„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na „Biennale de Val-de-Marne“ s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na věku nikdy nezáleželo méně!

Jubilejní ročník festivalu TANEC PRAHA klepe na dveře!

Tisková konference, kde se krájel dort s neuvěřitelným číslem 30  a která probíhala ve velmi přátelské atmosféře,   odstartovala 30., tedy jubilejní ročník festivalu Tanec Praha, jehož  motto  letos zní:  „Na věku nikdy nezáleželo méně!“

 

 

„Festival nese v sobě silná témata, která rezonují v dnešní společnosti, a to v duchu úcty k velkým osobnostem, jejichž vliv na rozvoj současného umění ve světě je zásadní, ale i otevřenosti vůči novým impulzům“, říká ředitelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018 a již od konce května oživí dalších 20 měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: TANCEM PROTI PŘEDSUDKŮM. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně. Dárkem pro diváky i festival samotný je Gala Opening festivalu: návrat Jiřího Kyliána (CZ/NL), tentokrát s komorním mu ltižánrovým představením „East Shadow“. O excelentní závěr akce se postarají inscenace „SUNNY“ Emanuela Gata (IL/FR) a „Dancing Grandmothers“ Eun-Me Ahn (KR). V programu však září i další jména vyzrálých osobností tanečního světa: Germaine Acogny, Louise Lecavalier aj.

„Program 30. ročníku je nabitý osobnostmi s velkou zkušeností a respektem. Na scéně uvidíme Sabine Kupferberg s Gary Chrystem v Kyliánově exkurzi do beckettovského absurdního světa, Germaine Acogny, matku afrického současného tance, pak i stejně nestárnoucí kanadskou cyberpunkovou královnu Louise Lecavalier a nakonec Eun-Me Ahn, která roztančí mj. vitální korejské babičky,“ říká Yvona Kreuzmannová a pokračuje: „Do zákoutí mystické mexické kultury nás pozvou Foco alAire (MX) a do inspirace ze světa dětské fantazie nás ponoří vlámský kabinet k. Velký prostor dostanou koprodukce českých umělců se zahraničními, čímž reflektujeme výrazný posun taneční scény u nás, a nechybí ani prostor talentům z Afriky i Evropy.“

Gala-Opening festivalu 1. 6. 2018

Jiří Kylián o svém díle říká:

East Shadow” neboli “Východní stín” měl premiéru v roce 2013 jako součást “Aichi Triennale” v japonském městě Nagoya. Tento festival byl věnován obětem “tsunami” neboli “veliké vlny”, která zpustošila část východního pobřeží Japonska v roce 2011. Velká část výtěžku z těchto představení podpořila oběti této zničující přírodní katastrofy.

Naše představení “East Shadow” sestává ze tří komponentů:

1) živé představení dvou starších tanečníků.

2) film, jehož protagonisté jsou titíž dva lidé stojící na jevišti. Ten film je vlastně album jejich života.

3) živý, vše-sjednocující klavírní doprovod.


Sloučení filmu a živého představení není samozřejmě nic nového. Obzvláště když se jedná o tytéž lidi, kteří jsou přítomni jak na jevišti tak i ve filmu. To se nezdá příliš složité. To je pravda, protože to je tak jednoduché a samozřejmé,jako koexistence života a smrti. Zajímavé na tom je, že ti lidé na filmovém plátně zůstávají vždy stejně staří, zatímco ti dva živí na jevišti stárnou každou vteřinou, zrovna tak, jako diváci, kteří tomu představení přihlížejí.

V našem představení je přítomnost té „velké vlny“ vlastně jen metaforou mnohých nebezpečí, která nás provázejí po velkou část našeho života. Zde o tanci skutečně skoro nemůže být řeč, „East Shadow“ je spíše pohybové drama beze slov, těžící z hlubokých zkušeností obou protagonistů: Sabine Kupferberg a Gary Chryst. Ti nám dovolují nahlédnout do jejich šťastně-nešťastného tragikomického soužití. Oba t ito představitelé byli dlouholetými členy NDT III, neboli skupiny, pro tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí, kterou jsem založil v roce 1990. Text, který jsem v tomto představení použil, napsal Samuel Beckett specificky pro operu skladatele Mortona Feldmana nazvanou lapidárně “Neither”, volně přeložitelné jako “Ani”….!

V našem představení se tedy jedná o absurdní text, absurdní existenci dvou stárnoucích a ohrožených jedinců, a o strhující proud částečně improvizované a částečně komponované hudby. Jejich skladatelkou a interpretkou je Tomoko Mukayama.

Chvíle štěstí, zklamání, katastrof, či banalit….nic netrvá….vše je jen jedna nekonečná proměna, odnesena nekonečnou obří vlnou času….neznámo kam….“

Na počest Kyliánovy návštěvy je ve spolupráci s Národním divadlem a Kyliánovým nadačním fondem v Praze uspořádána rovněž retrospektivní výstava/instalace Celebrating Kylián!, která se bude konat na nám. Václava Havla – budova B Národního divadla. Jedná se o doposud největší prezentaci unikátních dokumentárních materiálů z Kyliánovy tvůrčí práce a díla. Díky spolupráci zmíněných organizací proběhne výstava ve dvou termínech – od 4. června a poté během října v rámci premiéry Kylián v Národním divadle.

Události sezony – Forum Karlín, 23.–25. 6. 2018:

Emanuel Gat je velmi žádaný na mnoha evropských i světových scénách a našel skvělé zázemí ve francouzském Montpellier. I jeho dílo SUNNY, kterým vyvrcholí festival 25. června, je multižánrové, spojující živý koncert Awira Leona s ori ginálním pohybovým ztvárněním tanečníků ze všech koutů světa. Je mezi nimi i Annie Hanauer, kterou jsme mohli loni obdivovat v Tordre.

Živé a dynamické je i vystoupení korejské choreografky Eun-Me Ahn s devíti tančícími babičkami v symbióze s vynikajícími tanečníky, s nimiž odvážně provokuje proti určité šedi oficiální kultury své země. Pouští se do divokého světa barev, oslovuje seniory na cestách venkovem, dokumentuje je filmově, to vše v přirozeném mezigeneračním dialogu, který je nosným tématem celého festivalu. Ukazuje, že tančit může každý a&nb sp;v každém věku.

Další zralé osobnosti tanečního světa:

Věk nehraje roli ani pro další umělce, resp. umělkyně, které poctí svou přítomností 30. ročník festivalu, ať je to kanadská „cyberpunková královna“ současného tance Louise Lecavalier či první dáma afrického tance, Germaine Acogny.

Lecavalier objela celý svět se skupinou La La La Human Steps, aby se vydala svou vlastní cestou. V Praze jsme ji zažili v roce 2011 v duetech Nigela Charnoka a Edouarda Locka. Tentokrát uvidíme její celovečerní choreografii So Blue, s jejím typickým energickým sólovým projevem, který se prolíná v duetech s tan ečníkem.

Acogny se vrátila na scénu v originální verzi Svěcení jara, kterou festival TANEC PRAHA uvedl v r. 2017. Ve věku nad 70 let nevidí žádnou překážku, znovu se staví na jeviště, tentokrát v ryze divadelní inscenaci, kterou režíroval Mikaël Serre: AN UN DETROIT DU DEBUT / Somewhere at the Beginning. Podařilo se mu propojit životní příběhy rodiny Acogny s filmovou dokumentací prostředí, které si ne každý Evropan dokáže představit. Inscenace je klíčem k pochopení Afriky. Germaine navíc povede workshop nejen pro studenty tanečních škol i profesionály.

Středně velké produkce z Afriky, Latinské Ameriky a Evropy:

Druhým africkým umělcem, který obohatí program festivalu, je Ladji Kone – talentovaný a hloubavý tanečník z Burkiny Faso, který uvede své sólo Lego de l’égo i duet Màa Labyrinthe v dokonalé symbióze s hudebníkem Erwannem Bouvier a povede také workshopy pro dospělé i teenagery či děti s veřejnou prezentací na závěr. Od za átku června bude účinkovat v Praze i regionech.

Foco alAire představují fenomén překračující hranice žánrů, vystihují hluboké pocity Mexičanů žijících ve světě všudypřítomného násilí, ale i silných kulturních tradic. Své pocity přenášejí na scénu plnou fascinujících obrazů, symbolických gest, barev, masek a fantastických výkonů v d&i acute;le Idea de una pasión. K tomu nás nakazí svými minimalistickými pohyby a úsměvy v procesí s názvem LOStheULTAMAR, za zvuku funebrální hudby pod širým nebem. Uvidí je diváci v Praze i regionech.

Na programu nebude chybět ani mimořádně fyzicky disponovaný maďarský performer László Fülöp a jeho soubor Timothy and the Things. Mezinárodní ohlas získal díky platformě Aerowaves, kde byl naposledy vybrán mezi Twenty17 s duetem „Your Mother at my Door“. Ten byl letos v dubnu uveden v USA v rámci projektu V4 Dance Festival a zájemci ho mohou zhlédnout i u nás v regionech. V Praze uvedlo Waiting for Schrödinger, jehož inspirací je myšlenkový experiment slavného fyzika oceněného Nobelovou cenou.

Mezinárodní festivalové koprodukce

Poslání festivalu je mj. podpora vzniku nových děl. Každé pondělí, třikrát po sobě, uvede festival projekty českých umělců v mezinárodní spolupráci. Koprodukce festivalu TANEC PRAHA přinášejí velké výzvy umělcům, kteří se nebojí nových impulzů, zkoumání neznámého, hledání jiných postupů a třeba i rolí stanovených jinak, než jsme byli zvyklí. Festival je významným koproducentem čtyř projektů: Útočiště Viliama Dočolomanského, SAME SAME Karine Ponties, Sunday Neurosis Jiřího Pokorného a Radima Vizváryho a NEBOJ Tvůrčí dvojice Nicole Mossoux – Patrick Bonté.

Útočišti vystoupí na jevišti tři špičkoví tanečníci: Andrej Petrovič ze Slovenska, Minh – Hieu Nguyen z Vietnamu a Rin Kin z Číny v dialogu se třemi hudebníky a zpěvačkou. Projekt je hlubokou sondou do životních příběhů osob, které se rozhodly opustit svou zemi a putovat za lepší budoucností.

Belgická choreografka francouzského původu Karine Ponties nepracuje s českými umělci poprvé. Tentokrát ji oslovily dvě silné ženské osobnosti, které spolu již nejednou pracovaly, ale nikdy obě v roli interpretek přímo na scéně: Tereza Ondrová a Petra Tejnorová.

Třetí projekt spojil dvě výrazné osobnosti s velmi odlišnou zkušeností: Jiřího Pokorného, tanečníka prestižních evropských souborů, a Radima Vizváryho, umělce s velkou láskou k pantomimě a pohybovému divadlu. Duet nesoucí název Sunday Neurosis vznikl mj. v koprodukci holandského divadla Korzo.

Čtvrtou koprodukcí bude site-specific projekt pro magický prostor tunelu mezi Žižkovem a Karlínem, který inspiroval belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté ke spolupráci s českými studenty z JAMU. Adaptují jej proto i pro zajímavé prostory brněnských Kasemat.

TANEC PRAHA DĚTEM

Festival se tradičně věnuje i nejmladším divákům, tentokrát vyvrcholí různé aktivity českých umělců pro děti a s dětmi představením vlámského souboru kabinet k pod názvem HORSES. Vlámové pozvou diváky do světa nekonečné fantazie přímo s dětmi-spolutvůrci na jevišti. Jejich přítomnost deklaruje, že vnímáme-li děti jako rovnocenné partnery, nejen že to obě strany bytostně baví, ale také nás dokážou strhnout, inspirovat a přinášet nové impulzy.

V regionech uvádí čeští umělci sérií produkcí pro děti i s dílnami po představení. Dětem se věnuje na workshopech i Ladji Kone.

VEN.ku TANCI

Company Furinkaï / Satchie Noro & Silvain Ohl: Origami je nepřehlédnutelnou instalací v otevřeném prostoru: obří kontejner se rozkládá a skládá jako japonské origami. Tato industriální romance nás nutí k zastavení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi.

Druhým výrazným zahraničním projektem je LOStheULTRAMAR mexického Foco alAire, ale také mezinárodní uskupení CreWcollective, který uvede Moving Orchestra v regionech. Specifický projekt Corridor-Piece roztančí chodby v historických objektech regionů.

 

Český tanec v regionech

Festival je vynikající příležitostí pro prezentaci nejzajímavějších děl českých umělců v regionech, optimálně v kombinaci se zahraničními díly – Mexičany, Afričany, Maďary a Holanďany. Zpravidla jde o kombinaci in-door a out-door produkcí – viz program TANEC PRAHA v regionech.

 

Doprovodný program:

Jako každý rok, bude i 30. ročník festivalu otevřen setkávání hostů s domácím publikem a hlubšímu vhledu do kontextu tvorby jednotlivých účastníků. Výstavy, debaty, filmové projekce, workshopy a site-specific projekty mj. ve spolupráci s festivalem Landscape obohatí nabídku veřejnosti po celý červen, v Praze i regionech.

 

Více informací: www.tanecpraha.org

 

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Kateřina Kavalírová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Akce „kulový blesk“ ve škole Balladine

Nejen ptáci, byty a kanceláře se stěhují. Někdy dojde i na taneční školy. Aktuálně je tomu tak v Brně a tou školou je populární Balladine.

Brněnská taneční škola Balladine se na přelomu května a června stěhuje do nových prostor na ulici Hilleho 1 v Brně. Posunuje se tak o kousek blíž k parku Lužánky. K taneční škole v nových prostorách otevřeme i rodinnou kavárnu nazvanou Attitude. Vznikne tak místo pro brněnskou komunitu rodičů, kteří nechtějí být s dětmi zavření doma. Rodičů, kteří se chtějí podílet na společenském životě, chtějí se rozvíjet a vzdělávat, a to vše za přítomnosti svých dětí.


Ředitelka Balladine a současně maminka dvouleté holčičky, Petra Chaloupková, spojila své síly s další podnikavou maminkou Veronikou Holcnerovou a vytvořily společný projekt, který prezentují na crowdfundingové stránce Hithit.com: „Naším cílem je vytvořit místo, kde se propojí dospělý a dětský svět. Kaváren je sice v Brně spousta, ale míst, kde se dá spokojeně posedět s malými dětmi moc není. Chceme děti zabavit, rodičům dát prostor k odpočinku, schůzkám s přáteli či práci. Vytvoříme bezpečný, krásný a čistý prostor, kam budete chodit rádi a kde Vám nabídneme zdravé, dobré jídlo a pití, které bude podporovat lokální dodavatele. Na Hithit.com proto vybíráme peníze na kávovar. Nechceme se zavázat k odběru jen průměrně kvalitní kávy od velkého dodavatele a místo toho podpoříme lokální pražírnu. Úroveň kávových nápojů tak bude mnohonásobně vyšší.


Odkaz naleznete na https://www.hithit.com/cs/project/4836/rodinna-kavarna-attitude-s-tanecni-skolou a Petra s Veronikou Vám předem děkují za pomoc se splněním jejich snu.


Projekt využívá původních dispozic historických prostor, chce podpořit rozvoj imaginativní hry a budovat v dětech estetické cítění. V plánu je také spustit kurzy pro rodiče, které jim umožní po návratu z rodičovské dovolené lepší uplatnění na pracovním trhu. V Attitude se budou moci maminky a tatínkové spolu se svými dětmi učit nové věci. Zároveň bude možné se hlásit na taneční hodiny do Balladine. V nových prostorách proběhnou také tematické letní školy tance a příměstské tábory pro děti. Veškeré aktuální informace naleznete na webových stránkách studiawww.balladine.cz nebo na facebooku @attitudebrno .


Zuzana Mrštinová

Foto: archiv Balladine

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

EVA PILAROVÁ zahájila v Brně výstavu fotografií MILANU SLÁMOVI

Fotoobraz Milana Slámy „Zátiší s medúzou“ láká na pozoruhodnou fotografickou výstavu. Ten, kdo se vydá do 7. května v moravské metropoli do galerie Konírna v centru Sýpka v Medlánkách uvidí další skvosty!

Zpěvačka Eva Pilarová je nejen stálicí na nebi naší popové i jazzové pěvecké scény, ale také uznávanou fotografkou, která má na svém kontě již desítky výstav. A to se umělecké i reportážní fotografii věnuje důkladněji teprve od roku 2004! Uměleckého fotografa Milana Slámu jistě muselo v pondělí 23. dubna 2018 potěšit, že mu tato celebrita slavnostně zahájila výstavu.

Zleva Eva Pilarová a autor Milan Sláma v pozadí u mikrofonu Waldemar Plch, který výstavu zahajuje  Foto: Jaroslav Bobek

Mimo společné zaměření – aktivní uměleckou fotografii – Evu Pilarovou a Milana Slámu ještě spojuje společné rodiště. Tedy Brno jako takové.

Slámovým konkrétním rodištěm je brněnská část Medlánky, kde aktuální výstava  – do 7. května – probíhá. Od té doby však prošel mnohovrstevným uměleckým vývojem. Své umělecké snímky, jimž se věnuje profesionálně od roku 2012, začal nejprve publikovat časopisecky. Teprve po ohlasu na svá zveřejněná díla se orientoval na veřejné výstavy a prezentace.

Premiérová výstava  fotografických pláten Milana Slámy proběhla v brněnské kavárně Chat Noir. A následovaly již prezentace další. Namátkou jmenujme  Ždár nad Sázavou, Mariánské lázně a další místa Čech i rodné Moravy…

Právě tato současná výstava napovídá, že Milan Sláma nalezl svůj výtvarný jazyk, svou originální výtvarnou „parketu“ a zejména si nalezl cestu k divákovi. A to je pro – nejen výtvarného – umělce to nejdůležitější!

Výstava ve Společenském centru Sýpka, konkrétně v jeho galerii Konírna, Kytnerova ulice číslo 1, v Brně 621 00 – Medlánkách potrvá do 7. května 2018. Přístupná je denně kromě pondělí a pátku od 15 do 18 hodin. Nepromarněte ji!

Více zde: http://www.brnozurnal.cz/nazory-glosy/ze-slamovych-fotoobrazu-sala-poezie/

Foto: Milan Sláma a Jaroslav Bobek

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Tančící dům“ mají také v Brně!!!

V moravské metropoli mají také „Tančící dům“! Není sice od světových architektů, ale je určen tanci a pohybu!

TANEČNÍ MAGAZÍN speciálně pro vás vypátral „Tančící dům“ také v Brně. A to ryze náhodou, když se připravoval článek, respektive rozhovor s architektem pražského „Tančícího domu Vlado Milunicem. Tak na nás prostě a jednoduše ten jeho brněnský „bratříček“ vykoukl z internetu.

V magické datum – ve středu 4. 4. 2018 – jsme brněnský „Tančící dům“ navštívili. Sídlí na adrese: Špitálka 37/124, poblíž známého obchodního centra Vaňkovka, nedaleko od autobusového nádraží Zvonařka a také od nádraží vlakového. Poblíž tohoto brněnského „Tančícího domu“ je také velmi známé brněnské gymnázium Křenová.

Vlastně přímo onen moravský „Tančící dům“ jsme nenavštívili. Pouze jeho nádvoří a okolí. Ani místní bistro, kde čepují moravské pivo Bernard, zrovna otevřeno nebylo…

Jak nám bylo sděleno a nalezli jsme na příslušných odkazech, brněnský „Tančící dům“ se věnoval a i stále věnuje různým tanečním aktivitám. Od zumby přes modernu až po break. Je zde k dispozici i squash a tělocvičny pro box i posilovny.

Brněnský „Tančící dům“ se rovněž věnuje množství volnočasových aktivit pro mládež i dospělé.

Jak fotografie napovídají, není „Tančící dům“ v moravské metropoli také až tak úplně architektonicky fádní. Zajímavá okna, zkosený přístavek mansardního typu na střeše i zajímavé atrium, které se však  již na fotografie nedostalo…

Nezbývá než popřát celé republice více takto aktivních domů pro tanec.

 

Text a foto: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Legendární „Modrý pták“ navždy odletěl…

V požehnaném věku odešla velká osobnost české a moravské taneční scény – držitel Ceny Thálie za celoživotní umělecký výkon Jiří Nermut.

Přesně den před svými pětadevadesátými narozeninami zemřel 7. 3. 2018 držitel celoživotní ceny Thálie z roku 2005, pardubický rodák Jiří Nermut. Proslul jako tanečník, choreograf i baletní pedagog, Byl členem Českého lidového divadla v Brně (1942 – 1943) a Národního divadla Brno (1954 – 1974), sólista, choreograf a bývalý umělecký šéf baletu NdB.

Mimo intenzivního studia baletu, studoval Jiří Nermut rovněž na varhanickém a dramatickém oddělení Konzervatoře v Brně a francouzštinu a tělesnou výchovu na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity.

Jako tanečník se zprvu Nermut úspěšně uvedl v nejrůznějších lyrických a milovnických partiích. Jako Princové v Čajkovského „Labutím jezeře“ a Prokofjevově „Popelce“, Václav v „Bachčisarajské fontáně“. Pamětníci si připomínají jeho sugestivní, dokonalé sólo Modrého ptáka v poslední Psotově inscenaci, legendární „Spící krasavici“.

Poprvé se jako choreograf představil brněnskému publiku na jevišti nynějšího Mahenova divadla nastudováním Borodinových „Poloveckých tanců“ v červnu 1952, v komponovaném večeru složeném ze tří baletů. Po Psotově smrti se stal choreografem a od roku 1955 šéfem baletu NdB (tehdejšího Státního divadla). První jeho inscenací, kterou vytvořil ve funkci šéfa baletního souboru, byly Asafjevovy „Plameny Paříže“ roku 1956, s nimiž poté soubor hostoval i skutečně v Paříži. Následovala Chačaturjanova „Maškaráda“, Prokofjevova „Popelka“ a zejména výtečný balet „Romea a Julie“. Ve vedoucí funkci vytrval do roku 1961.

Do historie nejen českého baletu se Nermut jako choreograf vepsal především nastudováním původní premiéry nonkonformního baletu Jaroslava Doubravy „Don Quijote“. Z moderního repertoáru uvedl v Brně rovněž Brittenova „Prince ze země pagod“, v němž rovněž ztvárnil titulní roli, Nikotinu a Signorinu Gioventù Vítězslava Nováka či Straussův „Ples kadetů“.

V šedesátých letech odchází Jiří Nermut do zahraničí. Působí tam jako choreograf v rakouském Klagenfurtu a posléze ve francouzském Nantes. Po návratu do moravské metropole Nermut aktivně vystupoval ještě do roku 1974 v baletu zpěvoherního souboru a jako taneční pedagog. Po odchodu z divadla se až do sezóny 2010/2011 věnoval výuce tance a baletně taneční pedagogice

Pohřeb Jiřího Nermuta se koná ve středu 14. března od 12:00 v obřadní síni brněnského Ústředního hřbitova.

Foto: archiv NdB

TANEČNÍ MAGAZÍN

Paříž v Praze i v Brně

Velká show Brnokoncertru – francouzské představení Gilla Marsala „Paris“ zaujalo Prahu i Brno. Nepostrádalo výborné taneční kreace, vrcholné pěvecké výkony, scénické nápady a zápal všech. Postrádalo však velmi citelně tištěný program (či sled písní, autorů a interpretů) pro české diváky…

Koncem listopadu se proměnily pražské divadlo Hybernia a brněnské Sono centrum v bulváry Paříže. Moravská i česká metropole přivítaly velkou tanečně šansonovou revuální show Gilla Marssalla „PARIS“.

paris3

Na originálně a scénicky nápaditě připraveném i nasvíceném jevišti se odehrávalo představení, které chytlo za srdce starší generaci pamětníků, ale současně si podmanilo i ty, které uváděné slavné tituly šansonů ještě nemají tolik pod kůží.

Hlavními protagonisty byli zpěváci. Ale zaměření našeho magazínu nás přímo nabádá se zaměřit prioritně na tanec. Na scéně se po celý večer objevoval pár tanečníků. Nikoli „objevovalo pár tanečníků“ – šlo skutečně o pouhou dvojici. Tanečníci Karine Soucheire a Jeff Dubourg však nejen skvěle dotvářeli atmosféru, ale často byli i nositeli děje. Posouvali příběh zamilované dvojice a Edith Piaf někam dál. Představili hned několik tanečních stylů, od valčíku až po burlesku.

paris1

Kladně kvituji, že celý program doprovázela pětičlenná živá kapela. Přece jenom, často používané jsou nahrané základy (tzv. halfplayback).  Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na interprety písní. Konkrétně na: Anne Carrere, Stephani Impoco a Julese Grisona. Jejich výkony byly příslibem další možné muzikálové kariéry.

paris2

Repertoár se skládal z nezapomenutelných hitů Edith Piaf, která měla i ve scénáři své osobité místo, Maurice Chevaliera, Lucienne Boyer, Charlese Treneta, nezapomenutelné Josephine Bakerové, spíše herecké hvězdy Yvese Monntanda, Charlese Aznavoura i předčasně zesnulého Jaquese Brella či Georgese Mostakiho. Skutečně, nechyběl snad žádný ze známých hitů těchto hvězd šansonové scény.

paris4

Samotná dějová osa představení se odvíjela spíše po povrchní rovině. Je nutné však uvést, že mnohý český „takymuzikál“ má daleko banálnější a půlytší scénář. A to se „Paris“ nikdy nepovažovala a ani neprezentuje jako muzikálový tvar! Za to však citelně chyběl tištěný program představení, respektive alespoň sled písní s autory a interprety. To považuji za vážnou chybu a nedostatek.

paris5

Akce Brnokoncertu se v celostátní i moravské metropoli vydařila a zbývá se těšit, že tato agentura příště přiveze stejný soubor s jejich dalším programem muzikálového typu.

 

FOTO: Brnokoncert

Michal Stein

Taneční magazín