Rozhovor s baletkou a lektorkou Barborou Kohoutkovou

“Balet v mém životě nakonec vyhrál”

Balet ji provází od dětství a svoji profesionální kariéru zahájila jako sólistka ve Finské národní opeře a baletu v Helsinkách. Tančila v Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku. V Čechách otevřela studio Art of Movement a balet vyučujete také na zahraničních školách. Její práce je pro Barboru Kohoutkovou také koníčkem.

 Vyrůstala jste se starší sestrou Vendulou v Praze. Jaké bylo Vaše dětství?

“Na dětství mám hezké vzpomínky. Bylo velmi pestré. Když mi byly asi dva roky, žili jsme rok na vesnici, to znám jen z vyprávění, na to si moc nepamatuji. Ale na vesnici jsme se vraceli. Měli jsme chalupu v Novém Dvoře u Písku a tam trávili každé léto a víkendy. Byla to dobrá kompenzace k městskému životu. Na chalupě jsem se vždy proměnila v malé cikánské dítě, lezla na seník, stavěla bunkry v lese, jezdila na koni, chodili jsme na houby, borůvky, jezdili po výletech na kole. Sousedi měli velký statek, tak jsem pomáhala s péčí o domácí zvířata. Dokonce i krávu jsem dojila.

 Ve třech letech jsem po vzoru sestry začala chodit na balet a brzy se zaplnil náš život tancem, vystupováním v divadle, natáčením v televizi. Se sestrou jsme chodili ještě na lekce klavíru a hudební výchovy, gymnastiku. V létě jsme jezdili k moři, v zimě lyžovat na hory. S nástupem na Taneční konzervatoř se život trochu proměnil a už tam převažoval balet.”

Jednou jste přiznala, že balet je Váš život. Vždycky jste chtěla být baletkou? Čím Vás balet tak okouzlil?   

“Jako dítěti se mi ta přání střídala. Chtěla jsem být paní učitelkou, se sestrou jsme měli období, kdy nás bavilo péct, tak jsme si říkali, že budeme mít vlastní cukrárnu, pak jsem se zamilovala do koní a chtěla se stát profesionální žokejkou. Ale balet tam vždy figuroval a nakonec vyhrál. Tanec a pohyb mi vždy přišel jako moje přirozenost. Někde jsem slyšela hudbu a už jsem tančila. Možná to, že je mi balet tak blízký,  je i tou mou určitou potřebou jít ve věcech do hloubky.

Balet je velmi krásná forma pohybu a zároveň je jedna z nejtěžších, nejdokonalejších a pro mne nejkrásnějších, nejestetičtějších uměleckých forem.”

Baletu se věnujete od dětství. Během studií na taneční konzervatoři jste vyhrála několik mezinárodních soutěží, vystupovala v TV Zpěvankách, točila pohádky a zahrála si v seriálu Když se slunci nedaří. Jak jste si cítila před kamerou?

“Před kamerou jsem se cítila dobře, neměla jsem trému, bavilo mě předvádět se. Kolem filmu byli fajn lidi. U seriálu Když se slunci nedaří, to bylo už trochu jiné. V té době už jsem chodila na konzervatoř a kvůli natáčení jsem zameškala dost hodin ve škole a to pro mne byl stres. Tehdy už byla priorita škola a představa nejít na klasiku nebo scénickou praxi kvůli natáčení, byla hrozná.”

V 17 letech jste zahájila svoji profesní kariéru v Helsinkách ve Finsku a stala jste se sólistkou Finské národní opery a baletu. Jak na tu dobu vzpomínáte?  

“Začátky byly opravdu těžké. Nebyla jsem jazykově dobře vybavena. Odtržení od rodiny, úplně nový režim v divadle oproti škole, žádní kamarádi… Ještě k tomu jsem Helsinky poznala v létě, když jsem tam byla na soutěži a to je nejkrásnější období. Pak jsem v srpnu nastoupila do souboru, přišel deštivý podzim, půl roční tma, zima, kruté mrazy. To byl také nový zážitek. Tři měsíce po zahájení první sezóny jsem si zranila nohu, doktoři neurčili správně diagnózu a začal dlouhý vleklý proces zdravotních problémů, který vyústil třemi operacem i na specializované klinice v Německu.”

Hostovala jste také Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku a prožila dvacet let v zahraničí. Co Vám to dalo?

“Hodně! Ne vždy to bylo lehké, ale jsem za ty zkušenosti a prožitky vděčná. Jak lidsky, tak profesně. Profese baletky se nedá naučit z knihy, učíte se získáváním zkušeností praxí. Člověk musí být stále otevřený se učit, musí si rozšiřovat obzory a cestování je nezbytností. Naopak návrat do Čech pro mě byl šokem a zjistila jsem, jak jsme v mnoha směrech za světem pozadu. Bohužel to není jen v odvětví baletu. Nyní díky mé trochu zkomplikované životní situaci narážím na katastrofální stav našeho soudnictví. Řeším již dva roky soudně úpravu péče o mého syna a tato srážka s úrovní našeho soudnictví je pro mne velkým šokem a obrovským zklamáním z postojů naší společnosti a těchto institucí. Neúcta k mateřství, chaos, nekompetence až diletantství lidí, kteří rozhodují o životech dětí a mají hájit jejich práva. Toto samotné téma by vydalo na knihu.”

  Během své aktivní taneční kariéry jste spolupracovala s řadou významných osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?  

“Nedá se říci, kdo mě nejvíce ovlivnil. Byl by to dlouhý seznam. Ale první, kdo mi vytanul na mysli, je paní profesorka Ingrid Němečková. Učila mě celých sedm let na konzervatoři, připravila na všechny soutěže a pak jsem s ní pracovala i v angažmá v Helsinkách, protože jsme tam odjely společně a ona tam zůstala a je tam dodnes jako hlavní baletní mistr. Dala mi dobrý základ, na kterém se dalo stavět. Toto u nás ve společnosti trochu chybí, opravdová úcta k dobrým učitelům. Když teď sama jezdím jako pedagog učit třeba do Číny, úcta společnosti i studentů k pedagogům, učitelům je obrovská. V téhle sféře máme jako společnost velké rezervy.”

 V roce 2008 jste skončila s aktivní kariérou. Bylo to těžké rozhodnutí?

“Skončila, abych se k ní po roce a půl zase vrátila, ale už jen jako hostující primabalerína. Měla jsem velké zdravotní potíže. Byla jsem po náročné operaci kyčelního kloubu a v angažmá v Hamburku už jsem se necítila dobře. V tomto souboru tanečník může fungovat pouze, když tančí  na sto procent. Cítila jsem ze strany vedení netrpělivost a ztrátu zájmu a už mě to nenaplňovalo. Rozhodla jsem se naplno věnovat metodám Gyrotonic® a Gyrokinesis® a během roku jsem si udělala instruktorský kurz na obě metody, kterým se věnuji doteď.”

Baletu jste ale, na rozdíl o Vaší sestry Venduly, která byla také úspěšnou primabalerínou, zůstala věrná. V Čechách jste otevřela studio Art of Movement a vyučujete na zahraničních školách. Baví Vás to? Co vše učíte?

“Baví mě to. I když jak jsem zmiňovala už dříve, mou přirozeností byl projev pohybem a teď se musím učit vyjadřovat verbálně. To, co cítím, to, co jsem se naučila praxí, umět vysvětlit a předat. Trochu narážím i na zkostnatělost našeho systému. Tak, jak učím já, mohu u nás učit jen soukromě nebo v zahraničí. Myslím si, že systém metodiky zvláště klasického tance u nás nebyl už dlouhá léta zasažen nějakou inovací. Osnovy jsou stejné, i když vývoj a nároky na tanečníky jsou už někde úplně jinde, než byly před padesáti lety. Spousta odvětví, které se zabývá rozvojem pohybu, fyzického i psychického zdraví v době, kdy se tvořily osnovy klasického tance ještě ani neexistovaly. Mě fascinuje lidské tělo a mysl, jeho nekonečný potenciál rozvoje a snažím se v tomto směru dále rozvíjet.”

Jste velice aktivní a zaneprázdněná prací a k tomu maminkou malého synka Eliáše. Umíte odpočívat? Jak ráda relaxujete?    

“S odpočinkem je to teď velmi těžké. Skloubit práci a mateřství není lehké. Má situace je trochu ztížena i tím, že nežijeme se synovým otcem a péči o syna zajištuji převážně sama. Oba moji rodiče už nežijí, tak nám chybí babička a dědeček, a proto volný čas je teď pro mne spíše science fiction. Mám výhodu v tom, že má práce je i můj koníček a naplňuje mě a čas strávený se synem, i když je povětšinou velmi akční, je také velmi kvalitně strávený čas.”

fbt

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem ADAMEM KUKAČKOU, hvězdou SuperStar z roku 2013

„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“

Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?

Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?

„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“

Adam v době, kdy zpíval v Superstar

Co jste považoval za negativní stránku soutěže?

„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.

Já jsem tam šel primárně s  myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl  funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“

Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?

„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“

Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?

„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“

Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?

„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“

Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?

„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv.   Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali  jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné!  A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“

Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?

„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své  šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.

A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“

A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?

„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“

Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?

„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické.  Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“

Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?

„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“

Píšete si i v angličtině text sám?

„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy   je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“

Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?

„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V  začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“

Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?

„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat  sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“

Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“

„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky   ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se  se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“

Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?

„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)

Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?

„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já  neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).

Tedy jednoduché to také nebylo?

„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“

O co se zajímáte ve svém volném čase?

„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“

 

Děkujeme za rozhovor a ať se daří!

 Eva Smolíková

Foto: Archiv Adama Kukačky

Eva Smolíková

Odkazy na autorskou tvorbu:

Adam Kukačka Band:

Vzdálená

Naslouchej

Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )

Red Socks Orchestra:

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se šampiónem v bachatě i salse a organizátorem tanečních akcí PAVLEM ŠIMKEM

„Mám kočku jako koníčka.”

Přes kulturní společenství ART CENTRUM BOTIČ jsem měl možnost získat kontakt na trojnásobného mistra republiky (organizace CDO) v bachatě Pavla Šimka. A od kontaktu již nebylo daleko k žádosti o rozhovor.

Titulem v bachatě však zdaleka nekončí nekončí výčet Šimkových úspěchů a aktivit: je rovněž mistrem republiky ve „skupinové“ salse, ale také přes šest let organizátorem tanečních kurzů v Čechách na Moravě i na Slovensku, ale rovněž na Kypru. Mimo toho je tento šestatřicetiletý stavební inženýr také zdatný organizátor mezinárodních tanečních festivalů, vyzkoušel si i nelehkou roli porotce mistrovství republiky salsy a bachaty (za organizaci Svaz učitelů tance). Jako své koníčky označuje: kytaru, dobré jídlo a filmy. A také kočku. My jsme se však chtěli bavit o tanci…

Čím je pro Vás tanec a pohyb obecně?

Pro mne osobně byl vždy hlavně zábavou.“

 Jak jste se vlastně dostal k tanci?

Jak se říká… za vším hledej ženu 🙂 Chtěl jsem zkrátka potkat nové lidi, což se povedlo. Potkal jsem spoustu nových přátel i mou přítelkyni a taneční partnerku. To, že bych se tomu někdy mohl věnovat profesionálně, mě tenkrát ani při nejmenším nenapadlo.“

Chodil jste obligátně do tanečních?

Chodil a ani mě k tomu nemuseli moc nutit. Můj otec chodil do tanečních dokonce dvakrát a potřetí ho údajně už nevzali. Po svatbě však už na ples nikdy nešel, což máma dodnes nelibě nese.“

Byl pro Vás někdo inspirací (ať již jedinec či taneční, respektive baletní soubor)?

V začátcích jsem získával inspiraci v klubech, kde se schází latinos. Když vidíte plný parket lidí, které spojuje radost z tance, snadno tomu propadnete.“

 Kdo byl Vaším prvním tanečním pedagogem, trenérem?

Mým prvním lektorem salsy byl Ruben. Ten zde učí, pokud vím, už čtvrt století a vychoval zde mnoho tanečníků i lektorů.“

Je někdo Vaším tanečním vzorem?

Jako lektor se věnuji především bachatě a velkým vzorem jsou pro mě tanečníci, kteří mají velkou zásluhu na tom, že bachata je čím dál tím víc populární po celém světě. Některé z nich se nám dokonce podařilo pozvat do Prahy, aby se i naši tanečníci mohli učit od těch nejlepších. Teď v únoru k nám dorazí do Prahy několikanásobní mistři světa, úžasný taneční pár z Argentiny Marcelo a Belen, na kterých si cením jejich originalitu a drive. Moc se mi líbí také například velmi muzikální španělský pár Ronald a Alba. Lektorsky jsem měl možnost zažít několikrát tvůrce bachaty sensual – Korke a Judith a jejich metodika je opravdu na velmi vysoké úrovni.“

A na domácích parketech?

V českém zastoupení je pro mne vzorem a mentorem Luděk Lužný z Brna (dlouholetý lektor a majitel taneční školy Stolárna), který mj. velmi dbá na komunikaci se studenty a obecně na vztahy v komunitě, což považuji v naší branži za jeden z pilířů úspěchu.

Vychováváte nové tanečníky, jaký máte názor na taneční pedagogiku?

Klubové tance jako bachata, salsa, zouk nebo kizomba jsou vyhledávané především kvůli zábavě. Typickým lektorem salsy či bachaty zpravidla bývá hobby tanečník, který danému tanci podlehne natolik, že začne nabité zkušenosti předávat na svých kurzech. Bývá to tak mix faktů a zkušeností nabitých na jiných kurzech či workshopech, velmi často i s ,backgroundem´ například baletu, streetu či jiných tanečních stylů. Je pak už na každém lektorovi, jakým způsobem výuku strukturuje a na co dává v daném období důraz. Otevřeně přiznáváme, že se nesoustředíme na vytváření originálního tanečního stylu, ale předáváme dál primárně zkušenosti nabité na zahraničních festivalech. Našimi klienty jsou zejména tanečníci, kteří tančí pro zábavu, hledají aktivní odpočinek, takže v nižších úrovních dávkujeme technické znalosti postupně, aby nám zbyl čas je naučit figury, které si mohou zatančit hned po hodině na party. A těch je v Praze nepočítaně.“

A na českou taneční metodiku?

„Zahraniční lektoři na světové úrovni bývají velice často studenti tanečních konzervatoří nebo se od malička věnovali sportovnímu tanci. Zatím co u nás jsou lektoři většinou hobby tanečníci, kteří danému tanci podlehli, mají svá zaměstnání a výuka tance je pro ně koníčkem. Co se týká výuky samotné, lektoři k sobě časem přitáhnou ty své studenty, kterým vyhovuje jejich taneční styl, osobnost anebo způsob výuky. Já osobně se snažím o přístup ,laskavě profesorský´, s přísností to občas přeháním. Vím o tom a učím se. 🙂 Mám vedle sebe moji usměvavou partnerku Elišku, která umí náladu vždy odlehčit, abych to nebral zas tak vážně.“

A konkrétně v oblasti bachraty?

Pokud se zaměřím pouze na bachatu, je potřeba vyzdvihnout práci lektorů v regionech, kteří vzdělávají tanečníky, zvou do svých tanečních škol lektory z větších měst. Je to často nevděčná práce, ale když ho to ale baví a vytrvá, odměna se dostaví v podobě nadšené taneční komunity. Poměrně velkou část nadšenců najdete třeba v Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Ostravě. Nejsou to však zdaleka jediná místa, kde se v Čechách a na Moravě bachata tančí.“

Měli jste své svěřence v nějakých tanečních či televizních soutěžích?

Ano, minulý rok jsem měl možnost pomáhat juniorskému páru Rozárce a Standovi z Kolína, kteří skončili ve své kategorii na prvním místě. Dalším pár v kategorii dospělých z České Lípy skončil na pátém místě. Moji partnerce Elišce se podařilo vyhrát na Star Gate Show na loňském Fresa Dance Festivalu. Několik našich současných či bývalých svěřenců pak vede vlastní kurzy či workshopy bachaty. Přímo televizní soutěž v bachatě žádná nebyla, ale třeba to přijde.“ 🙂

 Stavíte i sám choreografie?

Vysloveně soutěžní choreografie jako celek nestavím. Spíše jsem se zatím dostal k soutěžním párům, kde bylo potřeba zapracovat na technice či je naučit nové figury, v kterých se cítili a vypadali dobře. Bylo pak na jejich trenérech, jak pak jejich vlastní soutěžní sestavu poskládali.“

 Je složitější choreografie kolektivní než párová?

Nejvíce nás bavila choreografie pro naše studenty. Loni se nám podařilo dát dohromady dvě party lidí z našich kurzů, sedm a pět párů, s kterými jsme pak vystoupili na naši party k zakončení sezóny. Zažili jsme u toho spoustu zábavy a určitě to zopakujeme.“


Kde se k tvorbě choreografií inspirujete?

U juniorů učím figury, které znám už dlouho a vím, na co si mají dát pozor. Figury z bachaty sensual jsou pro ně často příliš náročné, a proto se soustředíme spíše na hezky provedené lehčí věci. Při stavění choreografií pro naše kurzisty vycházíme hlavně z tanečních variací z naučených na našich pravidelných hodinách, na přípravu vystoupení totiž nezbývá moc času. U mých vlastních choreografií to je pak z části invence, často vznikne něco nového náhodou, částečně figury z workshopů zahraničních festivalů od našich oblíbených lektorů či inspirace z videa na internetu. Snažíme se sledovat nové trendy a vše hned vyzkoušet.“

Máte nějaké – mimo soutěží – dlouhodobější zahraniční zkušenosti?

Zatím ne, ale třeba se to změní.“

Myslíte, že jsou zahraniční tanečníci oproti naší taneční špičce někde napřed?

Bohužel, v zahraničí jsou v těchto tancích stále napřed. Například zouk, u kterého mají tendenci končit tanečníci, kteří se nebojí techniky, je myslím u nás na docela dobré úrovni. Pro salsu či bachatu uvedu často slýchaný názor, že zde tanečníkům úroveň nabytých zkušeností pro příjemně strávený večer na taneční party postačí. S motivací to u nás není nejlepší… Není to úplně špatné, ale pořád máme co dohánět.“

Co to – podle Vás – způsobuje.

Například v Polsku, které je nám kulturně i místně blízko, je situace odlišná. Je to myslím způsobené i náskokem v pořádání mezinárodních festivalů. Můj první mezinárodní festival, který jsem navštívil před osmi lety ve Varšavě – Bachaturo, byl už v té době několikanásobně větší než největší festivaly pořádané v současné době zde. A s opravdu hvězdným obsazením. Festival Bachaturo dnes – to jsou stovky někdy i tisíce tanečníků na jednom místě několikrát v roce, navíc za velmi dostupné peníze, není pak překvapením, že Polsko z nám blízkých zemí v bachatě vede. Stále se snažíme naše kurzisty motivovat a organizovat workshopy i s hosty z jiných zemí, jestli to bude platné, ukáže čas.¨Také si myslím, že je u nás nutné pro bachatu nadchnout například středoškoláky, aktuálně jsme moc rádi za čerstvou ,mladou krev´ v řadách našich studentů. Bachata teď zažívá velkou popularitu a své fanoušky si pomalu získává.“

Co chystáte v roce 2018?

V roce 2018 se můžete těšit na pravidelné měsíční party. Aktuální probíhá 10. února v klubu JOE, s krátkým programem, show nebo otevřenými lekcemi pod taktovkou naší školy. Nebudou chybět ani workshopy s hosty z ČR i zahraničí. Naprosto zásadní akcí je pro nás pořádání prvního ročníku Prague Bachata Festivalu, který se koná 23. – 25. února v Praze. Podařilo se nám sem dostat naprostou světovou špičku, dva páry – mistři světa z Argentiny a Izraele. Máme velkou radost, že o festival je zájem i v zahraničí, na parketu se sejdou tanečnci z patnácti evropských států. V září uspořádáme již čtvrtý ročník velmi oblíbené soutěže formou ,Jack and Jill´, kdy partneři jsou k sobě náhodně losováni. Na to se velmi těším. Na soutěži je vždy skvělá atmosféra a na posledním ročníku nás mile překvapila skupina účastníků ze Slovenska.Také jsme dostali jsme několik pozvání na festivaly, kde budeme letos úplně poprvé učit. Třeba na akci Salsa Live v Ostravě. Moc rád bych si udělal více času i na výuku soukromých hodin, nicméně času moc nazbyt nebude.“

A chystáte se naopak vy do zahraničí?

Mé partnerce Elišce se loni podařilo poprvé získat pozvání na vystoupení se svoji skupinou Bachata Divas na mezinárodní festivaly. I letos se její skupina chystá za hranice.“

A co později – v nadcházející sezóně 2018/2019?

V současnosti vedeme pravidelně osm hodin výuky bachaty týdně v Praze, což je dle mého názoru nejvíce v republice. A pakliže bachatě propadne více tancechtivých zájemců, rádi bychom výuku s partnerkou Eliškou v příštím roce ,diverzifikovali´ nejen co se týká taneční úrovně, ale i kurzy odlišili podle jednotlivých stylů bachaty. Určitě bychom nadále chtěli pokračovat s kurzy, party a dalšími tanečně organizačními záležitostmi. Samozřejmě, budeme opět rádi za pozvání k učení na workshopech či festivalech nejen v naší republice. Troufám si říci, že za přispění tanečních škol, ostatních promotérů, lektorů či nadšených tanečníků je bachata na vzestupu. A může se stát – tak jak se to dle mých přátel žijících ve Španělsku už stalo tam – že i v našich podmínkách bude časem bachata oblíbenější než salsa.“

Tak vám držíme i za všechny čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU palce! 🙂

Foto: archiv Pavla Šimka

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční´.”

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou” na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvákem PETREM JANDOU

“Tanec bych dělat nemohl”

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s moderátorem, scenáristou a spisovatelem SLÁVKEM BOUROU

“Choreograf mně utekl do Hollywoodu.”

Slávek Boura si za čtvrtstoletí na mediální scéně vybudoval pozici zkušeného moderátora. Ať již na rozhlasových vlnách či před televizními kamerami. Se svou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou uváděli jak komorní „Snídani s Novou“, tak později i velká show estrádního typu. Již počátkem devadesátých let se ale také věnoval produkování rockového muzikálu. V jednání o účinkování byla i slavná německá zpěvačka evropského kalibru. A právě tenkrát jsme se, ještě než zahájil kariéru v televizi Nova, se Slávkem poznali. I proto nebudeme nic zastírat a budeme si i v tomto rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN tykat. A jak jinak začít, než tancem:

Netajíš se veřejně tím, že tanec nepatří zrovna k Tvým hobby, jaký máš k němu postoj obecně?

„Pan Werich říkával, že tanec je předsálím lásky a já souhlasím. Tanec dokáže vyjádřit tolik emocí, co slova nedokáží. Nicméně u těch, kteří tančit umí. Já jsem přírodně z kategorie dřev. Takže, raději se dívám. Ano, jsem takový taneční voyaer…“

To znamená, že jsi ani nechodíval do tradičních tanečních?

„Do tanečních jsem chodil pár měsíců a po takzvaném věnečku jsem potupně utekl. Takže, čistě teoreticky jsem na plesech dokázal vést základní kroky a s vhodnou tanečnicí jsem se mohl tvářit průkazně, že i dřeváci to na parketu umí pořádně roztočit!“

Uváděl jsi jistě programy a pořady, kde se i Tvá osoba musela podřídit celkové choreografii a aranžmá, jak ses s tím vyrovnával?

„Od moderátora se zas toho v této kategorii tak moc nechce. A navíc, když umím improvizovat a vhodně se shodit, vypadá to na hereckou etudu… Nicméně jsem byl účasten přenádherné taneční show nebývale nadaných tanečníků, pod režijní taktovkou režiséra Procházky. S mou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou jsme spojovali jednotlivé taneční obrazy a krom textu, jsme museli respektovat i rytmus a přesnou choreografii. A ta to bylo náročné jak pro mne, tak i pana režiséra. Ale nakonec vše dopadlo skvěle. Diváci byli nadšeni. Hlavně díky oněm tanečním číslům. Prostě, parádní představení. Choreografii vedl skvělý tanečník a choreograf Honza Crha.“

Podílel ses na přípravě muzikálů… Podle čeho, dle jakých kritérií, jsi vybíral choreografa?

„Oslovil jsem právě zmíněného Honzu Crhu a ten vytipoval několik choreografů, ze kterých jsem já a režisér muzikálu vybírali. Vybrali jsem dobře, ale za pár týdnů mi onen choreograf volal, že dostal ,lano´ do Hollywoodu a že takovou příležitost si přeci nemůže nechat ujít. Domluvili jsme se, ukončili smluvní vztah a najali jsme choreografku z druhého místa.“

Dostane Tě někdo do hlediště na klasický balet do divadla?

„To tedy nevím, nikdo se o to nepokoušel. Kupříkladu Labutí jezero jsem viděl v televizi. Překrásné. Ale sem tam se podívám i na taneční soutěže. Líbí se mi. Obzvlášť latina.“

Od tance je blízko k pohybu jako takovému. Co děláš pro svou fyzickou kondici? Sportuješ pravidelně?

„Jsem živoucím příkladem militantního antisportovce. Sice… V mládí jsem hrál fotbal, ale lenošil jsem tam v brance. Dělal jsem judo, ale poté, co jsem na tatami zlomil kamarádovi klíční kost, přestal jsem. Občas jsem jezdil na kole, ale s kopci jsme se domluvili, že takhle to nejde. Došlo to až tak daleko, že mě kamarád přemlouval, že pojedeme s dětmi a ženami do hor. Smál jsem se, že já jezdím jen z kopce. A on vytvořil trasu spojenou jen ze samých ,skopců´ a rovinek. Nechápal jsem, jak toho dosáhne v Krkonoších!??? Má zvědavost a touha dcery byly natolik silné, že jsme jeli. Lanovkou nahoru, po cestách dolů. Pak přejezd víceméně po rovině k lanovce další a tak to šlo snad čtyřikrát. To jsem spokojen byl. Takový já jsem sportovec. A plavec. To můžu, neb jsem vodou nadnášen… A taky šachy či minigolf.“

Postupně ses, vedle moderování, začal věnovat i psaní. Jak ses ke “spisovatelskému stolu” dostal?

„Od svých šestnácti jsem byl účasten v rockových kapelách, v osmnácti jsem začal psát muziku a texty. Z toho pak vyplynulo psaní různých námětů, ty jsem pak zdokonaloval do divadelních či televizních parametrů. V televizi už jsem psal nejen náměty, ale scénáře a vymýšlel spoustu věcí jako nadhodnotu a pro odlišnost od ostatních. Tehdy v devadesátých letech to ještě šlo. Dnes by to bylo příliš složité. Takže jsem do chvíle napsání své první knihy napsal až stovky věcí. Do dneška jsem sepsal dvě knihy s názvem ,Naháči´ a ,Nedamovský poltergeist´. Údajně se obě dají nadmíru dobře číst. Já nečetl, takže nevím…“

Důvod napsat knížku vznikl z Tvého osobního “přetlaku”, touhy něco sdělit čtenářům anebo Tě k tomu muselo okolí spíše “dokopat”?

„Knihu ,Naháči´ jsem napsal rok poté, co jsem napsal libreto ke stejnojmennému muzikálu. Ve chvíli příprav jsem napsal knihu a díky ní jsem si ještě leccos promyslel. Kniha je prostě úplně něco jiného než scénář. V knize si pak postavy dělají, co chtějí. A nutí spisovatele toleranci vůči nim. Navíc ještě autora něčemu naučí. Kniha ,Nedamovský poltergeist´ byla inspirována skutečnou událostí. Duch, zvaný poltergeist, po šest dní řádil v penzionu mé kamarádky, který byl tou dobou v rekonstrukci po požáru. Majitelkou jsem byl požádán, abych se pokusil to řešit. Oslovil jsem známou psychotroničku Renatu Lopourovou i její tým a začali jsme řešit. V místě nemovitosti se za těch šest dní objevilo přes čtyřicet samovznícení, na desítku létajících předmětů, včetně útoku na člověka. Věci mizely a znovu se nacházely na jiných místech a mnoho dalšího… Byli u toho lidé z HZS, policajti, kriminálka, speciální tým na detekci akcelerantů hoření a výsledek – negativní. To je přeci panečku inspirace! Tak jsem děj situoval do prostředí celé rodiny, protože jak stojí v podtitulu knihy: ,za každým paranormálním jevem stojí lidský příběh´ Což je prostě fakt.“

Zde se tedy věnuješ obtížně vysvětlitelným záhadám. Patří k Tvým kultovním autorům Erich von Däniken?

„Slovo záhada je odvozeno od pojmu nerozumím. A lidé nerozumí mnoha věcem, takže to skoro vypadá, že počet záhad se zvyšuje, ačkoli ,věda´ chce počet záhad eliminovat k nule. Na toto téma bych mohl držet několikahodinovou přednášku… Nicméně, aby odpověděl na Tvou otázku: poltergeist je v zásadě celkem jasně zmapován včetně jeho projevů i příčin (viz v mé knize), ale je nepochybně spousta dalších entit, o kterých se ví podstatně méně. Ale historicky se mapují od počátku existence hominidů, tedy nejen od člověka. Dá se říci, že existence entit je srovnatelná s přírodními silami. A dá se mnoho odezírat z nového vědního oboru kvantové fyziky, která na tato témata otevírá další polemiky ze svého vědního úhlu pohledu. A Däniken? Za svého mládí jsem přečetl snad všechno, co bylo u nás přeloženo. Ale na pobyt mimozemských inteligencí na Zemi mám jasně vyhraněný názor.“

Co chystáš zajímavého v moderátorské, divadelní i spisovatelské kariéře?

„Sem tam moderuji společenské akce venku či uvnitř. Píšu něco vlastního pro Stream, ale to je v počátcích. Zatím jsme natočili pilotní díl a uvidíme. Mám náčrty několika knih, ale nemám na jejich psaní čas. Přeci jen, u nás se psaním momentálně uživí opravdu jen málo lidí. V současné chvíli tvrdě pracuji na realizaci Bioenergetického institutu. To, když se mi podaří, tak pak to bude bomba!“

Je o Tobě známo, že jsi vystudovaný pedagog. Věnuješ se i nějakým kursům, workshopům či lektorským akcím, kde bys tohoto původního oboru nadále využíval?

„Těmto aktivitám se věnují jiní, já mám raději věci nové. Jsa vystudovaný speciální pedagog se specializací na poruchy chování, tak jsem z oboru vlastně nikdy nevypadl… Nicméně, všechny mé zkušenosti nasbírané tokem životem chci uplatnit právě v onom již avizovaném Bioenergetickém institutu. Ohledně této aktivity jsem už sepsal mnoho materiálu a jednou… …až bude dostatek financí. Třeba ten čas brzy nastane… Pak nadejde má poslední kreativní etapa ve prospěch lidí.. Ale bohužel zatím více prozradit opravdu nemohu, neb o této mé aktivitě ví konkrétněji jen hrstka nejbližších lidí, aby nedošlo ke konkurenčnímu znehodnocení myšlenky.“

I tak děkuji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – za upřímné a důkladné odpovědi a těším se zase někdy na viděnou. Ať již živě při křtu nové knížky anebo zprostředkovaně z obrazovek.

„I já děkuji za zajímavé otázky.“

 

Slávek Boura s Markétou Mayerovou v populární “Snídani s Novou”.
Slávek Boura s autorem tohoto článku v roce 1991 v Roztokách u Prahy.

Rozhovor připravil: Michal Stein
Foto: Dr. Dušan Dostál a archiv TV NOVA

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem a choreografem VÁCLAVEM KUNEŠEM ze 420PEOPLE

“Práce s Larbim je pro nás dárkem.”

Absolvent pražské taneční konzervatoře Václav Kuneš má taneční praxi z Nederlands Danse Theater 2 a Nederlands Danse Theater 1 pod vedením Jiřího Kyliána. Jako tanečník spolupracoval s plejádou světových choreografů: O. Naharinem, H.van Manenem, W. Forsythem, P. Lightfootem, M. Ekem, J. Ingerem a mnoho dalšími. Získal ocenění Tanečník roku 2005 v Cannes ve Francii, za duet Scream and Whisper společně s Rihoko Sa to. Choreograficky působil v Laterně magice (Graffiti), NDT 2 (Perspective), Copenhagen International Ballet (Sweat Tears, Neen-ya), divadle Korzo (Paedocypris Pronetica – small fish), Station Zuid (Wishes and Fears, Ghost Note) v Holandsku a v souboru Ballet de l’Opera National de Bordeaux (Temporary condition). Na přelomu let 2006 a 2007 Kuneš připravil společně s Natašou Nov otnou a Ondřejem Kotrčem vlastní soubor současného tance pod názvem 420PEOPLE. Letošní rok tedy slaví (jak již v lednu Taneční magazín zaznamenal) 10. výroční sezónu. Setkali jsme se s ním u příležitosti jeho dvou různých představení na 29. ročníku festivalu Tanec Praha. Jelikož právě vrcholil světový šampionát v hokeji a 420PEOPLE ještě stále uvádějí program „Taneční pocta ping-pongu“, začali jsme o sportu.

 

Jste aktivním sportovcem? Děláte něco pro svou kondici?

Sportu se tak nějak programově nevěnuji. Vlastně, do jisté míry ano. Jezdím téměř všude po Praze, na zkoušky, schůzky i na představení na kole. To kolo jsem si přivezl ještě z mého působení v Holandsku. Jinak se samozřejmě věnuji tanečnímu kondičnímu tréninku.“

Co vás jako soubor přivedlo k práci na představení o stolním tenisu?

Zaujalo nás to norské ping-pongové představení Jo Strǿmgrena. On již předtím inscenoval představení s fotbalovou tematikou. Stolní tenis si prý vybral z důvodu, že oproti tomu fotbalu hledal pro další inscenaci v přímém kontrastu – podle svých slov – co nejméně mužný sport.“

Pro zajímavost, v Nizozemí vznikl asi před lety také zajímavý filmový, respektive televizní projekt „Footbalet. Ten dává do souvislosti choreografa Rudi van Dantziga a tanečníka Clinta Farhu s (loni zesnulým) trenérem Johanem Cruyffem a jeho tehdejším svěřencem fotbalistou (dnes také trenérem) Marco van Bastenem. Znáte z holandského působení van Dantziga či Clinta Farhu osobně?

Sám jsem se s nikým z nich nepoznal. Obecně o nich vím.“

Pro „Taneční poctu ping-pongu“ jste tu působivou loutku převzali z Strǿmgrenovy inscenace anebo jste šli výtvarně a scénograficky vlastní cestou?

Použili jsme typově loutku z původní inscenace. Je zajímavě, že jejím autorem byl český výtvarník žijící v Oslu. Nám udělal věrnou kopii pan loutkář Richard Maška, spolupracující s Divadlem Spejbla a Hurvínka.“

Po ping-pongovém představení jsem se předloni účastnil i vaší zajímavé besedy. Děláte je po každém představení? Jsou vaší tradicí?

Snažíme se pravidelně. Samozřejmě, nikoli hned po premiérách. Často dojde i k zajímavé výměně názorů. Nakonec, sám jste byl předloni v Jatkách78 svědkem ostrého vystoupení třech slečen, které nás a zejména ,Taneční poctu ping-pongu´ nařkly z rasismu, sexismu, šovinismu a zejména z degradace všech žen. Jak vidno, tak i dvanáct let staré představení má u nás stále co říci…“

Budete v tom stolně tenisovém představení nadále pokračovat?

Uvažujeme o jejím zájezdovém obnovení. Vlastně jsme jeho reprízy prozatím neukončili, mluvme tak spíše opravdu o jeho pokračování.“

V Praze hrajete jako 420PEOPLE na několika scénách. Převážně na Nové scéně, Jatkách 78 a také v NoDu. Máte někde hlavní zázemí, stabilní zkušebnu?

A je v plánu vystupování ještě na další pražské scéně. Zatím nebudu prozrazovat její název, jelikož zatím je vše ve stádiu jednání. Ale takový, dejme tomu hlavní stan máme na Nové scéně pražského Národního divadla. O zkušebnu se tam dělíme ještě s Laternou Magikou a spolupráce nám velmi dobře vychází.“

Teď již aktuálně k festivalu Tanec Praha. Letos probíhá již jeho devětadvacátý ročník. Kolikrát se 420PEOPLE již na jeho fóru prezentovali?

Počkejte, to budu muset spočítat. Tak už čtyřikrát. Pokaždé sem hodláme přivážet a zdejším divákům předvést zajímavé hosty. Letos jsme rádi, že se nám poprvé podařilo s Tancem Praha zařadit i relativně velké představení a to konkrétně naši premiéru od Sidi Larbiho Cherkaouiho s tanečníky z jeho skupiny Eastman. To vše vzniká za spolupráce mnoha koproducentů. Jsou jimi Eastman, Festival Tanec Praha, Jatka78 a samozřejmě 420PEOPLE. Každý ze subjektů do představení něco dává. Jatka78 například prostory a divácké zázemí, Festival Tanec Praha zase mezi jin&ya cute;m propagaci a my své výkony i další divadelní atributy. Děkujeme i za podporu Nadaci BNP Paribas a Státnímu fondu kultury a za záštitu Ministerstvu kultury, Národnímu divadlu, Magistrátu hlavního města Prahy a Zastoupení vlámské vlády v České republice.“

Ačkoli se festival jmenuje Tanec Praha, tak vyjíždí do různých krajů Čech a Moravy. Vy budete se souborem rovněž vystupovat i v Hradci Králové, v divadle Drak.

Ve středu 7. června uvedeme v Hradci Králové od devatenácti hodin naše představení ,Paradiso´. Na něm jsem se podílel nejen choreograficky, ale rovněž – společně s Janou Prekovou – jako spoluautor scény. Jsem rád, že nám festival nabízí i výjezdy mimo metropoli.“

Divadlo Drak je doménou loutkových souborů a loutkářských festivalů. V „Paradisu“ také pracujete s loutkou či loutkami?

Jedná se pouze o náhodu. S žádnou loutkou do Hradce Králové nejedeme! Tu používáme pouze v ,Taneční poctě ping-pongu´. Drak, sice tradiční loutkářská scéna, je v letošním roce prostě k dispozici festivalu Tanec Praha.“

Jedním z vrcholů letošního Tance Praha bude však vaše (již zmíněná) spolupráce se světově uznávaným belgickým choreografem Sidi Larbi Cherkaouiem a jeho souborem Eastmen.

Ano, na ni se už velmi těšíme. Proběhne na Jatkách78 v neděli 4. a v pondělí 5. června od osmé hodiny večerní. Představení má dvě části. Jedna bude úplná premiéra. Ta ještě nemá vlastní název. V této části jsou čtyři tanečníci od nás a také čtyři od Larbiho. Je to nádherná spolupráce a souhra těchto mladých tanečníků. Druhou částí večera je uvedení Larbiho choreografie ,Faun´. Tu budu tančit já s Nicolou Leahey, která s Larbim spolupracuje již delší dobu a ,Fauna´ tak již tančila. Je to pro mě obrovská výzva, protože Larbiho ,Faun´ je fyzicky nesmírně náročný. Byl to vlastně Larbiho nápad. On si myslí, že to ještě zvládnu. ,Faun´ byl původně připraven ke 100. výročí narození světové veličiny Václava Nižninského. Mimo vlastní Larbiho choreografie je zajímavý i kontrastní kombinací hudby Claude Debussyho a novější z autorské dílny Nitina Sahwneye.“

Co tedy pro vás jako soubor znamená taková mezinárodní spolupráce významově?

Pro náš soubor a jeho členy je práce se Sibi Larbim výbornou příležitostí, jak se zase někam posunout. A zároveň, jak posunout naše tanečníky. Práce s Larbim je pro ně skvělou školou a jsem pevně přesvědčen, že je to další unikátní kousek do mozaiky jejich kariéry. Spolupráce s Larbim je pro nás takovým svátkem. A zejména skvělým dárkem k 10. narozeninám 420PEOPLE.“

Působil jste léta v zahraničí, zejména v Nizozemí, jak byste porovnal tamní a zdejší taneční školství?

Obecně je na zahraničních školách větší cirkulace lidí. Ať již žáků či profesorů. Velmi mne zaujala umělecká škola Codarts v Rotterdamu. Věnuje se mnoha žánrům, je kosmopolitní. Tím je o několik kroků napřed před českými školami. Ale konzervatoře spíše klasičtějšího charakteru v Haagu a Amsterdamu bych hodnotil zhruba na stejné úrovni, jako ty u nás. Naopak, asi nesrovnatelné je finanční zázemí a tím vznikající možnost živého uměleckého podhoubí. I když vzhledem k relativně nedávným rozhodnutím holandské vlády a jejím u směřování, ani tam nemají umělci úplně ustláno na růžích.“

 

Děkuji Vám za velmi zajímavé postřehy i za celý rozhovor.

MICHAL STEIN

Foto: archiv 420 PEOPLE a ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem MARKEM KŘENKEM, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

“Na školách jsem byl rebelem!”

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS”. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle “Pasák a prostitutka” ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z “West Side Story”.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

“Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.”

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s “Pavoukem” Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín