Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s herečkou JITKOU MORÁVKOVOU – ŠVANDOVOU

„Se sestrou Janou Švandovou jsme si společně nezahrály, ale snad to ještě přijde”

Jitka Morávková – Švandová (sestra Jany Švadové)  tři desítky let hrála loutkové divadlo, které bylo její velkou láskou. Když přestala hrát, začala se věnovat poezii a pravidelně vystupuje na etno večerech Jiřího Šámala v Art space. Práci s dětmi zůstala ale věrná a již řadu let učí  na ZUŠ na Proseku literárně dramatický kroužek.

Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste se dvěma sestrami. Díky profesi tatínka, který byl vojákem z povolání, se Vaše rodina často stěhovala. Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Narodila jsem se sice v Praze, ale bydleli jsme v Mladé Boleslavi. Nejranější vzpomínky mám na dvorek mezi vojenskými domy, které tam dodnes stojí, a když jedu za prostřední sestrou do Jilemnice, tak jsou vidět z hlavní silnice. Stěhovali jsme se často, protože tatínka  často někam přeložili. Chvíli jsme také bydleli ve Staré Boleslavi, pak v Liberci, kde jsem začala chodit do 1. třídy a ve druhé třídě jsme se stěhovali do Pardubic, kde jsem vychodila celou základní školu a navštěvovala tenkrát LŠU. Učila jsem se hrát na klavír, to bylo přání maminky, sama jsem si našla kreslení a hlavně dramatický obor, který mě bavil nejvíc. Můj vztah k loutkám se vlastně projevil už ve 4. třídě, paní učitelka nám dovolila s mou kamarádkou místo Psaní, což byl tenkrát předmět, hrát pro spolužáky loutkové divadlo. Loutky jsme si vyráběly s kamarádkou Irenou samy, hlavička byla silonová punčocha vycpaná vatou. Jeviště nám vyrobil její tatínek, který vyráběl také krabičky na medaile a ze stejného materiálu, jeviště pro loutky, uvnitř byl samet! Měli jsme na druhém stupni na ZŠ Slovenského povstání i recitační soubor, kde nás vedla pí učitelka Svatoňová, recitovali jsme básničky a naše maminka nám k tom u hrála na klavír.”

Vy jste se od dětství zúčastňovala recitačních soutěží, navštěvovala dramatický kroužek a ve škole hrála loutkové divadlo. Již tehdy jste se rozhodla pro herectví?

Několikrát jsem se  zúčastnila soutěže STM (soutěž tvořivosti mládeže) v recitaci (dnes je to Pražské Poetické setkání) a vždy jsem ve své kategorii postoupila z obvodu do kraje. Poslední mou básní byla Nerudova Balada česká, vyhrála jsem krajské kolo v Hradci Králové a těsně předtím jsem přijela z Brna z přijímacích zkoušek na konzervatoř. Myslím, že jsem o herectví uvažovala mnohem dříve než moje starší sestra Jana, protože ta se rozhodla až po maturitě, když se zúčastnila konkurzu a poté hrála v pardubickém muzikálu Líbej dál. Ale o možnosti jít studovat dramatický obor na konzervatoř v Brně, jsem se dozvěděla právě od ní, když už tam studovala na JAMU. Jana byla vždy můj rádce a vzor. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, ona byla v angažmá v Českých Budějovicích.”

Herectví jste nakonec vystudovala stejně jako Vaše sestra herečka Jana Švandová. Zahrály jste si spolu na scéně nebo před kamerou?

Když jsem byla v 1. roč. konzervatoře, Jana končila JAMU a byla na koleji Na Veveří – dodnes tam myslím jsou koleje pro JAMU. Často jsem za ní a Eliškou Havránkovou – Balzerovou chodila pro různé rady a odreagovávat se z našeho puritánského internátu v Mozartově ulici, kde jsem musela být do 20 hod., pokud jsem neměla návštěvu divadla. S Janou jsme bohužel nehrály, jen jsme se alternovaly v  povídkách W. Allena v roli paní Bovaryové. Bylo to představení agentury J. Hanzlíčka. Byla pro mě velká čest, že jsem si mohla zahrát s Aloisem Švehlíkem, Oldou Víznerem a Ivanem Vyskočilem. Hrála jsem za Janu hlavně v době, kdy byla na studijním pobytu v Americe. Ale několikrát jsme spolu vystupovaly v TV v pořadu Prima jízda, kde jsem představovala i své loutky. Také jsme byly v Prásku i s naší prostřední sestrou Květou. V pořadech Zlatíčka, Kurňa, co to je?, v Exklusivu Kateřiny Brožové. Doufám, že se nějaká spolupráce ještě může objevit!”

Vy jste vystupovala v loutkovém Obrázkovém divadle a pak v Divadýlku Piky Piky (hry Pohádky pro malá kůzlátka, O třech prasátkách, Kašpárkovy pohádky). Čím je Vám loutkové divadlo blízké a kde Vás mohou diváci vidět?

V roce 1984 jsme s Olgou Mášovou založily Obrázkové divadlo, hráli s námi další loutkáři – Honza Hanžlík, Pavel Vangeli a zasvěcovali mě do práce s loutkou. Opravdu jsme dětem po představení dávali obrázky s písničkou z pohádky, kterou právě děti viděly. Hráli jsme pod agenturou PKS, měli jsme zájezdy do jižních Čech a pro velký počet představení jsem odešla tenkrát ještě z LŠU, protože jsem nestíhala obě profese. Během revoluce jsme řešili spor, zda pro děti hrát nebo stávkovat a vlastně jsme se v té době rozpadli. V roce 1990 jsme s Vláďou Vyskočilem založili Divadýlko Piky-Piky a přestali jsme hrát kvůli jeho nemoci asi před 3 roky. Uvažovala jsem, že budu pokračovat sama, dokonce mám vybranou pohádku a vyrobené loutky, ale v současné dopravní situaci hrát po Praze a sama jezdit už bych nezvládla. Moc mě ale těší, že v době kdy jsem přestávala hrát, jsem se mohla věnovat další mé lásce a to Poezii. V roce 2014 vznikl pořad, kterého si nesmírně vážím. ,Žebřík do nebe´ pro Jana Skácela s Radkou Tesárkovou, hudebníkem Jirkou Šámalem a Alfredem Strejčkem, který je pro mě něco jako recitátor polobůh a hlavně skvělý člověk. Pravidelně vystupuji na Etno večerech Jiřího Šámala v Art space, vždy 2. středu v měsíci, vždy od 19.30 kromě prázdnin.”

Působíte také v dabingu (My z Kačerova, Gumídci, Pohádky bratří Grimmů, Mikulášovy patálie, Popínavé květy, Sběratel polibků…) Jak jste se dostala k dabingu?

K dabingu jsem se dostala těsně před revolucí, kdy mě tam vzal můj kolega a kamarád, skvělý dabingový herec a člen divadla Minor Honza Hanžlík. Ze začátku jsem se učila pracovat jen ve sboru a dostávala jsem malé roličky. Pak jsem se zúčastnila hlasových zkoušek na role do pohádek Walta Disneye. Na hlasové zkoušky – na konkurs opravdu přijeli zástupci Walta  Dysneye a vybírali podobné barvy hlasů, jako měli jejich herci. Měla jsem velkou radost, že jsem získala roli Báry v Gumídcích. Bylo to 60 dílů, takže se to točilo asi půl roku. A po několika letech se dotáčely ještě nějaké díly, už ne v ČT, ale ve studiu Virtual. Ještě jsem podobný konkurz dělala na Šípkovou Růženku, to byl muzikál a dostala jsem roli jedné ze sudiček. V té disneyovské měly sudičky docela velký prostor. Krásná práce byla i na roztomilém francouzském animovaném seriálu Mikulášovy patálie, kde jsem mluvila 3 role: holčičku Lojzičku a 2 menší role kamarádů Mikuláše – Viktorína a myslím Fridolína. To byla má poslední větší práce v ČT, což mě dost mrzí, práce v dabingu, mě moc baví.”

Hlavně učíte na ZUŠ na Proseku literárně dramatický obor a jedním z Vašich žáků byl i talentovaný Jan Cina. A v podstatě celý svůj profesní život se věnujete dětem. Jak se Vám s nimi pracuje?

Na ZUŠ Prosek učím 30 let. Pochopitelně smyslem práce pedagoga dramatického oboru není vychovávat budoucí herce, ale rozvíjet jejich osobnost přes mluvené slovo, poezii a vztah k literatuře. Když se objeví tak talentované dítě jakým Honza Cina byl odmalička, je radost s ním pracovat. U něj bylo samozřejmé, že se bude orientovat na umění. Byl výborný ve všem, mohl jít na taneční konzervatoř nebo zpěv všude by jistě uspěl. Má také obrovské zázemí ve svých rodičích. Už jako dítě natáčel a stále zůstal tím skromným férovým klukem. Do nižšího ročníku chodila i Míša Doubravová, vystupovali spolu ve velikonočních programech. Asi největší radost mám, když si na mě po letech vzpomenou dospělí lidé, úplně jiné profese a chtějí se stavit nebo někde sejít. Nedávno se mi ozvala jedna lékařka se Znojma, má bývala žačka, že je na otočku v Praze. V tu chvíli si uvědomím, že pro ně ten dramaťák asi něco znamenal, když na něj vzpomínají po letech. Z jednoho žáka je významný antropolog a kulturolog Doc. PhDr. Martin Soukup, přednáší na dvou univerzitách a je Laureát ceny Neuron pro mladé vědce. Dvakrát se hlásil na konzervatoř obor herectví a dostal se do 2. kola a pak neuspěl. Už před lety jsem byla na jeho přednášce a v závěru citoval povídku Jiřího. Suchého, kterou měl právě na ty přijímačky. Takže pro něj byla výhra, že nebyl přijat na herectví, ale rétorika ho provází celý život.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN