FESTIVAL TANEČNÍCH FILMŮ již ve čtvrtek

Nové české taneční filmy v on-line premiéře

Ve čtvrtek 11. února 2021 budou mít on-line premiéru dva zbrusu nové taneční filmy, které přetlumočí dvě sólová jevištního díla do filmového jazyka. Festival tanečních filmů, který od roku 2009 systematicky sleduje, prezentuje, ale i produkuje tzv. dance for camera filmy, využil programu Ministerstva kultury ČR podporující tzv. digitalizaci uměleckého obsahu, a stal se jejich producentem. Vytipoval dva klenoty současné taneční scény a jejich autorkám pak nabídl možnost vytvořit z existujících inscenací filmové „metaverze“.

V prvním případě šlo o autorské sólo Cécile Da Costa „Roselyne“, ve druhém pak o choreografii Lenky Vagnerové „Dark Horse“ – sólo pro Fanny Barrouquére. Určitou zajímavostí může být fakt, že v obou případech jsou protagonistkami francouzské tanečnice žijící v Praze.

„Roselyne“,

Příběh ženy, která zapomněla žít svůj život, ztvárnila Cécile Da Costa ve fascinující performanci „Roselyne“. Filmová režisérka Tereza Vejvodová, která už v žánru dance for camera dříve vytvořila několik snímků (například „Servant“, 2018 či „Delimination“, 2019) přistoupila k filmové adaptaci této choreografie s velkým respektem: „Šlo mi především o napojení se na esenci inscenačního záměru a ve volbě prostředků jsem se řídila vývojem vnitřního stavu Roselyne,“ komentuje svůj přístup k filmovému zpracování choreografie Tereza Vejvodová. Pro autorku inscenace představovalo natáčení určitý experiment: „Chtěla jsem zjistit, co se stane s postavou Roselyne v jiném prostředí, než je jeviště,“ uvedla Cécile Da Costa.

Na působivé lokace a metaforický příběh vsadil filmový tým vedený režisérem Tomášem Polákem. Ten, s autorkou choreografie Lenkou Vagnerovou, točil filmovou podobu „Dark Horse“ na břehu přírodní nádrže Kristýna, v uličkách Hrádku nad Nisou a v Synagoze na pražské Palmovce. Atmosféru snímku dokresluje originální hudba Ivana Achera se sugestivním zpěvem Jany Vébrové. Fanny Barrouquére postavu „černého koně“ tančí už od roku 2012, kdy měla choreografie „Dark Horse” premiéru ve Švédsku.

„Dark Horse”

Vývoj obou filmových projektů sledoval z Londýna David Hinton, britský režisér, autor několika kultovních tanečních filmů a dlouholetý spolupracovník Festivalu tanečních filmů. Jako mentor provázel tvůrce v on-line konzultacích přípravou scénáře a storyboardu, a poté konzultoval postprodukci a střihovou skladbu. Film, zejména ten taneční, podle Hintona totiž vzniká ve střižně.

Ředitelka festivalu Jana Návratová

Chtěli jsme zasadit semínko choreografie a vypěstovat film,“ komentuje celý projekt umělecká ředitelka FTF Jana Návratová, „nechtěli jsme digitalizovat díla, která vznikla pro jeviště, ale chtěli jsme jejich obsahovou esenci nechat vyznít ve filmové podobě, nabídnout další inkarnaci jejich silnému obsahu,“ dodává.

Premiéra filmů proběhne na facebookové stránce Festivalu tanečních filmů 11. 2. 2021 od 19.30.

Foto: Tomáš Polák a Aleš Král

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Dopady pandemie na umělecké rezidence

Zúčastněte se i vy zajímavého a pro mnohé prospěšného průzkumu. Uzávěrka je již zanedlouho – 11. 1. 2021.

Mezinárodní platforma Res Artist a University College London vybízejí umělecké profesionály a profesionálky k vyplnění dotazníku. Ten je součástí průzkumu, mapujícího dopady pandemie koronaviru na pořádání a vlastní realizaci uměleckých rezidencí.

pr

Cílem průzkumu je zjistit hlavní problémy i nové příležitosti, které se vyskytly v důsledku současné krizové situace. Dotazník je součástí druhé fáze průzkumu, která mapuje střednědobé důsledky pandemie. Minulé, první fáze se zúčastnilo přes tisíc subjektů aktivních v oblasti uměleckých rezidencí.

Dotazník je možné vyplnit zde do 11. ledna 2021.

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»MAKANNA« premiérově pro vás

Filmový hudební dokument o prorokovi v zelené roušce. Nyní je vám zdarma k dispozici s českými, anglickými, španělskými, portugalskými i čínskými titulky!

Vážení přátelé, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU, vážení kolegové,

vzhledem k současné situaci jsme se rozhodli zveřejnit náš filmový hudební dokument MAKANNA ke shlédnutí zdarma – v online premiéře!

Filmový hudební dokument se záznamem z koncertu „MAKANNA“, na motivy stejnojmenného románu židovského spisovatele Jiřího Weila, o vzestupu a pádu lžiproroka s tváří zahalenou v roušce zelené, jehož oči žhnou jak rozžhavené uhlíky.

Soundtrack via iTunes, Spotify a SupraphOnLine:

https://www.supraphonline.cz/album/5152-makanna
https://open.spotify.com/album/5HeR8R6NxmU2A2NU1UORGz

Stručně k dílu: tento filmový hudební dokument se záznamem z koncertu „MAKANNA“, na motivy stejnojmenného románu židovského spisovatele Jiřího Weila, s hudbou české skladatelky Ireny Kosíkové. Recituje: Jan Židlický, violoncello: František Brikcius) a Talichův komorní orchestr (Jan Talich – dirigent,). Jeho provedení bylo uskutečněno v Klášteře svaté Anežky České, ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze a pod záštitou Sira Toma Stopparda a Václava Havla.

Fotografie z roku  2010 – Jan Talich

Filmová premiéra se uskutečnila v Knihovně Václava Havla v Praze, u příležitosti 115. výročí narození židovského spisovatele Jiřího Weila (1900 – 1959) a v rámci „Daniel Pearl World Music Days“.

Film byl uveden rovněž v Pekingu (the 9the European Union Film Festival in China), v Lisabonu (MUVI – International Music Film Festival in Portugal), Mexiku (FIC AUTOR – Author’s International Film Festival) a Londýně (WALTHAM FOREST CELLO FEST 2019 – „London Borough of Culture meets Classical Music”).

Román „Makanna” – Otec divů vypravuje o vzestupu a pádu historické osoby lžiproroka ze VII. Století.

Výňatek z recenze románu: „Vytěžen z dávné minulosti cizího orientálního světa je román živým, barvitým obrazem historickým, jímž pronikají zážitky nedávné tyranie. Román byl napsán roku 1940, zadán nakladatelství roku 1941 pod krycím jménem, jehož nositel byl umučen v Mauthausenu”

Více na: http://www.csfd.cz/film/423712-makanna/galerie/,

https://filmfreeway.com/MAKANNA 

a http://www.imdb.com/title/tt5346634.

Filmový hudební dokument MAKANNA (online premiéra):

https://www.youtube.com/watch?v=KL5HNB2Y-Ug
K dispozici jsou české (anglické, španělské, portugalské a čínské) titulky.

Ke shlédnutí zdarma.

Prosím podpořte naši tvorbu via PayPal:

https://www.paypal.me/Brikcius,

nebo třeba zakoupením kávy zde: https://ko-fi.com/cellist.


Děkujeme za Vaši podporu v těchto náročných časech.

Chraňte se a buďte v bezpečí.

Se srdečnými pozdravy,

František Brikcius

pro TANEČNÍ MAGAZÍN