Štítek: Miřenka Čechová

Laternovský Baron Prášil

Velké výpravné dobrodružství, fantazie podrývá autority a je tvrdě trestána

  1. dubna 2026 měla 2. premiéru inscenace  Baron Prášil ve Stavovském divadle.Tato velkolepá  dobrodružná výprava propojuje  dokonalý tanec (Miřenka Čechová, choreografka a režisérka) a mimiku, novocirkusovou akrobacii,  zpěv, hraný film, animaci, hudbu, loutkohru i vizuální a další efekty.

„Jak je známo, Baron Prášil je zosobněná schopnost sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky. I kdybychom nechtěli, začnou nás napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snědeným koněm“… říká dramaturgyně Martina Kinská. A dodává: „Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.“

Fantazii tvůrci opravdu rozvinuli, představení je vhodné pro děti a myslím, že je bude fascinovat, takové divadlo si děti musí zamilovat.

Už samotný nástup barona Prášila (Radim Vizváry) na scénu je veselý, s obrovským kufrem svých historek samozřejmě spadne a všechny příběhy se doslova vysypou ven. Tím také brzy  přitahuje pozornost dítěte, ačkoliv si sám bezstarostně svačí. Jenže matce holčičky (operní pěvkyně Markéta Cukrová, která ztvárňuje jak matku, tak soudkyni)   se tento podivný člověk nezdá.

A tak přichází zatykač a soudci.

Postava barona Prášila je v podání Radima Vizváryho skutečně potěšením pro diváka, který ocení dokonalost mima. Jeho účes je opět nepřehlédnutelný. Neocenitelná  je scéna, kdy šedá policie barona zatýká – jejich potyčka je přehlídka dokonalých pohybů dvou mimů a jejich gest, vůbec nejlepší možná. Kostýmy (Simona Rybáková) nenechají diváka rozhodně chladným. Už podivně střižená saka, která nesedí, každá strana jinak dlouhá, ukazují směšnost akorátní pravdy bez fantazie a hloupých obvinění a nesmyslných zajetých postupů a stereotypů vystrašené  byrokracie. Jenže úředník je všemocný. A kostým hlavní soudkyně  – o tom se už nedá s vážností hovořit vůbec. Dokladuje upjatost, strnulost a směšnost bílých límců a zajetých  modelů myšlení celé společnosti. Jenže – rozhoduje o osudu jiných lidí. Zatímco baron Prášil si občas zvesela zlehka načechrává svůj frak…, ale je poslán do vězení, mrtvolná a ustrnulá soudkyně vynáší rozsudek nad jeho životem. Pro dospělého diváka je zase tento okamžik, řekla bych, důvodem k zamyšlení nad hrůzou, že mnozí lidé opravdu po staletí nevinně umírají za své i pokrokové názory.

Petr Boháč (námět, scénář, režie společně s Miřenkou Čechovou) vysvětluje: „Důležitost prášilovské persony spočívá v tom, že je to někdo schopný podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, jak to doopravdy bylo. Nejde o to, zda si dotyčný vymýšlí nebo ne, ale znejistí pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost nespoutanosti a revolty je navýsost aktuální, všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru nebo výběru. Ale baron Prášil si s protokolem nedělá žádnou starost.“

Tuto myšlenku Radim Vizváry vskutku  překrásně ztvárnil, když stojí při obžalobě u soudu, houpe si stolečkem a v klidu svými pohyby vyjadřuje souhlas s obžalobou a naprosto nezúčastněně a znuděně jí naslouchá, samozřejmě do rytmu hudby.

Člověk doslova otevírá pusu  při  čísle rejnoka, plavně se vznášejícího u stropu a sloužícího  také jako rekvizita pro novocirkusového akrobata. Ladnost a plynulost pohybů, kdy je dovedně toto umocněno záclonou  s plovoucími rybkami vytváří obraz, kdy je divák ohromen ladností a krásou pohybu.

Dále je tu tango s nebezpečným býkem v nadživotní velikosti a smrt býka.  Anebo to přežil?

Vtipně je podaná scéna umírající labutě (Nikol Márová), v podání barona Prášila se totiž z umírání probírá a naopak vyučuje barona tanci…

Skutečnou hororovou scénu můžeme prožít s baronem, který je ve vězení a setká se s rozzuřeným kabátem. Tady divák ustrne znovu, není mi jasné, jak bylo efektů dosaženo, ale kabát se opravdu samovolně pohybuje a pěkně zuří.

Závěr představení je jaksi příznačný i přízračný. Od stropu se vznáší smyčka, do které obratně naskakuje akrobat, ale…. byla pro barona Prášila, který se nehodil se svou pravdou a fantazií a ohrožoval tak autority? Právě v rámci fantazie se to tak dá chápat. Tanec a hudba uzavírá celou tuto životní knihu  barona Prášila, plnou neuvěřitelných příběhů.

Co dodat závěrem, je to jedna z nejlepších inscenací, které jsem v poslední době viděla. Excelentní výkon Radima Vizváryho, překrásně zpracované efekty,  téměř se rovnající efektům z Hollywoodu, takovou atmosféru  můžete zažít naživo jen  v divadle, tak neváhejte a spěchejte prožít jedno velké dobrodružství s baronem Prášilem!

Inscenace přináší divákovi překvapení, scény se  dokonale  střídají s filmovou projekcí, loutkohrou a umělci, kteří doslova vstupují do filmového plátna a  splývají s obrazem,  světelnými efekty, to vše vytváří dojem jakési říše fantazie, která se nedá nikde jinde zažít než v divadle, doslova můžeme fantazii hmatatelně cítit a zažít. Pohyb, hudba, zpěv, excelentní  výkony umělců, zajímavé kulisy, filmová projekce, směšné a výstižné kostýmy,  novocirkusové akrobatické číslo, taneční čísla, loutky bunraku (forma tradičního japonského loutkového divadla), zkrátka každý si vybere to své a děti musí žasnout. Jsem si jistá, že Baron Prášil v nich zanechá navždy silný dojem.

Foto: Archiv Laterna magika

Eva Smolíková

Taneční magazín

Baron Prášil

Laterna magika přináší střet světa umění a racionálního světa

Blízká budoucnost. Země kdesi uprostřed Evropy, země, v níž se tvrdě postihuje vše, co je vymyšlené – tedy nejen lež, nýbrž také pábení a fantazie. Ohrožují totiž jasně dané, měřitelné kategorie a podrývají moc. A možná zdánlivě paradoxně až příliš poukazují k podstatě, pravdě.

Ale právě zde se narodil chlapec, který vstoupí do historie jako baron Prášil, právě sem se vrátil z dlouhých cest a právě zde otevírá kufr plný knih, v nichž sepsal svá dobrodružství. Nevyřkne jediné slovo, přesto vypráví historky o tančení tanga s rozzuřeným býkem či záchraně létajícího rejnoka před urputnými rybáři. A v důsledku svých příběhů se baron Prášil dostává k soudu. Ale jak obstát před soudem, který nechce naslouchat? A jak vůbec chtějí soudit fantazii?

Multimediální inscenace propojuje filmové projekce s komiksem a velkorozměrnými i realistickými loutkami. Pestrost dotváří živá hudba a živá kresba, jež vzniká přímo v průběhu představení.

Dramaturgyně Martina Kinská o inscenaci

Baron Prášil – jeden z největších vypravěčů, které literatura zná. Nikoli jako autora, ale jako postavu. Je zosobněním schopnosti sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky, vystavět svébytný svět, v němž neplatí omezení důsledné racionality, svět, který není spoután tím, co je v obecném povědomí tzv. „možné“. Prášilův svět je tak mnohem barvitější, vrstevnatější a překvapivější… a co víc, je to svět, který se de facto stále rozšiřuje, jehož srdce tepe, který se nebojí humoru.

Baron Prášil totiž svojí fantazií umí vyprovokovat tu naši. I když bychom nechtěli, stejně nás začnou při jeho líčeních napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snězeným koněm. To je jedno ze specifik imaginace, že je ze své podstaty impulsem k dalším obrazům, k dění v naší mysli, že v sobě nese pohyb, neustálou proměnlivost a rozrůstání se, že ony obrazy v nás budí silné emoce. Oproti tomu jednoznačný, dogmatický výklad je stagnací, ustrnutím – vytrácí se z něj nádech. Rozvíjí se případně jen restrikce, které jej pomáhají udržovat a hájit, a v nás narůstá leda tak strach, obava a úzkost.

Imaginace je prostor svobody. A díky možnostem, které lze skrze ni prozkoumávat, je to dost možná jedna z nejpříhodnějších cest, jak pochopit podstatu mnohého. A jak možná pochopit i sám sebe, to, co jsem žil, co žiju, na co samotný rozum nestačí. Vyžaduje to však odvahu vydat se do neznáma, ponořit se i do příběhu někoho jiného, vnímat věci i z jeho pohledu a dovolit si snít. Zbavit se racionálního a neustále analyzujícího odstupu, alespoň na chvíli zahnat autocenzuru, kterou jsme si postupně vybudovali, protože přinášela jistotu opory v měřitelných kategoriích, nebo (ještě hůře) onen jediný možný výklad, onu jedinou možnost. Jistotu, která je vykoupena jakousi mrtvolností.

Miřenka Čechová a Petr Boháč se zcela vědomě hned na začátku práce na Baronu Prášilovi této jistoty vzdali, a to i rozhodnutím, že legendární vypravěč v jejich inscenaci nepronese jediné slovo… Od počátku přemýšleli v jevištních obrazech, v jakési, jak Petr říká, „polyfonní poezii poskládané z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek“. A tak nyní divákům nabízejí možnost nechat se alespoň na chvíli plně unášet imaginací, zažít okouzlení z ní a nechat ji v sobě růst. Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.

Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč o inscenaci

Jaké byly vaše inspirační zdroje pro inscenaci Baron Prášil? 

Petr Boháč: Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, hravé poetiky Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu.

Miřenka Čechová: Odrazili jsme se od krásné zkušenosti s loutkami, kterou máme z inscenace Gulliverovy cesty v divadle ABC, a chtěli jsme pokračovat vizuálně narativním směrem a inspirovat se jak v objektech, které na jevišti ožívají, tak v možnostech filmu, jehož propojení s divadlem je pro Laternu klíčové, a také v možnostech živé kresby. Pro mě inspirace přichází také od konkrétních lidí, které jsme pro projekt oslovili. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří.

Proč se právě dnes vracet k příběhům a postavě barona Prášila?

Miřenka Čechová: Pro mě osobně je to střet mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění. Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli by publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy.

Petr Boháč: Myslím si, že je důležité si uvědomit důležitost prášilovské persony, někoho, kdo vlastní všechny předpoklady podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, „jak to opravdu bylo“. U takového charakteru nejde o to, jestli si vymýšlí, nebo nikoliv, ale o právo a možnost znejistit pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost a potřebnost revolty a nespoutanosti je navýsost aktuální. Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. A postava Prášila do toho vstupuje jako někdo, komu je to přinejmenším jedno, kdo si s daným protokolem nedělá žádnou starost. Taková postava miluje vyprávění, miluje své posluchače nehledě na to, jestli jeho vyprávění může být škodlivé. Vrátit se k baronu Prášilovi znamená připomenout si, že nezkrotná fantazie není dekorace ani únik, ale způsob, jak zahlédnout svět. Z toho všeho je patrné, že Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní.

Lze rozvést další témata, případně to, které je pro vás v Baronu Prášilovi zásadní? 

Miřenka Čechová: Pro mě asi fakt, že jsme součástí celku. Že antropocén je neudržitelný. Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj odděleného, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv. Navíc tímto vlivem může nakazit především děti. Zákaz bavit se s těmi divnými slýchávají děti často.

Petr Boháč: Pro uvažování o vyprávění barona Prášila je důležité nezapomenout na vztah mezi společenským řádem vyžadujícím nezpochybnitelný zákon a fantazií, jež naopak předpokládá nejasnost a interpretační rozechvělost. V logice tohoto myšlení je nutné se ptát, jestli Prášilovo vyprávění není nebezpečné pro ty, kdo tvoří zákon, jestli v něm nespatřují lež. Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou váhou. Proto si myslím, že Prášilova fantazie a imaginace by mohla představovat pro určitý typ společnosti vážné riziko. Ani ne proto, že by vědomě klamal, nýbrž proto, že vytváří realitu mimo rámec spolehlivého ověřitelného zdroje. Proto jsme k Prášilovi vytvořili antagonistku, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v Prášilově knize jednu z hrozeb pro společnost.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

Baron Prášil je oslavou fantazie a nespoutané imaginace. Miřenka Čechová a Petr Boháč vytvářejí hravý, vizuálně podmanivý svět, kde se obraz, pohyb, hudba i loutky propojují v sugestivní divadelní zážitek pro diváky všech generací.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky

Jak říkal Josef Svoboda: „Laterna magika vyžaduje stále nové a nové myšlenky, nápady, novou technologii. Vyžaduje opouštět nalezené a pátrat v neznámu, stále znovu a znovu.“ Tato slova dokonale vystihují snahu Petra Boháče a Miřenky Čechové, kteří se svým přístupem a konceptem zavazují k pokračování v odkazu zakladatelů, Alfréda Radoka a Josefa Svobody. Klíčovou otázkou našeho dalšího vývoje je dramaturgické hledání se všemi tvůrci, které se zaměřuje na smysl a možnosti Laterny magiky v dnešní době.

Baron Prášil 

Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč

Dramaturgie: Martina Kinská

Choreografie: Miřenka Čechová

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Jan Kučera

Světelný design: Tomáš Morávek

Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič

Rigging: Romana Stachovičová

Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova

Choreografie loutek: Amador Artiga

Kresba a animace: Galina Miklínová

Zvukový design a animace: Martin Hůla

 

Účinkují:

 

Baron Prášil: Radim Vizváry

Soudkyně: Markéta Cukrová

Labuť: Nikola Márová

Zapisovatelka: Galina Miklínová

Performeři: Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová,
Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha, Dalibor Lekeš

Hudebníci: Roman Zabelov, Jan Šikl

 

Premiéry 9. a 10. dubna 2026 ve Stavovském divadle

Foto: archiv Laterny magiky

Martina Sedláková

pro Taneční magazín

Malá inventura 2024

Festival nového divadla vyhlíží praskliny nejen v naší imaginaci

Za  několik dnů začíná festival Malá inventura. 

Retrospektivní přehlídka nejvýraznějších projektů nového divadla, které vznikly během uplynulého roku, bohatý networkingový program nových formátů, překvapivá série tzv. ne-viditelných diskuzí, ale i akce pro děti. Taková bude letošní Malá inventura. Dvaadvacátý ročník festivalu nového divadla nabídne mezi 20. a 28. únorem 2024 třicet divadelních, tanečních, objektových či multimediálních představení a performancí na osmnácti scénách v Praze. Festival letos zahájí udílení cen Česká divadelní DNA ve Studiu Hrdinů. Ty se předávají každé dva roky na počest výrazným osobnostem a počinům v oblasti nového divadla a živé kultury.

Program festivalu připravili umělecký ředitel Malé inventury Petr Pola s dramaturgyní Karolinou Plickovou. „Pozorujeme rozrůstání prasklin v krajině, v identitě, v systémech, které se zdály být nezviklatelné. Sledujeme linie těchto prasklin, které se vinou a rozpukávají na nečekaných místech, a zkoušíme z jejich tras číst přítomnost a věštit možné podoby budoucnosti,“ říká Karolina Plicková. „Buďme hledači prasklin, detektivové podprahových vrstev a skrytých zdrojů,“ dodává Petr Pola.

Festival Malá inventura rozvíjí uměleckou diverzitu, napomáhá zviditelňovat společensky i umělecky aktuální problémy a spoluutváří mapu nezávislého divadla v České republice. V rámci letošního ročníku se představí řada etablovaných divadelních skupin, umělců i umělkyň, kteří přinášejí na českou scénu svěží vítr i nečekané zážitky. K vidění bude například Dušan David Pařízek (Moskoviáda), Handa Gote Research & Development (Třetí ruka), Pomezí (Climax), Depresivní děti touží po penězích (Modrovous revival), Temporary Collective (GEO), Jan Mocek (Happy Hour), formace PYL (How to Just Do It), Miřenka Čechová (IRIS), Daniela Špinar (Objal mě bůh a nic), Tereza Lenerová (Rukavičkářské závody) nebo Janek Lesák a Natálie Preslová (Šmejdi útočí).

„Těšíme se opět na společná setkání, živý networking, sdílení nápadů a nové spolupráce doma i v zahraničí. Do Prahy zavítá na 130 hostů, několik zahraničních delegací z řad uměleckých ředitelů či dramaturgů. Právě pro ně máme letos připravený například i PerformanceBus, unikátní divadelní výlet mimo hlavní město do Valdštejnské lodžie v Jičíně. A nezapomeňte, že se festival dále koná v průběhu roku v dalších šesti českých městech,“ vysvětluje ředitelka Malé inventury Adriana Světlíková.

Letošní nominace na cenu DNA 2024

 

NOMINACE na cenu za výjimečný počin, přínos nebo rozvoj na poli nového divadla

Automatické mlýny, Pardubice

Tam, kde se sto let mlela nejjemnější mouka, se teď přesýpá kultura a cvrkot nového městského centra. Gočárovy Automatické mlýny jsou bývalý brownfield jen pár desítek metrů od centra Pardubic. Kolosální projekt, mimořádný svým rozsahem, spojující aktéry ze soukromého a veřejného segmentu, významem přesahující svou lokalitu. To vše díky spolupráci a podpoře Nadace Automatické mlýny, Pardubického kraje a statutárního města Pardubic. Poprvé se Automatické mlýny otevřely pro veřejnost již v roce 2013 uspořádáním série site specific kulturních událostí. Za tyto aktivity Divadlo 29 společně s Offcity obdržely Cenu Česká divadelní DNA v roce 2014.

Broumov 2028

Koncept Kreativní poutník v rámci kandidatury Broumova na EHMK 2028 zaujal širokou veřejnost. Přestože ve finále kandidatury neuspěl, jeho hlavní myšlenka a odhodlanost jít do soutěže evropského formátu vzbudily nemalou pozornost. Broumov přirozeně odkazuje k tradici broumovského kláštera, který býval po staletí poutním místem, je za tím však víc. Téma kandidatury vybízí k tomu, že poutníkem může být každý, kdo si váží přírody, zná svou historii nebo se třeba snaží propojovat generace a kultury, které spolu žijí v souladu. Takový přístup je pro klima dnešní kultury více než vítaný.

 

České Budějovice 2028

Úspěšně zvládnutá kandidatura na EHMK 2028 založená na trojici prioritních oblastí Kulturní strategie Českých Budějovic – tedy PEČOVAT, PROPOJOVAT a TVOŘIT. Tyto principy vyzdvihují neodkladnost transformace priorit v rámci životního prostoru menších měst, ale i v rámci celé Evropy. Jde o základní hodnoty, které projektový tým ČB 2028 představil jako svoji vizi i cestu k naplnění. (PERMA)KULTURNÍ koncept dále vychází i z potřeby stát se součástí celku, pěstovat udržitelné a vzájemně prospěšné vztahy. Gratulujeme městu České Budějovice a jeho vítěznému týmu k získání titulu EHMK 2028.

 

CO.LABS, Brno

Brněnské kulturní centrum CO.LABS je otevřeným prostorem, jehož cílem je zaštítit komplexní služby pro potřeby tvůrců a tvůrkyň. Co.labs – to je místo disponující sály, zkušebnami, tréninkovými prostory, dílnami i venkovními prostory. Místo, kde mohou tvůrci a tvůrkyně pracovat, prezentovat svoji práci, diskutovat, inspirovat se navzájem, účastnit se zásadních workshopů, konferencí, setkávat se s odborníky z ČR i zahraničí. Během posledních dvou let prokázal tým Co.labsu svou houževnatost a nasazení, které bylo po zásluze odměněno. V příštích letech Co.labs projde rozsáhlou rekonstrukcí, a to díky podpoře NPO – Rozvoj regionálních kulturních a kreativních center (velká kulturní a kreativní centra) spolu se Statutárním městem Brnem a Sokolem Brno I.

 

Konference women in art

Brněnské kulturní centrum CO.LABS připravilo v květnu 2023 historicky první konferenci w♀men in art věnovanou podpoře žen v umění. Konference, která reflektovala současné potřeby umělecké sféry, si kladla za cíl propojit české a zahraniční umělkyně a odbornice s odbornou veřejností, a dále umělce a umělkyně z nezávislé a zřizované sféry. Samotný koncept se nesl celou sezónou kulturního centra CO.LABS, které v rámci svého působení jasně deklaruje, že je potřeba ženy v umění důrazně a především veřejně podpořit.

 

Festival Luhovaný Vincent

Spolek, který až do roku 2023 pořádal stejnojmenný multižánrový festival, a jehož cílem bylo obohacení kulturního života Luhačovic skrze svěží hudbu, film, divadlo, zvuk, literaturu a výtvarné umění. Festival revitalizoval lázeňský prostor a obohacoval kolorit poklidného lázeňského města. Spolek se pro rok 2024 rozhodl přerušit činnost a ukončit organizaci festivalu. Za tímto rozhodnutím stojí řada soukromých důvodů pořadatelů. Do těch se nicméně promítly systémové faktory, které dlouhodobě vytvářely diskomfortní podmínky pro realizaci festivalu Luhovaný Vincent. Nasazení v rámci organizace festivalu vyhodnotil tým pořádajícího spolku s odstupem jako neudržitelné. A to v mnoha různých aspektech, které transparentně zveřejnil ve svém prohlášení.

 

Motus – Alfred ve dvoře

Motus z.s. od roku 2001 zastřešuje provoz divadla Alfred ve dvoře. Vytváří profesionální produkční zázemí pro rozvoj kreativity, podporuje, rozvíjí a propaguje neobvyklé nové tvůrčí počiny. Od svého založení je Motus hybnou silou rozvoje nezávislého divadla v České republice. Postupně se zde zformovala řada významných uměleckých skupin. Například: Krepsko, Envoi, Stage Code, Secondhand Women, Handa Gote Research and Development, Wariot Ideal, Boca Loca Lab a DoMA/At Home. A Každoročně zde premiérují projekty, které patří mezi to nejlepší, co můžeme na nezávislé scéně najít. Poslední dva roky opět přesvědčil, že svůj elán a výrazný vliv na nezávislou scénu neztratil ani po více než dvaceti letech, což je v českém prostředí takový malý zázrak.

 

PerformanceBus

PerformanceBus je ojedinělý projekt, který organizuje jednodenní cesty přes Čechy, Moravu do Slezska a zpět. Zastávkami jsou kulturní instituce, parkoviště na městském okruhu a benzínové pumpy, které se tak stávají místy performativních intervencí.PerformanceBus odráží snahu dencetralizovat pozornost směřovanou k různorodým platformám, institucím i individuálním aktivitám věnujících se performance artu v různých částech České republiky. Každá z cest je tak zároveň určitým gestem, vybídnutím k většímu propojování a spolupráci jednotlivých aktérů a aktérek. PerformanceBus tak můžeme vnímat jako kouzelný portál, jako poznávací zájezd nebo jako epické putování.

 

Pomezí

Pomezí se profiluje jako divadelní uskupení zaměřující se na interaktivní performativní žánry rozvíjející současné podoby divadla. Hlavní těžiště divadla leží ve znatelné dramaturgické linii zaměřené na prozkoumávání odlišných podob imerzivního divadla, edukativním formátům, narativním instalacím či audiowalku. Jeho jádro tvoří trojice Lukáš Brychta, Kateřina Součková a Štěpán Tretiag. Za poslední dva roky vznikly dvě výrazné inscenace Musí se žít a Climax, které potvrdily výjimečnou pozici tohoto uměleckého uskupení a získaly řadu nominací i ocenění ze strany kulturní obce a kritiky.  Pomezí působí zejména v Praze a jeho domovským působištěm se stal pavlačový dům Za Poříčskou bránou 7.

 

Theatron, Jičín

Valdštejnské imaginárium je nezisková organizace, která usiluje o oživení historické stavby Valdštejnské lodžie neobvyklými cestami. Vychází přitom ze skutečnosti, že tato unikátní stavba nebyla nikdy dokončena. Touha dokončit Valdštejnův projekt se týmu sdruženému kolem památky v několika předchozích letech stala hnacím motorem a silnou inspirací.

Další milník přišel v listopadu 2023 zprovozněním a slavnostním otevřením nového divadelního sálu Theatron včetně přilehlých prostor, které posilují jeho funkčnost a podporují vícero způsobů jeho užívání. Tým kolem ředitele Jiřího Vydry svou houževnatostí posunul opět úroveň nabízených kulturních služeb na Jičínsku a stává se bezesporu inspirací pro řadu dalších institucí v České republice.

 

Držitelem ceny za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla se stává:

 

Festival …příští vlna/next wave…

Cena se uděluje organizaci Příští vlna z. s, který pořádá Festival …příští vlna/ next wave… Více jak třicetileté fungování festivalu nabízí výjimečnou platformu pro prezentaci českého divadelního okraje, hudební, taneční, výtvarné a jiné alternativy. Klade důraz na dramaturgické celky, premiérové projekty, angažované a politické divadlo. Iniciuje rovněž vznik nových projektů, pomáhá zaštítit mladé progresivní umělce různých oborů a představuje netradiční kulturní prostory.

Držitelem ceny za mimořádnou podporu a prezentaci české kultury v zahraničí se stává:

 

PerformCzech

PerformCzech koordinuje Oddělení mezinárodní spolupráce Institutu umění – Divadelního ústavu. Cena se uděluje tomuto programu zejména za zajišťování řady aktivit souvisejících s internacionalizací současné české scény pro divadlo, tanec, současný cirkus a multidisciplinární projekty. Mezi ně patří, a je mu přikládán v této souvislosti mimořádný význam, Program Go and See. Ten posiluje výjimečně mezinárodní spolupráce a profesní růst umělců a umělkyň a kulturních pracovníků a pracovnic v ČR a supluje zatím neexistující podobný typ podpory na státní ani jiné správní úrovni. Taková krátkodobá mobilita je i jednou z prioritních oblastí Evropské unie.

Děkujeme  všem za podporu festivalu!

johanamravcova@novasit.cz

www.malainventura.cz

www.novasit.cz

 

Foto: Vojtěch Brtnický, Martin Špelda

Mgr. Johana Mravcová
pro Taneční magazín