Populární tanečnice VANDA BARTOŠOVÁ DĚTINSKÁ ve speciálním rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci“

Vanda Bartošová Dětinská se  již  v pěti letech zúčastnila první taneční soutěže. V devatenácti letech byla taneční partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby v druhém ročníku TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí. V rodinné Taneční škole Dětinských působí Vanda Bartošová Dětinská jako lektorka, trenérka a choreografka a řídí se mottem: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“   

Vaše maminka Jana byla také tanečnicí a pak začala provozovat taneční kurzy v Kralupech nad Vltavou. V roce 1989 spolu s vaším otcem Pavlem v Mělníku otevřeli Taneční školu Dětinských a vám byl tehdy rok. K tanci vás přivedla ve čtyřech letech právě maminka. Jaké bylo vyrůstat uprostřed tanečního dění?

Hned první otázkou jste mi vykouzlila úsměv na tváři. Na vyrůstání v tanečním světě tedy vzpomínám ráda a v dobrém. Nebylo to samozřejmě jednoduché. Už jako takhle malá jsem měla velmi přísný režim, každý den jsem trénovala, jezdila s rodiči po soutěžích, mamka v té době byla také porotkyní a konferenciérkou, v pěti letech jsem se účastnila první taneční soutěže. Dětství jsem tedy trávila na parketu a už na základní škole jsem měla individuální plán. Ale také jsem měla možnost jezdit po světě a poznávat spoustu lidí a míst, které bych jinak neměla šanci poznat. Neměnila bych. Myslím, že to byl ten nejlepší start do života.”

Jste vicemistryní ČR v LA tancích a finalistkou mistrovství ČR v 10 tancích v juniorské kategorii. Šestinásobnou mistryní ČR družstev. Finalistkou mnoha světových tanečních soutěží v kategorii dospělých. Byla jste soutěživý typ?

Myslím, že zpočátku jsem soutěživý typ byla. V dospělosti už to takové nebylo, pamatuji si proplakané chvíle z nezdaru i radosti z dobrého výsledku. Přirozeně, když na něčem denně dřete, toužíte po výsledku, ale nemyslím, že by to pro mě byl ten pravý hnací motor. Tím se stal hlavně tanec sám a také nezaměnitelné pocity, které se dostavují, když tančíte pro diváky.”

V devatenácti letech jste se v roce 2007 zúčastnila druhého ročníku TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde jste byla partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby. Jak na soutěž vzpomínáte a co vám dala?

StarDance je rozhodně nezapomenutelná a krásná životní zkušenost. Zároveň taky obrovská dřina, nekonečné množství zážitků a spousta nových přátel. Dodnes se proto každou řadu snažíme, většinou i s Robertem, přijít na přímý přenos podívat. Kdyby nabídka účasti přišla znovu, určitě bych ji zvážila.”

Při všem tanečním vytížení jste vystudovala střední podnikatelskou školu a marketingovou komunikaci na Vysoké škole finanční a správní. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Vyrůstala jsem v podnikatelském prostředí, takže tento směr byl přirozenou volbou. Ale také musím přiznat, že i studium jsme vybírali s ohledem na možnost kombinace tance a dálkového studia. I VŠ jsem studovala kombinovanou formou. Z VŠFS jsem nakonec přestoupila na jinou VŠ, Mgr. titul mám z duševního vlastnictví. Zdá se to být úplně jiný směr, ale nakonec spolu dost souvisí.”

 

Ve vaší rodinné Taneční škole Dětinských působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Vedete kurzy pro děti, individuální výuku a latinu pro ženy. Jak fungujete dnes v době koronavirové? Dá se učit tanec on-line?

Já úplně nejsem příznivcem online výuky tance. Osobně mám na výuce tance nejraději právě to, že se potkáváme s lidmi, vzájemně čerpáme energii a můžeme komunikovat a společensky žít. Ale vzhledem k velmi nejisté situaci nás to nutí nad online výukou přemýšlet. Zatím však stále doufáme, že to nebude třeba.”

 

Čím je pro vás tanec dnes? Stále platí vaše motto: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“ 

Ano, tak to stále vnímám. Tanec je pro mě opravdu něco, co vychází z mysli, ze srdce. Téměř každá hudba mě rozhýbe, na tom nejspíš nic nezmění ani aktuálně méně aktivní přístup k tanci, ani čas. Tančím totiž i doma nad hrnci :-)”

V soukromí jste maminkou. Vedete syna také k tanci?

Mám dva syny. Pět a čtyři roky. Jsme s manželem poměrně ambiciózní, chceme děti vést ke sportu. Ale k tanci je zatím cíleně nevedeme. Hrají basket a tenis. Geny se ale dle všeho nezapřou, vnímání rytmu v nich podporuji a oni mi doma pořád trsají :-)”

A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Jak ráda odpočíváte?

Dnes už vím, že potřeba najít si čas sám na sebe není klišé, snažím se tedy odpočívat. Mým osobním relaxem je sauna a golf, se kterým jsem začala loňské léto a už se těším na novou sezonu. V téhle době mi pomáhá také pobyt na slunci, křížovky, knížky a pečení dortů.”

Foto: archiv Vandy Bartošové Dětinské 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

SE.S.TA na FUK

FUK = „Festival umění a kreativity”

První ročník „Festivalu umění a kreativity“ nabízí rodičům, dětem, učitelům a široké i odborné veřejnosti celou řadu workshopů, debat, rodinných dílen, prezentací a dalších formátů. SE.S.TA v rámci festivalu uvádí online workshop pro učitele a diskusi k projektu „Škola tančí“.

Moving words by Etta Ermini (online)

workshop pro učitele

27. 1. 2021 v 16.00 – 18.00

Učíte jazyky a hledáte další kreativní způsoby, jak zpestřit svoji výuku? Jak přitom rozhýbat studenty, aby si danou látku nejen lépe zapamatovali, ale také více užili? Etta Ermini je skvělá britská choreografka a pedagožka, která svým kurzem „Moving Words“ učí studenty francouzštinu v lekcích naživo i ve formátu on-line.

Kurz je koncipován jako master class pro pedagogy, kteří si budou moci vyzkoušet tento způsob výuky na vlastní kůži, ale také získat cenné nástroje, jimiž mohou obohatit svoji vlastní pedagogickou práci.

Kurz proběhne online, v anglickém jazyce.

Vstupné: 250 Kč

Diskuse: Škola tančí online”

5. 2. 2021 v 15.00 – 16.30

Může pohyb pomoci při učení vyjmenovaných slov nebo násobilky? Může učitel sám zařadit do své výuky více pohybu a rozvíjet přitom nejen školní látku, ale také kreativitu dětí?

Lektoři představí projekt „Škola tančí“ a společně, s pedagogy zúčastněných škol, ukážou praktické příklady, jak spolupráce ve školách probíhá. Jak může učitel vtáhnout děti do tématu hrou a pohybem.

Společně budou diskutovat o tom, co projekt přináší nejen dětem, ale i učiteli, škole a jak se mohou proměnit sociální vazby v kolektivu.

Vstup: zdarma

SE.S.TA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor s  tanečnicí KRISTÝNOU COUFALOVOU, populární ze StarDance

„Odpočinek je moje slabá stránka“

V prvním ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, se stali vítězi herec Roman Vojtek s taneční partnerkou Kristýnou Coufalovou, které v té době bylo krásných 21 let. Od té doby vystudovala práva, stala se maminkou a v rodinné taneční škole Coufalovi působí jako lektorka, trenérka a choreografka a na soutěž vzpomíná moc ráda.

Bylo zásluhou radičů, kteří vedli v Olomouci taneční školu Coufalovi, která vznikla v roce 1990, že jste v sedmé třídě ZŠ začala tančit?

„Určitě to byla jejich zásluha. Ale ne asi v tom smyslu, který čekáte. V sedmé třídě se konečně přestali bránit mému tlaku a svolili, že mohu. “

Tancováním přišly tréninky, soutěže, soustředění, taneční prohry i výhry. Jak na ten čas vzpomínáte? Byla jste soutěživý typ?

„Já asi nejsem soutěživý typ. Mě moc bavilo tancování, jako takové a ten kolektiv v daném klubu. Na TK Olymp Olomouc, na StarDance a na DSP Kometa Brno vzpomínám moc ráda!“

V 21 letech jste získala titul „Královna tanečního parketu“, když jste spolu s hercem Romanem Vojtkem vyhráli v prvním ročníku TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí. A někde jste řekla, že to pro Vás bylo zlomové. V čem?

„Já v době StarDance ,jen´ studovala, už jsem závodně netančila. Uvědomila jsem si, že nechci o tancování vlastně přijít. Škola byla fajn. A rozum říkal: studuj, jenom studuj! Ale srdce mě táhlo zpět na taneční parket. Dva roky jsem odolávala nabídkám od Honzy Tománka, že by tam měl v Brně pro mě partnera. No, a pak jsem mu zavolala, že bych to moc ráda zkusila ještě! A taky jsem vlastně měla pořád pocit, že musím mít navíc ještě nějaké ,normální´ povolání. A po StarDance jsem si říkala, že by bylo moc hezké dělat něco, co mám ze všeho nejraději a kdyby to i zaplatilo hypotéku, bylo by to win-win.“

Co Vám tato soutěž dala a jak na ni vzpomínáte? Sledovala jste další ročníky?

„Bylo mi čerstvých 21 let. Byla jsem jak Alenka v říši divů.  Soutěž mi dala  obrovské množství krásných zážitků, zkušeností a pracovních příležitostí. A i přátelství. Dva roky poté se to naše ,zdravé jádro´ potkávalo při každé příležitosti, narozeniny, svatba či pracovně na různých vystoupeních. Bylo to moc milé a opravdové.

Samozřejmě postupem času se potkáváme míň a míň. Ale pořád o sobě víme, sledujeme se na IG, občas si něco napíšeme. Takže odpověď by byla – vzpomínám moc ráda! Protože to bylo krásné. A další ročníky jsem sledovala a sleduji.“

V letech 2005 – 2012 jste se soustředila na studium na UK v Praze, kde jste studovala právo a právní vědu. Proč jste si zvolila právě tento obor?

„Já jsem  studovala gymnázium Hejčín v Olomouci. A ve čtvrtém ročníku jsem měla jen jednu preferenci – a to, že fakt nechci a nemůžu studovat fyziku. Jinak jsem měla školu ráda, měla jsem super učitele a bylo mi celkem jedno, co se učím. Maturovala jsem z dějepisu a matematiky. Takže k matice jsem měla přihlášku – na ekonomku do Brna. A k dějepisu jsem si dala práva. A když vyšly přijímačky do Prahy, byla by škoda to nezkusit.“

K tanci jste se vrátila a v rodinné taneční škole Coufalovi působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Co Vás na své práci nejvíce baví?

„Baví mě nadchnout pro pohyb děti školkového věku, baví mě zpětná vazba na lekcích s těmito dětmi. Baví mě, jak rychle se učí, jak jsou všemu otevřené a hravé.

Na středoškolácích mě každoročně dojímá rodičovská volenka na prodloužených a závěrečných kolonách, kdy maminky tančí se svými syny, kteří se je snaží vést jako opravdoví muži a maminky se nakonec i nechají vést. No a tatínci, jak najednou nevědí, kde tu svou dceru chytit, nešlápnout ji nejen na nohu, ale i na ty krásné šaty – a jak je to pro všechny z nich ten moment – poprvé v životě, jednou a naposled. Dojetí, nervozita, všechno se to mísí a má to jedinečnou atmosféru.

A kurzy tance pro dospělé – na tom mi přijde krásná celá ta situace – že dva partneři spolu chtějí hodnotně trávit čas. Jsou na stejné úrovni. Partnerka nestíhá záda partnerovi, jak by tomu bylo, kdyby si vyjeli na kolo. Partner není znuděný nahrávkami, jak by byl asi v tenise. Ale v tanci jsou si rovni. Musejí spolu kooperovat. Musí se spolu sladit. A to mě baví! Když se sladí, líbí se jim to, baví je to a mají z toho radost! Pak z toho mám obrovskou radost i já!

Jste maminkou. Vedete své děti také k tanci?

„Berenika má 4 roky, Debora má 2 roky. Moje přání by bylo, aby chodily do atletiky nebo nějaké pohybové přípravky. Aby uměly lyžovat, bruslit, jezdit na kole, kolečkových bruslích, plavat a tak. Nejsem zastáncem specializace u malých dětí. Ale člověk míní, život mění. Berunka se vidí už teď jako baletka. 😀 Takže uvidíme. Budu vděčná, když budou z něčeho nadšené a šťastné tak, jako já byla z tancování v Olympu, StarDance nebo pak v Kometě!“

Co Vám říká slovo odpočinek? Jak ráda relaxujete?

„No. Odpočinek je moje slabá stránka. Moc nevím, jak na něj. Ale když jsem neměla ještě holčičky a byl čas válecí dovolené u vody, četla jsem knížky. Protože jen tak ležet mě nebavilo.

A teď? Od holčiček odpočívám v tanečních. A doma s holčičkami zase odpočívám od tanečních.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MAJÁKY v pohraničí (či zahraničí)

Zásluhou FysioARTu zářilo toto světlo budoucnosti i v Sasku

Profesionálnímu divadelnímu uskupení FysioART se podařil dokázat husarský kousek. V pondělí 12.10. 2020, po několika přesunech termínu (od jarní karantény), uvedl zahraniční premiéru inscenace „Půlnoc v pohraničí“. Odehrálo se tomu tak dokonce na německé straně pohraničí. Konkrétně v saském městečku Neusalza-Spremberg, na řece Sprévě. V místě, kde již historicky dlouho žije početná komunita Lužických Srbů. Takže zde vlastně došlo k divadelní premiéře hned pro dvě národnosti současně.

Konečně tedy se, počátkem října, mezinárodní premiéra „Půlnoci v pohraničí“ v německém okresu Görlitz (po jarním vynuceném odkladu), vážně uskutečnila. Jak byl TANEČNÍ MAGAZÍN informován, představení proběhlo za dodržení všech  hygienických „koronavirových” opatření obou států.

Maják kultury v kostele, v saském městečku Neusalza-Spremberg

A maják pro českou kulturu byl u Sprévy vznícen nadvakrát. Nejprve byl společně nasvícen kostel zvenčí. „A poté, po představení, jasné světlo uvnitř, aby prozářilo dobu nastávajícího kulturního temna,“ přiblížila nám MgA. Hana Strejčková.

Kostel, ve kterém se uskutečnila premiéra i bylo zapáleno světlo pro českou kulturu

Určitě je nutno uvést, že „Půlnoc v pohraničí“ je emočně silným příběhem s výrazným historickým nábojem. Což ostatně potvrzuje námi uveřejněná recenze z jejího únorového pražského představení:  https://www.tanecnimagazin.cz/2020/03/02/pulnoc-ve-20-00-…nny-marie-snezne/ .

Hana Strejčková v představení „Půlnoc v pohraničí”

Zeptali jsme se:

Hany Strejčkové

režisérky, choreografky, herečky i pedagožky, zakladatelky sdružení FysioART:

TM: Myšlenku s majáky české kultury jste posunuli ještě o stupínek výš. Jak to cítíte Vy osobně?

HS: „Rozsvítili jsme tedy světlo pro českou kulturu v pohraničí. Symbolicky v kostele. Ostatně, v těch poslední čtyři roky hrajeme stejně často jako na divadelních scénách. A místa, kde pravidelně hostujeme, také vysílala světelnou zprávu, že #kulturunezastavis. Maják české kultury, nádherná spontánní akce, která velmi decentním způsobem naznačila, že kultura spojuje národ, je jeho vizitkou a univerzálním komunikačním prostředkem. Nonverbální divadlo, tanec, cirkus jsou v posledních dekádách tak propojené se světem, že je jen těžko představitelné, aby se z kultury naživo stala vzpomínka. Chemie vztahu jeviště – hlediště, osobní kontakt s publikem, přesahové aktivity umění, ze všeho toho plynoucí emoce není možné plnohodnotně vtěsnat do virtuálního světa. Letošní rok vnímáme jako přelomový v dobrém i opačném významu, rozhodně nás provokuje neustrnout a hledat cesty ke světlu.”

TM: Děkujeme a věříme, že to světlo bude nejen světlem na konci tunelu, ale i pochodní, vedoucí divadlo k lepším perspektivám.

Foto: FysioART – Tomáš Strejček a archiv TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN