Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Dvě premiéry PKB úvodem

Pražský komorní balet v sezóně 2020/2021

Pražský komorní balet vstoupil do nové sezóny 2020/2021 koronaviru navzdory. Do souboru nastoupili noví sólisté – Lenka Šustová Hrabovská, která přichází z baletního souboru Národního divadla. A rovněž Bára Müllerová a Dalibor Lekeš, kteří oba do června působili jako stážisté PKB. Coby stálí hosté PKB se, v nové sezóně, představí Ondřej Vinklát (bývalý první sólista Baletu Národního divadla) a Jakub Rašek (demisólista Baletu Národního divadla).

V tuto chvíli zkouší soubor především na hlavní premiéru sezóny 2020/2021, komponovaný večer s názvem „Zabiják život“, který bude, doufáme, poprvé uveden 22. listopadu 2020 v Divadle na Vinohradech v Praze. Druhá premiéra je naplánována na 6. prosince. A to v Městském divadle v Mostě. V rámci představení budou uvedeny dvě nové choreografie – první z pera Marka Svobodníka („Když nevíte coby, kupte si dva hroby“), druhá pak od Petra Zusky („Epitaf“) na hudbu českých skladatelů Josefa Suka a Antonína Dvořáka. V novince Pražského komorního baletu se objeví hořkosladký humor, osudová láska i mrazení smrti.

Na podzimním programu souboru je řada repríz úspěšných představení „Kytice“ a „Carmina Vetera“. A také mnoho zájezdů po České republice. „Pražský komorní balet čeká několik vystoupení v Divadle na Vinohradech v Praze, zájezdy do Zlína, Prostějova, Nového Jičína, Třeboně, Tábora a dalších míst po republice. Náš diář je velmi nabitý. Během září se podařilo odehrát všechny plánované večery a mnoho termínů se přesunulo z jara, kdy jsme představení, v původně plánovaných datech, nemohli odehrát. Domlouváme také hostování na Slovensku, v Polsku a ve Francii. Nicméně vše bude samozřejmě záviset na tom, jak se bude vyvíjet aktuální pandemická situace,“ uvádí Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu.

Pokračuje také spolupráce se Zemlinského kvartetem i Klubem mladého diváka v Praze. Děkujeme všem divákům, že na naše představení i nadále chodí, a že nás v této nelehké době podporují. Především díky nim kultura stále žije. Věříme, že nouzový stav způsobený Covidem-19 už na podzim nijak zásadně nezamíchá kartami, a že se diváci nebudou bát do divadla chodit. Nejen my je totiž nyní velmi potřebujeme,“ dodává ředitelka Jandová.

Z jarního termínu byl do stávající sezóny přesunut také slavnostní večer, v němž se Igor Vejsada v Divadle na Vinohradech rozloučí s profesionální taneční kariérou. Nově je zařazen na termín 18. dubna 2021. V rámci večera by měla proběhnout i autogramiáda nové knihy, která je věnovaná kariéře významného českého tanečníka, baletního mistra, pedagoga, choreografa a emeritního šéfa baletního souboru Národního divadla moravskoslezského, jenž nyní působí jako baletní mistr a repetitor Pražského komorního baletu.

Foto: Sergej Gherciu

Mgr. Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Villa PELLÉ nepatří fotbalistovi, nýbrž seniorům

„Fresh senior festival“ ve Ville Pellé už v pondělí láká na seniorské StraDance, koncert populárního Ivana Hlase nebo divadlo

Pražská bubenečská Villa Pellé zve již v pondělí 21. září od 13.00 všechny aktivní seniory na zdarma přístupný Fresh senior festival.

Navzdory této nelehké době se osmý ročník koná s mottem „Všichni jsme vítězi“. Stáří nebrání aktivitě, chuti objevovat nové, poznávat a žít společensky. „Domníváme se, že festival pomůže k udržení dobré psychické a zdravotní kondice starších obyvatel hlavního města, kteří v těchto dnech a týdnech musí čelit stupňujícímu se tlaku, který souvisí s obavami z budoucnosti a pocitu osamění,“ vysvětluje ředitelka Villy Pellé Vladana Rýdlová a dodává: „I proto nadále budeme apelovat na nutnost udržení koníčků, rozvoje dovedností, schopnosti stále vstřebávat nové podněty a učit se novým věcem. Zdravá psychika a pocit sounáležitosti jsou základní atributy programové nabídky letošního ,Fresh Senior Festivalu´.“

S ohledem na stávající epidemiologickou situaci, vzhledem ke koronaviru, se veškeré aktivity, které se původně měly odehrávat uvnitř objektu, přesouvají do přilehlé rozsáhlé zahrady.

Tam se návštěvníci mohou seznámit nejen s širokou nabídkou aktivizačních programů a workshopů, ale je pro ně připraven bohatý program, který vyvrcholí koncertem Tria Ivana Hlase.

Na jednom z minulých ročníků festivalu vystoupila i Petra Janů, která i v Praze 6 bydlí

Během odpoledne proběhne dále módní přehlídka v produkci dam, sdružených kolem největšího českého webového portálu pro aktivní seniory i60, krátké divadelní představení seniorského divadelního souboru pod klubem Remedium. Také však ukázky společenských tanců v podání soutěžících a profesionálního tanečníka Seniorské Stardance ve spolupráci se SENSEN. K radosti ze života patří samozřejmě i hudba, vystoupení tria Zdenky Trvalcové–Čevelové přenese všechny do sladké Francie. Více informací najdete na www.freshseniorfestival.cz.

 V interiéru Villy Pelé budou ve spolupráci s partnery také poradny a odborné konzultace na vybraná témata, vycházející ze zaměření festivalu. Představí se řada aktivit dalších organizací, které se specializují na občany hl. m. Prahy v seniorském věku jako jsou například SenSen, Remedium, Elpida, Mezi námi, i60, Život 90, Chytrá pomoc, Senioři píší Wikipedii, Dlouhomladí a další. Součástí doprovodného program budou také ukázkové řemeslné dílničky a workshopy bižuterie, ruční zpracování papíru či pletení košíků.

Fresh senior festival“ pořádá spolek Porte v rámci projektu „Fresh Senior“. Již tradičně ve spolupráci s Hlavním městem Prahou, MČ Praha 6, produkční společností Taktum a Villou Pellé.

PROGRAM:

13.00 – HRY, SOUTĚŽE, DÍLNY – RETRO DISKOTÉKA

13.30 – VĚDOMOSTNÍ KVÍZ s MARKÉTOU ZAORALOVOU

14.30 – UKÁZKA ČI-KUNG venkovní praktické předvedení prvků (ELPIDA)

15.00 – MÓDNÍ PŘEHLÍDKA i60 pod vedením Elen Zajíčkové

15.30 – TÓNY SLADKÉ FRANCIE Z. TRVALCOVÁ-ČEVELOVÁ TRIO – koncert

16.15 – MÓDNÍ PŘEHLÍDKA, 2. ČÁST

16.45 – DIVADLO REMEDIUM – humorný skeč v podání seniorského divadla

17.15 – SENIORSKÉ STARDANCE – taneční ukázky s účastí profesionálního tanečníka a finalistkou soutěže (SenSen)

17.40 – LOSOVÁNÍ VÝHERCŮ SOUTĚŽÍ A KVÍZU

18.00 – IVAN HLAS TRIO – koncert

Foto: archiv SMART a Jakub Joachim

Anna Vašátková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Cirkus poblíž Sparty bude!

„Letní Letná“ je letos „light“. Přesto s vydatným českým i zahraničním programem. Uskuteční se od 18. do 25. 8. Vstupenky na jednotlivá představení jsou už k dostání na webové stránce festivalu.

Důsledkem koronavirových omezení se musela část programu tradiční „Letní Letné“ přesunout na příští rok. Díky současnému uvolňování opatření se však organizátoři rozhodli, že oblíbený mezinárodní festival nového cirkusu a divadla dopřejí divákům přece jenom i letos. A to v odlehčené verzi. 17. ročník se tedy uskuteční mezi 18. 25. srpnempražských Letenských sadech. Bude zahájen představením v nebesích od španělského souboru Voalá. Během osmi dnů nabídne světovou premiéru francouzského souboru Galapiat Cirque, překvapivou a neopakovatelnou družbu dvou předních tuzemských souborů, premiéru dokumentu „Provazochodkyně nad Prahou“ a také doprovodný program. Předprodej vstupenek odstartoval na webové stránce festivalu.

Nešlo to jinak, léto bez ,Letní Letné´ pro nás není tím pravým létem. A tak jsme neváhali a hned po uvolnění omezení jsme začali plánovat 17. ročník festivalu v odlehčené verzi. Přineseme ten nejlepší program, který nám současná situace umožňuje, a budeme šťastní, když si lidé přijdou festival užít, a tím jej podpoří,“ vzkazuje fanouškům Jiří Turek, ředitel „Letní Letné“. Velkolepé zahájení festivalu obstará výjimečným číslem španělský soubor Voalá – a to hned dvakrát za sebou. Inscenace „Voalá Station“ naučí i přihlížející s nohama pevně na zemi „umění létat“. Muzikál odehrávající se v kulisách nebe totiž pomocí vzdušné akrobacie vytváří poutavé vizuální obrazy, které dokážou člověka povznést nejkrásnějšími emocemi.

Galapiat Cirque

Další zahraniční ansámbl – Galapiat Cirque z Francie – se na Letní Letnou vrací po osmi letech. A rovnou se světovou premiérou. Tuzemské publikum jako první uvidí novinku „L’âne et la carrote, tedy „Osel a mrkev“.Pomocí série čísel jeden muž vypráví svůj příběh cirkusového umělce. Díky svému věrnému pomocníkovi si uvědomí, že když chce člověk změnit svět, musí začít sám u sebe,“ popisuje ředitel festivalu Jiří Turek připravované představení, jehož předpremiéru viděl ve Francii. Ještě před vypuknutím pandemie.

Premiéra dokumentu „Provazochodkyně nad Prahou“ bude připomínkou nevídaného zahájení loňského ročníku, kdy provazochodkyně-umělkyně Tatiana-Mosio Bongonga prošla ve výšce 35 metrů na 350 metrů dlouhém laně nad řekou Vltavou. Dokumentární film se promítne za účasti tvůrců a bude přístupný zdarma.

V programu letenského festivalu nebude samozřejmě chybět ani to nejlepší z české novocirkusové sezóny. Například oceňovaná Losers Cirque Company předvede speciální edici jejich prvního představení „The Loser(s)“, od kterého se odvíjela všechna další tvorba souboru. Diváci se v doprovodu beatboxu hudebníka EnDrua vydají na novocirkusovou stezku plnou akrobatických triků, známých i méně známých rytmů a typického humoru souboru.

Cirkusovou expedici za čistou radostí slibuje Cirk La Putyka. Inscenaci „Kaleidoscope“ sestavoval uznávaný soubor během koronavirové pandemie. Výsledkem je „krasohled“, v němž se jako barevné střípky střídají šílené skoky na obřím teeterboardu, skupinové taneční choreografie, závěsná akrobacie i lety na trampolíně̌. Losers Cirque Company a Cirk La Putyka navíc pro návštěvníky chystají překvapení – společnou improvizaci, která bude k vidění poprvé a naposledy právě jen na „Letní Letné Light“. Jedinečný zážitek o to větší, že půjde o první tvůrčí setkání těchto českých špiček nového cirkusu.

Tady a teď se odehrává i „Stand’artní kabaret“ divadla VOSTO5. Divadelně-hudební improvizační večer je už tradiční součástí open air programu „Letní Letné“. Stejně jako „Běžkařská odysea“, se kterou na divadelní trať vybíhají pohotoví Bratři v tricku. Letošní ročník nebude výjimkou. Navíc je možné obě představení tradičně vidět zdarma.

Losers Cirque Company

Na festivalovou tradici žonglérských dní naváže Open-air žonglérská show. Zájemci o tuto dovednost se tentokrát můžou těšit na venkovní galashow. Čerstvým vzduchem proletí kdeco a diváci si užijí výkony špičkových umělců.

Na Letní Letné Light najdou návštěvníci mimo jiné i interaktivní výstavu katalánských hraček pro děti, hudební scénu nabitou kapelami a DJs a k festivalovému standardu už tradičně patří také food zóna a bary.

Navzdory zeštíhlení se do programu vešla řada dalších zajímavých doprovodných akcí. I v light verzi myslí „Letní Letná“ na děti, které bere jako plnohodnotné návštěvníky festivalu. Letos jim dokonce dopřeje místo jedné rovnou dvě scény, které denně nabídnou několik představení. Dětský program zpestří ještě cirkusové a výtvarné dílny, hry, výlety, workshopy. Také příměstský tábor „Letní Letňák“, během kterého děti nazkouší divadelní inscenaci a zahrají ji potom přímo v Letenských sadech.

Cirk La Putyka

Letní Letná Light“ se uskuteční od 18. do 25. 8. v pražských Letenských sadech a vstupenky na jednotlivá představení jsou již nyní k dostání na webové stránce festivalu. Více informací o akci  najdete také na Facebooku nebo Instagramu.

Foto: František Ortman a Jiří Šeda

TANEČNÍ MAGAZÍN