Zápas s jazykem v PONCI

Babylonská trilogie

PONEC – divadlo pro tanec uvádí 8. – 10. června od 19.00 hodin festivalovou koprodukci projektu Florenta Golfiera (tYhle) s názvem Zápas s jazykem v pražské premiéře. Inscenace je první částí Babylonské trilogie zabývající se výzkumem jazyka. Golfier na vzniku díla spolupracoval s mezinárodním týmem, mimo jiné uznávanou lingvistkou Barbarou Mertins a inspiroval se rovněž dílem britského spisovatele a uměleckého kritika Johna Bergera. 

„Z rozhovorů, které jsem vedl s profesorkou Barbarou Mertins, mě nejvíc zaujalo, jak  reagovala na můj náhled na protipólné potřeby lidské osobnosti – na jedné straně touhu po pravidlech a na druhé po svobodě. A ona kladla hlavní důraz na emoční podstatu jazyka,“ říká Florent Golfier.

Ke spolupráci oslovil také slovenského choreografa, tanečníka a pedagoga Petera Šavela působícího v Bruselu, skladatele Iana Mikysku a členy souboru tYhle – francouzskou scénografku Marie Gourdain a světelnou designérku Zuzanu Režnou. Tento mezinárodní tým umožnil pestrý a komplexní náhled na téma jazyk. Co je to jazyk? Co znamená mluvit jedním jazykem? Je vůbec možné mluvit jen jedním jazykem, když každý jazyk má v sobě několik variací, úrovní, nářečí? A lze to vůbec, když lingvisté tvrdí, že hranice jednoho jazyka nelze přesně určit?

Dlouhodobému výzkumu řeči se autor pro svou Babylonskou trilogii věnuje od roku 2018. Proto doplnil pražskou premiéru výstavou, která rozvádí téma jazyka i z dalších úhlů pohledu, např. v kontextu vícejazyčných rodin.  Jaké dopady má jazyk na naše emoce, vnímání identity, svobodu projevu? Jak ovlivní užití spisovného nebo hovorového jazyka náš vztah ke společnosti, konvencím, normám?

Jak si jazyky musely v historickém vývoji vybojovat svůj prostor, jak tenká je hranice mezi národní hrdostí, láskou ke své řeči a kultuře, a proti tomu kolonialismem či dokonce nacionalismem? „Životaschopnost jazyka je věrným odrazem národa, který jím mluví“, říká Marina Yaguello (Sbírka stereotypů o jazyce)

Inscenace bude uvedena také 16. června od 19 hodin v olomouckém Divadle na cucky a 18. června od 20:00 hodin v brněnském Buranteatru. Po představení bude vždy následovat diskuse.

Florent Golfier je tanečník, performer a choreograf narozený ve Francii, v současnosti působící v České republice. Studoval činohru v Nancy a následně v ateliéru Klaunské, scénické a filmové tvorby na brněnské JAMU. Spolu s Lukášem Karáskem, Marií Gourdain a Zuzanou Režnou založili kolektiv fyzického divadla tYhle.

Více na: www.tanecpraha.cz

facebook.com/tanecpraha
instagram.com/tanecpraha

Projekt se koná za finanční podpory MKČR, MHMP, Státního fondu kultury ČR a města Brno.

Projekt vznikl v koprodukci tYhle s festivalem TANEC PRAHA, DW7 – Divadlo na cucky v Olomouci a Schloss Bröllin e.V.

Další partneři projektu: Studio ALTA, Kulturní centrum Cooltour v Ostravě, Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Zámek Žďár nad Sázavou, Cirqueon, Švestkový Dvůr v Malovicích, «le Dancing » ve Val-de-Reuil (FR), laboratoř psycholingvistiky technické univerzity v Dortmundu (Technische Universität Dortmund), Ministerstvo školství, vědy a kultury Meklenbursko-Přední Pomořanska, kraj Vorpommern-Greifswald a Johan centrum – Moving Station v Plzni.

Festival TANEC PRAHA pořádá: Tanec Praha z.ú.

Za kontinuální podpory: Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha
Za víceleté podpory: Kreativní Evropy, města Plzeň, Brno a dalších
Za podpory: Plzeňského kraje, města Ostravy, Karlových Varů
Hlavním mediálním partnerem festivalu je Česká televize.

Festival se koná pod záštitou ministra kultury ČR PhDr. Lubomíra Zaorálka a primátora Hlavního města Prahy MUDr. Zdeňka Hřiba.

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»Or to Be«– internacionálně v ALTĚ

Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu

Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.

Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“Markéty Stránské.

Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.

Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…

Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.

Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.

Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…

Kdo je za dveřmi?

Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…

Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.

Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.

Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.

»Or to Be«

Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin

Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková

Světelný design: Zuzana Režná

Hudba: Jan Kratochvíl

Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.

Grafika: Monika Urbášková

Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.

Zvláštní poděkování: Nathalie Pubellier a WD Lux

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

VLADIMÍR BIRGUS u Černé Matky Boží

Pozvánka na výstavu na Královskou cestu. Do Gočárova domu.

Tak mnoho, tak málo. Pod tímto názvem se od 9. října 2019 v Domě U Černé Matky Boží v Praze uskuteční výstava uznávaného českého fotografa Vladimíra Birguse. První část jeho snímků, pořízených v šedivých časech reálného socialismu, už uvedl loni festival Transphotographiques v Lille a letos na jaře opavská galerie KUPE. Pražská výstava nyní nabídne i řadu dalších, dosud nezveřejněných fotografií z autorova postupně otevíraného archivu. Všechny zachycují tragikomický život v tehdejším Československu, v Sovětském svazu, Polsku, NDR i dalších zemíc h východního bloku v 70. a 80. letech minulého století. Sugestivní, metaforické a tajemné snímky Vladimíra Birguse ukazují tehdejší dobu jako absurditu a frašku. A všechny se ptají: jak snášejí pokřivený život v totalitním státě ti, co v něm musí žít.

Výstava připomínající výročí 30. let od pádu komunistického režimu potrvá do 9. února 2020. Pořádá ji Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a doprovází ji vydání česko-anglické knihy z nakladatelství KANT. Výjevy z dob, kdy se tak mnoho muselo, a tak málo smělo, doprovodí ozvučená projekce sestavená z hitů tehdejší pop-music, projevů komunistických politiků a úryvků dobových rozhlasových pořadů.

Výjevy ze zemí podmračených lidí

Podle kurátora výstavy Jana Mlčocha ukazují Birgusovy fotografie propastný rozdíl mezi tím, jak komunistické země režim prezentovaly a jak tristní, často tragikomická byla jeho skutečná podoba. „Mnohé z tísnivé atmosféry prozařuje fotografiemi Vladimíra Birguse. Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené muže a ženy v jejich pachtění po stále se rozšiřujícím sortimentu zboží, kterého není dost nebo není vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů, černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní i nocí.  Ve dnech (povinných) státních svátků tváře účastníků Únorů, Májů, Říjnů zamrzaly do křečovitých (a zlých) grimas,“ uvádí Jan Mlčoch.

Profesor Vladimír Birgus, renomovaný český fotograf, zakladatel a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) při Slezské univerzitě v Opavě, významný fotografický teoretik a také neúnavný propagátor české a slovenské fotografie v zahraničí zachytil život v totalitě s ironií a sarkasmem. Výstavu završuje zátiší v autorově pražském bytě s televizorem. Na obrazovce je Václav Havel v den svého zvolení prezidentem republiky.

Vzpomínky na dobu s hesly v řeznictvích

„Moje fotografie ukazují především obyčejný život v mnoha částech sovětského bloku po delší dobu. Pro ty, kdo zažili Husákovu éru, jsou připomínkou doby, na kterou postupně zapomínají nebo se snaží zapomenout. Jak chodili do prvomájových průvodů a na další komunistické oslavy ze strachu, aby nepřišli o práci nebo aby se děti dostaly na střední školu,“ říká Birgus o snímcích, kde hrají důležitou roli nejen lidé, ale i torza poničených chodníků a prázdné výlohy.

„Mnozí si už nepamatují, jak zanedbaná byla tehdejší města, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech řeznictví. Anebo v rukách otrávených lidí, kteří se už těšili na večer v hospodě nebo na víkend na chatě. S časovým odstupem grotesknost mnohých výjevů vzrůstá, protože mladí lidé už je nevnímají z hlediska vlastní zkušenosti. A tak jim mnohé věci připadají ještě absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my,“ pokračuje autor fotografií. Přestože už od začátku 80. let vytvářel ba revné subjektivní dokumenty, většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.

Fotograf v hledáčku policie

Zejména při fotografování oficiálních akcí se autor musel pohybovat nenápadně. A často čelil podezření ze strany funkcionářů nebo policie. Občas se musel smířit i s tím, že mu zabavili negativ.  „Na komunistických oslavách jsme s několika podobně zaměřenými kolegy většinou fotografovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií. Samozřejmě jsme proto upoutávali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti nebo Lidových milicí. Někdy z toho bylo odebrání filmu, jindy i výslech, pro koho vlastně fotíme,“ vzpomíná Vladimír Birgus.

V dobách totality nechtěl tyto fotografie zveřejňovat. Obával se, aby je někdo nevyužil ze zcela jiných důvodů. „Většinou jsem je ukazoval přátelům a mnohé jsem nechal jenom v negativech. Po roce 1989 se objevilo několik výstav a knih s fotografiemi ze života v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jen nosil dříví do lesa. Teď se mi ale zdá, že pro ně konečně nastal ten správný čas,“ dodává fotograf. Ten se systematičtějším zpracováváním třicet i více let starých snímků začal až nedávno. Veřejnost tak většinu z nich uvidí poprvé.

Vedle pražské výstavy představí fotografie Vladimíra Birguse i České centrum v Paříži v rámci veletrhu Paris Photo a festival v PIX.PRINT polské Poznani. Do programu je zařadil i mezinárodní festival Encontoros da imagem v portugalském městě Braga.

Výstava fotografa Vl. Birguse 9. 10. 2019 -9. 2. 2020,  U Černé matky Boží (Ovocný trh 19, Praha 1) bude otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, v úterý až do 19 hodin. Plné vstupné je 80 Kč, snížené 40 Kč.

Vladimír Birgus (narozen  1954) je mezinárodně uznávaný český fotograf, pedagog, teoretik, kurátor a publicista. Dlouholetý profesor pražské FAMU a stojí od roku 1990 v čele Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ten se pod jeho vedením vyšvihl mezi nejlepší, největší a také nejvyhledávanější vysoké školy ve střední Evropě, věnující se výuce fotografie.

Je autorem či spoluautorem mnoha zásadních fotografických publikací, sestavil desítky expozic pro české a zahraniční galerie, je kritikem, teoretikem a velmi pracovitým organizátorem, který jako magnet spojuje lidi různých věků i národností pro společnou práci.

Zůstává však stále i nadšeným fotografem: jeho snímky byly představeny na více než 70 autorských výstavách u nás i v zahraničí. Jeho práce jsou nedílnou součástí mnoha sbírek po celém světě od Prahy přes Kolín nad Rýnem, Paříž, Odense, San Francisco, Houston, New York, Tokio až po Jokohamu.

Více na www.czkubismus.cz/vystavy

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»NINCS« – artově i místy artisticky

Sólo pro tři tanečníky a tubusy. Dana Pala opět překvapila. (Vcelku pochopitelně, že kladně.) A na obecenstvo čekala interaktivní soutěž!

Jak vás, čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, již nedávno publikovaný rozhovor s Danou Palou připravoval, byla tehdy  doslova „na spadnutí“ nová premiéra s tajemným, avšak krátkým názvem – „NINCS”. V pátek 21. června 2019 nadešel „Den D“. A vše se odehrálo v holešovickém Studiu ALTA.

Nová inscenace „NINCS” nezaujala pouze netradičním názvem, ale ojedinělou koncepcí a určitou mnohovrstevností. Na rozdíl od romantičtějšího představení „La Mar“, které TANEČNÍ MAGAZÍN recenzoval zhruba před půldruhým rokem, tady diváka čekala větší dynamika, kontrasty i pestřejší škála tanečně výrazové palety.

Hlavní osoba večera, autorka, režisérka a šéfka své tanečně kreativní skupiny Dana Pala

A pochopitelně oproti „La Mar“ zde byl větší – již na první pohled markantní – kontrast. Kontrast dvou bílých dívek a afrického tanečníka. Kontrast naprosto protikladných volných hudebních ploch vůči až pregnantně vystavěným kompozicím. Kontrast tanečněji pojatých sekvencí s artisticko-cirkusovým pojetím choreografie.

Pokud jsem uvedl pestrou tanečně výrazovou paletu, tak zde opravdu pojímala široké spektrum. Od improvizačně uvolněných momentů až po ony (jistě drilem připravené) artistické pasáže. Většina tanečních obrazů byla nesmírně náročná na vzájemnou souhru tria interpretů.

Ráz představení výrazně určoval světelný design skupiny Maess

Již zmíněná hudba autora Marka Víta byla jedním z dalších vrcholů představení. Dávala vystupujícím a jejich pohybu dynamiku, inspirovala je k mírným improvizacím i dodávala celému projektu „NINCS” švih a potřebný odpich. V místech, kdy vypadalo, že je (občas) choreografie tak trochu příliš „zahleděna sama do sebe“, jí dala Vítova hudba i potřebný nadhled. Měl bych pouze výtku k záměrně monotónním pasážím na bicí ve stylu africké etno-hudby. Zde bych (tedy já osobně) uvítal místo elektronicky vytvořených zvuků bubínků živě nahrané ony darbuky i jiné africké bubínky a bubny. A naopak, v jedné prokomponovaněji pojaté pasáži, mi melodie i částečně její aranžmá připomínaly tak poněkud píseň Bohuslava Ondráčka „Trojúhelník“ z alba Evy Pilarové „Zázrak je žít“.

Samostatnou kapitolou jsou výtvarné aspekty představení „NINCS”. Velkou míru úspěchu této stránky nese „světelná“ skupina se jménem totožným s belgickým cyklistou křestním jménem Marcelem. Také on se jmenoval, jako ona, Maess. Výraznou autorskou pečeť inscenaci vtiskl talentovaný výtvarník i pedagog Jan Kopřiva, který do práce s Danou Palou aktivně zapojil i své žáky. A nikoli poslední v řadě stojí za velkou zmínku, či spíše pochvalu, i autorka působivých a funkčních kostýmů Tereza Havránková.

Dana Pala a Simona Machovičová mezi tubusy

Taneční výkony trojice hlavních a jediných protagonistů je zbytečné více rozebírat. Byly špičkové. A musím se poklonit tomu, že hlavní protagonistka Dana Pala zvládla i sama sebe režírovat a choreografovat, i když byla zároveň „na place”.

Takovou třešničkou na dortu byla závěrečná interaktivní soutěž pro obecenstvo.

„NINCS” stojí určitě za vidění. Předkládá divákům nejen plnohodnotnou existencionalisticky zaměřenou podívanou, ale také klade množství otázek a zavdává impulsy k polemice. Třeba i do diskuse spojení akrobatického, spíše trochu cirkusověji pojatého rytmu představení, s až ortodoxním tanečním přístupem.

Don Mulefu a Simona Machovičová a tubusy

»NINCS«

Choreografie, režie, koncept: Dana Pala

Tanec, pohybová spolupráce: Simona Machovičová, Don Mulefu

Scénografie, výtvarná spolupráce, grafika: Jan Kopřiva

Hudba: Martin Vít

Světelný design: Kreativní skupina Maess, Jonáš Garaj, Ondřej Hanzlian

Kostýmy: Tereza Havránková

Produkce: Dana Pala Creativity, Art 4 People

Délka představení: 57 minut

Premiéra: 21. 6 v 19.43 Studio ALTA

Ani při děkovačce nemohly chybět všudypřítomné tubusy

Foto: Michal Hančovský

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN