Camping bude v Lyonu!

Mezinárodní festival a platforma pro současnou choreografii

Dvoutýdenní akce se chystá 14. – 25. 6. v Pantin, Île-de-France.

A přímo v Lyonu Camping přináší workshopy, spolupráci umělců i umělkyň z mezinárodní scény, semináře, přednášky, promítání, prezentace a představení.

Festival je určen všem, kteří se věnují tanci.

Více informací: zde.

Sdílet

Webové stránky: https://www.ednetwork.eu/

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nový program NIPAI

Pro choreografy, režiséry i další profese

Rádi bychom vás informovali o novém programu v The New International Performing Arts Institute.

18měsíční divadelní režijní diplomový kurz v Berlíně

New International Performing Arts Institute poskytuje speciální vzdělávací programy, které vybavují stávající i budoucí režiséry, umělecké ředitele, herce, trenéry, choreografy, manažéry umění a kreativní vedoucí speciálními znalostmi a dovednostmi. Tolik nezbytnými k dosažení pozitivních výsledků v jejich kariéře a v moderním průmyslu múzických umění .

Na novém kurzu pro získání divadelního režijního diplomu se studenti učí od prvního dne svého zápisu!

Dáváme možnost naučit se režii prostřednictvím různých možností, prostřednictvím dynamické kombinace seminářů InClass, distančního vzdělávání, workshopů a okamžité aplikace získaných znalostí. Studenti pracují s herci od prvního dne výuky a naučí se prozkoumat řadu vizuálních, dramatických a technických výzev, kterým režiséři čelí. Kromě psaní, analýzy her, režie a práce s umělci pomáhají studenti ostatním členům jejich oddílů v rolích choreografů či umělců. A v rámci diplomových programů NIPAI by studenti měli absolvovat absolventská představení s divadelní organizací nebo skupinou. Nakonec je naším cílem prostřednictvím intenzivního praktického vedení a okamžitého uplatnění umožnit studentům, aby jejich práce na představeních byla zajímavá, aby herci a členové kursů pracovali na představeních. A hlavně, aby si diváci užili show!

Dalším úžasným aspektem programů NIPAI je multikulturalita našich studentů. NIPAI přitahuje neuvěřitelně rozmanité mezinárodní skupiny studentů. Těch, kteří sdílejí vášeň pro vyprávění, vytváření a sdílení příběhů. Nedávné programy zahrnovaly studenty z USA, Kanady, Francie, Itálie, Velké Británie, Švýcarska, Portugalska, Španělska, Austrálie, Singapuru, Mexika, Brazílie, Indie, Izraele, Ruska, Japonska a Číny.


Studenti, kteří mají zájem o zápis do programu, to mohou dělat po celý rok, protože NIPAI nabízí průběžné zápisné.

Doba trvání programu: 18 měsíců

Formát programu: Distance & InClass

Sekce InClass: 4–6 týdnů studia

Praktická školení: více než 240 hodin

Dálkový trénink: přibližně 500 hodin

Studijní projekt: promoční výkon

Způsob a místo výuky: on-line & Berlín, Německo

Další termín přijetí: srpen 2021


Tento program je otevřen všem zahraničním studentům!

Všichni žadatelé musí vynaložit úsilí a odhodlání nezbytné k dokončení programu. Předpokladem je abyste byli schopni dobře komunikovat v angličtině a spolupracovat s ostatními v uměleckém prostředí.

Přečtěte si vše o programu a specializacích zde:

Read All About The Program And The Specialisations

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

LP vydává singl

Ačkoli tento titulek může vyznít tak, že dlouhohrající deska vydává malou, je to jinak. Zpěvačka LP vydává 11. března nový singl „One Last Time“. O den později jej doprovodí videoklip, kde účinkuje i herečka Jaime King.

 

Americká zpěvačka a skladatelka LP vydává 11. března na labelu [PIAS] Recordings nový singl „One Last Time“. Ten je k poslechu a dostání na všech hlavních digitálních platformách zde. Třetí píseň z očekávaného nového alba, které vyjde později v tomto roce, doprovodí 12. března na zpěvaččině YouTube kanálu nový videoklip, kde kromě LP účinkuje i herečka, filmařka a modelka Jaime King.

Vášnivá a energická píseň „One Last Time“ se dotýká nejhlubších citů a zároveň podněcuje posluchače ke zpěvu a tanci. Jde o reflexi i oslavu s dojemným textem, který vrcholí radostným a zpěvným „stadiónovým“ refrénem.

LP vysvětluje, že „One Last Time” je:O prchavé povaze vztahů, romantických i jiných, a o tom, jak je každý okamžik cenný. Bez ohledu jak málo či moc získáme od druhých. Vždy se přistihneme, že vzpomínáme na společnou minulost. Sníme o věcech, které jsme měli říci dříve, než jsme se rozešli.

Autorka i interpretka skladbu složila v řeckých Aténách a mexickém San José del Cabo společně s dlouholetým spolupracovníkem Mikem Del Rio (spoluautor a producent). LP a Del Rio tvoří dvě třetiny autorského týmu, který stojí za hitem „Lost On You a nejnovějšími dvěmi skladbami. Navíc se jako spoluautor na „One Last Time“ objevuje zpěvaččin koncertní kytarista Alex Feder. Skladba byla finalizována ve studiu Hotel Havana v Highland Park, Los Angeles, které se dříve stalo dějištěm akustického videoklipu pro Coming Out Day (viz zdeRolling Stone). Mix obstaral Manny Marroquin,  skladbu zmasterovala držitelka několika Grammy Emily Lazar.

Tuto skladbu doprovází okouzlující videoklip, kde se jako zpěvaččina milenka představí její kamarádka Jaime King. Klip vznikl v prostředí ohromujícího historického sídla Paramour Estate v Los Angeles. Jako svůj režijní debut jej natočil Stephen „Norswrthy” Schofield, který je známý jako polovina fotografické dvojice LOWFIELD, která spolupracovala s Halsey, Pharrellem, Taylor Swift a dalšími. Schofield uvádí: „Když se naskytla příležitost točit tento videoklip, musel jsem říci ano. Nejen kvůli tomu, že jde o mé blízké přátele, ale také protože mě píseň vizuálně a niterně velmi oslovila. Ústřední motiv odráží křehkost životních pocitů a to, že všechno během krátké chvilky může zmizet. Pro mě osobně je na tragédii nejtěžší překonat to, že nakonec život pokračuje dále. Party pokračuje. Jedinou věcí, která se mění, je to, že vy i my jsme v nějaký okamžik povoláni, abychom party opustili. Bez ohledu na to, zda jsme či nejsme připraveni.

LP dodává: „Videoklip se snaží zachytit vnitřní drama té písně. Když dny, které trávíte s vaší láskou a přáteli, znamenají nakonec vše. Nikdy nevíme, kdo nebo co nás vytrhne z těchto chvil.

Dalšími dvěma skladbami z připravovaného nového alba zpěvačky LP jsou „The One That You Lovea „How Low Can You Go, které vyšly v červenci a listopadu loňského roku. Píseň „The One That You Love“ si televizní premiéru odbyla v pořadu Late Night With Seth Meyers (podívejte se zde ; LP hraje v čase 36:03), dostala se do Top 40 ve Francii a získala více než 14 miliónů přehrání na Spotify a 17 miliónů na YouTube (podívejte se zde). Skladba „How Low Can You Go“ (video najdete zde) překonala 4 millióny zhlédnutí na YouTube, 3.5 milliónu Spotify a dostala se do Top 10 v kanadských a italských rádiích.

První live streamovaný koncert LP proběhl v srpnu 2020 a sledovali ho fanoušci z více než 25 zemí. V listopadu 2020 zpěvačka odehrála dva živé drive-in koncerty v City National Grove of Anaheim. Tyto první koncerty před živým publikem po téměř roce byly streamovány po celém světě. Po uvedení exkluzivního koncertního videa na SPINu (viz zde ) je celý koncert ke zhlédnutí na YouTube kanále zpěvačky zde.

V květnu 2020 vyšlo její první živé album nazvané „Live In Moscow, které vzniklo ve vyprodaném sálu Crocus City Hall v Moskvě v roce 2019 s více než 6 000 fanoušky.

V prosinci 2018 LP vydala album „Heart to Mouth“ obsahující singly „Girls Go Wild aRecovery“. Píseň „Girls Go Wild“ se stala nejhranějším italským rozhlasovým hitem roku 2019 a připomenula se opět na jaře 2020 díky nové verzi s mexickou zpěvačkou Ximenou Sariñanou.

Zpěvačka LP se poprvé proslavila v roce 2017 po celém světě hitem „Lost On You“, který se dostal na první místa hitparád v 18 zemích a překonal miliardu přehrání. Skladba dosáhla na diamantové ocenění v Mexiku a Francii, čtyřikrát platinové v Itálii, platinové v Řecku a Polsku, zlaté v Belgii a Švýcarsku.

Zpěvačka LP je jednou z potvrzených hvězd festivalu Colours of Ostrava 2021.

Follow LP:

Website Facebook Twitter / Instagram / YouTube / Spotify / Apple Music

One More Time” single art (click for a high-resolution download).

Foto: ArtsMarketing

Jiří Sedlák

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s režisérkou, choreografkou, pedagožkou, arteterapeutkou i publicistkou HANOU STREJČKOVOU:

„Vidět svět jinak, číst mezi řádky situací, komunikovat symbolikou fyzických gest nebo věcí“

Dávné staročeské přísloví říká, že devět řemesel znamená desátou bídu. Pokud tomu tak opravdu bývá, tak HANA STREJČKOVÁ je určitě výjimkou, potvrzující pravidlo. Posuďte sami: je režisérkou, choreografkou, herečkou, performerkou, dramatičkou, dramaturgyní, arteterapeutkou, pedagožkou i poměrně pravidelnou publicistkou odborných článků v řadě tradičních i elektronických periodik. A v jejím případě to, zcela jistě, znamená bezpochyby bohatství. Nikoli materiální, ale to umělecké, ale i hřejivě lidské. Abychom si její pestrobarevný umělecký svět i celé spektrum zájmů představili, požádali jsme ji o rozhovor… A tady ho máte:

Jak jste se k tanci a pohybovému divadlu dostala, mělo to rodinné kořeny?

Nevyrostla jsem sice v divadelních šatnách a na zkušebnách.  Avšak část rodiny, podle vyprávění, vykazovala umělecké vlohy a k tomuto základu přispěla rodičovská výchova. Moje kořeny jsou původně moravsko-slovenské, ačkoli postupem času se s prožitými lety zapustily i v Rusku a Francii. A také ,náhody´ na cestách mě pravděpodobně nasměrovaly k umění vidět svět i jinak, číst mezi řádky situací a komunikovat skrze symboliku fyzických gest nebo věcí. Důležitou roli patrně sehrály přijímací zkoušky do Lidové školy umění. Ty tehdy probíhaly formou návštěv pedagogů přímo v mateřských školách. Bylo mi pět let a vybrala si mě pro literárně-dramatický obor paní Noemi Zárubová, dnes prof. Noemi Pfeffermannová na pražské HAMU. Po zhruba třiceti letech jsme opět pod střechou jedné instituce. Náhoda? Podobně se během let objevovali další ,průvodci´, jako například profesor Miloš Horanský na DAMU nebo inspirativní osobnosti jako Frederika Smetanová, Kateřina Schwarzová, Paola Rizza, Pascale Lecoq a mnozí další. Jsou ukrytí navždy v mých vzpomínkách.“

A k Vaší pedagogické práci?

Aktuálně se podílím na výuce na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Pro veřejnost lektoruji kurzy fyzického divadla, herectví s maskou a v zahraničí také divadelní pedagogiku, v současnosti jen on-line. Dětem se snažím, v Divadelním studiu při KC Zahrada a také v novém volnočasovém centru H55 v pražském Hloubětíně, ukázat poetiku věcí a rozsah fyzického divadla. Učím ráda, čímž analyzuji a reflektuji svou práci a její smysl. A především pak otázky studentů nebo účastníků kurzů vnímám jako skvělé podněty k zamyšlení a prevenci ustrnutí.“

Hana Strejčková vede akční výuku

Máte velké zkušenosti ze studií i prací v zahraničí…

Nevím, zda velké, ale díky životním okolnostem jsem téměř čtyři roky mohla studovat sport v Rusku a pak ve Francii. Tam jsem si později splnila přání studovat scénografii ve vztahu k pohybu a fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. A taky jsem strávila rok studiem tvůrčího psaní ve Velké Británii. Ale například i několikatýdenní pobyty na workshopech v zahraničí nebo s lektory s mezinárodní působností byly pro mě velmi inspirující. Stejně jako akce věnované uměleckému výzkumu.“

Portrétní momentka před zrcadlem

Jakým způsobem byste hodnotila naše pohybové divadlo v evropském či světovém kontextu?

Českou republiku vnímám jako plnohodnotnou součást evropské performativní scény. Ačkoli se k některým trendům propracováváme déle anebo jsou určeny hlavně pro artového diváka a úzkou skupinu profesionálů. Až do loňského roku geografické hranice v oblasti pohybového divadla stírala umělecká propustnost. Také jsem běžně pendlovala mezi východem a západem. A nebylo to nic neobyčejného. I s ohledem na moje zahraniční studia pak ráda pokračuji v navázaných spolupracích. Jsem také členkou mezinárodního souboru. Ten vznikl za našich studií v Paříži. Akorát pandemie nás všechny ,vymetla´ do zemí původu a realizovat premiéru, například v Londýně jako dřív, je nyní už nepředstavitelné.“

V čem máme ještě, podle Vás, v těchto oblastech u nás rezervy?

Určitý rozdíl vidím ve vztahu ke vzdělávání. V zahraničí se povětšinou platí školné. Anebo jsou na studenty na státem dotovaných školách obrovské nároky. Když už se jednou uchazeč na studia dostane, dělá se vše proto, aby se udržel, a také aby se za sebe nestyděl. Takže trénuje, pozoruje, učí se, vstřebává všechny impulsy. V Rusku jsem zažila dril. Ve Francii se mi pak zažitá disciplína velmi hodila. O rezervách se hovoří nelehko, protože – a to je důležitá součást profesionální tvorby – každá země má jinak nastavený způsob financování a podpory nezávislého umění. Těžko pak soudit, když jde o národnostní specifika a kulturní systémy… Můj osobní dojem je, že se nedá paušalizovat podle územních celků, ani zobecňovat na ,my´ a ,oni´. Mnozí, v České republice působící umělci, jsou/jsme nomádi, anebo ,kulturní pendleři´.  A domnívám se, že každý umělec svoje rezervy cítí. Já tedy rozhodně ano.“

Z dětského představení „Hmyzí hotel Bzzz”

Máte velmi široký akční radius. Jak to vše vůbec zvládáte? Zbývá Vám vůbec nějaký čas a prostor na soukromí?

Zjistila jsem, že aby člověk žil v harmonii sám se sebou, nemůže oddělovat tvorbu od života. Prolínají se. Nelze ovlivnit, že se například na túře v horách zapomenete a ,spustíte´ do myšlenek na inscenaci, knihu… Cokoli, co ,jako´ nesouvisí se soukromím, ale zavání prací. A myslím, že to není nic neobvyklého. Navíc mě fascinuje scénologie všednosti. Díky pozorování přicházejí motivy k rozvinutí v tvorbě.“

Co máte, mimo tance, divadla, publicistiky a pedagogiky, za další koníčky?

Od dětství se držím lezení po stromech, dálkového běhání, plavání a vysokých hor. Z koníčků, které přicházely a odcházely během života, to bylo například ve Francii malování v galeriích. Akorát jsem zjistila, že obrazy mistrů vnímám jako inspiraci, na rozdíl od ostatních, kteří poctivě přenášeli originální výjev na své plátno. V Rusku jsme zase s paní učitelkou vyjížděli malovat pravoslavné rozbořené kostelíky do podmoskevské oblasti.“

Má, podle Vás, v něčem „česká mentalita” v tanečním i pohybovém divadle nějaká výrazná pozitiva?

Pozitiva české ,nezávislé´ umělecké mentality vnímám v její schopnosti adaptovat se na situace všeho druhu a kreativně si přizpůsobovat pravidla vyšší moci pro zajištění aspoň minimalistického prostoru k tvůrčímu způsobu života.“

Ve „Zchlazení jara“, věnovaném událostem roku 1968, z cyklu „Divadlo reminiscence – Příběhy 20. století“, si H. Strejčková nejen zahrála, ale také jej dramaturgicky připravovala i režírovala a je rovněž spoluautorkou výtvarné výpravy inscenace

Které z českých konkurenčních tanečních, či novocirkusových souborů asi nejvíce uznáváte?

Ani osobně, ani profesně nevnímám ostatní umělce jako konkurenci, ale vidím nás všechny jako pestrou mozaiku, která vytváří ,patchwork´ české nezávislé scény. Vycházím i z toho, že každý máme rozdílné motivace k působení v kultuře. Odlišné ambice a vlastní důvody. Vážím si všech, kteří prokazují vytrvalost a touhu prohlubovat svůj rukopis. Toho, kdo na sobě pracuje, a to nezávisle na tom, zda souzním s jejich vyjadřovacími prostředky nebo způsoby sebe/prezentace. Ctím kolegy na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Baví mě houževnatost a odhodlání českých novocirkusových performerů a obecně mě těší zájem o českou kulturu v zahraničí.

Jako divadelní publicistka jsem nestranná. Sleduji vývoj jednotlivců a souborů a upřímně se raduji, když vypozoruji vývoj a paralely se zahraničními vlivy nebo pokračovatele domácích osobností. Dnešní doba sice nahrává ,skokanům influencerům´ – být hodně vidět, a hlavně se líbit, ale je to jako s kometou – letí, zhasne, případně se rozsvítí jinde, jinak. I jim však patří místo na ,hvězdném´ uměleckém nebi. Jsem pro co největší rozmanitost, ať si každý může najít ,to svoje´. A to dělá místa, velkoměsta i regiony, kulturními.

Ze zahraničních umělců mě fascinují ze starší generace například Jos Houben, Nola Rae, Josef Nadj, Maguy Marin, z mladých souborů pak norská skupina vytvořená spolužáky z Lecoqovy školy The Krumple Theatre Company…“

Během hodiny výuky práce s maskou

V čem Vás uchvátila a získala „dětská duše” k vytváření tak jedinečných dětských představení?

Myslím si a cítím to tak, že dětská duše v nás přetrvává. Jen jde nejspíš o to si se svým vnitřním dítětem najít k sobě cestu i v dospělém věku. A za hlavní ,přísadu´ do tvorby považuji smysl pro hru, nejen si umět hrát, ale mít touhu hrát si, ve fázi zkoumání i zahrávat si s realitou a nahrávat spolupracovníkům. Divadlo pro děti vnímám jako dialog nejen mezi svým dětským já (nebo představou o dětském já) a dospělým tvůrcem, ale jako komunikaci v rozsahu celého týmu, s ohledem na komunikační kód cílové skupiny. Ať už to bylo představení o domově Mezi námi nebo navazující Poutníci po hvězdách o putování na místo svých snů, či Hnízdo na nitkách o odvaze vyletět z mateřského objetí, Za zrcadlem o relativitě času ve hře a světě dospělých a nejnovější Hmyzí hotel Bzzzz pro batolata, vždycky se jednalo o poctivě prozkoumaný terén ke startu. Alchymie vzniku inscenace je pak nejen řemeslem, ale počítá i s vkladem intuice a nepojmenovatelných kouzelných přísad.“

V inscenaci „Mezi námi“

Je náročné – během relativně krátkého času – se přeorientovat od práce s dospělými k dětskému divadlu?

V tvorbě se moje kroky (a pak i spolupracovníků souznících s projektem) odvíjejí od tématu k materiálu a pohybu a již tím se definuje prostor a vyjadřovací prostředky, které buď zkoumané téma rozvíjejí anebo mi pomáhají naznačit jeho hranice. Každé představení je pro mě dobrodružným budováním svébytného světa. A sice s vědomím, pro koho je téma určeno. Ale přesný recept, co by mělo být předloženo dětskému nebo dospělému divákovi, nemám. Každý projekt je objevováním a cestou krajinou neznáma. A samozřejmě risk, zda způsob zpracování cílovou diváckou skupinu nakonec osloví.“

Co bylo prvotním impulsem k vytvoření, respektive založení, FysioARTu?

Cílem bylo vytvořit soudržné a podpůrné profesionální zázemí pro umělecké projekty s přesahem k sociální a edukativní oblasti.“

Dost často vystupujete v chrámech a kostelech. Chcete diváka přivést tak trochu nenásilně k víře? Anebo to má být spíše cestou ke zcivilnění až sekularizaci?

V atypických prostorách pracujeme dlouhodobě. Jsou to sklepy, chrámy, kostely, klášterní ambity, půdy a další. Ovšem tyto lokality nikterak nesouvisejí s ,násilným´ vedením k jakékoli víře, ale s oživením míst, která by bez vnějšího podnětu utichla. Například Půlnoc v pohraničí vznikala sice v bývalém klášteře kapucínů v Rumburku, ale představení jsme odehráli již v kostele evangelickém, anebo starokatolickém. Spolupráce s duchovními a historiky nám otevírá nové rozměry, jak zpracovat téma humanismu i v takových tématech, která se dotýkají 50. – 60. let minulého století.“

Se dvěma inscenacemi hostujete v různých kostelech, jak, jako režisérka, zvládáte práci v mnohdy – diametrálně odlišných prostorách. A to jak dispozičně, tak třeba i akusticky…

Každý výjezd vyžaduje přípravu předem ve všech rovinách. Od rozložení prostoru, po nazvučení a nasvícení. Řeším to buď osobní obhlídkou nebo podle fotografií, které pořídí na místě pořadatel. A pak nastává fáze dotazování na možnosti prostoru, čili na podmínky umístění světel, na přísun elektřiny (není všude samozřejmostí), na stanovení rozsahu pohybu po prostoru (ne všude se dá vstupovat)… Každý prostor má svá pravidla a já nemám potřebu je překračovat, Chci převést inscenaci za jakýchkoli omezení v co nejvěrnějším provedení. Ne vždy se povede, aby různě usazení diváci všechno dobře slyšeli a viděli, ale nonverbální jazyk a atmosféra mi přijdou důležitější. Hráli jsme v kostele bez podlahy v prachu a bez oken anebo v obrovském chrámu. Ale i ve venkovském kostelíčku, kde se velmi těžko hledalo místo mezi lavicemi pro herce… Míst bylo už opravdu velmi mnoho, a nejen spjatých právě s katolickou církví. Na co si asi nejde příliš zvyknout, je všudypřítomná zima. Chlad od podlahy a průvan. Navíc mým zvykem je i psát v místech, ze kterých vycházím. A zrovna tato zmiňovaná Půlnoc v pohraničí vznikala v ambitu loretánského areálu v Rumburku od zimy 2018 do pozdního jara roku 2019.“

Na „Půlnoc v pohraničí“ napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi na představení z pražského chrámu Panny Marie Sněžné, tento snímek je však z kostela svaté Barbory ve Všekarech

Vystupujete často v zahraničí, je to produkčně náročné? Pracujete se zahraničními divadly i na výměnné (barterové) bázi?

Každá spolupráce má svá specifika. Některé výjezdy se realizovaly díky Nové síti a jejich festivalu Malá inventura, jiné na základě osobních kontaktů, zahraničních projektů, nebo spojením divadelní a vzdělávací činnosti. Hodně mi záleží na dlouhodobých dobrých vztazích. A mně nedělá potíže pracovat i v méně komfortních podmínkách. Dokázala jsem se opakovaně vrátit do romských osad, protože to mělo smysl. Na druhou stranu jsem byla hostem prestižních festivalů. Tato diverzita mě opravdu baví a vážím si všech příležitostí ke zkušenostem.“

Jak, kromě šití roušek a umísťování představení na YouTube, ovlivnila současná pandemie koronaviru Vaši práci?

Období mi dalo čas na důkladnou inventuru činnosti, prověřilo soudržnost nejbližšího týmu. A navedlo nás na uvádění představení v přírodě i následně nám umožnilo začít přemýšlet, jak jinak uvést – převést divadelní tvary pro objektiv kamery a také rozvinout nové nápady. Se záznamy představení jsme se vypořádali, jak projektem Divadlo do schránky, převedením přehlídky divadla reminiscence na web MEMOfestival anebo jsme promítali na zdi paneláků. Během Adventu také ve výkladní skříni, zkusili jsme i na sníh. Se spolupracovníky komunikujeme, a pokud to je možné, organizujeme společné tréninky nebo zkoušení. Testování se stalo běžnou součástí praxe.“

Velké brýle má režisérka i herečka v jedné osobě v nové „Divadelní detektivce“

Publikujete autorské články v řadě periodik. Jakou byste dala sama sobě otázku závěrem?

Zda se cítím natolik povolaná, abych si pro rozhovor do médií kladla otázku sama sobě…“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na brzké shledání při nějakém Vašem představení.

Foto: Štěpánka Křížová, Kateřina Suchá, Ludmila Šikolová, Miloš Šálek a archiv Hany Strejčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN