„Pivní“ kuriozita TANCE PRAHA 2021

Zajímavý unikát v rámci tohoto vrcholného tanečního festivalu

Málokdy se může stát, že se – alespoň jmény – prolínají na jedné akci dva různé obory. V tomto konkrétním případě se jedná o tanec a – pivovarnictví!!! V rámci letošního festivalu TANEC PRAHA totiž vystupují hned dva interpreti, kteří nesou jména piva, respektive malého pivovaru. Obzvláště kuriózní je to v tom, že se, v našem případě, jedná o vskutku malý východočeský minipivovar!!! A jméno pivovaru i současně druhu piva pivovaru z horských úbočí Jeseníků!

Kdyby se někdo jmenoval Ježek, Konrád, Vratislav či Václav Holan, jako větší pivovary, určitá, i když také mizivá, pravděpodobnost tu je… S tím, že by se někdo jmenoval třeba Staropramen či Prazdroj nelze snad ani ve snu počítat… Ale na stejném festivalu jména Záhora a Holba??? K neuvěření!

Kdo jsou tito dva umělci se jmény tak podobnými sladovému, chmelovému moku? Začněme tedy, podle abecedy, Ondřejem Holbou.

Ondřej HOLBA absolvoval katedru pantomimy na pražské HAMU. Specializuje se na autorské pohybové divadlo, nový cirkus a cirkusovou pedagogiku. Od roku 2010 působí jako herec v divadle Circus Sacra. Se svými představeními již vystupoval na festivalech Letní Letná, Cirk UFF, Cirkopolis, Mime Fest, Kremnické Gagy a na mnoha a mnoha dalších.

Ve své tvorbě se programově zaměřuje na nový cirkus a autorské divadlo i rozšíření těchto světových trendů v České republice. Spolupracuje s umělci z celého světa. Ve spolupráci s finskou režisérkou a klaunkou Herne Väätäinen vytvořil autorské inscenace „Still life“ a „And Who Is Useless Now?“.

Ondřej Holba

V současnosti se zabývá možností využití robotiky a umělé inteligence v klaunských představeních v divadle. Inspiraci ke své tvorbě hledá ve filozofii umělé inteligence, ve výtvarném umění, hudbě a v práci se světlem, přičemž usiluje o vyrovnané propojení těchto směrů.

Ondřej v akci

Poslední dobou režíroval autorská představení „Kukačka – přesto zůstal člověkem“ (2017) a „Parazit“ (2019). V roce 2019 dokončil svůj zásadní, již zmíněný, projekt „And Who Is Useless Now?“, který byl vybrán do evropských projektů Circolaborative Tools, Circus Next + a na festival Česká taneční platforma.

Michal ZÁHORA absolvoval roku 2003 Konzervatoř Duncan centre. Zahraniční studijní pobyt absolvoval ve Stockholmu, po jehož ukončení ihned získal angažmá v norském národním souboru Carte Blanche. Poté následovalo angažmá v taneční skupině choreografa Roberta Zappaly v Itálii (2004-2005). Tříleté angažmá absolvoval Michal následně v britském národním souboru Scottish Dance Theatre (2006-2008). Ojedinělé a široké zkušenosti získal při práci v uvedených souborech, ale také v rámci nezávislé umělecké činnosti.

Michal Záhora

Spolupracoval s více, než osmnácti zahraničními a českými choreografy, ze kterých jmenujme alespoň Ohada Naharina, Amandu Miller, Inu Christel Johannessen, Adama Benjamina anebo Evu Blažíčkovou.

Záhora se své vlastní choreografické tvorbě věnoval zejména jako člen souboru NANOHACH (2005-2016). Mezi jeho autorská díla patří „Synchronicity“, „Resonance“, „Orbis pictus“, „Diptych“, „DEVOID“, „Okamžik proměn“, „Pulsar“, „Koncert pro NI“, „Slavnost”, „Výročí”, „Chrámový tanec”, „Generace X”, “Evropa!!?”. Všechny jeho inscenace na sebe strhly pozornost kritické i divácké divadelní obce u nás i v zahraničí (Irsko, Itálie, Německo, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, USA, Velká Británie).

Michal v pohybu

Za choreografickou a interpretační práci byl nominován na nejrůznější ceny ve svém oboru: Cena Thálie, Cena SAZKY za objev v tanci, výroční ceny Opery plus.

Souběžně s choreografickou a taneční činností se Michal také systematicky zabývá uměleckým vzděláváním a pedagogickou praxí. Vedl semináře na London Contemporary Dance School – The Place (Londýn), Rambert school of ballet and contemporary dance (Londýn), The Space – Scottish School of Contemporary Dance (Dundee). Průběžně od roku 2008 vede vzdělávací semináře pro profesionály, studenty tanečních škol nebo pro pedagogy a účastníky celorepublikových přehlídek amatérského tance a základních uměleckých škol.

V letech 2009 – 2013 byl ředitelem Konzervatoře Duncan centre a mnoho let také jejím pedagogem. Vyučoval rovněž, ve školním roce 2016/2017 na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. 

A teď krádce o jejich pivních jmenovcích.

PIVOVAR HOLBA píše svou historii již od roku 1874, kdy v Hanušovicích založil sládek Josef Mullschitzký na tehdejší dobu moderní parní pivovar. První várka piva se zde uvařila přesně 28. prosince téhož roku. Postupně se pivovar rozrůstal a modernizoval. Již ve třicátých letech minulého století byl, svým výstavem, třetím nejvýkonnějším na Moravě. Po znárodnění v roce 1948 se přejmenoval na „Pivovar Hanušovice, národní podnik“. Ale i za minulého režimu neslo jeho nejkvalitnější a vývozní pivo stále značku „Holba“. Nyní spadá pod koncern „Severomoravské pivovary Přerov. A věnuje se, kromě výroby piva i jeho expedici a plnění – to nejen do sudů, ale částečně i do moderních ve světě stále žádanějších plastových přepravek, trochu připomínajících tvar ledvin.

PIVOVAR ZÁHORA je mnohem mladší. Vznikl, severozápadně od Chlumce nad Cidlinou, ve vesnici Kněžičky v roce 2016. A založili jej dva bratři Záhorové. Tomáš a Vojtěch. Vaří pivo poctivě na tři rmuty. Tedy pivo spodně kvašené. Vedle toho mají v nabídce také piva kvašená svrchně. A k jejich mistrovským kouskům patří i pivo nakuřované – Rauchbier. Díky kvalitě a nepřehlédnutému grafickému stylu etiket je jejich pivní mok vyhledávaným artiklem nejen v širokém okolí, ale i ve speciálních restauračních podnicích v Praze, Brně, ale také třeba v Liberci.

Ale zpět k festivalu TANEC PRAHA. Ondřej Holba na něm vystoupí s inscenací „And Who Is Useless Now?6. června v jihlavském DIODu a 9. června v v olomouckém DIVADLE NA CUCKY. A Michal Záhora, s pořadem Generace X10. června v pardubickém DIVADLE29 a 12. 6. v amfiteátru za DKMO v Ostravě..

Nezaměnitelný grafický styl etiket pivovaru Záhora

Foto: Dragin Dragan, Vojtěch Brtnický a archiv TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí NATAŠOU NOVOTNOU, ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze

„Tanec je tichý živel, který se dostavuje často, naštěstí“

Absolventka tanečního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě Nataša Novotná v devatenácti letech získala angažmá v Nizozemsku. Tančila také ve švédském Göteborgu a po návratu do Čech, spolu s kolegou Václavem Kunešem založili soubor současného tance 420PEOPLE. V současnosti je ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze. Působí také jako choreografka a vyučuje na tanečních školách a z pozice repetiora koučuje taneční profesionály.

Narodila jste se v Opavě a již ve dvou letech jste se začala věnovat krasobruslení a pak přišel balet. Jak vzpomínáte na své dětství, které jste prožila se sestrou na Moravě v obci Dobroslavice?

„Tomu říkám trefa do černého, zmiňujete moji sestru a to je pro mě nejvíce křehké téma, jelikož jsme spolu měly autonehodu a ne všichni přežili. Vzpomínky na naše krásné společné dětství jsou pro mě velmi vzácné. Od mala jsem dojížděla zhruba hodinu do města, Ostravy, za tréninkem a na rozdíl od ostatních vesnických dětí, chodila tam i na základku. To byla ohromná výhoda, uměla jsem totiž mnohem dříve všechna sprostá slova 🙂 Své dětství reflektuji skutečně jako dokonalé. Ve velkém rodinném domě hned vedle lesa, který stále něco plodí, což nás učila naše babička „lesní žena”; na jedné straně vsi třešňová alej, ořechová na druhé, možná proto se vůbec nebojím výšek?! Zámecký park s nejkrásnějším tenisovým kurtem na světě a na svahu lyžařská kotva. S rodiči jsme často výletovali a o prázdninách vždy vyjeli za babičkou do Prahy a pak pryč z Čech. Tedy kam to šlo, tátova sestra totiž emigrovala do Švýcarska.“

(foto: V. Jirásek)

   Co Vás přivedlo k tomu, že jste šla na ostravskou Janáčkovu konzervatoř, kde jste vystudovala balet, i když jak jste jednou přiznala, Váš tatínek viděl Vaši budoucnost v matematice?

„Ono nakonec, konzervatoř je vlastně taková jen trochu jiná matematická škola. Denně řešíte neznámé, geometrii, plánování, úhly, kinetiku, dynamiku, derivace a fraktály, pokud tedy chcete. Já rozhodně chtěla. Od dětství v krasobruslařském oddílu TJ Vítkovice, bylo k baletu dost blízko. Někdy od páté třídy jsem si jiné povolání moc nedokázala představit. Konzervatoř byl jasný cíl.“

V devatenácti letech jste byla, v roce 1997, angažovaná v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater 2 pod vedením světově proslulého choreografa Jiřího Kyliána. Pak jste dva roky tančila ve švédském Göteborgs Operan Ballet a od roku 2002, jste byla pět let, členkou hlavního souboru Nederlands Dans Theater. Jak vzpomínáte na svá zahraniční angažmá? Co Vám to dalo?

„Jako každý Honza, který jde do světa. Získala jsem především zkušenosti a s nimi spojené vzpomínky. Země, ve kterých jsem žila, jsou velmi vyspělé, jakýsi vzor jsem čerpala nejprve docela podvědomě i ve společensko-sociální rovině. Práce samotná je, mimo hodiny na sále, především o setkávání se. Některá setkání rezonují dodnes a přerostla v přátelství, jiná a je jich dost odnesl čas. Potkali mě více či méně fajn lidi, zajímali mě vztahy s nimi a mezi nimi, řešila jsem nečekané a nové životní situace, vydávala se na krásné blízké a dálné cesty… Rozmanitost by mohla být shrnujícím slovem pro toto období, a pokud si z něj něco nesu vědomě, pak je to jakýsi pocit bezpečí, že prakticky všude na světě mají lidé své radosti a problémy… a že řešit divné myšlenky nebo stavy tancem, funguje už tisíce let.“

(foto: Tamara Černá)

Poté  jste se vrátila do Čech a spolu s Václavem Kunešem jste v roce 2007 založili soubor současného tance 420PEOPLE, jehož jste byla do roku 2016 výkonnou ředitelkou: Co k tomu vedlo, založit tento soubor a kde všude vystupuje?

„Vytvořit soubor byl čistě jeden ze splněných snů. Říkala jsem to už mockrát, měla jsem takovou touhu a potřebu zkusit tady doma dělat podobnou věc, která mě samotnou nadchla a pro vývoj (mého) oboru dávala smysl. Tělo v pohybu je takový přirozený komunikační kanál a věřím, že se nám se souborem podařilo a nadále daří zprostředkovat nebo evokovat divákovi neopakovatelný zážitek, který mu třeba nějak odlehčí v tíze života.

Poslední 4 roky sleduji soubor opravdu jen z povzdálí anebo on-line, abych byla lehce v obraze. Přehled o tom, kde a co hrají, vůbec nemám. Zpětně je to pro mě hezká a poučná životní kapitola, ze které si nesu spoustu zkušeností a postřehů. Pocit z toho období, kdy se člověk ze začátečnického elánu a naivity pouští do složitých věcí, zůstává pozitivní a naplňující. To nejen ve smyslu pocitu dobře odvedené práce (zaměstnali jsme lidi, řadě tanečníků nabídli angažmá a další řadu přivítali v divadle).  Myšlenka, třeba na to že už jste něco zvládli, často dokáže působit jako hnací motor.“

(foto: P. Šulcová)

V roce 2017 jste založila Kyliánův nadační fond v Praze. Co je jeho náplní?

„Kyliánův fond v Praze existuje prakticky od začátku devadesátých let minulého století. Od té doby především schraňuje a dále nabízí k dispozici veškeré video materiály současných významných choreografů. Navíc i další archivní záležitosti nebo pozůstalosti relevantní našemu oboru. V současnosti směřují aktivity fondu do tří hlavních směrů. Pokračuje budování videotéky a vzpomínkový program Stopy v písku, který je jako vše teď kvůli covidu pozdržen. V rámci archivu teď pracujeme na knize textů pana Kyliána, tak aby byla pro regulérní veřejnost nejen pro tanečníky. Dalším směrováním fondu je kontinuální vzdělávání. V loňském roce byl zaveden čtyřletý program pro studenty konzervatoří. Budoucí tanečníci se seznámí nejen s prací našeho mistra, studují přímo i současný materiál, dostávají reference a diskutujeme nad přístupy k látce. Tak aby si věci dokázali spojit, byli více připraveni na realitu zaměstnání. Třetí směr fondu jde naproti veřejnosti. Více než kdy jindy si dnes klademe otázku, co taneční umění pro budoucnost znamená? Přežije-li taneční představení ve formě, kterou známe?  Měli bychom pohyb využít ještě jinak … Jsou to zásadní otázky, na které zatím nemám odpověď, nicméně beru propagaci tance jako své poslání a pohyb bez zbytečných slov jako životní styl. Obloukem tedy se dostávám k tomu, že připravujeme realizaci kinetické sochy – pracovní název Hybatel.“

 

Vyučujete na tanečních konzervatořích, AMU v Praze a v souborech v ČR a v zahraničí. Jste lektorkou tanečního Studia Nové scény ND, vyučujete pohybový jazyk Gaga, děláte choreografii. Baví Vás předávat své schopnosti mladé generaci? 

„Uvažuji nad svými lekcemi spíše tak, že zkušenosti naopak získávám já. Vést kolektiv, myslím tím učit žáky nebo ty dospělé klienty, je pro mě více než cokoliv jiného spíše psychologie. Přicházet na to jak kdo a proč funguje právě, jak funguje, navíc mám k detekci psychiky pro pozorování celé tělo, které neumí lhát. Moc zajímavé.

Samozřejmě mě nejvíce naplňuje vyučování tam, kde mé informace zužitkují. A to se odvíjí především od předchozího učitele, pak od talentu, vůle a inteligence žáka. Vždy je to nakonec můj čas, který s lidmi trávím, nerada si jej otrávím.“

(foto: P. Hejný)

Na svém kontě máte dvě nominace nizozemských kritiků jako nejlepší tanečnice, Cenu Thálie za výkon ve Small Hour a na Festivalu Tanec Praha jste v roce 2009 získala titul Tanečník roku. Jednou jste přiznala, že budete tančit do sedmdesáti. Co pro Vás znamená tanec?

„Tanec je pro mě velice moudrý, ne-li nejmoudřejší způsob péče o vlastní tělo. Barometr vlastního stavu mysli a těla. Nekonečný pomocník pro získání lepší nálady a taky tichý živel, který se naštěstí dostavuje často.“

 Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Bylo by praktické vyjmenovat spíš těch pár lidí, se kterými už bych ráda nikdy nespolupracovala.  (-:  Vážím si velmi všech hvězdných setkání a propojení na inspirativní osobnosti. Choreografové Jiří Kylián a Ohad Naharin, kteří se mi prolínají životem, jsou bezesporu dva muži, kteří zkrátka už svou existencí zařídili motivaci pro ostatní, já nejsem výjimkou. Navíc s nimi svým způsobem stále spolupracuji. Mám-li dotaz chápat tak, s kým bych ráda spolupracovala jako tanečnice? Pak s kýmkoliv, kdo v mých očích prokazuje smysluplné profesní i lidské chování, k tomu má nosný nápad a zajištění pro vznik inscenace.“

Jste velice zaneprázdněná pracovními aktivitami. Umíte odpočívat a co koníčky?

„Popravdě jsem raději v pohybu než bez něj. Odpočívám na cestách, medituji při vaření, koníčkem je velká zahrada a drazí přátelé.“

(foto: M. Perricone)

 

Foto: Tamara Černá, V. Jirásek, P. Šulcová, P. Hejný a M. Perricone

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN