Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny.  Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali  Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů.  Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta.  Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

 Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou 

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých  deseti letech jsem byl právě  s rodiči ve Švýcarsku a  s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče  se s ním domluvili, aby byl mým trenérem.  Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od  pondělí do pátku,  sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj  nebo to bylo nepříjemné?

„No,  ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem  okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili.  Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

 „Já si myslím, že jsem  potřebnou pružnost a ohebnost  měl, s tím jsem se  trošku narodil. Zkoušel jsem  toho ruského hadího muže  napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už   ohebný byl, ale všechno ostatní  mě už naučil on.  Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné.  Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali.  Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte  se být víc Čech nebo Ital?

„Tak  Itálii mám opravdu hodně rád.  Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona  začíná většinou v březnu a prakticky skončí  na konci listopadu. Když  skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové  situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale  např. moje sestra  v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto:  po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále  mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná  až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout,  za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí  jste  vlastně projel? 

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu  moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí,  hodně jsem toho projel díky rodičům,  vystupovali  jsme např. ve Francii, Německu,  Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly.  Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím  vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘  by  nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale  úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte  se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou  schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že  např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou  fyzickou schopnost   přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já  bych asi tohle chtěl dělat tak  do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete  kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se  třeba protáhli tenisovou raketou  jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo.  U každého je to  trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám.  Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý.  Jak to je  u Vás?

„U  cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech.  Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek  a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane.  Ale pokud někdo  vystupuje bez lonže a bez lana,  tak sem tam  samozřejmě k úrazu  dojde.  Já  jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal,   jednou mi vyskočilo  rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

 Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků  jde  až za hranu svých možností. Děláte také  něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských  možností?  

„Všeobecně  si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat.  Snažím   se zlepšovat, ale já své hranice znám a  přes ty nejdu,  abych si  nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co  si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím,  že  jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne.  Já osobně bych  bez nějakého  ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál.  Říkám to otevřeně.“

Jak jste  prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já,  i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na  točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký  svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné  noze,  můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“.  Dříve  jsem jezdil hodně do zahraničí,   vystupuji v různých cirkusech. A  nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde  v televizi, v pořadu  Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za  krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

 

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečníkem Zbyňkem Deylem

„Chleba levnější nebude, když vyhráváme, ale baví nás to!“

Tanec, kterému se věnuje řadu let, je jak Zbyněk Deyl přiznává, jeho celoživotní koníček. Právě při tanci se seznámil se svoji manželkou Martinou. Stal se z nich úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team a stali se již třikrát mistry ČR v 10ti tancích. V roce 2021 se Hu dostali do finále mistrovství světa. Spolu vedou taneční kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra v Praze a jejich dvě starší děti již zaznamenaly své první krůčky na tanečním parketu.

Čím jste chtěl být? Co Vás v dětství, které jste prožil v Benešově, bavilo?

„Jako každý  malý kluk jsem chtěl byt popelářem: D … ne … požárníkem jako soptik … nee, také vtip 😊 … vlastně jsem neměl jisto, čím bych chtěl být. Úplně v Benešově jsem dětství neprožíval, tam jsem se narodil a měli jsme tam chatu. Bavilo mě rybařit a v pozdějším věku to byly motorky.“

Co nebo kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od roku 2003?

„Tancovat jsem začal v tanečních u p. Ungera. Tam jsem pak vypomáhal jako asistent a po povodních, když se tak nějak potopil kus Prahy, tak jsem hledal, kde tančit a hlavně, kde se naučit tančit tak, aby se na to alespoň trochu dalo koukat 😊

Právě tanec Vás svedl s Vaší manželkou Martinou, tehdy Červenkovou, a z Vás se stal úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team. V letech 2016, 2018 a 2019 jste se stali Mistři ČR v 10ti tancích, vicemistři ČR v LA tancích v letech 2016 a 2018. V roce 2021 jste se potřetí dostali do finále mistrovství světa. Co to pro Vás znamená?

„No… chleba levnější nebude 😊 Jsme rádi, že se nám to takto daří a hlavně jsem si splnil i dětské cíle, mít medaile jako moje maminka. V první řade je to pro nás s „Martulikem“ koníček, který v mém věku udržuje můj mozek a tělo v kondici. A tyto úspěchy??? To je pověstná třešnička na dortu 😀

Jak se Vám coby tanečníkovi daří v současné koronavirové době?

„Mám více práce v zaměstnání, než jsem měl před tím 😀   A tanečně … díky tomu, že svaz dělá vše pro to, abychom mohli jako tanečníci dál fungovat, tak se daří asi lépe, než v jiných odvětvích. Takže se daří dobře.“

Pořádáte také taneční kurzy? Pokud ano, komu jsou určeny?

„Zatím máme jediný kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra Prahy 4, a jsou to spíše takové tančírny, kde i něco málo, teď už vlastně s přáteli, probereme.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Máte raději latinu nebo standartní tance?

„Doplněk stravy: 😀   Ne … je to asi životní koníček (styl, kterého se rozhodně, nechceme vzdávat oba). A co máme raději? Jsme prostě desítkáři a vždy máme raději standard, když se tančí latina a latinu, když se tanci standard 😊

 V soukromí jste otcem. Už Vaše dítka objevila svět tanečního parketu?

„Objevila 😊.  Nejstarší má za sebou první on-line soutěže a teď aktuálně se chystá i s mladším bráškou na první soutěž, kterou pořádá náš klub. Nejmenší by tančil už také, ale v jeho 2,5 letech je to přeci jen ještě moooc brzo.“

Oba s manželkou jste stále aktivní soutěžící tanečníci. Jak se dá skloubit role otce s vytížeností tanečníka?

 „Co role otce … ale chudák mamka 😊 ta to má snad ještě horší. Snažíme se a všichni kolem nechápou, jak to dáváme … takže to děláme asi dobře 😀

Jak rád trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že Vaším koníčkem jsou motorky a v zimě snowboard a bruslení.

„Co je to volno??? Jooo večer, když uložíme děti: D,  to si společně s „Martulikem“ sedneme a užíváme chvilky klidu … I když pokud se to dá považovat za klid … Motorka trochu zahálí… přeci jen se nás 5 na ni nevejde … takže na léto ještě navíc přibyly kola … a zima … kluci už bruslí, takže to byl takový návrat a ke snowboardu jsou tu i lyže, aby se kluci mohli učit na všem možném. Posledním koníčkem je teď ještě focení, které postupně „Martulik“ zdokonaluje a ohlasy na její tvorbu jsou jen a jen pozitivní. Takže ze mě je ještě pomocná síla z pohledu technického, aby měla to nejlepší zázemí, které můžeme pro focení vytvořit.

Děkuji za rozhovor

Foto: Archiv Zbyňka Deyla 

Veronika Pechová

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a fyzioterapeutkou Markétou Stránskou

„Fyzioterapie i choreografie mají mnoho společného“

Markéta Stránská

 Choreografka, tanečnice, fyzioterapeutka,  to jsou profese Markéty Stránské, která o sobě říká: „Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi to dává smysl a pocit naplnění.“ S tancem začínala velice brzy a to ve folklorním souboru, nějakou dobu byla zdravotním klaunem. Láska k tanci jí zůstala a její taneční dovednosti můžeme obdivovat v tanečních představeních – Chybění, LeŤ a …Or to Be.   

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste tančila od malička a podle vyprávění vaší maminky, jste se neustále někde točila v šatečkách. A v první třídě ZŠ jste začala tančit ve folklorním souboru. Co vás ještě kromě tance bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Měla jsem úžasné dětství. Trávila jsem ho velmi často na venkově u mých příbuzných, společně s mou sestrou, bratránky a sestřenkou. Hodně  času  jsme byli venku na dvoře nebo na loukách, v lese, vymýšleli jsme různé vlastní hry, lezli jsme po stromech, skákali do kupy sena, v lese jsme stavěli domečky ze šišek a klacíků, vyšlapávali jsme si vlastní pokojíky ve vysoké trávě… A taky jsme přirozeně pomáhali při běžných pracích, jako bylo sušení sena, krmení králíků apod. S rodiči jsme často jezdili na výlety anebo k nám do hor na chalupu. Hodně mě taky bavily výlety s mojí mamkou, když jsem byla ještě ve školkovém věku. Jezdily jsme po hradech a zámcích v našem kraji, protože maminka pracovala při památkovém ústavu jako zahradní architektka a občas mě brávala s sebou.“

Na střední škole jste se také věnovala amatérsky loutkoherectví a na vysoké škole jste nějakou dobu působila jako zdravotní klaun ve východočeských nemocnicích. Čím jste chtěla být?

„Profesí, o kterých jsem si snila, bylo více. Určitě to byla veterinářka nebo pečovatelka v zoo, protože miluju zvířata. Anebo patoložka, protože jsem byla zvědavá, jak vypadá tělo zevnitř 😊 Chtěla jsem být také astronomka, protože mi fascinuje vesmír a jeho nedozírnost… Taky jsem chtěla být oceánoložkou nebo dokumentaristkou a natáčet dokumenty typu National Geographic. A na střední škole mě určitě napadlo i herectví.“

Co vás přivedlo ke studiu fyzioterapie na univerzitě v Olomouci?

„Vlastně to bylo propojení zájmu o biologii a touha poznat podstatu pohybu, nahlédnout více do fungování těla, vzniku pohybu, všech těch fascinujících a zázračných dokonalých mechanismů. Podvědomě určitě hrála svou roli také přirozená touha se hýbat, tančit. Jsme celkem sportovní rodina, máme to v genech. Během let ve fyzioterapeutické praxi, a vlastně už na studiích jsem zjistila, že fyzioterapie je náramně tvůrčí obor. A že mezi fyzioterapeuty je mnoho lidí s uměleckým nadáním.“

Bylo Vám 25 let a vážná nemoc vás připravila o levou nohu. Trvalo vám dlouhých devět let, než jste se opět vrátila k tanci, když jste v roce 2012 začala navštěvovat v Divadle Archa v Praze Taneční atelier Simulante bande. Proč jste si vybrala právě současný tanec? 

„To bylo dílem „náhody“ – viděla jsem v Divadle Archa to představení a opravdu moc se mi líbilo. Proto jsem taky začala chodit na taneční lekce. A že se učím něco, čemu se říká současný tanec, jsem se dozvěděla, nebo spíše pochopila až posléze. Už jsem byla v proudu a bavilo mě to, nadchla mě určitá svoboda a volnost v tomto druhu tance.“

V roce 2015 jste se jako performerka představila v inscenaci taneční skupiny VerTeDance, Chybění a za toto představení jste byla nominována, o rok později, mezinárodní porotou festivalu Česká taneční platforma na cenu Tanečník/ce roku 2015. Jaké to bylo předstoupit před diváky na scéně?

„Upřímně, byl to splněný tajný sen 😊

O tři roky později, v září 2018, měl úspěšnou premiéru Váš choreografický taneční sólový debut LeŤ ve Studiu ALTA v Praze, kde tančíte na jedné noze, s protézou a berlemi. Někde jste řekla, že tančit na jedné noze je lehčí, než chodit s protézou…

„To už neplatí – mám totiž novou protézu, která funguje velmi podobně jako moje druhá noha. Je úžasné pozorovat a na vlastní kůži zažívat, jaké technologické vychytávky lidé dokážou vymyslet a sestavit. Od doby, co mám novou protézu, se mi hodně zlepšila kvalita života.

Ale je pravda, že když tančím bez berlí a bez protézy, cítím se přirozeně a velmi svobodně. Stejně jako ve vodě.“

Na tanečním projektu …Or to Be spolupracujete s francouzským tanečníkem Jeanem Gaudainem. Jak k této spolupráci došlo? A jak se vám pracuje v současné koronavirové době, kde to s kulturními akcemi neví vůbec lehké?

„S Jeanem jsme se setkali už před cca 6 lety. Viděla jsem jeho práci na festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou, a hodně mě zaujal styl jeho tvorby, projev, uvažování. Potom byl mým koučem na choreografické rezidenci pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA. v Praze. Během této rezidence nám s Jeanem došlo, že máme profesně i lidsky hodně společného, prostě to klaplo. A od té doby různě spolupracujeme a vzájemně se inspirujeme, učíme, obohacujeme. Moc si toho vážím.

V koronadobě to byla výzva hlavně kvůli omezení cestovat – protože Jean žije v Paříži, museli jsme spoustu věci řešit online, zkoušení i hraní jsme museli odložit. Stejně jako všichni ostatní. Občas to bylo frustrující, ale jinak jsem nadšená z našeho týmu, který je úžasně zapálený pro věc.“

Kromě tance a choreografie se věnujete také práci fyzioterapeutky se specializací na rehabilitaci ruky. Je Vám některá z těchto činností bližší, nebo Vás naplňují svým způsobem všechny?  

„Přesně tak, obě profese se mi krásně prolínají a mám je obě moc ráda. Fyzioterapie i tanec/ choreografie mají opravdu mnoho společného. Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi dává smysl a pocit naplnění.“

 Jak ráda trávíte chvíle volna?

Protože mě úžasně dobíjí a osvěžuje příroda, tak se nejraději procházím buď v přírodě s pejskem, anebo tam, kde se mi zrovna zachce, podle nálady. Může to být nábřeží u řeky, kopec s výhledem na hory, ale i příjemná kavárna a četba oblíbené knihy.

Ráda regeneruju síly o samotě, ve svém klidu a tempu. Zároveň se moc ráda setkávám i s rodinou a přáteli. Takže ve svém volnu balancuju mezi obojím.“

Foto: Vojtěch Brtnický,  Linda Průšová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Populární tanečnice VANDA BARTOŠOVÁ DĚTINSKÁ ve speciálním rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci“

Vanda Bartošová Dětinská se  již  v pěti letech zúčastnila první taneční soutěže. V devatenácti letech byla taneční partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby v druhém ročníku TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí. V rodinné Taneční škole Dětinských působí Vanda Bartošová Dětinská jako lektorka, trenérka a choreografka a řídí se mottem: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“   

Vaše maminka Jana byla také tanečnicí a pak začala provozovat taneční kurzy v Kralupech nad Vltavou. V roce 1989 spolu s vaším otcem Pavlem v Mělníku otevřeli Taneční školu Dětinských a vám byl tehdy rok. K tanci vás přivedla ve čtyřech letech právě maminka. Jaké bylo vyrůstat uprostřed tanečního dění?

Hned první otázkou jste mi vykouzlila úsměv na tváři. Na vyrůstání v tanečním světě tedy vzpomínám ráda a v dobrém. Nebylo to samozřejmě jednoduché. Už jako takhle malá jsem měla velmi přísný režim, každý den jsem trénovala, jezdila s rodiči po soutěžích, mamka v té době byla také porotkyní a konferenciérkou, v pěti letech jsem se účastnila první taneční soutěže. Dětství jsem tedy trávila na parketu a už na základní škole jsem měla individuální plán. Ale také jsem měla možnost jezdit po světě a poznávat spoustu lidí a míst, které bych jinak neměla šanci poznat. Neměnila bych. Myslím, že to byl ten nejlepší start do života.“

Jste vicemistryní ČR v LA tancích a finalistkou mistrovství ČR v 10 tancích v juniorské kategorii. Šestinásobnou mistryní ČR družstev. Finalistkou mnoha světových tanečních soutěží v kategorii dospělých. Byla jste soutěživý typ?

Myslím, že zpočátku jsem soutěživý typ byla. V dospělosti už to takové nebylo, pamatuji si proplakané chvíle z nezdaru i radosti z dobrého výsledku. Přirozeně, když na něčem denně dřete, toužíte po výsledku, ale nemyslím, že by to pro mě byl ten pravý hnací motor. Tím se stal hlavně tanec sám a také nezaměnitelné pocity, které se dostavují, když tančíte pro diváky.“

V devatenácti letech jste se v roce 2007 zúčastnila druhého ročníku TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde jste byla partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby. Jak na soutěž vzpomínáte a co vám dala?

StarDance je rozhodně nezapomenutelná a krásná životní zkušenost. Zároveň taky obrovská dřina, nekonečné množství zážitků a spousta nových přátel. Dodnes se proto každou řadu snažíme, většinou i s Robertem, přijít na přímý přenos podívat. Kdyby nabídka účasti přišla znovu, určitě bych ji zvážila.“

Při všem tanečním vytížení jste vystudovala střední podnikatelskou školu a marketingovou komunikaci na Vysoké škole finanční a správní. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Vyrůstala jsem v podnikatelském prostředí, takže tento směr byl přirozenou volbou. Ale také musím přiznat, že i studium jsme vybírali s ohledem na možnost kombinace tance a dálkového studia. I VŠ jsem studovala kombinovanou formou. Z VŠFS jsem nakonec přestoupila na jinou VŠ, Mgr. titul mám z duševního vlastnictví. Zdá se to být úplně jiný směr, ale nakonec spolu dost souvisí.“

 

Ve vaší rodinné Taneční škole Dětinských působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Vedete kurzy pro děti, individuální výuku a latinu pro ženy. Jak fungujete dnes v době koronavirové? Dá se učit tanec on-line?

Já úplně nejsem příznivcem online výuky tance. Osobně mám na výuce tance nejraději právě to, že se potkáváme s lidmi, vzájemně čerpáme energii a můžeme komunikovat a společensky žít. Ale vzhledem k velmi nejisté situaci nás to nutí nad online výukou přemýšlet. Zatím však stále doufáme, že to nebude třeba.“

 

Čím je pro vás tanec dnes? Stále platí vaše motto: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“ 

Ano, tak to stále vnímám. Tanec je pro mě opravdu něco, co vychází z mysli, ze srdce. Téměř každá hudba mě rozhýbe, na tom nejspíš nic nezmění ani aktuálně méně aktivní přístup k tanci, ani čas. Tančím totiž i doma nad hrnci :-)“

V soukromí jste maminkou. Vedete syna také k tanci?

Mám dva syny. Pět a čtyři roky. Jsme s manželem poměrně ambiciózní, chceme děti vést ke sportu. Ale k tanci je zatím cíleně nevedeme. Hrají basket a tenis. Geny se ale dle všeho nezapřou, vnímání rytmu v nich podporuji a oni mi doma pořád trsají :-)“

A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Jak ráda odpočíváte?

Dnes už vím, že potřeba najít si čas sám na sebe není klišé, snažím se tedy odpočívat. Mým osobním relaxem je sauna a golf, se kterým jsem začala loňské léto a už se těším na novou sezonu. V téhle době mi pomáhá také pobyt na slunci, křížovky, knížky a pečení dortů.“

Foto: archiv Vandy Bartošové Dětinské 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN