Rozhovor s tanečnicí NATAŠOU NOVOTNOU, ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze

„Tanec je tichý živel, který se dostavuje často, naštěstí“

Absolventka tanečního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě Nataša Novotná v devatenácti letech získala angažmá v Nizozemsku. Tančila také ve švédském Göteborgu a po návratu do Čech, spolu s kolegou Václavem Kunešem založili soubor současného tance 420PEOPLE. V současnosti je ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze. Působí také jako choreografka a vyučuje na tanečních školách a z pozice repetiora koučuje taneční profesionály.

Narodila jste se v Opavě a již ve dvou letech jste se začala věnovat krasobruslení a pak přišel balet. Jak vzpomínáte na své dětství, které jste prožila se sestrou na Moravě v obci Dobroslavice?

„Tomu říkám trefa do černého, zmiňujete moji sestru a to je pro mě nejvíce křehké téma, jelikož jsme spolu měly autonehodu a ne všichni přežili. Vzpomínky na naše krásné společné dětství jsou pro mě velmi vzácné. Od mala jsem dojížděla zhruba hodinu do města, Ostravy, za tréninkem a na rozdíl od ostatních vesnických dětí, chodila tam i na základku. To byla ohromná výhoda, uměla jsem totiž mnohem dříve všechna sprostá slova 🙂 Své dětství reflektuji skutečně jako dokonalé. Ve velkém rodinném domě hned vedle lesa, který stále něco plodí, což nás učila naše babička „lesní žena”; na jedné straně vsi třešňová alej, ořechová na druhé, možná proto se vůbec nebojím výšek?! Zámecký park s nejkrásnějším tenisovým kurtem na světě a na svahu lyžařská kotva. S rodiči jsme často výletovali a o prázdninách vždy vyjeli za babičkou do Prahy a pak pryč z Čech. Tedy kam to šlo, tátova sestra totiž emigrovala do Švýcarska.“

(foto: V. Jirásek)

   Co Vás přivedlo k tomu, že jste šla na ostravskou Janáčkovu konzervatoř, kde jste vystudovala balet, i když jak jste jednou přiznala, Váš tatínek viděl Vaši budoucnost v matematice?

„Ono nakonec, konzervatoř je vlastně taková jen trochu jiná matematická škola. Denně řešíte neznámé, geometrii, plánování, úhly, kinetiku, dynamiku, derivace a fraktály, pokud tedy chcete. Já rozhodně chtěla. Od dětství v krasobruslařském oddílu TJ Vítkovice, bylo k baletu dost blízko. Někdy od páté třídy jsem si jiné povolání moc nedokázala představit. Konzervatoř byl jasný cíl.“

V devatenácti letech jste byla, v roce 1997, angažovaná v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater 2 pod vedením světově proslulého choreografa Jiřího Kyliána. Pak jste dva roky tančila ve švédském Göteborgs Operan Ballet a od roku 2002, jste byla pět let, členkou hlavního souboru Nederlands Dans Theater. Jak vzpomínáte na svá zahraniční angažmá? Co Vám to dalo?

„Jako každý Honza, který jde do světa. Získala jsem především zkušenosti a s nimi spojené vzpomínky. Země, ve kterých jsem žila, jsou velmi vyspělé, jakýsi vzor jsem čerpala nejprve docela podvědomě i ve společensko-sociální rovině. Práce samotná je, mimo hodiny na sále, především o setkávání se. Některá setkání rezonují dodnes a přerostla v přátelství, jiná a je jich dost odnesl čas. Potkali mě více či méně fajn lidi, zajímali mě vztahy s nimi a mezi nimi, řešila jsem nečekané a nové životní situace, vydávala se na krásné blízké a dálné cesty… Rozmanitost by mohla být shrnujícím slovem pro toto období, a pokud si z něj něco nesu vědomě, pak je to jakýsi pocit bezpečí, že prakticky všude na světě mají lidé své radosti a problémy… a že řešit divné myšlenky nebo stavy tancem, funguje už tisíce let.“

(foto: Tamara Černá)

Poté  jste se vrátila do Čech a spolu s Václavem Kunešem jste v roce 2007 založili soubor současného tance 420PEOPLE, jehož jste byla do roku 2016 výkonnou ředitelkou: Co k tomu vedlo, založit tento soubor a kde všude vystupuje?

„Vytvořit soubor byl čistě jeden ze splněných snů. Říkala jsem to už mockrát, měla jsem takovou touhu a potřebu zkusit tady doma dělat podobnou věc, která mě samotnou nadchla a pro vývoj (mého) oboru dávala smysl. Tělo v pohybu je takový přirozený komunikační kanál a věřím, že se nám se souborem podařilo a nadále daří zprostředkovat nebo evokovat divákovi neopakovatelný zážitek, který mu třeba nějak odlehčí v tíze života.

Poslední 4 roky sleduji soubor opravdu jen z povzdálí anebo on-line, abych byla lehce v obraze. Přehled o tom, kde a co hrají, vůbec nemám. Zpětně je to pro mě hezká a poučná životní kapitola, ze které si nesu spoustu zkušeností a postřehů. Pocit z toho období, kdy se člověk ze začátečnického elánu a naivity pouští do složitých věcí, zůstává pozitivní a naplňující. To nejen ve smyslu pocitu dobře odvedené práce (zaměstnali jsme lidi, řadě tanečníků nabídli angažmá a další řadu přivítali v divadle).  Myšlenka, třeba na to že už jste něco zvládli, často dokáže působit jako hnací motor.“

(foto: P. Šulcová)

V roce 2017 jste založila Kyliánův nadační fond v Praze. Co je jeho náplní?

„Kyliánův fond v Praze existuje prakticky od začátku devadesátých let minulého století. Od té doby především schraňuje a dále nabízí k dispozici veškeré video materiály současných významných choreografů. Navíc i další archivní záležitosti nebo pozůstalosti relevantní našemu oboru. V současnosti směřují aktivity fondu do tří hlavních směrů. Pokračuje budování videotéky a vzpomínkový program Stopy v písku, který je jako vše teď kvůli covidu pozdržen. V rámci archivu teď pracujeme na knize textů pana Kyliána, tak aby byla pro regulérní veřejnost nejen pro tanečníky. Dalším směrováním fondu je kontinuální vzdělávání. V loňském roce byl zaveden čtyřletý program pro studenty konzervatoří. Budoucí tanečníci se seznámí nejen s prací našeho mistra, studují přímo i současný materiál, dostávají reference a diskutujeme nad přístupy k látce. Tak aby si věci dokázali spojit, byli více připraveni na realitu zaměstnání. Třetí směr fondu jde naproti veřejnosti. Více než kdy jindy si dnes klademe otázku, co taneční umění pro budoucnost znamená? Přežije-li taneční představení ve formě, kterou známe?  Měli bychom pohyb využít ještě jinak … Jsou to zásadní otázky, na které zatím nemám odpověď, nicméně beru propagaci tance jako své poslání a pohyb bez zbytečných slov jako životní styl. Obloukem tedy se dostávám k tomu, že připravujeme realizaci kinetické sochy – pracovní název Hybatel.“

 

Vyučujete na tanečních konzervatořích, AMU v Praze a v souborech v ČR a v zahraničí. Jste lektorkou tanečního Studia Nové scény ND, vyučujete pohybový jazyk Gaga, děláte choreografii. Baví Vás předávat své schopnosti mladé generaci? 

„Uvažuji nad svými lekcemi spíše tak, že zkušenosti naopak získávám já. Vést kolektiv, myslím tím učit žáky nebo ty dospělé klienty, je pro mě více než cokoliv jiného spíše psychologie. Přicházet na to jak kdo a proč funguje právě, jak funguje, navíc mám k detekci psychiky pro pozorování celé tělo, které neumí lhát. Moc zajímavé.

Samozřejmě mě nejvíce naplňuje vyučování tam, kde mé informace zužitkují. A to se odvíjí především od předchozího učitele, pak od talentu, vůle a inteligence žáka. Vždy je to nakonec můj čas, který s lidmi trávím, nerada si jej otrávím.“

(foto: P. Hejný)

Na svém kontě máte dvě nominace nizozemských kritiků jako nejlepší tanečnice, Cenu Thálie za výkon ve Small Hour a na Festivalu Tanec Praha jste v roce 2009 získala titul Tanečník roku. Jednou jste přiznala, že budete tančit do sedmdesáti. Co pro Vás znamená tanec?

„Tanec je pro mě velice moudrý, ne-li nejmoudřejší způsob péče o vlastní tělo. Barometr vlastního stavu mysli a těla. Nekonečný pomocník pro získání lepší nálady a taky tichý živel, který se naštěstí dostavuje často.“

 Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Bylo by praktické vyjmenovat spíš těch pár lidí, se kterými už bych ráda nikdy nespolupracovala.  (-:  Vážím si velmi všech hvězdných setkání a propojení na inspirativní osobnosti. Choreografové Jiří Kylián a Ohad Naharin, kteří se mi prolínají životem, jsou bezesporu dva muži, kteří zkrátka už svou existencí zařídili motivaci pro ostatní, já nejsem výjimkou. Navíc s nimi svým způsobem stále spolupracuji. Mám-li dotaz chápat tak, s kým bych ráda spolupracovala jako tanečnice? Pak s kýmkoliv, kdo v mých očích prokazuje smysluplné profesní i lidské chování, k tomu má nosný nápad a zajištění pro vznik inscenace.“

Jste velice zaneprázdněná pracovními aktivitami. Umíte odpočívat a co koníčky?

„Popravdě jsem raději v pohybu než bez něj. Odpočívám na cestách, medituji při vaření, koníčkem je velká zahrada a drazí přátelé.“

(foto: M. Perricone)

 

Foto: Tamara Černá, V. Jirásek, P. Šulcová, P. Hejný a M. Perricone

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Cesta do hlubin robotovy duše

Památník Karla Čapka představuje výstavu k výročí divadelní hry „R.U.R.“

Výstava ke 100 letům od vzniku slavné hry „R.U.R.“ Karla Čapka, v níž se poprvé objevilo dnes už mezinárodně užívané slovo robot, se chystá od 26. září 2020 do 28. února 2021, pod názvem „Cesta do hlubin robotovy duše“. Kde? V Památníku Karla Čapka, ve Staré Huti u Dobříše. Premiérově se na ní představí rovněž nový robotický artefakt od Michaela Stránského, autora oblíbeného „Patníku Dášeňky“. Dále také původní historická figurka robota z majetku rodiny Josefa Čapka. Ta navíc provede dětské návštěvníky virtuálním kvízem. K vidění budou navíc unikátní dobové fotografie například z Knihovny Kongresu USA. Také zajímavá knižní vydání „R.U.R.“ či programy divadelních inscenací. Například té z roku 1942 z Anglie, jejíž text upozorňuje diváky, že: „…představení pokračuje i v případě ohlášeného náletu německých bombardérů…“

Karel Čapek coby autor dramatu „R.UR.” v karikatuře svého bratra Josefa

Jak uvádí ředitel Památníku a autor výstavy Zdeněk Vacek, divadelní hra Karla Čapka „R.U.R.“ – „Rossum´s Universal Robots“ – se stala prvním skutečně mezinárodním úspěchem nejen tehdy mladého autora, ale i české dramatické tvorby vůbec. „Od jejího vydání uplyne letos v listopadu právě 100 let, a proto jsme se rozhodli uspořádat výstavu, na níž bychom představili unikáty sesbírané z celého světa s R.U.R. spojené. Zároveň chceme připomenout, že Karel Čapek už ve své době zcela vizionářsky pojal robota nikoli jako zařízení čistě mechanické, ale viděl ho jako umělou bytost, biologickou entitu se schopností dál se učit a rozvíjet. Což odpovídá i současnému vývoji robotiky a dynamického oboru umělého života, artificial life.“

Děti na výstavě čeká interaktivní kvíz

Robot z kovu i jako digitální průvodce

Výstavu doplní asi 70 cm vysoká plastika robota z kovu, porcelánu a dřeva, vytvořená při této příležitosti Michaelem Stránským, autorem populárního „Patníku Dášeňky“. Ten, už od roku 2013, v zahradě stržské vily nemine žádný pejsek. Sběratelé si, za 1590,- Kč, budou moci zakoupit stříbrnou pamětní minci vydanou Českou mincovnou u příležitosti 100 let R.U.R.. A během vernisáže bude možné obdivovat také její dvě zlaté alternativy v hodnotě desítek tisíc korun.

A na své si přijdou i děti. „Díky spolupráci Památníku s organizací CESNET čeká na nejmenší návštěvníky nový interaktivní kvíz, který zábavnou formou prověří jejich znalosti z oblasti robotiky. Průvodcem jim bude zdigitalizovaná postavička robota vyrobeného ve 20. letech minulého století patrně ve Švýcarsku a sloužící k propagaci Čapkovy hry. Její půvabný originál z kovu a dřeva, s pohyblivými klouby, lidskou hlavičkou a rukama k digitalizaci, velkoryse zapůjčila rodina Josefa Čapka. Právě díky jeho geniálnímu nápadu, jak hrdiny bratrovy hry trefně pojmenovat, dnes znají české slovo robot doslova po celé planetě,“ dodává Vacek.

Titulní stránka programu „robotického dramatu”, tentokrát z pražského Národního divadla

Autor výstavy dále upozorňuje na reprodukce unikátních fotografií, například z archivu Knihovny Kongresu USA či artefakty připomínající kočování tamních ochotníků s „R.U.R.“. „Loutkové provedení se ve 30. letech minulého století stalo součástí oficiálního vládního amerického programu pro podporu nezaměstnaných v rámci Rooseveltova New Dealu,” uzavírá Zdeněk Vacek.

Výstavu doplní hudební doprovod ve stylu první republiky a zájemci se mohou těšit i na reprezentativní sborník „Robot 100“, s příspěvky odborníků na umělý život. Konkrétně umělců, sportovců a dalších výrazných osobností z celého světa. Pro školní mládež a další předem objednané skupiny v Památníku počítají i s komentovanými prohlídkami.

Legendární drama Karla Čapka bylo inspirací i pro sci-fi Isaca Asimova

Cesta do hlubin robotovy duše“

Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše,

adresa: Stará Huť 120, 262 02 Stará Huť.

Otevřeno: úterý-neděle: 9-17 hodin,

základní vstupné: 60,- Kč

Kontakt: www.capek-karel-pamatnik.cz

Víte, že…?

  • prvním sci-fi na televizních obrazovkách bylo ve světovém měřítku právě „R.U.R.“? Černobílé nastudování mohli diváci britské BBC sledovat živě v pátek 11. února 1938 od 15.20 do 15.55. Večer se ještě reprízovalo. Ovšem kvůli absenci záznamové techniky je museli herci před televizní kamerou sehrát ještě jednou. Další primát, tentokrát rozhlasový, patří adaptaci z roku 1926, kterou BBC poprvé uvedlo vcelku, nikoli v tehdy obvyklém pásmu, komentovaných ukázek z dramatu.
  • výstava Cesta do hlubin robotovy duše” připomene i roli hollywoodské hvězdy Spencera Tracyho? Ten na prknech znamenajících svět začínal coby student právě v úloze robota, roku 1923 na Broadwayi.
  • na roli robota jako svůj divadelní debut vzpomíná také slavný britský herec Michael Caine?
  • výstava připomene také sovětský plagiát R.U.R.” z pera Alexeje Nikolajeviče Tolstého, na divadelní scénu uvedený v roce 1924 pod názvem Vzpoura strojů:?
  • a autorství Karla Čapka neodkazoval ani na výstavě rovněž připomenutý sovětský film z roku 1935 „Zánik senzace“? Ten oficiálně vycházel z díla Ukrajince Volodimira Vladka, ale objevili se v něm roboti s výrazným nápisem „R.U.R.“ na prsou.

Foto: Ondřej Kroutil

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Čerstvý držitel ceny DNA hledá ženy do Švýcarska

Chcete být performerkou pro „HAPPY END“ V HOTELU CHATEAU SWITZERLAND? Uzávěrka přihlášek 4. března ve 23.59, tedy hlásit se můžete do půlnoci!!!

Pro projekt imerzivního Dobrý den,divadla „HAPPY END“ V HOTELU CHATEAU SWITZERLAND, který připravuje skupina Depresivní děti touží po penězích ve spolupráci s německým partnerem Taupunkt e. V., hledá režisér Jakub Čermák herečky (preferujeme pouze performerky).

Uzávěrka přihlášek: 4. března 2020 ve 23.59

Termíny castingu: 12. a 13. března 2020 

Diváci projektu budou hosty VIP párty luxusního hotelu Chateau Switzerland, při které budou mít unikátní příležitost zemřít.

Projekt se věnuje v současné společnosti vytěsněnému tématu umírání a smrti a bude realizován v památkovém objektu v blízkosti Prahy. Premiéra proběhne na konci září v bloku 4 představení, zkoušení bude probíhat blokově (vždy 1 intenzivní týden v měsíci) na různých místech (Praha, Chemnitz ad.).

Hledáme ženy, a to v celé šíři pojmu tohoto slova v současnosti: hledáme ženy všech tvarů, typu, věku, původu, vzdělání, subkultury. Jsou akceptovány i přihlášky od mužů, kteří v sobě definují výraznou část svého já jako ženskou. Není pro nás důležité, jaké máte pohlaví napsané v občance, ale jak se definujete.

Koho hledáme

  • hledáme zajímavé ženy, které se nebojí pracovat s tématem smrti

  • základní požadavky: tvořivost, charisma, odvaha, týmový duch, účinkující musí zvládat komunikaci s diváky a reagovat na ně

  • předchozí divadelní zkušenost je výhodou, ale jsou vítány i umělkyně z oblasti hudby, výtvarného umění, tance, literatury apod.

  • krom ženské identity (v nejširším slova smyslu) neexistuje žádné další typové omezení – smrt může nabízet každá

  • komunikativní angličtina nutností (němčina výhodou, nikoli povinností)

  • speciální záliby/dovednosti/zájmy vítány (např. operní zpěv, chovatelství hadů, zkouška z anatomie, hra na bicí či jakýkoli hudební nástroj atd.)

Konkurz

Do 4. 3. 2020 zašlete e-mail s označeným předmětem HAPPY END OPEN CALL. Na adresu depresivni.deti@gmail.com pošlete následující záležitosti:

  • vlastní umělecký životopis

  • současnou fotografii (jednu nebo více, případně odkaz na video)

  • motivační dopis, ve kterém můžete přiblížit Váš vztah ke smrti (max. půlstránka), včetně Vašich případných speciálních zálib/dovedností/zájmů

  • max. půlstránkový návrh, jakou smrt byste v hotelu nabízeli a jakým způsobem (pokud se Vám podaří sloučit tyto přílohy do jednoho dokumentu či PDF, získáte jeden bod za technickou soběstačnost)

  • o 9. 3. 2020 dostanete vyrozumění a případnou pozvánku na konkurz, který proběhne v divadle Venuše ve Švehlovce ve dnech 12. a 13. 3. 2020

Pokud máte jakékoliv dotazy, neváhejte se na nás obrátit na výše uvedený e-mail. Těšíme se na přihlášky. 

Cenu DNA předal Jakubu Čermákovi známý psychiatr Hollý (vlevo), vpravo moderátor Šimek

Depresivní děti touží po penězích – ceněný umělecký gang, který se věnuje jak divokým adaptacím klasiky (120 dnů Sodomy, Naši furianti, Maryša mlčí), tak interaktivnímu a imerzivnímu divadlu (Bordel L’Amour, Marie Stuartovna, Anatomie dramatu). Gang opakovaně získal nominaci na Cenu Divadelních novin (2018, 2019), druhé místo na soutěžním festivalu OFFenzíva v Ostravě (2019), jeho frontman Jakub Čermák byl oceněn Cenou české divadelní D.N.A. za mimořádný počin na poli nového divadla (2020).

Staň se členkou gangu i ty! 

Umělecký gang

Depresivní děti touží po penězích

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Šance i pro tanečníky! Tři nebo šest měsíců v Ženevě

Velká příležitost pro umělce všech oborů. Čtěte:

Rezidenční program Embassy of Foreign Artists vypisuje výzvu pro umělce a kulturní profesionály, kteří mají zájem o tříměsíční či šestiměsíční rezidenční pobyt v Ženevě.

Embassy of Foreign Artists

V letošním roce je program zaměřen na pět tematických okruhů, a to „umění a občanství“, „umění a věda“, „umění a historie (zkoumání archivů), „umění a teritorium“ a „komiks a ilustrace“. Program v délce tří či šesti měsíců je určen pro umělce a umělkyně působící v oblasti scénického a výtvarného umění, tance, hudby, literatury a designu, a další kulturní profesionály (kurátory, architekty, designéry aj.). Rezidence nabízí ubytování, pracovní prostory a měsíční grant ve výši 1 200 švýcarských franků. Vybraní účastníci si musí hradit cestovní náklady a pojištění z vlastních zdrojů.

Uzávěrka pro odeslání přihlášek je 15. května 2019.

Bližší informace jsou dostupné zde.

http://www.eofa.ch

TANEČNÍ MAGAZÍN