Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Uzávěrka se blíží!!!

Agentura DILIA jako každoročně udělí studentům Cenu Evalda Schorma za původní hru, dramatizaci či překlad. Nominace je možné, vzhledem k nastalé situaci, zasílat až do 14. dubna 2020!

Cena Evalda Schorma

za původní hru, dramatizaci či překlad

Uzávěrka nominací: 14. dubna 2020!

Cena je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FFUP, FPF, VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka a dalších konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad.

Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu).

Nominována mohou být tato díla:

– původní hra

– překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené)

– dramatizace

Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.

Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena jednak v písemné formě na adresu DILIA, Krátkého 1, Praha 9, a také e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 14. dubna 2020.

Hlavní cíle:

Základním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díky Ceně Evalda Schorma se jejich díla mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. Cena Evalda Schorma se během své existence stala vedle obdobné Ceny Alfréda Radoka prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Jan Werich (vlevo) a režisér Evald Schorm (vpravo) na filmovém festivalu Finále 1968″ v Plzni

Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než čtyřiačtyřiceti divadelních provedení (například: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, A studio Rubín, Studio Ypsilon, Městské divadlo Zlín či Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami) a devíti rozhlasových inscenování.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje”

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.”

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.”

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.”

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.”

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!”

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.”

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.”

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.”

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Počátkem roku na Performance Dance Jam

Lehkost tanečního jamu. V Brně. Nejen pro studenty JAMU.

PERFORMANCE DANCE JAM je týdenní tvůrčí dílna fyzického/tanečního divadla, která bude probíhat druhý lednový týden, každý den vždy odpoledne. Výstupem dílny bude Performance Dance Jam, kde budou účastníci sdílet před diváky poznatky z procesu, kterým na tvůrčí dílně prošli.

Performance dance jam je formát improvizovaného představení, který pracuje se společným záměrem a skupinovou koncentrací více, než je běžné na tanečním jamu, ale není naplánovaný jako klasické představení. Naopak si zachovává hravost a lehkost tanečního jamu.

Náplní kurzu je: umění individuální i skupinové improvizace (umění poslouchání, přijímání a nabízení), spontánní vytváření pohybového i dramatického materiálu, dramaturgie pohybu a jeho transformace, režijní dovednosti performera, společné vytváření dramatických obrazů/situací.

Kvality, na které bude práce zaměřena: kompozice v prostoru, tělesná reakce, transformace pohybu, kontrapunkt, repetice, tempo, rytmus, dynamika, časování.

Lektoři: Tomáš Wortner, Katarzyna Kamecka

Časový harmonogram 6.–12. 1. 2020:

pondělí 18.00–22.00
úterý 18.00–21.30
středa 18.00–21.30
čtvrtek 18.00–21.30
pátek 18.00–22.00
sobota 17.00–21.00
neděle 11.00–13.30

Výstup z dílny: sobota 11. 1. 2020 v 19.30, BuranTeatr

S sebou: Pohodlné černé oblečení. Minimálně jedno tričko s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty. Náhradní oblečení doporučeno.

Maximální počet účastníků je 12.

Cena za účastníka: 3 900 Kč.
Vaše rezervace je platná po zaplacení nevratné zálohy 1 900 Kč. Druhá část platby proběhne v hotovosti na místě v den workshopu. V případě dotazů
a vysvětujících informací, prosím, pište na emailovou adresu: klaudia.klembarova@buranteatr.cz

Lektoři:

Tomáš Wortner

Herec, tanečník, performer, učitel, lektor – www.tomaswortner.cz

Od roku 2013 do roku 2017 žil ve Wroclawi, kde pracoval v divadelní laboratoři Two Path Studio v Grotowski Institutu. V rámci své pedagogické práce vedl množství workshopů a divadelních dílen zaměřených na různá divadelní odvětví: herectví, pohyb, fyzická akce, improvizace, partnerská práce, rytmus, muzikalita atd. Důležité projekty: Di_Sein (divadlo D’epog), Cirkus Havel (Divadlo Husa na provázku), Paní z može (autoteatro v režii T. Wortnera), Písečná žena (v koprodukci s Grotowski Institutem), inscenace Paraziti a stejnojmenný taneční film (s M. Kozánkem a K. Kameckou), Zápisky z volných chvil (DAMU, r. A. Klimešová). Od roku 2017 spolupracuje se Studio Matejka (Grotowski institut), se kterým vytvořil nejnovější představení Angry man, Variations on Defense of Anger. V roce 2019 režíroval “Šeherezáda – Když král není doma”, absolventské představení P. Kopřivové na Ateliéru fyzického divadla, JAMU. Kromě uměleckých projektů se věnuje kurzům osobního rozvoje – založil a vede PlayFight Club.

Tomáš Wortner

Katarzyna Kamecka

Tanečnice, performerka,

lektorka, www.facebook.com/katkamecka/

Pochází z Wroclawi. Vystudovala kulturologii, práci s lokální komunitou a tanec na Academy of New Dance and Contact Improvisation pod vedením Milana a Zuny Kozánkových. Zabývá se pohybovým divadlem, tancem a propojováním umělecké a sociální sféry. Pracuje s různými věkovými skupinami, s amatéry i profesionály, tvoří a vede workshopy. Důležité projekty: Dynamics of Metamorphosis (divadelní výzkum Nett Theatre a Institutu Grotowskiego), Symbióza – autonomie (divadelně-taneční projekt ve spolupráci s T. Wortnerem a M. Kozánkem ukončený premiérou inscenace Paraziti a vytvořením krátkého tanečního filmu), ProtoCiało (tvorba pohybových site-specific performance pod vedením P. Święcańskiej, Každodenní rituály přežití (inscenace, r. B. Pradzyńska), Přes hranice (divadelní projekt s polskou, německou a romskou mládeží). Vede autentický pohyb a setkání PlayFight Club.

Katarzyna Kamecka

Buranteatr

pro TANEČNÍ MAGAZÍN