Film Gabriely Soukalové sbírá úspěchy

„Pravda se pořád vyplatí“ oslovuje diváky

Film od režiséra Petra Větrovského si po prvním víkendu získal solidní návštěvnost 7 tisíc diváků, což je jasným signálem, že příběh Gabriely Soukalové zaujal a získává pozornost publika. Tento úspěch mu zajistil titul pátého nejhranějšího filmu v České republice, přičemž zaujal především v konkurenci hraných filmů.

Režisér Petr Větrovský dokázal vykreslit příběh Gabriely Soukalové s empatií a citlivostí, což divákům umožňuje vcítit se do její situace a prožívat s ní její úspěchy i neúspěchy. To všechno přispívá k tomu, že film získává pozitivní ohlasy a stává se jedním z nejžádanějších snímků v kinech.

Gabriela Soukalová je ve třetině svého turné s názvem „Noc s legendou“. Toto cestování ji zavedlo do různých měst České republiky, kde diváci nejen sledují promítání filmu, ale také mají možnost se osobně potkat s Gabrielou. Sály jsou vždy zaplněné po okraj a na konci každého promítání diváci srdečně tleskají ve stoje.

Jedinečnou atmosféru autogramiád tvoří osobní setkání diváků s Gabrielou Soukalovou, které i někdy vyvolává silné emoce. Mnozí z přítomných se nechávají unést slzami, když vyjadřují svou vděčnost za to, jak Gábina otevřeně hovoří o poruchách příjmu potravy a jak se stala pro ně inspirací a vzorem ve sportu.

Na otázku „Tak co, Gábi, jak se cítíš?“ odpověděla Gabriela se slzami v očích: „Já nemůžu, ani já nevím, co na to říct, prostě jsem strašně vděčná, že ten film je a že ti lidé mají takovéhle reakce.“

„Musím říct, že to bylo úplně fantastický, mockrát vám všem děkuju, že jste přišli. A doufám, že jste si z kina odnesli hezký zážitek a vzhledem k tomu, jak jste říkali, že jste nadšení, tak mě to úplně nabilo. Já vám moc děkuju, strašně si toho vážím,“ uvedla Gabriela Soukalová na jedné z autogramiád.

Film „Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí“ není jen o sportovní kariéře Gabriely Soukalové, ale také o jejím lidském příběhu, který oslovuje diváky různými způsoby. S ohlasy, které film získává, lze jednoznačně říci, že jeho úspěch nezůstane jen u prvního víkendu v kinech, ale bude pokračovat i nadále.

Klára Duháčková    

pro Taneční magazín                        

Přichází jeden z nejvíce očekávaných sportovních filmů tohoto roku

„Pravda se pořád vyplatí“ odhaluje tvář odvážné biatlonistky Gabriely Soukalové

Nadcházející film o biatlonistce Gabriele Soukalové slibuje být jedním z nejvíce očekávaných sportovních filmů tohoto roku. Tento inspirativní příběh vypráví o životě a kariéře jedné z nejúspěšnějších biatlonistek v historii Gabriele Soukalové. Nejenže oslavuje úspěchy na světové scéně, ale také představuje inspirativní příklad odhodlání, překážek, disciplíny a vytrvalosti.

Film se představuje v nové ukázce

p>

V připravovaném filmu o životě Gabriely Soukalové, který nám přinese režisér Petr Větrovský, se diváci mohou těšit na emotivní vzpomínky a komentáře nejen od legendární biatlonistky samotné, ale také od jejích kolegů z prostředí biatlonu, včetně Ondřeje Moravce, Michala Krčmáře nebo Ondřeje Rybáře. Ti nám přiblíží její nekonečnou sílu a odhodlání, ale také chvíle, kdy Gabriela čelila pádům a překážkám jak v osobním životě, tak v její kariéře na cestě k vrcholu.

Režisér Petr Větrovský odhalí temné stránky jejího osobního života, zejména vztah s Petrem Koukalem, který představoval zdroj bolesti „Vlastně nepochopitelný pro mě bylo, když byla na úplným vrcholu, tak spadla na úplný dno.’‘ vypráví Ondřej Moravec. Film zdůrazňuje chvíle, kdy se Gabriela potýkala s emocionálními ranami a bojovala s temnotou, která ji vedla na samotné dno „Její pád přišel, když šla do vztahu s Petrem Koukalem,“ říká Krčmář, který se účastnil natáčení. „Myslím, že to je i krásně vidět, že prostě po nějaké chvíli, kdy žila s Petrem, šla i výkonnostně dolů.“

Trenér mužského týmu ČR Ondřej Rybář se k danému tématu vyjádřil slovy: „Nechci být žádný soudce v tomhle tom, ale myslím si, že její pád v kariéře byl její vztah, kdy prostě trefila na člověka, který díky ní se chtěl zviditelnit.

Tento film o Gabriele Soukalové slibuje nejen dramatický příběh o jejích sportovních úspěších, ale také pohled do života jedné z nejvýznamnějších osobností v historii biatlonu. „Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí“ není jen filmem pro fanoušky biatlonu. Je to příběh o odvaze, touze a vůli k vítězství, který osloví srdce každého diváka v kinech už od 7. března 2024.

 

Klára Duháčková

pro Taneční magazín

Jagna, nominovaná na Oscara, přichází do českých kin

Jagna by měla být součástí učebnic

Nejnovější dílo režisérů Doroty Kobiely Welchman a Hugha Welchmana přichází do českých kin!  Ikonický film ‚S láskou Vincent‘ pochází z dílny stejných autorů. Jagna je příběh vycházející z předlohy románu ‚Sedláci‘ od polského autora Wladyslawa Stanislawa Reymonta, za který autor  získal Nobelovu cenu.

Příběh  Jagna nás zavádí do polské vesnice na přelomu 19. století, vidíme zde sociální rozpory mezi velkostatkáři a rolníky, milostný příběh lásky i nenávisti a vše, co společnost  tehdy tvarovalo, jejich tradice i víra.

Jagna sice patří do minulého století, je to prostinký příběh, ale  je stále živý a věčně bude. Mění se doba, technika a vynálezy kolem nás, ale lidské povahy zůstávají stále stejné. Že je upalování čarodějnic dávná minulost? Kdepak. Lidé se nezměnili. Ženy závidí Jagně krásu a mládi, sexualitu. Bohatství. Muži po ní touží. Mocní muži. Otec i syn. Každý má své vlastní zájmy. Jagna je citlivá duše a touží i po uměleckém sebevyjádření. Ale tohle mezi primitivními lidmi na vesnici není zkrátka možné. Jagna je jiná a příliš si s ostatními nerozumí. Je vstřícná, milá, hodná, ale svobodomyslná, toužící po lásce. To se netoleruje.

Přeneseme-li se v čase …. příběh je stále aktuální. Je aktuální několik tisíc let. Věčné lidské povahy, které rády klamou sebe samotné a někoho obviňují za své vlastní problémy.  Znáte také rčení typu: „Za to můžeš ty, že nemám partnera! Za to můžou tvoje fotky, tvoje postava, to, že jsi dědila a já ne, měla jsi štěstí a já ne….. můj muž za tebou běhal, ty feno, za to můžeš ty…“

Láska a nenávist, rodina, rozporuplné zájmy a tradice. Člověk, který se nechce přizpůsobit tomu, co považuje za faleš a lež a tradice odmítá. Umělecky založený člověk. Citlivý člověk.   Život je svoboda! Ale je??  Byla někdy svoboda? Proč nás i v dnešní době, stejně jako kdysi, někdo odsuzuje, že si oblečeme více barevné oblečení? To přece není tradiční.  Že má žena krátkou sukni? Lesklé punčocháče? Vyjde namalovaná? Je to přece coura a všechno zlé jí patří, samozřejmě  i smrt, možná i to je málo. Ještě je tu mučení a zneuctění. Že dotyčná touží po lásce, co potrvá věky, když  je jí  právě 16 let? Za to ji starší dámy odsuzují, zejména pak ty,  které byly ve svém chování stejné, anebo mnohem horší.  Jsme  tedy svobodní??

Právě za svou svobodomyslnost Jagna platí vysokou daň. Může udělat cokoliv, je to úplně jedno. Každý ji odsoudí, každý ji pošpiní, neustále se dostává do řečí, lidé ji sledují,  vymýšlí a domýšlí si povídačky, ale v houfu jsou silní. Jenže Jagna stojí sama.

Příběh Jagna otevírá také otázku mezi mužem a ženou.   Většina mužů se cítí žít v patriarchátu a všechno je jim dovoleno, u nich je každé chování v pořádku. Jagnin milenec Antek ničí i svou rodinu, svou ženu (Hanku) a své děti. Žena má samozřejmě běžně  tolerovat jakékoliv špatné chování muže.  Tak  je  to v pořádku. Rozmazlený Antek si lebedí v ponižování obou žen. Nestará se o nic, než o své zájmy, majetek, sex,  pýchu.  Antkova  žena Hanka nenávidí Jagnu. Na svého muže  Hanka nedosáhne. Potřebuje ho. Potřebuje, aby se staral o děti.  Jemu je ochotná odpustit.  Ale Jagnu obviňuje za své ponižování.  Potřebuje, aby Jagna z jejich životů zmizela. Jagna  nemá v primitivní  společnosti zastání, je snadnější oběť a už se nad ní stahují mračna.

Mnozí muži jsou mocní, lační po krásné dívce, slibují jí  modré z nebe, ale vlastně ji klidně  nechají zemřít, nechají ji utlouct za svoji vlastní vinu a necítí žádné výčitky svědomí. Naopak. Cítí, že se chovali spravedlivě. Cítí, že konali svou povinnost. Chránili přece svou rodinu, vesnici,  tradici,  chovali se správně, ano. Je úplně jedno, že žena, která je milovala,  zemře strašlivou a potupnou smrtí, anebo je jinak odsouzena, to nevadí. Vždyť to stejně byla jen poběhlice a brzy se na ni zapomene. Mnohé ženy v současné době prožívají to samé. Pokud jsou atraktivní, točí se kolem nich různé zájmy různých charakterů. Navíc těmto mužům zpočátku ženy věří a milují je. Jenže pokud dotyčná prozře, bývá už na  všechno pozdě. Zůstane jí jen zklamání, smutek, zoufalství. Ta tam je láska a víra v život, kterou v sobě nosila. A teď přichází právě ta správná doba pro pomstu. Teď  zlostné ženy cítí, že se mohou mstít…. To přesně se stalo nebohé Jagně. Možná, kdyby se rychle přizpůsobila, bylo by vše jinak.  Jenže Jagna byla citlivá. Její zraněné city potřebovaly chvíli klid, potřebovala se ze svého neštěstí dostat. Pro toto  ale nedočkaví muži toužící po sexu či majetku  neměli žádné pochopení. A pokud se i našel někdo, kdo to s ní myslel upřímně, byl v takové společnosti bezmocný a směšný.

Citově zraněný člověk si ani neuvědomuje, jaké emoce cloumají s lidmi okolo něj,  vidí jen svou bolest a je mu jedno, že přijde o majetek. Jagně je to také jedno.  Jenže ani to nestačí. Čas hladových vlků přichází, když je oběť oslabená… A je třeba najít viníka, který může za bídu, počasí, neštěstí ve vesnici… Že to není možné?? Že to patří do jiných století? Vůbec ne.

Znám příběh podobné ženy ze současnosti, která tvrdě pracovala, ale její sousedé ji věčně uráželi  slovy, že nic neumí, je hloupá. Cokoliv dotyčná udělala, obrátilo se proti ní. Hloupá, dlouhonohá blondýna, která nemůže nic umět, jen kroutit zadkem. Přesně jako Jagna. Jak hárající fena. Umí jen jedno.  Vše má zadarmo, muži jí všechno dají, přijde k hotovému, nic nemusí, nic nedělá.  Její práce je nic. Její umělecká činnost je zábava, proto dobře vypadá a je třeba ji za to  trestat.  Je třeba ji fackovat, kopat na ulici. Ještě lépe – polít ji kyselinou, ať pozná bolest,  ať zahyne její syn,  ať konečně pozná bolest. Atˇ hnije v hrobě, jako její nemocná matka, to jí patří. Ať si poláme nohy, ať nevidí…. Zvláštní? Jiná doba? Ne. To je 21. století, lidé v panelových domech, kdy jeden velký činžák je vlastně taková jedna vesnice.  Je to pořád stejné. Vztahy s muži byly u dotyčné ženy velice podobné jako u Jagny. Vztah s nejbližší rodinou, vlastní sestrou, byl ten  samý jako Jagna a Hanka. Hanka Jagně  vyčítala rozmazlenost, vždy přijde k hotovému, nic nemusí. Je to pořád stejné.  Vlastně ani nevěřím, že se situace  kdy změní.

Po rozhovoru s tvůrci filmu, prý až 40 procent žen se setká s obdobným osudem a čelí podobným zlobám a nařčením. Jagna by ve školních osnovách (předmět literatura či psychologie)  jistě zaujímala své pevné místo.

Jsem vděčná tvůrcům Jagny, že vytvořili dokument o naší době. Bohužel, je to jen dokument, který zřejmě nepomůže k prozření společnosti a nějaké změně.

Už si živě dokáži představit, jak nadšení mladí  pánové v kině křičí: „Dej jí co proto! Zmlať ji za všechno, pořádně, couru jednu!“ A dívky: „To jí patří, byla to fena!“ A starší generace: „No, jistě. Tak měla mít rozum, vždyť to bylo tele, zajímal ji jen sex, nic víc. Tak co čekala?“

Doporučila bych  Jagnu coby povinnou školní četbu či povinný film.  Každý by si mohl ve své duši rozebrat, jaký má charakter. Zda touží po násilí, trestání nevinných obětí, zda je pomluv chtivý, majetku lačný, či zda má ve svém nitru i něco jiného, třeba svobodu, cit, či vůbec schopnost nechat ostatní žít jejich vlastní životy, na což mají plné právo.

Také režisérka DK Welchman byla v životě několikrát nespravedlivě obviněna a dobře ví, jaké to je. Říká: „S Jagnou jsem se opravdu ztotožnila, opravdu jsem s ní soucítila. Jako by mě volala. A tento film je odpovědí na její volání. Všude jsou ženy, které se setkávají s dvojím metrem, a to především, co se týká sexu. Dnes internet a sociální sítě přišly s mnoha dalšími nástroji sloužící ke stalkování, hanění, šikanování a zneužívání mladých žen. “ A dále pokračuje: „Pokud jde o násilí a sexuální scény, museli jsme být opatrní, v knize je fyzické násilí součástí každodenního života. Svět, ve kterém postavy tehdy žily, byl drsnější a násilnější než ten, ve kterém žijeme my, ale lidé tehdy  nic jiného neznali. Chtěli jsme, aby se  k filmu dostalo také tanagerské publikum. Chtěli jsme, aby byl film mládeži přístupný, proto jsme ukázali násilí jen tam, kde je dějotvorné.“

Hlavní představitelka Jagny, Kamila Urzedowska, je mimořádně krásná, lidé si o ní vytvářejí domněnky a chtějí ji tím definovat, což je činí závistivými a majetnickými. Ona sama musí bojovat, aby se definovala tak, jak chce. Je jakousi Jagnou 21. století,  protože rozumí boji své postavy z 19. století a zasazuje jej do dnešního kontextu.“

„Film je animovaný, ale všechny postavy hrají herci. Hráli buď v kulisách, postavených do podoby skutečných lokací,  anebo před green screenem,  do kterých  byly v postprodukci vloženy matné obrazy spolu s počítačem generovanou animací.“

„Záběry z natáčení sloužily jako reference pro animátory malby. Ti vzali tyto záběry a přemalovali je s ohledem na referenční malby, které přenesli na plátno.“

„Na malbách pracovalo celkem sto umělců. Při natáčení jsme přežili globální pandemii, válku na Ukrajině, kde mělo pracovat  třicet procent našich  animátorů a obrovskou inflaci. Všechny tyto elementy ovlivnily původní filmový rozpočet a natáčecí plán. Pandemie zkomplikovala najímání malířů, pracovali jsme za přísných hygienických opatření, velké davové scény se musely odložit o rok.  Po vypuknutí války se studio na půl roku uzavřelo, podařilo se nám evakuovat většinu animátorek do našeho studia do Polska, ale válka měla na naši práci dopad“, uzavírá režisérka DK Welchman.

Slavnostní premiéra filmu proběhla v Praze 6. listopadu. Režisér Hugh Welchman spolu s představitelem antihrdiny Antka, Cezarym Lukaszewiczem, dorazili do Prahy v rámci festivalu 3KinoFest.

Cezary Lukaszewicz je ve skutečnosti velice milý, úsměvný, přívětivý a nikdy byste neřekli, že vůbec dokázal Antka ztvárnit. On sám se své postavě trošku usmívá, ale rozhodně chápe problém žen a „lidskosti“, která je ve snímku  tak dobře viditelná.

Hugh Welchman a Cezary Lukaszewicz v Praze během premiéry Jagny  na festivalu 3KinoFest

Cezary Lukaszewicz – „Lidskost“, to je podstatné….

Animátoři 

Tisková konference, Hugh Welchman a Cezary Lukaszewicz,  představitelka Bohemia Motion Pictures

Jagna vstupuje  na plátna českých kin 9. listopadu 2023. Do české distribuce jej uvádí Bohemia Motion Pictures.

Napíšeme-li o Jagně, že  je to film o násilí, bitkách, tanci, radosti ze života, sexu, mnoho mladých lidí se jistě pohrne do kin. Tedy, diváku, vyber si, zda Tě Jagna nechá lhostejným, zda se jenom budeš dobře bavit anebo se hluboce a navždy dotkne Tvého srdce.

Text a foto: Eva Smolíková

Trailer: Bohemia Motion Pictures

 

Taneční magazín

Švandovo divadlo otevře Tvůrčí dům Elišky Peškové

Nový prostor pro živé umění i sousedská setkávání

Na pražském Smíchově se po prázdninách otevře Tvůrčí dům Elišky Peškové pojmenovaný po mimořádné osobnosti české kulturní historie. Eliška Pešková byla herečkou, ale i vzdělanou autorkou, překladatelkou, hereckou pedagožkou, činorodou podnikatelkou a divadelní manažerkou, manželkou Pavla Švandy ze Semčic, s nímž stála u zrodu Švandova divadla. Nově zrekonstruovaný dům nacházející se v ulici Elišky Peškové č. 333/7 nabídne veřejnosti multifunkční sál, hudební a divadelní zkušebny i sdílenou krejčovskou a truhlářskou dílnu. Návštěvníkům bude sloužit i klubovna se samoobslužnou kavárnou, klidný dvůr s posezením a další prostory vybízející k vlastní tvorbě či k setkání se sousedy.

Nové tvůrčí centrum vzniklo díky spolupráci Švandova divadla s MČ Praha 5, která projekt významným způsobem podpořila a budovu zcela zrekonstruovala. Slavnostní otevření se uskuteční 16. září a bude při něm možné vidět a zažít aktivity, které se tu v sezóně 2023/24 chystají. Akce bude zároveň spojena se Dnem otevřených dveří v nedalekém Švandově divadle. Ještě před tím ale Tvůrčí dům vyhlašuje soutěž určenou pro studenty uměleckých škol na výtvarné ztvárnění volné vstupní plochy do vnitřního traktu budovy.

V hledišti i na jevišti

„Stejně jako v minulosti Eliška Pešková, i my chceme svou nabídkou obsáhnout mnoho uměleckých oborů, inspirovat, probouzet nadšení a vzdělávat,“ uvádí Vojtěch Nejedlý, ředitel Tvůrčího domu Elišky Peškové. „Nově zrekonstruovaný dům s krásným dvorním prostorem a silným geniem loci tak otevřeme nejen profesionálním umělcům a souborům, ale hlavně amatérům – zvědavcům, nadšencům i lidem toužícím po společně sdílených zážitcích. Budeme tu pro děti, studenty uměleckých oborů, rodiny i seniory. Ti všichni se u nás budou moci na programu zároveň sami podílet,“ říká Vojtěch Nejedlý.

„Chceme se přihlásit k historii Smíchova a jeho kultuře. Zároveň navazujeme i na bezmála dvacetiletou historii pořádání kreativních workshopů v jen pár kroků vzdáleném Švandově divadle, s jehož zázemím a renomé zůstáváme přirozeně propojeni,“ dodává Nejedlý.

Výtvarná soutěž – příležitost pro studenty

Jednou z prvních aktivit Tvůrčího domu Elišky Peškové je vyhlášení soutěže pro studenty uměleckých škol na výtvarné řešení volné plochy ve vstupu do vnitřního traktu. „Chceme ukázat, že Tvůrčí dům je místem pro kvalitní amatérské a studentské umění. Vítěz soutěže získá symbolickou finanční odměnu 10 000 korun, vstupenky na představení Švandova divadla, ale především možnost realizovat svoje dílo ve veřejném prostoru kulturní instituce na ploše čtyř metrů čtverečních“ říká Nejedlý. Soutěž probíhá od 7. června, uzávěrka návrhů je 31. července. Realizace návrhu, který pětičlenná umělecká komise vyhodnotí jako vítězný, proběhne v druhé polovině srpna. „Přesné zadání a pravidla soutěže najdou zájemci na oficiálních stránkách Švandova divadla,“ doplňuje Nejedlý.

Tvůrčí dům pro všechny generace: divadlo, film, buskeři i hydepark

V historicky první sezóně 2023/2024 nabídne Tvůrčí dům Elišky Peškové divadelní představení včetně projektů vytvořených přímo pro toto centrum. Zájemci tu mohou jít na filmové projekce snímků určených pro klubového diváka, ale i pro děti, rodiny a pamětníky. Tvůrčí dům počítá i s koncerty menších kapel zejména akustických a folkových žánrů. „Rádi bychom nabídli zázemí takzvaným buskerům čili pouličním muzikantům. Ti mohou ozvučit náš vnitroblok či se stát hosty autorských večerů open-mic,“ plánuje Vojtěch Nejedlý.

Program centra počítá také s masterclassy a workshopy pro lidi nejrůznějšího věku i zájmů.      Najdou zde sebevzdělání i aktivní odpočinek, umožňující „vypnout“ z každodenní pracovní rutiny. „V rámci podpory mezigeneračních vztahů chystáme cyklus dílen pro rodiče s dětmi, kdy se pod dohledem profesionálního lektora budou věnovat ruční výrobě a tradičním řemeslným aktivitám. S programem Babi, dědo, vyprávějte o Smíchově se obrátíme na prarodiče, ale i na jejich děti a vnuky či vnučky. Útočiště zde najde také amatérské Herecké studio Švandova divadla a letos založený Dětský divadelní soubor. Spolu se zastupiteli Prahy 5 uvažujeme také o smíchovském hydeparku, kde bychom dali slovo místním obyvatelům. Rýsuje se také cyklus přednášek významných osobností Prahy 5 a mnoho dalších aktivit,“ líčí Nejedlý.

Navázání na zvyky a tradice    

Podle něj je úkolem Tvůrčího domu Elišky Peškové podpora sousedské komunity a návrat k původním a jedinečným tradicím Smíchova. „Přinejmenším jednou v měsíci se přihlásíme ke zvykům jako je například prosincová Mikulášská, myslivecký ples, masopust a další události, jež kdysi ke Smíchovu coby městečku za újezdskou branou patřily. Naším cílem je tak i zastavení a uvědomění, na jakém místě a v jakém čase se zde nacházíme. I proto budeme připomínat roční cyklus, v němž naše společnost ještě před nedávnem žila a díky němuž si udržovala stabilitu a pocit jistoty,“ uzavírá Nejedlý.

Víte, že…

… Eliška Pešková se narodila 1. července 1833, letos uplyne tedy už 190 od jejího narození?

Její původní jméno Elisabeth Peschke napovídá, že pocházela ze smíšené, česko-německé rodiny. Už jako Eliška Pešková působila v českém souboru Nosticova divadla (dnes Stavovského divadla) a stala se jednou z nejpopulárnějších českých hereček své doby. Kolega herec Rudolf Deyl starší o ní napsal: „Vyšplhala se z copatých, prostořekých žabek do salónních subret, v nichž zahrocovala pointy v bodavé šípy, a dospívala v plamennou debatérku. Léta formovala její projev. Získal na jasnosti a ostrosti… Její nejpádnější zbraní byla ovšem bezprostřednost výrazu, tryskající z nevyčerpatelné svěžesti její osobnosti.

… jako členka divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic, za něhož se v roce 1850 provdala, stála Eliška Pešková v roce 1881 po boku svého muže u zrodu Švandova divadla?

Zde se uplatnila i jako autorka a překladatelka z němčiny a francouzštiny – do češtiny údajně převedla až 600 titulů.  Smíchovská scéna tak díky ní významně rozšířila svůj repertoár i o světové dramatiky v čele s Henrikem Ibsenem. Sama také asi dvacet her napsala, z velké části šlo o dramatizace literárních děl. Po Švandově smrti v roce 1891 převzala do svých rukou vedení celého divadla. Jako herecká pedagožka vychovala i mnoho svých nástupkyň, z nichž se později staly hvězdy Národního divadla.

… ředitel Tvůrčího domu Elišky Peškové Vojtěch Nejedlý působí také jako divadelní režisér?

Absolvent katedry činoherního divadla DAMU nedávno na malé scéně Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami nastudoval inscenaci Chvála bláznovství, premiéra byla v dubnu 2023. Kromě vedení Tvůrčího domu Elišky Peškové píše písňové texty a je i vášnivým muzikantem. Aktivně se věnuje také lektorské práci s dětmi a je dlouholetým programovým vedoucím na dětských táborech.

… dům, v němž se nyní Tvůrčí dům Elišky Peškové nachází, nesl před jeho založením název Romaneto odkazující k originálnímu literárnímu žánru vytvořenému smíchovským rodákem Jakubem Arbesem?

V budově byla restaurace, v posledních letech však objekt chátral a kolem jeho špinavých zdí bylo lepší raději rychle proběhnout. Zarůstající dvůr s omšelými stavbami industriální architektury byl před rekonstrukcí rejdištěm potkanů a holubů. Novotou svítící budova je teď ve šňůře domů v rušné ulici nepřehlédnutelnou perlou.

… boční fasádu domu viditelnou ze směru Arbesova náměstí zdobí mural – velkoformátová nástěnná malba – Davida Strauzze?

Kanadský umělec žijící v Praze 5 na něm zpodobnil nejen Elišku Peškovou, ale i jejího manžela Pavla Švandu ze Semčic.

Foto: Richard Moučka

Magdalena Bičíková    

pro Taneční magazín