Horáček GEN XYZ

Velkolepá show! Scénický koncert propojí nový cirkus a písně s Horáčkovými texty. Cirk La Putyka, jak ho neznáme

Nový cirkus, akrobacii, tanec, divadlo a překvapivě zazpívané písně s texty Michala Horáčka v podání známých hudebníků propojí scénický koncert Horáček GEN XYZ.

Jeho premiéra proběhla 19. dubna v šapitó Azyl 78 na Výstavišti Praha, ale ještě 18. dubna, kdy jsme na tiskové konferenci sledovali, co se chystá, probíhaly poslední změny a neustále se tvořilo.

Režisér Rostislav Novák ml. se souborem Cirk La Putyka, 7krát3, Jan Cina, Rozálie Havelková, Katarzia, Bára Poláková, Albert Romanutti, Ondřej Ruml, Naďa Válová nebo Vladimír 518 v doprovodu kapely CLPBND pod vedením Davida Hlaváče a Jana Balcara zazpívají celkem sedmnáct písní – Levandulovou, S cizí ženou v cizím pokoji a jiné. Projekt Horáček GEN XYZ zahájí letošní program šapitó Azyl78. Bude uveden celkem sedmkrát do 25.dubna 2023.

Poté ovládne šapitó Azyl78 jako další program úspěšná velkolepá inscenace Cirku La Putyka Cesty (2. – 21. května 2023) a rodinné, hudebně taneční představení Kniha džunglí, které vzniklo ve spolupráci Divadla bratří Formanů, České filharmonie a Dekkadancers (28. května – 18. června 2023).

Proč název  GEN XYZ?

Rostislav  Novák ml. vysvětluje: „Tvorba Michala Horáčka, to jsou pro mě slova a texty, které mají vedle obrovské poetické síly šanci spojovat. Což je důležité zvlášť v době, kdy lidi tyto věci dost často naopak rozdělují.  V představení tak spojíme generace i osobnosti z různých žánrů,  proto – GEN XYZ.

Všem je vlastní touha hledat, kde jsou hranice naší fantazie. Jak se můžeme navzájem obohatit a učit. Jak můžeme prožít to, co se nebude opakovat. Výjimečnost okamžiku a setkání. Zda půjde o poetický koncert, nový cirkus, kabaret nebo tanec, to se ale těžko popisuje. Je lepší to zažít.“

Proč právě toto seskupení umělců? Mají snad něco společného?

„Vybrali jsme umělce, kteří jsou nám blízcí, které respektujeme, kteří náš baví, ale se kterými jsme se  během naší  tvorby třeba  nikdy  nepotkali, to byl tedy základní odrazový můstek. Poté jsme teprve hledali skladby.

Jak vidím celý  projekt já?  Chtěl  jsem udělat nějaký ucelený tvar, kde nebudou rozdíly mezi umělci,  respektujeme každý každého a to, co za sebou máme. A to mně  přijde zajímavé a zábavné, právě to, že každý je jiný a dostali jsme se na jedno jeviště. V  hlavě mi běží i varianta, že  GEN XYZ  by mohl pokračovat jako nějaká platforma. Dále by mě třeba bavilo  zpracovat téma Voskovec – Werich.

Příští rok oslavíme 15 let naší cesty,  je to doba, kdy se potkávají zakládající členové s nastupující  generací.  Máme tady na jevišti i ty nejmladší. Zjišťovali jsme,  jak dostat mladou generaci do divadla a cirkusu, galerie,  na koncert. Znamená to riskovat. Jméno Horáček třeba  mladá generace vůbec nezná, ale tohle představení  možná přiláká mladé a propojí  naše světy více generací, proto je tady takové různorodé obsazení.

Skutečně jsou tu jména, která se asi jinde nikdy nepotkají.  Zda je výsledek  koncert, cirkusové představení, performance, kabaret, opravdu nevím, nedokážu to říct. Je to tak unikátní tvar, že se to nedá vyjádřit. Dali jsme dohromady nesourodou skupinu lidí, základem je ale  Horáčkův text, který propojuje lidské generace.

Řekl bych, že  covid a pandemie  zocelily  Jatka78  a naučili jsme se být aktuální. Nestavěl jsem ten projekt na žádném příběhu, ale  na obrazech a metaforách, vkročil jsem do velké  nejistoty, neužíval jsem žádné tradiční cirkusové rekvizity, žádné trampolíny, žádnou šálu, žádnou houpačku, tvořili jsme v jiných podmínkách. Nejvíce mě  baví objevovat nové výrazové prostředky, nové materiály,  a to si myslím, že se daří.“

Jan Balcar, který spolu s Davidem Hlaváčem má na starosti celé hudební provedení, říká: „Duo Petr Hapka a Michal Horáček  je v Čechách tak „kanonizováno“, že jediná   naše motivace byla  najít v jejich textech  ještě něco nového, novou vrstvu a podívat se na písně ještě jinýma  očima. Zda se  to povedlo, bude snad vidět i slyšet. Skvělé na naší tvorbě bylo, že jsme měli úplně volnou ruku, vzali jsme si třeba jen  fragmenty textu. Takže se  nedržíme původní  formy, ani jsme nechtěli, neuslyšíte  nic,  co znáte z CD. Aranže jsme zkusili kreativním způsobem předělat  a  vybrali jsme schválně ty, které v sobě mají  něco nadčasového a můžeme na ně pohlédnout i  současnýma očima. Nebyl to vůbec jednoduchý úkol a pouštíme se do risku.  I interpreti sami vystoupí ze své komfortní zóny, i pro ně zazní něco nového a nezvyklého.“

 

Zeptali jsme se….

TM: Zvítězil jste ve Stardance, zpíváte, hrajete a teď jste se pustil do cirkusu.  Co Vám běželo hlavou, když jste dostal nabídku účinkovat v cirkusu? To je přece novinka, ne?

Jan Cina, herec, zpěvák, tanečník

„V něčem je to novinka, ale vystudoval jsem  alternativní divadlo, přesněji  loutkové divadlo na  DAMU, které má k tomuto typu umění blízko. Člověk se  tam s  netradičním pohybem setkává. Mě  to vlastně vždy bavilo, ale věnoval jsem se tomu jen velmi málo, spíše na amatérské úrovni.

I tady  jsem více  v roli zpěváka v konečném výsledku, ale jsem  součástí cirkusového představení. Jenže   zrovna v projektu Horáček GEN XYZ  je klasických  cirkusových dovedností poskrovnu. I sami  cirkusoví umělci objevovali pro ně zatím neobjevené,  to je  cítění pohybu nebo vyjádření pohybem, takže pro všechny z nás  jsou to takové novinky. Tato syntéza tady právě v současné době  probíhá, vlastně ještě těsně před uveřejněním projekt  stále vzniká, takže proces tvorby neustále  pokračuje.“

TM: Znáte  film, divadlo, tanec, zpěv, i  cirkus. Co je Vaší duši  nejbližší?

„Hm.  No, upřímně –  pro Honzu Cinu coby diváka,  mám asi úplně nejradši tanec.  Baví mě totiž,  že tam právě  nejsou ta slova.    Vnímáte něco opravdu jenom duševně a fyzicky. Když se dívám na  taneční představení, hýbe  to nějakým způsobem  mými emocemi nebo tělem,  a ta informace je o to cennější. Myslím si, že  slova často něco jenom ‚okecávají‘. Ale   zážitek z tance je spojen s hudbou nebo i s tichem a vstupuje  rovnou do srdeční komory.

Mám  to opravdu  moc rád, i jako interpret,  ale v mé práci se k tomu  dostávám v rámci mých  disciplín bohužel nejméně.  Možná se to ale teď změní,  dostal jsem nabídku od Constanzy Macras, berlínské choreografky, byl jsem s nimi v New Yorku. To by bylo skvělé. Také mě  čeká práce s Formanovými na projektu ‚Ptačí sněm‘.  Myslím, že tam půjde hodně o pohyb a propojení všeho. Bude to  takový  celkově estetický projev a na to se moc těším.“

Ať Vám to všechno vyjde!

Text, foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

TALK O TANCI A FILMU

Festival tanečních filmů

Festival tanečních filmů připravil diskusní a filmovou minisérii s názvem TALK O TANCI A FILMU s vybranými tvůrci, choreografy a režiséry. V pražském Studiu Maiselovka se během tří říjnových večerů setkají výrazné osobnosti současného tance s výjimečnými českými režiséry. První večer se koná už příští pondělí 3. 10. a představí se v něm choreograf Václav Kuneš a režisér Jaroslav Brabec.

Diskusní minisérie TALK O TANCI A FILMU se bude zamýšlet nad tématy a otázkami: Jak vzniká taneční film? Jak vypadá jeho scénář? O čem spolu hovoří choreograf s režisérem? V čem se nechápou a v čem překvapují? Přijměte pozvání na nový projekt Festivalu tanečních filmů, kde se bude mluvit, diskutovat, sdílet, a kde také něco uvidíme. Pozvání přijali hosté: Václav Kuneš, Jaroslav Brabec, Viliam Dočolomanský, Jan Hřebejk, Jarek Lambor nebo Marie-Magdalena Kochová.

První večer (3. 10. 2022) se představí choreograf Václav Kuneš a režisér Jaroslav Brabec a budou hovořit o tom, co spojilo jejich tvůrčí cesty, jaké bylo natáčení jejich společného tanečního snímku a v čem je inspirují reklamní videa. Scénický dialog filmaře JAROSLAVA BRABCE a choreografa VÁCLAVA KUNEŠE přinese sdílení vzájemné fascinace světa tance a filmu. Mluvit se bude o inspiracích, o estetických backgroundech, zážitcích, o filmech a tanečních představeních, které mění život.

Druhý večer (10. 10. 2022) bude věnovaný JANU MINAŘÍKOVI, tanečníkovi, choreografovi a dlouholetému členu souboru Tanztheater Wuppertal Piny Bausch, který zemřel koncem června letošního roku. Pozvání k diskusi přijali choreograf Jarek Lambor a režisérka Marie-Magdalena Kochová, mladí tvůrci, kteří měli to štěstí natočit s Janem Minaříkem jeho poslední film Schránky. Minařík je hlavní postavou snímku a do značné míry jeho spolutvůrcem. Premiéry filmu se ale bohužel nedožil. Film byl poprvé uveden letos na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Pražská premiéra snímku Schránky bude vzpomínkou na tohoto charismatického umělce, jehož život byl spjat s jedním z nejvýznamnějších fenoménů tanečního umění 20. století – tvorbou Piny Bausch. Program vzpomínky obohatí audiovizuální materiály z archivu Nadace Piny Bausch, s níž Festival tanečních filmů spolupracuje.

Trojici večerů (17. 10. 2022) zakončí unikátní setkání choreografa Viliama Dočolomanského a režiséra Jana Hřebejka. Oba jsou zkušení a známí režiséři a oba zajímá tanec a jeho tvůrčí proces. VILIAM DOČOLOMANSKÝ – umělecký ředitel divadelního souboru Farma v jeskyni natočil v poslední době dva filmy a filmová režie ho láká čím dál víc. JAN HŘEBEJK natočil nespočet filmových klenotů a má za sebou i několik divadelních režií. Možná ho láká choreografie. Co je ovlivnilo, bavilo, jaké filmy a osobnosti utvářely jejich vkus a umělecký názor – o tom spolu budou hovořit v posledním z večerů diskusní minisérie Festivalu tanečních filmů.

Diskusní minisérii s projekcemi filmových ukázek a samotných tanečních snímků uvádí Festival tanečních filmů, který se od roku 2009 profiluje jako bienále s cílem prezentovat díla z oblasti taneční kinematografie, dokumenty o tanci, inovativní záznamy tanečních inscenací a zejména díla žánru dance for camera. Festival taneční filmy prezentuje, produkuje a podporuje jejich tvorbu. Aktuální projekt Talk o tanci a filmu směřuje k budování povědomí o taneční kinematografii a budování komunity a vztahů mezi tvůrci a diváky. Ke stejnému účelu slouží nová vzdělávací platforma FTF EDU. Projekt Talk o tanci a filmu je v roce 2022 realizován s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, hlavního města Prahy a Městské části Praha 1.

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Celestial Odyssey

Vesmírný koncert pro oči

Představení Celestial Odyssey unikátně propojuje choreografii tanečnice Andrey Miltnerové s virtuozitou cembalistky Moniky Knoblochové a povyšuje tak hudbu, která osciluje mezi barokem a současností, na stejnou úroveň s tancem

Co se stane, když se propojí vášeň k barokní estetice s vesmírnou inspirací? Vznikne intergalaktický koncert pro všechny smysly, který až překvapivě přirozeně propojuje odlišné zdroje inspirace.  Choreografka Andrea Miltnerová se zároveň stává robotickou tanečnicí společně s Janou Látalovou. Duální pohyby tanečnic jsou přesné a podivně tajemné, jako dráhy a elipsy vesmírných těles, a putující cembalo neustále přetváří prostorovou scénografii.

Světelný design a masky Jana Komárka celou atmosféru skvěle umocňují.

Představení, které mělo svoji online premiéru během pandemie v roce 2021, se vrací na jeviště, kam patří, 24. ledna 2022.

Andrea Miltnerová je britská tanečnice a choreografka českého původu, která žije a pracuje v Praze. Narodila se v Londýně, kde vystudovala klasický a moderní tanec. Do Prahy přišla za souborem baletu Národního divadla. Hluboký zájem o barokní estetiku ji přivedl ke spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům, které vycházejí z historického výzkumu a z analýzy pohybu.

Její taneční sólová představení Tanec magnetické balerínky (vybráno mezinárodní komisí Aerowaves) a Tranzmutace (evropský Move-Award quality label) byla úspěšně uvedena a uznávána na festivalech a scénách napříč Evropou.

Jako režisérka a choreografka spolupracuje s hudebními ansámbly Collegium 1704, Musica Florea, Collegium Marianum a Aalto Theatrum v Essenu. Jako tanečnice take pravidelně spolupracovala se zesnulou choreografkou Françoise Denieau, v jejíchž inscenacích účinkovala po celé Francii včetně Paříže (Opéra Comique) a Versailles (Opéra Royale), v Lucembursku, ve Švýcarsku (Lausanne), v Londýně (Barbican), v Moskvě (Bolshoi Theatre) a New Yorku (BAM).

Monika Knoblochová je virtuózní cembalistkou a hráčkou na historické klávesové nástroje, která studovala na prestižních hudebních školách nejen v Praze, ale i v zahraničí. Specializuje se jak na barokní skladby, tak i na autory z 20. století a současníky. Některé sklady byly přímo napsané pro ni. Jejímu širokému záběru také odpovídají skladby uvedené v rámci představení – např. Continuum Gyorga Ligetiho, Melopa Kryštofa Mařatky nebo skladba Con Salsa Roberta Sierry.

Je laureátkou mezinárodní hudební soutěže Pražského jara obor cembalo a také 16. Grosser Förderpreiswettbewerb v Mnichově v komorní hře společně s flétnistkou Janou Semerádovou. Získala Cenu Nadace B. Martinů, Cenu Společnosti B. Martinů a také Davidoff Prix České republiky pro nejtalentovanějšího mladého umělce do 28 let v oblasti vážné hudby.

Jan Komárek studoval krátce na žižkovské UMPRUM. Pracoval jako elév v loutkovém divadle DRAK v Hradci Králové a vystřídal mnoho zaměstnání.

Později emigroval do Francie, kde založil loutkové divadlo MIMO theatre a jako loutkoherec a klaun hrál autorská představení pro děti i dospělé. Pak se přestěhoval do kanadského Toronta, kde pracoval v mnoha různých profesích, točil hudbu s Vratislavem Brabencem, založil autorské výtvarně-pohybové divadlo s živou hudbou SOUND IMAGE THEATRE a získal několik prestižních cen Dora Mavor Moore, za nejlepší režii, inscenaci, světelný design a hudbu, a působil jako světelný designér pro taneční a divadelní soubory v Torontu a Montrealu.

Do Prahy se vrátil v roce 2001, od té doby vytváří další autorské projekty, (Kabaret Velázquez, Kouzelník Hirošima, atd.), věnuje se tvorbě krátkých filmů do šuplíku a spolupracuje jako světelný designér například s Miro Tóthem a orchestrem Berg. Jeho posledním projektem je Cinéma préparé(film a hudba).

Kateřina Marková R. Pereira 
pro Taneční magazín

Lidi krve

Drama v režii Miroslava Bambuška vstoupí do kin v listopadu 2021

Producent Saša Dlouhý (FREESAM) uvede v listopadu 2021 do kin celovečerní snímek Lidi krve. Filmové drama reflektuje cestu k vlastním kořenům a ke smíření. Odehrává se v současnosti, ale pracuje s reminiscencemi zavádějícími diváka do poválečného Československa. Příběh tvoří osudy skutečných obyvatel bývalé německé obce Vitín. Minulost se tak stává klíčem k přítomnosti. V hlavních rolích se představí Karel Dobrý, Miloslav König, Miloslav Mejzlík, Tomáš Bambušek, Jiří Černý, Jakub Folvarčný, Jakub Gottwald, Juraj Bača či Tereza Hofová. Autorem scénáře a režisérem filmu je Miroslav Bambušek.

Ústřední postavou filmu Lidi krve je Otto Hille (Miloslav König), který je najat, aby zavedl starého a těžce nemocného Leopolda Švarce (Miloslav Mejzlík) do krajiny jeho předků. Symbolické martyrium očistce jej má dovést ke smíření. Vydávají se do roku 1945 do již rozpadlé německé vesnice Vitín, která je středobodem celého příběhu a jejich společná minulost se propojuje. Otto zde potkává přízrak svého děda Otfrieda Hilleho (Karel Dobrý). Stává se svědkem událostí, které objasňují to, co Ottu v nočních můrách děsí a co starý Švarc skrývá.

Film se zabývá věcmi a událostmi, které nechceme slyšet a které záměrně odsouváme na okraj, protože je obtížné s nimi žít. A toto odsouvání rodí mentální nemoc, nezájem, lhostejnost, která se rozmanitě projevuje v naší přítomnosti tím, jak lidé myslí, jak se rozhodují, jak jednají, jak volí. A tak žijeme ve světě, který je plný otázek, na které nechceme hledat odpovědi, protože jsou nepříjemné, náročné. A tím si vytváříme „mentální Sudety“. Černou díru, o které se radši domníváme, že v ní a za ní nic není. „Mentální Sudety“ jsou propast, kterou jsme zdědili po svých předcích. Naše generace ji nemá chtít předávat svým potomkům,“ dodává režisér snímku Miroslav Bambušek.

Film Lidi krve vznikal šest let, dokončen byl v květnu 2021. Natáčení probíhalo v Severních a v Západních Čechách, v Jihomoravském kraji, na Severní Moravě, v Polsku a na Azorských ostrovech. Autorem scénáře a režisérem filmu Lidi krve je dramatik a divadelní režisér Miroslav Bambušek. Napsal přes čtyřicet divadelních her, dvě operní libreta a filmové scénáře. Dlouhodobě se věnuje projektům, které vnímají kulturu jako platformu pro politické a sociální reflexe.  V tomto smyslu v minulosti působil např. v Národním divadle, v Divadle Na zábradlí, v HaDivadle či Studiu Hrdinů. Zaměřuje se ale i na realizace svých projektů v nedivadelní, především industriálních prostorech spojených s pamětí konkrétních událostí (sem patří např. dlouhodobé projekty Perzekuce.cz či Cesty energie). Za své projekty získal mnohá tuzemská ocenění: ceny Alfréda Radoka, ceny Divadelních novin atd. Jeho poslední film Jan Hus – mše za tři mrtvé muže získal cenu Andreje Stankoviče.

Produkci snímku zajistil Saša Dlouhý se svojí společností FREESAM v koprodukci České televize a slovenské atelier.doc. Film byl mimo prostředků producenta a koproducentů finančně podpořen Státním fondem kinematografie, Jihomoravským filmovým nadačním fondem, Česko-německým fondem budoucnosti a Audiovizuálním fondem. Distribuci snímku zajišťuje Aerofilms.

Více informací na www.freesam.org a www.lidikrve.cz.

Lidi krve

Délka filmu: 85 min, Rok: 2021

Režie: Miroslav Bambušek

Producent: Saša Dlouhý – FREESAM

Koproducent: Česká televize, atelier.doc

Premiéra: podzim 2021

www.lidikrve.cz  | www.bloodkin.tv

 

Hlavní herecké obsazení

Otto Hille – Miloslav König
Ottfried Hille – Karel Dobrý
Leopold Schwarz – Miloslav Mejzlík
Leopold Schwarz za mlada – Juraj Bača
Anna Hille – Tereza Hofová
Henry – Jakub Gottwald
Mišel – Jiří Černý
Lékař – Jakub Folvarčný
Pečovatel – Tomáš Bambušek

 

Tvůrci a štáb

Scénář a režie – Miroslav Bambušek
Producent – Saša Dlouhý
Kamera – Jakub Halousek
Střih – Jan Daňhel
Dramaturgie – Kristián Suda
Hudba – Tomáš Vtípil
Koncepce masek a kostýmů – Zuzana Bambušek Krejzková
Zvuk – Václav Flegl
Výtvarník – Josef Bolf
Výkonný producent – Pavel Vácha
Vedoucí natáčení – Eva Pavlíčková
Architekt – Daniel Tůma
Kreativní producent ČT – Josef Viewegh
Vedoucí Filmového centra ČT – Helena Uldrichová

Eliška Míkovcová

pro Taneční magazín