Jagna, nominovaná na Oscara, přichází do českých kin

Jagna by měla být součástí učebnic

Nejnovější dílo režisérů Doroty Kobiely Welchman a Hugha Welchmana přichází do českých kin!  Ikonický film ‚S láskou Vincent‘ pochází z dílny stejných autorů. Jagna je příběh vycházející z předlohy románu ‚Sedláci‘ od polského autora Wladyslawa Stanislawa Reymonta, za který autor  získal Nobelovu cenu.

Příběh  Jagna nás zavádí do polské vesnice na přelomu 19. století, vidíme zde sociální rozpory mezi velkostatkáři a rolníky, milostný příběh lásky i nenávisti a vše, co společnost  tehdy tvarovalo, jejich tradice i víra.

Jagna sice patří do minulého století, je to prostinký příběh, ale  je stále živý a věčně bude. Mění se doba, technika a vynálezy kolem nás, ale lidské povahy zůstávají stále stejné. Že je upalování čarodějnic dávná minulost? Kdepak. Lidé se nezměnili. Ženy závidí Jagně krásu a mládi, sexualitu. Bohatství. Muži po ní touží. Mocní muži. Otec i syn. Každý má své vlastní zájmy. Jagna je citlivá duše a touží i po uměleckém sebevyjádření. Ale tohle mezi primitivními lidmi na vesnici není zkrátka možné. Jagna je jiná a příliš si s ostatními nerozumí. Je vstřícná, milá, hodná, ale svobodomyslná, toužící po lásce. To se netoleruje.

Přeneseme-li se v čase …. příběh je stále aktuální. Je aktuální několik tisíc let. Věčné lidské povahy, které rády klamou sebe samotné a někoho obviňují za své vlastní problémy.  Znáte také rčení typu: „Za to můžeš ty, že nemám partnera! Za to můžou tvoje fotky, tvoje postava, to, že jsi dědila a já ne, měla jsi štěstí a já ne….. můj muž za tebou běhal, ty feno, za to můžeš ty…“

Láska a nenávist, rodina, rozporuplné zájmy a tradice. Člověk, který se nechce přizpůsobit tomu, co považuje za faleš a lež a tradice odmítá. Umělecky založený člověk. Citlivý člověk.   Život je svoboda! Ale je??  Byla někdy svoboda? Proč nás i v dnešní době, stejně jako kdysi, někdo odsuzuje, že si oblečeme více barevné oblečení? To přece není tradiční.  Že má žena krátkou sukni? Lesklé punčocháče? Vyjde namalovaná? Je to přece coura a všechno zlé jí patří, samozřejmě  i smrt, možná i to je málo. Ještě je tu mučení a zneuctění. Že dotyčná touží po lásce, co potrvá věky, když  je jí  právě 16 let? Za to ji starší dámy odsuzují, zejména pak ty,  které byly ve svém chování stejné, anebo mnohem horší.  Jsme  tedy svobodní??

Právě za svou svobodomyslnost Jagna platí vysokou daň. Může udělat cokoliv, je to úplně jedno. Každý ji odsoudí, každý ji pošpiní, neustále se dostává do řečí, lidé ji sledují,  vymýšlí a domýšlí si povídačky, ale v houfu jsou silní. Jenže Jagna stojí sama.

Příběh Jagna otevírá také otázku mezi mužem a ženou.   Většina mužů se cítí žít v patriarchátu a všechno je jim dovoleno, u nich je každé chování v pořádku. Jagnin milenec Antek ničí i svou rodinu, svou ženu (Hanku) a své děti. Žena má samozřejmě běžně  tolerovat jakékoliv špatné chování muže.  Tak  je  to v pořádku. Rozmazlený Antek si lebedí v ponižování obou žen. Nestará se o nic, než o své zájmy, majetek, sex,  pýchu.  Antkova  žena Hanka nenávidí Jagnu. Na svého muže  Hanka nedosáhne. Potřebuje ho. Potřebuje, aby se staral o děti.  Jemu je ochotná odpustit.  Ale Jagnu obviňuje za své ponižování.  Potřebuje, aby Jagna z jejich životů zmizela. Jagna  nemá v primitivní  společnosti zastání, je snadnější oběť a už se nad ní stahují mračna.

Mnozí muži jsou mocní, lační po krásné dívce, slibují jí  modré z nebe, ale vlastně ji klidně  nechají zemřít, nechají ji utlouct za svoji vlastní vinu a necítí žádné výčitky svědomí. Naopak. Cítí, že se chovali spravedlivě. Cítí, že konali svou povinnost. Chránili přece svou rodinu, vesnici,  tradici,  chovali se správně, ano. Je úplně jedno, že žena, která je milovala,  zemře strašlivou a potupnou smrtí, anebo je jinak odsouzena, to nevadí. Vždyť to stejně byla jen poběhlice a brzy se na ni zapomene. Mnohé ženy v současné době prožívají to samé. Pokud jsou atraktivní, točí se kolem nich různé zájmy různých charakterů. Navíc těmto mužům zpočátku ženy věří a milují je. Jenže pokud dotyčná prozře, bývá už na  všechno pozdě. Zůstane jí jen zklamání, smutek, zoufalství. Ta tam je láska a víra v život, kterou v sobě nosila. A teď přichází právě ta správná doba pro pomstu. Teď  zlostné ženy cítí, že se mohou mstít…. To přesně se stalo nebohé Jagně. Možná, kdyby se rychle přizpůsobila, bylo by vše jinak.  Jenže Jagna byla citlivá. Její zraněné city potřebovaly chvíli klid, potřebovala se ze svého neštěstí dostat. Pro toto  ale nedočkaví muži toužící po sexu či majetku  neměli žádné pochopení. A pokud se i našel někdo, kdo to s ní myslel upřímně, byl v takové společnosti bezmocný a směšný.

Citově zraněný člověk si ani neuvědomuje, jaké emoce cloumají s lidmi okolo něj,  vidí jen svou bolest a je mu jedno, že přijde o majetek. Jagně je to také jedno.  Jenže ani to nestačí. Čas hladových vlků přichází, když je oběť oslabená… A je třeba najít viníka, který může za bídu, počasí, neštěstí ve vesnici… Že to není možné?? Že to patří do jiných století? Vůbec ne.

Znám příběh podobné ženy ze současnosti, která tvrdě pracovala, ale její sousedé ji věčně uráželi  slovy, že nic neumí, je hloupá. Cokoliv dotyčná udělala, obrátilo se proti ní. Hloupá, dlouhonohá blondýna, která nemůže nic umět, jen kroutit zadkem. Přesně jako Jagna. Jak hárající fena. Umí jen jedno.  Vše má zadarmo, muži jí všechno dají, přijde k hotovému, nic nemusí, nic nedělá.  Její práce je nic. Její umělecká činnost je zábava, proto dobře vypadá a je třeba ji za to  trestat.  Je třeba ji fackovat, kopat na ulici. Ještě lépe – polít ji kyselinou, ať pozná bolest,  ať zahyne její syn,  ať konečně pozná bolest. Atˇ hnije v hrobě, jako její nemocná matka, to jí patří. Ať si poláme nohy, ať nevidí…. Zvláštní? Jiná doba? Ne. To je 21. století, lidé v panelových domech, kdy jeden velký činžák je vlastně taková jedna vesnice.  Je to pořád stejné. Vztahy s muži byly u dotyčné ženy velice podobné jako u Jagny. Vztah s nejbližší rodinou, vlastní sestrou, byl ten  samý jako Jagna a Hanka. Hanka Jagně  vyčítala rozmazlenost, vždy přijde k hotovému, nic nemusí. Je to pořád stejné.  Vlastně ani nevěřím, že se situace  kdy změní.

Po rozhovoru s tvůrci filmu, prý až 40 procent žen se setká s obdobným osudem a čelí podobným zlobám a nařčením. Jagna by ve školních osnovách (předmět literatura či psychologie)  jistě zaujímala své pevné místo.

Jsem vděčná tvůrcům Jagny, že vytvořili dokument o naší době. Bohužel, je to jen dokument, který zřejmě nepomůže k prozření společnosti a nějaké změně.

Už si živě dokáži představit, jak nadšení mladí  pánové v kině křičí: „Dej jí co proto! Zmlať ji za všechno, pořádně, couru jednu!“ A dívky: „To jí patří, byla to fena!“ A starší generace: „No, jistě. Tak měla mít rozum, vždyť to bylo tele, zajímal ji jen sex, nic víc. Tak co čekala?“

Doporučila bych  Jagnu coby povinnou školní četbu či povinný film.  Každý by si mohl ve své duši rozebrat, jaký má charakter. Zda touží po násilí, trestání nevinných obětí, zda je pomluv chtivý, majetku lačný, či zda má ve svém nitru i něco jiného, třeba svobodu, cit, či vůbec schopnost nechat ostatní žít jejich vlastní životy, na což mají plné právo.

Také režisérka DK Welchman byla v životě několikrát nespravedlivě obviněna a dobře ví, jaké to je. Říká: „S Jagnou jsem se opravdu ztotožnila, opravdu jsem s ní soucítila. Jako by mě volala. A tento film je odpovědí na její volání. Všude jsou ženy, které se setkávají s dvojím metrem, a to především, co se týká sexu. Dnes internet a sociální sítě přišly s mnoha dalšími nástroji sloužící ke stalkování, hanění, šikanování a zneužívání mladých žen. “ A dále pokračuje: „Pokud jde o násilí a sexuální scény, museli jsme být opatrní, v knize je fyzické násilí součástí každodenního života. Svět, ve kterém postavy tehdy žily, byl drsnější a násilnější než ten, ve kterém žijeme my, ale lidé tehdy  nic jiného neznali. Chtěli jsme, aby se  k filmu dostalo také tanagerské publikum. Chtěli jsme, aby byl film mládeži přístupný, proto jsme ukázali násilí jen tam, kde je dějotvorné.“

Hlavní představitelka Jagny, Kamila Urzedowska, je mimořádně krásná, lidé si o ní vytvářejí domněnky a chtějí ji tím definovat, což je činí závistivými a majetnickými. Ona sama musí bojovat, aby se definovala tak, jak chce. Je jakousi Jagnou 21. století,  protože rozumí boji své postavy z 19. století a zasazuje jej do dnešního kontextu.“

„Film je animovaný, ale všechny postavy hrají herci. Hráli buď v kulisách, postavených do podoby skutečných lokací,  anebo před green screenem,  do kterých  byly v postprodukci vloženy matné obrazy spolu s počítačem generovanou animací.“

„Záběry z natáčení sloužily jako reference pro animátory malby. Ti vzali tyto záběry a přemalovali je s ohledem na referenční malby, které přenesli na plátno.“

„Na malbách pracovalo celkem sto umělců. Při natáčení jsme přežili globální pandemii, válku na Ukrajině, kde mělo pracovat  třicet procent našich  animátorů a obrovskou inflaci. Všechny tyto elementy ovlivnily původní filmový rozpočet a natáčecí plán. Pandemie zkomplikovala najímání malířů, pracovali jsme za přísných hygienických opatření, velké davové scény se musely odložit o rok.  Po vypuknutí války se studio na půl roku uzavřelo, podařilo se nám evakuovat většinu animátorek do našeho studia do Polska, ale válka měla na naši práci dopad“, uzavírá režisérka DK Welchman.

Slavnostní premiéra filmu proběhla v Praze 6. listopadu. Režisér Hugh Welchman spolu s představitelem antihrdiny Antka, Cezarym Lukaszewiczem, dorazili do Prahy v rámci festivalu 3KinoFest.

Cezary Lukaszewicz je ve skutečnosti velice milý, úsměvný, přívětivý a nikdy byste neřekli, že vůbec dokázal Antka ztvárnit. On sám se své postavě trošku usmívá, ale rozhodně chápe problém žen a „lidskosti“, která je ve snímku  tak dobře viditelná.

Hugh Welchman a Cezary Lukaszewicz v Praze během premiéry Jagny  na festivalu 3KinoFest

Cezary Lukaszewicz – „Lidskost“, to je podstatné….

Animátoři 

Tisková konference, Hugh Welchman a Cezary Lukaszewicz,  představitelka Bohemia Motion Pictures

Jagna vstupuje  na plátna českých kin 9. listopadu 2023. Do české distribuce jej uvádí Bohemia Motion Pictures.

Napíšeme-li o Jagně, že  je to film o násilí, bitkách, tanci, radosti ze života, sexu, mnoho mladých lidí se jistě pohrne do kin. Tedy, diváku, vyber si, zda Tě Jagna nechá lhostejným, zda se jenom budeš dobře bavit anebo se hluboce a navždy dotkne Tvého srdce.

Text a foto: Eva Smolíková

Trailer: Bohemia Motion Pictures

 

Taneční magazín

Švandovo divadlo otevře Tvůrčí dům Elišky Peškové

Nový prostor pro živé umění i sousedská setkávání

Na pražském Smíchově se po prázdninách otevře Tvůrčí dům Elišky Peškové pojmenovaný po mimořádné osobnosti české kulturní historie. Eliška Pešková byla herečkou, ale i vzdělanou autorkou, překladatelkou, hereckou pedagožkou, činorodou podnikatelkou a divadelní manažerkou, manželkou Pavla Švandy ze Semčic, s nímž stála u zrodu Švandova divadla. Nově zrekonstruovaný dům nacházející se v ulici Elišky Peškové č. 333/7 nabídne veřejnosti multifunkční sál, hudební a divadelní zkušebny i sdílenou krejčovskou a truhlářskou dílnu. Návštěvníkům bude sloužit i klubovna se samoobslužnou kavárnou, klidný dvůr s posezením a další prostory vybízející k vlastní tvorbě či k setkání se sousedy.

Nové tvůrčí centrum vzniklo díky spolupráci Švandova divadla s MČ Praha 5, která projekt významným způsobem podpořila a budovu zcela zrekonstruovala. Slavnostní otevření se uskuteční 16. září a bude při něm možné vidět a zažít aktivity, které se tu v sezóně 2023/24 chystají. Akce bude zároveň spojena se Dnem otevřených dveří v nedalekém Švandově divadle. Ještě před tím ale Tvůrčí dům vyhlašuje soutěž určenou pro studenty uměleckých škol na výtvarné ztvárnění volné vstupní plochy do vnitřního traktu budovy.

V hledišti i na jevišti

„Stejně jako v minulosti Eliška Pešková, i my chceme svou nabídkou obsáhnout mnoho uměleckých oborů, inspirovat, probouzet nadšení a vzdělávat,“ uvádí Vojtěch Nejedlý, ředitel Tvůrčího domu Elišky Peškové. „Nově zrekonstruovaný dům s krásným dvorním prostorem a silným geniem loci tak otevřeme nejen profesionálním umělcům a souborům, ale hlavně amatérům – zvědavcům, nadšencům i lidem toužícím po společně sdílených zážitcích. Budeme tu pro děti, studenty uměleckých oborů, rodiny i seniory. Ti všichni se u nás budou moci na programu zároveň sami podílet,“ říká Vojtěch Nejedlý.

„Chceme se přihlásit k historii Smíchova a jeho kultuře. Zároveň navazujeme i na bezmála dvacetiletou historii pořádání kreativních workshopů v jen pár kroků vzdáleném Švandově divadle, s jehož zázemím a renomé zůstáváme přirozeně propojeni,“ dodává Nejedlý.

Výtvarná soutěž – příležitost pro studenty

Jednou z prvních aktivit Tvůrčího domu Elišky Peškové je vyhlášení soutěže pro studenty uměleckých škol na výtvarné řešení volné plochy ve vstupu do vnitřního traktu. „Chceme ukázat, že Tvůrčí dům je místem pro kvalitní amatérské a studentské umění. Vítěz soutěže získá symbolickou finanční odměnu 10 000 korun, vstupenky na představení Švandova divadla, ale především možnost realizovat svoje dílo ve veřejném prostoru kulturní instituce na ploše čtyř metrů čtverečních“ říká Nejedlý. Soutěž probíhá od 7. června, uzávěrka návrhů je 31. července. Realizace návrhu, který pětičlenná umělecká komise vyhodnotí jako vítězný, proběhne v druhé polovině srpna. „Přesné zadání a pravidla soutěže najdou zájemci na oficiálních stránkách Švandova divadla,“ doplňuje Nejedlý.

Tvůrčí dům pro všechny generace: divadlo, film, buskeři i hydepark

V historicky první sezóně 2023/2024 nabídne Tvůrčí dům Elišky Peškové divadelní představení včetně projektů vytvořených přímo pro toto centrum. Zájemci tu mohou jít na filmové projekce snímků určených pro klubového diváka, ale i pro děti, rodiny a pamětníky. Tvůrčí dům počítá i s koncerty menších kapel zejména akustických a folkových žánrů. „Rádi bychom nabídli zázemí takzvaným buskerům čili pouličním muzikantům. Ti mohou ozvučit náš vnitroblok či se stát hosty autorských večerů open-mic,“ plánuje Vojtěch Nejedlý.

Program centra počítá také s masterclassy a workshopy pro lidi nejrůznějšího věku i zájmů.      Najdou zde sebevzdělání i aktivní odpočinek, umožňující „vypnout“ z každodenní pracovní rutiny. „V rámci podpory mezigeneračních vztahů chystáme cyklus dílen pro rodiče s dětmi, kdy se pod dohledem profesionálního lektora budou věnovat ruční výrobě a tradičním řemeslným aktivitám. S programem Babi, dědo, vyprávějte o Smíchově se obrátíme na prarodiče, ale i na jejich děti a vnuky či vnučky. Útočiště zde najde také amatérské Herecké studio Švandova divadla a letos založený Dětský divadelní soubor. Spolu se zastupiteli Prahy 5 uvažujeme také o smíchovském hydeparku, kde bychom dali slovo místním obyvatelům. Rýsuje se také cyklus přednášek významných osobností Prahy 5 a mnoho dalších aktivit,“ líčí Nejedlý.

Navázání na zvyky a tradice    

Podle něj je úkolem Tvůrčího domu Elišky Peškové podpora sousedské komunity a návrat k původním a jedinečným tradicím Smíchova. „Přinejmenším jednou v měsíci se přihlásíme ke zvykům jako je například prosincová Mikulášská, myslivecký ples, masopust a další události, jež kdysi ke Smíchovu coby městečku za újezdskou branou patřily. Naším cílem je tak i zastavení a uvědomění, na jakém místě a v jakém čase se zde nacházíme. I proto budeme připomínat roční cyklus, v němž naše společnost ještě před nedávnem žila a díky němuž si udržovala stabilitu a pocit jistoty,“ uzavírá Nejedlý.

Víte, že…

… Eliška Pešková se narodila 1. července 1833, letos uplyne tedy už 190 od jejího narození?

Její původní jméno Elisabeth Peschke napovídá, že pocházela ze smíšené, česko-německé rodiny. Už jako Eliška Pešková působila v českém souboru Nosticova divadla (dnes Stavovského divadla) a stala se jednou z nejpopulárnějších českých hereček své doby. Kolega herec Rudolf Deyl starší o ní napsal: „Vyšplhala se z copatých, prostořekých žabek do salónních subret, v nichž zahrocovala pointy v bodavé šípy, a dospívala v plamennou debatérku. Léta formovala její projev. Získal na jasnosti a ostrosti… Její nejpádnější zbraní byla ovšem bezprostřednost výrazu, tryskající z nevyčerpatelné svěžesti její osobnosti.

… jako členka divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic, za něhož se v roce 1850 provdala, stála Eliška Pešková v roce 1881 po boku svého muže u zrodu Švandova divadla?

Zde se uplatnila i jako autorka a překladatelka z němčiny a francouzštiny – do češtiny údajně převedla až 600 titulů.  Smíchovská scéna tak díky ní významně rozšířila svůj repertoár i o světové dramatiky v čele s Henrikem Ibsenem. Sama také asi dvacet her napsala, z velké části šlo o dramatizace literárních děl. Po Švandově smrti v roce 1891 převzala do svých rukou vedení celého divadla. Jako herecká pedagožka vychovala i mnoho svých nástupkyň, z nichž se později staly hvězdy Národního divadla.

… ředitel Tvůrčího domu Elišky Peškové Vojtěch Nejedlý působí také jako divadelní režisér?

Absolvent katedry činoherního divadla DAMU nedávno na malé scéně Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami nastudoval inscenaci Chvála bláznovství, premiéra byla v dubnu 2023. Kromě vedení Tvůrčího domu Elišky Peškové píše písňové texty a je i vášnivým muzikantem. Aktivně se věnuje také lektorské práci s dětmi a je dlouholetým programovým vedoucím na dětských táborech.

… dům, v němž se nyní Tvůrčí dům Elišky Peškové nachází, nesl před jeho založením název Romaneto odkazující k originálnímu literárnímu žánru vytvořenému smíchovským rodákem Jakubem Arbesem?

V budově byla restaurace, v posledních letech však objekt chátral a kolem jeho špinavých zdí bylo lepší raději rychle proběhnout. Zarůstající dvůr s omšelými stavbami industriální architektury byl před rekonstrukcí rejdištěm potkanů a holubů. Novotou svítící budova je teď ve šňůře domů v rušné ulici nepřehlédnutelnou perlou.

… boční fasádu domu viditelnou ze směru Arbesova náměstí zdobí mural – velkoformátová nástěnná malba – Davida Strauzze?

Kanadský umělec žijící v Praze 5 na něm zpodobnil nejen Elišku Peškovou, ale i jejího manžela Pavla Švandu ze Semčic.

Foto: Richard Moučka

Magdalena Bičíková    

pro Taneční magazín 

Horáček GEN XYZ

Velkolepá show! Scénický koncert propojí nový cirkus a písně s Horáčkovými texty. Cirk La Putyka, jak ho neznáme

Nový cirkus, akrobacii, tanec, divadlo a překvapivě zazpívané písně s texty Michala Horáčka v podání známých hudebníků propojí scénický koncert Horáček GEN XYZ.

Jeho premiéra proběhla 19. dubna v šapitó Azyl 78 na Výstavišti Praha, ale ještě 18. dubna, kdy jsme na tiskové konferenci sledovali, co se chystá, probíhaly poslední změny a neustále se tvořilo.

Režisér Rostislav Novák ml. se souborem Cirk La Putyka, 7krát3, Jan Cina, Rozálie Havelková, Katarzia, Bára Poláková, Albert Romanutti, Ondřej Ruml, Naďa Válová nebo Vladimír 518 v doprovodu kapely CLPBND pod vedením Davida Hlaváče a Jana Balcara zazpívají celkem sedmnáct písní – Levandulovou, S cizí ženou v cizím pokoji a jiné. Projekt Horáček GEN XYZ zahájí letošní program šapitó Azyl78. Bude uveden celkem sedmkrát do 25.dubna 2023.

Poté ovládne šapitó Azyl78 jako další program úspěšná velkolepá inscenace Cirku La Putyka Cesty (2. – 21. května 2023) a rodinné, hudebně taneční představení Kniha džunglí, které vzniklo ve spolupráci Divadla bratří Formanů, České filharmonie a Dekkadancers (28. května – 18. června 2023).

Proč název  GEN XYZ?

Rostislav  Novák ml. vysvětluje: „Tvorba Michala Horáčka, to jsou pro mě slova a texty, které mají vedle obrovské poetické síly šanci spojovat. Což je důležité zvlášť v době, kdy lidi tyto věci dost často naopak rozdělují.  V představení tak spojíme generace i osobnosti z různých žánrů,  proto – GEN XYZ.

Všem je vlastní touha hledat, kde jsou hranice naší fantazie. Jak se můžeme navzájem obohatit a učit. Jak můžeme prožít to, co se nebude opakovat. Výjimečnost okamžiku a setkání. Zda půjde o poetický koncert, nový cirkus, kabaret nebo tanec, to se ale těžko popisuje. Je lepší to zažít.“

Proč právě toto seskupení umělců? Mají snad něco společného?

„Vybrali jsme umělce, kteří jsou nám blízcí, které respektujeme, kteří náš baví, ale se kterými jsme se  během naší  tvorby třeba  nikdy  nepotkali, to byl tedy základní odrazový můstek. Poté jsme teprve hledali skladby.

Jak vidím celý  projekt já?  Chtěl  jsem udělat nějaký ucelený tvar, kde nebudou rozdíly mezi umělci,  respektujeme každý každého a to, co za sebou máme. A to mně  přijde zajímavé a zábavné, právě to, že každý je jiný a dostali jsme se na jedno jeviště. V  hlavě mi běží i varianta, že  GEN XYZ  by mohl pokračovat jako nějaká platforma. Dále by mě třeba bavilo  zpracovat téma Voskovec – Werich.

Příští rok oslavíme 15 let naší cesty,  je to doba, kdy se potkávají zakládající členové s nastupující  generací.  Máme tady na jevišti i ty nejmladší. Zjišťovali jsme,  jak dostat mladou generaci do divadla a cirkusu, galerie,  na koncert. Znamená to riskovat. Jméno Horáček třeba  mladá generace vůbec nezná, ale tohle představení  možná přiláká mladé a propojí  naše světy více generací, proto je tady takové různorodé obsazení.

Skutečně jsou tu jména, která se asi jinde nikdy nepotkají.  Zda je výsledek  koncert, cirkusové představení, performance, kabaret, opravdu nevím, nedokážu to říct. Je to tak unikátní tvar, že se to nedá vyjádřit. Dali jsme dohromady nesourodou skupinu lidí, základem je ale  Horáčkův text, který propojuje lidské generace.

Řekl bych, že  covid a pandemie  zocelily  Jatka78  a naučili jsme se být aktuální. Nestavěl jsem ten projekt na žádném příběhu, ale  na obrazech a metaforách, vkročil jsem do velké  nejistoty, neužíval jsem žádné tradiční cirkusové rekvizity, žádné trampolíny, žádnou šálu, žádnou houpačku, tvořili jsme v jiných podmínkách. Nejvíce mě  baví objevovat nové výrazové prostředky, nové materiály,  a to si myslím, že se daří.“

Jan Balcar, který spolu s Davidem Hlaváčem má na starosti celé hudební provedení, říká: „Duo Petr Hapka a Michal Horáček  je v Čechách tak „kanonizováno“, že jediná   naše motivace byla  najít v jejich textech  ještě něco nového, novou vrstvu a podívat se na písně ještě jinýma  očima. Zda se  to povedlo, bude snad vidět i slyšet. Skvělé na naší tvorbě bylo, že jsme měli úplně volnou ruku, vzali jsme si třeba jen  fragmenty textu. Takže se  nedržíme původní  formy, ani jsme nechtěli, neuslyšíte  nic,  co znáte z CD. Aranže jsme zkusili kreativním způsobem předělat  a  vybrali jsme schválně ty, které v sobě mají  něco nadčasového a můžeme na ně pohlédnout i  současnýma očima. Nebyl to vůbec jednoduchý úkol a pouštíme se do risku.  I interpreti sami vystoupí ze své komfortní zóny, i pro ně zazní něco nového a nezvyklého.“

 

Zeptali jsme se….

TM: Zvítězil jste ve Stardance, zpíváte, hrajete a teď jste se pustil do cirkusu.  Co Vám běželo hlavou, když jste dostal nabídku účinkovat v cirkusu? To je přece novinka, ne?

Jan Cina, herec, zpěvák, tanečník

„V něčem je to novinka, ale vystudoval jsem  alternativní divadlo, přesněji  loutkové divadlo na  DAMU, které má k tomuto typu umění blízko. Člověk se  tam s  netradičním pohybem setkává. Mě  to vlastně vždy bavilo, ale věnoval jsem se tomu jen velmi málo, spíše na amatérské úrovni.

I tady  jsem více  v roli zpěváka v konečném výsledku, ale jsem  součástí cirkusového představení. Jenže   zrovna v projektu Horáček GEN XYZ  je klasických  cirkusových dovedností poskrovnu. I sami  cirkusoví umělci objevovali pro ně zatím neobjevené,  to je  cítění pohybu nebo vyjádření pohybem, takže pro všechny z nás  jsou to takové novinky. Tato syntéza tady právě v současné době  probíhá, vlastně ještě těsně před uveřejněním projekt  stále vzniká, takže proces tvorby neustále  pokračuje.“

TM: Znáte  film, divadlo, tanec, zpěv, i  cirkus. Co je Vaší duši  nejbližší?

„Hm.  No, upřímně –  pro Honzu Cinu coby diváka,  mám asi úplně nejradši tanec.  Baví mě totiž,  že tam právě  nejsou ta slova.    Vnímáte něco opravdu jenom duševně a fyzicky. Když se dívám na  taneční představení, hýbe  to nějakým způsobem  mými emocemi nebo tělem,  a ta informace je o to cennější. Myslím si, že  slova často něco jenom ‚okecávají‘. Ale   zážitek z tance je spojen s hudbou nebo i s tichem a vstupuje  rovnou do srdeční komory.

Mám  to opravdu  moc rád, i jako interpret,  ale v mé práci se k tomu  dostávám v rámci mých  disciplín bohužel nejméně.  Možná se to ale teď změní,  dostal jsem nabídku od Constanzy Macras, berlínské choreografky, byl jsem s nimi v New Yorku. To by bylo skvělé. Také mě  čeká práce s Formanovými na projektu ‚Ptačí sněm‘.  Myslím, že tam půjde hodně o pohyb a propojení všeho. Bude to  takový  celkově estetický projev a na to se moc těším.“

Ať Vám to všechno vyjde!

Text, foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

TALK O TANCI A FILMU

Festival tanečních filmů

Festival tanečních filmů připravil diskusní a filmovou minisérii s názvem TALK O TANCI A FILMU s vybranými tvůrci, choreografy a režiséry. V pražském Studiu Maiselovka se během tří říjnových večerů setkají výrazné osobnosti současného tance s výjimečnými českými režiséry. První večer se koná už příští pondělí 3. 10. a představí se v něm choreograf Václav Kuneš a režisér Jaroslav Brabec.

Diskusní minisérie TALK O TANCI A FILMU se bude zamýšlet nad tématy a otázkami: Jak vzniká taneční film? Jak vypadá jeho scénář? O čem spolu hovoří choreograf s režisérem? V čem se nechápou a v čem překvapují? Přijměte pozvání na nový projekt Festivalu tanečních filmů, kde se bude mluvit, diskutovat, sdílet, a kde také něco uvidíme. Pozvání přijali hosté: Václav Kuneš, Jaroslav Brabec, Viliam Dočolomanský, Jan Hřebejk, Jarek Lambor nebo Marie-Magdalena Kochová.

První večer (3. 10. 2022) se představí choreograf Václav Kuneš a režisér Jaroslav Brabec a budou hovořit o tom, co spojilo jejich tvůrčí cesty, jaké bylo natáčení jejich společného tanečního snímku a v čem je inspirují reklamní videa. Scénický dialog filmaře JAROSLAVA BRABCE a choreografa VÁCLAVA KUNEŠE přinese sdílení vzájemné fascinace světa tance a filmu. Mluvit se bude o inspiracích, o estetických backgroundech, zážitcích, o filmech a tanečních představeních, které mění život.

Druhý večer (10. 10. 2022) bude věnovaný JANU MINAŘÍKOVI, tanečníkovi, choreografovi a dlouholetému členu souboru Tanztheater Wuppertal Piny Bausch, který zemřel koncem června letošního roku. Pozvání k diskusi přijali choreograf Jarek Lambor a režisérka Marie-Magdalena Kochová, mladí tvůrci, kteří měli to štěstí natočit s Janem Minaříkem jeho poslední film Schránky. Minařík je hlavní postavou snímku a do značné míry jeho spolutvůrcem. Premiéry filmu se ale bohužel nedožil. Film byl poprvé uveden letos na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Pražská premiéra snímku Schránky bude vzpomínkou na tohoto charismatického umělce, jehož život byl spjat s jedním z nejvýznamnějších fenoménů tanečního umění 20. století – tvorbou Piny Bausch. Program vzpomínky obohatí audiovizuální materiály z archivu Nadace Piny Bausch, s níž Festival tanečních filmů spolupracuje.

Trojici večerů (17. 10. 2022) zakončí unikátní setkání choreografa Viliama Dočolomanského a režiséra Jana Hřebejka. Oba jsou zkušení a známí režiséři a oba zajímá tanec a jeho tvůrčí proces. VILIAM DOČOLOMANSKÝ – umělecký ředitel divadelního souboru Farma v jeskyni natočil v poslední době dva filmy a filmová režie ho láká čím dál víc. JAN HŘEBEJK natočil nespočet filmových klenotů a má za sebou i několik divadelních režií. Možná ho láká choreografie. Co je ovlivnilo, bavilo, jaké filmy a osobnosti utvářely jejich vkus a umělecký názor – o tom spolu budou hovořit v posledním z večerů diskusní minisérie Festivalu tanečních filmů.

Diskusní minisérii s projekcemi filmových ukázek a samotných tanečních snímků uvádí Festival tanečních filmů, který se od roku 2009 profiluje jako bienále s cílem prezentovat díla z oblasti taneční kinematografie, dokumenty o tanci, inovativní záznamy tanečních inscenací a zejména díla žánru dance for camera. Festival taneční filmy prezentuje, produkuje a podporuje jejich tvorbu. Aktuální projekt Talk o tanci a filmu směřuje k budování povědomí o taneční kinematografii a budování komunity a vztahů mezi tvůrci a diváky. Ke stejnému účelu slouží nová vzdělávací platforma FTF EDU. Projekt Talk o tanci a filmu je v roce 2022 realizován s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, hlavního města Prahy a Městské části Praha 1.

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín