»Or to Be«– internacionálně v ALTĚ

Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu

Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.

Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“Markéty Stránské.

Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.

Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…

Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.

Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.

Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…

Kdo je za dveřmi?

Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…

Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.

Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.

Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.

»Or to Be«

Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin

Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková

Světelný design: Zuzana Režná

Hudba: Jan Kratochvíl

Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.

Grafika: Monika Urbášková

Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.

Zvláštní poděkování: Nathalie Pubellier a WD Lux

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

VLADIMÍR BIRGUS u Černé Matky Boží

Pozvánka na výstavu na Královskou cestu. Do Gočárova domu.

Tak mnoho, tak málo. Pod tímto názvem se od 9. října 2019 v Domě U Černé Matky Boží v Praze uskuteční výstava uznávaného českého fotografa Vladimíra Birguse. První část jeho snímků, pořízených v šedivých časech reálného socialismu, už uvedl loni festival Transphotographiques v Lille a letos na jaře opavská galerie KUPE. Pražská výstava nyní nabídne i řadu dalších, dosud nezveřejněných fotografií z autorova postupně otevíraného archivu. Všechny zachycují tragikomický život v tehdejším Československu, v Sovětském svazu, Polsku, NDR i dalších zemíc h východního bloku v 70. a 80. letech minulého století. Sugestivní, metaforické a tajemné snímky Vladimíra Birguse ukazují tehdejší dobu jako absurditu a frašku. A všechny se ptají: jak snášejí pokřivený život v totalitním státě ti, co v něm musí žít.

Výstava připomínající výročí 30. let od pádu komunistického režimu potrvá do 9. února 2020. Pořádá ji Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a doprovází ji vydání česko-anglické knihy z nakladatelství KANT. Výjevy z dob, kdy se tak mnoho muselo, a tak málo smělo, doprovodí ozvučená projekce sestavená z hitů tehdejší pop-music, projevů komunistických politiků a úryvků dobových rozhlasových pořadů.

Výjevy ze zemí podmračených lidí

Podle kurátora výstavy Jana Mlčocha ukazují Birgusovy fotografie propastný rozdíl mezi tím, jak komunistické země režim prezentovaly a jak tristní, často tragikomická byla jeho skutečná podoba. „Mnohé z tísnivé atmosféry prozařuje fotografiemi Vladimíra Birguse. Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené muže a ženy v jejich pachtění po stále se rozšiřujícím sortimentu zboží, kterého není dost nebo není vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů, černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní i nocí.  Ve dnech (povinných) státních svátků tváře účastníků Únorů, Májů, Říjnů zamrzaly do křečovitých (a zlých) grimas,“ uvádí Jan Mlčoch.

Profesor Vladimír Birgus, renomovaný český fotograf, zakladatel a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) při Slezské univerzitě v Opavě, významný fotografický teoretik a také neúnavný propagátor české a slovenské fotografie v zahraničí zachytil život v totalitě s ironií a sarkasmem. Výstavu završuje zátiší v autorově pražském bytě s televizorem. Na obrazovce je Václav Havel v den svého zvolení prezidentem republiky.

Vzpomínky na dobu s hesly v řeznictvích

„Moje fotografie ukazují především obyčejný život v mnoha částech sovětského bloku po delší dobu. Pro ty, kdo zažili Husákovu éru, jsou připomínkou doby, na kterou postupně zapomínají nebo se snaží zapomenout. Jak chodili do prvomájových průvodů a na další komunistické oslavy ze strachu, aby nepřišli o práci nebo aby se děti dostaly na střední školu,“ říká Birgus o snímcích, kde hrají důležitou roli nejen lidé, ale i torza poničených chodníků a prázdné výlohy.

„Mnozí si už nepamatují, jak zanedbaná byla tehdejší města, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech řeznictví. Anebo v rukách otrávených lidí, kteří se už těšili na večer v hospodě nebo na víkend na chatě. S časovým odstupem grotesknost mnohých výjevů vzrůstá, protože mladí lidé už je nevnímají z hlediska vlastní zkušenosti. A tak jim mnohé věci připadají ještě absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my,“ pokračuje autor fotografií. Přestože už od začátku 80. let vytvářel ba revné subjektivní dokumenty, většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.

Fotograf v hledáčku policie

Zejména při fotografování oficiálních akcí se autor musel pohybovat nenápadně. A často čelil podezření ze strany funkcionářů nebo policie. Občas se musel smířit i s tím, že mu zabavili negativ.  „Na komunistických oslavách jsme s několika podobně zaměřenými kolegy většinou fotografovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií. Samozřejmě jsme proto upoutávali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti nebo Lidových milicí. Někdy z toho bylo odebrání filmu, jindy i výslech, pro koho vlastně fotíme,“ vzpomíná Vladimír Birgus.

V dobách totality nechtěl tyto fotografie zveřejňovat. Obával se, aby je někdo nevyužil ze zcela jiných důvodů. „Většinou jsem je ukazoval přátelům a mnohé jsem nechal jenom v negativech. Po roce 1989 se objevilo několik výstav a knih s fotografiemi ze života v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jen nosil dříví do lesa. Teď se mi ale zdá, že pro ně konečně nastal ten správný čas,“ dodává fotograf. Ten se systematičtějším zpracováváním třicet i více let starých snímků začal až nedávno. Veřejnost tak většinu z nich uvidí poprvé.

Vedle pražské výstavy představí fotografie Vladimíra Birguse i České centrum v Paříži v rámci veletrhu Paris Photo a festival v PIX.PRINT polské Poznani. Do programu je zařadil i mezinárodní festival Encontoros da imagem v portugalském městě Braga.

Výstava fotografa Vl. Birguse 9. 10. 2019 -9. 2. 2020,  U Černé matky Boží (Ovocný trh 19, Praha 1) bude otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, v úterý až do 19 hodin. Plné vstupné je 80 Kč, snížené 40 Kč.

Vladimír Birgus (narozen  1954) je mezinárodně uznávaný český fotograf, pedagog, teoretik, kurátor a publicista. Dlouholetý profesor pražské FAMU a stojí od roku 1990 v čele Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ten se pod jeho vedením vyšvihl mezi nejlepší, největší a také nejvyhledávanější vysoké školy ve střední Evropě, věnující se výuce fotografie.

Je autorem či spoluautorem mnoha zásadních fotografických publikací, sestavil desítky expozic pro české a zahraniční galerie, je kritikem, teoretikem a velmi pracovitým organizátorem, který jako magnet spojuje lidi různých věků i národností pro společnou práci.

Zůstává však stále i nadšeným fotografem: jeho snímky byly představeny na více než 70 autorských výstavách u nás i v zahraničí. Jeho práce jsou nedílnou součástí mnoha sbírek po celém světě od Prahy přes Kolín nad Rýnem, Paříž, Odense, San Francisco, Houston, New York, Tokio až po Jokohamu.

Více na www.czkubismus.cz/vystavy

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»NINCS« – artově i místy artisticky

Sólo pro tři tanečníky a tubusy. Dana Pala opět překvapila. (Vcelku pochopitelně, že kladně.) A na obecenstvo čekala interaktivní soutěž!

Jak vás, čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, již nedávno publikovaný rozhovor s Danou Palou připravoval, byla tehdy  doslova „na spadnutí“ nová premiéra s tajemným, avšak krátkým názvem – „NINCS”. V pátek 21. června 2019 nadešel „Den D“. A vše se odehrálo v holešovickém Studiu ALTA.

Nová inscenace „NINCS” nezaujala pouze netradičním názvem, ale ojedinělou koncepcí a určitou mnohovrstevností. Na rozdíl od romantičtějšího představení „La Mar“, které TANEČNÍ MAGAZÍN recenzoval zhruba před půldruhým rokem, tady diváka čekala větší dynamika, kontrasty i pestřejší škála tanečně výrazové palety.

Hlavní osoba večera, autorka, režisérka a šéfka své tanečně kreativní skupiny Dana Pala

A pochopitelně oproti „La Mar“ zde byl větší – již na první pohled markantní – kontrast. Kontrast dvou bílých dívek a afrického tanečníka. Kontrast naprosto protikladných volných hudebních ploch vůči až pregnantně vystavěným kompozicím. Kontrast tanečněji pojatých sekvencí s artisticko-cirkusovým pojetím choreografie.

Pokud jsem uvedl pestrou tanečně výrazovou paletu, tak zde opravdu pojímala široké spektrum. Od improvizačně uvolněných momentů až po ony (jistě drilem připravené) artistické pasáže. Většina tanečních obrazů byla nesmírně náročná na vzájemnou souhru tria interpretů.

Ráz představení výrazně určoval světelný design skupiny Maess

Již zmíněná hudba autora Marka Víta byla jedním z dalších vrcholů představení. Dávala vystupujícím a jejich pohybu dynamiku, inspirovala je k mírným improvizacím i dodávala celému projektu „NINCS” švih a potřebný odpich. V místech, kdy vypadalo, že je (občas) choreografie tak trochu příliš „zahleděna sama do sebe“, jí dala Vítova hudba i potřebný nadhled. Měl bych pouze výtku k záměrně monotónním pasážím na bicí ve stylu africké etno-hudby. Zde bych (tedy já osobně) uvítal místo elektronicky vytvořených zvuků bubínků živě nahrané ony darbuky i jiné africké bubínky a bubny. A naopak, v jedné prokomponovaněji pojaté pasáži, mi melodie i částečně její aranžmá připomínaly tak poněkud píseň Bohuslava Ondráčka „Trojúhelník“ z alba Evy Pilarové „Zázrak je žít“.

Samostatnou kapitolou jsou výtvarné aspekty představení „NINCS”. Velkou míru úspěchu této stránky nese „světelná“ skupina se jménem totožným s belgickým cyklistou křestním jménem Marcelem. Také on se jmenoval, jako ona, Maess. Výraznou autorskou pečeť inscenaci vtiskl talentovaný výtvarník i pedagog Jan Kopřiva, který do práce s Danou Palou aktivně zapojil i své žáky. A nikoli poslední v řadě stojí za velkou zmínku, či spíše pochvalu, i autorka působivých a funkčních kostýmů Tereza Havránková.

Dana Pala a Simona Machovičová mezi tubusy

Taneční výkony trojice hlavních a jediných protagonistů je zbytečné více rozebírat. Byly špičkové. A musím se poklonit tomu, že hlavní protagonistka Dana Pala zvládla i sama sebe režírovat a choreografovat, i když byla zároveň „na place”.

Takovou třešničkou na dortu byla závěrečná interaktivní soutěž pro obecenstvo.

„NINCS” stojí určitě za vidění. Předkládá divákům nejen plnohodnotnou existencionalisticky zaměřenou podívanou, ale také klade množství otázek a zavdává impulsy k polemice. Třeba i do diskuse spojení akrobatického, spíše trochu cirkusověji pojatého rytmu představení, s až ortodoxním tanečním přístupem.

Don Mulefu a Simona Machovičová a tubusy

»NINCS«

Choreografie, režie, koncept: Dana Pala

Tanec, pohybová spolupráce: Simona Machovičová, Don Mulefu

Scénografie, výtvarná spolupráce, grafika: Jan Kopřiva

Hudba: Martin Vít

Světelný design: Kreativní skupina Maess, Jonáš Garaj, Ondřej Hanzlian

Kostýmy: Tereza Havránková

Produkce: Dana Pala Creativity, Art 4 People

Délka představení: 57 minut

Premiéra: 21. 6 v 19.43 Studio ALTA

Ani při děkovačce nemohly chybět všudypřítomné tubusy

Foto: Michal Hančovský

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s průkopníkem stylu „akrobaletu“ JURIJEM KOLVOU

„Život je jenom teď a nikdy jindy.“

JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“,   je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.

Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?

„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem  tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme,  vytváříme  nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se  přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by  se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“

Jste tedy úplně premiérový průkopník?

„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé,  ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se  snažím dát všemu  jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“

Hranice lidských možností  se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného  tanečníka, aby se akrobalet naučil?

„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let,  akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam  se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno  tanec také ovlivňuje a  lidé na to přichází různým způsobem. Některý  jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a  schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost  řídí jeho. Jak tuto dovednost  přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka.  A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti  druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.”

S čím to souvisí?

“Tělo je  takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat  a může je zničit. Baletem  opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by  musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych,  duševní záležitost. Je  spousta lidí, která  strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo.  A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom  se tělo  některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě  neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to.  Tohle  je otázka už pedagoga,  který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být  bez fyzického zdraví.”

Jsou na to nějaké školy?

„Existuje  spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život  nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci.    Hlava musí myslet  a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí  a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí  se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo  rozcvičili a příště se rozcvičí  víc. Ale tělo – to je nástroj,  který se musí naladit a pak to teprve jde!  Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě  nejde pokračovat  bez bolesti! A můj princip znamená  minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří  budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají  ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových  je  v baletu devadesát procent. Ale o těch se  nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo.  Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!”

A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?

„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má  opravdu rád. Nebude se jednoho dne  trápit?  Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé  baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby  nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.”

A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?

„Mne objevili  druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval,  já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být  automechanikem a dělat  se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat  s lidmi   je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě  takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady  nemá a rve to za každou cenu. Nikdy  to nebude dobré, protože materiál není k tomu  dobrý. Je to  věčný boj.”

Řekl jste krásnou větu: Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…”

„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší  hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to  je taková  armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být  člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje.  Udělají to a to a to,  ale v baletu je důležité i herectví a současně s  pohybem pak vzniká umění. Jen  pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.”

Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?

„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje  různé variace na různou hudbu, ale  je to taková ubohost. Já osobně  bych klasice dal jen malý prostor a  tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to.   Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To  bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!”

Tak to cítíte?

„Ano. Teď  je  všechno  jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.”

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jurije Kolvy

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Akreditovaná Škola folklórních tradic 2019 – 2021

Jste taneční organizátor, lektor či pedagog a chcete se vrhnout na čtyřsemestrální kurz folklórního tance? Máte šanci až do roku 2021!

NIPOS, Národní ústav lidové kultury ve spolupráci se Sdružením pro dětskou taneční tvořivost, z. s. otevírají osmý běh školy folklorních tradic.

Čtyřsemestrální kurz má akreditaci MŠMT ČR a je určen současným i budoucím vedoucím, uměleckým vedoucím, organizačním pracovníkům folklorních souborů, pedagogům a dalším vážným zájemcům o lidový tanec a tradiční lidovou kulturu vůbec.

Cena: 3 000 Kč za semestr (škola probíhá září 2019–duben 2021 v Praze).

Přihlášky do 30. dubna 2019.

Více zde

TANEČNÍ MAGAZÍN

MenART – nabídka od MAGDALENY KOŽENÉ pro 3/4 milionu žáků!

Nadační fond Magdaleny Kožené se stará o talentované žáky základních uměleckých škol. Přihlásit se do jeho programu můžete do konce dubna 2019. Neváhejte!

Stipendijní program MenART pro nadané žáky základních uměleckých škol a jejich pedagogy, za kterým stojí Nadační fond Magdaleny Kožené, otevírá přihlášky do dalšího ročníku. Unikátní projekt mentoringu uměleckého vzdělávání opět nabízí intenzivní pracovní setkání s předními osobnostmi české umělecké scény během školního roku 2019/2020 v několika oborech.

Role mentorů přijali tentokrát v klasické hudbě pěvkyně Kateřina Kněžíková, klavírista Ivo Kahánek a houslista Jan Fišer, dále v autorské tvorbě Beata Hlavenková, zpěvačka Radka Fišarová a ve výtvarném oboru Alžběta Skálová a Michal Gabriel. Nově byl do programu MenART zařazen i tanec, jehož mentorem se stal choreograf a tanečník Jan Kodet a také letos poprvé vychází vstříc zájemcům z literárně dramatického oboru, kterým se bude věnovat režisér Viliam Dočolomanský. Jan Kodet i Viliam Dočolomanský nebudou pracovat s jednotlivci, ale s celou skupinou či souborem.

Loňská stipendistka pod odborným dohledem Kateřiny Kněžíkové

Nadační fond se tak vedle celostátního happeningu ZUŠ Open, ve kterém upozorňuje na význam uměleckého vzdělávání, soustředí na podporu a rozvoj mladých talentů a inspiraci pedagogů, kteří se jejich výuce věnují. „První ročník stipendijního programu MenART ukazuje, že spolupráce žáků i pedagogů s profesionálními umělci je nejen velice žádaná, ale také nesmírně inspirativní a pro rozvoj a správné nasměrování mladých talentů důležitá,“ vysvětluje Dana Syrová, zakladatelka tohoto unikátního programu. „Projekt MenArt, který unikátně propojuje „tvůrčí čtyřúhelník“ – mladý umělec – mentor – pedagog – rodič, již v polovině prvního ročníku prokázal, že jde o šťastnou symbiózu. Spojuje v sobě totiž prvky výuky, veřejného vystoupení ale i přátelského setkání s lidmi, kteří všichni milují hudbu,“ dodává klavírista Ivo Kahánek, jenž přijal roli mentora už v prvním ročníku.

Do stipendijního programu MenART se mohou hlásit žáci ZUŠ z celé ČR. Věkové hranice se liší dle jednotlivých mentorů. Celoroční program je pro žáky i pedagogy zdarma. Přihlášky do programu MenART lze podávat do 30. března 2019. První několikadenní pracovní setkání se uskuteční na konci srpna 2019 v Kroměříži. Následovat budou tři konzultace v dvouměsíčních intervalech. Výstupy z druhého ročníku budou prezentovány v rámci festivalu Pražské jaro a Národního festivalu Smetanova Litomyšl 2019. Detailní informace jsou k dispozici na www.nfkozena.cz. Stipendijní program MenART je realizován díky patronaci společnosti RSJ.

Stipendijní program Nadačního fondu Magdaleny Kožené MenART propojuje uměleckou praxi a vzdělávání, inspiruje k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol, které usilují o podporu jejich talentů. Právě vlastní pozitivní zkušenosti z přístupu pedagogů vedli umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory. S vděčností vzpomínají i na setkání a rady starších profesionálů, které měli na jejich uměleckou dráhu zásadní vliv. „Budu moc  rád, když se i mně podaří podpořit, poradit či zapálit pro tanec další generaci a předat tak dále vášeň a radost, bez nichž se neobejde žádná umělecká disciplína,“ dodává další z mentorů Jan Kodet.

Mladý talent v odborné péči Beáty Hlavenkové

Přihlášky může podávat vždy žák základní umělecké školy společně se svým pedagogem ke konkrétnímu mentorovi. Povinnou součástí přihlášky je vždy motivační dopis i vyjádření pedagoga ZUŠ a ukázka práce. Výběr a zveřejnění stipendistů proběhne do konce dubna 2019. Přihlášky hodnotí poradní tým Nadačního fondu, výsledný výběr účastníků stipendijního programu podléhá osobnímu rozhodnutí daného mentora. Dvojice pedagog – student se zavazuje absolvovat program v celé šíři. Prvního ročníku programu MenArt se účastní 140 stipendistů z celé ČR.

Nadační fond Magdaleny Kožené

Mezzosopranistka Magdalena Kožená iniciovala podporu základních uměleckých škol jako světově jedinečného konceptu uměleckého vzdělávání založením nadačního fondu na začátku roku 2016. Členem správní rady fondu a spolupatronem akce je také generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,” říká světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená.

V České republice je podle posledních údajů 492 Základních uměleckých škol, ve kterých studuje více než čtvrt milionu žáků. O jejich vzdělávání se stará cca 13 000 pedagogů. Zájem o umělecké vzdělávání a počet žáků ve školách neustále narůstá – za posledních 10 let vzrostl o 12 %. Žáci se vzdělávají ve 4 oborech: v hudebním (65 % žáků), ve výtvarném (20 % žáků), v tanečním (11 % žáků) a v literárně-dramatickém (4 % žáků). Novinkou posledních let je multimediální obor a oddělení nových médií, kterým disponuje několik desítek škol. Do druhého ročníku celostátního happeningu ZUŠ Open se zapojilo neuvěřitelných 400 škol, čímž se zájem o spolupráci s Nadačním fondem zvýšil oproti roku 2017 o 45 škol.

V předešlém ročníku se s velkou odezvou setkaly hravé hodiny Petra Nikla

Posláním fondu je cílená podpora budování pozice ZUŠ jako prestižního a unikátního systému moderního uměleckého vzdělávání. Více podrobností o aktivitách fondu na www.nfkozena.cz.

ZUŠ Open

Nadační fond Magdaleny Kožené pořádá také celostátní happening základních uměleckých škol ZUŠ Open, který se v letošním roce uskuteční 31. května a 1. června po celé České republice a do něhož se v danou chvíli zapojilo rekordních 420 ZUŠ. Aspiruje tak na největší kulturní událost u nás. Během dpi dnů proběhnou stovky koncertů, výstav, tanečních či divadelních představení ve veřejném prostoru.

ZUŠ Open je dnem oslav, sdílené radosti a respektu k systému uměleckého vzdělávání. Vytváří prostor pro setkání nejen pedagogů, žáků škol a jejich rodičů, nýbrž i všech, kteří mají zájem o umění a kultivaci nejmladší generace. Je příležitostí představit práci ZUŠ v celé její šíři – hudbu, výtvarné umění, divadlo i tanec. ZUŠ Open navíc nabízí myšlenku společných projektů a setkání uměleckých škol, která podporuje nejen vzájemné vazby a tvořivost, ale zároveň prezentuje pestrost uměleckých oborů a života škol v rámci regionů. Na webových stránkách ZUŠ OPEN je nyní připraveno prostředí pro sdílení detailnějších informací o každé zapojené škole do projektu ZUŠ open v rámci jednotlivých profilů škol a Salonu ZUŠ. Školy tak mohou sdílet s ostatními své úspěchy a to, co považují ve své propagaci za stěžejní.

Více na www.zusopen.cz.

Ilustrační fotografie: z prvního ročníku projektu MenART

Silvie Marková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo ARCHA a jeho putovní kreativní dílny

Divadlo Archa pořádá mimo Prahu kreativní dílny. Účast je, za britské podpory zdarma. Hlaste se do 3. února!!!

Divadlo Archa a British Council vás zvou k účasti na sérii divadelních dílen Putovní laboratoře divadelní praxe. Kreativní dílny s umělci Divadla Archa a s britskými experty proběhnou v ostravském kulturním centru Cooltour (15. až 17. 2., 22. až 24. 2.) a ústeckém Veřejném sálu Hraničář (2019).

Ústecký kulturní veřejný kulturní prostor Hraničář vznikl z někdejšího kina. Foto: Tomáš Lumpe

Jste aktivní v místní komunitě? Pracujete se sociálně specifickými skupinami? Jste režisér, hudebník, tanečník či aktivní pedagog a chcete, aby se vaše tvůrčí práce stala prostředkem, jak být slyšet v rámci nebo napříč společností?

Také v Ostravě čeká na přihlášené zbrusu moderní polyfunkční kulturní centrum

Divadlo Archa a British Council Vás v rámci projektu People to People zvou k účasti na divadelních dílnách Putovní laboratoře divadelní praxe. Umělecký team Divadla Archa spolu s britskými experty představí formou divadelních dílen postupy dokumentárního divadla v sociálním kontextu. Účastníci si vyzkouší práci ve třech ateliérech, kde se seznámí s metodami improvizace a práce s textem, hudbou a zvukovým designem a videem a multimédii.


Co je cílem dílen?

– Hledat formou tvůrčí práce nové cesty ke komunikaci mezi umělci a reprezentanty sociálních skupin.

– Definovat a pojmenovat divadelní postupy, které umožní účastníkům dílen rozvoj jejich odborné praxe.

Pro koho jsou dílny určeny?

– Pro aktivní odborníky se zaměřením na rozvoj občanské společnosti: sociální pracovníky, pedagogy, členy organizací, které pracují se sociálně specifickými skupinami, a další zájemce.
– Pro umělce se zkušenostmi v oblasti sociálně specifického divadla: režiséry, dramaturgy, performery, hudebníky, výtvarníky, tanečníky a další, kteří dále chtějí v této oblasti rozvíjet své schopnosti.

Divadelní dílny proběhnou v Ostravě v kulturním centru Cooltour ve dnech 15. až 17. 2. a 22. až 24. 2. a v Ústí nad Labem ve Veřejném sálu Hraničář ve dnech 1. až 3. 3. a 15. až 17. 3. 2019.

Program:
PRVNÍ BLOK (ODBORNÉ ATELIÉRY)

Práce v odborných ateliérech pod vedením členů Putovní laboratoře divadelní praxe, umělců Divadla Archa. 

Účastníci dílen budou dle svého zacílení rozděleni do třech ateliérů. Zaměření jednotlivých ateliérů je zvoleno tak, aby jejich účastníci mohli později využít své dovednosti ve spolupráci s absolventy ostatních odborných ateliérů.

Ateliér 1: Jana Svobodová: metoda úhlů pohledu/improvizace, text

Ateliér 2: Jan Burian ml.: hudba a zvukový design

Ateliér 3: Jaroslav Hrdlička: video a multimédia

DRUHÝ BLOK (KREATIVNÍ SKUPINY)

Účastníci ateliérů vytvoří samostatné kreativní skupiny tak, aby na základě různých zkušeností, které získali v průběhu prvního bloku, společně připravili malá představení. Lektoři budou při této práci v roli mentorů. Závěr bude patřit prezentacím, sdílení zkušeností, otázkám a odpovědím. 


Součástí programu budou přednášky expertů z Velké Británie a ředitele Divadla Archa Ondřeje Hraba na téma sociologie a aplikovaného divadla. 


Zájemci, zašlete krátký motivační dopis a vaše CV do 3. února 2019 

na E-mail:  romana.sekacova@archatheatre.cz.

Dílna je díky podpoře organizace British Council pro účastníky zdarma.

Podrobnější informace na webu Divadla Archa: www.divadloarcha.cz/cz/putovni-laborator.html

Zájemci, neváhejte!

 Foto: Tomáš Lumpe a archiv

TANEČNÍ MAGAZÍN

Netradičně v Alfredu ve dvoře

Pražské letenské divadlo ALFRED VE DVOŘE hostí ve čtvrtek 16. 11. – nikoli ve dvoře, ale v divadelním sále – unikátní projekt, který vznikl díky centru choreografického rozvoje SE.S.TA.

Ve čtvrtek 16. 11. proběhne od 20.00 hodin specifický a unikátní projekt v divadle ALFRED VE DVOŘE (Praha 7, Františka Křížka 36). Bude to netradiční přednáška v pohybu – historie člověka v kostech, v kůži, v tkáních. To vše pod křídly organizace SE.S.TA.
Specifický koncept přenesený z Francie (conférence dansée), v němž se mísí zaujatý výklad konferenciéra s živými vstupy tanečníků a projekcí. Umělci reagují na podněty z publika a odhalují anatomii pohybu v její funkční kráse i v různých historických obrazech. Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA uvádí přednášku v pohybu s cílem otevírat tanec novému publiku, rozvíjet interdisciplinaritu a vzdělávat. Inspirací je projekt „Une Leçon d’Anatomie Humaine“ režiséra, choreografa a pedagoga Carla Locatelliho, který ukazuje tělo jakožto nástroj každodenního života a skrze jeho anatomii hledá lidskou podstatu a identitu.


Anatomie těla v tanci se zaobírá myšlenkou, jak využít znalost těla, tedy anatomie, k poznání sebe sama. Během večera tak máte možnost se zamýšlet nad základními otázkami jako: Co je pro vás tělo? Jedná se skutečně jenom a pouze o tělo? Ale o jaké tělo se vlastně jedná?


Nejen pomyslnou kostru tvoří výklad konferenciéra, živé vstupy tanečníků a projekce. Umělci vyzývají publikum ke společnému získání smyslové zkušenosti, k nakreslení jejich vlastní kostry. Diváci se tak stávají součástí inscenace i jejími spolutvůrci.

Délka představení: 60 minut

Konferenciér: Zdenka Svíteková (SK)

Interpretace: Jana Novorytová (CZ), Florent Golfier (FR)

Koncept, režie: Carlo Locatelli (IT) a SE.S.TA

Hudba: George Cremaschi (USA / CZ)

Světla: Lukáš Benda

Produkce: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Spolupráce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře

Premiéra: 1. 3. 2014

Podpořili/ poděkování: Městská část Praha 7, Alfred ve dvoře / Motus z. s.


Carlo Locatelli (1965) je choreograf, tanečník, pedagog. Narodil se v Miláně, od roku 1992 žije ve Francii. Začínal s bojovými sporty, skrze zájem o anatomii těla se dostal k józe a následně k tanci. Po přesunu do Francie mimo jiné spolupracoval s Paco Decinou na choreografii „Ciro Espotio“. V roce 1999 založil v Paříži asociaci „Aventure di vita“ a vytvořil vzdělávací a multidisciplinární umělecký projekt Lekce anatomie člověka, který byl uveden kromě Francie i v Itálii a ve Švýcarsku. Vedle kariéry uznávaného interpreta a choreografa se intenzivně věnuje pedagogické činnosti, ve které propojuje znalosti z fyzioterapie, studia anatomie a různých somatických technik.


Zdenka Brungot Svíteková je tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Absolvovala obor Pedagogika tance na VŠMU v Bratislavě, studovala také na CND Paris, danceWeb ve Vídni, či na SITI Co. v Saratoga Springs (USA). Své vzdělání si rozšiřuje a prohlubuje na četných projektech a workshopech současné pohybové techniky, improvizace, kompozice, somatických přístupů, hlasu a analýzy pohybu. Věnuje se vlastní autorské tvorbě. Pravidelně spolupracuje s umělci doma i v zahraničí. Je jednou ze zakladatelek a organizátorek festivalu ImproEvents Prague zaměřeného na jevištní improvizaci. Píše do tanečních periodik (Vlna, Taneční zóna, Salto a další).


Jana Novorytová je tanečnice a pedagožka. Vystudovala nejprve bakalářský obor teorie a dějiny divadla na MU v Brně, poté studovala současný tanec a pohybové divadlo na Duncan centre. Působila mimo jiné v improvizační taneční skupině NAU nebo v projektu Jeden prostor – místo proměny. Často působí v pozici produkční v rámci různých projektů v oblasti filmu, divadla a tance. Pravidelně vede taneční hodiny pro dospělé i pro děti.


Florent Golfier (1990) je francouzský performer a tanečník. Vystudoval brněnskou JAMU a ve své tvorbě se pohybuje na hraně fyzického divadla, současného tance a nového cirkusu.

Jako interpret se představil mimo jiné v představeních: „Pisum Sativum” (Karine Ponties, 2012), „Mimo provoz” (Vít Nezval, 2015) a „12” (Kitt Johnson, 2015). Spolu s Lukášem Karáskem je autorem a interpretem představení „Tešlon a Frkl”, „Les Fantômes” a „Pierer“ která jsou od roku 2013 uváděna na českých scénách, třeba v Alfredu ve dvoře.

Foto: SE.S.TA

Michaela Nováková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN