Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy“.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 „Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spí&sc aron;e se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND „La Bayadère“ (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám“ …

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

 Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.“

Cítíte úbytek sil?

„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.“ 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.“ 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“ 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“ 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už mus&iac ute; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí. 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu „Vertigo“ (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na pražské Letné není jen „cirkus Sparta“!

Jubilejní ročník „Letní Letné. █ Letos i v Brně.█ Pocta Mistru Turbovi. █ Výstava fotografií. █ Propojení s mezinárodní cirkusovou konferencí. █ Tradičně i pro děti.

V Praze na Letné nesídlí jen stadion fotbalové Sparty. Letos zde proběhne – jaksi symbolicky od středy 15. srpna – již 15. ročník tradičního novocirkusového a artistického festivalu „LETNÍ LETNÁ“. Současný ročník bude provázet mnoho novinek. Například, že se festival kontinuálně rozpíná (ještě před svým pražským zahájením) do Brna. Premiérově se můžete těšit na výstavu fotografií. A – jak již TANEČNÍ MAGAZÍN informoval – na programy věnované legendě české moderní pantomimy Ctiboru Turbovi. A ještě mnoho a mnoho dalšího.

Každé narozeniny by se měly řádně oslavit. Štáb festivalu „Letní Letná“ je slaví – obdobně jako 1. máj – prací. Když bychom věkem festival přirovnali k dítěti, tak se přehoupává přes pubertu. Ale v jeho případě bychom měli věk (jako u zvířat) několikanásobně zvýšit. Festival již totiž dávno prokázal své ostré ostruhy. Svou oprávněnost i výjimečnost. Určitě i tím, že si vydobyl na evropské novocirkusové festivalové scéně své trvalé místo na slunci.

Na narozeninové tiskové konferenci nás za festival jeho ředitel Jiří Turek a programová ředitelka „Letní Letné“ Ivana Pěkná Vrbíková informovali ve žhavém létě o nejžhavějších novinkách kolem jubilejní akce. To vše za účasti zahraničních i domácích vystupujících, za moderace Lucie Čunderlíkové z agentury SMART a za účasti řady televizních štábů.

Vybíráme tedy ze zajímavého menu, které je zčásti nově originální, ale které sází i na osvědčené soubory a tituly. Jednou z devíz „Letní Letné“ je i to, že se sem špičkové zahraniční i domácí soubory i sólisté rádi vrací.

Ctibor Turba

Jedním z vrcholů festivalu „Letní Letná“ bude možnost setkání s Ctiborem Turbou, mimořádnou a mezinárodně uznávanou osobností, která spoluvytvářela historii evropské pantomimy i základy moderního nového cirkusu. V malém karavanu, ¨zhruba pro  šest až osm diváků, promítne a okomentuje diváky vybrané úryvky filmů. A samozřejmě bude s diváky besedovat.

Ovšem nejen v Praze na Letné to bude žít…

Mezi letošním devátým až dvanáctým srpnem se některá z pilířových představení „Letní Letné“ představí i na multižánrovém festivalu „Maraton hudby Brno“. To vše pod osobní záštitou ředitele „Letní Letné“ Jiřího Turka. A konkrétně v nově speciálně pro ten účel postaveném šapitó v areálu Hněvkovského v Brně-Komárově.

Skupina Losers Cirque Company připravila pro letošní „Letní Letnou“ premiéru projektu „Vzduchem“ na motivy knihy „Jonathan Livingston Racek“. V představení s nečekanou pointou sledujeme postavu, která našla radost a vášeň pro let, jež jí dovoluje jít do všeho po hlavě a posouvat hranice.

Vít Neznal & kol uvede hned dvojici představení. Exkluzivní premiéru inscenace „Nesnesitelná tekutost bytí“, ve kterém téma věčné nejistoty a tekuté mondénnosti bude hledat, definovat a přelévat v obrovském akváriu, budou mít možnost diváci vidět na vedlejší scéně „Letní Letné“, která bude letos na Jatkách78. Představení „Chyba“ bude pak k vidění tradičně ve festivalovém areálu na Letné.

Pouze dvě prázdné židle a fyzický dialog na pozadí lidských vztahů, to je „Bibi2″ česko-italského dua Circo Frico. Skupina Feel the Universe Circus Company bude zkoumat rozporuplný fenomén spolupráce v závislosti na jejím směřování a cíli v představení se stručným a jasným názvem „Collaboration/Kolaborace“.

Nekonvenční divadlo Cie Pieds Perchés předvede v pražské premiéře akrobatické představení „Mezi řečí“. Půjde o  komedii na laně o WhatsAppu nebo Instagramu, jenž na pomezí nového cirkusu a pohybového divadla zkoumá vše, co si v jedenadvacátém století na dálku říkáme. Nebo neříkáme?

Collective Momentum divákům ukáže „Pokoj plný touhy“, obav, vzpomínek, snů a v neposlední řadě závěsné akrobacie. Víťa Marčík uvede představení „Robinson Crusoe“, které vzniklo na motivy stejnojmenného románu Daniela Defoe.

Divadlo Bolka Polívky naopak přináší klaunérii „Letem sokolím“ o podivuhodném přátelství dvou klaunů, náčelníka župy Břéti a jejího jediného aktivního člena Čeňka, kteří se ve staré sokolovně usilovně snaží připravit na Všesokolský slet.

Bratři v tricku se na Letní Letné představí třikrát. V rámci open air uvedou své populární představení „Běžkařská odysea“. V Českém stanu uspořádají „Funus“,. Půjde o pohřební koktejl černé grotesky a poetických obrazů namíchaný pomocí cirkusových disciplín. Do třetice všeho dobrého spojí pak své síly se souborem Holektiv a společně uspořádají „Lov“.

Mezi novinky letošní jubilejní „Letní Letné“ bude patřit výstava fotografií Františka Ortmana. Bude nejen představením tvorby a vzdáním díků člověku, který je spjat s festivalem od jeho počátků pevným poutem. Zároveň půjde – prostřednictvím jejich vrcholů – o dokumentování uplynulých ročníků festivalu.

A co byste neměli opomenout?

Tradičně budou k vrcholům „Letní Letné“ patřit Festivalové tematické večery. Ten první bude patřit pantomimě. A proběhne hned ve čtvrtek 16. srpna. Takže den po zahájení festivalu. Další dva tematické večery proběhnou v jakémsi bloku. Půjde totiž o umění cirkusová. Ten prostřední – v neděli 26. srpna – bude věnován žonglérům. A hned na následující den – pondělí 26. 8. – se chystá závěrečný tematický večer pod všeobjímajícím názvem „Cirkession“. A ten bude věnován – artistům.

Každý festival má své tradice, nejinak je tomu na Letné.

Letní Letná“ také tradičně myslí na ty nejmenší a nejmladší. Dětem jsou věnována tradiční představení oo 11.00, 14.00, 15.30 a 17.00 hodin ve speciálním dětském stanu. Představí se v něm spičky naší scény. Například Václav Strasser, Divadlo Víti Marčíka, Divadlo KAKÁ, LokVar, Divadlo Tondy Novotného, Bratři v tricku, Loutky bez hranic i mnozí další s repertoárem pro děti i celou rodinu.

Jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s předstihem informoval, bude s letošní „Letní Letnou“ spojena ještě další událost mezinárodního významu.

Od pondělí 27. srpna do středy 29.srpna se rámci „Letní Letné“ pořádá v divadle DISK, v Praze 1 na Starém Městě, Karlově ulici 26, pořádá vrcholná mezinárodní konference „Cirkus and Its Other II“. Budou zde vystupovat přední představitelé novodobé artistické i cirkusově divadelní světové scény. Jejich výčet by výrazně přesahoval možnosti a rozměry tohoto článku. Více se dozvíte na odkazu: www.circusanditsothers.com . Pouze připomínáme, že se na těchto stránkách – pokud se chcete totoho sympozia účastnit – musíte povinně registrovat! Závěrem však veskrze dobrá zpráva: konference je otevřena odborníkům i zájemcům z řad veřejnosti a účast na ní je (po registraci) zdarma.

A nikoli poslední v řadě:

Festival se koná pod záštitou radního hlavního města Prahy Jana Wolfa.

Mezinárodní festival Letní Letná pořádá společnost Gaspard, z.s. ve spolupráci a za podpory Hlavního města Prahy, Ministerstva Kultury České republiky a Městské části Prahy 7.

Letní Letná je čestný držitel značky EFFE. Je členem ČAF, Circostrada, Face Europe.

Hlavní partner: Staropramen

Partneři: Metrostav, Kolektory, C.S.CARGO, Florentinum Art Business, Pražské vodovody a kanalizace, Pražské služby a.s. a Toi Toi

Produktový partneři: Jägermeister a Red Bull

Generální mediální partner: Česká televize

Hlavní mediální partner: Český rozhlas

Vstupenky je možné zakoupit on-line na www.letniletna.cz. Držitelé Circus Fans Card mají navíc při nákupu jednorázovou slevu na nákup v hodnotě 100 Kč. Zájemci si mohou rovněž zakoupit dárkové vouchery v hodnotě 650 nebo 1.300 Kč, které lze využít na nákup vstupenek na libovolné představení.

Foto: archiv LETNÍ LETNÁ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na „Biennale de Val-de-Marne“ s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na věku nikdy nezáleželo méně!

Jubilejní ročník festivalu TANEC PRAHA klepe na dveře!

Tisková konference, kde se krájel dort s neuvěřitelným číslem 30  a která probíhala ve velmi přátelské atmosféře,   odstartovala 30., tedy jubilejní ročník festivalu Tanec Praha, jehož  motto  letos zní:  „Na věku nikdy nezáleželo méně!“

 

 

„Festival nese v sobě silná témata, která rezonují v dnešní společnosti, a to v duchu úcty k velkým osobnostem, jejichž vliv na rozvoj současného umění ve světě je zásadní, ale i otevřenosti vůči novým impulzům“, říká ředitelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018 a již od konce května oživí dalších 20 měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: TANCEM PROTI PŘEDSUDKŮM. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně. Dárkem pro diváky i festival samotný je Gala Opening festivalu: návrat Jiřího Kyliána (CZ/NL), tentokrát s komorním mu ltižánrovým představením „East Shadow“. O excelentní závěr akce se postarají inscenace „SUNNY“ Emanuela Gata (IL/FR) a „Dancing Grandmothers“ Eun-Me Ahn (KR). V programu však září i další jména vyzrálých osobností tanečního světa: Germaine Acogny, Louise Lecavalier aj.

„Program 30. ročníku je nabitý osobnostmi s velkou zkušeností a respektem. Na scéně uvidíme Sabine Kupferberg s Gary Chrystem v Kyliánově exkurzi do beckettovského absurdního světa, Germaine Acogny, matku afrického současného tance, pak i stejně nestárnoucí kanadskou cyberpunkovou královnu Louise Lecavalier a nakonec Eun-Me Ahn, která roztančí mj. vitální korejské babičky,“ říká Yvona Kreuzmannová a pokračuje: „Do zákoutí mystické mexické kultury nás pozvou Foco alAire (MX) a do inspirace ze světa dětské fantazie nás ponoří vlámský kabinet k. Velký prostor dostanou koprodukce českých umělců se zahraničními, čímž reflektujeme výrazný posun taneční scény u nás, a nechybí ani prostor talentům z Afriky i Evropy.“

Gala-Opening festivalu 1. 6. 2018

Jiří Kylián o svém díle říká:

East Shadow” neboli “Východní stín” měl premiéru v roce 2013 jako součást “Aichi Triennale” v japonském městě Nagoya. Tento festival byl věnován obětem “tsunami” neboli “veliké vlny”, která zpustošila část východního pobřeží Japonska v roce 2011. Velká část výtěžku z těchto představení podpořila oběti této zničující přírodní katastrofy.

Naše představení “East Shadow” sestává ze tří komponentů:

1) živé představení dvou starších tanečníků.

2) film, jehož protagonisté jsou titíž dva lidé stojící na jevišti. Ten film je vlastně album jejich života.

3) živý, vše-sjednocující klavírní doprovod.


Sloučení filmu a živého představení není samozřejmě nic nového. Obzvláště když se jedná o tytéž lidi, kteří jsou přítomni jak na jevišti tak i ve filmu. To se nezdá příliš složité. To je pravda, protože to je tak jednoduché a samozřejmé,jako koexistence života a smrti. Zajímavé na tom je, že ti lidé na filmovém plátně zůstávají vždy stejně staří, zatímco ti dva živí na jevišti stárnou každou vteřinou, zrovna tak, jako diváci, kteří tomu představení přihlížejí.

V našem představení je přítomnost té „velké vlny“ vlastně jen metaforou mnohých nebezpečí, která nás provázejí po velkou část našeho života. Zde o tanci skutečně skoro nemůže být řeč, „East Shadow“ je spíše pohybové drama beze slov, těžící z hlubokých zkušeností obou protagonistů: Sabine Kupferberg a Gary Chryst. Ti nám dovolují nahlédnout do jejich šťastně-nešťastného tragikomického soužití. Oba t ito představitelé byli dlouholetými členy NDT III, neboli skupiny, pro tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí, kterou jsem založil v roce 1990. Text, který jsem v tomto představení použil, napsal Samuel Beckett specificky pro operu skladatele Mortona Feldmana nazvanou lapidárně “Neither”, volně přeložitelné jako “Ani”….!

V našem představení se tedy jedná o absurdní text, absurdní existenci dvou stárnoucích a ohrožených jedinců, a o strhující proud částečně improvizované a částečně komponované hudby. Jejich skladatelkou a interpretkou je Tomoko Mukayama.

Chvíle štěstí, zklamání, katastrof, či banalit….nic netrvá….vše je jen jedna nekonečná proměna, odnesena nekonečnou obří vlnou času….neznámo kam….“

Na počest Kyliánovy návštěvy je ve spolupráci s Národním divadlem a Kyliánovým nadačním fondem v Praze uspořádána rovněž retrospektivní výstava/instalace Celebrating Kylián!, která se bude konat na nám. Václava Havla – budova B Národního divadla. Jedná se o doposud největší prezentaci unikátních dokumentárních materiálů z Kyliánovy tvůrčí práce a díla. Díky spolupráci zmíněných organizací proběhne výstava ve dvou termínech – od 4. června a poté během října v rámci premiéry Kylián v Národním divadle.

Události sezony – Forum Karlín, 23.–25. 6. 2018:

Emanuel Gat je velmi žádaný na mnoha evropských i světových scénách a našel skvělé zázemí ve francouzském Montpellier. I jeho dílo SUNNY, kterým vyvrcholí festival 25. června, je multižánrové, spojující živý koncert Awira Leona s ori ginálním pohybovým ztvárněním tanečníků ze všech koutů světa. Je mezi nimi i Annie Hanauer, kterou jsme mohli loni obdivovat v Tordre.

Živé a dynamické je i vystoupení korejské choreografky Eun-Me Ahn s devíti tančícími babičkami v symbióze s vynikajícími tanečníky, s nimiž odvážně provokuje proti určité šedi oficiální kultury své země. Pouští se do divokého světa barev, oslovuje seniory na cestách venkovem, dokumentuje je filmově, to vše v přirozeném mezigeneračním dialogu, který je nosným tématem celého festivalu. Ukazuje, že tančit může každý a&nb sp;v každém věku.

Další zralé osobnosti tanečního světa:

Věk nehraje roli ani pro další umělce, resp. umělkyně, které poctí svou přítomností 30. ročník festivalu, ať je to kanadská „cyberpunková královna“ současného tance Louise Lecavalier či první dáma afrického tance, Germaine Acogny.

Lecavalier objela celý svět se skupinou La La La Human Steps, aby se vydala svou vlastní cestou. V Praze jsme ji zažili v roce 2011 v duetech Nigela Charnoka a Edouarda Locka. Tentokrát uvidíme její celovečerní choreografii So Blue, s jejím typickým energickým sólovým projevem, který se prolíná v duetech s tan ečníkem.

Acogny se vrátila na scénu v originální verzi Svěcení jara, kterou festival TANEC PRAHA uvedl v r. 2017. Ve věku nad 70 let nevidí žádnou překážku, znovu se staví na jeviště, tentokrát v ryze divadelní inscenaci, kterou režíroval Mikaël Serre: AN UN DETROIT DU DEBUT / Somewhere at the Beginning. Podařilo se mu propojit životní příběhy rodiny Acogny s filmovou dokumentací prostředí, které si ne každý Evropan dokáže představit. Inscenace je klíčem k pochopení Afriky. Germaine navíc povede workshop nejen pro studenty tanečních škol i profesionály.

Středně velké produkce z Afriky, Latinské Ameriky a Evropy:

Druhým africkým umělcem, který obohatí program festivalu, je Ladji Kone – talentovaný a hloubavý tanečník z Burkiny Faso, který uvede své sólo Lego de l’égo i duet Màa Labyrinthe v dokonalé symbióze s hudebníkem Erwannem Bouvier a povede také workshopy pro dospělé i teenagery či děti s veřejnou prezentací na závěr. Od za átku června bude účinkovat v Praze i regionech.

Foco alAire představují fenomén překračující hranice žánrů, vystihují hluboké pocity Mexičanů žijících ve světě všudypřítomného násilí, ale i silných kulturních tradic. Své pocity přenášejí na scénu plnou fascinujících obrazů, symbolických gest, barev, masek a fantastických výkonů v d&i acute;le Idea de una pasión. K tomu nás nakazí svými minimalistickými pohyby a úsměvy v procesí s názvem LOStheULTAMAR, za zvuku funebrální hudby pod širým nebem. Uvidí je diváci v Praze i regionech.

Na programu nebude chybět ani mimořádně fyzicky disponovaný maďarský performer László Fülöp a jeho soubor Timothy and the Things. Mezinárodní ohlas získal díky platformě Aerowaves, kde byl naposledy vybrán mezi Twenty17 s duetem „Your Mother at my Door“. Ten byl letos v dubnu uveden v USA v rámci projektu V4 Dance Festival a zájemci ho mohou zhlédnout i u nás v regionech. V Praze uvedlo Waiting for Schrödinger, jehož inspirací je myšlenkový experiment slavného fyzika oceněného Nobelovou cenou.

Mezinárodní festivalové koprodukce

Poslání festivalu je mj. podpora vzniku nových děl. Každé pondělí, třikrát po sobě, uvede festival projekty českých umělců v mezinárodní spolupráci. Koprodukce festivalu TANEC PRAHA přinášejí velké výzvy umělcům, kteří se nebojí nových impulzů, zkoumání neznámého, hledání jiných postupů a třeba i rolí stanovených jinak, než jsme byli zvyklí. Festival je významným koproducentem čtyř projektů: Útočiště Viliama Dočolomanského, SAME SAME Karine Ponties, Sunday Neurosis Jiřího Pokorného a Radima Vizváryho a NEBOJ Tvůrčí dvojice Nicole Mossoux – Patrick Bonté.

Útočišti vystoupí na jevišti tři špičkoví tanečníci: Andrej Petrovič ze Slovenska, Minh – Hieu Nguyen z Vietnamu a Rin Kin z Číny v dialogu se třemi hudebníky a zpěvačkou. Projekt je hlubokou sondou do životních příběhů osob, které se rozhodly opustit svou zemi a putovat za lepší budoucností.

Belgická choreografka francouzského původu Karine Ponties nepracuje s českými umělci poprvé. Tentokrát ji oslovily dvě silné ženské osobnosti, které spolu již nejednou pracovaly, ale nikdy obě v roli interpretek přímo na scéně: Tereza Ondrová a Petra Tejnorová.

Třetí projekt spojil dvě výrazné osobnosti s velmi odlišnou zkušeností: Jiřího Pokorného, tanečníka prestižních evropských souborů, a Radima Vizváryho, umělce s velkou láskou k pantomimě a pohybovému divadlu. Duet nesoucí název Sunday Neurosis vznikl mj. v koprodukci holandského divadla Korzo.

Čtvrtou koprodukcí bude site-specific projekt pro magický prostor tunelu mezi Žižkovem a Karlínem, který inspiroval belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté ke spolupráci s českými studenty z JAMU. Adaptují jej proto i pro zajímavé prostory brněnských Kasemat.

TANEC PRAHA DĚTEM

Festival se tradičně věnuje i nejmladším divákům, tentokrát vyvrcholí různé aktivity českých umělců pro děti a s dětmi představením vlámského souboru kabinet k pod názvem HORSES. Vlámové pozvou diváky do světa nekonečné fantazie přímo s dětmi-spolutvůrci na jevišti. Jejich přítomnost deklaruje, že vnímáme-li děti jako rovnocenné partnery, nejen že to obě strany bytostně baví, ale také nás dokážou strhnout, inspirovat a přinášet nové impulzy.

V regionech uvádí čeští umělci sérií produkcí pro děti i s dílnami po představení. Dětem se věnuje na workshopech i Ladji Kone.

VEN.ku TANCI

Company Furinkaï / Satchie Noro & Silvain Ohl: Origami je nepřehlédnutelnou instalací v otevřeném prostoru: obří kontejner se rozkládá a skládá jako japonské origami. Tato industriální romance nás nutí k zastavení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi.

Druhým výrazným zahraničním projektem je LOStheULTRAMAR mexického Foco alAire, ale také mezinárodní uskupení CreWcollective, který uvede Moving Orchestra v regionech. Specifický projekt Corridor-Piece roztančí chodby v historických objektech regionů.

 

Český tanec v regionech

Festival je vynikající příležitostí pro prezentaci nejzajímavějších děl českých umělců v regionech, optimálně v kombinaci se zahraničními díly – Mexičany, Afričany, Maďary a Holanďany. Zpravidla jde o kombinaci in-door a out-door produkcí – viz program TANEC PRAHA v regionech.

 

Doprovodný program:

Jako každý rok, bude i 30. ročník festivalu otevřen setkávání hostů s domácím publikem a hlubšímu vhledu do kontextu tvorby jednotlivých účastníků. Výstavy, debaty, filmové projekce, workshopy a site-specific projekty mj. ve spolupráci s festivalem Landscape obohatí nabídku veřejnosti po celý červen, v Praze i regionech.

 

Více informací: www.tanecpraha.org

 

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Kateřina Kavalírová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Akce „kulový blesk“ ve škole Balladine

Nejen ptáci, byty a kanceláře se stěhují. Někdy dojde i na taneční školy. Aktuálně je tomu tak v Brně a tou školou je populární Balladine.

Brněnská taneční škola Balladine se na přelomu května a června stěhuje do nových prostor na ulici Hilleho 1 v Brně. Posunuje se tak o kousek blíž k parku Lužánky. K taneční škole v nových prostorách otevřeme i rodinnou kavárnu nazvanou Attitude. Vznikne tak místo pro brněnskou komunitu rodičů, kteří nechtějí být s dětmi zavření doma. Rodičů, kteří se chtějí podílet na společenském životě, chtějí se rozvíjet a vzdělávat, a to vše za přítomnosti svých dětí.


Ředitelka Balladine a současně maminka dvouleté holčičky, Petra Chaloupková, spojila své síly s další podnikavou maminkou Veronikou Holcnerovou a vytvořily společný projekt, který prezentují na crowdfundingové stránce Hithit.com: „Naším cílem je vytvořit místo, kde se propojí dospělý a dětský svět. Kaváren je sice v Brně spousta, ale míst, kde se dá spokojeně posedět s malými dětmi moc není. Chceme děti zabavit, rodičům dát prostor k odpočinku, schůzkám s přáteli či práci. Vytvoříme bezpečný, krásný a čistý prostor, kam budete chodit rádi a kde Vám nabídneme zdravé, dobré jídlo a pití, které bude podporovat lokální dodavatele. Na Hithit.com proto vybíráme peníze na kávovar. Nechceme se zavázat k odběru jen průměrně kvalitní kávy od velkého dodavatele a místo toho podpoříme lokální pražírnu. Úroveň kávových nápojů tak bude mnohonásobně vyšší.


Odkaz naleznete na https://www.hithit.com/cs/project/4836/rodinna-kavarna-attitude-s-tanecni-skolou a Petra s Veronikou Vám předem děkují za pomoc se splněním jejich snu.


Projekt využívá původních dispozic historických prostor, chce podpořit rozvoj imaginativní hry a budovat v dětech estetické cítění. V plánu je také spustit kurzy pro rodiče, které jim umožní po návratu z rodičovské dovolené lepší uplatnění na pracovním trhu. V Attitude se budou moci maminky a tatínkové spolu se svými dětmi učit nové věci. Zároveň bude možné se hlásit na taneční hodiny do Balladine. V nových prostorách proběhnou také tematické letní školy tance a příměstské tábory pro děti. Veškeré aktuální informace naleznete na webových stránkách studiawww.balladine.cz nebo na facebooku @attitudebrno .


Zuzana Mrštinová

Foto: archiv Balladine

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

EVA PILAROVÁ zahájila v Brně výstavu fotografií MILANU SLÁMOVI

Fotoobraz Milana Slámy „Zátiší s medúzou“ láká na pozoruhodnou fotografickou výstavu. Ten, kdo se vydá do 7. května v moravské metropoli do galerie Konírna v centru Sýpka v Medlánkách uvidí další skvosty!

Zpěvačka Eva Pilarová je nejen stálicí na nebi naší popové i jazzové pěvecké scény, ale také uznávanou fotografkou, která má na svém kontě již desítky výstav. A to se umělecké i reportážní fotografii věnuje důkladněji teprve od roku 2004! Uměleckého fotografa Milana Slámu jistě muselo v pondělí 23. dubna 2018 potěšit, že mu tato celebrita slavnostně zahájila výstavu.

Zleva Eva Pilarová a autor Milan Sláma v pozadí u mikrofonu Waldemar Plch, který výstavu zahajuje  Foto: Jaroslav Bobek

Mimo společné zaměření – aktivní uměleckou fotografii – Evu Pilarovou a Milana Slámu ještě spojuje společné rodiště. Tedy Brno jako takové.

Slámovým konkrétním rodištěm je brněnská část Medlánky, kde aktuální výstava  – do 7. května – probíhá. Od té doby však prošel mnohovrstevným uměleckým vývojem. Své umělecké snímky, jimž se věnuje profesionálně od roku 2012, začal nejprve publikovat časopisecky. Teprve po ohlasu na svá zveřejněná díla se orientoval na veřejné výstavy a prezentace.

Premiérová výstava  fotografických pláten Milana Slámy proběhla v brněnské kavárně Chat Noir. A následovaly již prezentace další. Namátkou jmenujme  Ždár nad Sázavou, Mariánské lázně a další místa Čech i rodné Moravy…

Právě tato současná výstava napovídá, že Milan Sláma nalezl svůj výtvarný jazyk, svou originální výtvarnou „parketu“ a zejména si nalezl cestu k divákovi. A to je pro – nejen výtvarného – umělce to nejdůležitější!

Výstava ve Společenském centru Sýpka, konkrétně v jeho galerii Konírna, Kytnerova ulice číslo 1, v Brně 621 00 – Medlánkách potrvá do 7. května 2018. Přístupná je denně kromě pondělí a pátku od 15 do 18 hodin. Nepromarněte ji!

Více zde: http://www.brnozurnal.cz/nazory-glosy/ze-slamovych-fotoobrazu-sala-poezie/

Foto: Milan Sláma a Jaroslav Bobek

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Tančící dům“ mají také v Brně!!!

V moravské metropoli mají také „Tančící dům“! Není sice od světových architektů, ale je určen tanci a pohybu!

TANEČNÍ MAGAZÍN speciálně pro vás vypátral „Tančící dům“ také v Brně. A to ryze náhodou, když se připravoval článek, respektive rozhovor s architektem pražského „Tančícího domu Vlado Milunicem. Tak na nás prostě a jednoduše ten jeho brněnský „bratříček“ vykoukl z internetu.

V magické datum – ve středu 4. 4. 2018 – jsme brněnský „Tančící dům“ navštívili. Sídlí na adrese: Špitálka 37/124, poblíž známého obchodního centra Vaňkovka, nedaleko od autobusového nádraží Zvonařka a také od nádraží vlakového. Poblíž tohoto brněnského „Tančícího domu“ je také velmi známé brněnské gymnázium Křenová.

Vlastně přímo onen moravský „Tančící dům“ jsme nenavštívili. Pouze jeho nádvoří a okolí. Ani místní bistro, kde čepují moravské pivo Bernard, zrovna otevřeno nebylo…

Jak nám bylo sděleno a nalezli jsme na příslušných odkazech, brněnský „Tančící dům“ se věnoval a i stále věnuje různým tanečním aktivitám. Od zumby přes modernu až po break. Je zde k dispozici i squash a tělocvičny pro box i posilovny.

Brněnský „Tančící dům“ se rovněž věnuje množství volnočasových aktivit pro mládež i dospělé.

Jak fotografie napovídají, není „Tančící dům“ v moravské metropoli také až tak úplně architektonicky fádní. Zajímavá okna, zkosený přístavek mansardního typu na střeše i zajímavé atrium, které se však  již na fotografie nedostalo…

Nezbývá než popřát celé republice více takto aktivních domů pro tanec.

 

Text a foto: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN