Rozhovor s Dominikou Roškovou

„Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu“

 „Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu. Čím jsem starší a zkušenější, tak mi mnohem více záleží na tom, aby byl tanec pro diváka a dotkl se ho,“ přiznává tanečnice a choreografka Dominika Rošková, která již třikrát tančila ve slovenské TV taneční show Let´s Dance a v roce 2023 byla taneční partnerkou hudebníka a zpěváka Richarda Krajča ve dvanáctém ročníku TV taneční show StarDance … když hvězdy tančí.

Pocházíte ze středního Slovenska z vesničky Lovčica-Trubín, kde jste vyrůstala se sestrou a již v pěti letech jste se začala věnovat tanci. Co Vás ještě bavilo a jaké bylo období Vašeho dětství?

„Mé dětství bylo krásné. Ve svých vzpomínkách jej vidím pestrobarevné a plné smíchu. Vidím vesnici, takový obyčejný a krásný život ve své jednoduchosti. Vzpomínám na lezení po stromech, fotbal za domy s kamarády z ulice, pole a sběr brambor, opékačky, zabíječky, stavěni sněhových bunkrů se sestrou, smích s babičkou a dědečkem, kostel, masopust a také tak maličko na taneční. Maličko proto, že do svých patnácti let jsem tanec vnímala spíše jako kroužek, i když jsme párkrát byli na soutěžích, ale tanec byl pro mne spíše o komunitě, přátelích, plesových choreografiích a skvělých letních soustředěních v Handlové. Vše se změnilo v momentě návštěvy Mistrovství Slovenska v latinsko-amerických tancích v bratislavském PKO, když mi bylo patnáct let. Tehdy se můj pohled na tanec změnil a tím také denní rozhodnutí, cíle a ambice. Už jsem neviděla nic jiného než TANEC.

Dnes si myslím, že kamera, herectví, zpěv a tanec v mém dětství přirozeně byly, dědeček jako svatební kameraman a později také kameraman národní televize si se mnou hrával tak, že mi natáčel „videoklipy“. Já sice otevírala pouze ústa, ale milovala jsem to, že se mohu pohybovat a hrát před kamerou. Nebo mne natáčel před mapou jako hlasatelku počasí. Myslím, že jsme se tím oba bavili. Kromě toho jsem si ráda hrála na paní učitelku a teta mi nedávno připomněla, jak jsem každé Vánoce se sestrou a sestřenicemi vytvořila program pro rodinu, kde jsme zpívaly naše vymyšlené písničky a tancovaly. Také ve škole jsem se kreativně angažovala. A vlastně to všechno dělám i dnes, jen již profesionálně, ale stále  si hraji

Trvalo ale ještě několik let, než jste se rozhodla dát přednost tanci před ekonomickým vzděláním. Nelitovala jste svého rozhodnutí, že jste nedokončila své doktorandské studium na VŠE?

„Svého rozhodnutí nelituji, vlastně nelituji žádného svého  rozhodnutí. Kdyby ano, tak bych zpochybňovala to, kdo dnes jsem a kým jsem se díky nim, i když občas na první pohled ne nejlepším rozhodnutím a následným ranám a ponaučením, stala.

Myslím si, že díky odvaze jít si svou cestou, rozvíjením talentů a toho, co mne přirozeně baví a tvořením si světa, který chci žít, mne život samotný (Bůh, vesmír) odměňuje takovými dary, které by mne vůbec nenapadly, že se mohou stát. Lidí, jaké potkávám díky své práci, živím se činností, která mne velice baví, jsem svobodná v tvoření si svého života, v tom, koho pouštím do svého světa. Své denní rozhodnutí opírám o to, kdo jsem a čemu věřím a tuto svobodu pokládám za největší dar a ukazovatel, zda jdu „správně“. Ne vždy je to samozřejmě růžové, život je sinusoida, ale já jsem spokojená a vděčná za svůj pestrobarevný život. Když se zpětně dívám na svoji cestu, přijde mi to až neuvěřitelné. A v podstatě, já tu ekonomii také uplatňuji ve své podnikatelské činnosti.“

   

Začala jste se tanci věnovat profesionálně a spolu s tanečním partnerem Jarom Oboňom jste se stali vicemistry Slovenska. V úspěších jste pokračovali dál. Jak na ten plodný čas plný tréninků a soutěží vzpomínáte?

„Na to období vzpomínám s velkou láskou, ale také s pokorou a poučením. Období s Jarom bylo skvělé, velice, velice, velice aktivní a také náročné, plné překonávání překážek, ale zároveň období plnění snad všech mých snů. Nejednou jsem si s díky říkala, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou, že to není možné, co se děje.  Než jsem začala s Jarom tancovat, což bylo v mých devatenácti letech (poměrně pozdě), byla jsem v tanci neúspěšná, vůbec jsem nevěřila, že jednou budu dobrá. Škola mi šla skvěle a přirozeně, v tanci byly stále překážky. Nesla jsem si v sobě jakýsi komplex a postkomunistický rys děvčete ze středního Slovenska, že jsem z malého klubu, už je pozdě a že jako rodina nemáme na pořádný vrcholový, světový, vlastně ani slovenský tanec finance, To všechno bylo zároveň také mým obrovským hnacím motorem, a vlastně i výhodou. Nedávno jsme to probírali s Richardem Krajčem, máme to totiž velice podobně a shodli jsme se v tom, že asi to nás oba hnalo. Ten vnitřní „chtíč“. V mém případě být dobrá, stát na stupni vítězů, mít ty krásné šaty na sebe, klanět se dlouho před lidmi, tancovat, tyto touhy byly tak silné, že kromě plnění školních povinností a nějakých těch lásek, jsem v hlavně nic jiné kromě TANCE neměla.

Když se vrátím k Jarovi, s ním to naráz nabralo spád úspěchů. Oba jsme byli z jednoho regionu, z podobné sociální vrstvy, znali jsme se od dětství, rozuměli jsme si a společně dobývali taneční svět. Mně  se až kouzelně dařilo shánět fanoušky našeho tanečního zápalu, kteří nás finančně podporovali a díky nim jsme mohli trénovat se světovou špičkou a dotknout se toho profesionálního vrcholového tance. Bylo to skvělé. I když jsme se mistry Slovenska nikdy nestali, jsem přesvědčená, že to, co jsme tancem tvořili a odevzdávali, bylo přínosné a pozitivně ovlivňující další generace. My jsme ten tanec skutečně milovali a dělali všechno proto, abychom jako takoví alchymisté přišli na dřeň toho, co vlastně je tanec, partnering a co jím chceme vyjádřit. Naše cesta sice skončila trochu dramaticky, kvůli životním okolnostem, které nám vešly do cesty. Myslím si ale, že byly vyšším záměrem a dnes je už přijímám a pokorou a s díky.

V únoru jsme spolu po třech letech opět tancovali. Bylo to jako Tokio SuperStar v Bratislavě. Pro mne to bylo naplňující si s Jarom opět zatancovat se zkušenostmi a zážitky, které jako vyzrálejší lidi máme… Věřím, že to nebylo naše poslední tancováníJ

Slovenským TV divákům jste známá z TV taneční soutěže Let´s Dance, kde jste tančila třikrát. S herci Braněm Deákem a Adamem Bradym jste se protančili na druhé místo a s hercem Richardem Autnerem jste v roce 2023 skončili pátí. Co Vám tato soutěž dala? A jak vzpomínáte na své taneční partnery?

„Období Let´s Dance bude mít navždy v mém srdci své pevné místo. Je to přenádherná show, splnila jsem si snad všechny svoje taneční – kreativní – choreografické sny. Získala docenění veřejnosti, ve které snad každý tanečník Tanečního sportu v koutku své duše doufá. Je úžasné, když vidíte na svých show, jak lidi registrují na  vaši cestu, nebo řekneme úspěch z televize. Ihned věnují tanci úplně jinou pozornost a váhu, než v době, kdy jsem nebyla známá a snažila se je přesvědčit, že tanec stojí za pozornost. Díky tomu cítím obrovskou satisfakci za období skutečné dřiny a odříkání.

Let´s Dance mi dalo také mnoho nových zkušeností a úplně nový pohled na tanec, show, scénu, vztah k hudbě, k performanci, k divákovi, k choreografii. Nové přátele, rozšířilo mi obzory, přineslo mi pokoru vůči jiným profesím, stylům, jiné tvorbě a pohledu na věc. Celkově vetší toleranci a otevřenost vůči jinakosti. Poznala jsem hodně inspirativních lidí a mohla se učit od těch nejlepších. Choreograf Miňo Kereš, či režisér Pepe Majeský, také celý kreativní tým TV Markíza změnili a obohatili můj do té doby pohled na taneční produkt a performance. To vše dává Let´s Dance.

A moji partneři byli skvělí. Se všemi mám skvělý vztah, vzpomínky a za sebou krásné období života plného smíchu a skvělých výkonů. V říjnu chystáme společně jedno překvapení. Už teď na to těším.“

       

V roce 2023 jste si s hudebníkem a zpěvákem Richardem Krajčem zatančila v české TV taneční soutěži Star Dance … když hvězdy tančí jste skončili na osmém místě. Jak jste se dostala do Star Dance a jaká byla spolupráce s hudebníkem Richardem Krajčem? Šla byste do tohoto projektu znovu?

„StarDance bylo také skvělé. Cítila jsem potřebu změny, místa a lidí. A nabídka z Čech přišla v pravou chvíli. Jedno podzimní odpoledne mi zavolal choreograf Marek Zelinka, zda bych neměla zájem, a tak jsem se přišla ukázat do Prahy a už to šlo J

Kdybych se mohla rozhodnou zpětně, tak bych do toho určitě šla. Velice mne to tanečně, choreograficky a lidsky obohatilo. Do dalších sérií, už ale ne. Jako zkušenost to bylo pro mne dostačující. Mám už jiné mety a priority.

S Rišom to bylo skvělé, obohacující nejen z pohledu tance a trenérství, ale taky jako zkušenost být na blízku umělce, kterého pokládám za úspěšného nejen z hlediska talentovaného umělce, ale také i jeho podnikatelského a manažerského talentu. Teda člověka, kterému se podařilo zhmotnit a aplikovat svoje umění. Richard i Karin jsou pro mne obrovskou inspirací autentického života totální přirozenosti a upřímnosti.“

 

Na FTVŠ na Univerzitě Komenského jste si udělala trenérské zkoušky. Věnujete  se tréninkům profesionálních tanečních párů a také učíte milovníky tance, kteří tanec dělají pro radost. Co Vás na této činnosti baví a co choreografie, věnujete se jí také?

„V současné době se věnuji pouze lidem, kteří jsou milovníci tance a choreografické tvorbě. Například se snoubenci zhmotňujeme jejich příběhy lásky do podoby rituálu svatebního tance nebo pomáhám hudebním interpretům s jejich pohybovou řečí a choreografiemi v jejich hudebních klipech. Také spolupracuji na různých projektech, kde se hodí moje vnímání hudby, pohybu a tance. Od soutěžního tance a trénování soutěžících párů jsem vědomě a z vlastního rozhodnutí odstoupila a sleduji ho jen z dálky. Více mi vyhovuje tvorba v uměleckém než soutěžním prostředí. V této práci vlastně aplikuji všechny svoje oblíbené činnosti z dětství, které jsem již zmínila. Hudba, pohyb, kreativita, učení, choreografie, produkce, vedení, organizování, překvapování. J

Již roky se řídíte heslem: „Nepřestávej tancovat.“ Co Vás na tanci stále baví?

„Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu. Čím jsem starší a zkušenější, tak mi mnohem více záleží na tom, aby byl tanec pro diváka a dotkl se ho. Upouštím od nesmyslné upjatosti nad určitými technickými pravidly, které tanec z mého úhlu pohledu více od lidí vzdalují. Hodně komunikuji s různými lidmi. Mnoho nových pohledů na tanec mi dali také moji partneři z TV show a tento nový přístup, který aplikuji při současné tvorbě, mne velice baví a naplňuje. Mojí snahou je, aby byl tanec stejně žádaným uměním, či zábavou pro lidi, jako je zpěv a hudba. Chci být blíže k lidem a adresovat jim každý pohyb a gesto. Hodně jsem přemýšlela a přemýšlím, proč jsou haly tanečních soutěží stále prázdnější a ztrácejí na atraktivitě a zájmu. Ve své tvorbě usiluji odzrcadlit také změny těchto tendencí a potřeb lidí, protože primárně mne baví tancovat pro diváky, bez nich to vlastně nemá smysl. Miluji live performance. Takže se řídím svým heslem: „Nepřestávej tancovat.“ Našla jsem si určitou cestu, kde tancem již nesoutěžím, ale tvořím a vystupuji jako svobodný taneční performer, který  tancem přes pohyb promlouvá k divákovi. A toto mne naplňuje a vyživuje moji duši.“

 

Lidské tělo v tanci vnímáte jako hudební nástroj a tak je potřeba jej dokonale ovládat a ladit. Jak o tento „svůj nástroj“ pečujete?

„Ano, vnímám to tak. V těchto svých intuitivních zjištěních mne utvrdil můj dobrý přítel, který se věnuje výzkumu vody. Naše tělo tvoří až 70 – 80 % voda. Voda dokáže měnit skupenství a reaguje na vibrace. Například když pustíte určitou hudbu, částice vody se uspořádají vždy do toho stejného celku. Prostě řečeno, reagují na tyto vibrace a tak to vnímám i s naším tělem. Když necháme přes sebe „přetékat“ vibrace hudby, částice našeho těla reagují podle těchto vibrací. Pokud ale tělo blokujeme čistě racionálními pokyny, často pohyb, který vidíme, není v souladu s hudbou, která hraje. Aby tělo dokázalo takto jemnohmotně reagovat, je důležité se o něj také patřičně starat, ladit ho. A to znamená denně s ním komunikovat, vnímat jeho potřeby, každodenní rozhodnutí opírat o to, že jste tanečník a tělo kultivovat. Já osobně pravidelně cvičím jógu, girokinesis, gyrotonic, strečing, hodně pracuji s dechem a uvolňováním, pravidelně navštěvuji fyzioterapii, kranyosakrální terapii, rollfing, thajské masáže. Medituji, hudbu si vizualizuji a poslouchám po různých vrstvách. Nepokládám se ale za dokonalou, aby to neznělo, že si myslím, že vlastním patent, toto všechno jsem odkoukala a utvrdila se o tom, že to asi takto funguje, protože to dělají a touto cestou uvažují také tanečnice, které uznávám. Tou nejlepší v zhmotnění a převedení tohoto uvažování o pohybu a vztahu těla k hudbě byla svého času pro mne Oxana Lebedew. Ona sama mi toho mnoho předala.“

   

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Přiznávám, že mne můj taneční život naplňuje a práce si mi často slévá s volným časem. Velice ráda ale vypnu úplně v podobě cestování do teplých krajin a úplného se odpojení od reality mých běžných dnů, od telefonu, od toho, že jsem Dominika Rošková. Baví mne také móda, shopping nebo kreování mého looku na nějakou novou akci. Ráda mám den volna se svým přítelem, kdy nemáme nic naplánované a děláme spontánně to, nač máme chuť. A ráda jsem také sama se sebou v tichu a samotě, nebo s nejlepšími kámoškami a rodinou. Tak ráda trávím svůj časJ

Dominika Rošková

Pochází ze středního Slovenska.

Vystudovala VŠE (Ing.) a FTVŠ na Univerzitě Komenského (trenérství).

Je pětinásobná vicemistryně Slovenska v tanečním sportu, finalistka Evropského poháru a člena Síně slávy Slovenského svazu Tanečního sportu v kategorii Mezinárodní legendy.  

Třikrát tančila v slovenské TV taneční soutěži Let´s Dance – v roce 2017 se v hercem Braněm Deákem protančili na 2 místo, stejné místo obsadili v roce 2022 spolu s hercem Adamem Bradym a v roce 2023 s hercem Richardem Autnerem byli pátí. V české Star Dance… když hvězdy tančí, ve dvanácté sérii v roce 2023 byla taneční partnerkou hudebníka Richarda Krajča. 

Foto: archiv Dominiky Roškové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny.  Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali  Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů.  Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta.  Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

 Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou 

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých  deseti letech jsem byl právě  s rodiči ve Švýcarsku a  s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče  se s ním domluvili, aby byl mým trenérem.  Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od  pondělí do pátku,  sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj  nebo to bylo nepříjemné?

„No,  ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem  okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili.  Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

 „Já si myslím, že jsem  potřebnou pružnost a ohebnost  měl, s tím jsem se  trošku narodil. Zkoušel jsem  toho ruského hadího muže  napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už   ohebný byl, ale všechno ostatní  mě už naučil on.  Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné.  Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali.  Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte  se být víc Čech nebo Ital?

„Tak  Itálii mám opravdu hodně rád.  Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona  začíná většinou v březnu a prakticky skončí  na konci listopadu. Když  skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové  situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale  např. moje sestra  v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto:  po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále  mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná  až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout,  za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí  jste  vlastně projel? 

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu  moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí,  hodně jsem toho projel díky rodičům,  vystupovali  jsme např. ve Francii, Německu,  Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly.  Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím  vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘  by  nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale  úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte  se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou  schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že  např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou  fyzickou schopnost   přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já  bych asi tohle chtěl dělat tak  do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete  kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se  třeba protáhli tenisovou raketou  jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo.  U každého je to  trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám.  Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý.  Jak to je  u Vás?

„U  cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech.  Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek  a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane.  Ale pokud někdo  vystupuje bez lonže a bez lana,  tak sem tam  samozřejmě k úrazu  dojde.  Já  jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal,   jednou mi vyskočilo  rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

 Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků  jde  až za hranu svých možností. Děláte také  něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských  možností?  

„Všeobecně  si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat.  Snažím   se zlepšovat, ale já své hranice znám a  přes ty nejdu,  abych si  nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co  si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím,  že  jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne.  Já osobně bych  bez nějakého  ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál.  Říkám to otevřeně.“

Jak jste  prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já,  i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na  točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký  svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné  noze,  můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“.  Dříve  jsem jezdil hodně do zahraničí,   vystupuji v různých cirkusech. A  nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde  v televizi, v pořadu  Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za  krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

 

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečníkem Zbyňkem Deylem

„Chleba levnější nebude, když vyhráváme, ale baví nás to!“

Tanec, kterému se věnuje řadu let, je jak Zbyněk Deyl přiznává, jeho celoživotní koníček. Právě při tanci se seznámil se svoji manželkou Martinou. Stal se z nich úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team a stali se již třikrát mistry ČR v 10ti tancích. V roce 2021 se Hu dostali do finále mistrovství světa. Spolu vedou taneční kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra v Praze a jejich dvě starší děti již zaznamenaly své první krůčky na tanečním parketu.

Čím jste chtěl být? Co Vás v dětství, které jste prožil v Benešově, bavilo?

„Jako každý  malý kluk jsem chtěl byt popelářem: D … ne … požárníkem jako soptik … nee, také vtip 😊 … vlastně jsem neměl jisto, čím bych chtěl být. Úplně v Benešově jsem dětství neprožíval, tam jsem se narodil a měli jsme tam chatu. Bavilo mě rybařit a v pozdějším věku to byly motorky.“

Co nebo kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od roku 2003?

„Tancovat jsem začal v tanečních u p. Ungera. Tam jsem pak vypomáhal jako asistent a po povodních, když se tak nějak potopil kus Prahy, tak jsem hledal, kde tančit a hlavně, kde se naučit tančit tak, aby se na to alespoň trochu dalo koukat 😊

Právě tanec Vás svedl s Vaší manželkou Martinou, tehdy Červenkovou, a z Vás se stal úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team. V letech 2016, 2018 a 2019 jste se stali Mistři ČR v 10ti tancích, vicemistři ČR v LA tancích v letech 2016 a 2018. V roce 2021 jste se potřetí dostali do finále mistrovství světa. Co to pro Vás znamená?

„No… chleba levnější nebude 😊 Jsme rádi, že se nám to takto daří a hlavně jsem si splnil i dětské cíle, mít medaile jako moje maminka. V první řade je to pro nás s „Martulikem“ koníček, který v mém věku udržuje můj mozek a tělo v kondici. A tyto úspěchy??? To je pověstná třešnička na dortu 😀

Jak se Vám coby tanečníkovi daří v současné koronavirové době?

„Mám více práce v zaměstnání, než jsem měl před tím 😀   A tanečně … díky tomu, že svaz dělá vše pro to, abychom mohli jako tanečníci dál fungovat, tak se daří asi lépe, než v jiných odvětvích. Takže se daří dobře.“

Pořádáte také taneční kurzy? Pokud ano, komu jsou určeny?

„Zatím máme jediný kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra Prahy 4, a jsou to spíše takové tančírny, kde i něco málo, teď už vlastně s přáteli, probereme.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Máte raději latinu nebo standartní tance?

„Doplněk stravy: 😀   Ne … je to asi životní koníček (styl, kterého se rozhodně, nechceme vzdávat oba). A co máme raději? Jsme prostě desítkáři a vždy máme raději standard, když se tančí latina a latinu, když se tanci standard 😊

 V soukromí jste otcem. Už Vaše dítka objevila svět tanečního parketu?

„Objevila 😊.  Nejstarší má za sebou první on-line soutěže a teď aktuálně se chystá i s mladším bráškou na první soutěž, kterou pořádá náš klub. Nejmenší by tančil už také, ale v jeho 2,5 letech je to přeci jen ještě moooc brzo.“

Oba s manželkou jste stále aktivní soutěžící tanečníci. Jak se dá skloubit role otce s vytížeností tanečníka?

 „Co role otce … ale chudák mamka 😊 ta to má snad ještě horší. Snažíme se a všichni kolem nechápou, jak to dáváme … takže to děláme asi dobře 😀

Jak rád trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že Vaším koníčkem jsou motorky a v zimě snowboard a bruslení.

„Co je to volno??? Jooo večer, když uložíme děti: D,  to si společně s „Martulikem“ sedneme a užíváme chvilky klidu … I když pokud se to dá považovat za klid … Motorka trochu zahálí… přeci jen se nás 5 na ni nevejde … takže na léto ještě navíc přibyly kola … a zima … kluci už bruslí, takže to byl takový návrat a ke snowboardu jsou tu i lyže, aby se kluci mohli učit na všem možném. Posledním koníčkem je teď ještě focení, které postupně „Martulik“ zdokonaluje a ohlasy na její tvorbu jsou jen a jen pozitivní. Takže ze mě je ještě pomocná síla z pohledu technického, aby měla to nejlepší zázemí, které můžeme pro focení vytvořit.

Děkuji za rozhovor

Foto: Archiv Zbyňka Deyla 

Veronika Pechová

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a fyzioterapeutkou Markétou Stránskou

„Fyzioterapie i choreografie mají mnoho společného“

Markéta Stránská

 Choreografka, tanečnice, fyzioterapeutka,  to jsou profese Markéty Stránské, která o sobě říká: „Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi to dává smysl a pocit naplnění.“ S tancem začínala velice brzy a to ve folklorním souboru, nějakou dobu byla zdravotním klaunem. Láska k tanci jí zůstala a její taneční dovednosti můžeme obdivovat v tanečních představeních – Chybění, LeŤ a …Or to Be.   

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste tančila od malička a podle vyprávění vaší maminky, jste se neustále někde točila v šatečkách. A v první třídě ZŠ jste začala tančit ve folklorním souboru. Co vás ještě kromě tance bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Měla jsem úžasné dětství. Trávila jsem ho velmi často na venkově u mých příbuzných, společně s mou sestrou, bratránky a sestřenkou. Hodně  času  jsme byli venku na dvoře nebo na loukách, v lese, vymýšleli jsme různé vlastní hry, lezli jsme po stromech, skákali do kupy sena, v lese jsme stavěli domečky ze šišek a klacíků, vyšlapávali jsme si vlastní pokojíky ve vysoké trávě… A taky jsme přirozeně pomáhali při běžných pracích, jako bylo sušení sena, krmení králíků apod. S rodiči jsme často jezdili na výlety anebo k nám do hor na chalupu. Hodně mě taky bavily výlety s mojí mamkou, když jsem byla ještě ve školkovém věku. Jezdily jsme po hradech a zámcích v našem kraji, protože maminka pracovala při památkovém ústavu jako zahradní architektka a občas mě brávala s sebou.“

Na střední škole jste se také věnovala amatérsky loutkoherectví a na vysoké škole jste nějakou dobu působila jako zdravotní klaun ve východočeských nemocnicích. Čím jste chtěla být?

„Profesí, o kterých jsem si snila, bylo více. Určitě to byla veterinářka nebo pečovatelka v zoo, protože miluju zvířata. Anebo patoložka, protože jsem byla zvědavá, jak vypadá tělo zevnitř 😊 Chtěla jsem být také astronomka, protože mi fascinuje vesmír a jeho nedozírnost… Taky jsem chtěla být oceánoložkou nebo dokumentaristkou a natáčet dokumenty typu National Geographic. A na střední škole mě určitě napadlo i herectví.“

Co vás přivedlo ke studiu fyzioterapie na univerzitě v Olomouci?

„Vlastně to bylo propojení zájmu o biologii a touha poznat podstatu pohybu, nahlédnout více do fungování těla, vzniku pohybu, všech těch fascinujících a zázračných dokonalých mechanismů. Podvědomě určitě hrála svou roli také přirozená touha se hýbat, tančit. Jsme celkem sportovní rodina, máme to v genech. Během let ve fyzioterapeutické praxi, a vlastně už na studiích jsem zjistila, že fyzioterapie je náramně tvůrčí obor. A že mezi fyzioterapeuty je mnoho lidí s uměleckým nadáním.“

Bylo Vám 25 let a vážná nemoc vás připravila o levou nohu. Trvalo vám dlouhých devět let, než jste se opět vrátila k tanci, když jste v roce 2012 začala navštěvovat v Divadle Archa v Praze Taneční atelier Simulante bande. Proč jste si vybrala právě současný tanec? 

„To bylo dílem „náhody“ – viděla jsem v Divadle Archa to představení a opravdu moc se mi líbilo. Proto jsem taky začala chodit na taneční lekce. A že se učím něco, čemu se říká současný tanec, jsem se dozvěděla, nebo spíše pochopila až posléze. Už jsem byla v proudu a bavilo mě to, nadchla mě určitá svoboda a volnost v tomto druhu tance.“

V roce 2015 jste se jako performerka představila v inscenaci taneční skupiny VerTeDance, Chybění a za toto představení jste byla nominována, o rok později, mezinárodní porotou festivalu Česká taneční platforma na cenu Tanečník/ce roku 2015. Jaké to bylo předstoupit před diváky na scéně?

„Upřímně, byl to splněný tajný sen 😊

O tři roky později, v září 2018, měl úspěšnou premiéru Váš choreografický taneční sólový debut LeŤ ve Studiu ALTA v Praze, kde tančíte na jedné noze, s protézou a berlemi. Někde jste řekla, že tančit na jedné noze je lehčí, než chodit s protézou…

„To už neplatí – mám totiž novou protézu, která funguje velmi podobně jako moje druhá noha. Je úžasné pozorovat a na vlastní kůži zažívat, jaké technologické vychytávky lidé dokážou vymyslet a sestavit. Od doby, co mám novou protézu, se mi hodně zlepšila kvalita života.

Ale je pravda, že když tančím bez berlí a bez protézy, cítím se přirozeně a velmi svobodně. Stejně jako ve vodě.“

Na tanečním projektu …Or to Be spolupracujete s francouzským tanečníkem Jeanem Gaudainem. Jak k této spolupráci došlo? A jak se vám pracuje v současné koronavirové době, kde to s kulturními akcemi neví vůbec lehké?

„S Jeanem jsme se setkali už před cca 6 lety. Viděla jsem jeho práci na festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou, a hodně mě zaujal styl jeho tvorby, projev, uvažování. Potom byl mým koučem na choreografické rezidenci pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA. v Praze. Během této rezidence nám s Jeanem došlo, že máme profesně i lidsky hodně společného, prostě to klaplo. A od té doby různě spolupracujeme a vzájemně se inspirujeme, učíme, obohacujeme. Moc si toho vážím.

V koronadobě to byla výzva hlavně kvůli omezení cestovat – protože Jean žije v Paříži, museli jsme spoustu věci řešit online, zkoušení i hraní jsme museli odložit. Stejně jako všichni ostatní. Občas to bylo frustrující, ale jinak jsem nadšená z našeho týmu, který je úžasně zapálený pro věc.“

Kromě tance a choreografie se věnujete také práci fyzioterapeutky se specializací na rehabilitaci ruky. Je Vám některá z těchto činností bližší, nebo Vás naplňují svým způsobem všechny?  

„Přesně tak, obě profese se mi krásně prolínají a mám je obě moc ráda. Fyzioterapie i tanec/ choreografie mají opravdu mnoho společného. Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi dává smysl a pocit naplnění.“

 Jak ráda trávíte chvíle volna?

Protože mě úžasně dobíjí a osvěžuje příroda, tak se nejraději procházím buď v přírodě s pejskem, anebo tam, kde se mi zrovna zachce, podle nálady. Může to být nábřeží u řeky, kopec s výhledem na hory, ale i příjemná kavárna a četba oblíbené knihy.

Ráda regeneruju síly o samotě, ve svém klidu a tempu. Zároveň se moc ráda setkávám i s rodinou a přáteli. Takže ve svém volnu balancuju mezi obojím.“

Foto: Vojtěch Brtnický,  Linda Průšová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín