Zrychlení navracení odcizených kulturních předmětů k jejich zákonným vlastníkům
Ministerstvo kultury, Národní památkový ústav a Policie České republiky společně pro další zlepšení spolupráce při navracení nezákonně vyvezených kulturních statků
Ministerstvo kultury České republiky, Národní památkový ústav a Policie České republiky uzavřely dohodu, která má za cíl výrazně zrychlit a zjednodušit proces navracení nezákonně vyvezených kulturních statků. Tento dokument stanovuje pravidla pro výměnu informací, společné postupy a úkoly jednotlivých složek Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví České republiky, což usnadní boj proti nelegálnímu obchodování s kulturním dědictvím.
Dohoda formalizuje dlouhodobě využívaný úspěšný model ochrany národního kulturního dědictví, díky kterému má Česká republika v oblasti navracení nezákonně vyvezených kulturních statků dlouhodobě nejlepší výsledky v rámci Evropské unie. Podepsaný dokument poslouží jako inspirace a vzor pro zahraniční subjekty, partnerské organizace Ministerstva kultury v boji proti nezákonnému nakládání s kulturním dědictvím.
Jana Malíková, tisková mluvčí, Martin Baxa, ministr kultury, Naděžda Goryczková, generální ředitelka NPÚ a Martin Vondrášek, policejní prezident
radostné úsměvy po podepsání vzájemné spolupráce
V roce 2022 došlo na území České republiky celkem k 166 případům krádeží starožitných a uměleckých předmětů, přičemž navráceno bylo 12. Nejčastěji byly postiženy soukromé objekty – byty, rodinné domy a rekreační objekty. Umělecké předměty mizely také v církevních objektech, kdy byly předmětem zájmu pachatelů šperky, obrazy, hodiny, sochy a sbírkové mince.
Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví nedávno oslavil již třicet let své existence. Původně vznikl v reakci na rostoucí počet krádeží kulturního dědictví v 90. letech 20. století a postupem času se proměnil na celosvětově unikátní komplexní program spojující
v sobě navzájem se doplňující legislativní, finanční a systémové složky.
Dohoda uzavřená 7. prosince 2023, jako součást systémové složky Integrovaného systému ochrany, stanoví pravidla pro spolupráci a koordinaci mezi třemi klíčovými institucemi, což výrazně zlepší účinnost vymáhání práva a ochrany kulturního dědictví v České republice, ale zejména zrychlí navracení odcizených předmětů zpět jejich zákonným vlastníkům.
Každá z institucí má jednotlivé specifické úkoly, přičemž se vhodným způsobem, s ohledem na svou působnost a odbornou způsobilost, doplňují. Ministerstvo kultury je například odpovědné za podání žádosti o vyhledání kulturního statku, zahájení řízení k jeho navrácení a spolupráci s členskými státy.
„Spolupráce s NPÚ a PČR je pro nás všechny zásadní. Tyto postupy prakticky fungují na bázi nepsaných pravidel. Je skvělé, že dnešním podpisem dohody vše formalizujeme,“ říká Martin Baxa, ministr kultury. „Uvedu jeden konkrétní příklad. V roce 2002 byly dvě dřevořezby soch andílků odcizené z oltáře sv. Anny v kostele Nejsvětější Trojice v obci Pernink. Po několik let trvajícím soudním sporu byl rakouským soudem uznán nárok České republiky na navrácení těchto kulturních statků a oba andílci tak mohli být slavnostně předáni na půdě Ministerstva kultury 19. 7. 2021 zástupci poškozeného vlastníka Římskokatolické farnosti Ostrov. Při strhávání plastik z oltáře sv. Anny pachatelé vylomili každé ze soch křídlo, a tato křídla zůstala upevněná na oltářním nástavci po dobu následujících téměř dvaceti let jako smutné memento řádění band vykrádajících církevní stavby v pohraničí.“
Národní památkový ústav provádí vyhledávání nezákonně vyvezených kulturních statků v příslušných databázích a poskytuje odborná stanoviska, která jsou pochopitelně klíčovými podklady pro každý jednotlivý případ. NPÚ také zajišťuje školení pracovníků v oboru, což zvyšuje kapacity pro ochranu kulturního dědictví.
„Dohoda je završením dlouhodobě probíhající praktické spolupráce mezi MK, PČR a NPÚ při ochraně movitých památek naší země. Již nyní tato spolupráce funguje na nadstandardní úrovni a jsme rádi, že v ní můžeme i nadále pokračovat. Dokladem toho, že to má smysl, je řada nalezených nezákonně vyvezených uměleckých děl a jejich navrácení původním vlastníkům,“ uvedla Naděžda Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu.
Policie České republiky spravuje informační systém PSEUD (portál systému evidence uměleckých děl) a spolupracuje s mezinárodními policejními orgány. Důležitým aspektem její činnosti je také koordinace interních databází a systémů s moderními mezinárodními nástroji k uchovávání informací a vyhledávání odcizených uměleckých děl a dalších kulturních statků, například PSYCHE INTERPOLu, kde v roce 2022 bylo celkem 1091 českých záznamů.
„Odcizené kulturní statky na rozdíl od věcí běžné denní potřeby v čase neztrácí hodnotu, spíše naopak. Jsou proto cenným artiklem na černém trhu, přičemž je potřeba počítat nejen škody finanční, ale také společenské, historické a kulturní. I tímto pohledem se na problematiku díváme a jsem si jistý, že ačkoliv naše spolupráce funguje, její formalizací v podobě podpisu trojstranné dohody přispějeme k návratu cenného dědictví i v budoucnu,“ uvedl policejní prezident Martin Vondrášek.
Zeptali jsme se….
TM: Jak snadné či obtížné je dopadnout pachatele v současné době, kdy je na letištích či hranicích mnoho různých kontrol?
Policejní prezident Martin Vondrášek připustil, že pokud se jedná o vyvezení zboží přes hranice v Evropě, je to pro pachatele velmi jednoduché, protože je povolen volný pohyb zboží. O něco snadněji se dají vypátrat odcizené předměty při cestách do zemí třetího světa, či tam, kde byly znovu zavedeny kontroly na hraničních přechodech. Ministr Kultury Martin Baxa iNaděžda Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu, pochválili práci České policie, která patří v hledání a navracení odcizených předmětů k těm nejúspěšnějším v Evropě.
Martin Baxa také poznamenal, že všichni tři, tedy on sám, Naděžda Goryczková i Martin Vondrášek pochází z pohraničních oblastí a mnoho takových případů si osobně pamatují. O to větší radost prožívají, když se odcizené předměty třeba i po mnoha letech vrátí původním vlastníkům.
Jako reprezentativní příklad úspěšných repatriací v posledních letech lze uvést několik kulturních statků, včetně rozměrného obrazu sv. Kateřiny Alexandrijské od významného malíře Josefa Führicha, dřevěné sochy klečícího anděla, dvou dřevořezeb soch andílků, dřevěné busty sv. Václava či dřevěné socha sv. Jana Nepomuckého. V neposlední řadě pak Venuše s tělem Adonise od autora Alessandra Turchiho. Ten byl odcizen z Zwingeru v roce 1945. Po letech bylo zjištěno, že obraz se nachází v prostorách pražské pobočky jedné z aukčních síní. Právě díky skvělé spolupráci všech zainteresovaných složek byl obraz zajištěn a čeká v současné době v ideálních bezpečnostních i environmentálních podmínkách v depozitáři Národní galerie Praha na definitivní rozhodnutí úřadů o jeho navrácení do Německa.
léto, stejně jako kultura, se opět hlásí o své slovo a my vám přinášíme čerstvýletní program. Ten je nabitější, než kterýkoliv předešlý. Než vás ale pozveme na jednotlivé akce, povíme vám, co je nového u Werichů.
Do vily se vrátil odlitek dvojbusty Voskovce a Wericha. Autorem je Otakar Švec, který se věnoval i sochařské výzdobě k filmům V+W a ke hře „Osel a stín“. Jeden z portrétů měl údajně Werich ve vile a Voskovec ve Spojených státech. Za zapůjčení děkujeme Národnímu muzeu.
Šťastného návratu se dočkalo i Holanerium. Po mnoha letech je zpět replika hlavy Panny Marie ze strženého Mariánského sloupu. Za první republiky ji stvořil sochař Leonard Rotter, věnoval ji Vladimíru Holanovi.
Holanerium s bustou, která inspirovala k básni Jaroslava Seiferta
A z jeho pracovny inspirovala i Jaroslava Seiferta. Už jste četli jeho báseň „Hlava Panny Marie“? Oba předměty a mnohem více si teď můžete prohlédnout v naší expozici.
A zpátky ke kultuře! V létě zahradu Werichovy vily rozezní hudba českých i světových hudebních velikánů. Brahms, Dvořák, Smetana, Janáček, Berlioz, Mozart i další polahodí našim uším během cyklu letních koncertů klasické hudby Klasika u Wericha. Vydáme se do Francie,Španělska, ale zazní inárodní tóny.
V létě se tradičně dočkáme i poezie naživo díkyOpen Air Slam Poetry Exhibici. Těšit se můžeme i na nejlepší stand-up ve městě pánů Čermáka a Staňka. Zopakujeme si také oblíbený Swing na Kampě pod taktovkou Originálního pražského synkopického orchestru.
A nezapomněli jsme ani na ty nejmenší návštěvníky.Dobře naladěné divadlonám přiveze posledního vodníka u nás.
Máme radost, že vás opět potkáváme na chodbách Werichovy vily, čteme krásné vzkazy v kronice a společně si užíváme kulturu. Jsme moc rádi za každou vaši návštěvu a těšíme se na společně prožité léto!
Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:
Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?
„Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi) „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“
„Madony“ Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)
Proč?
„Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“
V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?
„Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“
Zuzanina „Milenka Rudolfa II.“ poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)
Z jakého důvodu?
„Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“
Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?
„Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“
Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.
A co mimo hranice nejen Prahy?
„Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“
Ale zpět, k těm menším městům…
„Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“
Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)
TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…
„Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“
A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?
„Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“
Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)
Jakým?
„Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“
Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?
„Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“
A jak se za tou dobou ohlížíte?
„Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“
Nemohu se nezeptat na klasická taneční…
„Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.
O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“
Litujete toho?
„Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“
Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.
„Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“
„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)
Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?
„Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“
Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?
„Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.
Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…
Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“
V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)
A jakým směrem?
„Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“
Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému“ výtvarnému vyjádření?
„Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…
Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.
Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“
Mezi svými obrazy
Tak trochu „Sofiina volba“?
„Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje jako ,malujícího sochaře´.
Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“
Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)
O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?
„Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.
Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“
Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?
„Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .
Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“
Co chystáte v následujícím období?
„V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.
Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)
Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“
Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.
Foto:Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora
Audio taneční workshop s Robertou Legros Štěpánkovou
Workshop je pozvánkou do individuální taneční práce v intimitě Vašeho domova v prostoru podpory a jasného vedení. Práce je zaměřena na prohlubování techniky improvizace – tvorby tance s tím, co máme na dosah v každé chvíli, na rozpoznávající sílu a potenciál každého pohybu.
V tomto procesu otevíráme vědomí těla, zpřístupňujeme tělu jeho původní nástroje a vědění přes ladění se a poslech toho, co je přítomno – „n y n í a t a d y“.
Nití, která protkává veškerou práci, je PROSTOR. Přes vědomé zapojování vnitřního prostoru těla kultivujeme náš vztah s prostorem vnějším. To je základ kompozice tance – choreografie.
Slova, která tuto práci vystihují:
bdělé soustředění
vědomí pohyblivého těla
zklidnění přes uvolnění
Pro koho?
Tento workshop je určen pro všechny, kteří cítíte potřebu pokračovat ve studiu a v rozvíjení vlastního tance i v době koronaviru, v čase, který nás ze studia oddálil.
Práce v něm je pečlivě navržena tak, aby vyhovoval lidem, kteří hodiny lektorky tance znají, ale i těm, kteří jsou v této práci noví.
Workshop můžete věnovat sobě jako součást Vašeho osobního růstu, studia tance nebo jej můžete darovat blízkému člověku, o kterém víte, že tanec hledá.
Cena za workshop je: 1 300 Kč/50 €.
Objednání je jednoduché – pošlete mail na: klaudia.klembarova@buranteatr.czs předmětem: „Audio workshop Tělem číst textury prostorů“ a po zaplacení výše uvedené částky převodem na účet Vám pošleme: 1) mailem link ke stažení audionahrávek a 2) poštou brožurku do schránky.
Tento balíček obsahuje:
8 audionahrávek cvičení v rozsahu 20 až 50minut (kolem 6 hod. práce)
2 napsané partitury („score“) pro práci v terénu
30minut konzultace, jako prostor pro vaše potřeby, sdílení zkušeností, podporu (online nebo osobně, po společné dohodě)
4 hudební kompozice Romany Uhlíkové (kontrabas a flétna) vytvořené speciálně pro tento workshop
