Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak to vypadá s programy v zahraničí?

Prohlášení Českých center k současné situaci v oblasti zahraničních programů a dalších kulturních aktivit. Jak tomu bude v ostatních pětadvaceti metropolích po celém světě?

Česká centra v průběhu roku pořádají téměř 2 000 akcí, propagujících Českou republiku a její kulturu ve světě. Vzhledem k současné celosvětové situaci s šířením koronaviru dochází k postupnému rušení všech kulturních i dalších aktivit. To se zcela pochopitelně dotýká i činnosti našich zahraničních poboček souběžně působících v 25 metropolích po celém světě.

Z představení „Memories of Fools“ Cirku La Putyka, které již bylo uvedeno on-line

Všechna nařízení a restrikce, v rámci jednotlivých zemí, plně respektujeme.  A hledáme cesty, jak pomocí české kultury přispět k šíření nejen dobrého jména naší země, ale  také zejména k šíření příjemných zážitků a pozitivní nálady. Zaměřili jsme se proto na zprostředkování kulturních zážitků a projektů do světa prostřednictvím on-line sítí. První vlaštovkou bylo například on-line velmi úspěšné vystoupení Cirk La Putyka s představením „Memories of Fools“, které jsme sdíleli do šestnácti světových metropolí, prostřednictvím našich sociálních sítí.

Vedle toho rozšiřujeme spolupráci s Radio Prague International, které má připraveny on-line projekty např. na podporu české literatury „České knihy, které musíte znát“. Spolupracujeme s festivalem dokumentárních filmů o lidských právech „Jeden svět”, sdílíme koncerty vážné hudby z Brna a Olomouce… A jsme připraveni pustit do světa další a další virtuální kulturní projekty.

Velmi nás těší, že čeští umělci takto aktivně a kreativně přistoupili k celé situaci a rozhodně budeme jejich nápady a výstupy v zahraničí on-line cestou  prezentovat do té doby, než se budeme moci opět vrátit k běžné činnosti. Lze dokonce očekávat, že se nám virtuální forma natolik osvědčí, že se stane nedílnou součástí naší činnosti i v budoucnu,“ uvedl generální ředitel Českých center Ondřej Černý. 

Máte-li on-line projekt, vhodný k prezentaci v zahraničí, napište nám na komunikace@czech.cz, obratem se s vámi spojíme.

Informace o aktuálních termínech a rušení programů v zahraničí sledujte na stránkách jednotlivých českých center zde: http://www.czechcentres.cz/o-nas/sit-cc/.

Sdílet

Kontakt: www.czechcentres.cz

Česká centra

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Podpořte „Zavěšenku“!

Pozoruhodný festival na podporu sociálního projektu divadel pro děti. Na programu i dětské tvůrčí dílny. Představení od pana prezidenta. Kde? V brněnském Divadle Polárka. Kdy? Už brzy!

Už dva roky visí ve foyeru Divalda Polárka vstupenky pro děti, které by jinak nikdo do divadla nevzal. Už půl roku je mohou zavěsit i diváci v Hradci Králové, Kladně a Českých Budějovicích. Už je to několik stovek štědrých diváků a několik stovek dětí, které měly díky nim hezčí den.

Co je „zavěšená vstupenka“?

Jak to funguje?

Jedna zavěšená vstupenka stojí 100 Kč – to je cena lístku do Polárky na představení pro veřejnost. Koupit ji můžete na pokladně divadla, nebo online:

zavěšenka online

Každý měsíc rozdá Polárka 30 zavěšených vstupenek – když jich diváci koupí méně, věnuje je divadlo. Lístky si rozeberou různé brněnské neziskové organizace. Přes ně se dostanou přímo k dětem ze sociálně znevýhodněných rodin.

Dozvím se, kdo „moji” vstupenku dostal?

Bohužel ne. Cílem projektu je, aby se děti mohly cítit v divadle úplně normálně, aby zkrátka nešlo poznat, kdo na lístek má a kdo ne. Že děti přišly se dozvíme v našem rezervačním systému, jinak ale zavěšenou vstupenku od ostatních nerozeznáte. Děti nám ale
z představení posílají obrázky, které si můžete prohlédnout v
galerii.

Proč to děláme?

Bez vody přežije člověk 3 dny. Bez jídla nějaký ten týden. Bez divadla to nejspíš jde neomezeně dlouho. Ale právě proto je lístek na představení pro mnohé rodiny luxus navíc, který si nemůžou dovolit. Anebo taky nejde o peníze, ale zkrátka v prostředí, kde vyrůstají, nikoho nenapadne jít do divadla.

Pro děti je ale nesmírně důležité mít se svými spolužáky a kamarády společné zážitky a témata.

Divadlo je prostor setkávání, fantazie a hry, který by žádným dětem neměl chybět.

Jak se „zavěšence” daří?

Projekt Zavěšená vstupenka jsme odstartovali v říjnu 2017. Už během prvních čtyř měsíců diváci nakoupili skoro 50 vstupenek, děti navštívily celou řadu představení – Malou čarodějnici, Bratry Lví srdce, Klapzubovu jedenáctku nebo Enšpígl! Nasreddin!

Nyní začínáme tento již ozkoušený a úspěšný projekt nabízet dalším dětským divadlům v republice.

V tuto chvíli s námi spolupracují tyto neziskové organizace:

AGAPO,
Armáda spásy,

HoSt Home-Start ČR,

Magdalenium,
Paspoint,
Ratolest Brno,

Sdružení Petrov.

Festival na podporu sociálního projektu divadel pro děti je tady!

Čtyři divadla pro děti / ve dvou dnech /na jedné scéně

Zavěšenka = Zavěšená vstupenka = jedno šťastné dítě v divadle navíc.

Těšit se můžete na představení „Myši patří do nebe“ kladenského divadla Lampion, představení „Šípková Růženka“ Divadla Drak z Hradce Králové a Českobudějovické Malé divadlo přiveze představení „Nuda!“. Domácí Divadlo Polárka zastoupí představení „O Glashtinovi a slepé dívce“.

Lektoři ze všech čtyř divadel si pro dětské diváky připravili doprovodný program. A to v podobě divadelních dílen pro děti. Podvečerní foyer Polárky rozezní koncerty pro děti i jejich rodiče.

Jako offprogram pro dospělé jsme pozvali brněnské Divadlo Feste s projektem „Moc bezmocných“.

Přijďte si užít divadelní festival pro rodiny s dětmi a podpořit tak dobrou věc.

Už je nejvyšší čas slavit!

Program festivalu najdete na našem webu zde.

PROGRAM FESTIVALU

SOBOTA 7. 3.

10.30 „Myši patří do nebe/ 4+ / Divadlo Lampion, Kladno

10.00 – 14.00 divadelní dílna lektorů Divadla Lampion //Malá scéna
Myši patří… do kapely!“ – výroba netradičních hudebních nástrojů

15.30 „Šípková růženka/ 6+ / Divadlo Drak, Hradec Králové

15.00 – 18.00 divadelní dílna lektorů Labyrintu z Divadla Drak //Malá scéna
Ponožkoví maňásci“ – Výroba ponožkového maňáska a základy animování

17.00 „Moji blízcí“ / Dušan Hřebíček // koncert ve foyer, free

offprogram:
19.00 Václav Havel: Moc bezmocných/ pro dospělé / Divadlo Feste Brno
site-specific projekt se začátkem na Velké scéně

NEDĚLE 8. 3.

10.30 „O Glashtinovi a slepé dívce/ 7+ / Divadlo Polárka, Brno

10.00 – 14.00 divadelní dílna lektorů Malého vozu Divadla Polárka //Malá scéna
Vidím celým tělem“ – Zkus se vžít do slepé Kiree

15.30 „Nuda!/ 6+ / Malé divadlo, České Budějovice

15.00 – 18.00 divadelní dílna lektorů Ateliéru 3D Malého divadla //Malá scéna
Hraj si, nenu(ť)ď se!“ – hra s předmětem

17.00 Glashtin band // koncert ve foyer, free

offprogram:
19.00 Václav Havel: Moc bezmocných/ pro dospělé / Divadlo Feste, Brno
site-specific projekt se začátkem na Velké scéně

DIVADELNÍ DÍLNY

SOBOTA 7. 3. / 10.00 – 14.00

Myši patří… do kapely!“ – výroba netradičních hudebních nástrojů s lektory Divadla Lampion

V této dílně si budete moci vyrobit různé hudební nástroje a vyzdobit je podle svých představ. Dílna navazuje na inscenaci Divadla Lampion – Myši patří do nebe, ve které je možné rozeznít každou loutku i celou scénu. Sestavte si s námi bouchací, cvakací a štěrchací nástroje z toho, co byste doma nejspíš vyhodili.

Lektorky Divadla Lampion: Bára Voldrábová a Dominika Prokopová

SOBOTA 7. 3. / 15.00 – 18.00

Ponožkoví maňásci“ – Výroba ponožkového maňáska a základy animování

Která loutka se navléká na ruku a je s ní největší zábava? Přijďte si k nám vyrobit vlastního maňáska! Budeme lepit, šít, stříhat a zkoušet divadlo, tak ať to neprošvihnete!

Labyrint Divadla Drak – Lektorské oddělení působící pod Divadlem Drak se zaměřuje na propojování umění a vzdělávání, nabízí řadu tvůrčích programů a divadelních workshopů.

NEDĚLE 8. 3. / 10.00 – 14.00

Vidím celým tělem“ – Zkus se vžít do slepé Kiree z inscenace „O Glashtinovi a slepé dívce“.

V rámci workshopového bloku si mohou děti vyzkoušet, jaké to je, když člověk vůbec nevidí. Když se musí spoléhat jen na svůj sluch a hmat.

Malý vůz Divadla Polárka – Lektoři Divadla Polárka zajišťují doprovodné programy, vedou divadelní workshopy a podílejí se na organizaci různých akcí.

NEDĚLE 8. 3. / 15.00 – 18.00

Hraj si, nenu(ť)ď se!“ – hra s předmětem

Nejlepší věci vznikají z nudy… Co vás nejvíc baví dělat, když se nudíte ve škole? Přijďte k nám do naší divadelní lavice a vyzkoušejte si, jak udělat třeba kapelu z propisek nebo divadlo z tužek v penálu!

S lektorkami Vendulou Kecovou a Kamilou Mottlovou z Ateliéru 3D Jihočeského divadla přijdete na to, jak z nenápadného nápadu vznikne pecka!

VSTUPNÉ

Vstupenky lze koupit buď na jednotlivá představení za jednotnou cenu 90 kč nebo lze zakoupit na oba festivalové dny celodenní rodinné vstupné se slevou 20 %!

!!!POZOR VSTUPENKY NEJSOU NA KONKRÉTNÍ MÍSTA!!!


Kdo dřív přijde, ten si dříve vybere místo!

Celodenní rodinné vstupné na jeden festivalový den zahrnuje:
vstup na obě festivalová představení pro děti + doprovodný program (divadelní dílny, koncerty ve foyer) zdarma!

Vstupné lze zakoupit pro: 3 diváky / 4 diváky / 5 diváků!

Rodinné vstupné na sobotu 7. 3. („Myši patří do nebe“ + „Šípková Růženka“)
nebo na neděli 8. 3. (O Glashtinovi a slepé dívce + Nuda!)
lze zakoupit
v divadle Polárka či na webových stránkách.

Kontakt: Natálie Pelcová, pelcova@divadlopolarka.cz,

www.divadlopolarka.cz

Natálie Pelcová a Karolina Ondrová,

Divadlo Polárka

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»SMALL TALK« – letadýlko bez turbulencí!

Anička s růžovou kytarou za růžovými sny ▐ Jako na houpačce ▐ Trefná vzpomínka na Mistra i Mistrál ▐ Moravský bard z „Kabinetu“ Národního divadla do „Paměti“ ▐ Duchaňová mentálně i multiinstrumentálně ▐ Dámské kalhotky v růži ▐ Bude ze Zimmermanna Jára Cimrman? ▐

V pátek 22. a v sobotu 23. listopadu jste měli mít na paměti jít do Studia Paměť. Přesněji do jeho nonkonformního, poněkud v retro duchu vybaveného, sálku. Ano, totiž právě tam, blízko obchodního domu Bílá labuť a ještě blíže věži Petrského kostela i stejnojmenného náměstí, se odehrávala (po dva dny) premiéra. Koho? No přece, jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s dostatečným předstihem avizoval, populárního divadýlka „ANIČKA A LETADÝLKO“!

Jaká bude zbrusu nová hra, v programu deklarovaná jako „modlitba za ticho“? Hned úvodem musím předeslat, že v následující prodloužené hodině jsme si toho ticha – spolu s nabitým sálkem – mnoho neužili. Spíše jsme tleskali na otevřené scéně, smáli se a popadali za břicho.

I toto ryze české (či českomoravské?) divadélko už jde s dobou. Po „hezky českých“ titulech „Jana je panna“, „Sólo pro Bedřicha“, „Království“, „Automat slast“, „Ocasem tygra“ či progresívního „Píčus není kretén“, jsme se tentokrát (s ostatními diváky) dočkali světového názvu – „Small talk“. Tak, prostě tak…

Kdo se to zde obnažuje?

Proč vůbec uvažuji o kategorizaci Aničky a jejího letadýlka jako divadla českomoravského? Určitě nikoli proto, že se na Moravě letadla konstruují a vyrábějí v Kunovicích. Ale sama Anna Duchaňová, ač původně s prvními divadelními zkušenostmi z Prahy, dlouho na Moravě vystupovala. Dokonce i ve slavné Huse na provázku. (A ani to, kupodivu, na ni nezanechalo trvalé následky!!!) To naopak, Aniččin protihráč (či spoluhráč?) z této nové inscenace, Václav Zimmermann je přímým moravským rodákem. Detailně z Provodova.

Shoda náhod způsobila, že Zimmermann se v této premiéře ve Studiu Paměť představil zrovna v době, kdy na prknech pražského Národního divadla vdechnul život postavě studentského vůdce z listopadu roku 1989 Martina Mejstříka. Tuto roli obdržel ve zbrusu novém titulu „Sametová revoluce: Kabinet“. I ve „Small talk“ zaujal. Nejen tím, že zde měl rolí hned devatero. Je všeobecně známo, že divadlo Járy Cimrmana – navzdory svým letitým tradicím – hledá nově profesionální herce. Objeví se, po výkonu ve „Small talk“, po již angažovaném Ondřeji Vetchém, v hledáčku Zdeňka Svěráka i Zimmermann? Myslím, že nejen jméno jej k tomu přímo předurčuje…

Že by Apači?

A co žena z názvu divadélka – Anička Duchaňová? Ta z větší části nesla na svých bedrech to, co je tomuto souboru vlastní – aby bylo zbrusu nové představení dostatečně ulítlé. A to se zdařilo na více než sto procent.

Small Talk“, mimo světového názvu, zaujal, jak již tomu u „letadýlkového“ divadla Duchaňové Aničky bývá, nejen jeho běžným standardem – gejzírem nápadů. A tradičně rovněž hudebně dramatickým, až muzikálovým, jevištním ztvárněním. Tentokrát však frontmanka „divadýlka-letadýlka“ Duchaňová překvapila navíc také svým multiinstrumentálním muzikantským rozpětím. Mimo vlastní (již kultovní) růžové kytary se zhostila hned několika dechových nástrojů (že by trochu po vzoru Jitky Molavcové?). A obzvláště její „rusalkovské“ sólo, s jazzovými rify, na saxofon doslova zvedlo diváky ze sedadel. Laici žasli a odborníci se divili. Dlužno podotknout, že Václav Zimmermann Aničce zdatně přitruboval na trubku. A za tím vším stál v pozadí hudební supervizor – Michal Němec, duše známé kapely Jablkoň.

Anička a její růžová kytara

Pokud jsme u hudby, musím pochválit i nápadité písně. Opět si nezadaly jejich velmi originální skutečně napadnuté texty. Z hudebního světa byly v představení i mírné narážky na Karla Gotta. Pár taktů z některých hitů. Odkazy na jeho dávné eskapády. Nevím a nemohu posoudit, zda tak byly již předem napsány v původním scénáři? Anebo šlo o aktuální reakci na Mistrův nedávný skon? Každopádně, do této inscenace sedly. Nepůsobily v ní nikterak pracně naroubovaně nebo nepatřičně drze, upoceně či dokonce samoúčelně.

Růžové brýle nemusí být vždy růžové

Ke Gottovu životu se tak trochu vážou v inscenaci samotné i jevištně převlékací prvky. Kreativní byla, na první pohled poněkud minimalistická, scéna Martiny Zwyrtek. Hravě a rošťácky na ní spíše působí nápadité a nečekané rekvizity. Různé čelenky, nerůžové růžové brýle, dámské kalhotky „zakuklené“ v růži i mikrofon a popelník zároveň z kuchyňského cedníku, respektive napařovacího zařízení. Působivá je i závěrečná scéna s loutkovými plyšáky u hrubé cihlové zdi. Ta silně evokuje tu zeď, od níž odlézali ve válce z Londýna naši exiloví výsadkáři k atentátu na Reinharda Heydricha. Jak již tento krátký výčet naznačuje, představení „Small Talk“ je plné kontrastů, proměn, zvratů, black-outů, nonverbálních souvislostí i nečekaných point. Cítíte se jako na houpačce. Tím však nechci vůbec říci, že by se někdy, za tu více než hodinu letu, letadýlko dostalo do nebezpečných turbulencí!

Duchaňová i Zimmermann tentokrát nesli tíhu celé inscenace sami. Pouze v duu. A dokázali si poradit i s náročnou dramaturgií Petra Poly. Ten se zároveň objevil i v „zapultové“ roli Mistra zvuku. Ale odtud vlastně i trochu nenápadně celé představení řídil. Jako sportovní trenér při utkání. Myslím si, že mohl být se svými „svěřenci“ spokojen. Nakonec, to potvrdil i dlouhý, táhlý potlesk (obvykle spíše zdrženlivějšího) premiérového publika.

Václav Zimmermann začínal v moravské vísce u Zlína hrát v souboru se sympatickým názvem ProLiDi. Je vidět, že divadlo pro lidi skutečně zvládá s bravurou. Ale nikdy při tom neklesne pod hladinu dobrého vkusu i elegantního nadhledu. Určitě také proto byly protentokrát lehce stravitelné i narážky na Karla Gotta. Speciálně navíc v této, pro jeho stoupence a fanoušky, smutné době. O Anně Duchaňové je už dávno známo, že stále hledá nové cesty a letové trasy svého letadýlka. Nemusí to být vždy a za každou cenu let nadzvukovou stíhačkou. Ale taky nikdy nesklouzne do útrob takových nespolehlivých létajících strojů, jakými nedávno byly Boeningy 737. Tak jaké a do které destinace nám – s Petrem Polou – přichystá letenky příště? Po „Small talk“ se nezbývá než těšit.

»Small Talk«

devítidílná modlitba za ticho

Small Talk“, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystupuje mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.

Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman

Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman

Scénografická spolupráce: Martina Zwyrtek

Hudební spolupráce: Michal Němec

Produkce: Anička a letadýlko

Čas: 78 minut (i s potleskem)

Psáno z první premiéry v pátek 22. listopadu.

Foto: Mar Ben

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN