Rozhovor s dirigentem Romanem Válkem

„Baroko je vrcholem harmonie a krásy, má mnoho společného s pop music i s jazzem“

Roman Válek

Je zakladatelem a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, ansámblu který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Roman Válek je také umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby a baroko je podle něho vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem.

Pocházíte z hudební rodiny a vyrůstal jste se starší sestrou Janou, která se stala známou herečkou na Valašsku. Váš tatínek založil pěvecký soubor na SPgŠ v Kroměříži. Jaké to bylo, vyrůstat v takovém prostředí?

„Bylo to panoptikum věcí, které bylo na hony vzdáleno od vážné hudby. Táta realizoval svou kariéru v Kroměříži a ze mě vyrůstal spíš přírodovědec se zájmem o folklor a bigbeat.“

Již v dětství jste se věnoval hudbě? Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl vystudovat dirigování na JAMU v Brně?

„Tatínek na mě praktikoval od 1. třídy jakousi všeobecnou domácí výuku hudby s cílem mít ze mě profesionálního hudebníka. Já jsem velmi úspěšně vzdoroval, až přišlo na lámání chleba na gymnáziu v Otrokovicích, kde jsem si finálně ujasnil, že na chemii, fyziku a matematiku prostě nemám buňky, tak jsem hekticky přeřadil na hudební režim, snažil se přestoupit na konzervatoř na klarinet a když to nevyšlo, tak jsem najel na intenzivní přípravu na dirigování na JAMU, což znamenalo tak 4 hodiny klavír denně, konzultace v Brně, samoučba všech disciplín konzervatoře a samozřejmě lekce dirigování. Na gymplu už naštěstí tušili, co jsem zač, a tolerovali mě, protože věděli, že nelajdám, ale bojuju o JAMU.“

Už během studií jste působil jako pedagog na LŠU ve Zlíně – Malenovicích. V letech 1993–96 jste vyučoval na konzervatoři v Brně. Jako sbormistr jste začínal v Brně, pak v Praze a řídil jste většinu orchestrů v ČR. Jak na ten čas vzpomínáte? Co Vám tyto zkušenosti daly?

„Byla to dlouhá a klikatá cesta. Svět vážné hudby mě zároveň přitahoval a zároveň odpuzoval. Nešlo mi do hlavy, proč třeba na koncertě Pražského výběru proudí emoce a u Mendelsohna je musí člověk těžce hledat. Během studií si člověk myslel, že hudba je naučitelná konvence. Já původně toužící po orchestru – jsem praktikoval desítky let sbory. Celou tu dobu jsem vysloveně naháněl lidi do zkoušek jak pasák zbloudilé ovce – u amatérů. V profisborech mi zase vadila uniformita výrazu. Díky šťastným okolnostem jsem si splnil i sen orchestrálního dirigenta, ale vše spělo k žánru vokálně – instrumentálnímu.“

Již v roce 1998 jste založil Czech Ensemble Baroque, ansámbl který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Proč jste si vybral právě baroko? Připravujete další koncerty? Kde se můžeme s vaším orchestrem setkat?

“ V 90. letech se začaly objevovat zajímavé ansámbly a jejich vedoucí, kteří nestudovali ani klasické dirigování či sbormistrovství, ale z úhlu violoncellisty, cembalisty či houslisty začali provozovat více méně profesionálně starou hudbu v tzv. historicky poučené interpretaci. Protože otázka frázování, zvuku, dobových temp atp. mě velmi interesovala už za studií, udělal jsem tlustý řez a založil nejprve příležitostný – nyní již stále pracující orchestr, sbor a sólisty CEB. Autentická interpretace mi najednou otevřela dramaturgický vesmír hudby od roku 1600 zhruba do 1800, a odpověděla mi na všechny otázky spojené s počáteční nedůvěrou ve vážnou hudbu. Baroko je vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem. V únoru startujeme sezonu s velkým Handelem – překrásným oratoriem TRIUMF ČASU A PRAVDY, kde se představí všechny složky mého ansámblu – sbor, orchestr i sólisté. Cyklicky se věnujeme spolu s vydavatelstvím Supraphon – restauraci díla královského kapelníka – Čecha F. Ignáce Tůmy, máme před sebou překrásný projekt Vivaldi se světovým kontratenorem Andreasem Schollem, CD Molieri s Adamem Plachetkou, koncertní cyklus Bacha na Mozarta, festivaly a 20. ročník workshopu pro mladé profesionály – Letní školu barokní hudby na zámku Holešov.“

Působíte také jako ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby. Jak se těmto projektům daří v současné covidové době?

„Snažíme se jet dál a kličkovat mezi nařízeními. Když pominu úbytek publika, zrušení několika koncertních akcí, tak zásadní dramaturgický plán plníme.“

Mezi největší barokní skladatele patří bezesporu Georg Friedrich Händel, Johann Sebastian Bach a Wolfgang Amadeus Mozart. Vy se věnujete také zapomenutým skladatelům té doby a od roku 2020 je to dílo Ignáce Tůmy. Čím Vás tento zapomenutý skladatel 18. století tak zaujal? A máte sám oblíbeného skladatele barokní hudby?

„Jak jsem již řekl o dramaturgii, je to celý vesmír jmen. Jde to snadno přirovnat k výtvarnému umění a architektuře. Vedle Da Vinciho a Santiniho tu máme stovky dalších umělců, nad jejichž dílem se dá také žasnout. Hudba je žel bohu více závislá na módě a je snadno odložitelná do šuplíku či dokonce krbu s plameny. Dá se zodpovědně prohlásit, že například z všeobecně napsané hudby 18. století se více nezahrálo než naopak. Tůma je toho dobrým příkladem. Z jeho stovek chrámových děl, symfonií, sonát, aj. žánrů se k posluchačům dnešní doby dostalo jen několik skladeb. Když si představím, s jakou pečlivostí se hudební instituce věnují třeba Smetanovi nebo Martinů – nic proti nim, tak je tady něco v nepořádku. Naše hudební dědictví je bohužel neustále postiženo manipulací kulturních elit spojenou s odvržením rakousko-uherského dědictví a překotného vytvoření uměle slovanských základů tzv. novodobé české kultury po roce 1918. Tak jsme tady my – interpreti, archeologové, kterýmž není lhostejný hudební svět před zánikem Habsburské etapy, abychom přesvědčili své posluchače a média o tom, že i 18. století mělo své Dvořáky a Martinů.“

Jaký jste hudební konzument? Co rád posloucháte v soukromí?

„Velmi nepravidelně něco poslouchám, ale třeba i trash metal.“

Spolupracoval jste a stále spolupracujete s řadou významných osobností. Je někdo, na koho rád vzpomínáte, kdo Vás nejvíce ovlivnil? A někdo, s kým byste ještě rád spolupracoval?

„Nejvýraznější osobností byl v poslední době kontratenor Andreas Scholl, jehož jsem považoval za ikonu bachovského repertoáru a s nímž teď zázrakem již po třetí budeme spolupracovat. Asi jsme už vstoupili do Evropy…“

A co čas na odpočinek? Máte rád aktivní, nebo spíše s knížkou v ruce a sklenkou dobrého vína?

„Protože ve mně neustále třímá přírodovědec, zemědělec, dřevař, šindelář, chovatel, pořadatel koštu slivovice atd. … tak to je asi odpověd:)

Roman Válek:

Narodil se 10. 8. 1963 ve Zlíně v rodině hudebníka a pedagoga Vlastimila Válka, který v roce 1966 založil pěvecký soubor střední pedagogické školy v Kroměříži. Sestra Jana Janěková je herečka, režisérka a pedagožka a neteř Jana Janěková ml. působí jako herečka, pedagožka a je spoluzakladatelka Divadla Verze. Manželka Tereza Válková je sbormistryní Czech Ensemble Baroque.

Vystudoval dirigováni na JAMU v Brně a poté dirigentský kurs pořádaný Českou filharmonií na Bachakademii u Helmutha Rillinga.

Začínal jako sbormistr v Brně a Praze a řídil většinu orchestrů v ČR.

Je zakladatelem (1998) a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby.

Získal řadu ocenění např. – Cena Ferdinanda Vacha, Diapason d´Or, Classic Prague Awards…

Foto: Jana Janěková a Tino Kratochvíl 

                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a zakladatelkou Dance House Leonou „Qašou“ Kvasnicovou

„Nade mnou svítí šťastná hvězda“

Tanečnice, choreografka, lektorka, zakladatelka tanečního studia Dance House Leona Kvasnicová vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Již v patnácti letech založila svoji první taneční skupinu, byla porotkyní ve StarDance, choreografkou Česko hledá SuperStar a řady muzikálů. Vytvořila mnoho projektů a tanec ji provází od dětství, a jak říká, udržuje její tělo v kondici a duši šťastnou.

Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala s mladší sestrou Lucií a již v šesti letech jste začala dělat sportovní gymnastiku. Co Vás v dětství bavilo a jak jste jej prožívala?

„Dělala jsem moderní gymnastiku. Už v dětství jsem byla „kreátor“ a „vůdce“ – vymýšlela jsem taneční a pěvecká představení pro rodinu, organizovala do toho sestru a všechny okolo. Na druhou stranu jsem dokázala být i hodiny sama se sebou ve svém světě, procházet se přírodou u babičky na chalupě.“

Někde jste řekla, že Vás k tanci nikdo nepřivedl a tanec jste si našla sama. A v patnácti jste propadla tanci. Čím Vás tak okouzlil, že jste v tomto věku založila svoji první taneční skupinu Crazy Dancers? 

„Jak jsem řekla, bylo to ve mně dříve než v 15 letech. Jen pak jsem potkala svou první lásku. S ním jsme založili Crazy Dancers a tam jsem se „vyformovala“. Velkým impulsem byl určitě film „Flashdance“, který když jsem viděla, řekla jsem si, že takto budu jednou umět taky tančit.“

Po maturitě jste se stala členkou taneční skupiny UNO a někde jste řekla, že to byl jeden z Vašich splněných snů… A co další taneční sny, splnily se?

„Víte co? Ano. Musím říct, že nade mnou svítí „šťastná hvězda“ asi. I když moc dobře vím, že je to o mé dřině a víře. Studovala jsem v Holandsku, tančila ve vysněné skupině v Paříži u Bruce Taylora. Měla jsem čest ztvárnit sólové role jako např. Julii v Bratislavském divadle tance pod vedením Jana Ďurovčíka. Prosadila jsem se u nás jako choreograf muzikálů, v televizi jako porotkyně StarDance nebo choreograf Česko hledá SuperStar a realizovala spoustu vlastních projektů. Ale hlavně se mi do toho podařilo mít dva krásné syny. A to všechno je splněný sen.“

Pak jste začala studovat taneční pedagogiku na JAMU, rok jste studovala v Holandsku a po návratu založila další taneční skupinu Free Dance Group a poté studovala choreografii na HAMU. Jako choreografka jste se podílela na řadě divadelních inscenací a na čem pracujete v současné době?

„V současné době je to malinko složitější vzhledem k pandemii, která nás ovlivnila všechny. Nicméně i přesto jsem pracovala na choreografii Láska nebeská v divadle Broadway a v divadle Rokoko v inscenaci Dr. Johann Faust. Já také denně vyučuji buď tanec nebo pilates či jógu. Nenudím se…)))

Jako tanečnice jste vystupovala v německém Hamburgu, ve Švýcarsku, byla jste sólistkou Bratislavského divadla tance, členkou Baletu Praha. Od roku 2003 máte taneční skupinu IF. Jak na to plodné období vzpomínáte?

„Bylo by toho hodně, ale to stěžejní jsem již zmínila.“

Co Vás vedlo k založení tanečního studia Dance House, kde máte pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti a individuální lekce? Jak se Vám daří v době covidové? Máte také on-line lekce?

„Vlastní studio jsem měla v plánu vybudovat jako něco, co bude pokračování mé cesty tanečnice a učitelky tance a jako budoucí obživa. Nicméně po 4 letech jsem změnila názor. Bylo to vyčerpávající, více jsem řešila organizaci a ekonomiku, personální záležitosti a na umění a tanec mi zbývalo málo sil. A to jsem nechtěla. Ale ta zkušenost je k nezaplacení.

V covidové době jsem byla stále aktivní, on-line lekce ale pouze pilates nebo jógu. Tanec přes počítač nelze…ta energie se nepřenese, to není ono.“

V roce 2008 jste se představila jako jedna z porotců oblíbené TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí. Jak jste se cítila v této pozici a přijala byste nabídku tančit v této soutěži?

„Byla to velmi příjemná doba. Všichni porotci a zákulisí skvěle na sebe naladěné. Nabídku tančit v soutěži bych ale nepřijala. Jsem profesionální tanečnice, to by bylo vůči hercům nebo sportovcům co soutěží přece nefér.“

Vaši sestrou je hudební skladatelka a úspěšná DJ Lucca. Svedla Vás spolupráce na nějakém projektu? A pokud ano, jak se Vám spolu pracovalo?

„Ano, udělaly jsme spolu dva projekty pro moji skupinu IF. Spolupráce byla úplně pohodová. Obě víme, co děláme a co umíme…“

S partnerem tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem máte dva syny. Jak to mají s tancem? Nepadlo jablko daleko od stromu?

„Nepadlo. Kluci jsou talentování, myslím, že hodně. Mají to v sobě a v srdci.“

 V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec Vám udržuje tělo v kondici a duši šťastnou. Platí to stále? A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Platí, platí. Ale snažím se vracet tělu, co jsem od něho celý život chtěla. Volný čas mám nejraději s rodinou. Rádi jezdíme na výlety do přírody. Jsme spolu rádi.“

Leona „Qaša“ Kvasnicová:

Narodila se 23. 12. 1972 v Brně. Působí jako tanečnice, choreografka, lektorka a vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Její sestrou je skladatelka a DJ Lucca (1978).

Vystudovala taneční pedagogiku na JAMU, choreografii na HAMU a studovala na nizozemské taneční škole Rotterdamse Dansacademie.

Má vlastní taneční skupinu IF a v Praze založila taneční studio Dance House, kde měla pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti nebo individuální lekce.

S partnerem, tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem má dva syny Matěje a Kryštofa.

Foto: Archiv Leony Kvasnicové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Sweet Home Malá Strana

Inscenace o (ne)dostupnosti bydlení v Praze

A studio Rubín připravilo novou polodokumentární inscenaci

Zabývá se problematikou (ne)dostupnosti bydlení v Praze a otázkou domova

Pražské divadlo A studio Rubín připravilo třetí inscenaci tématické sezony Závislostí. Premiéra nové autorské inscenace Sweet Home Malá Strana novinářky Magdalény Rejžkové a režisérky Olívie Fantúrové se uskuteční 10. prosince v 19.30 hod. Skoro dokudrama o (ne)dostupnosti bydlení v Praze, o (ne)existenci sousedských vztahů a otázce, zda lokální komunita stále žije, vzniklo na základě rozhovorů s třiceti respondenty z Malé Strany. Postavy inspirované skutečnými událostmi, legendami, pověstmi a historickými fakty hraje herecké trio Alena Štréblová, Eliška Vocelová, Petr Jeništa. 

Jak se žije v turisticky atraktivním velkoměstě? Může si člověk v historickém centru vytvořit domov, nebo je určené jen pro hotely, restaurace a Airbnb? Jak je město závislé na svých obyvatelích a jak jeho obyvatelé na svém městě a jeho místech? Tyto otázky si kladly tvůrkyně nové autorské polodokumentární inscenace A studia Rubín Sweet Home Malá Strana, jmenovitě novinářka Magdaléna Rejžková a režisérka Olívia Fantúrová.

Rejžková se pro práci na textu inspirovala projektem v divadle Théâtre de l´Oeuvre obyvatel Marseilles, kde v posledních letech žije. „Jednu z tamních her připravili obyvatelé o svojí čtvrti. Lákalo mě udělat něco podobného v mé rodné Praze. Tím, že už několik let žiju v zahraničí, často přemýšlím o bydlení v symbolické rovině – co je vlastně domov – v té reálné jsem se pak při návratech do Prahy a procházkách centrem čím dál víc děsila při pohledu na zhasnuté byty a nevkusné turistické obchody: Kam se podělo město, co jsem znala? Dá se v něm ještě vůbec žít? Nebo už místní vytlačili turisté?“ přibližuje koncept Rejžková.

Získat odpovědi pomohla nejen čerstvá absolventka divadelní fakulty JAMU Olívia Fantúrová, ale i třicítka obyvatel Malé Strany různých věkových kategorií i profesí, kteří se se s tímto tvůrčím duem podělili o svůj příběh a vztah ke čtvrti. „Sweet Home je tak kolektivním, a snad i komunitním dílem. Do hry jsme šly spíš se skeptickými východisky, v rozhovorech ale nakonec přece jen zasvitla naděje. Výstižně to popsal jeden z našich respondentů, Malá Strana snad ještě není mrtvá, ale spíše zraněná bytost. Naše hra je tak právě o tom, kdo ji zranil a kdo ji teď naopak léčí. A doufám, že přispěje k debatě o tom, v jakých městech dnes chceme žít a co proto můžeme sami udělat. Ať už bydlíme na Malé Straně nebo kdekoliv jinde,“ dodává Rejžková.

Obě autorky vytvořily ze získaného materiálu nový divadelní text se smyšlenými postavami a lehce fantaskním dějem, který je ovšem inspirovaný rozhovory s obyvateli Malé Strany, legendami a pověstmi, historickými fakty z dávné historie ale i velmi blízké minulosti. Text je portrétem Malé Strany. V jeho středu stojí konfrontace dvou postav s rozdílným pojímáním města, bydlení a domova. Jejich konflikt je lemován důvěrně známými situacemi. Velice příznačně se podstatná část děje odehrává ve smyšlené, ale opět realitou inspirované malostranské hospodě, následně v opět smyšleném, ale realitou inspirovaném Airbnb.

A studio Rubín existuje na Malé Straně přes padesát let. S obyvateli Malé Strany sdílí těžkosti i radosti, které tato lokalita přináší. Touto inscenací chce přispět ke komunitnímu dění na Malé Straně a připomenout jejím obyvatelům, že je otevřeno i pro ně. Inscenace se zároveň dotýká širších témat, jakými jsou např. otázka bydlení a domova, vliv společenských a politických změn na město a jeho obyvatele, devadesátá léta a kuponová privatizace, převádění bytů do osobního vlastnictví, restituce nebo deregulace nájemného.

Další debut u nás prožije nadějná režisérka Olívia Fantúrová a čerstvá absolventka herectví na JAMU Eliška Vocelová. V inscenaci se objeví rubínovská stálice Alena Štréblová a fenomenální Petr Jeništa, který v posledních letech působil především v Divadle Na Zábradlí. A studio Rubín tak plní jeden ze svých cílů – propojovat mladé začínající tvůrce s etablovanějšími kolegy,“ popisuje obsazení inscenace umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Premiéra inscenace Sweet Home Malá Strana se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 10. prosince. První repríza bude následovat 11. prosince. Více informací je možné nalézt na oficiální stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích divadla.

Vstupenky jsou již nyní v prodeji na GoOut.

Foto: Dita Havránková

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

AITOR BASAURI: „The Clown Journey“

BuranTeatr zve na víkendový workshop 19. a 20. června v Brně. Slibuje i cestu „do magického neznáma“. Přihlaste se do 5. 6.

V rámci víkendového workshopu vás Aitor Basauri zavede tam, kde žijí klauni – do „míst, kde nevíte”. Tam se klauni zdržují. A snaží se být šťastní a skvělí. Stejně tak prožívají trápení, strach a vzrušení, které jim toto neznámo přináší.

Jak říká Aitor: „Hledání svého vlastního klauna je nekonečné…” Takže prostřednictvím her a cvičení budete objevovat báječné, děsivé, ale vzrušující místo ve světě kde „nevíte” a když budete mít pocit, že už tam jste, posunete se ještě o kousek dál. Abyste v „magickém neznámu“ dokázali být už pořád.

Jakmile jsou klauni spokojeni ve svém „nevědění”, může se objevit jejich touha nebo sen. A ten se přetaví do představení, které připraví pro své blízké v hledišti.

Klauni se objevují na těch nejnečekanějších místech, ale jejich opravdovým domovem je divadelní jeviště. Existují pouze za přítomnosti publika, tak pojďte společně zkoumat a objevovat cestu klauna na scéně.

Ve dvojicích, trojicích nebo sólo si klauni a klaunky na workshopu připraví námět, který diváky rozesměje. Najdou si partnery, aby společně vytvořili vtipný skeč na základě společného tématu, který následně předvedou ostatním.

Praktické informace:

Kdy?

19. a 20. 6. 2021

19. 6. 2021 10.00–16.00 (with break for lunch)

20. 6. 2021 10.00 – 16.00 (with break for lunch)

Kde?

BuranTeatr, Kounicova 20, Brno

Ceny:

Plná cena: 4 600 Kč

Student: 3 600 Kč (DAMU; JAMU; studenti jiných škol praktických oborů ve sféře a oblasti scénických, múzických umění; NUTNOST ZASLAT POTVRZENÍ O STUDIU NA: klaudia.klembarova@buranteatr.cz)

Donátor: 5 600 Kč

Stipendijní cena: 3 600 Kč (Stipendijní místa budou otevřena na základě počtu donátorských míst. Uchazeči o toto stipendium jsou povinni nás před registrací kontaktovat na adrese: klaudia.klembarova@buranteatr.cz se žádostí a motivačním dopisem.)

Rezervace:

Vaše rezervace je platná po zaplacení nevratné základní zálohy 1 800 Kč; Donátorské zálohy 2 100 Kč nebo plné ceny.

V případě zrušení workshopu z důvodu opatření spojených s pandemii koronaviru COVID-19, Vám záloha bude vrácena.

Druhá část platby proběhne 14 dní před workshopem.

Na workshop je možné se registrovat do 5. 6. 2021!

Registrace: https://bit.ly/3fmlgg2

Workshop bude v angličtině.

V případě dalších dotazů pište na: klaudia.klembarova@buranteatr.cz.

Aitor Basauri

Aitor Basauri je předním a jedním z nejvyhledávanějších lektorů klaunérie a fyzické komedie na světě. Pravidelně učí pokročilé workshopy přes Spymonkey v Londýně, New Yorku, Berlíně, Los Angeles a jinde. A také učí pro organizaci Zdravotní klaun v Německu, Rakousku a Francii.

Je jedním z uměleckých ředitelů a performerů v komediální a klaunské divadelní skupině Spymonkey, sídlící v anglickém Brightonu. Tu, společně s ním, zakládali Toby Park a Petra Massey v roce 1997. Jejich temná a někdy hraniční fyzická komedie má dle The Houston Chronicle základy „někde mezi Monty Pythonem, Marx Brothers a Samuelem Beckettem”. Basauri hrál či se objevil v nespočtu představení ve všech koutech planety. Roku 2000 ve španělském Bilbau vytvořil svoji vlastní divadelní skupinu Punto Fijo. Jeho životopis zahrnuje i množství režijních počinů (mimo jiné i „Hondycops” pro Squadra Sua v České republice v roce 2015).

Více informací na: https://www.spymonkey.co.uk/biogs.html.

Sdílet

Více informací na: https://www.buranteatr.cz/

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN