ROBOT RADIUS

Premiéra inscenace Laterny magiky

Experimentální inscenace na Nové scéně Národního divadla otevírá téma přežití lidstva. Vychází z odkazu hry Karla Čapka R. U. R., svou podstatou a uměleckým i technickým pojetím je však víc než aktuální. Odráží znepokojivé vykřičníky 21. století, kterými jsou například klimatické změny, rozvoj umělé inteligence nebo etické otázky genového inženýrství. Jeviště ovládnou mim Radim Vizváry a hudebník Michal Pavlíček, kteří své umění díky speciální technologii real time motion capture zhmotní a rozžijí na velkoformátovém plátně. V premiéře 10. a 11. září 2021.

Technologie pod kontrolou

Na planetě Zemi vyhynul život a ovládají ji jen neživé technologie. Zbyl poslední člověk – vědec, který má dokončit systém transformace člověka fyzického v člověka digitálního. Pochybnosti, které pociťuje, jsou možná tím posledním, co jeho mysl váže k podstatě lidské existence, které se dobrovolně vzdává. Ale třeba bude toto rozhodnutí evolučním skokem, ze kterého vzejde nové lidstvo.

Právě otázka přežití světa za cenu obětování lidstva byla počátečním tvůrčím impulzem pro režisérku Miřenku Čechovou„Zachránit svět bez lidí, z jehož původní podoby zůstaly jen vzpomínky uložené v obřích datových úložištích, anebo jej navždycky zničit? Zničit všechny lidské hodnoty přenesené do virtuálního světa naší věčné digitální přítomnosti? Tento moment se stal výchozím bodem mého uvažování, jak přenést Čapkovu obavu o osud člověka, o zneužití techniky jako prostředku násilí vůči člověku do současného světa.“

Posledního člověka, který podstoupí proměnu v nového digitálního tvora, představuje světově uznávaný pohybový performer a mim Radim Vizváry. Využívá k tomu i nejmodernější technologie, jako je real time motion capture. Laterna magika pracuje s nejnovějším systémem motion capture IMU (Inertial Measurement Units) typu Neuron Studio Pro, který byl letos pro inscenaci Robot Radius dovezen ze Spojených států, a bude tak mít na českém jevišti premiéru.

Když vás naskenují a vytvoří vaše digitální alter ego, je až hrůzostrašné vidět v reálném čase, sebe sama jako ‚avatara‘, který si začne žít svým životem – množit se, zvětšovat, proměňovat jako chameleon a ukazovat vám možnosti, které člověk v reálném světě nemůže nikdy dokázat, padá na vás z toho až pocit úzkosti, zodpovědnosti za destrukci světa,“ dodává Radim Vizváry. Tvůrci představení využívají také vizualizace na LED obrazovce a mezi živé interprety vypustí i dron.

Pavlíček zahraje živě

Hudbu k inscenaci složil světoznámý hudebník Michal Pavlíček a bude ji na jevišti živě dotvářet. „Mojí snahou bylo vytvořit hudbu, která nezní v prvním plánu jen jako kytara a která vedle své emotivní roviny koresponduje s chladnou číselnou tváří digitalizace a světa robotů. Nechtěl jsem jít cestou mnohovrstevnaté hudby s mohutným aranžmá za použití i jiných nástrojů, ale šlo mi o přímočaré vyznění v živém podání jednoho hráče na kytaru.“

I akustické kreace Michala Pavlíčka jsou interaktivní. Snímání zvukové linky spouští nebo ovlivňuje dění na plátně.

Robot Radius míří na EXPO

Projekt Robot Radius vznikl ve spolupráci s Kanceláří generálního komisaře účasti České republiky na Všeobecné světové výstavě EXPO 2020 a na konci října se v Dubaji představí návštěvníkům z celého světa.

„O adaptaci hry R. U. R. jsme požádali Radima Vizváryho ze dvou důvodů: jednak je rok 2021 stým výročím uvedení Čapkovy hry v Národním divadle a zadruhé pantomima odstraní při uvedení na EXPO v Dubaji, kde narozeniny robota připomeneme, jazykové bariéry,“ vysvětluje Jiří František Potužník, generální komisař české účasti na EXPO, „projekt jsme iniciovali už v roce 2019 a díky Nadaci PPF pro něj vzniká i zcela nová sci-fi jevištní technika hodná Laterny magiky.“ Inscenace tak symbolicky naváže na tradici Laterny magiky, která se jako první multimediální divadlo představila na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.

Robot Radius
Koncept: Radim Vizváry
Scénář, režie: Miřenka Čechová
Hudba: Michal Pavlíček
Vizuální dramaturgie: Amador Artiga
Digitální technologie: Jan Hladil, František Pecháček
Kostýmní výtvarník: Marek Cpin
Light design: Karel Šimek
Sound design: Michal Pavlíček, Martin Tvrdý

Voiceover: Jindřiška Dudziaková, David Matásek

Česká premiéra: 10. a 11. září 2021, Nová scéna ND
Reprízy: 7. 10., 1. a 2. 12. vždy od 20:00

Lucie Kocourková

pro Taneční magazín

Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín 

Nejen Cyrano ve skafandru

Sezóna 2021/2022 ve Švandově divadle: nevšední Cyrano, hra o smrti ruského agenta, příběh Sira Nicholase Wintona a další novinky

PREMIÉRY VE VELKÉM SÁLE:

Martin Crimp, Edmond Rostand:

CYRANO Z BERGERACU“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 18. září 2021

Slovo jako prostředek lásky. Slovo jako zbraň. Nový přepis romantického příběhu v beat boxovém rytmu.

Cyranem ve skafandru je Luboš Veselý, pod ním Bohdana Pavlíková

Příběh jednoho z nejznámějších milostných trojúhelníků uvede Švandovo divadlo v novém přebásnění Martina Crimpa jako jedno z prvních divadel od jeho světové premiéry v londýnském Playhouse Theatre. Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, ale zbavuje je romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu.

Matěj Anděl, Natálie Řehořová a Robert Jašków opět v Cyranovi

I ten, kdo Rostandovo drama nikdy nečetl, ani neviděl, jistě zná situaci, v níž titulní hrdina napovídá pod rouškou noci verše, skrze něž vyjadřuje lásku mladý Kristián krásné Roxaně. A Crimp ve svém přepisu obnažuje právě moc, kterou mají ti, co slovem vládnou. Moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je pro něj prostředek, který dokáže zažehnout lásku, ale i podnítit nenávist.

Lucy Prebble:

PŘÍLIŠ DRAHÝ JED“

Režie: Thomas Zielinski

Premiéra: 6. listopadu 2021

Měl zemřít hned, ale žil ještě tři týdny. A tak stihl vypovídat. Kreml jakoukoli spojitost s případem dodnes odmítá. James Bond je jen velmi slabý odvar reality.

Alexandr Litviněnko, bývalý agent KGB a FSB, v roce 2000 emigroval do Velké Británie v důsledku perzekucí po zveřejnění nezákonných praktik ruských tajných služeb. Se svojí ženou Marinou a synem se usadil v Londýně. Právě v jednom z tamních hotelů si s ním na začátku listopadu 2006 dali schůzku dva ruští agenti. Jejich plán otrávit Litviněnka radioaktivním poloniem 21O však vyšel jen zčásti –  kontaminovaného zeleného čaje se napil málo, a tudíž ještě další tři týdny žil. A v nich vypovídal. Ze své smrti obvinil nejen ruské tajné služby, ale přímo i prezidenta Vladimíra Putina.

Britská dramatička Lucy Prebble (* 1980) i přes detailní popis celé kauzy nepředkládá divákovi jen čiré dokudrama, ale mistrně využívá potenciálu divadelnosti dané látky. Vzniká sugestivní kaleidoskop situací, které střídají žánry i časové roviny, stejně tak jako perspektivu, z níž je příběh nahlížen. Postupně se však vše skládá v silné drama. Hra vychází na stejnojmenné knihy Luka Hardinga a měla světovou premiéru na začátku září 2019 v londýnském Old Vic Theatre.

Alexandr Litviněnko

Příliš drahý jed“ má navázat na linii inscenací, které dominují především na studiové scéně – a to inscenace, které reflektují dějinné události a aktuální dění, a nabízejí tak divákovi poměrně ostrou konfrontaci. Navíc skrze dílo současné světové dramatiky (uvedené v české premiéře). K režii byl přizván Thomas Zielinski, jež se ve svých inscenacích často zaobírá právě kritikou společenských či politických poměrů. Upozornil tak nejen na českých, ale též na německých scénách.

Kateřina Tučková:

WINTON“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 19. března 2022

Nic není neuskutečnitelné, pokud to neodporuje zdravému rozumu …

Příběh důležitého hrdiny (a dalších jeho spolupracovníků a kolegů) evropských dějin, který pomohl zachránit 669 lidských životů, a přesto se tím nikdy nepyšnil. Sir Nicholas Winton se zasadil o převoz stovek převážně židovských dětí okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království a celému světu ukázal rozdíl mezi pasivním a aktivním dobrem. Dle něj aktivní dobro „vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.

Sir Nicholas Winton

Hru na motivy života a odkazu činů a pro Švandovo divadlo napíše Kateřina Tučková, dvojnásobná držitelka ceny Magnesia Litera za knihy „Vyhnání Gerty Schnirch“ a „Žítkovské bohyně“s níž divadlo spolupracovalo již na dramatizaci knihy „Bratr spánku“Její prokazatelný talent vyprávět velké příběhy dopomůže ke vzniku hry, která se zaměřuje nejen na historické události, ale zároveň v nich nalézá paralely ke stavu současné Evropy.

Kateřina Tučková je nejen spisovatelkou a dramatičkou, ale rovněž známou kurátorkou mladých výtvarných umělců

Jaroslav Papoušek, Kristýna Jankovcová, Adam Svozil:

ECCE Homo HOMOLKA“

Režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil

Premiéra: 28. května 2022

Krucifix, doma je doma, to je marný. Kultovní film československé nové vlny poprvé na jevišti.

Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do přírody, aby si užili čerstvého vzduchu. Suverénní děda, starostlivá, leč nekompromisní babi, poněkud ušlápnutý Ludva s frustrovanou  Heduš a zvídavými dvojčaty jsou ale ze sváteční idylky nečekaně vyrušeni a hrozí, že celý den bude jen snůškou malicherných  hádek a sporů 🙁   Spraví náladu nedělní oběd? A vezme Ludva Heduš s děckama na dostihy? Rodina má být přece pospolu 🙂

 Komedie scenáristy a režiséra Jaroslava Papouška z roku 1969 i díky mistrným dialogům zlidověla a stala se synonymem pro českou povahu. I přes svůj citlivý humor má satiricko-kritický podtext, který z ní činí hořce vtipnou sociální sondu, jež odhaluje rodinu jako základ české společnosti.

Dramatizace se ujme talentovaný režijní tandem Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří se Švandovým divadlem spolupracovali již na satirické komedii „Zabíjejte popírače klimatických změn“. 

PREMIÉRY VE STUDIU:

Petr Boháč:

MUŽ VLASTNÍ PENIS, VAGINA VLASTNÍ ŽENU“

Režie: Petr Boháč

Premiéra: 27. listopadu 2021

Kdo měl vliv na H. Ibsena, A. Strindberga, K. Krause, Z. Freuda, E. Schieleho, L. Wittgensteina a A. Hitlera? Kdo vystřelil na Andyho Warhoula? A jak s tím vším souvisí bruselské genderové tabulky?

Na začátku října 1903 páchá ve Vídni sebevraždu třiadvacetiletý Otto Weininger. Ovšem patřičně teatrálně – pronajme si pro tu příležitost byt, v němž zemřel Ludwig van Beethoven a pošle oznámení o svém činu rodině. A v červenci 1968 vstoupí do studia jednoho umělce Valerie Solanas a vystřelí na něho. Večer se přihlásí dopravnímu policistovi. Muž, na kterého namířila zbraň byl Andy Warhol.

Otto Weininger

Dvě osoby s nesmiřitelností ke světu i k svému vlastnímu životu. Dvě osoby, které pohrdaly druhým pohlavím a svými výroky to dávaly okázale najevo. Mysoginie (nenávist k ženám) a misandrie (nenávist k mužům) ve dvou stěžejních etapách pro 20. století. „Žena je buď matka nebo děvka; ani jedna neskýtá nic dobrého, natož inteligentního. I nejhorší muž má stále větší hodnotu než nejlepší žena…“ „…muž je jen nedokonalou ženou, kráčejícím potratem, potraceným už na genetické úrovni. Být mužem znamená být citově omezený zmetek; být mužem je tělesná vada a muži jsou citoví mrzáci.“ Kolik lidí přiznaně či potají přikývne?

Petr Boháč a Miřenka Čechová jsou vůdčími osobnostmi umělecké skupiny Spitfire Company, která patří ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Zároveň se však velmi intenzivně zabývají reflexí fenoménů současné společnosti a nebojí se argumentačně brilantně zvládnuté konfrontace. Jejich inscenace nabízejí velmi originální pohled na zvolené téma a zhusta také nabourání myšlenkových stereotypů a mainstreamové splavnosti skrze nápaditou provokativnost. V inscenaci, jež vzniká v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company povedou polemiku nad tématem šovinistické myšlení v oblasti sexuality.

Édouard Louis, Tomáš Loužný:

DĚJINY NÁSILÍ“

Režie: Tomáš Loužný

Premiéra: 12. února 2022

Jak dalece se může lišit vyprávění jedné skutečné události? Odvážná a šokující zpověď jako detektivní příběh naruby.

V prosinci roku 2012 Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou.

Hlavní hrdina vypráví okolnosti traumatické události lékařům, policistům, svým bližním i komukoli jinému, kdo je ochoten ho poslouchat. Nemůže přestat, ale čím víckrát příběh vypráví, tím více lidí ho vlastní. Každý z nich však na trestný čin nahlíží ze své vlastní perspektivy. Z osobního příběhu se tak stávají dějiny násilí, nad nimiž již přímý účastník přestává mít vlastní kontrolu. Do vyprávění vstupují maloměstské předsudky hraničící s homofobií nebo rasismus správních orgánů. Najednou se jedinec, který během jedné noci prožil intenzivní vztah blízkosti a následné zrady, stává jen odosobněnou statistikou včerejších zpráv.

Édouard Louise

Odvážná a šokující zpověď je adaptací románu mladého francouzského autora Édouarda Louise, který se po vydání svého debutu „Skoncovat s Eddym B.“ stal literární senzací. Jeho autobiografické romány kontinuálně otevírají otázku stále přetrvávajících rasových a sexuálních předsudků. Švandovo divadlo dílo Édouarda Louise českým divákům představí jako první v adaptaci mladého autora a režiséra Tomáše Loužného, v loňském roce nominovaného divadelní kritikou na talent roku.

Foto: Alena Hrbková a archiv

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

RADIM VIZVÁRY novým uměleckým šéfem Laterny magiky

A jaké tam nastanou změny?

Laterna magika, čtvrtý soubor Národního divadla, má od ledna letošního roku nového uměleckého šéfa. Stává se jím mezinárodně uznávaný představitel mimického umění, režisér, pedagog i držitel Ceny Thálie, Radim Vizváry.

Vedení Národního divadla jej s nabídkou oslovilo před půl rokem. Radim Vizváry plánuje rozvíjet odkaz Laterny magiky jako multižánrového divadla, využít své tuzemské i zahraniční kontakty pro získání nových tvůrců. Anebo podpořit větší využití nových technologií. Bohatší bude i edukativní činnost a doprovodné programy.

Laterna magika: multimediální i multižánrové divadlo

Radim Vizváry plánuje otevřít Laternu magiku novým uměleckým výzvám a spolupracím i novým typům projektů. „Laterna magika prošla za svou existenci mnoha proměnami, hledala své nové podoby a snažila se držet krok s rozvojem divadla i audiovizuálních technologií. Dnes se neobejde bez progresivnějšího využití nových technologií a silnějších impulzů směřujících k multižánrovosti. Vážím si odkazu Josefa Svobody a Alfréda Radoka a věřím, že jejich nadčasové myšlenky budeme nejlépe naplňovat právě tím, když se stane Laterna magika prostorem experimentu,“ uvádí ke své nové koncepci.

Otevírají se nové obzory

Využití nových technologií by měla pomoci spolupráce s vědci i studenty technických oborů, stejně tak jako s digitálními umělci a dalšími profesemi, jež nemusí být nutně divadelní. „Národní divadlo má v tuto chvíli jedinečnou možnost vytvořit platformu pro plnohodnotný čtvrtý žánr,“ komentuje Radim Vizváry. „Máme příležitost propojit umělecké styly, směry a obory, které doposud jen sloužily, nebo byly podřízenou součástí historicky zakořeněných tradičních žánrů. Mám na mysli například současný tanec, fyzické divadlo, pantomimu, akrobacii, loutkové divadlo nebo nový cirkus. Zaslouží si svůj vlastní prostor, ve kterém by se mohly stát plnohodnotným reprezentantem současného divadelního umění.“

Laterna magika by měla využívat nejen již existující prostředky, ale technologie vytvořené na míru pro její potřeby. „Z již vytvořených technologií by tvůrci inscenací měli využívat takové, které se na divadelních jevištích objevují jen výjimečně anebo se neobjevují vůbec. Měli bychom zkoumat a využívat nové materiály a nové postupy v práci,“ zdůrazňuje nový umělecký šéf. „Na každý projekt plánuji pozvat jiného režiséra, z tuzemska nebo zahraničí, s tím, že mu budu doporučovat další umělce ke spolupráci. Dovolím si také jednu zásadní věc, a to hlídat tvůrce, aby se neodklonili od poetiky, kterou chci pro Laternu vytvořit,“ dodává Vizváry.

Laterna magika bude otevřenou platformou pro tvůrce i interprety, bude podporovat mladé talenty a dávat prostor zkušeným tvůrcům i mladé generaci. Workshopy, site-specific intervence i mezinárodní spolupráce. Pro soubor Laterny magiky budou pořádány pravidelné workshopy různých divadelních žánrů, aby interpreti pravidelně získávali nové zkušenosti a dovednosti, zejména když bude nyní kladen větší důraz na multižánrovost. Stejně tak se rozšíří i činnost tanečního studia, jehož činnost bude obnovena, až to dovolí protipandemická opatření, nově pod názvem Studio Laterny magiky.

Projekty mimo domovskou scénu

Laterna magika se vydá i cestou site-specific projektů mimo Novou scénu ND, aby se svým divákům více přiblížila a umožnila jim zažít divadlo i jinak, v neobvyklých lokalitách nebo ve veřejném prostoru. Zaměří se také na tvorbu takových produkcí, které budou vhodné pro zájezdovou činnost, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Laterna magika by měla více využívat i možností, které skýtají mezinárodní dotační programy, zejména International Visegrad Fung a další. Mezinárodní spolupráci pak podpoří také vlastním festivalem, který bude probíhat jako bienále multižánrového a multimediálního divadla. Měl by se stát místem setkávání umělců, jimž jsou poetika Laterny magiky a propojování žánrů blízkou formou. Pilotní ročník proběhne v červnu roku 2022.

Dramaturgie Laterny magiky bude vyváženější ve vztahu k dětskému publiku, jež je třeba citlivě formovat. Po rekonstrukci Nové scény ND bude uvádět každý rok dvě premiéry, z toho jednu celovečerní produkci a jednu inscenaci vytvořenou cíleně pro rodinné publikum.

Premiéra rodinné inscenace již na jaře

První premiéra, kterou Laterna magika pod vedením Radima Vizváryho uvede, je již v procesu zkoušení. Inscenace s názvem „Zázrak (s)tvoření“, kterou Vizváry sám režíruje, bude určena pro rodinné publikum.

Hlavním poselstvím autorského díla, které bude kombinovat současný tanec, nový cirkus, loutkohru a ruční animace, je prostá myšlenka, že svět bude vždy takový, jaký si jej vytvoříme sami.

Hrdinou je chlapec, který tváří v tvář nicotě vytváří svůj svět z fantazie a prostého materiálu, bílého papíru. Zažije různá dobrodružství a naučí se mnoho o sobě i o tom, co je potřeba udělat, aby o křehký svět, který si vytvořil, nepřišel,“ přibližuje Radim Vizváry téma inscenace.

Režie se ujal Matyáš Ramba, člen Losers Cirque Company, hudbu skládá Ivo Sedláček, animace a projekce vytváří Maria Procházková, která v Laterně magice režírovala inscenaci „Vidím nevidím“, a jako light designér bude spolupracovat Karel Šimek. Premiéry jsou naplánovány na 11. a 12. březen 2021, pokud to dovolí aktuální koronavirová protipandemická opatření.

Laterna magika na odloženém „Expu 2020“

Na Světové výstavě „Expo 2020“, která bude probíhat dodatečně od října 2021 do března 2022, nebude chybět ani Laterna magika. Radim Vizváry uvede již jako její umělecký šéf svou autorskou inscenaci „Robot Radius“. Kanceláří generálního komisaře pro účast ČR na Všeobecné světové výstavě Expo byl osloven před dvěma lety, aby vytvořil inscenaci na téma dramatu Karla Čapka „R.U.R“. Tato významná divadelní hra slaví v letošním roce 100 let od prvního uvedení a Vizváry se v tomto svém sólovém projektu inspiroval jednou z jejích postav. Již předtím, než dostal nabídku Národního divadla na šéfovský post, uvažovalo komisařství o propojení tohoto projektu právě s Laternou magikou, která jako divadelní fenomén vznikla na Světové výstavě Expo 58 a slavila úspěchy i při účasti v letech 1968 a 1970.

Nyní je spolupráce již oficiálně stvrzena. Česká premiéra proběhne 10. a 11. září 2021 na Nové scéně ND a světová premiéra v říjnu v Dubaji. Na tvorbě úzce spolupracuje skladatel a kytarista Michal Pavlíček, který bude v inscenaci vystupovat živě na každé repríze. Režie se ujme další výrazná osobnost českého nonverbálního divadla, Miřenka Čechová.

Radim Vizváry ve hře „Sólo“

Kdo je RADIM VIZVÁRY?

Radim Vizváry je mim, autor, režisér, choreograf a pedagog. Patří mezi nejvýraznější mezinárodně uznávané osobnosti současného mimického divadla v Evropě.

Je absolventem Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, kde dosáhl nejvyššího, doktorského vzdělání, titulu Ph.D. Je držitelem Ceny Thálie 2016 v kategorii „Balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr“ za herecký výkon v představení „Sólo“. Na jubilejním 70. ročníku světového divadelního festivalu v čínském městě Haikou obdržel v listopadu 2018 výroční medaili ITI (International Theatre Institute – World Organization for the Performing Arts) za dlouhodobé vynikající výsledky v divadelním umění. Je nositelem mnoha dalších ocenění u nás, v Evropě nebo USA.

Od roku 2014 je zařazen mezi významné osobnosti Oxford Encyclopedia. Jako autor, režisér nebo choreograf má na svém kontě stovku představení a jako interpret představil svou uměleckou práci téměř v celé Evropě nebo v USA, Asii a Africe.

Ve své vlastní tvorbě se nejvíce specializuje na pantomimu, rozvíjí ji do současné podoby a řeší problematiku nonverbálního divadla, a to i ve sféře pedagogické a teoretické. Je uměleckým šéfem divadelního uskupení Mime Prague, spoluzakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu MIME FEST a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře „Komedianti v ulicích“.

Vizváry spolupracoval s mnoha prestižními institucemi, kupříkladu: NDT/ Korzo Theatre v Haagu, University of Arts Helsinki a mnoha dalšími. V Národním divadle v Praze potom vytvářel třeba choreografie k inscenacím „Z mrtvého domu“, „Juliette (Snář)“, „Sen čarovné noci“, „Billy Budd“ a režii operní grotesky „Poprask v opeře“ nebo opery „Láska ke třem pomerančům“. V současné době společně s uskupením Losers Cirque Company vytváří novou scénu nového cirkusu a pantomimy „Divadlo BRAVO!“, které nyní hraje v bývalém „Branickém divadle“.

 

 

Foto: archiv LM a TM

Lucie Kocourková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN