Černá nebo bílá na »Letní Letné«?

Kdo? Cirk la Putyka nebo Losers Cirque Company? Unikátní souboj dvou předních českých cirkusových souborů.

Na festivalu „Letní Letná“ už tradičně nesmí chybět Losers Cirque Company. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU je, za ta léta, jistě představovat nemusíme.

Letos došlo v rámci koronavirové krize k poměrně nezvyklému jevu, totiž sešly se tu na festivalu „Letní Letná light“ dva přední české akrobatistické soubory hned společně. Losers Cirque Company a Cirk La Putyka v představení „Be Together“, tedy „Buďme spolu“.

Jak to mezi nimi jiskřilo? Unikátní souboj se odehrál na ‚open stage‘, ovšem ten den bylo bohužel asi tak 35 stupňů Celsia ve stínu. Zdálo se mi, že se rozpustím a očekávala jsem začátek akce dosti nevrle…

Ale na toto strašlivé horko jsem zapomněla v okamžiku, kdy se objevili akrobaté. Vedoucí obou company si potřásli rukou a začali hádkou, „kdo je lepší“. Symbolicky také nastoupili v černém (Losers Cirque Company) a bílém (Cirk La Putyka ). Kdo tedy má začít? A zase hádka. Jedni jsou zkušenější a druzí zase mladí, tedy jedni mají času dost a měli by začínat ti, kterým se už kariéra krátí, ha ha…. Až se dostali do pozice „Haka“, což je vlastně taková maorská bojová pozice… A jak tomu bylo dál?

Nástup akrobatů je velkolepý, proplétají se přímo mezi diváky, umělkyni v sice úžasně lesklém, snad latexovém, kostýmu, já ale vůbec nezávidím…, v tomto no, naprosto nemorálním počasí, řekla bych. Podávat tak vrcholové výkony a ještě být dost oblečený? Vždyť já sotva dýchám, sakra, krucinál…

A propuká nová hádka mezi soubory o prvenství na české scéně… Jedno z divadel zlomyslně komentuje počínání toho druhého slovy: „Asi na ně, milí diváci, nevidíte, já Vám budu říkat, co dělají, lezou si na ramena, teď jsou zase dole, chodí do čtverce a každý jinak“..ha ha… …diváci se vesele baví a také žasnou, když pyramida z lidských těl efektně padá…

Zlomyslnost souborů nezná mezí, a tak jeden komentuje výkon soků slovy: „Bylo to inspirativní. Vaše chyby! Chyby jsou pro ostatní vždycky inspirativní, ha ha!“

A tak slovní přestřelky vesele pokračují, až se černí rozběhnou s bojovým až maorsky znějícím pokřikem proti bílým. Ale jaksi se minuli, JÉÉÉ ! Začínají se svlékat, zřejmě, aby se do sebe mohli lépe pustit. Jenže pod černou a bílou jsou všichni duhově barevní, není tedy poznat, kdo je kdo. Takže, místo boje nastupuje spolupráce! „Vždyť jsou všichni stejní! Tak, jaképak copak?“

K vidění bylo ledacos, trampolína, využití našly i lodičky, snad od kolotočářů, kruhy, a neukotvené tyče, držené pouze akrobaty (ještě na zpoceném čele!) Umělci se opravdu museli spoléhat jen jeden na druhého, jištění žádné, mezi diváky to vře. Říkám si: „Jakpak se v tom neúnosném vedru asi cvičí,“ a modlím se, aby všichni vydrželi a někdo nespadl shora rovnou na mě… Modlitba asi zabrala, všechno to dobře dopadlo, dvě propletená těla ve vzájemné souhře a divoký rej pestrobarevných kostýmů, předvádějících své ladné pohyby mezi diváky, zakončil tuto jedinečnou spolupráci našich dvou předních českých cirkusových company.

Petr Horníček (Losers) k tomu říká: „Co udělal letos vesmír, to všichni víme. Ale bez toho by nás nenapadlo zkusit něco společně, s La Putykou!“

Takže z toho jednoznačně vyplývá, že všechno zlé má v sobě i zárodek světla a naděje pro zítřek!

Petr Horníček (Losers Cirque Company), vysvětluje: Společnou spolupráci jsme připravovali několik měsíců a  mezitím proběhly  tři různé akce. Letní Letná byla jejím zakončením. Přípravy byly složitější, protože jsme dlouho nevěděli, zda vůbec budeme moci  projekt odehrát. Dohromady diváci mohli vidět 36 akrobatů a 4 muzikanty. Všechny tyto lidi dát dohromady na zkoušky a všem předat ideu, režii, choreografii a další věci spojené s projektem ve velmi krátké době bylo opravdu náročné. Počasí bylo  extrémně horké, obzvlášť v poledne, kdy jsme měli generálku. Doufal jsem, že se nikdo z nich nevyčerpá a odpoledne to všichni před diváky zvládnou.“   

A zvládli!  Na výbornou! 

Ob den později nastupují Losers na scénu znovu. Tentokrát s průřezem toho nejlepšího ze své tvorby: „Losers – speciální edice!“ Vidíme ukázky z děl „Losers“, „Walls and Handbags“, „Beach Boys“, „Vzduchem“, „Ego“, Kolaps“… Vše se proplétá ve vzájemné shodě a provází opět letuška (spíše letušák), který diváky přiměje smát se, až roušky padají z úst …

Co dodat? „Losers“, to je harmonie těl, souhra, napětí, vynikající výkony, dechberoucí až hrozivě vypadající čísla, diváci občas cítí až smrtelnou úzkost, aby ty niterné milimetry určitě vyšly a akrobaté neskončili v nemocnici!

Možná jedinou slabinou „ Losers – speciální edice“ je, že postrádá hlubší myšlenku, neboť tu do série ukázek z různých vystoupení vložit prostě nelze. A právě hlubší myšlenky bývají u Losers na jejich tvorbě to nejzajímavější. Divák je obvykle vtažen do děje, velice dobře rozečte, o co jde a odnáší si tak skutečně silný zážitek. Na druhé straně „Speciální edici“ zase dodával půvab a vtip již zmíněný „letušák“.

Diváci akrobaty odměnili potleskem ve stoje, na to jsme už zvyklí, jinak tomu v případě Losers ani nemůže být. To je přece jasné.

Foto: František Ortman, Letní Letná

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

17. ročník festivalu zve na Letnou

Pestrý výběr „Letní Letná Light“ opět přivítá „Provazochodkyni nad Prahou“, doprovodný program slibuje také pěkný cirkus

Upozornění úvodem

,Letní Letná´ se v odlehčené verzi uskuteční od 18. do 25. srpna v pražských Letenských sadech. Současná koronavirová opatření nás výrazně nelimitují a přípravy festivalu nenarušila. Na co se však zaměřujeme nejvíce, je maximální bezpečí návštěvníků. Spolupracujeme s pražskou hygienickou stanicí a řídíme se doporučením odborníků. Na základě rozhodnutí vlády snižujeme kapacitu vnitřních prostor na 500 osob. Toto omezení se týká pouze šapitó, kde bude navíc povinné mít zakrytý nos i ústa rouškou. Kapacita venkovní scény na čerstvém vzduchu zůstává zachována a bude zde dostatek prostoru pro dodržení bezpečné vzdálenosti mezi skupinami. Budeme pro návštěvníky mít roušky k zakoupení i dezinfekci zdarma,” říká Jiří Turek, ředitel festivalu „Letní Letná“.

O odvaze chodit na provaze

Letos Tatiana-Mosio Bongonga, která při zahájení loňského ročníku Letní Letné přešla bez jištění nad Vltavou, opět po roce ohromí české publikum. Tentokrát jako hrdinka dokumentu „Provazochodkyně nad Prahou“. Snímek v premiéře a bez reprízy promítne „Letní Letná Light“. Projekci osobně uvede tato odvážná provazochodecká umělkyně.

17. ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu a divadla zve také na pestrý doprovodný program. Dospělé návštěvníky rozhýbou energické koncerty, děti se vyřádí při různých hrách a celou rodinu zabaví cirkusové či výtvarné dílny. Své šapitó rozbije „Letní Letná Light“ v Letenských sadech od 18. do 25. srpna.

Při zahájení „Letní Letné“ v roce 2019 sledovalo na 30 tisíc diváků s úžasem Tatianu-Mosio Bongongu, jak přechází na 350 metrů dlouhém laně přes Vltavu. Ve výšce 35 metrů a bez jištění! Nejen o této neuvěřitelné „procházce“ vypráví dokument „Provazochodkyně nad Prahou“, který vznikl v produkci „Letní Letné“. Festival jedinečný film uvede 20. srpna v premiéře za osobní účasti Tatiany-Mosio Bongongy a dalších tvůrců, všichni se zapojí i do následující debaty. Openair promítání se uskuteční jen jednou, přístupné je zdarma, kapacita je ale z důvodu bezpečnosti omezena, zájemci si proto nesmí zapomenout rezervovat vstupenky na webu festivalu.

Dechberoucí výkon byl výzvou i pro organizátory a autory snímku: producenty Ivanu Pěknou Vrbíkovou a Václava Flegla (zodpovědného zároveň za zvuk), dramaturgyni Zuzanu Kopečkovou, kameramana Adama Sejku a střihače Jakuba Vovsa. Všem zúčastněným přinesl zamyšlení a radostnou katarzi.

Ve skutečnosti i ve filmovém dokumentu

Snímek „Provazochodkyně nad Prahou“ není jen záznamem samotného představení a jeho mnohdy dramatického zákulisí a náročných příprav. Riskantní vzdušný přechod od právnické fakulty do Letenských sadů vnímá zároveň jako nejistou cestu mezi dvěma krajnostmi: životem a smrtí, začátkem a koncem, neustálým napětím a zároveň neuvěřitelným klidem. Důležité je neztratit rovnováhu.

Provazochodecké lano chápu metaforicky jako strom. Čerpám zespodu a rostu do nebe. Cítím sílu a propojení. Lano je malý kus země. Jsem uvnitř toho, co dělám. Bezprostředně prožívám přítomnou chvíli, jsem v ní celým svým bytím,“ popisuje těžko sdělitelný prožitek Tatiana-Mosio Bongonga.

Dokument zachytil mimo jiné i její nečekané setkání s osudovým mentorem Rudym Omankowským mladším ze slavné české provazochodecké rodiny. Film je totiž, vedle emotivního přiblížení světoznámé provazochodkyně a její osobní výzvy, také obecnou oslavou funambulismu čili chůze po laně. Přiučit se různým novocirkusovým disciplínám mohou zájemci přímo na „Letní Letné Light“. Doprovodný program nabízí dostatek příležitostí vyzkoušet svou šikovnost, něco nového si osvojit anebo si prostě hrát.

Další programová nabídka

Tak například Cirkus LeGrando má otevřené šapitó pro všechny, které láká provazochodectví, balancování na kouli či fakírské dovednosti. Při Žonglérském dni 24. srpna se naučí za hodinu žonglovat i ti, kterým všechno padá z rukou, a zároveň se podívají na show těch zkušenějších. Rozšíření obzorů zábavnou formou slibuje i Odpoledne se Zdravotním klaunem. Připraveny jsou také výtvarné workshopy.

Letní Letná“ při sestavování programu tradičně myslí na děti. Nejen každodenními představeními určenými přímo pro malé publikum. V Hravé KB zóně čeká rodiče příjemné posezení ve stínu a jejich ratolesti dětský koutek. Představivost povzbudí hřiště Guixot de 8. Interaktivní instalace katalánských umělců je inspirována osobnostmi, které vynikaly svou fantazií ve vědě, umění i gastronomii. Ke svezení vybízí dřevěný Kolotoč řezbáře Matěje.

Večer si, při zdarma přístupném hudebním programu, přijdou na své  pro změnu dospělí. Povyražení slibují kapely, které hrají pěkně od podlahy. Koncertům navíc předskakují DJs. Na divoký Balkán posluchače přenesou Circus Brothers a Mijaktiç Orkestar. Balkánskou hudbu evokuje i produkce bandu Trombenik. Ta jindy zase připomíná jazz, základem všeho je ale  styl klezmer. Směsici latino muziky, tanga a ska  propojuje kapela Tygroo. A výsledkem je balkan-jungle. Publikum rozproudí i švédská skupina Faela!. Taneční čoro moro zas čekejte od Gipsy Chipsy. Pohřební kapelu naopak charakterizuje „lidový crossover“ a tradiční žánry so trash disco.

Chutě zažene a žízeň uhasí v Letenských sadech food zóna a bary, které návštěvu festivalu každoročně zpříjemňují.

Letní Letná Light“ se uskuteční od 18. do 25. 8. v pražských Letenských sadech a vstupenky na jednotlivá představení, včetně těch dětských, jsou k dostání na webové stránce festivalu.

Foto: František Ortman

Nikola Lȍrincová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

V srpnu na Letné letně, netradičně i „light“

Za asistence České televize i nejznámějšího pražského pivovaru. █ Buďte s námi. Buďme spolu. █ Již sedmnáctý ročník! █ Český nový cirkus tradičně chystá pro „Letní Letnou Light“ neopakovatelná představení. █

Festival „Letní Letná Light“ předvede mezi 18. a 25. srpnem to nejlepší z české novocirkusové scény. Na 17. ročníku Mezinárodního festivalu nového cirkusu a divadla návštěvníci uvidí to, co jinde ne. Přímo pro „Letní Letnou Light“ totiž dva přední soubory – Cirk La Putyka a Losers Cirque Company – připravily společné a neopakovatelné představení „Buďme spolu“. Opakovat se jinde nebude ani druhá tuzemská novinka – speciální průřez tvorbou samotných Losers. Program festivalu zve ovšem také na další české ansámbly, jejichž inscenace pobaví i dojmou. Jak dospělé, tak děti.

Kde jinde než na Letní Letné?“ podotýkají soubory Cirk La Putyka a Losers Cirque Company k happeningu, který se rozhodly společnými silami vytvořit pro největší festival nového cirkusu u nás. „Obě skupiny se na tuto spolupráci nesmírně těší. Mezi sebou se dobře známe a občas se potkáváme na různých festivalech, v divadlech a podobně. Poprvé ale máme možnost spolu více tvořit, předávat si zkušenosti, nové techniky a principy. Všechny nás to hodně obohatí a posune v našich dalších plánech,“ nepochybuje principál „Lůzrů“ Petr Horníček.

Jedinečný projekt dostal název „Be Together – Buďme spolu“. Neodkazuje jen ke spojení akrobatů a jejich umu do dvojnásobně velkolepé show, ale i k blízkosti s publikem. „V průběhu představení několikrát aktivně zapojíme diváky do děje. Ať už nám pomůžou držet akrobaty, natahovat lana. Anebo zvedat akrobaty do vzduchu. Diváci tak budou akrobacii přímo na dosah,“ prozradil Horníček. Vybrali jsme si téma ,Be Together´, bude to naše společná práce, která začala v červenci v Trutnově. A bude zakončena v Praze právě na ,Letní Letné´. Kdy jindy se mají lidé spojovat, než teď! Je to zážitek spolu tvořit a být na jednom jevišti,” doplňuje Rosťa Novák mladší z „Putyky“. Premiéra a derniéra zároveň se na festivalu odehraje 21. srpna.

Losers Cirque Company pouze pro „Letní Letnou Light“ také sestavila výběrové představení, do něhož napěchovala to nejlepší, co její členové dovedou. „Losers – speciální edice“ zopakuje nejkrásnější pasáže z inscenace „Vzduchem“ i šílené kousky z „Kolapsu“, pustí se do náročných triků z „Ega“… A opominout samozřejmě nemůže ikonickou inscenaci „The Loser(s)“. Cirkusovou stezku, kterou provede mistr světa v loopingu En.Dru, si je možné projít jen jednou: 23. srpna v Letenských sadech.    

Zleva Petr Horníček za Losers Cirque Company, uprostřed ředitel festivalu „Letní Letná Light“ pan Jiří Turek a úplně napravo Rostislav Novák (toho jména mladší) za Cirk La Putyka

Cirk La Putyka, o den dříve, přispěje do programu novinkou „Kaleidoscope“. Ta, která vznikala během pauzy zapříčiněné pandemií covidu-19. Slibuje křiklavou koláž umu a radosti. „Jak název napovídá, v nové show se soustředíme spíše na krásu formy, dynamiku a kouzlo okamžiku, než že bychom filozofovali o nesmrtelnosti brouka,“ popisuje režisér Maksim Komaro. Podobně jako v „Krasohledu“ se v novocirkusovém „Kaleidoscopu“ střídají rozmanité akrobatické dovednosti: teeterboard, trampolína, walking globe, rolla bola, vše navíc prokládané gagy.

Na 17. ročníku „Letné“ může publikum žasnout i při představení dalších českých souborů, jež propadly divadlu a novému cirkusu. Například „létající“ AirGym Art Company převypráví legendu o Wendigovi. Možnosti, které nabízí závěsná akrobacie, naopak bezezbytku využije zas v „Létacím snu č. 245“. Feel The Universe Circus Company oproti tomu v představení „Vlez v les“ vychází z bajek. Masky a akrobacie inspirované zvířecí říší diváky zde vtáhnou do tajemného a krásného světa přírody.

Kabaret nejmladší generace cirkusáků – „Teens Cirkabaret“ – ukáže, že novocirkusové talenty rostou po celé republice. A možná tak cirkusové jeviště jednou přitáhne i někoho z malých diváků, kteří letos zasednou na některém z mnoha představení pro děti. Pohádky pro ně přichystali třeba Bratři v tricku, Buchty a loutky, Divadlo Víti Marčíka nebo Studio Damúza. Žonglérské umění předvede Kejklířské divadlo Vojty Vrtka a klauniádami pobaví Bilbo Compagnie či Václav Strasser.

Festival v Letenských sadech se tradičně nemůže obejít bez dětí

Letní Letná Light se uskuteční od 18. do 25. 8. v pražských Letenských sadech a vstupenky na jednotlivá představení, včetně těch dětských, jsou k dostání na webové stránce festivalu. Více informací o akci najdete také na Facebooku nebo Instagramu.

Mezinárodní festival Letní Letná pořádá společnost Gaspard, z. s. za podpory Hlavního města Prahy, Ministerstva Kultury České republiky a Prahy 7. Záštitu nad projektem převzala MgA. Hana Třeštíková, radní hlavního města Prahy.

Generální partner: Komerční banka

Hlavní partner: Staropramen

Generální mediální partner: Česká televize

Partneři: Lipánek, Florentinum, Metrostav, Kolektory, CSCargo, Pražské vodovody a kanalizace, ToiToi, Hanyš

Foto: František Ortman

Nikola Lörinczová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN