Rozhovor se členy mladého souboru „Intelektrurálně”, ANDREOU DUDKOVOU, ANNOU CHRTKOVOU a JANEM MATÝSKEM

„Scénografie je pro nás situace.“

Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. Nechceme na sebe mít nárok, že děláme ,To Umění´, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu,“ tak zahájili tři mladí progresívní studenti náš ,trialog. Anna Chrtková a Andrea Dudková studují scénografii v ateliéru Jany Prekové na brněnské JAMU. Skupinu „Intelektrurálně“ s nimi tvoří ještě Jan Matýsek – dnes už absolvent stejného oboru. S návrhem „Praha není Česko´” uspěli v otevřené výzvě vypsané Institutem umění a stali se tak nezávislými kurátory české expozice ve studentské sekci na letošním ročníku Pražského Quadriennale.

Kolektiv Intelektrurálně – zleva: Andrea Dudková, Anna Chrtková, Jan Matýsek před stánkem z Chlumce nad Cidlinou

Co myslí tím, když říkají, že „Praha není Česko“? Jak se to projevuje v jejich tvorbě a jakým způsobem na tento fenomén jejich expozice na PQ reaguje? TANEČNÍ MAGAZÍN musí za zprostředkování rozhovoru poděkovat nejen autorce Amálii Bulandrové, Czech Theatre Magazinu, pro nějž původně rozhovor vznikal, ale zejména Adamu Dudkovi.

Mohli byste se čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU stručně představit? Kdo tvoří umělecký tým projektu „Praha není Česko“?

Andrea, Honza a Anna – tvoříme spolu skupinu Intelektrurálně. A pak také úžasný produkční tým Adam a Eva. Dále máme okolo sebe ještě celý širší tým – lidi zodpovědné za grafiku a video, hudbu, a tak dál. A každý výlet má také svoje autory a vlastní produkci.

V rámci vaší expozice se nesetkáváme pouze s (jedním) výstavním objektem, nýbrž s konceptuálním projektem – jak byste jej popsali?

Náš projekt ,Praha není Česko´ má dvě roviny. Jednak na výstaviště přenášíme náš oblíbený stánek se zmrzlinou (pochází z Chlumce nad Cidlinou), uvnitř kterého bude sídlit pobočka cestovní agentury. A ta pořádá výlety-exkurze mimo Prahu. Stánek nějakým způsobem přenáší ne-Prahu do Prahy a prostřednictvím výletu zase Prahu (návštěvníky) do ne-Prahy. Jedná se tedy o jeden objekt ve výstavních prostorách a pak o takové, dejme-tomu, živé akce.

První pražská pivní tramway, konečné na Spořilově, v Praze 4, patří mezi ikony výletů. Je zajímavé, že v Chlumci nad Cidlinou, odkud pochází zmrzlinový stánek, vyrábí skvělé pivo Rodinný minipivovar U Vacků…

Kolik jednotlivých výletů, čili exkurzí bude? Půjde třeba i o výlety za komfortní zónu účastníků?

Výletů bude celkem šest. Hm, to záleží na nich, na účastnících 😊. A taky na typu výletu. Troufáme si tvrdit, že minimálně jeden z nich za komfortní zónu všech rozhodně půjde.

Kdo jsou autoři či organizátoři výletů?

To je celý širší tým okolo nás, který čítá studenty Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a Ateliéru intermedii brněnské FaVU, mezioborový tým studentů z JAMU, dále kolektiv Czechia a Michala Pěchoučka. Jeden výlet připravujeme i my tři.

Vybírali jste lokality, zejména cíle výletů, podle nějakého klíče?

Dalo by se říct, že máme klíč v dramaturgických okruzích. Vytvořili jsme šest kategorií, které nesou spektrum a vážou se k národnostnímu specifiku. Jako například kultura, příroda, mytologie, téma vztahu práce a společnosti. Lokality jako takové ale už vybírali samotní autoři, kteří vytvářejí i program jednotlivých výletů.

Anna Chrtková

Považujete (pražský) umělecký svět za „uzavřený“? Jde podle vás o „sociální bublinu“?

Rozhodně je to sociální bublina, jako ostatně všechny jiné. Ale nejenom sociální, ale i kulturní – ta nás především pálí. Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. A to je i cíl naší expozice a našich výletů – nemít na sebe nárok, že děláme ,To Umění, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu. Jde nám právě o setkávání jiných kruhů. Ve velkých městech se ukazuje reprezentativní kultura, která mimo ně pokulhává. V tomto kontextu považujeme expanzi PQ mimo Prahu za zásadní, důležité je pro nás právě to setkání.

Chápu to tak, že svými výlety přislibujete autenticitu – autentické Česko, potažmo autentickou kulturu mimo instituce a kulturní centrum Prahy. Je pro vás autenticita v umění zásadní?

No, to je těžká otázka. My vlastně tvoříme hyperrealismus, spíše než autenticitu. Protože ty situace, které na výletech-exkurzích vzniknou, jsou ve své podstatě řízené, režírované, animované. Návštěvníci jsou vloženi do konkrétní situace a je na nich, jak se zachovají, stejně jako na obyvatelích našich destinací.

Jan Matýsek kostýmovaný

Jakou roli tedy má ve vašich výletech jejich účastník, tedy divák?„Divák-účastník jede na výlet nebo na víc výletů. To je jeho základní aktivita. Dále je nositelem situace, je pilířem oné hyperreality, kterou stavíme, protože bez něj by nevznikla. Zároveň je ale každý účastník svobodný. Je to sice exkurze, ale je tam sám za sebe. Ve svém jednání má volnou ruku.“

Anna Chrtková v zrcadle (dějin?)

Co si od vlastního projektu slibujete?

Doufáme, že se podaří vytvořit situace, které budou vyvolávat otázky. Otázky o vztahu jednotlivce k ostatním, vztahu centra a regionu, o vztahu k lidem, kteří nemají blízko k umění. Chceme rozvést dialog. Zažít ,to´ společně, necítit se rozděleně. Je to o něčem společném a my sami nevíme, do čeho jdeme. Je jedno, kdo co dělá. Prostě se jede na výlet za někým, za něčím…“

Na závěr mám ještě dvě otázky přímo související s vaším oborem. Jaký je vztah vašeho projektu k současné scénografii?

Necítíme to jednoznačně jako cílený komentář nebo úder současné scénografii. Naše kontexty přesahují scénografii. Scénografie sama o sobě se vystavovat nedá. Je to o situaci, o vztahu, atmosféře. Místo toho, abychom vystavovali prázdný design, raději vytvoříme situaci.“

Andrea Dudková. Směje se? Anebo rozjímá?

A jak vy – umělecký tým – scénografii chápete? Najdete definici, na které se shodujete?

Rozhodně se všichni shodujeme v tom, že scénografie je pro nás situace, nějaký rámec dialogu, vztahu. Určitě to není jenom materiál.“

Amálie Bulandrová,

Czech Theatre Magazine,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Praha není Česko“ – expozice českých studentů na Pražském Quadriennale 2019

Můžeme se těšit na výlety za hranice všedních dnů! A nejen tam…

Tuzemské začínající umělce bude na letošním ročníku Pražského Quadriennale reprezentovat kolektiv Intelektrurálně se svojí kurátorskou koncepcí nazvanou „Praha není Česko“. Expozice studentů Janáčkovy akademie múzických umění se věnuje tématu centralizace kulturní identity i umělecké tvorby a ztráty celonárodního kontextu. Více pohledů na české tradice, povahu nebo naturel i krajinu návštěvníkům studenti zprostředkují skrze sérii šesti výletů za hranice metropole.

K roku 2018 žilo ve velkých městech podle údajů Organizace spojených národů 55 % světové populace. Do roku 2050 by měl podíl lidí žijících mimo venkov přesáhnout dvě třetiny obyvatel planety. V České republice žije v urbánních oblastech dokonce více než 70 % lidí, přičemž největší a dlouhodobě stabilní přírůstek si podle dat ČSU připisuje téměř výhradně Hlavní město Praha. Ještě patrnější je trend sílící pozice „superměst” v zahraničí.

Lze po návštěvě Londýna s čistým svědomím prohlásit, že jste byli v Anglii?

Zvětšují se tak i rozdíly ve složení obyvatelstev metropolí a venkova; jejich životní styl, názory a obecně kultura, kterou konzumují, nebo naopak zase tvoří. Z pohledu turistického pak začíná být stále obtížnější zažít Francii v průběhu eurovíkendu v Paříži, natož pak zažít Ameriku za týdenní pobyt strávený kdekoliv v metropolitní oblasti New Yorku.

Spolu s ekonomickou aktivitou se do center přesouvá také stále větší podíl aktivních umělců. Ti na jednu stranu rozmachu měst aktivně přispívají, například skrze vytváření podhoubí pro rozvoj městské kultury a takzvaně kulturních a kreativních průmyslů. Jak moc je ale tento výsledný kulturní a umělecký mišmaš autentický? A co mají na mysli autoři české studentské expozice na PQ 2019, když říkají, že Praha není Česko?

Jak zažít Česko a zároveň prezentovat aktuální vysokoškolskou scénografickou tvorbu na 25 m2.

Na festivalech, veletrzích a přehlídkách obecně se zpravidla prezentuje výběr toho nejlepšího, co je na daném území aktuálně k mání. V Praze bezesporu to „nejlepší” současné české umění, nebo alespoň jeho určitá část, vzniká. Členové kolektivu Intelektrurálně se rozhodli pro přístup opačný. Návštěvníky Pražského Quadriennale vezmou na místa, kde se česká kultura historicky formovala a ještě stále formuje.

Organizátoři zvou na svou akci slovy: „Návštěvníku Pražského Quadriennale, zažij s námi opravdové, autentické Česko – vezmeme tě za hranice Prahy. Mimo sociální a kulturní bublinu uměleckého a divadelního světa. Naší scénou je česká krajina a ve spolupráci s trampy a houbaři, dobrovolnými hasiči, zahrádkáři, obecními zastupiteli, kutily a mezinárodním publikem vytváříme společné, šťastné universum.“

Nabídka výletů CK Praha není Česko

Samotná expozice na výstavišti v Holešovicích bude mít podobu prodejního stánku, pobočky dočasné cestovní kanceláře Praha není Česko. Půjde tedy o objekt výstavně-veletržním prostorům přímo vlastní. Hlavním lákadlem expozice jsou ale výlety, které vezmou návštěvníky Quadriennale za pravou českostí”.

Stánek nějakým způsobem přenáší ne-Prahu do Prahy a prostřednictvím výletů zase přenášíme Prahu (návštěvníky) do ne-Prahy. Jedná se tedy o jeden objekt ve výstavních prostorách a pak o takové, dejme-tomu, živé akce,“ vysvětlují členové kolektivu Intelektrurálně.

Nasbírat jahody, očistit a nakrájet. Zadělat a uhníst těsto. Zabalit, uvařit, posypat a ozdobit, naservírovat, pochutnat si. Umýt nádobí a pouklízet. Bez práce nejsou koláče.

Na dramaturgii a organizaci jednotlivých výletů se mimo kolektivu Intelektrurálně podílí také studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU s výletem Na houby do Brdských lesů. Studenti ateliéru Intermédií z brněnské FaVU vezmou účastníky na hranici skutečnosti a hrané reality, kolektiv studentů Divadelní fakulty JAMU představí mytologickou postavu českého vodníka a sami kurátoři připravují výlet s podtitulem Bez práce nejsou koláče.

Do projektu se zapojí také umělecko-antropologická skupina Czechia, která zavede účastníky svého zájezdu do Ústí nad Labem. Autorem poslední exkurze je výtvarník a divadelní režisér Michal Pěchouček.

Vytvořili jsme šest kategorií, které nesou spektrum a vážou se k národnostnímu specifiku. Jako například kultura, příroda, mytologie, téma vztahu práce a společnosti. Lokality jako takové ale už vybírali samotní autoři, kteří vytvářejí i program jednotlivých výletů,“ doplňují autoři.

Expozice Praha není Česko byla k realizaci na PQ 2019 vybrána odbornou komisí z návrhů obdržených na základě otevřené výzvy Institutu umění – Divadelního ústavu. Projekt vzniká za finanční podpory Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Institutu umění – Divadelního ústavu.

Pobočku CK Praha není Česko můžete na výstavišti v pražských Holešovicích navštívit od 6. do 16. června 2019.

Více informací o celém projektu i o jednotlivých výletech se už brzy dozvíte na webových stránkách naší cestovní kanceláře Praha není Česko a na našem facebookovém nebo instragramovém profilu.

Městská bojovka ve stopách Jaroslava Foglara, vychlazený Březňák a svačinka na dobrodružnou výpravu z centra na periferii. Ústíčko má šmrnc.

O Pražském Quadriennale

První ročník Pražského Quadriennale proběhl v roce 1967. Jde o jednu z největších a nejprestižnějších přehlídek divadelního designu, scénografie a divadelní architektury na světě. V roce 2015 navštívilo PQ více než 180 000 návštěvníků včetně 6 000 akreditovaných profesionálů. Ve stejném roce obdrželo PQ prestižní evropskou cenu EFFE 2015-2016 jako jeden z 12 nejprogresivnějších evropských festivalů.

Kolektiv Intelektrurálně – zleva: Andrea Dudková, Anna Chrtková, Jan Matýsek

O kolektivu Intelekturálně

Anna Chrtková (1994) je v současné době stále ještě studentkou dvou univerzit (DIFA JAMU – Scénografie, Filosofická fakulta MU – Teorie interaktivních médií). Absolvovala Erasmus studijní stáž na Falmouth University (UK) v oboru Fine Art a účastnila se mezinárodního projektu Metropolis v italském Miláně. Mimo studia se věnuje tvorbě vlastních projektů na pomezí divadla, performance, instalace a scénografie. Jako scénografka spolupracuje s několika českými divadly (Centrum experimentálního divadla, Buranteatr, HaDivadlo, Činoherní studio Ústí nad Labem a podobně).

Jan Matýsek (1994) je vizuální umělec a scénograf. V současnosti studuje v ateliéru nových médií pražské Akademie výtvarných umění (vedoucí Anna Daučíková, Kateřina Olivová), je též absolventem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně (ateliér kresby a grafiky, Svätopluk Mikyta) a Janáčkovy akademie múzických umění (ateliér scénografie, Jana Preková). Vystavoval například v galerii Pragovka nebo v Domě umění města Brna. Jako scénograf působil v divadle Venuše ve Švehlovce a HaDivadle.


Andrea Dudková (1993)
studovala estetiku na Masarykově univerzitě v Brně a scénografii na JAMU pod vedením docentky Jany Prekové. Prostřednictvím své intermediální tvorby se věnuje tématům každodennosti a prázdna, které rozvíjí v cyklu Ztrapni se do bezvědomí.

Foto: archiv autora

Adam Dudek

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

BOLEK POLÍVKA patronem mezinárodního festivalu divadelních škol

Chcete zažít plnokrevný festival se zahraniční účastí? Tak už se pomalu balte do Brna!

Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ /ENCOUNTER se již jako 29. ročník uskuteční na brněnských divadelních scénách! Konkrétně pak na divadelních prknech Centra experimentálního divadla (Divadlo Husa na provázku a HaDivadlo) a JAMU (Divadlo na Orlí a Studio Marta). Jako každý ročník se festivalem nese téma, které pro letošní ročník zní „SETKÁNÍ léčí / Regenerate with ENCOUNTER”. Jeho ztělesněním a samotnou tváří celého festivalu je známý herec, mim a zároveň absolvent Janáčkovy akademie múzických umění, Boleslav Polívka.


Celá přehlídka má vskutku mezinárodní punc. Lotyšsko, Rusko, Filipíny – to je jen zlomek toho, co můžete zažít 2. – 6. dubna 2019. Na festivalu se představí umělci z jedenácti zemí světa.

Stejně jako každý rok, ani letošní festival se neobejde bez partnerských škol – DAMU z Prahy a VŠMU ze slovenské Bratislavy. Kromě hlavního programu je pro diváky připravený také pestrý off-program: představení studentů z JAMU, diskuze a workshopy.

Právě proto, že je festival už po devětadvacet let pořádán studenty Divadelní fakulty JAMU, mohou se diváci těšit na nové nápady i akce!

Premiérovou a aktuální velkou novinkou je pětidenní workshop pod vedením maďarského režiséra Attily Antala. Účastníky tohoto workshopu budou vybraní studenti z uměleckých škol ze zemí V4. Další festivalovou akcí budou například koncerty brněnské kapely Acute Dose a slovenské zpěvačky Katarzie se svým sólo vystoupením hned 2. dubna, první den festivalu, na Open Air Stage přímo v centru města, na Moravském náměstí.

Lucia Jakubíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nabitý premiérový SEJF v Teplicích

Prezident Jakub Kraus i Jan Žižka a mnozí další se objevili poslední víkend v září v lázních Teplicích! Nový festival zde probíhal dokonce i v kostele!

28. a 29. září 2018 se v Teplicích konal první ročník studentského uměleckého festivalu SEJF. Festival se odehrával v sedmi lokacích, napříč centrem lázeňského města. Představil více než padesát programových bodů. Diváci mohli o posledním zářijovém víkendu navštívit čtyři divadelní hry od tří studentských uskupení, poslechnout si sedmnáct hudebních formací a shlédnout čtyři bloky studentských filmů a osm celovečerních snímků. Součástí festivalu byla i sekce volného umění, která představila několik soutěžních i nesoutěžních výstav a vystoupení.

Ústředním místem festivalu se stal odsvěcený kostel Bartholomeus, kde byl festival slavnostně zahájen a zakončen. Prostor zároveň hostil divadelní představení studentských spolků napříč republikou. Zastoupeni zde byli studenti z pražské DAMU i brněnské JAMU. Na terase před kostelem se navíc v sobotu konal SEJF Market, tedy přehlídka regionálních prodejců.

Mekkou volného umění se na víkend stala budova Telecomu na teplickém náměstí Svobody. Studentským organizátorům se tak podařilo veřejnosti otevřít desítky let uzavřené prostory a přetvořit je v duchu moderního umění. Odehrála se zde mimo jiné dvě audioperformativní vystoupení od zahraničních umělců Barryho Wana či dvojice Poliny Khatsenka s Jana Krombholze a také tuzemských tvůrců. Návštěvníci mohli obdivovat fotografie Petra Hricka, olejomalby Jana Žižky, space-artové grafické kresby Josefa Bartoně a mnoho dalších. Ve třetím patře se pak promítaly bloky studentských filmů. V Telecomu také proběhla módní přehlídka značky s teplickými kořeny – Hololatex.

Zahradní dům nabídl hudební vystoupení kapel z celé republiky. Diváci si mohli poslechnout místní matadory, mezi kterými nechyběly kapely jako Furyant, Public Fusion nebo Urban Turban, ale i olomoucké PneumothoraX. Teplice svou návštěvou poctil i místní rodák Vojtěch Urbánek a představil návštěvníkům střípky z právě připravovaného alba.

Ze Zahradního domu si návštěvníci festivalu mohli odskočit do nedalekého Café Schönau. V pátek zde pokřtil svou novou desku DJ Oftopik, v sobotu pak uvedl svou novou básnickou sbírku a album písničkář Cermaque, který ve svém rodném městě spojil síly s přáteli Davidem „Dejvem“ Vinklerem, Lukášem „Zulou“ Rejchrtem a Lukášem „Srpikem“ Srpem, pohybujícími se kolem nově vznikajícího rapového uskupení.

Festival pokračoval i v nočních hodinách. V industriálním prostoru a vnitrobloku za klubem Candy se ve večerních hodinách představily další studentské kapely a noc pak návštěvníci protančili pod taktovkou lokálních i pražských DJs. V pátek se o přízeň diváků utkali básníci Slam poetry – Anatol Svahilec a Dr. Filipitch – a představili Teplicím český vrchol improvizované poezie. Na ně navázala electro-rapová kutnohorská formace Ptakz a o den později ostravská ambientní senzace Šamanovo zboží.

Dále byly promítány filmy v Kině Květen, instalovány výstavy v Regionálním muzeu Teplice. V lázeňském domě Beethoven se divákům představili úspěšní absolventi Gymnázia Teplice a v podchodu v ulici U Keramiky představili za podpory MolotowTM své sprejerské umění zástupci teplické graffiti scény.

V sobotu večer pak proběhlo slavnostní zakončení festivalu v kostele Bartholomeus. „Na zakončení každého festivalu přichází chvíle, kdy se oznámí datum dalšího ročníku. Musím vás zklamat, to se nestane. SEJF bude určitě pokračovat, možná i jako festival. Víme ale, že Teplice si zaslouží kulturu a život. Neříkám, že zrovna my toho dosáhneme, ale vynaložíme veškeré síly, abychom tento cíl naplnili. Proto zakládáme kulturní platformu SEJF, která bude pravidelně pořádat kulturní akce menšího rozsahu,“ napověděl prezident festivalu Jakub Kraus, jakým směrem by se SEJF měl ubírat v budoucnu.

Během ceremoniálu byli vyhlášeni vítězové soutěžních sekcí – betonovou cenu za volné umění od značky GURĒ si odnesl student teplického gymnázia Václav Švestka, skleněná cena za film z dílny Vure Dynamics poputuje do Olomouce za Ditou Stuchlíkovou, režisérkou filmu “Egosánek” a studentkou uměleckých oborů na UPOL.Dřevěná cena od Bohewo směřuje do rukou souboru studentů čtvrtého ročníku magisterského studia pražské DAMU, kteří na SEJFu odehráli dvě inscenace dramat Václava Havla.

Prezident Kraus také poděkoval partnerům festivalu, mezi kterými figuruje statutární město Teplice, Ústecký kraj, společnost Marius Pedersen, Zahradnictví Dvořák a syn, sklářský nadnárodní koncern AGC, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, stavební firma JTH, Severočeské vodovody a kanalizace, společnost Dignitary Service a turistické centrum Visit Teplice.

Foto: SEJF

Matěj Senft

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou SIMONOU PRASKOVOU – představitelkou ‘Soudkyně Barbary’

“Účasti ve StarDance bych se nebránila”

Brňačka, absolventka JAMU se prosadila již v útlém dětství v Divadle na provázku. Od té dob y si postupně zahrála v řadě divadel – od pražského Národního, přes Skelet Pavla Trávníčka a celou řadu dalších trvalých i zájezdových scén až po Metropolitní divadlo. Jejím hlasem promluvily desítky hereček. Ráda namlouvá i komentáře k dokumentárním filmům. Hrála v desítkách filmů a televizních inscenací. Kdysi si v koprodukčním snímku „Enigma“ měla možnost zahrát i po boku slavného Michaela Yorka. Ale v poslední době se o ní mluví hlavně proto, že byla jednou ze tří představitelek titulní role v seriálu TV Barrandov „Soudkyně Barbara“. Tak to vše má ve zkratce pracovně za sebou herečka SIMONA PRASKOVÁ. Více už o ní prozradí náš následující rozhovor.

5-simonapr Úsměv Simony Praskové je tak trochu nakažlivý. 🙂  (Foto a make-up: Petr Burda)

Jako herečka účinkující i v muzikálech máte asi vztah k tanci jako takovému?

Jistě, tanec a pohyb obecně jako výrazové prostředky mám moc ráda. Už v Dětském studiu Divadla na provázku nás vedli k všestrannému scénickému vyjadřování – text, zpěv, tanec. Na JAMU jsem později vystudovala herectví se zaměřením na muzikál. Na téma muzikál jsem psala i diplomku. Tenkrát se to nazývalo katedra syntetických žánrů. Myslím si, že pohybem se dá vyjádřit mnohé.“

Účinkovala jste v mládí také v legendární “provázkovské” inscenaci “Bramborový den”?

Ano a vzpomínám na to dodnes. Byla to pro mne první velká profesionální zkušenost. Hrála jsem tam Bibinu, holku, co jí každý leze do spacáku a ona nikoho nechce, protože čeká na toho pravého… Bylo mi tenkrát čtrnáct. V ,Bramborovém dnu´ se zpívaly hity, které mi dodnes zní v uších a doteď si je pamatuju. Hlavně, ta nápaditá choreografie, začínajíci už v předsá ;lí divadla pochodem s kufry…. Bylo to prostě nádherné období, měli jsme pocit, že nám tenkrát svět leží u nohou.“

Zahrála jste si někdy v muzikálech i později? Měla jste možnost spolupracovat s brněnským (zejména muzikálovým) režisérem Radkem Balašem?

Na JAMU jsme měli několik hodin muzikálu týdně. Učila nás paní Zdena Herfortová, která dala společným hodinám ten správný pohled a šmrnc. Měli jsme jedno absolventské muzikálové představení ,Škola žen´, podle Moliérova ,Lakomce´. S Radkem Balašem jsme se na škole jen potkávali pouze prostřednictvím jeho tatínka. Ten se nás snažil naučit step stejně dobře, jako svého syna. Radek za ním občas chodil a od té doby na něj koukám pouze v porotě ve Stardance.“

bez-nazvuSimona (na snímku z roku 1986 – zcela vpravo)  si na brněnské JAMU zahrála v Moliérově “Škole žen” vedle nezapomenutelného představitele největšího z pierotů Vladimíra Javorského (na snímku zcela vlevo), který byl aktuálně dramaturgem a spolurežisérem taneční inscenace Lenky Vagnerové “Lešanské jesličky” (viz recenze níže v TM). Uprostřed snímku je Tomáš Petrš, který sice pověsil herectví na hřebík, ale věnuje se – pyrotechnice! Dokonce i při divadelních představeních. (Foto: archiv JAMU)

Muzikál však není pouze tanec, ale hlavně zpěv…

Třetím angažmá v mé profesionální praxi bylo Hudební divadlo v Karlíně, kde jsem hrála v rozličných muzikálech, jako byl ,Divotvorný hrnec´, ,Pohádka máje´ Zdeňka Pospíšila, zpěvohra ,Podskalák´ nebo již nedozkoušená ,West Side Story´, kde jsem měla alternovat v roli Anity. (Poznámka autora rozhovoru: Tento muzikál nebyl inscenován z důvodůtragického úmrtí režiséra a ředitele divadla Zdeňka Pospíšila.) V Divadle na provázku to navíc byla ještě ,Kytice´ podle K. J. Erbena, kde se hrálo, zpívalo i tancovalo. A nesmím zapomenout ani zkušenost v souboru dnes již zeslulého Adolfa Tomana, který se po revoluci vrátil z Toronta do Čech. Pronajal si Hálkovo divadlo v Nymburce, obsadil pár profesionálních zpívajících a tančících herců a zbytek doplnil lidmi z konkurzů. Hrála jsem tenkrát trhlou Annie v muzikálu ,Oklahoma´. A dokonce i v operetě ,Polská krev´ roli Wandy. A pokud se v Divadle v Nymburce inscenovala pohádka, tak jedině s nápaditou choreografií, se zpěvy a tanci. Chodila jsem tenkrát, a to už od dob mého angažmá v Karlíně, na hodiny klasického zpěvu k profesorce Heleně Cihelníkové.“

Zúročila jste taková pěvecká „doučování“?

Určitě, třeba i ve Šrámkově inscenaci ,Zvony´ v Národním divadle v režii J. A. Pitínského. Toho znám ještě z dob Divadla na provázku, ale pod jeho občanským jménem jako Zdeňka Petrželku. ,Zvony´ byly plné zpěvu a zajímavé choreografie. Dodnes hraju v jednom ,skoromuzikálu pro děti´ s názvem ,Čertovský mariáš´. A to přímo jednu ze dvou čertic. Přes hodinu neslezu z jeviště, to celé v pětikilových kostýmech, originálních z Národního divadla. Automaticky s sebou proto do divadla i na zájezdy nosím fén a ručník. 🙂

Nevyhnula jste se v mládí tradičním tanečním?

Samozřejmě, do tanečních jsem chodila a poctivě je absolvovala i když musím přiznat, že jsem duchem byla stále v ,na provázku´. Lákal mě tehdy daleko víc improvizovaný pohyb, kde se člověk může sám realizovat. Hrála jsem navíc tenkrát i v ,dospěláckém´ představení “Dáma s kaméliemi.“

Jdete si dneska někdy jen tak společensky s manželem zatancovat?

V současné době na to nemám vůbec čas, z důvodů obrovské časové vytíženosti. Jak pracovní, tak i soukromé. Občas si zatancuji při filmové premiéře, když hraje dobrá kapela. …anebo když si balím tašku na natáčení, pustím si rádio a hýbu se, jak mi to cit dává. Tak to mě baví. Co se týká mého muže, ten je jen tichý pozorovatel, i když na první pohled byste si mysleli, že si určitě rád zatancuje.“

Jako divačka obdivujete – pokud máte čas – tanec spíše baletního charakteru, společenský tanec či moderní taneční formy..

Líbí se mi nejvíce abstraktní tanec. Prostě, výrazový pohyb, kde můžete dát průchod fantazii. Musím navzdory tomu uznat, že balet ,Louskáček´v Národním divadle nebyl vůbec špatný. A občas koukám na Stardance, jak si vedou moji kolegové a kamarádi,”

Jak byste se dnes tvářila, kdyby Vás z České televize vyzvali k účasti ve Stardance?  

Teď už standardní tance i latinu vnímám jinak. A přiznám se vám, že účast ve Stardance bych neodmítla. Je to úžasný pořad a ano, ráda bych tu atmosféru zažila na vlastní kůži.”

Je někdo konkrétní Vaším tanečním idolem?

Po pravdě jsem taneční scénu od dob ,Pomády´ a ,Hříšného tance´ přestala důkladněji sledovat. Ne, že by mne to nezajímalo, ale spíš z důvodů, že převažovaly jiné zájmy a povinnosti.“

Určitou část života jste prožila ve vztahu s divadelním, rozhlasovým i dabingovým režisérem (v jedné osobě). Máte také občas režisérské ambice?

Tak to už je hodně dlouho. Ale tenkrát mě partner hodně ovlivnilkulturním rozhledu a názoru na umění. Když pracuji na roli, snažím se o ní přemýšlet i rozumově nikoli pouze emočně. Myslím si, že když herec hraje, ať už na jevišti nebo před kamerou, nemůže zvládnout dobře i režii na druhé straně. Ale, připravuji teď vlastní představení pro herce a herečku. A i když tam budu zejména hrát, tak předpokládám, že se zapojím částečně i režijně.“

Na divadelních prknech jste v komorních inscenacích spolupracovala s legendami opředeným režisérem i hercem Janem Kačerem. Jaký vliv měla jeho osobnost a charisma na Vaši další hereckou praxi?

Určitě mě spolupráce s Janem Kačerem, ale i ostatními osobnostmi, jako jsou jeho žena Nina Divíšková i další, velmi ovlivnila. Jedná se o soubor Divadlo u stolu. Věnujeme se inscenovanému čtení. Vypadá to tak trochu jako na čtené zkoušce v divadle. Hrajeme zpravidla v malém prostoru Trick Baru pražské Malostranské besedy a lidi vám tam skoro koukají do textu. Jan Kačer je obrovská i svérázná osobnost. Velmi si ho vážím, jak lidsky, tak i umělecky. Kromě toho jsem se seznámila se zajímavými dramaty a texty, zejména od Vlastimila Venclíka či Josefa Topola. Také jsem měla možnost se opět vrátit v jiné podobě třeba k roli Ifigenie v Aulidě, kterou jsem hrála též před lety při svém druhém divadelním angažmá v Kolíně.“

Nedávno jste v TV Barrandov byla jednou ze tří představitelek titulní role seriálu hraných dokumentů Soudkyně Barbara.  Absolvovala jste před tím nějaké právnické proškolení, jakési právní minimum?

Snažím se sama za sebe vždy jít pod slupku postavy, kterou hraji. Tak jsem si proto ně kolikrát zašla na soudní přelíčení abych viděla, jak to u soudu opravdu chodí. Jak zasahuje soudce a přísedící. Kromě toho mám navíc kolem sebe doteď dva velmi dobré přátele z mládí – právníky, takže jsem s nimi samozřejmě základní záležitosti kolem soudního přelíčení probírala. A do třetice, můj děda, kterého jsem si velice vážila a moc ho milovala, byl též vynikajícím právníkem. Když jsem natáčela soudkyni Barbaru, měla jsem prostě vynikající reálné vzory.“

3-simonaprsoudkynebarbaraRole soudkyně Barbary Němcové v TV Barrandov přinesla Simoně Praskové mnoho diváckých ohlasů. (Foto: TV Barrandov)

Tedy důkladná škola života…

To vše jsem podnikla z vlastní vůle. Co se týká tvaru pořadu Soudkyně Barbara na TV Barrandov, jedná se vyloženě o typ zá bavného pořadu, kde nejsou dány reálné hranice pravdivosti. Důraz je kladen hlavně na svědky a jejich spor. Právní aparát i soudkyně zasahuje minimálně, a to podle předem napsaného scénáře, je to vlastně takový blikající semafor. Ale je potřeba umět improvizovat a reagovat na nenadálé situace. Texty dostáváte jeden dva dny před natáč ením, jde to tam vše velmi rychlým tempem.“

Nevadilo Vám, že ten seriál absolutně postrádal a postrádá titulky. Není to podle Vás nefér vůči hercům a vlastně celému tvůrčímu i výrobnímu štábu?

Samozřejmě, že mě to mrzelo a nejen kvůli sobě. Pravda, psalo se o nás v médiích a TV Barrandov nás – tehdy dvě hlavní představitelky – prezentovala na vlastních internetových serverech. Že se u některých pořadů tohoto typu nedávají titulky, je dnes, bohužel, dosti samozřejmostí. Ať již z hlediska prostoru pro titulky, stopáže i jiných důvodů. Na druhé straně to zřejměbylo trochu i záměrem TV Barrandov. Když ten pořad nikdo ještě neznal, tak měl být zřejmě prezentovám jako skutečná situace u soudu s opravdovými příběhy a situacemi ze života. Ve skutečnosti se však jednalo o převzatý pořad slovenské televize JOJ ,Soudní síň´. Musím ale říci, že i bez t ěch titulků si nás diváci našli. Alespoň to mohu potvrdit za svou vlastní osobu. Mám tak spoustu nových fanoušků, kteří i díky tomu sleduji mou další práci.“

Co chystáte v nejbližší době?

Jsem zatím předběžně obsazena do tří celovečerních filmů, kde mě čekají zajímavé a nosné role. Prvním z nich jsou ,Děti samotářů´ – ideově navazující na legendární ,Samotáře´. Avšak jde o zcela jiný, nový film, který napsala a bude i režírovat režisérka a půvo dně hlavně scenáristka Olga Dabrowská. Měl by se točit v jarních měsících 2017, tedy pokud vše bude probíhat podle plánu. Další dva filmy jsou ve stádiu vývoje, je pravda, že jeden by se měl točit na podzim příštího roku. Jedná se o komediální drama. Je velmi dobře napsané režisérem a současně také scenáristou Markem Dobe š em. Mám tam velmi zajímavou a výraznou roli ,ženy-chameleona´, kde bych měla uplatnit i své komediální schopnosti. Do třetice to bude hudební film pro děti, kde budou především d ětští herci, ale mě to velmi láká. Láká, protože to bude film, na který budu moci jít bez obav se svou dcerou Natálkou.“

A televizní natáčení?

Před prázdninami jsem natočila pilotní díl nového seriálu z divadelního prostře dí, pod režijním vedením mladého Dana Pánka. Ten letos debutoval celovečerním hraným filmem ,Taxi 121´, v němž jsem si zahrála pasažérku – arogantní paničku s psíkem. V připravovaném seriálu ,Za oponou´ mám jednu z hlavních rolí. A není daleko od reality – představuji tam totiž herečku Ludmilu. Ta je však úplně jiná než já… Můžete se tam také těšit na vynikající herce jakými jsou Hynek Čermák, Jaroslav Plesl anebo Kamil Halbich a mnozí další. Víc už ale předem prozradit nesmím… Z divadelního prostředí je rovněž seriál ,Bohéma´ režiséra Roberta Sedláčka, kde mám také zajímavou roli. Jedná se o televizní ságu o bývalých hereckých hvězdách. Má se vysílat v roce 2017. A samozřejmě občas také dabuji a průběžně namlouvám komentáře k dokumentům pro Českou televizi.“

Připravujete něco i na divadelních prknech?

Co se týká divadla, jsem v jednání s nově otevřeným Branickým divadlem a měla bych s nimi začít spolupracovat od začátku roku 2017. S ředitelem divadla Václavem Čížkovským jsme probírali různé alternativy, které právě dolaďujeme. Vždy, když se někdo snaží prosadit nový projekt a já jsem součástí, snažím se pomoci. Vím, že to není vůbec jednoduché. Obnáší to bezesné noci, kdy si člověk uvědomí, co všechno ještě nestihl, co ještě musí udělat a že ten den má jen čtyřiadvacet hodin. Na práci v Branickém divadle se moc těším, doufám, že tam přitáhneme spoustu diváků. Ve vedení divadla jsou herec, producent a ředitel Václav Čížkovský, zástupce ředitele – project manažer a fotograf Petr Našic a šéfproducentka Barbora Hanychová. Všichni jsou velice kreativní. Což velmi oceňuji a fandím tomu.“

Děláte něco pro svou fyzickou kondici?

Mám pohybu víc než dost.. Ráno chodím venčit pejsky, střídáme se v tom s manželem. Trvá to alespoň čtyřicet minut, protože u obřích psů jako je můj desetiletý ušák bloodhound Amon a k tomu poloviční jedenáctiletá boxerka Xira, to trvá o něco déle se vyvenčit. Dvakrát až třikrát týdně chodím do hodin jógy a snažim se nevynechávat, pokud to jde. V létě plavu. Chodíme na dlouhé procházky na čerstvém vzduchu, obzvláště když jsme na chalupě na Šumav ě. A tam taky na houby, což mě hodně baví. Bývá to pro mne často takové malé dobrodružství. Občas zajdu i do posilovny. Prostě, zastávám dávný názor, že ve zdravém těle – zdravý duch!“

4-simonaprSimona je také vyznavačkou jógy a to nejen cvičení, ale životního stylu… (Foto + make-up: Petr Burda)

Na natáčení i pro divadelní práci musí být herec nejen fit. Jak nejraději relaxujete?

Budete se možná divit, ale pro mne je nejlepší relax, když vidím dobrý film nebo skvělé divadelní představení. Anebo když sama hraji… Na filmové festivaly jezdím občas i sama jako divák. Pak chodím – jak již jsem uvedla – ráda ven. Jen tak v teplákách a bez make-upu, se psy a s dcerkou… Zmíněnou jógu považuji  za velký relax, bez té si to dnes už nedovedu představit. Čtení a poslech fajn hudby je pro mě spíš milou samozřejmostí.“

V minulém manželství jste nesla jméno Longová, máte vztah (jako bývalá jmenovkyně třináctinásobná mistryně světa v cyklistice) ke kolu a cykloturistice?

Ano, na kole jezdím ráda, teď už i s mojí dcerkou Natálkou, nejvíc na Lipně na Šumavě, kde je nádherná příroda a dobře připravené cyklostezky. Nejsem vyloženě cyklistkou, která nikdy nesleze z kola, ale ježdění na kole jako rekreační pohyb mě nabíjí a dělá mi radost.“

Závěrem zůstaňme krátce u toho bývalého jména. Ačkoli jste měla manžela Angličana, své jméno jste většinou tady přechylovala do české koncovky „-ová“. I když je trochu módní užívat dnes (například u dam ve zpravodajství TV Nova) mužský nepřechýlený tvar. Proč?

S manželem jsem žila v Anglii, přijala jsem tedy tvar příjmení v zemi obvyklý. Kdybychom se chystali trvale žít v České republice, byla bych Longová;. Bez ohledu na ,módní´ trendy bych se dnes zachovala stejně. Je ovšem pravda, že se mě tady v Čechách občas ptali, zda nemám za muže nějakého Vietnamce. Druhý muž pak nesl trochu složitěji, když jsem se rozhodla nechat si své rodné jméno. Ale to ke mně prostě už patří, celá řada lidí mne pod tím jménem už zná. Takže jsem zase  Simona Prasková jako zamlada.“

A tak si Vás jistě zapamatují i čtenáři Tanečního magazínu. 

Za rozhovor poděkoval: Michal STEIN

FOTO archív: TV Barrandov, JAMU Brno

FOTO + MAKE-UP: Petr Burda (3 portrétky)

Taneční magazín