Štítek: hudba

10. dubna 2026 měla 2. premiéru inscenace  Baron Prášil ve Stavovském divadle.Tato velkolepá  dobrodružná výprava propojuje  dokonalý tanec (Miřenka Čechová, choreografka a režisérka) a mimiku, novocirkusovou akrobacii,  zpěv, hraný film, animaci, hudbu, loutkohru i vizuální a další efekty.

„Jak je známo, Baron Prášil je zosobněná schopnost sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky. I kdybychom nechtěli, začnou nás napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snědeným koněm“… říká dramaturgyně Martina Kinská. A dodává: „Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.“

Fantazii tvůrci opravdu rozvinuli, představení je vhodné pro děti a myslím, že je bude fascinovat, takové divadlo si děti musí zamilovat.

Už samotný nástup barona Prášila (Radim Vizváry) na scénu je veselý, s obrovským kufrem svých historek samozřejmě spadne a všechny příběhy se doslova vysypou ven. Tím také brzy  přitahuje pozornost dítěte, ačkoliv si sám bezstarostně svačí. Jenže matce holčičky (operní pěvkyně Markéta Cukrová, která ztvárňuje jak matku, tak soudkyni)   se tento podivný člověk nezdá.

A tak přichází zatykač a soudci.

Postava barona Prášila je v podání Radima Vizváryho skutečně potěšením pro diváka, který ocení dokonalost mima. Jeho účes je opět nepřehlédnutelný. Neocenitelná  je scéna, kdy šedá policie barona zatýká – jejich potyčka je přehlídka dokonalých pohybů dvou mimů a jejich gest, vůbec nejlepší možná. Kostýmy (Simona Rybáková) nenechají diváka rozhodně chladným. Už podivně střižená saka, která nesedí, každá strana jinak dlouhá, ukazují směšnost akorátní pravdy bez fantazie a hloupých obvinění a nesmyslných zajetých postupů a stereotypů vystrašené  byrokracie. Jenže úředník je všemocný. A kostým hlavní soudkyně  – o tom se už nedá s vážností hovořit vůbec. Dokladuje upjatost, strnulost a směšnost bílých límců a zajetých  modelů myšlení celé společnosti. Jenže – rozhoduje o osudu jiných lidí. Zatímco baron Prášil si občas zvesela zlehka načechrává svůj frak…, ale je poslán do vězení, mrtvolná a ustrnulá soudkyně vynáší rozsudek nad jeho životem. Pro dospělého diváka je zase tento okamžik, řekla bych, důvodem k zamyšlení nad hrůzou, že mnozí lidé opravdu po staletí nevinně umírají za své i pokrokové názory.

Petr Boháč (námět, scénář, režie společně s Miřenkou Čechovou) vysvětluje: „Důležitost prášilovské persony spočívá v tom, že je to někdo schopný podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, jak to doopravdy bylo. Nejde o to, zda si dotyčný vymýšlí nebo ne, ale znejistí pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost nespoutanosti a revolty je navýsost aktuální, všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru nebo výběru. Ale baron Prášil si s protokolem nedělá žádnou starost.“

Tuto myšlenku Radim Vizváry vskutku  překrásně ztvárnil, když stojí při obžalobě u soudu, houpe si stolečkem a v klidu svými pohyby vyjadřuje souhlas s obžalobou a naprosto nezúčastněně a znuděně jí naslouchá, samozřejmě do rytmu hudby.

Člověk doslova otevírá pusu  při  čísle rejnoka, plavně se vznášejícího u stropu a sloužícího  také jako rekvizita pro novocirkusového akrobata. Ladnost a plynulost pohybů, kdy je dovedně toto umocněno záclonou  s plovoucími rybkami vytváří obraz, kdy je divák ohromen ladností a krásou pohybu.

Dále je tu tango s nebezpečným býkem v nadživotní velikosti a smrt býka.  Anebo to přežil?

Vtipně je podaná scéna umírající labutě (Nikol Márová), v podání barona Prášila se totiž z umírání probírá a naopak vyučuje barona tanci…

Skutečnou hororovou scénu můžeme prožít s baronem, který je ve vězení a setká se s rozzuřeným kabátem. Tady divák ustrne znovu, není mi jasné, jak bylo efektů dosaženo, ale kabát se opravdu samovolně pohybuje a pěkně zuří.

Závěr představení je jaksi příznačný i přízračný. Od stropu se vznáší smyčka, do které obratně naskakuje akrobat, ale…. byla pro barona Prášila, který se nehodil se svou pravdou a fantazií a ohrožoval tak autority? Právě v rámci fantazie se to tak dá chápat. Tanec a hudba uzavírá celou tuto životní knihu  barona Prášila, plnou neuvěřitelných příběhů.

Co dodat závěrem, je to jedna z nejlepších inscenací, které jsem v poslední době viděla. Excelentní výkon Radima Vizváryho, překrásně zpracované efekty,  téměř se rovnající efektům z Hollywoodu, takovou atmosféru  můžete zažít naživo jen  v divadle, tak neváhejte a spěchejte prožít jedno velké dobrodružství s baronem Prášilem!

Inscenace přináší divákovi překvapení, scény se  dokonale  střídají s filmovou projekcí, loutkohrou a umělci, kteří doslova vstupují do filmového plátna a  splývají s obrazem,  světelnými efekty, to vše vytváří dojem jakési říše fantazie, která se nedá nikde jinde zažít než v divadle, doslova můžeme fantazii hmatatelně cítit a zažít. Pohyb, hudba, zpěv, excelentní  výkony umělců, zajímavé kulisy, filmová projekce, směšné a výstižné kostýmy,  novocirkusové akrobatické číslo, taneční čísla, loutky bunraku (forma tradičního japonského loutkového divadla), zkrátka každý si vybere to své a děti musí žasnout. Jsem si jistá, že Baron Prášil v nich zanechá navždy silný dojem.

Foto: Archiv Laterna magika

Eva Smolíková

Taneční magazín