Půlnoc ve 20.00 v chrámu Panny Marie Sněžné

Jedno z tematicky nejzávažnějších představení MALÉ INVENTURY 2020. █ Emotivní i aktuální „divadelní oratorium“ v sakrálním prostoru. █ S důrazem na choreografii. █ Autenticky – česky i německy. █

Už nikdy nebude nic jako dřív. Dramatická noc z 3. na 4. května roku 1950 v kostele svatého Vavřince – zbývá jen pár hodin před plánovaným vyklizením jednoho z posledních klášterů v česko-německém pohraničí. Prolnutí epoch a národů, zpytování morálky. Hra o strachu, bezmoci a naději, která tady umírá.“

Tyto věty předznamenaly nesmírně silné a originální představení „Půlnoc v pohraničí“ v podání souboru FysioArt. A to přímo v jednom z nejznámějších pražských chrámů. Je obdivuhodné, že tento soubor uvedl za minulý rok více než čtvrt stovky představení v Čechách, ale také na Moravě, na Slovensku, v Maďarsku i Izraeli!

Málokdy se vám poštěstí zažít divadelní prožitek přímo v autentickém prostoru. A rovněž vás asi těžko někdy jindy bude osobně autorka a režisérka v jedné osobě předem uvádět k místům k sezení v kostele.

Tou režisérskou i choreografickou osobností je Hana Strejčková. Záměrně zdůrazňuji její choreografický vklad. Toto představení si zasloužilo velký zájem TANEČNÍHO MAGAZÍNU, který klade důraz na taneční i pohybové divadlo, již pro tento aspekt. Soubor FysioART uváděl „Půlnoc v pohraničí“ již v několika sakrálních prostorách na severu Čech i v Praze. A tím více musím ocenit variabilitu a prostorovou přizpůsobivost režisérky a zejména interpretů. Se specifiky i záludnostmi chrámu Panny Marie Sněžné, kde vystupovali poprvé, se všichni vyrovnali bez jediné známky zaváhání či nejistoty.

Herci, kteří se museli vyrovnat navíc se zákeřnou zimou (na rozdíl od diváků, kteří seděli v elektricky vyhřívaných lavicích J), si taktéž museli část svých partů připravit v německých dialozích. I to nadmíru přispělo k autentickému vyznění celého večera.

Důležitou složkou představení je hudební doprovod. V tomto případě asi není „doprovod“ tím nejsprávnějším výrazem.  Hudba zde netvoří pouhý ilustrativní podkres. Navozuje atmosféru i dramatičnost. Dodává inscenaci rytmus i potřebnou náladu. Jejím autorem i interpretem (a zároveň mistrem zvuku) je, zde v případě „Půlnoci v pohraničí“, skladatel a citerista Michal Müller. Tento severočeský komponista i hudebník dokázal, že je důstojným pokračovatelem uznávaného pražského skladatele vážné hudby naprosto stejného jména.

Během hodinového představení dokázal autorský tým i interpreti, bez rozdílu, vtáhnout diváky do složité historické problematiky. Bez násilně mentorských a didaktických klišé. Velkou zásluhu na tom má historička Klára Mágrová. A pochopitelně již zmiňovaná režisérka, herečka a inscenátorka Hana Strejčková.

Velice hodnotím i aktuální připomenutí umučeného kněze Josefa Toufara, u nějž jsme si právě těsně před pražským provedením inscenace připomněli sedmdesáté výročí hrdinné smrti. Byť nemá bezprostřední pouto se severočeskými tyraniemi, tak silný společný jmenovatel zde je více než zřejmý.

Nedílnou součástí „Půlnoci v pohraničí“ je vkusně laděný a textově bohatý divadelní program. Byl ke koupi za pouhých 10,- Kč. Jeho informační a výtvarná hodnota však tuto částku zdaleka převyšuje. Obzvláště v porovnání s jinými podobnými produkty, plnými reklam, které bývají jinde prodávány za cenu až pětkrát vyšší.

Závěrem se zákonitě nabízí otázka, zda  bude „Půlnoc v pohraničí“ provedena i ve stejnojmenném svatostánku Panny Marie Sněžné v Olomouci? Hana Strejčková, všichni herci a celý realizační tým předvedli, že je možné inscenovat i velmi závažnou tematiku stravitelným, objevným a podnětným způsobem. Jejich „divadelní oratorium“ si zaslouží velkou poklonu. A respekt. Závěrem i poděkování produkci MALÉ INVENTURY, že nám tento silný zážitek zprostředkovala a umožnila.

»Půlnoc v pohraničí«

Autor a režie: Hana Strejčková

Námět a odborná spolupráce: Mgr. Klára Mágrová, historička

Hudba, zvuk: Michal Müller

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková a Filip Novák

Paruky, make-up art: Zuzana Maibaumová a VOŠ Varnsdorf

Hrají: Filip Novák, Barbora Ješutová, Petr Horák, Jiří Lössl, Matěj Pour, Jean-Marie Amez-Droz, Hana Strejčková, Miroslav Řebíček, Tereza Rauch

Herecká spolupráce a statisté: Miloslav Bláha, Karel Nedvídek, Jan Solar

Fotografie: Tomáš Strejček, Ivo Šafus

Plakát: Filip Novák

Produkce: FysioART

Za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Města Rumburk, organizace Via Sacra

Poděkování: Římskokatolické farnosti – děkanství Rumburk, Městskému divadlu Varnsdorf

Premiéra: 22. 9. 2019, Loreta Rumburk

Pražská premiéra: 6. prosince 2019, kaple DS Chodov

Čas: 60 minut

Jazyková verze: česky, německy

Nejbližší reprízy: 12. 6. Liberec, Kostel nalezení svatého Kříže,

13. 6. Klášter Rajhrad

FysioART

Toto profesionální umělecké uskupení pracuje se silným sociálním aspektem a přesahem v oblastech fyzického divadla, tance i alternativních forem živého umění. Ve své produkci se dlouhodobě zaměřuje na aktuální sociálně-existenční témata. Zdůrazňuje také společenskou potřebnost, se zřetelem na požadavky dobra, humanismu, respektu a morálky. Mezi profilová autorská díla, v nichž tvůrčí tým nahlíží na historické křižovatky 20. století, patří „Sestry“, „Hotel na rohu“, „Zchlazení jara“, „Anna V./HanaB.“, „Budování zmaru“, „Od Madlenky k Madle“ a nejnověji „Půlnoc v pohraničí“. FysioART je rovněž spolupořadatelem reminiscenčního festivalu MEMOfestival, pod mottem „od vzpomínky k divadlu“.

Činnost FysioART o.p.s. je v roce 2019 podpořena grantem Hlavního města Prahy.

Fotografie: Tomáš Strejček, Ivo Šafus

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

HRUBÁ HUDBA pokřtí na Jatkách78 nové album

Křest hudebního projektu Jiřího Hradila a Petra Mičky. Již ve středu 27. listopadu.

NOVÝ PROJEKT HRUBÁ HUDBA JIŘÍHO HRADILA A PETRA MIČKY VYDÁVÁ STEJNOJMENNÉ CD

již příští týden na Jatkách78 proběhne křest nového hudebního projektu. Hrubá Hudba je originální spojení dvou odlišných hudebních světů (Lesní zvěř & Horňácká muzika Petra Mičky), které na české hudební scéně dosud nemá obdoby. Hudební koktejl syrového horňáckého folkloru a nu-jazzu rozezní Jatka78 již na konci listopadu. Na albu se podíleli hudebníci rozličných zájmů, jako jsou Martin Hrbáč, Dušan Holý, Anna Šajdlerová, Katarzia, Kato nebo Jaroslav Rudiš.

Dvě nahrávky, dva světy, jedna hudba a nekonečná vášeň. Hudba jako spojnice mezi časem, která propojuje tradici a současnost. Hrubá Hudba jsou dvě alba propojené jednou myšlenkou. První pod názvem Hrubá Hudba je pohledem muzikanta Jiřího Hradila (Tata Bojs, Umakart, Kafka Band, Lesní zvěř) na tradiční horňáckou hudbu, její propojení s ostatními žánry a zároveň rozvinutí směrem k současným hudebním světům.

 „Ještě to tady je! Je co rozvíjet! Z čeho čerpat a na co být hrdý!“ Slova Jiřího Hradila jakoby byla protknuta celým projektem, který spolu s Petrem Mičkou připravoval od roku 2016. Více než padesát umělců se postupně zapojilo do práce na Hrubé Hudbě, která vyústila ve dvě části, dvě nahrávky, které se vzájemně doplňují: „Jedna by možná potěšila milovníky nejryzejšího horňáckého folkloru, zatímco nad druhou by se rozplývali fanoušci world music, kteří sázejí na propojení tradice s rapem, elektrickými nástroji a především moderní (post)produkcí. Jenže až spojení obou polovin do jednoho celku dělá z Hrubé Hudby jedinečné dílo. Ta dvě alba jsou zdánlivě postavena na kontrastu, ale o tom, jak moc se doplňují a jak jedno druhé obohacuje, svědčí už to, jak zajímavé a funkční by bylo prohození jejích názvů. Vždyť Hlasy starého světa přinášejí hudbu skutečně syrovou, hrubou. A Hrubá Hudba pod vrstvami současných přístupů nechává promlouvat hlas starého světa, hl as tradice, hlas z kořenů…,“ píše v průvodním slově hudební publicista Milan Tesař.

Speciální koncert u příležitosti vydání se koná v Praze 27. listopadu na Jatka78.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvákem ADAMEM KUKAČKOU, hvězdou SuperStar z roku 2013

„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“

Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?

Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?

„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“

Adam v době, kdy zpíval v Superstar

Co jste považoval za negativní stránku soutěže?

„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.

Já jsem tam šel primárně s  myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl  funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“

Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?

„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“

Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?

„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“

Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?

„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“

Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?

„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv.   Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali  jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné!  A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“

Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?

„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své  šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.

A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“

A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?

„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“

Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?

„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické.  Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“

Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?

„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“

Píšete si i v angličtině text sám?

„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy   je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“

Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?

„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V  začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“

Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?

„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat  sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“

Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“

„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky   ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se  se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“

Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?

„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)

Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?

„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já  neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).

Tedy jednoduché to také nebylo?

„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“

O co se zajímáte ve svém volném čase?

„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“

 

Děkujeme za rozhovor a ať se daří!

 Eva Smolíková

Foto: Archiv Adama Kukačky

Eva Smolíková

Odkazy na autorskou tvorbu:

Adam Kukačka Band:

Vzdálená

Naslouchej

Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )

Red Socks Orchestra:

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Pozor! Je tu MISS SPORT!

Léto a pohyb k sobě neodmyslitelně patří. A proto je tady i Miss Sport . Soutěže, sport i zábava. Můžete se hlásit i vy!

Máte rádi pohyb? Tanec, plavání, kolo, turistiku? Pak je letošní společenská akce Česko, země kultury a sportu” právě pro Vás

V přátelské atmosféře proběhne soutěžní klání a současně také další sportovní aktivity dne 31. 8. 2019 od 15 do 18 hodin, v Praze 4, v areálu Hamrsport-Braniku

MISS (MISTR) SPORT ČR!

Medailisté postoupí do finále MISS WORLD SPORTS Mnichov!!!

Podmínky:

Zaslání přihlášky s názvem MISS (MISTR) Sport (mailem) s fotografií na adresu info@ttour.eu

Věk a kategorie:
Muži: Kategorie 18-30 let
35 let a vice

Ženy: 18-30 let
35 let a vice

Moderuje: Jolana Smyčková

Program: Hudba, zpěv, rozhovory s osobnostmi z oblasti sportu (reprezentanti) a kultury

Scénky, vtipy, dotazy na hosty

Kdo bude mít chuť, může si zatančit

Jolana Smyčková

Soutěž MISS (MISTR) SPORT – Soutěžící se představí, v krátkosti sdělí něco o sobě či svých koníčcích. Budou-li chtít předvést svůj vlastní krátký program, mohou se domluvit s pořadateli

V 18 hodin vyhlášení výsledků soutěže

Ceny:

Věcné ceny od našich partnerů

Vítězky či vítězové postoupí na MISS (MISTR) SPORT do Mnichova, kde proběhne závěrečné kolo při akci „Mnichov, město kultury a sportu” na veletrhu ISPO 2020 a zde budou i představeni novinářům a firmám z celého světa

TTOUR,

TANEČNÍ MAGAZÍN