Rozhovor s tanečníkem Star Dance Martinem Prágrem

„Dřív pro mě nebylo nic než tanec. Dnes vidím i jiné věci“

Martin Prágr

Tanec jej provází od dětství a jednu dobu byl pro Martina Prágra vším. Jako tanečník vystupuje v páru Pragr and Galan a spolu se svoji taneční partnerkou Denisou Galandžárovou založili Klub Happy Dancem, kde učí tanec děti a dospělým se věnují v tanečních kurzech Tanec nebo Víno. V posledních dvou ročnících TV taneční soutěže StarDance aneb  když hvězdy tančí  se představil jako taneční partner Gabriely Koukalové a Simony Babčákové.

V sedmi letech jste ve svém rodném Hodoníně začal tančit. Velice Vás v tom podporovala maminka a v patnácti jste kvůli tanci odjel do Ostravy a začal si plnit své  sny. Co Vás ještě kromě tance bavilo?  

„Nebýt mé mámy, tak vlastně vůbec netancuji. Když jsem začínal, tak byla na nás s bráchou úplně sama, takže ona byla můj sponzor jak finanční, tak časový (jezdila na všechny závody). Když jsem šel do Ostravy, tak velkou oporou už byl i její přítel. Mě baví celkově sport od mala. Můžu hrát hokej, fotbal, plavat… ale dříve byl tanec číslo jedna 😉

V Ostravě jste potkal Denisu Galandžárovou a společně se Vám podařilo vyhrát MČR v kategorii mládež a stali jste se také vicemistry do 21 let. Zúčastnili jste se řady prestižních tanečních soutěží na mistrovství Evropy v Moskvě, Stuttgartu nebo na Mallorce na mistrovství světa. To znamená samý trénink, měl jste vůbec čas na studium?

„Bylo to jednoznačně nastavené. Pokud chci tančit, musí být výsledky ve škole, takže každou volnou chvíli jsem věnoval studiu. Škola mě bavila. Studoval jsem obchodní akademii.“

Od osmnácti let tanec vyučujete. V roce 2013 jste spolu s Denisou založili Klub Happy Dancem a Vaším  cílem je rozhýbat tancem děti z okolí Českého Těšína a Třince. Mají děti o tanec zájem?

„Náš klub není v žádném velkém městě, ale na malé vesničce. Jde nám primárně o pohyb dětí. Soutěže nejsou prioritou… Každopádně tato doba je spíše o rodičích. Musí si najít čas na své děti. Kolikrát je nechají sedět doma a nepodpoří je. Dnes každý dospělý končí pozdě večer v práci, takže děti si vlastně dělají, co chtějí a většinou je to tablet atd.“

Vedete také taneční kurzy pro dospělé v Tanec nebo Víno, kde máte kurzy společenského tance zpříjemněné ochutnávkou vín z rodinného sklípku z jižní Moravy. Jak se vám daří roztančit dospěláky? 

„Tohle je čistý relax. Po odpolední práci s dětmi, je to takový návrat mezi naši věkovou kategorii. Užívám si to.“

S Denisou Galandžárovou vystupujete jako taneční pár Pragr and Galan. Jak se Vám daří v současné nelehké době? Pořádáte taneční kurzy také on-line?   

„Těch vystoupení je samozřejmě míň. Plesy se nějaké rozjely, ale je to slabé. V covidové době jsme on-line vůbec neučili. Není to žádná obchodní schůzka, ale přeci relax na osobním kontaktu… nedovedu si představit, že někdo skáče doma u televize a já třeba před telefonem 🤷

 V roce 2019 jste se stal tanečním partnerem biatlonistky Gabriely Koukalové v TV taneční soutěži StarDance aneb když hvězdy tančí a skončili jste na 5. místě. V jedenáctém ročníku jste tančil s herečkou Simonou Babčákovou, ale kvůli zdravotním potížím Simony jste byli vyřazeni. Co Vám soutěž dala?

„Určitě mi dala vzpomínky. Můžu si do svého tanečního života zapsat a zavzpomínat na něco úplně jiného. Každá řada měla něco do sebe. Potkal jsem super lidi a prošel si úplně jiným vyčerpáním 😉… byl to takový zdravý tlak 😉

Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Je podle Vás tanec jako rozhovor mezi dvěma lidmi? Jste tanečník tělem i duší?  

„Pokud je na parketu více lidí (tanečníků), tak je to určitý rozhovor, který má ale svůj rytmus. To jestli jsem tanečník tělem i duší… dřív bych řekl, že to tak bylo… nic pro mě jiného nebylo, viděl jsem jenom tanec. Čím jsem starší, tak si uvědomuji, že jsou i jiné povinnosti, nebo i možnosti jak si den užít, naučit se nějaké nové věci nebo poznat lidi mimo okruh tance. Dříve to byla jedna škatulka. Každopádně představit si svůj živit bez tance nedovedu 😉

Jaký druh tance je Vám bližší? Latina nebo standard?

„Tady není o čem diskutovat 😉 Latina. Standard mě moc nikdy nebavil.“

Jak rád odpočíváte? V jednom rozhovoru jste přiznal, že jste vášnivý sportovec.

„Miluji hokej, kolo… A když se do toho přidá večeře nebo dovolenka s přáteli, tak je to úplně nejvíc relax 😉

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Martina Pragra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Zbyňkem Deylem

„Chleba levnější nebude, když vyhráváme, ale baví nás to!“

Tanec, kterému se věnuje řadu let, je jak Zbyněk Deyl přiznává, jeho celoživotní koníček. Právě při tanci se seznámil se svoji manželkou Martinou. Stal se z nich úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team a stali se již třikrát mistry ČR v 10ti tancích. V roce 2021 se Hu dostali do finále mistrovství světa. Spolu vedou taneční kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra v Praze a jejich dvě starší děti již zaznamenaly své první krůčky na tanečním parketu.

Čím jste chtěl být? Co Vás v dětství, které jste prožil v Benešově, bavilo?

„Jako každý  malý kluk jsem chtěl byt popelářem: D … ne … požárníkem jako soptik … nee, také vtip 😊 … vlastně jsem neměl jisto, čím bych chtěl být. Úplně v Benešově jsem dětství neprožíval, tam jsem se narodil a měli jsme tam chatu. Bavilo mě rybařit a v pozdějším věku to byly motorky.“

Co nebo kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od roku 2003?

„Tancovat jsem začal v tanečních u p. Ungera. Tam jsem pak vypomáhal jako asistent a po povodních, když se tak nějak potopil kus Prahy, tak jsem hledal, kde tančit a hlavně, kde se naučit tančit tak, aby se na to alespoň trochu dalo koukat 😊

Právě tanec Vás svedl s Vaší manželkou Martinou, tehdy Červenkovou, a z Vás se stal úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team. V letech 2016, 2018 a 2019 jste se stali Mistři ČR v 10ti tancích, vicemistři ČR v LA tancích v letech 2016 a 2018. V roce 2021 jste se potřetí dostali do finále mistrovství světa. Co to pro Vás znamená?

„No… chleba levnější nebude 😊 Jsme rádi, že se nám to takto daří a hlavně jsem si splnil i dětské cíle, mít medaile jako moje maminka. V první řade je to pro nás s „Martulikem“ koníček, který v mém věku udržuje můj mozek a tělo v kondici. A tyto úspěchy??? To je pověstná třešnička na dortu 😀

Jak se Vám coby tanečníkovi daří v současné koronavirové době?

„Mám více práce v zaměstnání, než jsem měl před tím 😀   A tanečně … díky tomu, že svaz dělá vše pro to, abychom mohli jako tanečníci dál fungovat, tak se daří asi lépe, než v jiných odvětvích. Takže se daří dobře.“

Pořádáte také taneční kurzy? Pokud ano, komu jsou určeny?

„Zatím máme jediný kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra Prahy 4, a jsou to spíše takové tančírny, kde i něco málo, teď už vlastně s přáteli, probereme.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Máte raději latinu nebo standartní tance?

„Doplněk stravy: 😀   Ne … je to asi životní koníček (styl, kterého se rozhodně, nechceme vzdávat oba). A co máme raději? Jsme prostě desítkáři a vždy máme raději standard, když se tančí latina a latinu, když se tanci standard 😊

 V soukromí jste otcem. Už Vaše dítka objevila svět tanečního parketu?

„Objevila 😊.  Nejstarší má za sebou první on-line soutěže a teď aktuálně se chystá i s mladším bráškou na první soutěž, kterou pořádá náš klub. Nejmenší by tančil už také, ale v jeho 2,5 letech je to přeci jen ještě moooc brzo.“

Oba s manželkou jste stále aktivní soutěžící tanečníci. Jak se dá skloubit role otce s vytížeností tanečníka?

 „Co role otce … ale chudák mamka 😊 ta to má snad ještě horší. Snažíme se a všichni kolem nechápou, jak to dáváme … takže to děláme asi dobře 😀

Jak rád trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že Vaším koníčkem jsou motorky a v zimě snowboard a bruslení.

„Co je to volno??? Jooo večer, když uložíme děti: D,  to si společně s „Martulikem“ sedneme a užíváme chvilky klidu … I když pokud se to dá považovat za klid … Motorka trochu zahálí… přeci jen se nás 5 na ni nevejde … takže na léto ještě navíc přibyly kola … a zima … kluci už bruslí, takže to byl takový návrat a ke snowboardu jsou tu i lyže, aby se kluci mohli učit na všem možném. Posledním koníčkem je teď ještě focení, které postupně „Martulik“ zdokonaluje a ohlasy na její tvorbu jsou jen a jen pozitivní. Takže ze mě je ještě pomocná síla z pohledu technického, aby měla to nejlepší zázemí, které můžeme pro focení vytvořit.

Děkuji za rozhovor

Foto: Archiv Zbyňka Deyla 

Veronika Pechová

Na pár slov s hvězdami StarDance

Malé rozhovory s velkými hvězdami III. část

Poznejte s námi blíže letošní soutěžící! 

Zeptali jsme se….

Zdeněk Godla

 

Co považujete za svůj největší herecký úspěch?

„Zřejmě práci u seriálu MOST, který mě prakticky proslavil.“

Myslíte, že při StarDance dojde k něčemu podobnému?

„No, doufám, že ne. Je to sice příjemné, ale pak jdu takhle s manželkou nakoupit a vlastně jen pózuji a nenakupuji!“

Bylo nutné Vás k tanci přemlouvat?

„Zpočátku jsem si nebyl jistý, ale po pár trénincích už toho nelituji. Trochu vím, o čem to je a nepřipadám si tak špatně jako na začátku.“

Jaké máte koníčky?

„Stavebnictví, zahradnictví, dříve jsem tam i pracoval, dělal jsem okrasné zahrady, altánky s rybníčky atd.“

a Tereza Prucková

Co je pro  Vás největším strašákem ve StarDance? Porota?

„Vůbec ne.  Je to pro mě časová organizace, Skloubit hlídání dětí s manželovou prací a Zdeňkovou prací a najít prostor, abychom vše secvičili s dobrým pocitem.“

Co je pro Vás nejhezčí vzpomínka na StarDance, kterými jste prošla?

„Těch bylo strašně moc! První řada představovala takové velké poprvé, nikdo nevěděl, co od toho očekávat. Podruhé jsme se s Martinem Procházkou dostali až do finále a pak mě zase těšilo, že některé choreografie se mi povedly.“

A jak se Vám tedy tvoří choreografie teď pro Zdeňka?

„Zdeněk mě překvapil, má to zkrátka v krvi, je v něm něco živelného! Od začátku jsme věděli, že chceme vytvořit slušné a hezké vystoupení, nejen zábavná čísla, což možná lidé očekávají. Přála jsem si, aby se Zdeněk cítil přirozeně a hudba mu sedla. “

Simona Babčáková

Co Vy a porota?

„Je to show a porota tam musí být. Něco mi řeknou a já se budu snažit na to nějak vtipně reagovat. Ale já nemám ambici umět dokonalý tanec! Chci si ho jenom užít.“

Co je pro Vás StarDance?

„Terapie. Uvědomila jsem si, že když to nevezmu teď, tak už nikdy. Cítím, že mé tělo už není ochotno snášet dřinu a dril.  Užívám si ale, když mě partner při tanci vede, ví, co dělá, a já se mu mohu odevzdat. To je pro mě hluboce léčivé. Naučím se tance, posílím tělo a ještě je to terapeutické.“

Pro Vás je velmi důležitý humor. Jak to jde s Martinem?

„Funguje to, jsem velice spokojená. Martin pochází z Hodonína a žije na Ostravsku, ten něco vydrží.“

Jste skvělá komička. Využijete svůj talent i v tanci?

„Takhle: Abych to zvládla, využiji cokoliv!“

Co vnímáte jako svůj největší úspěch?

„To, že mohu točit, moderovat, improvizovat, hrát v Dejvickém divadle. Žiji svůj sen.  Splnila jsem si všechny dětské sny a teď si pomalu plním i ty dospělé.“

 

a  Martin  Prágr

A co Vy a porota?

„Porota bohužel na generálce není. Takže z ní a jejího upjatého pohledu jsem byl nejvíce nervózní. A paradoxně víc, než ze samotného přímého přenosu, na který se dívá více než milion diváků.“

Jak hodnotíte Simonu jako tanečnici?

„Je velice šikovná, ale její komický talent bych necpal úplně všude za každou cenu. Takhle ji lidé znají, to ano, ale ona má daleko více silných emočních stránek.“

Čemu byste se věnoval, kdybyste nebyl tanečníkem?

Byl bych buď sportovec, nebo by mě bavilo pořádat nějaké akce.“

Co považujete za své největší štěstí  v životě?

„No, moji rodiče mě dokázali v kariéře vždy posunout dopředu. Takže moje největší štěstí je moje mamka!“

Jan Cina

Čím byste byl, kdybyste nebyl herec?

„Předpokládám, že by to bylo vždy něco kolem umění, manuálně zručný nejsem, technické věci mě nebaví a ani moc nezajímají.“

A co porota a Vy?

„Jsem zvědavý. Stejně jako na živé hlasování publika. Je to zajímavé, nad něčím se dlouho trápíte ve zkušebně a někdo je nucen Vás za minutu a půl ohodnotit….“

Co tréninky?

„Bolí mě zádové svaly, kolena…, ale věřím, že se tancem posílí. Je to skvělý sport.“

a Adriana Mašková

Kolik času týdně protančíte?

„Nevím přesně, ale dost. Teď máme s Honzou čtyřhodinové tréninky asi třikrát týdně.“

Co považujete za svůj největší úspěch?

„Asi to, že se nám podařilo titul mistrů republiky obhájit několik let po sobě a díky tanci se můžu účastnit takových projektů, jako je právě StarDance!“

Obáváte se přímých přenosů?

„To už asi tolik nevnímám, ale větší strach mám z rozhovorů s moderátory. V tom tedy takovou praxi nemám.“

Půjde Honzovi spíše latina nebo standard?

„Latina je přeci jen živější, tudíž si myslím, že mu asi bude bližší. Ale věřím, že si najde to své i ve standardu!“

Tereza Černochová

Co považujete za svůj největší úspěch?

„Jsem v kapele, kterou jsem od začátku zbožňovala, a nikdy jsem si nemyslela, že se mi povede být její součástí.“

Kolik času protančíte?

„Snaha je pětkrát v týdnu po čtyřech hodinách. Ale jde o ideál, který je narušený tím, že hodně hraji. Navíc musím fungovat jako máma, tak mi občas dochází síly.“

Kromě hudby milujete také přírodu, jízdu na koni. Dá se tato disciplína nějak srovnat s tancem?

„U obojího jde o to, že něco s něčím ladíte. Je jedno, jestli jde o lidský mozek nebo zvířecí. Takže po této stránce to určitě souvislost má. Ve chvíli, kdy si na koně sedáte, přizpůsobujete se momentálnímu rozpoložení toho zvířete. Nedá se s ním sice vést dialog jako s člověkem, ale zase ho vedete svým tělem. V obojím případě vytváříte něco krásného.“

Na své první sólové desce nemáte hit, který by hrála rádia, protože nemáte v hudbě ráda kompromisy. Jak je to s kompromisy v tanci?

„V tanci je to velký kompromis. Člověk si představuje, že bude tančit na složitou hudbu, kterou miluje, ale to nejde. Nicméně já toho o tanci tolik nevím, to ví spíše Dominik.“

a Dominik Vodička

Co je Váš největší úspěch?

StarDance a Thálie. A také mě potěšilo umístění ve Forbesu do žebříčku 30 pod 30.“

Vy jste byl ve StarDance  jednou a rovnou jste zvítězil. Jak jste vnímal porotu?

„Zpočátku jako velmi krutou. Ale pak jsem pochopil, že to tak musí být. Jde o vývoj každého člověka, i VIP se musí posouvat a posouvat v přímých přenosech. Nicméně, špatné věci porotci řekli a tohle nikdo pochopitelně nechce slyšet.“

Jaká je Tereza tanečnice?

„Tereza si výborně pamatuje sestavy a choreografie A má to v těle.  Věděl jsem, že na koncertech nejsou nehybní, ale že ta schopnost se zobrazí v latině, to jsem netušil!

Co je pro ni lepší, standard nebo latina?

„Zatím bych to neškatulkoval, uvidíme po prvním přenosu.“

Tisková konference

Děkujeme

Foto: Eva Smolíková

Text: Eva Smolíková,  materiály České televize

Taneční magazín

 

Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN