Rozhovor s tanečnicí i trenérkou LENKOU NOROU NÁVORKOVOU

„Tanec je obrovská součást mého já”

V devátém ročníku soutěže StarDance… když hvězdy tančí, získala titul „Královna tanečního parketu“, když se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Tanec Lenku Noru Návorkovou provází téměř celý život. Působí jako lektorka tance, má vlastní workshopy, pořádá semináře pro veřejnost a říká o sobě, že je workoholik.

Tanci se věnujete od tří let, když jste se dostala do tanečního kroužku v rodných Karlových Varech. Jak na dobu dětství plného tancování vzpomínáte? Kdo Vás přivedl k tanci?

Je to tak, tanci se věnuji od tří let, kdy mě k němu přivedla mamka a paní učitelka ve školce. Ve školce si paní učitelka všimla, že hodně dobře cítím hudbu a jsem velmi hyperaktivní a řekněme nějakým způsobem pohybově nadaná, tak mamce navrhla, že učí tanečky pro děti a že si myslí, že by to pro mě mohlo být to pravé. Tak to všechno začalo, paní učitelka mě začala brát s sebou do kroužku, kde jsem začínala na písničky jako Holka modrooká a Pásla ovečky, postupem času jsem se začala učit základy společenského tance. Na tuto dobu vzpomínám ráda, ve všech dětských skupinách jsem vždy byla nejmladší a nejmenší, tak mě těšilo, že jsem během vystoupení „musela“ být v první řadě, a to mě taky dost motivovalo. Doma to nebylo zrovna lehké období a moc děkuji mamce, že jsem mohla vůbec tančit a také že jsem vždycky díky ní měla i ten nejhezčí kostým, protože všechny dětské na vystoupení šila sama.”

Taky jste dělala balet a postupem času tančila standardní tance, až jste se našla v latinsko-amerických tancích. Čím Vás tak uchvátily, že jste jim dala přednost?

Na baletní přípravku jsem chodila v první třídě, ale jelikož jsem krom tancování a zmíněného baletu chodila ještě na výtvarku a do hudebky (hrála jsem na housle), tak jsme se samozřejmě dostali do bodu, kdy se přirozeně nedalo stíhat vše, a přišel zlomový okamžik, kdy bylo zapotřebí si jednu aktivitu vybrat a věnovat se jí naplno. Já jsem z toho neměla ještě moc rozum, takže vybírala mamka. Jelikož jsem na housle cvičila dost sporadicky a vždycky jen před hodinou, tak bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové, proto mamka vybrala tancování a vybrala správně. A jako dítě mě uchvátila spíš latina, jelikož je taková živá a aby člověk ocenil tance standardní, tak už musí být trošku víc vyspělý, já si ještě ráda poskakovala. I když jako dítě jsem se samozřejmě věnovala jak latinskoamerickým, tak i standardním tancům. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem měla prvního tanečního partnera „mimo město“, začala jsem tančit s Lukášem, který bydlel v Třeboni, a na tréninky jsme oba dva pravidelně dojížděli do Prahy, v té době jsem začala chodit do 6. třídy. Lukáš se tehdy věnoval také spíše latině, proto jsme se domluvili, že než dělat obě disciplíny jen napůl a nekvalitně, tak raději jednu a naplno. Bylo to dané hlavně tím dojížděním a faktem, že jsme oproti jiným párům nemohli tedy trénovat denně.”

Zúčastnila jste se různých mezinárodních soutěží (International v Londýně, Prague Open, v anglickém Blackpoolu). Několikrát jste se stala mistryní ČR v latinko-amerických tancích v kategorii mládež, jste finalistkou mistrovství ČR v kategorii dospělých. Co to pro Vás znamená?   

Na všechny soutěže a okamžiky moc ráda vzpomínám. Nikdy nezapomenu na Mistrovství ČR v roce 2008, kdy jsme titul s Kubou Drmotou vyhráli poprvé a také na rok 2009, kdy jsme ho obhajovali. Jsem moc ráda, že jsem měla trenéry, kteří mě/nás vedli k soutěžím, jako jsou právě Blackpool a podobně. Zúčastnit se těchto nejprestižnějších světových soutěží je životní zážitek a rozhodně pocta. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu a kdykoliv slyším hrát specifickou Blackpoolskou hudbu, tak si okamžitě vzpomenu, jaké to bylo stát tam na parketu.”

Při všech těch náročných trénincích jste vystudovala gymnázium v Karlových Varech a uvažovala jste o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu obor sportovní trenér. Nakonec jste vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze…

Studium během soutěžní kariéry bylo velice těžké. V podstatě všechny školy, které jsem vystudovala, tak jsem zvládla za pomoci individuálního studijního plánu. Byla totiž vždy komplikace dojíždění na tréninky do Prahy, poté noční návraty domů, dále zahraniční soutěže a podobně. Byla to šílená doba, sama zpětně nedokážu pochopit, jak jsem to zvládla, ale jsem člověk, který když je v presu a časové tísni, tak podává (hlavně ve škole) ty největší výkony, možná to bylo proto.

Studovat FTVS jsem nakonec nešla, mamka se mě vždycky snažila nasměřovat k tomu, abych si raději jako zadní vrátka vystudovala i něco „normálního“ mimo obor, protože člověk nikdy neví, a opět měla pravdu, jako každá máma. Nakonec mám bakalářský titul z Metropolitní univerzity z oboru Mezinárodních vztahů a evropských studií a magisterský titul z oboru Mediálních studií, což je věc, která mě vždycky velmi lákala.”

V roce 2014 jste se  s profesionální dráhou tanečnice rozloučila. A začala tančit v muzikálech – Romeo a Julie, Adéla ještě nevečeřela, Sibyla – Královna ze Sáby, Angelika, Ferda mravenec, Hello, Dolly!, Muž se železnou maskou, Krysař …, na scénách divadel Hybernia, Broadway a Kalich. Co Vás přivedlo k muzikálu?

Můj konec soutěžní kariéry nebyl úplně happyendem, byl spíš smutný. Tančila jsem v Brně, kde to nebylo úplně růžové a vnitřně jsem nějak začala cítit, že už jsem na konci svých sil a že některé věci jsou pro mě už neudržitelné. Byla jsem mnoho let za sebou v reprezentaci, což znamenalo mnoho „povinných“ soutěží a to nejen českých, ale i zahraničních, pro mě neustálý stres a podobně… několikrát jsem během kariéry tak říkajíc vyhořela, ale byla jsem tak dlouho v rozjetém vlaku, že jsem si ani nedokázala představit, jaké to bude, až jednou přijde konec… ale když člověk svoje tělo neposlouchá, tak ono ho stejně zastaví, a tak v roce 2014 jsem měla zranění, kdy jsem si díky bohu jen hodně zranila kotník, což ve finále znamenalo 2 měsíční nechodící sádru. A jelikož jsem v tu dobu opravdu jen ležela v posteli a měla konečně čas přemýšlet nad budoucností, tak jsem zjistila, že už jsem frustrovaná žít neustále sbalená v kufru a na cestách a že mi chybí mít to své doma a že je asi na čase se pohnout dál. To ale neznamenalo, že jsem chtěla tanec opustit, ale spíš se mu zkusit věnovat jinak. Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se vrhli na muzikálovou dráhu, tak jsem je kontaktovala a zjišťovala, jak to vše funguje a co je pro to potřeba. Můj první projekt byla francouzská verze muzikálu Romeo a Julie. Další životní zlom a naprosto fantastická zkušenost. Dostala jsem se do nového prostředí, poznala nové lidi a nabrala hromadu znalostí. Jsem za to dodnes vděčná.”

Televizní taneční soutěž Star Dance… když hvězdy tančí, Vám vynesla v roce 2018 titul „Královna tanečního parketu“, když jste se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Byla to Vaše první zkušenost a hned výhra. Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu? 

Soutěž mi dala spoustu zkušeností, a to nejen tanečních, ale i v oblasti mezilidských vztahů, komunikace a také nahlížet na tanec zase z jiného úhlu pohledu. Dala mi také nové lidi, kamarády. Samozřejmě, že první zkušenost s touto soutěží a hned výhra není asi úplně běžná situace, ale mohu s klidným svědomím říci, že jsme to s Jirkou zvládli na výbornou a prostě vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a já jsem za to nesmírně šťastná. Jestli bych nabídku přijala znovu, to je ve hvězdách. Původně jsem byla oslovena na loňský ročník 2019, ale nakonec se dramaturgie rozhodla pro změnu a oslovit nové tanečníky, to musím upřímně říci, že mě mrzelo, ale to je život, rozhodně jsem se z toho nezhroutila. Otázkou je, jestli by mě Česká televize chtěla oslovit, to je na nich a já to neovlivním a také člověk neví, co zrovna život přinese. Rozhodně se ale netajím tím, že by mě lákalo si soutěž vyzkoušet i z jiné pozice, než je soutěžící/tanečník.”

V Praze v Taneční škole Vavruška vedete taneční kurzy společenského tance pro všechny, kteří mají zájem, děti i dospělé. Pořádáte vlastní workshopy a semináře tance pro veřejnost. Děláte trenérku… Jaký je zájem o Vaše kurzy? Baví Vás předávat dovednosti dál?

Vypadá to, že zájem o kurzy je, což mě neskutečně těší a doufám, že to tak bude i nadále, nechci rozhodně nic zakřiknout. Rozjela jsem i vlastní workshopy, chci budovat i přímo svou značku, mám v hlavě různé nápady, které bych chtěla zrealizovat, tak doufám, že to vše klapne a povede se. To je právě to, co mě na výuce baví, nejen předávat zkušenosti, ale také vést lidi k tomu, aby se tance nebáli, aby se s ním „skamarádili“ a že pokud udělají chybu, tak se přece za to hlava netrhá. Na svých kurzech si opravdu velmi dávám záležet na tom, aby se lidé cítili dobře, aby se odreagovali od práce a svých problémů a aby z tancování měli radost a je úplně jedno, jestli to jsou začátečníci nebo pokročilí.”

Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená?

Tanec je rozhodně můj život. Nic na světě vlastně neumím lépe než tančit. Tanec je pro mě tak obrovská součást mého já, že si nedokážu představit, že bychom se rozkmotřili. Je mi jasné, že nebude možné tančit do konce života na nějaké vrcholové úrovni, ale chci a jsem přesvědčená, že se okolo tance celý život budu pohybovat. Je to něco, co už mi nikdy nikdo neodpáře a pokud jsem měla někdy s tancem negativní zkušenosti a trápil mě, tak toho nelituji, protože takový život je.”

Jednou jste o sobě řekla, že jste workoholik. Umíte vůbec odpočívat?

To jsem řekla, to je pravda… Myslím, že odpočívat ještě neumím dost dobře, ale že se o to snažím a rozhodně jsem nějaký alespoň malý posun udělala. Člověk se neustále učí a v téhle oblasti vím, že je rozhodně ještě co zlepšovat.”

Foto: archiv Lenky Nory Návorkové 

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s přední tanečnicí NATÁLIÍ OTÁHALOVOU

„Jsem to opravdu já, když tančím”

Spolu s hercem Matoušem Rumlem se protančili na druhé místo v oblíbené TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí a to, že mohla v soutěži tančit, pokládá Natálie Otáhalová, která se tanci věnuje od dětství, za obrovskou zkušenost. Spolu s Janem Onderem dělají vlastní taneční kurzy pro dospělé taneční páry a ráda by si splnila dětský sen, být herečkou.

Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste se starším bratrem, fotbalovým brankářem Martinem Otáhalem. Jaká jste byla holčička? Co Vás bavilo? 

„Já jsem byla normální holčička, co si hraje s panenkami, ale zároveň jsem si s bráchou čas od času zahrála i fotbal. Protože mě měl můj starší bratr tzv. za „trapnou” sestru, tak jsem se furt snažila se mu zavděčit. Což bylo ovšem často zbytečné, a dopadalo to tak, že jsem buď byla zamčená na balkóně, nebo jsem mu chodila do popelnice pro balón, když ho tam kopnul (to byla taková naše hra), někdy jsme i něco v bytě balónem rozbili, a to jsme pak drželi při sobě. Samozřejmě to někdy skončilo i pláčem a on to samozřejmě odnesl, protože jsem byla malá holčička, musím říct, že jsem byla možná i trošku provokatér. Na fotbal jsem ale chodila i jako jeho fanynka, jinak mě fotbal nebaví.”

V pěti letech jste začala chodit do baletní přípravky ND a pak k babičce, jelikož Vaši prarodiče Jana a Rudolf Janoudovi měli taneční školu Metronom, za kterou jste také závodila. Byli to právě prarodiče, kteří Vás ovlivnili, že jste se rozhodla být profesionální tanečnicí?

„Ano, určitě to byli právě oni, ale rodiče mě samozřejmě podporovali také, co to šlo. Babička s dědečkem mě každý den vyzvedávali ze školy, a rovnou jsme jeli na trénink, kde následovala dvouhodinová výuka ať už dědy nebo babičky. Co si vzpomínám, tak abych měla hned tanečního partnera, babička, kvůli mne, rozdělila jeden taneční pár. A já měla hned s kým tančit. Podporovali mě i v letech, když už mě tolik netrénovali a já tančila za jiný klub.”

Původně jste chtěla studovat na konzervatoři, kde Vás také vzali, ale kvůli častým soutěžím jste se rozhodla pro studium na gymnáziu Jiřího Gutha Jarkovského v Praze. A co dál, uvažujete o dalším studiu?

„Nebylo to jen kvůli soutěžím, ale také protože jsem si uvědomila, že po škole, kde bych byla 8 hodin na nohách, jít ještě na tří hodinový trénink asi není dobrý nápad. Tento rok maturuji a po gymnáziu bych se dále chtěla věnovat umění. Kromě tance mám i takový dětský sen – stát se herečkou, a tak jsem si podala přihlášku na Vyšší odbornou hereckou a moderátorskou školu. V záloze mam také Fakultu humanitních studii na Karlově univerzitě, protože mě také zajímá a baví psychologie a filosofie.”

ČR jste reprezentovala na mnoha našich i zahraničních soutěžích včetně ME a MS. Jste desetinásobnou mistryní v latinsko-amerických tancích, standardních a 10 tancích. S Matyášem Adamcem jste byli vyhlášeni Českým svazem tanečního sportu v roce 2017 za vycházející hvězdy. Jste semifinalistkou MS v latinsko-amerických tancích v kategorii do 21 let. Co to pro Vás znamená?

„Musím říct´,  že v době kdy jsem byla v každodenním tréninku, mi to pořád  bylo ,málo´. Cíle jsem měla stále veliké, a postupně se zvětšovaly. Zpětně, když na to koukám, tak nechápu, jak se to vlastně stalo. Tím chci říct, že jsme byli na parketu samozřejmě každý den, ale myslím si, že byli i větší ,dříči´ než jsme byli my. Mám skoro pocit, že to přicházelo tak samo.”

V jubilejní desáté řadě televizní soutěže Star Dance… když hvězdy tančí, jste spolu s hercem Matoušem Rumlem obsadili druhé místo. Jak jste se do soutěže dostala?

„Byla jsem pozvána na casting jako všichni ostatní tanečníci a asi jsem se jim líbila.”

Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu?

„Soutěž mi přinesla mnoho nových kamarádů a také obrovskou zkušenost stát před kamerami a komunikovat s lidmi.”

Tanci se věnujete od mala, co pro Vás znamená?

„Tanec je pro mě velmi důležitý hlavně proto, že jsem to já, když tančím. Můžu kolikrát více vyjádřit co cítím, než kdybych to řekla slovy. Navíc je to věc, ve které si věřím více než v jiných věcech, či aktivitách. Dodává mi tzv. zdravé sebevědomí.”

Působíte také jako lektorka v Centru tance v Praze. Co všechno učíte a jaký je o Vaše kurzy zájem?

„V Centru tance neučím, o prázdninách jsem pozvána na jednu výuku pro ženy a moc se těším.

Děláme své vlastní taneční kurzy s Janem Onderem pro dospělé taneční páry. Do budoucna by mě bavila i práce s malými dětmi.”

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Chvíle volna trávím ráda s kamarády, samozřejmě i sledováním filmů. Ráda bych se teď po corona viru podívala i po českých památkách a místech. Také bych jela  k moři, ale uvidíme, jaká bude situace.”

Foto: archiv Natálie Otáhalové

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s  tanečníkem jednoho z nejmodernějších stylů a šéfredaktorem MARTINEM ALTEM

„Sladěnost, vysoká rychlost, originální styl. To je Jumpstyle!”

Výbušná energie, novinka v tanci… Jak a kdy a proč se tady vzal Jumpstyle? Proč ohromil tolik mladých lidí?  Odpovídá nám tanečník    a šéfredaktor  Bc. Martin Alt.

…když se řekne Jumpstyle, co to vlastně  znamená – kde se vzal tady v Čechách? Je složité se ho naučit?

„Tanec Jumpstyle je moderní tanec, který je oblíbený především mezi mladými lidmi a vyznačuje se pravidelnými kroky do beatů hudby zvané Hardstyle. V Čechách se objevil kolem roku 2006 a to především díky videím na Youtube. Základní kroky se dají naučit poměrně snadno. Následující fáze jsou již samozřejmě složitější.”

Zdá se mi zvláštní, že si získal takovou oblibu. Čím to?  Působí na mě dojmem, že mladí lidé vlastně tímto tancem předvádí svoji výbušnou energii, ukazují, co všechno v nich je. Je to tak? Může to být důvod, proč je tak oblíbený?

„Přesně tak. Jumpstyle je poměrně fyzicky náročný a pokud se dostatečná energie skloubí se správnou synchronizací, pak je to oku lahodné a díky tomu přitahuje víc a víc fanoušků.”

Proč jste se pro něj rozhodl Vy? Tančil jste před tím jiný styl?

„Před Jumpstylem jsem zkoušel ještě Melbourne Shuffle, ale právě až Jumpstyle mě zaujal natolik, abych se mu věnoval co nejvíce. Rozhodl jsem se pro něho právě z důvodů, které jsem popsal výše. Ta neskutečná sladěnost v tak vysoké rychlosti byla famózní. Navíc to byl poměrně originální styl.”

Kolik let ho už tančíte?

„Jumpstyle tančím od roku 2006, tedy 14 let.”

Jste profi tanečník nebo berete tanec jako koníček?

„Tanec beru spíše jako koníček, i když mi díky spoustě projektů zabírá poměrně dost času.”

Hip hop nebo breakdance jsou mezi mladými lidmi také velice populární.  V čem vidíte hlavní  rozdíl či přínos Jumpstylu?

„Rozdíl je například v hudbě. Jak jsem již říkal, Jumpstyle se tančí na Hardstyle a je mnohem rychlejší, než breakdance. Ten navíc tančí velké množství  tanečníků a je zde obrovská konkurence. U Jumpstylu se opět bavíme o naprosté originalitě, díky níž si můžete vymýšlet své vlastní triky.”

Kolik lidí v ČR tento styl vlastně tančí?

„Takové číslo se stále mění. Největší rozmach byl v Čechách kolem roku 2013, kdy vznikla také nejúspěšnější edice mého projektu The Republic Of Jumpstyle. Ta má díky tomu aktuálně téměř dva miliony zhlédnutí. Proto ještě na letošní rok chystáme další díl tohoto projektu.”

Pořádáte také nějaké soutěže? Dá se Jumpstyle objektivně hodnotit?  Jsou zde nějaká pravidla?

„V Čechách byla oficiální soutěž, pořádána portálem Jump4.cz. Ta již aktuálně nefunguje, ale v zahraničí je takových soutěží nepřeberné množství. Tanec se jistě dá objektivně hodnotit. Má totiž svá pravidla, takže i v případě, že si tanečník vymýšlí své vlastní triky, musí se držet určitých bodů, podle kterých je Jumpstyle Jumpstylem.”

Jsou v ČR akce, např. festivaly, kde se schází nadšenci Jumpstylu? Kde je možné Vás vidět?

„Často můžete vidět jumpery (tak se tanečníkům Jumpstyle říká) na festivalech, kde se hraje již zmiňovaný Hardstyle. I ten je v Čechách stále oblíbenější, proto ho do lineupu zařazuje čím dál více akcí a festivalů. Probíhají také meetingy tanečníků, které se konají především v Praze.”

Může být tento styl považován také za umění? Hodí se třeba do divadel?

„Určitě. Důkazem budiž Jumpstylové divadelní představení francouzských jumperů, které má nejen ve Francii velký úspěch. Na podobném projektu nyní také pracuji, právě ve spolupráci s Francouzi. Až se situaci venku uklidní, budeme na projektu dále pracovat a rád bych podobné divadelní představení uvedl v Čechách v roce 2021.”

 

Vedete kurzy či nějakou taneční školu? Kde?

„Letos vedu kurzy na základní škole v mém rodném městě. Často také učím tanečníky on-line, případně jsem zván do základních a středních škol, kde s mým týmem přednášíme o tomto tanci.”

V které zemi vlastně Jumpstyle vznikl?

„Tanec vznikl v 90. letech v Belgii. Ovšem přesné parametry a jméno Jumpstyle se zrodily až v roce 2003 v Holandsku.”

Kolik lidí ho asi tančí ve světě?

„To se bohužel nedá spočítat. Jedná se jistě o několik tisícovek tanečníků a číslo stále roste.”

Co plánujete v nejbližší době?

„Jakmile skončí koronavirová krize, pustím se do dalšího dílu úspěšného projektu The Republic Of Jumpstyle, který v jednom videu spojuje jumpery z nejrůznějších koutů světa. Letos k němu také vznikne oficiální hymna, o kterou se postará oblíbený český producent YLLOW. Následně se vrátím k mému týmu Czech Hardcore Jumpers, což je nejstarší český jumpstyle tým a začneme trénovat na Tour 2021, kterou chystáme po klubech a kulturních domech. Nesmím samozřejmě zapomenout na další online kurzy a přednášky na školách. Bude toho jistě hodně. :-)”

Video a foto:  archiv Martina Alta  

 Martin Alt, Eva  Smolíková 
TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, dvojnásobnou mistryní ČR EVOU KREJČÍŘOVOU

„Tanec je spojení sportu a umění”

Je tanečnicí tělem i duší. Miluje všechny tance a přiznává, že je od mala soutěživý typ.  Dvojnásobná mistryně ČR v latinskoamerických tancích Eva Krejčířová, vede taneční kurzy v několika pražských tanečních studiích a velice ji to baví. Již třikrát se zúčastnila televizí taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí a pokaždé si to užívala a šla by do  toho znovu.   

„Co tě nezabije, to tě posílí!“ je heslo, kterým se řídíte. Platí to stále?

Říkala jsem to někde už asi dávno, ale rozhodně to pořád platí.”

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste nejen vyrůstala, ale také v jedenácti letech se zúčastnila první taneční soutěže a od dvanácti se věnujete společenskému tanci. Co Vás přivedlo na taneční parket? Jak vzpomínáte na dětství plné drilu a tanečních soutěží? 

Ano, pocházím z Hradce Králové a tady jsem také začínala tančit. Rodiče mě od malička dávali na různé pohybové kroužky od pohybovek až po balet, až nakonec v mých asi 10letech přišla babička s letáčkem do taneční školy Krok, kde to všechno začalo. Já na soutěže a tréninky vzpomínám s láskou, protože jsem to vždycky milovala. A popravdě pro mě to byl trošku útěk, protože rodiče měli velkou firmu a my tam se ségrou musely od malička pomáhat. Takže jsem se na každou soutěž a každý trénink moc těšila.”

V Hradci jste vystudovala gymnázium, ve studiu pokračovala na Univerzitě v Pardubicích a přitom intenzívně tančila. V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je spojení sportu a emocí…

Ano, vystudovala jsem Gymnázium Boženy Němcové a potom Sociální Antropologii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Tanec je rozhodně spojení sportu a emocí. Dnes už říkám, že tanec je spojení sportu a umění, a přestože je to fyzicky velmi náročný sport, pro mě je to pořád víc o umění a prožitku, tedy emocích každého jednotlivého tanečníka a o tom, jak to umíte dát dohromady s tanečním partnerem.”

Působíte jako profesionální tanečnice, učitelka tance v hradecké škole Krok, v pražském Cool Dance vedete taneční kurzy pro začátečníky i pro sportovní páry. Hostujete na dalších tanečních školách a ve studiích. Jste instruktorkou zumby i aerobiku. Baví Vás předávat své zkušenosti dále?

To je pravda, učím jak soutěžní tanec, tak komerční lekce jako například taneční pro dospělé všech úrovní a latinu pro ženy, kde se učíme základy všech latinskoamerických tanců, trošku techniku a hlavně jak se cítit sexy a užít si tanec, i když zrovna nemám parťáka na párové tančení. Žiji v Praze, takže v Hradci učím jednou měsíčně o víkendu nebo podle dohody a v Praze učím v několika studiích, například v Tančírně Petra Čadka, Tap Academy Prague a v novém krásném studiu v centru Prahy Moving World. Vždycky mě bavilo učit, a proto jsem teď úplně šťastná, že se můžu živit tím, co mě baví. Na této práci je krásné, že mám kolem sebe pořád pozitivní emoce, dělám lidi šťastnými.”

Jste dvojnásobnou mistryní ČR v latinskoamerických tancích přes třicet let a v říjnu 2019 jste spolu s tanečním partnerem Gerardem Pérezem Raventósem obsadili 3. místo na MS v latinskoamerických tancích. Co to pro Vás znamená?

Já jsem odmalička soutěživý typ, takže mě vyhrávat soutěže opravdu moc baví. Myslím si, že vyhrát mistrovství republiky, je snem každého sportovce a ani já to neměla jinak. Co se týká 3. místa na mistrovství světa, tak to byl neuvěřitelný zážitek a veliký úspěch vzhledem k tomu, že mám partnera ze Španělska a na tréninky jsem tam musela létat. V době mistrovství jsme spolu tančili čtyři měsíce, takže si umíte představit, jak málo jsme proti ostatním trénovali. Ale vzhledem k tomu, že mistrovství bylo v Ostravě, tak byla neuvěřitelná atmosféra, která z nás dostala to nejlepší. Letos jsme to chtěli vyhrát, jen tato situace nám to zatím dost zkomplikovala, bohužel.”

V roce 2008 jste se dostala do TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí a spolu s Jaromírem Bosákem jste obsadili 3. místo. S Ondřejem Brzobohatým 5. místo a s Ladislavem Vízkem devátí a pak jste nahradila Kamilu Tománkovou, partnerku Ondřeje Banka a spolu jste dotančili na 2. místo. Jak vzpomínáte na soutěž? Co Vám to dalo a šla byste ještě do toho? 

StarDance sama o sobě je úžasný projekt, který neuvěřitelně pomohl společenskému tanci a jeho popularitě mezi širokou veřejností. Já si to pokaždé moc užívala a rozhodně bych do toho šla znovu. Člověk se tam naučí spoustu věcí, protože najednou máte nepopsaný list a vy ho opravdu musíte naučit vše od úplně prvních tanečních krůčků. Ale hlavně si musíte uvědomit, že tam nejste za tanečníka, mistra republiky, ale za parťáka pro osobnost, která je ztracená, dělá něco, co neumí, musí s tím do televize, a ještě na sobě má oblečení, ve kterém se necítí, a vy musíte zvládnout, aby ho to vlastně nakonec bavilo.”

Jste tanečnicí tělem i duší. Máte oblíbený tanec?

Popravdě já miluju všechny tance! Nemám jeden oblíbenější. Je to spíš o denní náladě, někdy máte rumba den a někdy zase samba den.”

V roce 2016 jste se objevila ve filmové romantické komedii Decibely lásky a o rok později v seriálu Mazalové v epizodě Velká pohádková loupež. Byla to dobrá zkušenost? 

Jééé, tak to byla popravdě spíš sranda. Oba dva projekty bylo jednodenní natáčení a vždycky nás tam bylo víc tanečníků a myslím, že jsme si to dost užili.”

A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Já odpočívám tancem. Můj největší koníček je můj pejsek, anglický mastiff Fanynka, se kterou chodím na procházky a dost často se mnou i učí. Když mám volno, tak si ráda čtu, ale protože jsem trošku blázen, tak odpočívám spíš aktivně, chodím běhat, cvičím, předloni v létě jsem se začala učit surfovat a loni si koupila skateboard. V zimě miluju lyže a snowboard.”

Jak snášíte současnou koronavirovou krizi?

Koronavirovou krizi zvládám dobře. Hlavně díky tomu, že nemoc nepotkala nikoho z mých blízkých. Ze začátku jsem byla trošku v šoku a nešťastná, že nemůžu dělat nic z toho, co byl do teď můj život a samozřejmě existenční obavy, protože jste z minuty na minutu bez výdělku. Pak jsem si na tom našla svoje pozitiva. Odjela jsem domů do Hradce a konečně měla čas pořádně poznat malinké děti mojí ségry a trochu jí také pomoct. Celkově si užít rodiny, protože normálně se domů tolik nedostanu. Fanyka je spokojená na zahradě a já hodně sportuju. Běhám, cvičím, protahuji se a dala jsem si drobné výzvy, jako že se naučím stojku, nebo skočím salto na trampolíně. Prostě těším se na parket a všichni moji žáci mi moc chybí!”

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN