Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Cirkusové umění teoreticky

Divadelní ústav Zbigniewa Raszewského ve Varšavě pořádá konferenci zaměřenou na akademický výzkum cirkusu. Velmi zajímavá témata. Proběhne vůbec vzhledem k okolnostem?

V polském akademickém prostředí nepředstavuje cirkus, jako takový, etablovaný předmět studia. Navzdory významu této umělecké disciplíny pro středoevropskou kulturní historii je tam cirkus obvykle předmětem okrajového bádání.

Nejčastěji bývá na polské akademické půdě cirkus zmiňován v rámci teorie populární kultury, divadelních studií či antropologie scénického umění. Tato konference si proto klade za cíl zaměřit se na témata, spojená výlučně s fenoménem cirkusu. Kupříkladu historií a významem cirkusu ve střední a východní Evropě, analýzou cirkusového jazyka, vztahem cirkusu k filmu, tanci a sportu, analýzou cirkusového publika a další problematikou.

Konference se má uskutečnit od 6.do 8. května 2020 v Divadelním ústavu Zbigniewa Raszewského ve Varšavě.

Témata konference:

Cirkus: archaičnost dnes a proto-modernita při narození moderny

Cirkus v perspektivě mediální archeologie

Nepsaná historie cirkusu ve střední a východní Evropě

Cirkusová mikrohistorie, místní příběhy, osobní příběhy

Cirkusová institucionalizace, sociální cirkusová historie

Filozofické cirkusové úvahy, cirkusová metafora v jazyce filozofů

Cirkusové jazyky a formy (prostor, hudba, obraz)

Úspěchy vědy a techniky v cirkusu, cirkus a myšlenka pokroku

Cirkusová divadelnost – cirkus v divadle

Cirkus při narození filmu, současný tanec,cirkusový kabaret a sport

Cirkus jako archiv motivů a citátů pro literaturu, divadlo, výtvarné umění, film, komiks, reklama atd.

Cirkusové náboženské kořeny, cirkus a rituál

Politické ideologie v cirkusové aréně: cirkus a národní myšlenka, koloniální dobytí, fašismus, cirkus v období komunismu.

Counterkultura a nový cirkus, cirkus jako kritické umění.

Cirkus jako prostor nostalgie, přestupků, panoptiky

TANEČNÍ MAGAZÍN

Cirk La Putyka patří do arény!

Cirk La Putyka vzdá v dubnu 2020 v O2 universu velkolepou poctu českému cirkusu. Završí tím tak oslavy 10. výročí souboru. Lístky si můžete zajišťovat již nyní!

Soubor Cirk La Putyka připravuje od 25. do 27. dubna 2020 do nového prostoru O2 universum největší projekt ve své historii. Jím zároveň završí oslavy svého desátého výročí. Jedná se o sérii čtyř velkolepých představení nazvaného „Cesty“. Během něj domácí i zahraniční tvůrci, za účasti čtyřiceti akrobatů, herců, tanečníků a hudebníků, provedou diváky dějinami cirkusu u nás.

Zavedou je na cesty, kterými se cirkus ubíral a z nichž Cirk La Putyka čerpá a je jejich součástí. Od kočovných loutkářů 19. století přes cirkus počátku 20. století, meziválečnou avantgardu a Osvobozené divadlo, protektorát, znárodnění cirkusů, rozvoj moderní pantomimy, „sametovou revoluci“… Ale také obdobím do založení souboru, samotnou desetiletou historii Cirku La Putyka, a na závěr pak čeká pohled do budoucnosti a oslava s diváky.

Vedle autora konceptu a principála souboru Rostislava Nováka mladšího se na představení režijně podílejí přední světoví tvůrci – Maksim Komaro (Circo Aereo), Daniel Gulko (Cahin Caha), Tilde Björfors (Cirkus Cirkör) a Ethan Law (Cirk La Putyka). Prostor O2 universa pojme scénograf Martin Vybíral netradičně – jeviště o délce 38 metrů a šířce 7 metrů bude stát na délku a diváci se díky tomu dostanou do blízkosti všech účinkujících. Kostýmy navrhuje Kristina Záveská, hudbu zastřeší kmenový autor souboru Jan Balcar.

Vstupenky na všechna představení, která jsou vhodná nejen pro dospělé, ale také pro děti od 7 let, jsou od pátku 18. října 2019 od 9 hodin v prodeji v síti Ticketmaster. Více informací na www.laputyka.cz.

Nechceme výročí souboru oslavit jen setkáním se skleničkou v ruce, ani vytvořit kabaret či sled čísel z naší historie,” vysvětluje na úvod Rosťa Novák. „Cirk La Putyka kráčí po novocirkusové cestě už deset let. Kde ale tato cesta opravdu začala? S novým cirkusem ve Francii? S Osvobozeným divadlem či tradičním cirkusem? Nebo u kočovných loutkářů v 19. století?,” ptá se dále. Právě z této inspirace čerpá unikátní představení „Cesty“, které zachytí příběh cirkusového umění od konce 19. století po současnost.

Otec a syn -zprava Rostislav Novák mladší a jeho otec Rostislav Novák

Cirkusáci jsou vždy na cestách, ať už hrají na ulici, v šapitó nebo v kamenných divadlech. Na cestách tvoří, setkávají se a rozcházejí. Rozrůstají se o nové generace, kterým ty starší přenechávají místo. Jednou jde o cirkus se zvířaty, jindy bez nich. Stále je to ale cirkus. Cirkus života,” doplňuje Rosťa Novák.

Na jednom jevišti se setkají členové Cirku La Putyka z různých etap jeho vývoje, kteří spolu za posledních deset let vytvořili řadu představení a procestovali Českou republiku i velký kus světa. „V představení se potkají na společné cestě jednotliví režiséři, zhruba čtyřicet umělců několika národností a generací. Jejich zkušenosti se protnou. Nabídnou zážitek. Cirkus,” uzavírá Rosťa Novák mladší. I samotné obrovské jeviště zachytí téma cest, všechny choreografie a scény budou založené na pohybu zleva doprava, vše bude v neustálém pohybu.

Maksim Komaro

Představení „Cesty“ v O2 universum je vyvrcholením oslav deseti let souboru. Ty probíhají již letos na podzim. Vedle filmového záznamu „Up End Down Symphony“ v kinech, nabitého programu na Jatkách78, mnoha hostování po České republice připravili jeho členové řadu dalších projektů.

V říjnu a listopadu uvádí Cirk La Putyka tři dlouholeté úspěšné inscenace v prostorách, kde původně vznikla a měla premiéru: „La Putyka“ v Divadle Archa a „Slapstick Sonata“ jako derniéru na Nové scéně Národního divadla. Posledních uvedení se dočkají také inscenace „Black Black Woods“ a „Airground“.

V únoru 2020 proběhne z letošního září odložená premiéra inscenace „Don´t Quijote“ v režii dvojice SKUTR, ve které se v hlavních (a jediných) rolí představí principál souboru Rostislav Novák mladší i se svým dlouholetým přítelem Jiřím Kohoutem.

Více informací získáte na: www.laputyka.cz.

Foto: Tomáš Třeštík a archiv

Jiří Sedlák

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

O čem se nemluví – Mámy a tátové v tanci a cirkuse na LETNÍ LETNÉ

Striktní volba mezi kariérou a rodinou

Věk, zranění, mateřství. Tři nejčastější důvody přerušení či definitivního ukončení profesionální kariéry tanečnic, performerek a artistek nového cirkusu. Anebo striktní volba mezi kariérou a rodinou a oddalování těhotenství do doby, kdy už je pozdě. To je jedno z několika témat, o kterých se na veřejnosti nemluví. Přitom jde o běžnou součást umělecké profese, pro níž je hlavním pracovním nástrojem tělo a která existenčně závisí n a vzhledu, fyzické kondici a specifickém uměleckém výrazu. Nadační fond pro taneční kariéru pořádá ve spolupráci s Mezinárodním festivalem nového cirkusu LETNÍ LETNÁ na toto téma diskusi Mámy a tátové v tanci a cirkuse (29.8.2019, v 17.00, stan číslo 1, areál Letní Letné) s cílem prolomit tabu a sdílet praxi napříč obory klasického i současného tance, fyzického divadla a nového cirkusu.

Narození potomka je obecně vnímáno jako přirozená životní událost. Ta s sebou do života přináší kromě radosti i zásadní změny. S těmi se zejména ženy potýkají již během těhotenství. Emoční, ale především fyzické proměny výrazně více doléhají na profese, u nichž je hlavním pracovním nástrojem tělo, které se během těhotenství, porodu a následné péče o miminko nečekaně a zásadně proměňuje. Pro tanečnice, performerky a artistky, které jsou na své kondici a vzhledu existenčně závislé jde o složité období, mnohdy znemožňující plný výkon jejich profese: “V oblasti nového cirkusu víme například o souboru, který založili dva umělecké páry. Když jedna z artistek otěhotněla, postupně se jí natolik změnilo těžiště, že již nestačilo jen vypustit některé náročné akrobatické prvky, ale s show, na které byly závislé dvě domácnosti, museli úplně skončit,” popisuje jeden z řady případů Anna Vondráčková z organizačního týmu festivalu LETNÍ LETNÁ.

Po porodu se tanečnice, performerky a artistky často snaží vrátit do praxe co nejdříve. Nejen z finančních důvodů, ale i kvůli konkurenci, která v oborech performing arts existuje – především pak v baletu, a také s ohledem na omezenou délku aktivní kariéry, kdy “ztratit” jeden rok představuje kriticky dlouhou dobu. Zásadní je potom time-management i podpora, které se umělkyni dostává především od rodiny. Kolotoč tréninků, cestování a večerních vystoupení vyžaduje nesmírné množství energie: „Člověk najednou musí dělit svůj zájem mezi dvě lásky a zkrátka neví, co dříve,“ přibližuje svou zkušenost Alexey Yurakov, tanečník libereckého baletu, táta na rodičovské a jeden z hostů, který vystoupí na akci Mámy a tátové v tanci a cirkuse. Současně vysvětluje, proč se rozhodl jít na rodičovskou dovolenou, zatímco jeho manželka – baletka Maria Gormalová – pokračovala v kariéře: „Bylo to hlavně z praktických důvodů. Zatímco moje žena se vrátila k pravidelné práci v souboru asi půl roku po porodu, já mohl být doma se synem a spolupracovat s divadlem na dohodu.“

“Když se mi narodil syn, vrátila jsem se hned k práci, protože jsem si nedovedla představit, že bych byla třeba rok bez pohybu a po takové době se dostávala do potřebné fyzické formy. Momentálně je pro mě nejnáročnější organizace hlídání, bez kterého se to nedá dělat. Když nemůže babička, tak se to docela prodraží. Někteří moji kolegové se dokonce rozhodli nemít děti vůbec,” přibližuje realitu akrobatka Eliška Brtnická, která je dalším hostem diskuze Mámy a tátové v tanci a cirkuse, kterou moderuje Kristína Kloubková, bývalá tanečnice, která má zkušenosti nejen jako maminka a partnerka tanečníka, ale také jako dítě vyrůstající v umělecké rodině tanečnice a choreografa. Změnu zaznamenala i Miřenka Čechová, kterou na delší turné po zahraničí nově doprovází několikaměsíční syn.

Mateřství, respektive rodičovství, však nemusí vždy přinést pouze komplikace a omezení. “Existuje mnoho příkladů, kdy mateřství prohloubilo umělecký výkon a zintenzivnilo umělecký výraz. Fyzické i emoční změny mohou tedy tanečnici či performerce pomoci najít vlastní výraz a schopnost autorsky tvořit,” poukazuje na pozitiva z praxe Jana Návratová, předsedkyně správní rady Nadačního fondu pro taneční kariéru. Rodičovská dovolená může znamenat odstup od profese a období přehodnocování priorit: „Mně bylo 37 let, už jsem měl zdravotní problémy a na jevišti jsem se necítil komfortně. Manželka byla o čtyři roky mladší a mohla ještě tancovat vysvětluje rozhodnutí zůstat na rodičovské Vladimír Vašků, bývalý tanečník Národního divadla Moravskoslezského. A dodává: “Rodičovství je skvělá doba pro urovnání myšlenek. Máte čas si promyslet, jak pevnou vazbu si chcete uchovat na balet nebo divadlo. Měl jsem pocit, že už jsem přetancovaný, ale divadlo mi chybělo.

Více o zkušenostech tanečnic, tanečníků, artistek a artistů se dozvíte na diskuzi Mámy a tátové v tanci a cirkuse, která se uskuteční ve čtvrtek 29. srpna 2019 v 17:00 ve stanu číslo 1 (Projet.PDF stan) na LETNÍ LETNÉ 2019 v Letenských sadech.

Událost Mámy a tátové v tanci a cirkuse (více na http://bit.ly/mamy-a-tatove) je volně přístupná bez pozvánky a zdarma. Má formát sdílené praxe, který tvoří moderovaná diskuze s pozvanými hosty (moderátorka: Kristína Kloubková; hosté: performerka a režisérka Miřenka Čechová, akrobatka a tanečnice Eliška Brtnická, herečka a choreografka Halka Třešňáková, tanečník Alexey Yurakov a akrobatky projektu Portés de femmes) a diskuze s publikem, které má příležitost se ptát i sdílet vlastní zkušenosti. Událost pořádá Nadační fond pro taneční kariéru za technické podpory Mezinárodního festivalu nového cirkusu LETNÍ LETNÁ 2019.

 

Petra Jansa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN