Rozhovor se zpěvákem Michaelem Kluchem

„Kdysi jsem řekl: Pojďme dělat hudbu, jak to jen nejlépe umíme“

Legendární Queennie, kteří vyprodali O2 arénu a těsně po lockdownu stanuli znovu na jevišti, představovat čtenářům nemusíme. Jen upřesníme, za dobu své existence od roku 2006 se stali  jednou z nejuznávanějších Queen  tribute kapel na světě. Uskutečnili na tisíc koncertů na několika kontinentech.  Perfekcionismus a technická dokonalost, to jsou slova, která je  vystihují. V dubnu 2018 měl v Divadle Radka Brzobohatého premiéru muzikál  Freddie s Queenie v hlavní roli.

Po nekonečném lockdownu,  kdy se nezpívalo, nevystupovalo, jste stanuli jako první hudební skupina  před vyprodanou 02 arénou. Jaký byl Váš pocit? 

„To je složitá  otázka, nebo lépe řečeno, ta otázka zní jednoduše, ale ten kontext v pozadí…, není vůbec  lehké odpovědět. My  jsme náš  koncert či  dva  koncerty  vyprodali už v prosinci 2019 a to byla  euforie! To se  nestává často ani předním českým kapelám, natož hudební skupině  našeho žánru. (Dnes si sice  troufám říci, že jsme tento  žánr i trošku posunuli, to je ale jiná věc.)  Jenže  s příchodem lockdownu se euforie  vytratila. Mám tedy takový „zkreslený“ dojem.

Stát po takové době  před publikem pro mě znamenalo spíše negativní pocit,   protože jsem do poslední chvíle nevěděl, zda ty koncerty proběhnou. Všechno  bylo hektické.  Během první písně, kdy jsem se měl postavit na podium, mělo dojít k výbuchu pyrotechniky.   Výbuch  byl pro mě signál, že mám jít na jeviště, jenže k tomu výbuchu vůbec nedošlo. Místo  toho, abych si užíval vyprodanou halu, byl jsem nervózní, protože jsem měl strach. Nacházel jsem se blízko „odpaliště“ a hrozil jsem se, aby mi to nevybouchlo nečekaně. Snažil jsem se  běžet  někam pryč. Dobrý  pocit jsem si začal užívat až o něco později.  Ten výbuch tam nakonec byl, ale někde uprostřed písně, mimo rytmus, špatně to seplo… Takže moje euforie v ten moment taková nebyla, ale teď si z toho dělám už legraci. Prostě se to stalo, na druhou stranu tam  bylo tolik jiných věcí, které se mohly nepovést, a ty se povedly, takže tohle  zůstalo jako malý detail.

Vyjádřil bych to celé asi  tak: když jsem přicházel do 02 arény, byl jsem nejnervóznější člověk na světě,  když jsem   odcházel, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě. A to je na koncertech právě to hezké.“

Queen –  trošku je napodobujete, obdivoval  jste je coby kluk?

„No, moje odpověď bude zase „košatá“. Kdybychom k té muzice neměli vztah, tak bychom ji nemohli dělat na té úrovni, na jaké ji děláme. Možná ani tanečník nemůže dobře tančit roli,  kterou nemá rád. V angažmá je to sice tak, zkrátka musíte roli zahrát, tak musíte.

Ano, měl jsem k té hudbě vztah, od malička patří k mé nejoblíbenější, rozhodně to byl  důvod, proč jsme ji začali dělat. Zpočátku jsme snad ani nebyli kapela, nehráli jsme pro diváky. Jen jsme se sešli s pár klukama, nahráli  si oblíbené písničky, také třeba písně Leda Zeppelina či jiných. Ale neměli jsme v té době ani  baskytaristu! Později jsme měli i klávesistu a ještě později  jsme si  začali myslet, že už k stylu Queen  máme nějaké předpoklady. Hra na kytaru je tam specifická, o stylu ani nemluvím.

Nakonec jsme si řekli, že si to zkusíme zahrát před divákem a budeme se tomu věnovat více.  Před 15-ti lety bylo naivní si myslet, že jsme dokonalí, ani jsme si to rozhodně nemysleli!  Dnes je naše  kapela   úplně někde jinde, než byla tehdy. Ale drželi jsme se stále u filozofie:  pojďme to dělat, jak to nejlépe umíme,  na té úrovni, kde se zrovna nacházíme. A to  nám zůstalo.“

Freddie  Mercury byl  tvrdohlavý,  řeknu – „sexuálně nestandardní“, někdo ho za jeho životní styl odsuzuje. Vy se  nějak musíte vyrovnat i  s osobností zpěváka, který je v zásadě  nenapodobitelný. Jak to zvládáte?

„No,  obecně, když se bavím s nějakými lidmi nebo s nimi spolupracuji,  tak je vnímám  profesně, když si hledám kamarády, tak je vnímám charakterově, takže Mercuryho vnímám jako vynikajícího zpěváka. Je mi jedno, jaký byl v soukromí. Mě jeho život nepohoršuje, ale i kdyby, tak všeobecně mám k lidem přístup – jsi kamarád, tak je mi jedno   s kým se ‚vyspíš‘. Zrovna tak, když jdu koupit rohlíky a jsou chutné, tak je mi celkem jedno, kdo mi je prodá.  Beru tedy Mercuryho jako kamaráda. Na koncertě  je to jedno, ze  soukromého života na jeviště vlastně nic nedostanete. V  hudbě samotné někde je Michael Kluch, ne Freddie.

Možná Freddie  někdy byl při koncertech trošku sprostý, ale v Čechách mi připadá hloupé mluvit na fanoušky anglicky, takže snad jedině v zahraničí je možné malinko Mercuryho zahrát i s jeho typickými hláškami.

Ale mně  ta jeho postava  dělala mnohem větší  problém během muzikálů, kdy už  jeho osobní rovina opravdu na  jevišti vidět je. Ano, to uznávám.  Měl jsem  načtené knížky a trošinku jsem tušil, jak by asi on reagoval ve  svém slovníku, ale já takový vůbec nejsem jako on,  takže se to úplně napodobit nedá. Tím, že jsem naprosto odlišný, ta role se mi nehrála tak snadno, jak se možná na první pohled může zdát.

Možná ale  je tu i jiné hledisko. Pravděpodobné je totiž i to,  že jaký byl a jak ho známe, byla jen nějaká jeho póza a  on sám takový možná vůbec nebyl. Třeba byl srdečný, měl kolem sebe svou skupinu lidí, nikoho dál už tam příliš nepřijímal,  ale pak šel na večírek, tam např. některé  osobnosti různě  lezou po stolech a tak podobně, takže to jsou takové ty  polohy umělců, kterou bych možná mohl mít i já,  třeba bych také mohl lézt po stole, no, nevím. Tohle na koncertech naštěstí vůbec neřeším, tam je to  jednodušší.“

Queen vesele střídali hudbu a styly,  ne vždy to posluchač snáší dobře, chce si v hudbě najít to své oblíbené a hotovo.  Byli  v tom trošku atypičtí. Jak to řešíte Vy?

„Já jsem teď udělal novou píseň, která není „queenovského žánru“, ale diváci byli nadšení. Jsou tam určité polohy, které nejsou pro tu hudbu typické, takže jsem si trošku „odskočil“, ale žánrově to zase není v žádném případě úplně něco jiného, moderní prvky tam jsou.  Všichni se nějak vyvíjíme a naše hudba s námi.  Já nemám problém zpívat ať popovou nebo lidovou  píseň, cítím se být zpěvákem a je mi celkem jedno, co to zrovna je.  Mám na to  hlasové  vybavení, jiným žánrům se vůbec nevyhýbám.

Ale nejsem samozřejmě operní zpěvák, takže nechci, aby mě někdo chytal za slovo. Kdyby mě poslouchal operní profesionál,  řekl by, že techniku nemám úplně správnou, což je pochopitelné, jsem „popík“, ne „operák“. A to je průšvih vždycky,  když se „popíci“ pouští do opery a „operáci“ do popíku.“

Co když pandemie není u konce?  A přijde další lockdown?  Jak si  s tím poradíte?

„Tak toto má zase více rovin. Jedna věc  je živobytí jako takové. Pokud jde o naši kapelu, naštěstí se  nemusíme ohlížet  po jiné  profesi, takže  z ekonomického hlediska přežijeme.  Nechci to zlehčovat, ani se nechci vůbec míchat do politiky, já už  jen doufám, že žádný lockdown nebude. Nešlo jen o koncerty, lidé nemohli rok nikam chodit, nemohli se seznamovat, některé moje známé trápí, že si nemohli najít holku nebo kluka, další trápí  ekonomické problémy, ale je tu i edukace dětí, mělo to na všechny  obrovský psychický  dopad.

Je tu samozřejmě fakt, že i nadále je  všechno poloviční, diváci se bojí chodit na koncerty, možná ani nemají  náladu starat se o svoji duši,  nebo o nějakou svoji  radost, to se vytratilo.  Nechci tady lamentovat, ale  nám to  vzalo  minimálně dva roky profesního života, to je prostý fakt, tak asi budeme muset vydržet na jevišti déle, no. Problém vidím jenom v tom, že tohle si  nenaplánujete, pokud vám tělo jednou řekne, že už  dost,  tak  vám ty dva roky nikdo nedá.  Ani teď to není tak, že bychom nastartovali tam, kde jsme skončili před pandemií, nějaký propad tu bude,  může to zase  trvat nějaké dva roky, než se trh obecně znovu ozdraví. Nejde  jen o kulturu,  tam to bude trvat ještě  déle, a to mě teda mrzí.

Ať je to, jak je to, nic s tím  neuděláme. Uklidňuje mě jedna myšlenka, že jsem jakoby v takovém náručí  Božím a ten rozhodne, ne já.

Těším se z toho, že jsme vystupovali  v 02 aréně, to pro  nás bylo nesmírně důležité.  Máme  už rozjednané turné po světě, to je také podstatné. Koncerty  se vydařily, ohlasy na ně  byly tak pozitivní!  Ani jsme nečekali, že se tak vydaří.  Udělali  jsme akci, která vlastně nemá obdoby. Mám  z toho velkou radost a to mě teď žene dál.

A pokud přece jen  nějaký další lockdown přijde,  vyprodukuji zase nějakou píseň. Mám teď uvolněnou mysl, dříve jsem ji měl neustále zaneprázdněnou tím, co bude s námi, zda bude koncert, nebo ne, teď bych se věnoval nějakému vlastnímu albu.“

Škoda ztraceného roku, ale možná musíme vzít v úvahu i to, že nebýt lockdownu, bylo by tu místo 30- ti tisíc  mrtvých třeba 200 tisíc.  Není pak sobecké chtít se bavit? Jak se na to díváte?

„To je  strašně složité, to už není ani politika, ale spíše nějaká filozofie. Možná je sobecké, nechat lidi umírat, jsou to něčí maminky, babičky, bratři, já vím. Také mi  zemřeli blízcí, jsem smutný, ale jsem pragmatický. Když mě zítra srazí tramvaj, tak srazí, nemám žádné právo na život, když zasáhne osud, tak zasáhne. Navíc na jedné straně to vypadá jako „zbytná“ zábava, ale na straně druhé stojí nejrůznější profese, které živí své rodiny, a vydělané peníze utrácí za služby zase třeba ve firmě, kde pracuje někdo z diváků. Ekonomika je nekonečný koloběh, který spolu úzce souvisí, a všechny ty konsekvence můžeme koneckonců nyní sledovat v přímém přenosu. Ekonomická krize totiž také ničí životy. Pak si vyberte..

Atˇ  už je to, jak je to, i přes to, že nám lockdown  vzal  nějakou část kariéry, možná nám to i něco dalo. Chci hledat ty hezké a pozitivní momenty. Možná máme  i  novou energii a naději. A touhu zase jít dál.“

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěšných koncertů 

 Foto: archiv Michaela Klucha 

Eva Smolíková

Rozhovor se zpěvačkou Anežkou Malou (dcerou Pavly Tomicové – účastnicí StarDance)

„Tančím sama, když se nikdo nekouká“

I když pochází z herecké rodiny –  maminka Pavla Tomicová a tatínek herec Ondřej Malý, o herectví nikdy neuvažovala, přesto si již několik rolí zahrála. Vždy ji lákalo malování a tak nakonec vystudovala design interiéru na Umělecko-průmyslové škole výroby hudebních nástrojů Petrof v Hradci Králové. Pak si Anežku Malou našla hudba a dnes vystupuje s kapelou Nessie, jejíž jméno je dovozeno od její přezdívky. Zpívá písničky, které si sama napíše a k tomu hraje na ukulele.  

Herečkou je také její teta Naděžda Chroboková – Tomicová. Sestřenicí je světově proslulá varhanice Kateřina Chroboková, vystupující pod uměleckým jménem Katta. 

Pocházíte z herecké rodiny. Maminka je herečka, tatínek herec, jako i teta. A vlastně divadlo znáte od mala, protože Vaši rodiče jsou členy Klicperova divadla v Hradci Králové. Jaké bylo vyrůstat se starším bratrem v takovém prostředí? Nelákalo Vás také herectví?

„Vždycky jsem si nesmírně vážila toho, že jsem mohla vyrůstat v takovém prostředí. Probudilo to ve mně lásku k umění všeho druhu. Divadla ve mně od malička vyvolávají pocit klidu a cítím se v nich jako doma, i přes to jsem však kariéru v herectví nikdy nezvažovala ani v těch nejdivočejších snech. Cesty osudu jsou ale nevyzpytatelné, nikdy se nemá říkat nikdy. Párkrát jsem si to vyzkoušela a vždycky mě to moc bavilo, tak třeba na to jeviště někdy v budoucnu zabloudím.“

Proč jste si vybrala studium na Umělecko- průmyslové škole výroby hudebních nástrojů Petrof v Hradci Králové?

„Na základce jsem si při hodinách vždycky malovala do sešitů, a tak jsem chtěla zamířit na nějakou uměleckou školu, kde bych si mohla malovat rovnou v rámci výuky. Na této konkrétní škole mě zaujal obor design interiéru, na který jsem se nakonec i dostala, a jsem za to neskutečně vděčná. Škola je plná skvělých lidí a panuje v ní velmi příjemná atmosféra. Dala mi mnoho zkušeností, jak už výtvarných, tak i těch životních, a budu na ní vždycky vzpomínat s úsměvem na tváři.“

Jednou jste řekla: „Ráda vyprávím příběhy a vyjadřuji svůj vnitřní chaos skrze české i anglické písničky. Hudba je mým únikem do jiných světů a pomáhá mi objevovat samu sebe.“ Co vás přivedlo k hudbě? A kde nacházíte inspiraci pro své písničky?

„K hudbě jsem se vlastně dostala úplně náhodou. Až na konci základní školy jsem si začala potají zpívat v pokojíčku, hlavně potichu a opatrně, aby mě nikdo neslyšel, protože jsem se šíleně styděla. Jednoho dne jsem si řekla, že svůj strach překousnu a zkusila jsem zazpívat před publikem. K mému údivu se nezbořil svět a mě to tak otevřelo dveře do světa hudby. Většinou píšu, když se potřebuji z něčeho vypsat, ať už je to negativní nebo pozitivní emoce.“

 Vystupujete s kapelou Nessie. A máte za sebou několik koncertů. Pokud to situace dovolí, bude další koncert? A proč se kapela jmenuje Nessie?

„Momentálně nemáme žádné konkrétní termíny, ale na naší Facebookové stránce vždy dopředu hlásíme kdy a kde budeme znova hrát. Jméno kapely je odvozeno od mé dlouholeté přezdívky. Také se tak říká Lochnesské příšeře, což je takový milý bonus navíc.“

V kapele nejen zpíváte, ale hrajete na nevšední hudební nástroj a tím je ukulele. Čím Vás okouzlilo právě ukulele?

„Původně jsem chtěla zkusit hrát na kytaru, ale byla na mě trošku velká, tak jsem zvolila prostorově úspornější nástroj. Ukulele jsem si od té doby zamilovala, protože se na něj hraje velmi příjemně a jednoduše a má nádherný zvuk.“

Vaše maminka Pavla Tomicová se zúčastnila TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí a s Markem Dědíkem se protančili na druhé místo. Jak to máte s tancem Vy?

„Já tančím sama doma a hlavně když se nikdo nekouká, ale moc ráda! Je to zaručený lék na smutek, který nikdy nezklame.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Všelijak. Když mám náladu zůstat doma, tak si vždycky ráda pustím nějaký ten seriál, nebo ráda objevím nějakou novou knížku, do které by se dalo ponořit. Když mám chuť vyrazit do světa, vždycky ráda strávím společné chvíle s lidmi, co mám ráda. 🙂

  

Foto: Patrick Marek 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

V nové divadelní premiéře tvůrčího tandemu Janek & Natálka (režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová), které je zároveň uměleckým vedením pražského Divadla NoD, ožije jedna z legend devadesátých let – kapela Lunetic. Příběh, který dává naději, že i když se narodíte v Mostě, pořád se můžete stát legendou. Inscenace The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech. Premiéra je naplánovaná na sobotu 27. 11. 2021 od 19:30, první repríza bude následovat ve středu 15. 12. 2021.

„České devadesátky znamenají první setkávání se západní popkulturou a celospolečenský pocit, že je všechno možné, stačí chtít.“ říká dramaturgyně Natálie Preslová a dodává: „Čím větší odstup má naše společnost od 90. let, tím jasněji vidí všechny chyby, které v nich udělala, ať už se to týká politických rozhodnutí, módy, účesů, barevnosti fasád rodinných domků nebo hudebního vkusu.“

V rolích dívčích idolů Vaška, Martina, Davida a Aleše se po náročném pěveckém a tanečním tréninku představí domácí soubor Divadla NoD, tedy Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán a Jan Strýček. Tito čtyři zástupci jedné generace pátrají po původci svého zničeného vkusu. A pod nánosem devadesátkových cetek nalézají děsivou pravdu. Dne 27. února 1995 vstoupil do atmosféry zvlášť jasný meteor, jehož úlomky dopadly do Čech a Moldávie. Ve stejný den vznikly skupiny Lunetic a O-Zone. Náhoda?

„Během 90. let se stalo spoustu opravdu hodně bizarních a hodně nepravděpodobných událostí, ale nikomu to tady nepřipadalo zvláštní. Jako by všichni byli oslepení nějakým úžasným devadesátkovým fetem. A tak jsme se rozhodli přijít na to, co jsme si to doopravdy šlehli, a tak trochu před mladšími generacemi ospravedlnit to, proč máme všichni na fotkách z dětství tu stejnou hnusnou ledvinku a z očí nám stříká, jak jsme za ni šťastní.“ říká režisér Janek Lesák.

V pořadí šestá inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, které převádí na jeviště jednotlivé fenomény popkultury. Tu zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017), Měsíční sonáta č. 11 (únor 2018), inscenace využívající technologii binaurálního zvuku FANTASY! (leden 2019), BIBLE 2 (únor 2019) a projekt na pomezí divadla a LARPu MĚSTEČKO PALERMO USÍNÁ (leden 2020).

Hrají: Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán, Jan Stýček & New Kids in the NoD / Kamila Mottlová, Eliška Soukupová, Michal Máša, Karel Jinda nebo Lukáš Prokop

SCÉNÁŘ: Janek & Natálka
DRAMATURGIE: Natálie Preslová
REŽIE: Janek Lesák
CHOREOGRAFIE: Kamila Mottlová
HUDBA: Lunetic & Ivo Sedláček K
KOSTÝMY: Paulína Bočková
LIGHTDESIGN: Dano Kozlík
SOUNDDESIGN: Vojtěch Drobek Krátký
PRODUKCE: Helena Plicková
VIZUÁL: Dominik Miklušák
FOTO: Michaela Škvrňáková

 

NoD, Taneční magazín

INspiraCe

420PEOPLE a Orchestr BERG se spojily v novém hudebně-tanečním projektu

INspiraCe, tak se jmenuje nový experimentální hudebně-taneční projekt, který vznikl díky exkluzivnímu spojení tanečního souboru 420PEOPLE a Orchestru BERG. Jeho premiéra se koná 17. a 18. 8. 2021 v divadle Archa. A vy se můžete těšit na unikátní symbiózu choreografie Sylvy Šafkové a hudby Tomáše Reindla, která dává vyniknout interakci tanečníků a hudebníků. A rozhodně je v ní prostor i pro improvizaci!

Experimentální hudebně-taneční projekt 420PEOPLE a Orchestr BERG převádí na jeviště divadla Archa skladatelské postupy a principy společně s choreografií Sylvy Šafkové.

V názvu představení se skloubí inspirace kultovní skladbou Terryho Rileyho „In C“ z roku 1964, ale i celý žánr minimalistického přístupu k hudbě. Umocňuje tak umělecký zážitek nejen milovníkům tance.

Jasná choreografie a jistá dávka improvizace a interakce tanečníků s hudebníky v autorské hudbě Tomáše Reindla vás přesvědčí o tom, že minimalismus nemá jen jednoduché linie. Scénografie, vytvořená na základě repetitivních tónů a minimalistických prvků celého představení, se přelévá, pohybuje, stejně jako hudba a její tóny. Nenechte si ujít nový hudebně-taneční projekt v divadle Archa!

 

Choreografie: Sylva Šafková

Autorská hudba: Tomáš Reindl / Omnion

Scénografie & kostýmy: Anna Chrtková

Světelný design: Martin Špetlík

ÚČINKUJÍ:

420PEOPLE – Francesca Amante, Tomáš Červinka, Francesca Ginepro, Simona Machovičová, Filip Staněk

Orchestr BERG – Jana Jarkovská (flétna), Jana Kubánková (housle), Kateřina Lískovcová (viola), Helena Velická (violoncello), Zlata Vohryzková (klarinet) & Tomáš Reindl / Omnion (elektronika, tabla atd.)

Představení proběhne za dodržení aktuálně platných mimořádných opatření.

Více informací najdete na: https://www.divadloarcha.cz/cz/pokladna-a-vstupenky.html

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín