci. Indonéský umělecko-aktivistický kolektiv Taring Padi pro bienále facilitoval výrobu protestních loutek, jež vytvořilo v květnu 2026 v Praze místní účastnictvo workshopu, který kolektiv Taring Padi vedl. Po dobu trvání bienálové výstavy se tyto loutky stanou součástí instalace ve Veletržním paláci a po jejím skončení se vrátí zpět ke svým autorům a autorkám.
Bienálová výstava
Od svého založení bienále dává programově prostor umělcům a umělkyním ze střední a východní Evropy, jejichž zastoupení je výrazné i na letošním ročníku. Výstava představuje současné umělce, z nichž řada pro bienále vytvořila nové projekty, a staví je do dialogu s umělci a umělkyněmi předchozích generací. Nadia Markiewicz ve své práci vystavuje vlastní fyzickou „jinakost“, zkoumá ji a nabourává hranice toho, co považujeme za normální a krásné. Cezary Bodzianowski používá čajové sáčky jako sochařský materiál už od 90. let. Z těchto křehkých, zašpiněných předmětů – věcí, které většina lidí bezmyšlenkovitě vyhazuje – vymýšlí podivné scénky a krátké absurdní příběhy. Černé polystyrenové reliéfy Cezaryho Poniatowského vypadají, jako by pocházely z archeologického výzkumu, který se teprve uskuteční někdy v budoucnosti. Polystyren, vyrobený z ropy a hojně používaný ve východní Evropě, propojuje geologický čas s typem činnosti, která zakrývá stopy nechtěné minulosti. Sochařská tvorba Jana Bačynsjkého je ovlivněna jeho nomádským životem, ke kterému byl donucen po invazi na Ukrajinu. Pracuje s oblečením a běžnými, snadno dostupnými materiály, a dává tak vizuální a hmotnou podobu prožitkům, které jsou zároveň osobní i sdílené. Malířka Bronislava Orlická kromě svých obrazů na bienále představuje také spolupráci s textilní designérkou Zuzanou Smrkovskou. Rozměrný objekt připomínající šnečí ulitu vyzývá publikum, aby odložilo svoje mobilní telefony a uvnitř měkkého a tichého objektu nalezlo dočasný úkryt před senzorickým přehlcením světa pozdního kapitalismu. Dílo bude na bienále veřejně představeno poprvé, stejně jako koláže Jiřího Žáka, které jsou součástí jeho dlouhodobého umělecko-výzkumného zájmu o historii obchodu se zbraněmi a jeho roli v mezinárodních vztazích Československa a zemí globálního Jihu. V projektu Žák zpochybňuje pacifistický narativ Česka.
V době, kdy globální napětí, války a násilí zasahují do životů lidí i kultur po celém světě, se ukazuje, jak důležitá je role umění jako nástroje pro sebeurčení. Vojenskou agresi a hybridní boj často provázejí snahy rozložit kulturní suverenitu těch na druhé straně. Umění je způsob, jak mohou lidé této agresi vzdorovat a svou osobní, kolektivní i kulturní identitu nejen udržet, ale i rozvíjet. Dnešní svět je ve stavu permanentní krize a boj za spravedlnost, sebeurčení a právo na život je námětem i životní realitou řady umělců a umělkyní. I oni se stávají uprchlíky utíkajícími z oblastí postižených válkou, někteří se do bojů sami aktivně zapojují a na frontě přicházejí o život. Děje se tak v kontextu válek a konfliktů ve východní Evropě i v regionu SWANA (Jihozápadní Asie a Severní Afriky), v zemích, jako je Írán, Jemen, Libanon, Palestina, Súdán, Ukrajina a další. Přestože se o těchto konfliktech rozhoduje na globální úrovni, nejvíce jejich důsledky dopadají na místní obyvatelstvo a nevinné civilisty. Kulturní instituce, jako je bienále, se mohou stát místem, kde dostanou prostor hlasy těch, kteří jinak bývají umlčováni. Výrazný prostor bienále je věnovaný tvorbě těch, kdo těmto podmínkám čelí nebo se rozhodli o nich podat svědectví.
Video umělkyně AntiGonna je lyrickým a citlivým portrétem queer umělce Artura Snitkuse, který byl v roce 2024 zabit v boji – jako člen ukrajinské armády svou zemi bránil před ruskou agresí. Obrazy Aliny Sokolovy jsou jako deník. Mnohé z nich odrážejí pocity nejistoty a nestability, které vyplývají z tragické reality probíhajících válek. Na bienále je zastoupen i poslední projekt ukrajinského umělce a anarchisty Davyda Čyčkana. Sérii grafických listů tvoří kolektivní portréty účastníků anarchistických a antiautoritářských levicových hnutí, kteří v současné době bojují v této válce nebo již padli při obraně Ukrajiny. Čyčkan tuto sérii vytvořil předtím, než se přihlásil jako dobrovolník k obraně Ukrajiny před ruskou agresí. Zahynul na frontě 10. srpna 2025. Obrazy Shabu Mwangiho nám připomínají, jak křehký může život být, když lidé ztrácejí svou důstojnost a političtí vůdci pokoru. Mwangi je malíř, básník a aktivista, který svým uměním podporuje mladé lidi žijící v jednom z největších slumů v Nairobi – Mukuru. Noor Abed do své tvorby zapojuje svou bezprostřední rodinu, své přátele a sousedy a zachycuje starodávné rituály a současný život v Palestině. Skupinový pohyb a choreografie jí slouží k vytváření poetického, prostorového a politického obrazu její domoviny. Zaher Jureidini a Leila Basma jsou filmaři z Libanonu, kteří studovali film na FAMU v Praze. Na bienále představují video instalaci portrétů lidí z komunity SWANA (Jihozápadní Asie a Severní Afriky), kteří žijí v Praze. Videa kombinují materiály z osobních archivů s nově natočenými sekvencemi a zpřítomňují úvahy o tom, co znamená „domov“, když žijete daleko a hrozí vám, že o své vzpomínky přijdete. Huda Takriti se narodila v Sýrii a nyní žije ve Vídni. Ve své tvorbě se zaměřuje na příběhy, na něž se zapomnělo nebo byly umlčeny – zejména ty, které se týkají regionu SWANA –, a zpochybňuje běžné historické narativy o vysídlení a vymazání.
V dalších částech výstavy se umělectvo zabývá myšlenkou queerness jako síly, která narušuje tradiční normy a společenská očekávání. Aliza Orlan vytváří kresby a textilní objekty, které reflektují trans feminní zkušenost. V jejích symbolických dílech atypická těla splývají s květinovými a zvířecími motivy a vytvářejí živoucí krajinu, která může místy působit až eroticky. Jan Durina ukazuje maskulinitu, která odmítá patriarchální mýtus muže jako pána světa. Místo toho se představuje jako nezbytná součást sdílené vzájemnosti křehkých a nedokonalých vztahů. Jürgen Baldiga psal poezii, performoval a pracoval jako kuchař a sexuální pracovník v západním Berlíně. Poté, co mu byl v roce 1984 diagnostikován virus HIV, se zaměřil na dokumentární fotografii. Jeho snímky přinášejí originální pohled na západoněmeckou společnost 80. let, včetně portrétů obyčejných lidí na ulici a života okrajových komunit a subkultur. Byl jedním z prvních umělců v Německu, kteří veřejně hovořili o AIDS. Dílo Tiny Bxtq odráží úzkosti a fantazie spojené s „monstrózní“ existencí někoho, kdo se vymyká společenským očekávání. Textilní obrazy s rurálními motivy a dřevěné sochy strašáků Adriana Krišky, inspirované lidovým uměním nahlíženým z queer perspektivy, se stavějí proti současnému šíření konzervativních hodnot. Práce Isadory Neves Marques zkoumá téma mužského těhotenství. Vypráví příběh o tom, jak by lidská reprodukce mohla – nebo nemusela – v budoucnu vypadat. Filmové dílo líčí příběh gay páru, který otěhotněl poté, co byl jednomu z mužů implantován ženský vaječník. Mezi tématy, která ve svých kresbách zpracovává Hana Garová, je dysforie, hledání genderové identity či neopětovaná touha. Práce na kresbách umělkyni pomáhala tyto problémy pochopit, řešit a překonávat.
Výstava v Galerii města Pardubic (GAMPA) je nedílnou součástí celého bienále a zároveň vyjadřuje pojetí umění jako způsobu vytváření jiných světů. Zde jsou vize budoucnosti zkoumány prostřednictvím sociální, politické a umělecké imaginace. Film Alex Sihelsk* vychází z představ o budoucí společnosti poháněné solární energií, kde si různé živočišné druhy navzájem rozumějí. Ve filmu sledujeme postavu queer pastýřky, která putuje krajinou se svým stádem. Během pastvy se jí vyjeví holistická duchovní vize, díky níž pochopí, jak udržitelně využívat energetické zdroje. Ștefan Bertalan byl jednou z nejvýznamnějších osobností rumunské neoavantgardy. Jeho umění se soustředí na výzkum a proces, přičemž ústředním tématem je příroda. Fotografie vystavené v galerii GAMPA dokumentují vývoj rostliny fazole od semínka po vzrostlou rostlinu – metaforu lidské existence. Fedir Tetjanyč byl vizionářský umělec, který se věnoval malbě, sochařství i performanci. Byl ovlivněn kosmismem, kybernetikou, tradicemi ukrajinského venkova a ekologií. Anne-Mie Van Kerckhoven je průkopnicí počítačového a mediálního umění, která na výtvarné scéně funguje už od 70. let. Její tvorba reflektuje neustálou snahu vědy hledat důkazy pro věci, o jejichž existenci jsou vědci přesvědčeni. Série obrazů prezentovaná na bienále je inspirována Georgem Boolem – matematikem, který vynalezl Booleovu algebru, systém dvou hodnot (pravda a nepravda), jenž se stal základem moderních počítačů a umělé inteligence.
Činnost kolektivu StonyTellers v centru Tusculum rozšiřuje časový rámec bienále o rovinu, jež souvisí s transformativní procesy a cykly živých i neživých obyvatel městské krajiny. Projekt „V zahradě“ navazuje na dlouhodobou komunitní praxi kolektivu. Jedná se o nově vznikající zeleninovou zahradu, která je součástí rozsáhlého venkovního prostoru areálu Tusculum. Zahrada vznikala prostřednictvím série workshopů, na nichž se podílelo architektonické studio dreiSt a spoluorganizovaly je Petrohradská kolektiv a galerie VI PER. Tento proces je stejně důležitý jako samotná fyzická podoba prostoru zahrady, jejíž vývoj bude pokračovat i po skončení bienále. Namísto umění jako objektu či situace, která je určená k diváckému pozorování, se v zahradě rozvíjí vztahová praxe, která je kontinuální a komunitní a vybízí k dlouhodobému a aktivnímu budování vztahu k místu.
Program událostí
Program bienále zahrnuje performance, komentované prohlídky, workshopy, křest knihy, debatu a další akce. Zahajuje jej prodloužený úvodní víkend od 11. do 14. června. Ve čtvrtek 11. června se na vernisáži výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie Praha uskuteční dvě performance: Nadia Markiewicz: The Lonesome Wing a Michal Durda: Looks Like a Calf at a New Door. Poté následuje afterparty s DJs Shella Radio. V pátek 12. června proběhne komentovaná prohlídka výstavy, uvedení knihy ke 20. výročí tranzit.org a performativní přednáška Felipeho Steinberga. V pozdním odpoledni se v Pardubicích (GAMPA) odehraje vernisáž druhé části výstavy: komentovaná prohlídka s kurátory a umělci a umělkyněmi, zakončená performancí Seby Kayan. Sobota 13. června začíná kolektivním čtením v Národní galerii (kroužek intersekce). Odpoledne patří projektu StonyTellers „V zahradě“ v Tusculu, s workshopy a happeningem kolektivu GALAS (Taras Gembik, Vladyslav Gryn). Červenec a srpen nabídnou pravidelné komentované prohlídky v Národní galerii Praha i v GAMPA Pardubice, vedené v češtině a angličtině, a také kolektivní čtení s kroužkem intersekce a letní kino. Prohlídky povede kurátorstvo bienále (František Fekete, Jakub Gawkowski a Jaroslava Tomanová), odborná lektorka Národní galerie Praha či GAMPA nebo vybraní umělci a umělkyně; na závěr každé komentované prohlídky bude diskuse publika s průvodcem či průvodkyní. Zářijový program zahrnuje performanci polského umělce Szymona Adamczaka nebo třídenní vyšívací workshop s palestinskou umělkyní Nour Shantout. V GAMPA se uskuteční performance Andráse Cséfalvaye. Shella Radio zve v průběhu celého léta na pravidelné hudební, diskuzní a další akce v Ankali/Planeta Za, jejichž zapojení do programu bienále vyzdvihuje důležitost těchto komunitních iniciativ.
Max Dvořák
pro Taneční magazín