Rozhovor s choreografkou a zakladatelkou Dance House Leonou „Qašou“ Kvasnicovou

„Nade mnou svítí šťastná hvězda“

Tanečnice, choreografka, lektorka, zakladatelka tanečního studia Dance House Leona Kvasnicová vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Již v patnácti letech založila svoji první taneční skupinu, byla porotkyní ve StarDance, choreografkou Česko hledá SuperStar a řady muzikálů. Vytvořila mnoho projektů a tanec ji provází od dětství, a jak říká, udržuje její tělo v kondici a duši šťastnou.

Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala s mladší sestrou Lucií a již v šesti letech jste začala dělat sportovní gymnastiku. Co Vás v dětství bavilo a jak jste jej prožívala?

„Dělala jsem moderní gymnastiku. Už v dětství jsem byla „kreátor“ a „vůdce“ – vymýšlela jsem taneční a pěvecká představení pro rodinu, organizovala do toho sestru a všechny okolo. Na druhou stranu jsem dokázala být i hodiny sama se sebou ve svém světě, procházet se přírodou u babičky na chalupě.“

Někde jste řekla, že Vás k tanci nikdo nepřivedl a tanec jste si našla sama. A v patnácti jste propadla tanci. Čím Vás tak okouzlil, že jste v tomto věku založila svoji první taneční skupinu Crazy Dancers? 

„Jak jsem řekla, bylo to ve mně dříve než v 15 letech. Jen pak jsem potkala svou první lásku. S ním jsme založili Crazy Dancers a tam jsem se „vyformovala“. Velkým impulsem byl určitě film „Flashdance“, který když jsem viděla, řekla jsem si, že takto budu jednou umět taky tančit.“

Po maturitě jste se stala členkou taneční skupiny UNO a někde jste řekla, že to byl jeden z Vašich splněných snů… A co další taneční sny, splnily se?

„Víte co? Ano. Musím říct, že nade mnou svítí „šťastná hvězda“ asi. I když moc dobře vím, že je to o mé dřině a víře. Studovala jsem v Holandsku, tančila ve vysněné skupině v Paříži u Bruce Taylora. Měla jsem čest ztvárnit sólové role jako např. Julii v Bratislavském divadle tance pod vedením Jana Ďurovčíka. Prosadila jsem se u nás jako choreograf muzikálů, v televizi jako porotkyně StarDance nebo choreograf Česko hledá SuperStar a realizovala spoustu vlastních projektů. Ale hlavně se mi do toho podařilo mít dva krásné syny. A to všechno je splněný sen.“

Pak jste začala studovat taneční pedagogiku na JAMU, rok jste studovala v Holandsku a po návratu založila další taneční skupinu Free Dance Group a poté studovala choreografii na HAMU. Jako choreografka jste se podílela na řadě divadelních inscenací a na čem pracujete v současné době?

„V současné době je to malinko složitější vzhledem k pandemii, která nás ovlivnila všechny. Nicméně i přesto jsem pracovala na choreografii Láska nebeská v divadle Broadway a v divadle Rokoko v inscenaci Dr. Johann Faust. Já také denně vyučuji buď tanec nebo pilates či jógu. Nenudím se…)))

Jako tanečnice jste vystupovala v německém Hamburgu, ve Švýcarsku, byla jste sólistkou Bratislavského divadla tance, členkou Baletu Praha. Od roku 2003 máte taneční skupinu IF. Jak na to plodné období vzpomínáte?

„Bylo by toho hodně, ale to stěžejní jsem již zmínila.“

Co Vás vedlo k založení tanečního studia Dance House, kde máte pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti a individuální lekce? Jak se Vám daří v době covidové? Máte také on-line lekce?

„Vlastní studio jsem měla v plánu vybudovat jako něco, co bude pokračování mé cesty tanečnice a učitelky tance a jako budoucí obživa. Nicméně po 4 letech jsem změnila názor. Bylo to vyčerpávající, více jsem řešila organizaci a ekonomiku, personální záležitosti a na umění a tanec mi zbývalo málo sil. A to jsem nechtěla. Ale ta zkušenost je k nezaplacení.

V covidové době jsem byla stále aktivní, on-line lekce ale pouze pilates nebo jógu. Tanec přes počítač nelze…ta energie se nepřenese, to není ono.“

V roce 2008 jste se představila jako jedna z porotců oblíbené TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí. Jak jste se cítila v této pozici a přijala byste nabídku tančit v této soutěži?

„Byla to velmi příjemná doba. Všichni porotci a zákulisí skvěle na sebe naladěné. Nabídku tančit v soutěži bych ale nepřijala. Jsem profesionální tanečnice, to by bylo vůči hercům nebo sportovcům co soutěží přece nefér.“

Vaši sestrou je hudební skladatelka a úspěšná DJ Lucca. Svedla Vás spolupráce na nějakém projektu? A pokud ano, jak se Vám spolu pracovalo?

„Ano, udělaly jsme spolu dva projekty pro moji skupinu IF. Spolupráce byla úplně pohodová. Obě víme, co děláme a co umíme…“

S partnerem tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem máte dva syny. Jak to mají s tancem? Nepadlo jablko daleko od stromu?

„Nepadlo. Kluci jsou talentování, myslím, že hodně. Mají to v sobě a v srdci.“

 V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec Vám udržuje tělo v kondici a duši šťastnou. Platí to stále? A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Platí, platí. Ale snažím se vracet tělu, co jsem od něho celý život chtěla. Volný čas mám nejraději s rodinou. Rádi jezdíme na výlety do přírody. Jsme spolu rádi.“

Leona „Qaša“ Kvasnicová:

Narodila se 23. 12. 1972 v Brně. Působí jako tanečnice, choreografka, lektorka a vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Její sestrou je skladatelka a DJ Lucca (1978).

Vystudovala taneční pedagogiku na JAMU, choreografii na HAMU a studovala na nizozemské taneční škole Rotterdamse Dansacademie.

Má vlastní taneční skupinu IF a v Praze založila taneční studio Dance House, kde měla pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti nebo individuální lekce.

S partnerem, tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem má dva syny Matěje a Kryštofa.

Foto: Archiv Leony Kvasnicové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nothing else, Mothers

Inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové o vztahu matky a dcery bude mít premiéru v Paláci Akropolis

Autorská inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové se po několika odkladech konečně dočká své premiéry. Kompozice vztahu mezi matkou a dcerou s názvem Nothing else, Mothers se poprvé odehraje 13. září v Paláci Akropolis. V inscenaci pro dvě performerky se objeví tanečnice Cécile Da Costa a herečka Antonie Formanová.

Autorská inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové Nothing else, Mothers je kompozicí vztahu mezi matkou a dcerou. Je o nahlížení za subjektivní paměť, síle a moci našich pocitů. Přenosu emocionálních vzorců z generace na generaci. Do jaké míry se necháme ovlivnit našimi prvotními vztahy a přejatými vzorci chování? A když je odkryjeme, můžeme je přesáhnout?

Název, téma i strukturu inscenace inspirovala hudba. „Dominika mě oslovila s tím, jestli bych s ní nechtěla udělat představení o vztahu matek a dcer s názvem Nothing else, Mothers. Dřív si totiž myslela, že ta písnička od Metallicy se jmenuje ve skutečnosti takhle, což je vlastně výstižné,“ prozrazuje původ názvu inscenace režisérka Anna Klimešová.

„Mám ráda „dětské omyly“, kdy si dlouho myslíme, že něco znamená něco a až později zjistíme, že to znamená něco úplně jiného. Takový moment nás spontánně vyvádí z našich někdy rigidních postojů, což mi připadá jako paralela k porozumění vztahům obecně. Co je pravda a co si do vztahů projektujeme? A jak se na ně podívat jinak, než dosud? Přesmyčka názvu má zároveň potenciál humoru a hravosti, které se v naší inscenaci objevují,” doplňuje Dominika Špalková a pokračuje:

„Po jednom představení v Divadle Drak jsem seděla se skupinkou tvůrkyň a všechny se celý večer bavily o svých matkách. Došlo mi, že to je téma, které je aktuální, a kladla jsem si otázku, jak tento prvotní vztah dcery a matky ovlivňuje naše další vztahy v životě, a jak to pak ovlivňuje i společnost. Je to o komunikaci, o strategiích a vzorcích, které často nevědomě opakujeme. Přišlo mi zajímavé to uchopit divadelně.“

Inspirace hudbou se odráží i ve struktuře inscenace, kterou režisérky a performerky skládají ve stylu kompozice. “Bereme ji jako jednu skladbu, kterou jsme si pracovně rozdělily do několika partů, které se táhnou celou inscenací a zobrazují jednotlivé fáze vztahu. Stejně jako v hudbě je i dynamika vztahu matky a dcery různorodá a proměnlivá, “ popisuje Anna Klimešová. Obě režisérky se znají už dlouho a před lety spolu vytvořily představení Vertigo na motivy knihy Vlny od Virginie Woolfové.

V inscenaci Nothing else, Mothers vystupují tanečnice Cécile Da Costa, se kterou Dominika Špalková spolupracovala na pohybové performance Roselyne, a herečka Antonie Formanová. Analogie vztahu matky a dcery se tak dostává i do dvougeneračního obsazení – tanečnice učí herečku tančit a naopak, stejně jako se dcery v životě učí od matek.

Ženský inscenační tým doplňuje ještě hudební skladatelka Marie Čtveráčková známá jako Mary C, light designérka Eliška Kociánová a scénografka Karolína Kotrbová. „Snažím se scénografii co nejvíce napojit na naše téma a v prostoru zrcadlit vztah matky a dcery, jeho proměnlivost, náladovost, jemnost, překvapivost, ale i negativa. Prostor by tedy měl být živý a překvapivý, jako sám ten vztah,“ doplňuje scénografka.

Inscenace vznikala během loňského srpna na rezidenci v polském Fundacja Palac Gorzanów, kterou zakončila prezentace work in progress. Původně plánovaná site-specific premiéra v říjnu na festivalu 4+4 dny v pohybu kvůli vládním nařízením nakonec neproběhla (proběhla pouze veřejná work in progress) a i listopadová divadelní premiéra musela být odložena. Nothing else, Mothers se tedy konečně dočká svojí divadelní premiéry – v Paláci Akropolis 13. září.

Nothing else, Mothers

námět a režie: Dominika Špalková a Anna Klimešová
choreografie: Cécile Da Costa
účinkují: Antonie Formanová, Cécile Da Costa
hudba: Marie Čtveráčková
scénografie: Karolína Kotrbová
light design: Eliška Kociánová
producent: ProFitArt, z.s.
partneři: Festival 4+4 dny v pohybu, Alfred ve dvoře, Fundacja Pałac Gorzanów, Palác Akropolis
Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, International Visegrad Fund, Státní fond kultury ČR

Premiéra: 13. září 2021 v Paláci Akropolis (1. repríza: 14. září 2021)

Foto: Tomasz Augustyn

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín