Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Mezinárodní divadelní konference bude!!!

A to v Brně, v původním termínu mezi 12. až 14. listopadem. Tradičně na JAMU. Hlaste se do neděle 17. května 2020!

Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění přijímá návrhy příspěvků i přihlášky na Mezinárodní divadelní konferenci. Ta se bude konat 12. až 14. listopadu 2020 v Brně. Jejím letošním tématem je »The Ever-expanding Horizons of Theatre«.

Konference poskytuje místo, kde mohou být kontrastovány různé koncepce výzkumu v oboru divadelní praxe a teorie.

Setkání se v minulosti zúčastnilo již více než sto umělců, výzkumníků a doktorských studentů z Evropy, Afriky, Severní i Jižní Ameriky a Asie. Ti všichni v Brně, před mezinárodním publikem, prezentovali svůj výzkum.

Zároveň se zde diskutovalo o společných metodologických problémech. Letošní ročník se bude věnovat neustále se rozvíjejícím a měnícím se obzorům divadla i divadelního výzkumu.

Podrobnější informace najdete v „Call for Proposals“, který je – spolu s registračním formulářem – k dispozici na: webových stránkách konference.

Termín uzávěrky pro podávání příspěvků je 17. května 2020.

Sdílet

Kontakt: conference@jamu.cz

Anna Lahodová, JAMU,

www: theatreconferencejamu.cz

JAMU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„BAZAAR Festival 2020“ odhalil program!

Jeho šestý ročník je věnovaný superhrdinkám

Již šestý ročník pražského divadelního a tanečního festivalu Bazaar se uskuteční od 19. do 22. března 2020 v Praze. A uvede výrazná představení a ukázky z chystaných inscenací ze střední a východní Evropy. Festival zahájí poeticko-dokumentární performance „Lighter than Woman“, ve které estonská umělkyně Kristina Norman představí ženy, které se nebály udělat velký krok do neznáma. Jádrem festivalu bude opět Sobotní Bazaar – přehlídka právě vznikajících scénických a tanečních projektů. Největší výzvou letošního ročníku je pak cenami ověnčená šestihodinová performance slovinského tvůrčího dua Jurišić – Mandić: „Together“Vstupenky jsou k dostání v předprodeji v síti GoOut.

Letošní ročník Bazaaru je tematicky věnován superhrdinkám. „Toto ‚téma‘ jsme si nestanovili záměrně. Na našich cestách po okolních zemích byly v posledních dvou letech autorkami mnoha z těch nejradikálnějších a nejvýmluvnějších projektů, které jsme viděli, ženy. A tak to vypadá, že je ten správný čas, představit je společně. Jsem přesvědčen, že náš výběr těchto silných prací nabídne novou perspektivu a určitý vhled do stavu žití ve střední a východní Evropě třicet let poté, co politické zemětřesení uvedlo do pohybu zásadní sociální změny, perspektivu vnímavých, důvtipných a vynalézavých autorek,“ přibližuje skladbu programu ředitel festivalu Ewan McLaren.

Přehlídka progresivních a myšlenkově kontroverzních scénických prací a ukázek proběhne od 19. do 22. března v divadlech Alfred ve dvoře, Archa, Ponec a Prostor39. Bazaar Festival 2020 zahájí Kristina Norman s inscenací „Lighter than Woman“, ta představuje ukrajinské ženy, které odešly za prací do Itálie a staly se obětavými pečovatelkami starších žen, se kterými překonávají břemeno posledních let stejně tak jako tíhu doslovnou, když je mnohokrát denně zvedají a ukládají. Současně Norman sleduje jedinou italskou kosmonautku Samanthu Cristoforettiovou jako ženu, která obtíže života překonala prostě tak, že vyhledala stav beztíže. Performativní pojetí dokumentu kombinovaného s poetickými a tanečními prvky si pokládá otázku, jakou roli hraje práce pro dosažení šťastného života?

Velkým lákadlem a zároveň výzvou šestého ročníku je pak šest hodin trvající performance „TOGETHER“, která je bezesporu jednou z nejvýznamnějších divadelních událostí mimořádně průkopnické slovinské scény posledního desetiletí. Inscenace je na programu v neděli 22. března v divadle Archa, ze sálu bude během představení možné kdykoliv odejít a zase se do něj vrátit. Letošní Bazaar Festival dále nabídne taneční inscenaci „Pure Gold is Seeping Out of Me“, jedno z dvaceti představení vybraných v rámci Aerowaves 2019, experimentální pohybovou instalaci 360 „Degree Poetry: The Foretoken“ nebo work in progress Tinky Avramove a Martina Krupy „Syn jitra“. Sobotní program zakončí večer pod názvem „Noc buřiček v Ponci“, který představí sólovou lecture performance Agaty Siniarske, inscenaci Zrinky Užbinec a uzavře ho tradiční festivalová párty.

Bazaar, jako místo hlučných debat a dialogu. Bazaar, jako místo výměn a ne nákupů. Bazaar, jako neřízené tržiště myšlenek, nápadů, barev a vůní z nejrůznějších koutů Evropy.

Program festivalu Bazaar 2020

ČTVRTEK 19. 3.

20.00         Slavnostní zahájení Bazaar Festival 2020
Kristina Norman (EE): LIGHTER THAN WOMAN – PONEC – divadlo pro tanec

 PÁTEK 20. 3.

18.00 Tinka Avramova a Martin Krupa (BG/CZ/USA): SYN JITRA – Alfred ve dvoře

 20.00 Renata Piotrowski-Auffret (PL): PURE GOLD IS SEEPING OUT OF ME – PONEC – divadlo pro tanec

 SOBOTA 21. 3.

15.30 SOBOTNÍ BAZAARProstor39 a další

         ukázky z budoucích děl:

           Carolina Arandia, Laura Brechmann, Maria Huber (AR, D): WHAT LIES BEHIND THE HATE

           Johanna Pocková, Sabina Bočková, Ingrida Zotova-Mikshina, Lukáš Palán, Denisa Švachová, Jakub Šťourač (CZ, RU): TREATMENT OF REMEMBERING

           Markéta Pščolková (CZ): UNDER THE VELVET

 20.00 NOC BUŘIČEK V PONCI

Agata Siniarska (PL): BLINDSIGHT part 2: THE SOFT ACT OF KILLING 

           Zrinka Užbinec (HR): EXPLODED GOO

         Dance party Sobotního Bazaaru: DJ Johana (CZ)

NEDĚLE 22. 3.

16.00 – 22.00 Událost sezóny: Leja Jurišić-Marko Mandić (SI): TOGETHERDivadlo ARCHA

 

Předprodej: http://bit.ly/BAZAAR2020

WEB: www.bazaarfestival.cz

FB: www.fb.com/bazaar.festival

IG: www.instagram.com/bazaarfestivalcz

 

Michaela Kessler

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vytvořte i vy sounáležitost s kulturou na facebooku!

Můžete vyhrát zajímavé ceny! Vyhlášení výsledků bude 28. října v Jihlavě.

Kultura tvoří Evropu! Vy jste její součástí. Zapojte se do naší kampaně.

Vyfoťe se s tím, co pro Vás představuje kultura. S rozečtenou knihou, při sledování filmu, na pivu s přáteli nebo na svém oblíbeném místě, uprostřed velkoměsta nebo přírodní rezervace.

Fotky s námi sdílejte pod hashtagem #kulturatvorievropu na sociálních sítích, kde nás najdete jako @kreativnievropa.cz.

Kampaň Kultura tvoří Evropu poběží patnáct týdnů a uzavřeme ji 28. října 2019 debatou o české kultuře v evropských kontextech na festivalu dokumentárních filmů »Ji.hlava«.

Ze všech označených fotografií s hashtagem vybereme na konci října pět nejkreativnějších, jejichž autoři od nás dostanou vstupenky a poukázky od našich partnerských organizací.

Stojíme si za tím, že kultura tvoří Evropu. Pokud to máte stejně, označte si profilovou fotku na Facebooku rámečkem s heslem kampaně!

Program Kreativní Evropa navazuje na programy MEDIA a Kultura, které vznikly již v 90. letech a každoročně investují stovky milionů eur do podpory filmu, divadla, tance, hudby, literatury, designu nebo architektury. Česká republika se zapojila do těchto programů Evropské unie už zkraje nového tisíciletí, ještě před tím, než jsme byli přijati do EU.

Letos je to právě patnáct let, kdy využíváme všech výhod, které členství v EU přináší. Týká se to nejen finanční podpory, kterou z programu Kreativní Evropa čerpáme více než úspěšně, ale třeba i toho, že díky volnému pohybu osob, zboží a služeb je spolupráce, působící přes hranice jednotlivých států, v kulturních projektech daleko jednodušší, než kdy dřív – ať už se jedná o uspořádání knižního veletrhu nebo filmovou koprodukci.

Součástí kampaně Kultura tvoří Evropu je také vydání publikace STORIES – představujeme Vám dvanáct příběhů vybraných z desítek projektů, které se v České republice mohly uskutečnit mimo jiné díky podpoře programu Evropské unie Kreativní Evropa.

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN