Z natáčení filmu „Můj příběh”

Kdy se dočkáme tohoto příběhu na filmovém plátně?

Film Můj příběh” je již dotočen a  čeká jen na zahájení střihu. Natáčení tohoto celovečerního filmu bylo poměrně rychlé – trvalo jen 25 dní.  Ovšem nesmíme opominout ještě rok příprav.  Točilo se v Slezském divadle v Opavě a v Salesiánském divadle v Praze.

Štáb nyní musí nabrat sílu na další usilovnou práci a jde se dál….

Už už se začínají připravovat také plakáty a  hudba. Celkově práce zabere  nejméně dalšího půl roku. Producentka Pavla Krečmerová říká: Je to jeden z mých nejkratších projektů…”

Rozhovor s hlavní protagonistkou  Vlastinou Svátkovou 

TM:  Byla pro Vás nutná nějaká taneční průprava pro roli  baletky?

Vlastina: Ano, já jsem se připravovala dosti tvrdě na svou roli. Musela jsem zvládnout některé baletní figury, chodila jsem na lekce s dětmi, takže to pro mě bylo těžké, protože balet je opravdu náročná disciplína. Hodiny a hodiny dřiny. Naštěstí mě choreografka  Natálie Housková, která mě vedla, v mém úsilí opravdu  podpořila.”

TM: Jak vnímáte  Elizabeth,  hlavní hrdinku příběhu? Je Vám jí líto, nebo ji berete jako statečnou ženu?

Vlastina:  „Mně jí líto není, lítost je vlastně povýšený postoj. Já  s ní soucítím, protože  jí rozumím. Mnoho věcí, které hraji, jsem prožila ve svém životě i já. Je mi blízká a interně  ji nazývám ,trdlo Eli´. Snad  každá z nás žen je v určité etapě svého života takové ,trdlo’ a dělá blbosti,  chyby a hloupá rozhodnutí, která  samozřejmě mají nějaký důsledek. Proto si myslím,  že se v tomto příběhu  najde každá žena, která byla kdy  naivní a prožívala svou velkou lásku. Každá, která si  myslela, že je to opravdu ta pravá láska, je-li k ní muž  galantní a dvoří se jí nahání a uhání… , pak je to přesně to pravé. Ale není to tak.”

TM: Znáte nějaké podobné příběhy, které se odehrály ve Vaší blízkosti?

Vlastina:  Já konkrétně žádný takový identický příběh neznám. Když se na to  ale  podíváme s nadhledem a bavíme-li se o domácím násilí či manipulaci nebo  vydírání,  tak  to znám velice dobře. Neděje se to  výjimečně, tohle zná mnoho žen…”

TM: Pokud hovoříme o domácím násilí a spojíme je s profesí baletky, je to rozdíl oproti jiné profesi?  Je těžké vrátit se zpět k tak náročné  práci, po této zlé zkušenosti?

Vlastina: „Nemyslím si, že je to  úplně jiné u baletky, prodavačky či krejčové.  Když  muž týrá  ženu nebo naopak žena týrá muže, tak je to pořád týrání,  a to se podle mého názoru nijak neliší.  Někdy je  návrat k profesi opravdu velice obtížný, ať je spojen  s čímkoliv jiným,  například s těžkou nemocí,   úmrtím v rodině a tak dále. Cokoliv nás může zabrzdit  v povolání a nemůžeme se vrátit. Anebo  je tu vnitřní síla, která nám pomůže znovu naskočit. Takže  opět je to velice individuální  příběh a těžko lze situaci nějak hodnotit.”

TM: Tedy nelze se asi ptát na veselé příhody z natáčení…?

Vlastina: „No, moc veselých příhod z tohoto natáčení zřejmě nebude. Je to opravdu  hodně emoční a složité po všech stránkách. Moje postava se  chvilku z něčeho  dostane a hned spadne do dalšího problému. Ale zároveň je hezké na našem filmu to, že to není  depresivní film, není to jen zlé. ,Můj příběh´ obsahuje i  humor a hlavně naději,  je to takový komplexní film, řekla bych. Jako život.  Velice  reálný a skutečný, ale zároveň neklesne s beznadějí a neutěšenými pocity.”

Děkujeme za rozhovor 

Z natáčení filmu

Štáb při práci

Foto: Johana Střížková, Eva Smolíková

Film Můj příběh”, 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

SE.S.TA připravuje taneční film s TONI LAZNIKEM!

Chcete se na něm podílet i vy ?

Multikulturní umělec Toni Laznik hledá choreografa, tanečníka, nebo dva tanečníky, kteří by se podíleli na tvorbě tanečního filmu v prostorách zámku Žďár nad Sázavou.

Realizace filmu by probíhala formou týdenní až čtrnáctidenní rezidence na zámku, během které by rovnou vznikla konečná podoba včetně střihu. 

Hledáme choreografy, kteří mají zájem se intenzivně podílet na vzniku audiovizuálního díla, zkoumat jeho zákonitosti, možnosti a získat díky tomu nové zkušenosti i finální materiál, který bude plně k dispozici pro jejich prezentaci i jakékoliv další užití, vše je na dohodě. 

Cílem uměleckého procesu není konkrétní užití materiálu, ale tvorba a vznik díla, jeho následná cesta už je otázkou vzájemné domluvy. 

Zbrusu nový taneční film se bude natáčet v kouzelných scenériích zámku Kinských ve Žďáru nad Sázavou

Celý projekt je velmi otevřený a hledá spolupracovníky, kteří se budou chtít aktivně podílet na celé tvorbě a získat díky tomu mimo jiné i možnost pracovat s výjimečnými prostory barokního areálu. 
Na požádání je možné zaslat první vizualizace projektu. Termín a další detaily realizace závisí pouze na dohodě a kapacitách zámku Žďár. 

„Bude tam kamera (základní kamerová technika 4k, světla), budeme tam bydlet (místo ubytovaní přímo v areálu zámku). Budeme na místě vymýšlet příběh, tanec, záběry (otevřená spolupráce s konečným cílem – film), budeme čekat… na světlo (celý film bude sloučením kamery a tance). Budeme oplakávat promarněné chvíle (a hlavně využívat všech daných možností), budeme se v slzách radovat z povedených záběrů (euforie sdílená u společných večeří a snídaní), budeme usínat před monitorem v improvizované střižně… (na zámku zřídíme střižnu, kde budeme společné skládat film), budeme mít z naší práce radost… Garantuji, že se budeme těžce loučit… Garantuji, že zůstaneme parta… A zůstane FILM! To vám garantuji,“ ubezpečuje Toni Laznik

Kdo je Toni Laznik?

Toni Laznik se narodil v Mariboru v Jugoslávii, v devadesátých letech pracoval jako fotograf pro periodika Republika, Fokus, Tribuna či Mladina. Během války v Chorvatsku působil jako asistent kamery pro rakouskou televizi ORF, později jako asistent kamery pro dokumentární film BBC Skotsko. Následně úspěšně vystudoval kameru na pražské FAMU. Během studia pracoval na několika úspěšných projektech, například na filmu Jana Cvitkoviče „Kruh i mleko“ (Chléb a mléko), který získal na festivalu v Benátkách Zlatého lva v sekci Nová teritoria. V roce 2003 pracoval na dokumentárním seriálu „Vsi smo ljudje…“ (Všichni jsme lidé), v letech 2005 až 2006 natáčel making of z natáčení filmu „Hannibal – Zrození”. V dalších letech pracoval zejména pro české televizní projekty. Kromě řady dalších projektů, na kterých se podílel, také o filmové tvorbě přednáší. Hovoří pěti jazyky (česky, anglicky, německy, slovinsky a srbochorvatsky).

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou i spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.”

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss” v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Vzniká nový film, zapojit se můžete i vy!

Podpoříte rodinnou komedii z české produkce?

Vzniká nový celovečerní film Jak se moří revizoři. Zapojit se můžete i vy!

Že už jste dlouhou dobu na televizních obrazovkách neviděli pořádnou filmovou „oddychovku“ z české produkce? My také ne! Ambice na úspěšnou rodinnou komedii má titul scenáristky a režisérky v jedné osobě Evy Toulové. Ta díky svému mládí do snímku vložila svěží a neotřelý pohled na svět a hravě vykreslila postavy, se kterými se v mžiku všichni ztotožníte. A do toho se skvěle pobavíte!

Jak se moří revizoři. Tak se jmenuje právě se rodící zábavná komedie o obyčejné rodince z maloměsta. Budete se až divit, jak se její členové nebezpečně podobají vám a vašemu okolí. Syn Marko spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží ve vysněné kariéře kriminálníka. Dcera Karin je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci naráz a posouváním hranic, co všechno muži vydrží. Matka Klára zase ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem, a i přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy.

Už teď je jisté, že kromě svižného scénáře film nabídne i atraktivní herecké obsazení, které známými jmény opravdu nešetří. Hlavní postavy ztvárnila jedna z našich nejpopulárnějších hereček Dana Morávková, jejího manžela Petr Batěk. Rodinku Malých doplní známý seriálový herec Ladislav Ondřej a Miša Tomešová. Půvabnou dívku, která bude svádět Petra Baťka, si zahrála krásná Anna Kulovaná. A i v mini roličkách uvidíte populární osobnosti, mezi nimiž je i modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Každý, kdo by chtěl vznik snímku podpořit, ať navštíví stránky Startovače. Za odměnu tvůrci nabízejí řadu originálních filmových dárků.

ODKAZ:

https://www.startovac.cz/projekty/jak-se-mori-revizori/

Taneční magazín

Světlo pro dobrou věc

Mladá populární herečka Denisa Pfauserová, známá z divadel, filmů i televizních seriálů nás všechny zve na dobročinnou akci.

Velmi ráda bych vás co nejvíce pozvala na hezkou a milou akci „Řeka přání“, kterou pořádá nadace „Letní dům“. Ta probíhá ve čtvrtek 23.listopadu od sedmnácté hodiny. Kde? Na pražské Malé Straně v Cihelné ulici, poblíž řeky Vltavy, necelé dvě stovky metrů od stanice metra trasy A Malostranská.

Řeka přání“ je happening pro veřejnost, při níž si lidé zakoupí lampiónek se svíčkou a lístečkem s přáním některého z dětí z dětských domovů. Ten pak pošle po vodě a pomyslně se tím ono přání splní, navíc je to i hezká romantická podívaná. Příspěvek pak poputuje přímo nadaci Letní dům, se kterou jsem nedávno začala spolupracovat. Každý vypuštěný lampion zaplatí třicet minut práce sociálního pracovníka „Letního domu“ v rodině ohrožené sociálním vyloučením. Stručně řečeno, v „ Letním domě“ se starají o to, aby děti z dětských domovů prožily hezké dětství, na světě se jim líbilo a po opuštění domova se uměly začlenit do společnosti, ale nejlíp, aby se do něj vůbec nedostaly . A pomáhají jejich rodičům tomu předejít. Idea nadace se mi moc líbí a věřím, že má smysl, a proto bych byla moc ráda, aby se její existence více dostala do povědomí lidí. A tady je naše možnost pomoci.

Co vás tam čeká? Živá projekce na budovu, ohnivá show skupiny „Hypnotica“, divadlo „Toy Machine“, jazzová hudba v provedení „HAMM“, lampiónová benefice i občerstvení. Více se můžete dozvědět na http://www.letnidum.cz/letni-dum.

Účast zatím potvrdili mí kolegové herci, převážné z pražské „Ypsilonky“ i hudebníci jako: Petr Vacek, Pavel Nový, Jitka Sedláčková, Jan Hrušínský, Miluše Šplechtová, Miroslav Šimůnek, Miroslav Etzler, Monika Zoubková, Václav Jílek, Felix Slováček ml., Barbora Jánová, Lenka Krobotová, Ondřej Kavan, Hynek Chmelař, Michal Kern, Martin Sitta, Jitka Ježková, Marek Němec a těšit se můžete i na další.


Pokud Vám to časově vyjde, budu velmi vděčná. Těším se na setkání na Malé Straně na břehu Vltavy.

Obrázky: LETNÍ DŮM
Denisa Pfauserová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Ve Věčnosti

Experimentální taneční film, tančí Oliver Plačko, režisér Ľubomír Rechtorík

 

Experimentální taneční film In Aertum (Ve Věčnosti) je prologem k seriálu WeMakeThem.

Režisér Ľubomír Rechtorík, slovenský fotograf, se primárně věnuje fashion fotografiím, vizuálním kampaním a moodovým fotografiím. Kromě toho patří k jeho silným stránkám tvorba scénářů. Svou činnost často  propojuje s poznatky z psychologie a filozofie. Klade divákům otázky, ale současně jim nechává prostor k zamyšlení.

Ľubomír Rechtorík  říká: „In Aertum je experimentální taneční film, který vznikl úplnou improvizací. Na začátku jsme neměli žádné konkrétní téma.Většina natočených klipů vznikla prostřednictvím kreativního procesu nazývaného Flow.  Tento přístup způsobil, že příběh filmu vznikl vlastně sám v době natáčení. Jednotlivé část příběhu jsme uspořádali, spojili do jednoho celku a tím vznikla struktura filmu. Všechny taneční části jsou v původní rychlosti, nebylo s nimi nijak manipulováno. Navzdory tomu, že v tomto filmu vidíme konkrétní příběh, nechceme ho sdělit divákům, necháváme  diváka, aby si našel  ve filmu svůj vlastní příběh.

Co se týče  technické stránky, jde tu o spojení pohybů lidského těla a pohybů kamery. V hlavních rolích se postupně objevují tanečníci současného tance. Jedním z cílů projektu je  zpopularizování tanečníků současného tance a zvýšení zájmu o tanec zvaný contemporary. Z tohoto vychází celá filozofie.  Téma, hudba, tanečníci a místa  jsou vybírané dopředu, ale samotný děj vzniká až během natáčení – tedy contemporary. Jedná se o kreativní proces, který se skládá hlavně z improvizace. Tanečník improvizuje a s ním i kameraman a režisér.“

Hlavní postavou Prologu In Aeternum je Oliver Plačko, který se současnému tanci věnuje od roku 2007. Začal na Slovensku v Banskej Bystrici a pokračoval v Rakousku na Anton Bruckner Privatuniversitat v Linzi. Po tu dobu spolupracoval s různými tanečníky z předních světových souborů. Ze známé izraelské Batsheva Dance Company to byl Eldad Ben Sasson, z William Forsythe Company sídlící ve Frankfurtu Regina van Berkel a z anglické DV8 potom Gabriel Castillo. Půl roku působil  Oliver i v německém souboru  Wee dance v Gerhart-Hauptmann Theater. V současné do bě rozvíjí vlastní  pohybový slovník, ve kterém často čerpá i z hip-hopu. Právě toto je styl, kterým jeho cesta začala.

In Aeternum je video dvou lidí. Seriál WeMakeThem je však o mnoha lidech. Oliver Plačko je jednou ze stálých tváří, ale tanečníci se budou v jednotlivých dílech měnit. Následuje oficiální Intro a první epizoda, na které se podílí i talentovaný kameraman Matej Andraško z AND production.

Více na:

instagram.com/rechtoriks– Ľubomír Rechtorík

instagram.com/oliver_placko – Oliver Plačko

instagram.com/and.production – Matej Andraško

Taneční magazín

Velký talent se slovenskými kořeny

Mistr světa v moderním tanci show dance Marek Křenek napsal pro TANEČNÍ MAGAZÍN o svém nástupci a skoro jmenovci Markovi Pisanu. O jeho mamince se více dozvíte v rozhovoru na pravé straně TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Čerstvý oslavenec Marek Pisanu se narodil 11.září 2003 (tedy přesně dva roky poté co po leteckém teroristickém atentátu na dva mrakodrapy v New Yorku). Už odmalička byl velice živý a hravý. Dost brzy začal chodit i mluvit. „Já jsem se vrátila do práce – do školy. Tam jsem učila a pracovala jako choreografka. Marka jsem vodila s sebou. Byl hodně aktivní a k mému velkému překvapení okamžitě zkoušel pohyby a kroky, které viděl u mladých tanečníků. Byl hodně fascinován hudbou a to jakéhokoli žánru. Vše pečlivě opakoval a nenechal se ničím odradit,“ vzpomíná maminka Darina Mlynarčíková, bývalá slovenská vrcholová sportovní gymnastka, později tanečnice, dnes choreografka a učitelka moderního tance.

Maminka Darina sama původně nechtěla, aby Marek začal tančit. A už vůbec ne, aby se toto stalo jeho prvořadou aktivitou. Velice dobře totiž věděla, jaká je to dřina a kterak je sláva vrtkavou záležitostí. Navíc, nemluvě o zdravotních problémech, které přicházejí u lidí v této branži.

Jenomže Marek si nedal říci. A jeho maminka nevěděla, co dělat. Myslela si, že to Marka časem přejde. Ale mýlila se! Už jako čtyřletý zvládal základní přemety a piruety. Jeho životní rozhodnutí už se nedalo ovlivnit. Byl muzikální, při tréninku pozorný, pečlivý, pracovitý a v soukromí čestný. V šesti letech už uměl arabersprung (pro méně znalé: hvězdu bez pomoci rukou) a rychlý přemet vzad zvaný flik-flak. V tomto věku měl kromě jiného nastudovanou choreografii „Robocop“ a jako mladičký tanečník začínal soutěžit. Jeho vzorem se stal jeho kamarád, bývalý mistr světa z roku 1996 Marek Křenek.

Ze začátku soutěžil za Slovensko, odkud pochází jeho matka. Později pak za Itálii, konkrétně za ostrov Sardinii, kde se narodil a kde také žije. A jak se říká – jablko nepadne daleko od stromu. A tak tento cílevědomý kluk začínal sbírat úspěchy jeden za druhým. V roce 2011 už jako sedmiletý vyhrál ME a tak to šlo rok po roce. Nedal se opravdu ničím odradit, ani nikým ovlivnit. Ani únavou ani bolestmi, které souvisí s touto pohybovou aktivitou. Jiné děti si v jeho věku hrály venku nebo u moře. Avšak Marek tvrdě trénoval v tanečním sále. Dokonce i po tréninku, cestou domů zkoušel skoky, piruety či jeho oblíbenou akrobacii. A když ho mamka napomenula, aby si odpočinul a přestal s tím, odpověděl pořád to jeho stejné a tradiční: „Už jenom jednou, mami, už jenom jednou.“ Kolikrát, když ho jeho matka přišla zkontrolovat jestli už spí, přistihla ho při tom, že v dětském pokoji ještě potají zkouší různé taneční kreace nebo skoky, které byly pro jeho mladičký věk naprosto nadčasové. Tento kluk byl téměř neunavitelný. Ve škole se učil výborně, doma byl poslušný a věnoval se svým mladším sourozencům – dvojčatům Michaelu a Danielovi. V deseti letech mu bylo nabídnuto studium na Státní taneční konzervatoři, která patří pod slavné divadlo „La Scalla“. Nastoupit tam byl ale problém, protože Marek žije na Sardinii a tato škola se nachází ve vnitrozemí Itálie – v Miláně.

Léta letí a dnes je již čtrnáctiletý mladík Marek držitelem mnoha národních, evropských i světových prvenství i titulů. K jeho kariéře patří také účast v televizní soutěži „Itálie má talent“. Má za sebou mnoho televizních pořadů,charitativních vystoupení či rozhovorů v italském tisku. Tento dospívající chlapec se veze v rychlém vlaku plném překvapení. Skromnosti a píli ho již dnes nikdo nemusí učit. A Marek zdaleka nemíní svou nastartovanou kariéru ukončit.

Marek hovoří hned několika jazyky. Konkrétně italsky, slovensky, anglicky a sardsky. K jeho dalším aktivním zájmům patří fotbal, film, gymnastika, hudba a cestování.

SEZNAM ÚSPĚCHŮ MARKA PISANU:

SHOW DANCE :

Mistrovství Itálie

2008 až 2017: 1.místo

Mistrovství Evropy

2010: 2.místo

2011: 1.místo

2012: 1.místo

2013: 1.místo

Mistrovství světa

2012: 1.místo

2013: 1.místo

2014: 1.místo

2015: 1.místo

MODERN CONTEMPORARY:

Mistrovství Itálie

2011 až 2017: 1.místo

Mistrovství Evropy

2016: 2.místo

2017: 2.místo

Mistrovství světa

2016: 2.místo

JAZZ DANCE:

Mistrovství Itálie

2016: 1.místo

Mistrovství Evropy

2016: 2.místo

Mistrovství světa

2016: 2.místo

DISCO DANCE:

Mistrovství Itálie

2013 až 2016: 1.místo

Mistrovství Evropy

2015: 2.místo

2016: 2.místo

Mistrovství světa

2014: 1.místo

2015: 2.místo

2016: 1.místo

2017: 1.místo

Foto: archiv Dariny Mlynarčíkové

Text: Marek Křenek

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Dlouho, dlouho spím

Když vás nějaký divadelní kus uspí, tak to většinou bývá pro divadlo jako takové nepříliš lichotivé. Když se však na pódiu hraje o spánku, narkolepsii i legendární mýtické postavičce “Sandmanovi”, tak ke spánku máte blízko – i přes vysokou kvalitu a uměleckou úroveň představení.

Přesná polovina května přinesla v experimentálním divadelním prostoru NoD při klubu Roxy premiéru Lindy Duškové a jejího kolektivu pod názvem „Sandman“. Šlo vskutku o pozoruhodné představení. Námětem i formou.

Kdo to je Sandman? Jeho kořeny bychom nalezli v romantické povídce Ernesta Theodora Amadea Hoffmanna „Der Sandmann“. Je v ní popisován jako zlověstná postavička písečného mužíka. Jeho určité charakteristické motivy si vypůjčil i legendární dánský pohádkář Hans Christian Andersen. V jeho dílech se však jedná o kladnou postavičku skřítka Oleho. V českých překladech jeho děl nazvanou „Ole Zavřiočka“. Ten pomocí kouzelného písku uspává děti a těm hodným, které nezlobily, přináší příjemné sny. Naopak ty zlobivé nechává spát dlouho a tvrdě, aby nerušily rodiče.

V novodobější historii na Hoffmanna a Andersena navázal v roce 1959 východoněmecký loutkář a animátor Gerhard Behrend. Ten vytvořil figurku s bradkou, zdrobněle nazývanou „Unser Sandmännchen“. Ta uváděla dětské pořady ve východoněmecké televizi. Obdobně jako český „Večerníček“. Pro velký ohlas si pak tyto pořady převzala do repertoáru i západoněmecká televizní stanice ARD. Titulní melodie tohoto seriálu byla použita v českém filmu Tomáše Vorla „Pražská pětka“ , konkrétně u povídky „Skřítek“.

V moderní historii se „Sandman“ objevuje v hraných filmech „Sandman – Muž z pohádky” režiséra Nico Hofmana, ale i hraných filmech Petera Liusiho. Vznikly i dva animované filmy pod totožným názvem „The Sandman“. Ten starší natočil Paul Berry roku 1991 a ten modernější bratři Qayové v roce 2000. Tato mýtická postavička je však stále legendární díky komiksové sérii Neila Gaimana a Stana Leeho. V českých pohádkách v televizi a rozhlase se jeho vzor zobrazoval prostřednictvím televizního „Hajáska“ a rádiového „Hajaji“, který měl dokonce v Kodani svého strýčka „Ole Zavřiočka“.

 

Linda Dušková při svém režijním uchopení Sandmana vycházela spíše z komiksové polohy. Linda však byla, kromě režie, navíc scenáristkou celého nezvyklého představení, které diváky nejen vtáhlo do světa snů, představ a úniků, ale i nabudilo k přemýšlení. Z celé autorské inscenace vyčníval, vtip, nadhled, ale zároveň i nenásilná touha převést diváka někam jinam. Do světa fantazie, nadhledu i pohádkových rozměrů. K tomu velice citlivě napomáhala dramaturgie Natálie Preslové, ale rovněž spíše jednoduší (avšak úderná) scéna Adriany Černé, světelný design Lukáše Jíry a hudební dramaturgie Vojtěcha Vávry. Za zvláštní zmínku stojí pohybová spolupráce Pavola Kršiaka. Pro diváka je na první pohled markantní, že k jejímu zrodu docházelo v symbióze s režisérkou Lindou Duškovou.

Herecké výkony bych v tomto případě hodnotil spíše jako týmovou práci. Nechci tím ani omylem naznačit uniformní šeď, či nevýraznost. Naopak, promyšlenou režijní práci, kde každá postava pečlivě zapadala do soukolí celé inscenace. Kateřina Dvořáková s Hedvikou Řezáčovou, stejně jako jejich mužské protějšky Pavel Neškudla a Valentin Verdure vytvořili sdělný, kompaktní tým, který měl tah na branku. A uměl i branky vsítit! Místy vynikala Hedvika Řezáčová, ale nikdy ne na úkor celkového dojmu. Ačkoli nešlo o ryze taneční produkci, herci se zde ukázali jako pohybově zdatní. A chvílemi až akrobatickým směrem.

I když někdy býváme k autorským projektům zdrženliví či kritičtí, „Sandman“ Lindy Duškové si zaslouží pouze chválu. Režisérka prokázala, že byla osobitou i vnímavou žačkou Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky a že ne nadarmo uspěla i na velice náročné divadelní scéně ve Francii.

 

MICHAL STEIN

Foto: NoD

TANEČNÍ MAGAZÍN