VÁCLAV KUNEŠ v síti i na síti

420PEOPLE zve 17. 2. na on-line konferenci „CLASH!”

Jaké to je, když sedíte v divadle a vidíte tanec naživo? A jaké to je, když sedíte u svého notebooku nebo televizní obrazovky a sledujete představení online?“ To jsou otázky, které položili členové souboru současného tance 420PEOPLE youtuberovi „Kovymu”L, moderátorce Kristině Kloubkové a dalším osobnostem. A to v rámci mezinárodního projektu „CLASH!“ Jejich odpovědi si už nyní můžete přečíst na webu 420PEOPLE.org a 17. 2. se můžete zúčastnit poslední online konference projektu „CLASH!”.

Soubor současného tance 420PEOPLE reprezentuje Českou republiku v mezinárodním projektu „CLASH!“ už více než rok. V jejich produkci a v jejich novém centru Maiselovka vznikl nový taneční film „ORĪGĪ,“, jehož tématem je vzájemná adaptace a objevení nového tanečního stylu. Film měl na konci minulého roku premiéru v rámci úspěšného on-line festivalu s názvem „CLASH! INTERNATIONAL FESTIVAL“.

„CLASH!“

420PEOPLE ale pořádá spoustu dalších akcí pod hlavičkou projektu „CLASH!“ Ve velké míře se zaměřuje na odbornou veřejnost. Pořádá taneční semináře pro studenty uměleckých škol, odborné diskuse v tematických „laboratořích“. Ty jsou určeny tanečníkům a choreografům, či několikadenní semináře a workshopy. Velká řada akcí je ale určena i širokému publiku. Soubor se totiž v projektu zabývá rozvojem příznivců tance z řad veřejnosti.

A právě takovou a závěrečnou akcí je online konference, která se bude konat 17. 2. v 16.00 a pro veřejnost je zdarma (detaily najdete na www.420people.org). „V rámci projektu jsme oslovili pět zajímavých osobností – youtubera ,Kovyho´, moderátorku Kristinu Kloubkovou a další,. Proto,  aby se vyjádřili k tématu kultura online. Jejich názory najdete již nyní na našem webu 420PEOPLE.org. V závěrečné konferenci se pak o slovo přihlásí taneční soubory z celé Evropy. Za 420PEOPLE vystoupí choreograf a umělecký ředitel souboru, Václav Kuneš. Všichni zájemci se mohou zúčastnit konference online na našich facebookových stránkách,“ říká Aneta Jochim, produkční 420PEOPLE a jedna z pořadatelek konference.

Propojujeme taneční světy i lidi

Bylo nám velkou ctí zapojit se do tohoto světového projektu, protože v tanečním světě má velké renomé. Jeho hlavní myšlenka – propojit všechny taneční světy i všechny, kdo mají rádi tanec, a podporovat tanečníky v jejich rozvoji – je navíc podstatou toho, co děláme my, takže jsme tam hned našli velké souznění,“ říká Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE. Ten je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem.

A do třetice Václav Kuneš, tentokrát z projektu „Panthera“

Projekt „CLASH!“ propojuje klasické formy tance s tancem současným. Ale i  mladé tanečníky a zájemce všech tanečních úrovní z nejširší veřejnosti s kapacitami tanečního světa a propojuje také svět jako takový. A právě jemu se věnuje i soubor současného tance 420PEOPLE. Ten patří už 13 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou mezinárodní telefonní předvolbu. Zároveň si splnili (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) sen vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. Což se jim povedlo: do jejich repertoáru patří u diváků již velice oblíbené představení „PANTHERA“. To odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva. Další titul: „THE WATCHER“, s kapelou „Please The Trees“, je nejen taneční, ale i hudební extází. A představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“ umožňuje setkání vynikajících herců Národního divadla se současným tancem.

420PEOPLE pořádá pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a ve svém novém studiu Maiselovka v centru Prahy, kde budete moci brzy navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce.

V současné době tady členové souboru natáčejí online lekce nazvané „Druhá vlna pohybu” (více informací najdete na GoOut) a zatančit si tak s nimi můžete i vy.

Foto: 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

RADIM VIZVÁRY novým uměleckým šéfem Laterny magiky

A jaké tam nastanou změny?

Laterna magika, čtvrtý soubor Národního divadla, má od ledna letošního roku nového uměleckého šéfa. Stává se jím mezinárodně uznávaný představitel mimického umění, režisér, pedagog i držitel Ceny Thálie, Radim Vizváry.

Vedení Národního divadla jej s nabídkou oslovilo před půl rokem. Radim Vizváry plánuje rozvíjet odkaz Laterny magiky jako multižánrového divadla, využít své tuzemské i zahraniční kontakty pro získání nových tvůrců. Anebo podpořit větší využití nových technologií. Bohatší bude i edukativní činnost a doprovodné programy.

Laterna magika: multimediální i multižánrové divadlo

Radim Vizváry plánuje otevřít Laternu magiku novým uměleckým výzvám a spolupracím i novým typům projektů. „Laterna magika prošla za svou existenci mnoha proměnami, hledala své nové podoby a snažila se držet krok s rozvojem divadla i audiovizuálních technologií. Dnes se neobejde bez progresivnějšího využití nových technologií a silnějších impulzů směřujících k multižánrovosti. Vážím si odkazu Josefa Svobody a Alfréda Radoka a věřím, že jejich nadčasové myšlenky budeme nejlépe naplňovat právě tím, když se stane Laterna magika prostorem experimentu,“ uvádí ke své nové koncepci.

Otevírají se nové obzory

Využití nových technologií by měla pomoci spolupráce s vědci i studenty technických oborů, stejně tak jako s digitálními umělci a dalšími profesemi, jež nemusí být nutně divadelní. „Národní divadlo má v tuto chvíli jedinečnou možnost vytvořit platformu pro plnohodnotný čtvrtý žánr,“ komentuje Radim Vizváry. „Máme příležitost propojit umělecké styly, směry a obory, které doposud jen sloužily, nebo byly podřízenou součástí historicky zakořeněných tradičních žánrů. Mám na mysli například současný tanec, fyzické divadlo, pantomimu, akrobacii, loutkové divadlo nebo nový cirkus. Zaslouží si svůj vlastní prostor, ve kterém by se mohly stát plnohodnotným reprezentantem současného divadelního umění.“

Laterna magika by měla využívat nejen již existující prostředky, ale technologie vytvořené na míru pro její potřeby. „Z již vytvořených technologií by tvůrci inscenací měli využívat takové, které se na divadelních jevištích objevují jen výjimečně anebo se neobjevují vůbec. Měli bychom zkoumat a využívat nové materiály a nové postupy v práci,“ zdůrazňuje nový umělecký šéf. „Na každý projekt plánuji pozvat jiného režiséra, z tuzemska nebo zahraničí, s tím, že mu budu doporučovat další umělce ke spolupráci. Dovolím si také jednu zásadní věc, a to hlídat tvůrce, aby se neodklonili od poetiky, kterou chci pro Laternu vytvořit,“ dodává Vizváry.

Laterna magika bude otevřenou platformou pro tvůrce i interprety, bude podporovat mladé talenty a dávat prostor zkušeným tvůrcům i mladé generaci. Workshopy, site-specific intervence i mezinárodní spolupráce. Pro soubor Laterny magiky budou pořádány pravidelné workshopy různých divadelních žánrů, aby interpreti pravidelně získávali nové zkušenosti a dovednosti, zejména když bude nyní kladen větší důraz na multižánrovost. Stejně tak se rozšíří i činnost tanečního studia, jehož činnost bude obnovena, až to dovolí protipandemická opatření, nově pod názvem Studio Laterny magiky.

Projekty mimo domovskou scénu

Laterna magika se vydá i cestou site-specific projektů mimo Novou scénu ND, aby se svým divákům více přiblížila a umožnila jim zažít divadlo i jinak, v neobvyklých lokalitách nebo ve veřejném prostoru. Zaměří se také na tvorbu takových produkcí, které budou vhodné pro zájezdovou činnost, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Laterna magika by měla více využívat i možností, které skýtají mezinárodní dotační programy, zejména International Visegrad Fung a další. Mezinárodní spolupráci pak podpoří také vlastním festivalem, který bude probíhat jako bienále multižánrového a multimediálního divadla. Měl by se stát místem setkávání umělců, jimž jsou poetika Laterny magiky a propojování žánrů blízkou formou. Pilotní ročník proběhne v červnu roku 2022.

Dramaturgie Laterny magiky bude vyváženější ve vztahu k dětskému publiku, jež je třeba citlivě formovat. Po rekonstrukci Nové scény ND bude uvádět každý rok dvě premiéry, z toho jednu celovečerní produkci a jednu inscenaci vytvořenou cíleně pro rodinné publikum.

Premiéra rodinné inscenace již na jaře

První premiéra, kterou Laterna magika pod vedením Radima Vizváryho uvede, je již v procesu zkoušení. Inscenace s názvem „Zázrak (s)tvoření“, kterou Vizváry sám režíruje, bude určena pro rodinné publikum.

Hlavním poselstvím autorského díla, které bude kombinovat současný tanec, nový cirkus, loutkohru a ruční animace, je prostá myšlenka, že svět bude vždy takový, jaký si jej vytvoříme sami.

Hrdinou je chlapec, který tváří v tvář nicotě vytváří svůj svět z fantazie a prostého materiálu, bílého papíru. Zažije různá dobrodružství a naučí se mnoho o sobě i o tom, co je potřeba udělat, aby o křehký svět, který si vytvořil, nepřišel,“ přibližuje Radim Vizváry téma inscenace.

Režie se ujal Matyáš Ramba, člen Losers Cirque Company, hudbu skládá Ivo Sedláček, animace a projekce vytváří Maria Procházková, která v Laterně magice režírovala inscenaci „Vidím nevidím”, a jako light designér bude spolupracovat Karel Šimek. Premiéry jsou naplánovány na 11. a 12. březen 2021, pokud to dovolí aktuální koronavirová protipandemická opatření.

Laterna magika na odloženém „Expu 2020“

Na Světové výstavě „Expo 2020“, která bude probíhat dodatečně od října 2021 do března 2022, nebude chybět ani Laterna magika. Radim Vizváry uvede již jako její umělecký šéf svou autorskou inscenaci „Robot Radius”. Kanceláří generálního komisaře pro účast ČR na Všeobecné světové výstavě Expo byl osloven před dvěma lety, aby vytvořil inscenaci na téma dramatu Karla Čapka „R.U.R“. Tato významná divadelní hra slaví v letošním roce 100 let od prvního uvedení a Vizváry se v tomto svém sólovém projektu inspiroval jednou z jejích postav. Již předtím, než dostal nabídku Národního divadla na šéfovský post, uvažovalo komisařství o propojení tohoto projektu právě s Laternou magikou, která jako divadelní fenomén vznikla na Světové výstavě Expo 58 a slavila úspěchy i při účasti v letech 1968 a 1970.

Nyní je spolupráce již oficiálně stvrzena. Česká premiéra proběhne 10. a 11. září 2021 na Nové scéně ND a světová premiéra v říjnu v Dubaji. Na tvorbě úzce spolupracuje skladatel a kytarista Michal Pavlíček, který bude v inscenaci vystupovat živě na každé repríze. Režie se ujme další výrazná osobnost českého nonverbálního divadla, Miřenka Čechová.

Radim Vizváry ve hře „Sólo“

Kdo je RADIM VIZVÁRY?

Radim Vizváry je mim, autor, režisér, choreograf a pedagog. Patří mezi nejvýraznější mezinárodně uznávané osobnosti současného mimického divadla v Evropě.

Je absolventem Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, kde dosáhl nejvyššího, doktorského vzdělání, titulu Ph.D. Je držitelem Ceny Thálie 2016 v kategorii „Balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr“ za herecký výkon v představení „Sólo“. Na jubilejním 70. ročníku světového divadelního festivalu v čínském městě Haikou obdržel v listopadu 2018 výroční medaili ITI (International Theatre Institute – World Organization for the Performing Arts) za dlouhodobé vynikající výsledky v divadelním umění. Je nositelem mnoha dalších ocenění u nás, v Evropě nebo USA.

Od roku 2014 je zařazen mezi významné osobnosti Oxford Encyclopedia. Jako autor, režisér nebo choreograf má na svém kontě stovku představení a jako interpret představil svou uměleckou práci téměř v celé Evropě nebo v USA, Asii a Africe.

Ve své vlastní tvorbě se nejvíce specializuje na pantomimu, rozvíjí ji do současné podoby a řeší problematiku nonverbálního divadla, a to i ve sféře pedagogické a teoretické. Je uměleckým šéfem divadelního uskupení Mime Prague, spoluzakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu MIME FEST a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře „Komedianti v ulicích“.

Vizváry spolupracoval s mnoha prestižními institucemi, kupříkladu: NDT/ Korzo Theatre v Haagu, University of Arts Helsinki a mnoha dalšími. V Národním divadle v Praze potom vytvářel třeba choreografie k inscenacím „Z mrtvého domu“, „Juliette (Snář)“, „Sen čarovné noci“, „Billy Budd“ a režii operní grotesky „Poprask v opeře“ nebo opery „Láska ke třem pomerančům“. V současné době společně s uskupením Losers Cirque Company vytváří novou scénu nového cirkusu a pantomimy „Divadlo BRAVO!“, které nyní hraje v bývalém „Branickém divadle“.

 

 

Foto: archiv LM a TM

Lucie Kocourková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

SE.S.TA nabízí šanci

Pro tanečnice, tanečníky, performerky i performery

SE.S.TA je součástí čtyřletého mezinárodního projektu

People Power Partnership,

pro který hledá mladé tanečníky a tanečnice i pohybové performery a performrerky od 18 do 25 let.

Projektu se účastní 11 zemí z Evropy a postupně se, v každé individuálně, koná nábor pro vlastní realizační tým zastupující danou zemi.

Přinášíme ojedinělou možnost a životní šanci pro mladé tanečnice a tanečníky z České republiky!

Přihlásit do projektu se můžete pomocí natočeného videa,

ve kterém odpovíte na otázky:
In which dance style or dance surrounding do you feel the most comfortable, the most home?
What could be challenging for you in dance or the choreography work?
What are your skills in dancing and in behavior, like character trails that you bring into the group and the team?
What do you expect and what are your important aims to reach with this project?
What could be difficult for you regarding our project?


a odešlete, prosím, přes wetransfer.com

na následující mail: info@people-power-partnership.eu

 

Facebook Event

 

 

SE.S.TA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN