Bude „Žlutá tma“ v únoru?

Divadlo ARCHA přesunulo zajímavý projekt pro školy (navazující na inscenaci Petra Nikla) z cyklu „Dívat se a vidět“ na letošní druhý měsíc

Dívat se a vidět“ („Žlutá tma“)

Tato vybraná inscenace, z cyklu ARCHA ŠKOLÁM, s lektorským úvodem a následnou debatou s tvůrci, se přesouvá ze 14. října 2020 na pátek 19. února 2021. Je určena zájmovým skupinám studentů a jejich učitelům.

Program „Dívat se a vidět“ chce otevřít spektrum vnímání soudobého divadla v kontextu ostatních forem umělecké tvorby.

Program „Dívat se a vidět“ hodlá rozšířit povědomí studentů o soudobém divadle. Zejména jako o unikátním prostředku umělecké výpovědi. Chce žáky a studenty přivést k samostatnému uvažování, otevřít jim cestu k individuálnímu emotivnímu prožitku z umění a k následné reflexi.

Cílem celé akce je vytvořit prostor pro nový pohled na divadelní tvar, který není primárně založen na dramatické hře a jeho protagonisté nejsou vždy profesionálními herci.

»Dívat se a vidět« – „Žlutá tma“

14. října 2020 Petr Nikl: „Žlutá tma“

PŘESUNUTO NA 19. 2. 2021

17.30 – 18.30 Lektorský úvod za účasti Petra Nikla

19.00 – 20.30 Vlastní představení „Žlutá tma“ v Divadle Archa

20.30 – 21.15 Setkání s tvůrci

Lektorka: Jana Svobodová

TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor s  tanečnicí KRISTÝNOU COUFALOVOU, populární ze StarDance

„Odpočinek je moje slabá stránka“

V prvním ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, se stali vítězi herec Roman Vojtek s taneční partnerkou Kristýnou Coufalovou, které v té době bylo krásných 21 let. Od té doby vystudovala práva, stala se maminkou a v rodinné taneční škole Coufalovi působí jako lektorka, trenérka a choreografka a na soutěž vzpomíná moc ráda.

Bylo zásluhou radičů, kteří vedli v Olomouci taneční školu Coufalovi, která vznikla v roce 1990, že jste v sedmé třídě ZŠ začala tančit?

„Určitě to byla jejich zásluha. Ale ne asi v tom smyslu, který čekáte. V sedmé třídě se konečně přestali bránit mému tlaku a svolili, že mohu. “

Tancováním přišly tréninky, soutěže, soustředění, taneční prohry i výhry. Jak na ten čas vzpomínáte? Byla jste soutěživý typ?

„Já asi nejsem soutěživý typ. Mě moc bavilo tancování, jako takové a ten kolektiv v daném klubu. Na TK Olymp Olomouc, na StarDance a na DSP Kometa Brno vzpomínám moc ráda!“

V 21 letech jste získala titul „Královna tanečního parketu“, když jste spolu s hercem Romanem Vojtkem vyhráli v prvním ročníku TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí. A někde jste řekla, že to pro Vás bylo zlomové. V čem?

„Já v době StarDance ,jen´ studovala, už jsem závodně netančila. Uvědomila jsem si, že nechci o tancování vlastně přijít. Škola byla fajn. A rozum říkal: studuj, jenom studuj! Ale srdce mě táhlo zpět na taneční parket. Dva roky jsem odolávala nabídkám od Honzy Tománka, že by tam měl v Brně pro mě partnera. No, a pak jsem mu zavolala, že bych to moc ráda zkusila ještě! A taky jsem vlastně měla pořád pocit, že musím mít navíc ještě nějaké ,normální´ povolání. A po StarDance jsem si říkala, že by bylo moc hezké dělat něco, co mám ze všeho nejraději a kdyby to i zaplatilo hypotéku, bylo by to win-win.“

Co Vám tato soutěž dala a jak na ni vzpomínáte? Sledovala jste další ročníky?

„Bylo mi čerstvých 21 let. Byla jsem jak Alenka v říši divů.  Soutěž mi dala  obrovské množství krásných zážitků, zkušeností a pracovních příležitostí. A i přátelství. Dva roky poté se to naše ,zdravé jádro´ potkávalo při každé příležitosti, narozeniny, svatba či pracovně na různých vystoupeních. Bylo to moc milé a opravdové.

Samozřejmě postupem času se potkáváme míň a míň. Ale pořád o sobě víme, sledujeme se na IG, občas si něco napíšeme. Takže odpověď by byla – vzpomínám moc ráda! Protože to bylo krásné. A další ročníky jsem sledovala a sleduji.“

V letech 2005 – 2012 jste se soustředila na studium na UK v Praze, kde jste studovala právo a právní vědu. Proč jste si zvolila právě tento obor?

„Já jsem  studovala gymnázium Hejčín v Olomouci. A ve čtvrtém ročníku jsem měla jen jednu preferenci – a to, že fakt nechci a nemůžu studovat fyziku. Jinak jsem měla školu ráda, měla jsem super učitele a bylo mi celkem jedno, co se učím. Maturovala jsem z dějepisu a matematiky. Takže k matice jsem měla přihlášku – na ekonomku do Brna. A k dějepisu jsem si dala práva. A když vyšly přijímačky do Prahy, byla by škoda to nezkusit.“

K tanci jste se vrátila a v rodinné taneční škole Coufalovi působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Co Vás na své práci nejvíce baví?

„Baví mě nadchnout pro pohyb děti školkového věku, baví mě zpětná vazba na lekcích s těmito dětmi. Baví mě, jak rychle se učí, jak jsou všemu otevřené a hravé.

Na středoškolácích mě každoročně dojímá rodičovská volenka na prodloužených a závěrečných kolonách, kdy maminky tančí se svými syny, kteří se je snaží vést jako opravdoví muži a maminky se nakonec i nechají vést. No a tatínci, jak najednou nevědí, kde tu svou dceru chytit, nešlápnout ji nejen na nohu, ale i na ty krásné šaty – a jak je to pro všechny z nich ten moment – poprvé v životě, jednou a naposled. Dojetí, nervozita, všechno se to mísí a má to jedinečnou atmosféru.

A kurzy tance pro dospělé – na tom mi přijde krásná celá ta situace – že dva partneři spolu chtějí hodnotně trávit čas. Jsou na stejné úrovni. Partnerka nestíhá záda partnerovi, jak by tomu bylo, kdyby si vyjeli na kolo. Partner není znuděný nahrávkami, jak by byl asi v tenise. Ale v tanci jsou si rovni. Musejí spolu kooperovat. Musí se spolu sladit. A to mě baví! Když se sladí, líbí se jim to, baví je to a mají z toho radost! Pak z toho mám obrovskou radost i já!

Jste maminkou. Vedete své děti také k tanci?

„Berenika má 4 roky, Debora má 2 roky. Moje přání by bylo, aby chodily do atletiky nebo nějaké pohybové přípravky. Aby uměly lyžovat, bruslit, jezdit na kole, kolečkových bruslích, plavat a tak. Nejsem zastáncem specializace u malých dětí. Ale člověk míní, život mění. Berunka se vidí už teď jako baletka. 😀 Takže uvidíme. Budu vděčná, když budou z něčeho nadšené a šťastné tak, jako já byla z tancování v Olympu, StarDance nebo pak v Kometě!“

Co Vám říká slovo odpočinek? Jak ráda relaxujete?

„No. Odpočinek je moje slabá stránka. Moc nevím, jak na něj. Ale když jsem neměla ještě holčičky a byl čas válecí dovolené u vody, četla jsem knížky. Protože jen tak ležet mě nebavilo.

A teď? Od holčiček odpočívám v tanečních. A doma s holčičkami zase odpočívám od tanečních.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s přední tanečnicí, pedagožkou  a lektorkou KATEŘINOU KRAKOWKOVOU, známou ze StarDance

„V tanci člověk ukáže své emoce”

Působí jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě a rovněž v pražské Taneční škole Vavruška. V roce 2018 byla taneční partnerkou zpěváka a herce Adama Mišíka v TVtaneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A na celý projekt i tanečního partnera Kateřina Krakowková s láskou vzpomíná. Tanec je pro ni umění, v němž člověk ukáže své emoce, což je podlé ní právě to nádherné.

Pocházíte ze Šilheřovic na Hlučínsku, nedaleko Ostravy, blízko česko-polské hranice. Jak vzpomínáte na  čas svého dětství? Co Vás bavilo?

Na své dětství vzpomínám ráda. Ještě předtím, než jsem začala s tancem, chodívaly jsme s kamarádkou každý den po škole ven si hrát. Jelikož jsem vyrůstala na vesničce, která je opravdu nádherná, hledaly jsme stále nová a nová místa na hraní.”

S Adamem Mišíkem ve StarDance

Tanci se věnujete od roku 2002, tedy od svých devíti let. Jak jste se přímo k němu dostala?

K tanci mě přivedli rodiče. Byla jsem temperamentní dítě, které neustále něco vymýšlelo. A proto mě přihlásili do tanečního kroužku v Hlučíně. V začátcích jsem ,tanečky´ navštěvovala jednou týdně, jelikož mě to opravdu bavilo, tréninky se postupem času množily, až došlo na taneční soutěže.”

Chtěla jste být vždycky tanečnicí?

Na to si vůbec nevzpomínám. Jen mně maminka říkala, že jsem si tancovala už od doby, kdy jsem se postavila na nohy.”

S Vašim tanečním partnerem Danielem Jurčem jste byli finalisty MČR ve standardních tancích, semifinalisty v latinsko-amerických tancích, finalisté MCŘ v deseti tancích, finalisty mládežnické ligy ČR. V kategorii dospělých pak jste dvojnásobnou finalistkou MČR v deseti tancích, finalistkou ve standardních tancích MČR a vicemistryní v Showdance. Bavilo Vás chodit po soutěžích? Jste soutěživý typ?

Bavilo mě to moc. Pamatuji si, když jsem si večer před každou soutěží balila věci, psala jsem si seznam na papír, zkoušela nové účesy a malování. Prostě jsem se v tom vyžívala. Co se týče soutěživosti, myslím si, že každý sportovec by měl být určitým způsobem soutěživý, jinak by nic nedokázal. Samozřejmě, tím zdravým způsobem. A to jsem, dle mého názoru, byla. Můj tatínek je velký fanoušek sportu, sám celý život sportuje, a proto jsem ho měla jako vzor a šel mně vždy příkladem.”

I když Vás tanec velice baví, vystudovala jste Hornicko-geologickou fakultu na Technické univerzitě v Ostravě. Proč jste si vybrala tento obor?

Vždy mě zajímala planeta Země. I přesto, že to s tancem moc nesouvisí, bylo to zajímavé studium.”

Opět z populární televizní show, tentokrát ve folklórním duchu

Jak již bylo uvedeno, působíte jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě. A také v Praze v Taneční škole Vavruška. Vaší náplní je výuka tanečních párů od nejmenších dětských párů přes mládež, dospělé až po seniory. Někde jste přiznala, že Vás baví učit. Co Vás na práci lektorky baví?

K prvním trenérským zkušenostem mně přivedli moji skvělí trenéři manželé Bankovi, kterým za to děkuji. Začala jsem s výukou tanečních párů v patnácti letech v Tanečním studiu Ostrava. Od té doby vyučuji neustále. A nejvíce mě na tom baví předávat své zkušenosti, jak taneční, tak lidské. Protože tanec není jen o technice, choreografiích a tak, ale o chování, respektu, drilu, chtění…”

V roce 2018 jste byla taneční partnerkou herce a zpěváka Adama Mišíka v TVtaneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. Jak na soutěž a tanečního partnera vzpomínáte? Co Vám tato soutěž dala?

Byla to obrovská zkušenost. Poznala jsem nové lidi, kteří mně něco do života přinesli, inspirovali mě. A samozřejmě můj taneční partner Adam, s kterým jsme si sedli, neustále jsme si povídali, předávali zkušenosti. StarDance je projekt, který mně přišel do života a budu na něj vždy vzpomínat s láskou.”

Jaký tanec máte nejraději? Je podle Vás tanec písní těla?

Mám ráda všechny tance, protože každý je odlišný a vyžaduje něco jiného, ale asi jeden z mých nejoblíbenějších je Slowfoxtrot. Pro mě je tanec umění, člověk ukáže své emoce a je to nádherné.”

A do třetice se synem populárního rockera ve StarDance

Je Vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte čas volna?

Výuka tance je sice moje práce, ale beru ji jako koníček. Jsem šťastná, že mohu dělat to, čím žiju celý život. A hlavně, mám tu možnost předávat dál. Pokud zrovna nevyučuji, tak si ráda ve svém volném čase chodím zatancovat, často navštěvuji posilovnu anebo také vařím.”

Děkuji za Váš čas i rozhovor.

Foto: archiv Kateřiny Krakowkové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s baletkou a současně taneční lektorkou BARBOROU KOHOUTKOVOU

„Balet v mém životě nakonec vyhrál”

Balet ji provází od dětství a svoji profesionální kariéru zahájila jako sólistka ve Finské národní opeře a baletu v Helsinkách. Tančila v Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku. V Čechách otevřela studio Art of Movement a balet vyučujete také na zahraničních školách. Její práce je pro Barboru Kohoutkovou také koníčkem.

 Vyrůstala jste se starší sestrou Vendulou v Praze. Jaké bylo Vaše dětství?

Na dětství mám hezké vzpomínky. Bylo velmi pestré. Když mi byly asi dva roky, žili jsme rok na vesnici, to znám jen z vyprávění, na to si moc nepamatuji. Ale na vesnici jsme se vraceli. Měli jsme chalupu v Novém Dvoře u Písku a tam trávili každé léto a víkendy. Byla to dobrá kompenzace k městskému životu. Na chalupě jsem se vždy proměnila v malé cikánské dítě, lezla na seník, stavěla bunkry v lese, jezdila na koni, chodili jsme na houby, borůvky, jezdili po výletech na kole. Sousedi měli velký statek, tak jsem pomáhala s péčí o domácí zvířata. Dokonce i krávu jsem dojila.

 Ve třech letech jsem po vzoru sestry začala chodit na balet a brzy se zaplnil náš život tancem, vystupováním v divadle, natáčením v televizi. Se sestrou jsme chodili ještě na lekce klavíru a hudební výchovy, gymnastiku. V létě jsme jezdili k moři, v zimě lyžovat na hory. S nástupem na Taneční konzervatoř se život trochu proměnil a už tam převažoval balet.”

Jednou jste přiznala, že balet je Váš život. Vždycky jste chtěla být baletkou? Čím Vás balet tak okouzlil?   

Jako dítěti se mi ta přání střídala. Chtěla jsem být paní učitelkou, se sestrou jsme měli období, kdy nás bavilo péct, tak jsme si říkali, že budeme mít vlastní cukrárnu, pak jsem se zamilovala do koní a chtěla se stát profesionální žokejkou. Ale balet tam vždy figuroval a nakonec vyhrál. Tanec a pohyb mi vždy přišel jako moje přirozenost. Někde jsem slyšela hudbu a už jsem tančila. Možná to, že je mi balet tak blízký,  je i tou mou určitou potřebou jít ve věcech do hloubky. Balet je velmi krásná forma pohybu a zároveň je jedna z nejtěžších, nejdokonalejších a pro mne nejkrásnějších, nejestetičtějších uměleckých forem.”

Baletu se věnujete od dětství. Během studií na taneční konzervatoři jste vyhrála několik mezinárodních soutěží, vystupovala v TV Zpěvankách, točila pohádky a zahrála si v seriálu Když se slunci nedaří. Jak jste si cítila před kamerou?

Před kamerou jsem se cítila dobře, neměla jsem trému, bavilo mě předvádět se. Kolem filmu byli fajn lidi. U seriálu Když se slunci nedaří, to bylo už trochu jiné. V té době už jsem chodila na konzervatoř a kvůli natáčení jsem zameškala dost hodin ve škole a to pro mne byl stres. Tehdy už byla priorita škola a představa nejít na klasiku nebo scénickou praxi kvůli natáčení, byla hrozná.”

V 17 letech jste zahájila svoji profesní kariéru v Helsinkách ve Finsku a stala jste se sólistkou Finské národní opery a baletu. Jak na tu dobu vzpomínáte?  

Začátky byly opravdu těžké. Nebyla jsem jazykově dobře vybavena. Odtržení od rodiny, úplně nový režim v divadle oproti škole, žádní kamarádi… Ještě k tomu jsem Helsinky poznala v létě, když jsem tam byla na soutěži a to je nejkrásnější období. Pak jsem v srpnu nastoupila do souboru, přišel deštivý podzim, půl roční tma, zima, kruté mrazy. To byl také nový zážitek. Tři měsíce po zahájení první sezóny jsem si zranila nohu, doktoři neurčili správně diagnózu a začal dlouhý vleklý proces zdravotních problémů, který vyústil třemi operacem i na specializované klinice v Německu.”

Hostovala jste také Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku a prožila dvacet let v zahraničí. Co Vám to dalo?

Hodně! Ne vždy to bylo lehké, ale jsem za ty zkušenosti a prožitky vděčná. Jak lidsky, tak profesně. Profese baletky se nedá naučit z knihy, učíte se získáváním zkušeností praxí. Člověk musí být stále otevřený se učit, musí si rozšiřovat obzory a cestování je nezbytností. Naopak návrat do Čech pro mě byl šokem a zjistila jsem, jak jsme v mnoha směrech za světem pozadu. Bohužel to není jen v odvětví baletu. Nyní díky mé trochu zkomplikované životní situaci narážím na katastrofální stav našeho soudnictví. Řeším již dva roky soudně úpravu péče o mého syna a tato srážka s úrovní našeho soudnictví je pro mne velkým šokem a obrovským zklamáním z postojů naší společnosti a těchto institucí. Neúcta k mateřství, chaos, nekompetence až diletantství lidí, kteří rozhodují o životech dětí a mají hájit jejich práva. Toto samotné téma by vydalo na knihu.”

  Během své aktivní taneční kariéry jste spolupracovala s řadou významných osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?  

Nedá se říci, kdo mě nejvíce ovlivnil. Byl by to dlouhý seznam. Ale první, kdo mi vytanul na mysli, je paní profesorka Ingrid Němečková. Učila mě celých sedm let na konzervatoři, připravila na všechny soutěže a pak jsem s ní pracovala i v angažmá v Helsinkách, protože jsme tam odjely společně a ona tam zůstala a je tam dodnes jako hlavní baletní mistr. Dala mi dobrý základ, na kterém se dalo stavět. Toto u nás ve společnosti trochu chybí, opravdová úcta k dobrým učitelům. Když teď sama jezdím jako pedagog učit třeba do Číny, úcta společnosti i studentů k pedagogům, učitelům je obrovská. V téhle sféře máme jako společnost velké rezervy.”

 V roce 2008 jste skončila s aktivní kariérou. Bylo to těžké rozhodnutí?

Skončila, abych se k ní po roce a půl zase vrátila, ale už jen jako hostující primabalerína. Měla jsem velké zdravotní potíže. Byla jsem po náročné operaci kyčelního kloubu a v angažmá v Hamburku už jsem se necítila dobře. V tomto souboru tanečník může fungovat pouze, když tančí  na sto procent. Cítila jsem ze strany vedení netrpělivost a ztrátu zájmu a už mě to nenaplňovalo. Rozhodla jsem se naplno věnovat metodám Gyrotonic® a Gyrokinesis® a během roku jsem si udělala instruktorský kurz na obě metody, kterým se věnuji doteď.”

Baletu jste ale, na rozdíl o Vaší sestry Venduly, která byla také úspěšnou primabalerínou, zůstala věrná. V Čechách jste otevřela studio Art of Movement a vyučujete na zahraničních školách. Baví Vás to? Co vše učíte?

Baví mě to. I když jak jsem zmiňovala už dříve, mou přirozeností byl projev pohybem a teď se musím učit vyjadřovat verbálně. To, co cítím, to, co jsem se naučila praxí, umět vysvětlit a předat. Trochu narážím i na zkostnatělost našeho systému. Tak, jak učím já, mohu u nás učit jen soukromě nebo v zahraničí. Myslím si, že systém metodiky zvláště klasického tance u nás nebyl už dlouhá léta zasažen nějakou inovací. Osnovy jsou stejné, i když vývoj a nároky na tanečníky jsou už někde úplně jinde, než byly před padesáti lety. Spousta odvětví, které se zabývá rozvojem pohybu, fyzického i psychického zdraví v době, kdy se tvořily osnovy klasického tance ještě ani neexistovaly. Mě fascinuje lidské tělo a mysl, jeho nekonečný potenciál rozvoje a snažím se v tomto směru dále rozvíjet.”

Jste velice aktivní a zaneprázdněná prací a k tomu maminkou malého synka Eliáše. Umíte odpočívat? Jak ráda relaxujete?    

S odpočinkem je to teď velmi těžké. Skloubit práci a mateřství není lehké. Má situace je trochu ztížena i tím, že nežijeme se synovým otcem a péči o syna zajištuji převážně sama. Oba moji rodiče už nežijí, tak nám chybí babička a dědeček, a proto volný čas je teď pro mne spíše science fiction. Mám výhodu v tom, že má práce je i můj koníček a naplňuje mě a čas strávený se synem, i když je povětšinou velmi akční, je také velmi kvalitně strávený čas.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN