ONDŘEJ CIHLÁŘ a jeho „inženýr Táborský”

Vždy jsem si říkal, že slovo „camping” by se mělo správně do naší mateřštiny přeložit jako „inženýr Táborský”. Moderátor Ondřej Cihlář tomuto slovu dává ještě další významy. Hosty jeho pravidelné talkshow o Praze, městských plánech a architektuře, budou v březnu designérka Veronika Rút Nováková a architekt Petr Hlaváček

Svěží talkshow Camping s Ondřejem Cihlářem je novinkou v programu Centra architektury a městského plánování v Praze (CAMP). Herec a režisér Ondřej Cihlář z divadla Vosto5 v ní bude každý měsíc diskutovat s odborníky, politiky, vizionáři i aktivními občany o architektuře. Navíc také o metropoli, městských plánech nebo dopravě. Cílem talkshow je odlehčit složitá témata a přiblížit je veřejnosti. Hlavně se jedná o to, aktivně zapojit  Pražany do procesu městského plánování. Březnovými hosty programu budou Veronika Rút Nováková, grafická designérka a kritička vizuálního smogu a architekt a 1. náměstek primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu Petr Hlaváček. Talkshow se uskuteční 26. března od 19 hodin v CAMPu, v Praze 2, u Karlova náměstí. Vstup je zdarma.

Ondřej Cihlář a v pozadí CAMP

Nová talkshow Camping s Ondřejem Cihlářem“ má očima svého moderátora, obyčejného zvídavého občana, umožnit veřejnosti  nahlédnout na zásadní urbanistická témata. Pravidelně, jednou měsíčně. „Architektura mne velice zajímá, ale nejsem v tomto oboru nijak odborně vzdělán. Považuji se spíše za člověka zvídavého a rád se dozvídám nové ci a souvislosti, které mi jako běžnému občanu města mohou unikat,” popisuje svůj pohled na věc herec, režisér a spoluzakladatel divadla Vosto5 Ondřej Cihlář. Zábavná talkshow má vtáhnout Pražany do témat odbornějšího rázu, která jsou pro ně a jejich budoucí život často určující. Talkshow v CAMPu se liší ambicí přitáhnout širokou veřejnost a nikoli pouze zainteresované odborníky. Rádi bychom se pokusili odlehčeně zpřístupnit vize hostů a jejich vliv na město tak, aby to bylo srozumitelné všem,” vysvětluje Cihlář.

Hosty nové talkshow mají být kromě architektů i politici, developeři, umělci, vizionáři či aktivní občané. „Pokusíme se zvát takové lidi, kteří s městem a jeho rozvojem mají úzkou vazbu. Půjde tedy o kohokoliv, kdo přináší městu nové myšlenky, ať už to jsou nové stavby, dopravní systémy, inovace v řízení, vize či detaily, které mohou Prahu posunout blíže ke městu, ve kterém se dobře žije,” objasňuje výběr osobností moderátor.

Kempovat se dá zřejmě všude, v exteriéru…

V březnu budou hosty grafická designérka Veronika Rút Nováková a architekt a 1. náměstek primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu Petr Hlaváček. Veronika Rút Nováková mimo jiné stojí za snahou města Brna o odstraňování vizuálního smogu. O nevkusné a agresivní reklamě v Brně napsala diplomovou práci, kterou následně předložila magistrátu. S ním pak spolupracovala na tvorbě manuálu, který má za cíl regulovat reklamu ve veřejném prostoru. Petr Hlaváček je český architekt a urbanista, který v letech 2015-2016 stál v čele Institutu a plánování hlavního města Prahy. Tam bylo jeho hlavním úkolem vypracování Metropolitního plánu. Nyní působí jako pražský zastupitel za subjekt Spojené síly pro Prahu a jako 1. náměstek primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu.

… a také v interiéru. Ondřej Cihlář a bývalá pražská primátorka Adriana Krnáčová.

Premiérového únorového Campingu“ se v roli hostů zúčastnila bývalá primátorka Prahy Adriana Krnáčová, historicky první žena v této funkci, a noční starosta Prahy, spoluzakladatel kulturních center Containall a Stalin, Jan Štern.

Camping s Ondřejem Cihlářem“ se uskuteční 26. března v CAMPu od 19 hodin. Vstupenky zdarma je nutné si rezervovat v síti GoOut.  

__________________________________________________________________________

CAMP je nové Centrum architektury a městského plánování, jehož hlavním posláním je zlepšit veřejnou diskuzi o rozvoji Prahy. Je základním zdrojem přehledných a dostupných informací o přítomnosti a budoucnosti hlavního města a funguje jako otevřená platforma, „základní tábor“ pro každého, kdo má zájem na společném plánování a rozvíjení Prahy. Kromě své základní funkce informačního centra je součástí CAMPu také výstavní sál s unikátní velkoplošnou projekcí, studovna, kavárna, venkovní terasa a moderní přednáškový sál s bohatým programem sestávajícím z veřejných diskuzí, vystoupení tuzemských i zahraničních odborníků, workshopů, projekcí a dalších aktivit.

Sídlí na adrese: Vyšehradská 2075/51, 128 00 Nové Město.

Foto: Piaristi

TANEČNÍ MAGAZÍN

MISS TANEČNÍ má jméno SABRINA

V Brně se tradičně plesalo a byla vyhlášena již čtvrtá vítězka MISS TANEČNÍ. Kdo získal nejcennější korunku a kdo další ceny a ocenění?

Sobotní večer 9. února 2019 patřil v brněnském Bobycentru – v rámci „Tradičního plesu“ (tentokrát pod hlavičkou 90´s edition) – finále již čtvrtého ročníku Miss taneční. Je to soutěž, ve které se, jak říká její organizátor Martin Bárány, snoubí krása s tancem. Již tradičně se o titul utkalo deset finalistek z různých tanečních škol a organizací po celé republice. Účastnice finále musely, nejen porotě, ale  zejména divákům, dokázat, že jsou nejen krásné, avšak zejména též všestranně talentované.

Vlastnímu finálovému večeru předcházelo castingové kolo, ze kterého postoupily formou hlasování na internetu dívky s největším počtem hlasů do semifinále. To probíhalo počátkem roku 2019 „za zavřenými dveřmi“ v Brně. Z něho pak vzešla finálová desítka.

Účastnice finálového večera se před odbornou porotou a návštěvníky plesu předvedly ve čtyřech soutěžních disciplínách. Samozřejmě, nechyběla ani tolik oblíbená promenáda v luxusním prádle. Naším cílem bylo uspořádat soutěž, ve které by nerozhodovaly váha a míry, ale především sympatie a talent,“ vysvětluje ředitelka soutěže Dominika Prchalová.

Aktérky boje o korunku Miss taneční” musely prokázat talent také ve volné taneční disciplíně. A že se bylo na co dívat. Od latinskoamerických tanců, přes balet, až po hip hop, street dance, gymnastiku popřípadě aerobic. Finálový večer završila tradiční velkolepá promenáda finalistek ve večerních róbách, tentokrát ze slavkovského salonu „Svatební ráj“.

V odborné porotě zasedla mimo jiné, vedle prezidentky soutěže Dominiky Prchalové, majitelka společnosti SimiSecret Simona Šaurová, tanečník mezinárodní třídy František Dařena, vítězka Miss taneční 2016 a další osobnosti.

Ve dvou tanečních prostorách „Tradičního plesu“ se během večera, kterým provázela dvojice moderátorů Evica Šedová a Aleš Zbořil, vystřídala celá řada účinkujících. Účastníci si užili vystoupení skupiny Lunetic, showmistrů České republiky v latinskoamerických tancích. Tradičním zpestřením bylo také operní vystoupení či latino animace a nechyběla ani tolik oblíbená tombola. Perfektní organizace, vše klaplo, mělo to spád, musím říct, že po organizační stránce jedna z nejzdařilejších akcí, na kterých jsme se prezentovali vůbec,“ uvedl jeden ze sponzorů. soutěže.

Titul Miss taneční 2019 si odnesla sedmnáctiletá Sabrina Múčková z Veselí nad Moravou. Ta si získala nejen diváky, ale i bezmála celou porotu, uměleckou gymnastikou i sympatickým úsměvem. Mezi desítkou závěrečných finalistek (ve věkovém rozmezí mezi patnácti až pětadvaceti lety) se na „stříbrné pozici“ umístila teprve patnáctiletá nadějná baletka Anna Marie Mařáková. Pomyslný „bronz“ pak patří dvaadvacetileté Amálii Foltýnové, pro změnu z Uherského Hradiště. Letos bylo premiérové udílení titulu Miss SimiSecret Silueta. Do análů soutěže se zapíše jako jeho úvodní nositelka devatenáctiletá Natálie Kočendová z Karviné.

Jako vždy přinesl verdikt poroty slzičky. Někde štěstí a jinde smutku.

Je tedy za námi další úspěšný ročník „Miss taneční“. A pomalu se chystá další. Již jubilejní pátý. Věříme, že bude opět něčím jedinečný.

Foto: Miss taneční – Tomáš Svoboda

TANEČNÍ MAGAZÍN

Chcete být spolupracovníky či členy divadélka?

Všichni, kdo chcete spolupracovat s novým divadélkem, máte šanci. A nejvíce ti, kteří žijí v Brně anebo na jihu Moravy.

Dětský divadelní soubor nabízí možnost spolupráce studentům, absolventům a dalším osobnostem z příbuzných oborů, zájemcům o dramatickou práci s dětmi.

Nabízíme uplatnění v oblasti lektorské, výuka v různých oborech činnosti například výchova dramatická, hudební, hlasová, pohybová, artistická (šerm, žonglování) a další.

Dále nabízíme spolupráci režisérům, scenáristům, scénografům či hudebníkům, a to jak dlouhodobou tak i krátkodobou, dle vzájemné dohody.

Nabízíme možnost seberealizace a uskutečnění vlastních nápadů či projektů s dětskými herci s perspektivou dlouhodobé prezentace vzniklých inscenací. Nejlépe Brno – Jihomoravský kraj.

Samozřejmě, i z celé ČR – záleží na druhu spolupráce. Možnou součástí nabízené spolupráce je i účast na letním divadelním soustředění.

Další informace získáte na E-mailu dobramuzika@centrum.cz

TANEČNÍ MAGAZÍN

MICHAL ŠTÍPA šéfem baletu v Olomouci

Známý tanečník a choreograf se s novým rokem 2019 stává šéfem baletu olomouckého divadla. Co chystá v novém křesle?

Od 1. 1. 2019 se stal šéfem baletu Moravského divadla Olomouc Michal Štípa. Prvním jeho počinem je příprava výpravného baletu „Bajadéra“. Později bude inscenovat se svým realizačním týmem i moderní taneční díla. Michal Štípa, se kterým nedávno uvedl TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor, vystřídal ve funkci dlouholetého uměleckého šéfa baletu Roberta Balogha, kterého vedení divadla během listopadu 2018 odvolalo.

Rád bych, aby repertoár baletu byl vyvážený. Budu se snažit nejen o klasické tituly, ale také o moderní a neoklasická díla. Chtěl bych využít svých kontaktů a zvát na tréninky zajímavé baletní mistry, aby tanečníci měli možnost většího osobního rozvoje,” řekl při svém jmenování Štípa.

Zbrusu nový šéf baletu charakterizoval situaci v předešlém období, že bylo v Moravském divadle zvykem, že členové baletu tančili pouze v jednom stylu. „Rád bych, aby tanečník měl větší rozhled a zvládl nejen klasický, ale i moderní titul,” vyznal se ze svých plánů Štípa.

Vedení Moravského divadla v Olomouci, jak bylo psáno v úvodu, odvolalo v listopadu téměř po devíti letech z funkce uměleckého šéfa baletu Balogha. Odůvodnilo to neutěšenou situací v baletním souboru i porušením interních předpisů. Ředitel Gerneš v té souvislosti uvedl, že směřováním změn je také docílit nového uměleckého směřování. Robert Balogh svá pochybení odmítl, podle něj se soubor za jeho působení vypracoval na mezinárodní úroveň.

Odcházející šéf baletu olomouckého divadla Robert Balogh…

Michal Štípa, podle ředitele Moravského divadla Davida Gerneše, patří mezi nejvýraznější osobnosti současného pohybového divadla nejen v Česku, ale i Evropě. „Věřím, že své bohaté zkušenosti dokáže předat našim tanečníkům a tím je posunout jak v oblasti taneční, tak i v oblasti péče o pohybový aparát,” sdělil při uvedení nového šéfa do funkce ředitel Gerneš. A jedním dechem dodal, že nemenší Štípovou výhodou je jeho spolupráce s předními kolegy – choreografy a inscenátory.

První Štípovou prací v nové funkci bude příprava již v úvodu zmíněného – romantického baletu „Bajadéra“  autora Ludwiga Minkuse. Zaobírá se chrámovou tanečnicívděčně exotického prostředí Indie.

V Moravském divadle bude mít „Bajadéra“ premiéru 22. března. Štípa se zhostil současně choreografie i režie. Zúročí tak své zkušenosti, jelikož v předešlých letech již několikrát opakovaně tančil roli bojovníka Solora.

S ,Bajadérou´ jsem se v roli tanečníka setkal několikrát a pokaždé v jiné choreografii. Tato role je mi velmi blízká, protože coby Solor jsem absolvoval osmileté studium na Taneční konzervatoři v Brně,” uvedl Štípa, který letos v Národním divadle moravskoslezském uvedl jiný Minkusův balet, slavného Dona Quijota.

…a jeho nástupce Michal Štípa

Podle Štípy nebylo rozhodování, když dostal nabídku na křeslo šéfa olomouckého baletu jednoduché. „Přesto mi nabídka přišla velmi zajímavá, protože ve své kariéře můžu pokračovat v předávání zkušeností, které jsem za dobu mého působení v Národním divadle získal. Diváci i kolegové byli na jednu stranu smutní, že budu muset ukončit svou taneční kariéru v Praze, ale zároveň mám jejich plnou podporu.”

TANEČNÍ MAGAZÍN přeje Michalu Štípovi v nové kariéře mnoho trpělivosti, úspěchů a klidu na práci.

Foto: archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Šance pro jižní Moravu!

Jste od Brna? Nebo odněkud z jihu Moravy. Tak takový zajímavý workshop zdarma by vám neměl uniknout!

Hudba, film, design, architektura, móda. Kreativní průmysl nabízí nespočet možností, jak nalézt uplatnění v tom, co vás nejvíce baví. Chcete svůj dlouholetý koníček proměnit v reálný byznys? Nebo už rozjíždíte vlastní projekt? Přijďte si poslechnout, co všechno obnáší podnikání v kreativním průmyslu, a inspirovat se úspěšnými lidmi z oboru.

Vlastní workshop proběhne v hypermoderním Jihomoravském inovačním centru na adrese Purkyňova 127, Brno

Čeká vás dopoledne nabité praktickými informacemi a odpoledne plné workshopů, kde na váš nápad získáte zpětnou vazbu. Akce se uskuteční v pátek 15. února 2019 od 9.00 v Jihomoravském inovačním centru.

Vstup na akci je zdarma, je potřeba se pouze předem registrovat na webu JIC, kde najdete i podrobný program.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Hlaste se na rezidenci do BuranTeatru!

Pozor! Pozor!! Pozor!!! Termín uzávěrky se blížíí!

Divadelníci a zájemci převážně z Moravy mají šanci!

ORGANIZÁTOR A PROGRAM REZIDENČNÍCH POBYTŮ:

Nezávislé divadlo BuranTeatr působí v Brně od roku 2005. Dosud uvedlo 52 premiér a na aktuálním repertoáru má 14 inscenací. Kromě vlastní divadelní produkce zaštiťuje a ve svém prostoru pořádá další kulturní aktivity (workshopy, výstavy, autorská čtení aj.). V roce 2011 se v Cenách Alfreda Radoka umístilo na 3. místě v kategorii Divadlo roku. BuranTeatr chce dlouhodobě podporovat a spolupracovat s českými i zahraničními umělci z oblasti scénického umění, kterým na základě výběrového řízení poskytuje třikrát ročně prostor pro rezidenční pobyt.


POPIS A PODMÍNKY POBYTU:

Rezidentem může být jednotlivec nebo skupina max. 5 osob připravující projekt z oblasti scénického umění. Rezidence bude zakončena veřejným výstupem (po dohodě např. work in progress, otevřená zkouška, workshop aj.). Rezident se zavazuje umístit logo BuranTeatru do všech tištěných i elektronických materiálů k projektu.

BuranTeatr poskytne rezidentovi prostor Zkušebny (6,5×6,5m, výška 3m, koberec) nebo Workshopového sálu (4,8×13 m, výška 3,5m, baletizol) a po domluvě s rezidentem zajišťuje techniku a technické pracovníky. BuranTeatr nehradí ani nezajišťuje dopravu, ubytování, stravu nebo náklady na vznik projektu (honoráře, rekvizity, kostýmy, scénografii apod.). BuranTeatr zodpovídá za organizaci a propagaci veřejného výstupu zakončujícího rezidenční pobyt.

PŘIHLÁŠKA:
Přihlášky zasílejte ve formátu PDF na E-mail:  vaskovicova@buranteatr.cz  s předmětem Rezidence_Pořadí-rezidence(1, 2 nebo 3)_Název projektu. Přihláška musí obsahovat: stručný popis projektu včetně soupisu tvůrčího týmu, specifikaci časových, prostorových a technických požadavků, návrh způsobu veřejného výstupu z rezidenčního pobytu, kontakt a volitelné přílohy (fotografie, videa, audiozáznam, scénář aj.).

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE:

K dispozici vám bude zkušebna nebo workshopový sál.Na rezidenční pobyt neexistuje právní nárok. Divadlo si vyhrazuje možnost rezidenci nerealizovat v případě, že žádná z předložených žádostí nebude v souladu s preferencemi divadla. Délka a podmínky jednotlivých rezidencí se mohou změnit. S žádostí o jakékoli další informace se obraťte na Simonu Vaškovičovou na T 773 633 933 nebo e-mailu vaskovicova@buranteatr.cz.

Další informace o divadle na www.buranteatr.cz nebo www.facebook.cz/buranteatr.

Délka trvání rezidence: 23. 4. až 7. 5. 2019

Termín uzávěrky: 15. 1. 2019

Zveřejnění výsledků výběru kandidátů: 30. 1. 2019.

TANEČNÍ MAGAZÍN

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a “trendy”?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako “Assemblage”.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy”.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 “Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.”

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spí&sc aron;e se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND “La Bayadère” (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám“ …

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

 Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.”

Cítíte úbytek sil?

“To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.” 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.” 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.” 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.” 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už mus&iac ute; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí. 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu “Vertigo” (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN