Štítek: choreografka

Tančit se bude na komíně, v kostele, na nádražích i v ulicích

MOVE Fest zveřejnil kompletní program

Závěsná akrobacie desítky metrů nad zemí, estonský taneční duet v atmosféře kostela, tři desítky žen v bývalém obchodním domě Ostravica-Textilia, interaktivní performance v ulicích i současný tanec na nádražích. MOVE Fest Ostrava zveřejnil kompletní program svého 13. ročníku, který od 23. do 28. září rozpohybuje Ostravu i Frýdek-Místek současným tancem, fyzickým divadlem a novým cirkusem. Festival navíc “začíná” už 17. září předzvěstmi v Moravsko- slezském kraji a v říjnu přidá ještě jednu ozvěnu.

Letošní MOVE Fest nese téma placebo – tichá síla očekávání. První zveřejněná jména naznačila, kudy se dramaturgie vydává a kompletní program teď ukazuje její plnou šíři. Festival letos opouští klasické divadelní sály ještě výrazněji než obvykle a zve publikum na místa, kde by taneční nebo novocirkusové představení možná nečekalo.

„Chceme, aby každý festivalový den nabídl úplně jiný způsob, jak pohybové umění zažít. Jednou sedíte pod komínem a sledujete akrobatky vysoko nad hlavou, podruhé vstoupíte do kostela, další den vás tanec překvapí přímo na nádraží. MOVE Fest pro nás není jen série představení. Je to šest dní, během kterých se společně díváme na známá místa, témata i sami na sebe trochu jinak,“ říká ředitelka festivalu Jana Ryšlavá.

Od komína přes kostel až po bývalý obchodní dům
Jedním z nejvýraznějších zážitků letošního programu bude v pátek 25. září Komín Elišky Brtnické. Site-specific projekt propojující závěsnou akrobacii a industriální architekturu vzniká pokaždé pro konkrétní stavbu. Ostravsko-frýdecká verze se odehraje na komíně nově otevřeného kulturního areálu Nová Osmička ve Frýdku-Místku. Diváci budou dění sledovat z plážových lehátek se sluchátky na uších, zatímco performerky několik desítek metrů nad nimi promění vertikálu industriální dominanty v jeviště.

Úplně jinou atmosféru nabídne o den dříve Life Dances to Eternity estonské dvojice Maria Solei Järvet a Juulius Vaiksoo. Poetická pohybová meditace inspirovaná středověkým motivem tance smrti vstoupí do prostoru Evangelického kostela na Husově sadu. Dvě těla, hudba a sakrální architektura tu otevřou téma života, pomíjivosti a toho, co po nás zůstává.

Festival ale nebude jen něco, na co se přijdete podívat. Veľký nádych slovenského suboru Debris Company vznikne přímo v Ostravě spolu s přibližně třiceti místními ženami různého věku a zkušeností. Performerky a účastnice vybrané prostřednictvím právě probíhajícího open callu společně během několika dnů vytvoří unikátní ostravskou podobu performance pro prostory bývalého obchodního domu Ostravica-Textilia. Předchozí taneční zkušenost není podmínkou a zájemkyně se mohou hlásit do 13. září.

Smějte se. Pořád. I když už toho máte dost
Do klasického divadelního prostoru se festival vrátí v sobotu 26. září, ale rozhodně ne ke klasic- kému tématu. Jana Burkiewiczová, choreografka, tanečnice a porotkyně televizní soutěže StarDance, přiveze se souborem BURKICOM inscenaci Směj se, pořád se směj!. Energetická a ironická taneční jízda míří na posedlost úspěchem, produktivitou, seberozvojem a nekonečným tlakem být nejlepší verzí sebe sama.

V neděli 27. září dostane prostor inscenace, která se stala inspirací pro téma letošního ročníku. Slovenský choreograf a performer Michal Heriban uvede ve Studiu G hned dvakrát své intimní sólo Ja som placebo, které zkoumá vztah těla a mysli, naše přesvědčení i automatické vzorce chování.

A v pondělí 28. září se festival vydá ven. Švédští React Public Performances rozehrají na Černé louce Keep it Safe – interaktivní performativní procházku, která pracuje s pra- vidly, důvěrou, bezpečím i chaosem ukrytým v každodenním pohybu. Diváci tentokrát nebudou stát před jasně vymezeným jevištěm, ale vydají se společně s performery přímo do veřejného prostoru. Performance proběhne ve dvou časech, v 10:00 a 15:00. A protože šest festivalových dní nestačí, MOVE Fest bude mít také ozvěnu. V říjnu se za programem symbolicky ohlédne představení Frekvence Alžběty Tiché.

Vedle samotných performancí nabídne MOVE Fest také pohybové workshopy a program určený odborné veřejnosti. V sobotu se uskuteční sympozium věnované kreativnímu vzdělávání, které MOVE Ostrava připravuje společně s Vizí tance a projektem CUKR. K jednomu stolu přivede odborníky z oblasti umění a vzdělávání i zástupce škol z Moravskoslezského kraje a otevře otázku, jak může kreativní a pohybové vzdělávání fungovat v současných českých školách.

Zaplať, kolik můžeš: publikum jako součást financování kultury
MOVE dlouhodobě pracuje se systémem Zaplať, kolik můžeš, ve kterém si divák vybírá z několika cenových hladin podle svých možností a podle toho, jakou částkou chce kulturu podpořit. Nejde přitom o různé kategorie míst nebo rozdílný divácký komfort. Vyšší vstupné Jsem fanoušek a Jsem patron dává publiku možnost aktivně se podílet na financování kultury a svou volbou zároveň vyjádřit, že má o současné pohybové umění zájem a považuje jeho existenci za důležitou.

„Velmi si vážíme všech, kteří si vybírají vyšší vstupné a vědomě tak kulturu podporují. Zaplať, kolik můžeš pro nás není slevová akce, ale způsob, jak dát divákům možnost podílet se na jejím financování. Někdo zvolí částku, která odpovídá jeho aktuálním možnostem, jiný vyšší cenou stvrdí, že je pro něj důležité, aby současné pohybové umění v Ostravě vznikalo a bylo součástí kulturního života města. Obojí je pro nás důležitá forma podpory a zájmu,“ doplňuje Jana Ryšlavá.

 

Pro nejvěrnější a nejzvědavější návštěvníky je v nabídce také celofestivalová permanentka MOVENKA, která umožňuje navštívit celý program 13. ročníku. Ten najdete na webu www.moveostrava.cz a od 23. do 28. září se díky němu můžete těšit na šest dní pohybového umění v Ostravě i Frýdku-Místku – od komína přes kostel, nádraží a bývalý obchodní dům až po veřejný prostor. A jak se na festival s tématem placebo sluší – možná nakonec zjistíte, že k trochu jinému pohledu na svět opravdu stačí docela malý impulz.

Lucie Sembolová

pro Taneční magazín

Laternovský Baron Prášil

Velké výpravné dobrodružství, fantazie podrývá autority a je tvrdě trestána

  1. dubna 2026 měla 2. premiéru inscenace  Baron Prášil ve Stavovském divadle.Tato velkolepá  dobrodružná výprava propojuje  dokonalý tanec (Miřenka Čechová, choreografka a režisérka) a mimiku, novocirkusovou akrobacii,  zpěv, hraný film, animaci, hudbu, loutkohru i vizuální a další efekty.

„Jak je známo, Baron Prášil je zosobněná schopnost sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky. I kdybychom nechtěli, začnou nás napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snědeným koněm“… říká dramaturgyně Martina Kinská. A dodává: „Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.“

Fantazii tvůrci opravdu rozvinuli, představení je vhodné pro děti a myslím, že je bude fascinovat, takové divadlo si děti musí zamilovat.

Už samotný nástup barona Prášila (Radim Vizváry) na scénu je veselý, s obrovským kufrem svých historek samozřejmě spadne a všechny příběhy se doslova vysypou ven. Tím také brzy  přitahuje pozornost dítěte, ačkoliv si sám bezstarostně svačí. Jenže matce holčičky (operní pěvkyně Markéta Cukrová, která ztvárňuje jak matku, tak soudkyni)   se tento podivný člověk nezdá.

A tak přichází zatykač a soudci.

Postava barona Prášila je v podání Radima Vizváryho skutečně potěšením pro diváka, který ocení dokonalost mima. Jeho účes je opět nepřehlédnutelný. Neocenitelná  je scéna, kdy šedá policie barona zatýká – jejich potyčka je přehlídka dokonalých pohybů dvou mimů a jejich gest, vůbec nejlepší možná. Kostýmy (Simona Rybáková) nenechají diváka rozhodně chladným. Už podivně střižená saka, která nesedí, každá strana jinak dlouhá, ukazují směšnost akorátní pravdy bez fantazie a hloupých obvinění a nesmyslných zajetých postupů a stereotypů vystrašené  byrokracie. Jenže úředník je všemocný. A kostým hlavní soudkyně  – o tom se už nedá s vážností hovořit vůbec. Dokladuje upjatost, strnulost a směšnost bílých límců a zajetých  modelů myšlení celé společnosti. Jenže – rozhoduje o osudu jiných lidí. Zatímco baron Prášil si občas zvesela zlehka načechrává svůj frak…, ale je poslán do vězení, mrtvolná a ustrnulá soudkyně vynáší rozsudek nad jeho životem. Pro dospělého diváka je zase tento okamžik, řekla bych, důvodem k zamyšlení nad hrůzou, že mnozí lidé opravdu po staletí nevinně umírají za své i pokrokové názory.

Petr Boháč (námět, scénář, režie společně s Miřenkou Čechovou) vysvětluje: „Důležitost prášilovské persony spočívá v tom, že je to někdo schopný podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, jak to doopravdy bylo. Nejde o to, zda si dotyčný vymýšlí nebo ne, ale znejistí pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost nespoutanosti a revolty je navýsost aktuální, všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru nebo výběru. Ale baron Prášil si s protokolem nedělá žádnou starost.“

Tuto myšlenku Radim Vizváry vskutku  překrásně ztvárnil, když stojí při obžalobě u soudu, houpe si stolečkem a v klidu svými pohyby vyjadřuje souhlas s obžalobou a naprosto nezúčastněně a znuděně jí naslouchá, samozřejmě do rytmu hudby.

Člověk doslova otevírá pusu  při  čísle rejnoka, plavně se vznášejícího u stropu a sloužícího  také jako rekvizita pro novocirkusového akrobata. Ladnost a plynulost pohybů, kdy je dovedně toto umocněno záclonou  s plovoucími rybkami vytváří obraz, kdy je divák ohromen ladností a krásou pohybu.

Dále je tu tango s nebezpečným býkem v nadživotní velikosti a smrt býka.  Anebo to přežil?

Vtipně je podaná scéna umírající labutě (Nikol Márová), v podání barona Prášila se totiž z umírání probírá a naopak vyučuje barona tanci…

Skutečnou hororovou scénu můžeme prožít s baronem, který je ve vězení a setká se s rozzuřeným kabátem. Tady divák ustrne znovu, není mi jasné, jak bylo efektů dosaženo, ale kabát se opravdu samovolně pohybuje a pěkně zuří.

Závěr představení je jaksi příznačný i přízračný. Od stropu se vznáší smyčka, do které obratně naskakuje akrobat, ale…. byla pro barona Prášila, který se nehodil se svou pravdou a fantazií a ohrožoval tak autority? Právě v rámci fantazie se to tak dá chápat. Tanec a hudba uzavírá celou tuto životní knihu  barona Prášila, plnou neuvěřitelných příběhů.

Co dodat závěrem, je to jedna z nejlepších inscenací, které jsem v poslední době viděla. Excelentní výkon Radima Vizváryho, překrásně zpracované efekty,  téměř se rovnající efektům z Hollywoodu, takovou atmosféru  můžete zažít naživo jen  v divadle, tak neváhejte a spěchejte prožít jedno velké dobrodružství s baronem Prášilem!

Inscenace přináší divákovi překvapení, scény se  dokonale  střídají s filmovou projekcí, loutkohrou a umělci, kteří doslova vstupují do filmového plátna a  splývají s obrazem,  světelnými efekty, to vše vytváří dojem jakési říše fantazie, která se nedá nikde jinde zažít než v divadle, doslova můžeme fantazii hmatatelně cítit a zažít. Pohyb, hudba, zpěv, excelentní  výkony umělců, zajímavé kulisy, filmová projekce, směšné a výstižné kostýmy,  novocirkusové akrobatické číslo, taneční čísla, loutky bunraku (forma tradičního japonského loutkového divadla), zkrátka každý si vybere to své a děti musí žasnout. Jsem si jistá, že Baron Prášil v nich zanechá navždy silný dojem.

Foto: Archiv Laterna magika

Eva Smolíková

Taneční magazín

Jedinečný autorský balet – Pod hladinou

Festival Moravský podzim

Pro letošní ročník festivalu Moravský podzim vzniklo zcela nové dílo – balet Pod hladinou. V čem je výjimečné? Jedná se o společné dílo brněnských autorů vytvořené na míru pro konkrétní taneční soubor a orchestr. Půjde o světovou premiéru! Libreto napsala Kateřina Křivánková, autorkou choreografie je Gabriela Hrabalová, hudbu složil Ondřej Kyas a scénu a kostýmy vytvořila Tereza Jančová. Pro mladší publikum je to příležitost seznámit se s baletem v živé a soudobé podobě.

V hlavních rolích se představí špičkoví mladí tanečníci a tanečnice ocenění na soutěžích českých i mezinárodních, další role tančí žákyně ZUŠ Veveří. Působivou hudbu interpretuje orchestr Ensemble MiDiversa pod taktovkou Jana Bělohlávka.

Příběh moderně a laskavě pracuje s motivy pohádky Mořská ženka H. Ch. Andersena. Interpreti jsou z velké části spjati se Základní uměleckou školou Veveří, která letos slaví 75. výročí svého založení a z jejíchž řad za tu dobu vzešlo mnoho aktivních umělců.

Gabriela Hrabalová – tanečnice, pedagožka, choreografka – popisuje vznik celého díla:  „Pohádka H. Ch. Andersena o malé mořské víle mě zaujala už jako dítě i když ta zfilmovaná mě malinko děsila. Mořský svět se mi líbil a později jsem ocenila i charakter mořské víly. To, že uvěří v lásku, jde za svým srdcem a riskuje to nejcennější, a i když to pro ni dobře nedopadne, není nenávistná, a nakonec princi odpustí.“ G. Hrabalová je zároveň režisérkou baletu Pod hladinou. „Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou postavit podle námětu balet a tak to všechno vlastně začalo. Díky panu řediteli Vladimíru Halíčkovi a Filharmonii Brno jsme utvořili tým a vytvořili originální autorské dílo, které se o námět opírá. Náš příběh je síle přátelství, odvaze, lásce a fantazii.

Že nejde o prvoplánové sehrání známé pohádky, potvrzuje i autorka libreta, Kateřina Křivánková: „Myšlenka choreografky Gabriely Hrabalové převést příběh Malé mořské víly do baletní formy mě velmi oslovila – i proto, že tato Andersenova pohádka bývá často redukována jen na obraz naivní lásky, ačkoliv ve skutečnosti nese hluboké existenciální motivy, které rezonují i dnes. Původní příběh je v libretu rámován a protkán příběhem autorským – vypráví o dívce Agnes, která během oslavy narozenin upadne do bezvědomí a ocitá se v podmořském světě. Zde v roli víly prožívá příběh, jenž jí v symbolické rovině odhaluje možné životní cesty. Tato paralela mezi vnitřním světem a skutečností byla pro mě při psaní libreta velmi důležitá“, nastiňuje umělkyně.

„Namísto romantické lásky stavíme do popředí přátelství – hluboké, letité a obětavé. Naše Víla není pasivní postava, ale zralá bytost, která přes ztrátu nalézá nový pohled na svět i na vztahy, které mají skutečnou hodnotu.“

Představení o celkové délce kolem 65 minut je vhodné i pro dětské publikum. Můžete je zhlédnout v Divadle na Orlí premiérově v sobotu 25. 10. 2025 v rámci Moravského podzimu, a to v čase 16:00 a 19:00, v neděli 26. 10. 2025 v 19 hodin pak pod hlavičkou ZUŠ Veveří.

I kdybyste si z inscenace odnesli jen hudební a vizuální zážitek, nebude to málo. Přesto nabízí celé představení také dostatek podnětných momentů k zamyšlení a ukazuje sílu toho dobrého v nás.

Hudba : Ondřej Kyas

Choreografie, režie: Gabriela Hrabalová

Libreto: Kateřina Křivánková

Scéna, kostýmy: Tereza Jančová

Dirigent : Jan Bělohlávek

V hlavních rolích:

Agnes (víla): Adéla Humpolíková

Natálie (přítelkyně, princezna): Michaela Skovajsová/ Ema Kabelková

Petr (princ): Sebastian Keše/ Vojtěch Brychta (studenti Taneční konzervatoře Brno)

Maminka: Adéla Poláková

Čarodějnice: Ema Sakařová

Klára Hrivňáková

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Terezou Ondrovou

„Jsem neustále v pohybu a v permanentní nejistotě“

„Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti,“ přiznává tanečnice, choreografka, performerka Tereza Ondrová, která byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO.

Vaše maminka chtěla být baletkou, ale kvůli problémům s klouby z toho sešlo. A Vás jako malou holčičku přihlásila do různých tanečních kroužků. Jednou jste k tomu řekla: „Měla jsem štěstí, že mě to začalo bavit, takže jsem za to vděčná.“ Co Vás ještě bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Je to tak, bavil mě sport, od malička jsem potřebovala pohyb, asi v deseti letech jsem se měla rozhodnout, jestli budu profesionální lyžařka nebo tanečnice. A nakonec zvítězil tanec, ale asi i z praktických důvodů. Kdybych se rozhodla pro lyžování, musela bych se asi přestěhovat na hory.

Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsem ráda aktivně odpočívala tak, že jsem seděla a pozorovala všechno kolem mě. Rodiče tomu říkali – lelkování. Což znamenalo, že nic nedělám, a bylo to něco negativního pro mě. Ale já to měla vždycky moc ráda. Byla to vždy chvíle, důležitá pro mě, kdy jsem byla sama se sebou. Teď už na to nemám moc čas, ale vracím se k tomu. Je to taková forma meditace.“

Jak k tomu došlo, že jste spolu s Veronikou Knytlovou založila v roce 2004 spolek VerTeDance, v němž vznikla řada úspěšných inscenací (Tichomluva, Korekce, Boys who like to play with dolls nebo As long as holding hands)?

„Myslím, že to byla přirozená potřeba začít tvořit, být na jevišti, zkoumat pohyb nebo co to je vlastně choreografie. Ale možná to taky byla touha jen tančit, a vzhledem k tomu, že jsem nebyla úplně připravená na konkurzy v zahraničí, tak jsem musela začít tvořit sama. V Praze / v Čechách tenkrát před 20 lety nebylo tolik příležitostí kde a s kým tvořit, spolupracovat v oboru současného tance. Troufla bych i říct, že naše generace současný tanec spoluvytvořila. Tak z této potřeby vznikl spolek VerTeDance. Rozhodovaly jsme se tenkrát s Veronikou, jak pojmenovat náš spolek, měly jsme 2 varianty – jedna byla VerTeDance – tedy složenina našich jmen – Veronika a Tereza, nebo TVDance – také vycházející z našich iniciálů, ale to nám přišlo jako zkratka pro televizní kanál.

Inscenace Boys who like to play with dolls a As long as holding hands jsou inscenace, duety, které jsme vytvořili společně s Peterem Šavelem a iniciátorem a producentem byla Karolína Hejnová (DanceWatch). Karolína nás dala s Petrem dohromady, a pro mě to bylo formativní setkání. Z této zkušenosti čerpám dodnes. Hodně jsem se od Petra naučila, asi bych to pojmenovala jako moment, kdy jsem pochopila, jak tvořit a pracovat se svým tělem zevnitř, nebo z vnitřní potřeby. Třeba teď jsem dostala po premiéře LAST DANCE feedback od jedné Italky, která za mnou přišla a řekla: „Znáte Pinu Bausch? Co mě fascinovalo, bylo to, že mě nezajímá, jak se hýbete, ale co vámi hýbe.“

Také jste spoluzakladatelkou Temporary Collective a od roku 2016 spolupracujete s režisérkou Petrou Tejnorovou – You Are Here, Nothing Sad, Kolik váží vaše touha?, Pojďme na tanec!, Same Same. Jak se Vám spolu pracuje?

„Setkání s Petrou Tejnorovou je mé druhé formativní setkání po Petrovi. Já jsem si svojí dosavadní tvorbu rozdělila na dvě části. První část je VerTeDance a její první inscenace, kde jsme měli touhu tančit, a být na jevišti a zkoumat, co to je tvorba. Přiznám se, že když se podívám na své inscenace nebo hlavně sama na sebe, musím zhodnotit, že to byly inscenace, které měly hlavní fokus na estetiku pohybu. A pak je druhé období, a to je setkání s Petrem Šavelem a Petrou Tejnorovou, oba dva mě naučili, jak pracovat jinak. Jak být sám k sobě upřímný, jak vyprávět příběh a své tělo použít tak, aby se věci a myšlenky mohly skrze vás dostávat k divákovi. Jak věřit svému tělu. Jak nebýt na jevišti a jen ukazovat co jste si připravili, ale dávat důležitým věcem skrz své tělo prostor. Jak komunikovat s divákem. Jak sdílet a nevytvářet.

Práce s Petrou Tejnorovou je pro mě hrozně moc inspirativní, a společně tvořit Temporary Collective projekt je dennodenní práce a péče o něco, co je pro nás hodně osobní.“

Jako tanečnice jste v roce 2010 získala cenu České taneční platformy jako Tanečnice roku, kterou jste obdržela i v roce 2019 za nejlepší taneční výkon v představení Same Same a také jste se dostala do širší nominace na Thálie. V širší nominaci na Cenu Thálie jste se ocitla i v roce 2023 a to díky postavě Petra Lébla v představení Objal mě bůh a nic. A letos jste byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO v kategorii Alternativní divadlo. Co to pro Vás znamená?

„Získala jsem několik ocenění a několik nominací. Jsem přes dvacet let tanečnice v nezávislém sektoru, nikdy jsem nebyla v žádné instituci. Být nezávislá umělkyně, znamená být neustále v pohybu, nemáte jeden prostor, kde můžete kontinuálně pracovat, jste v permanentní nejistotě, paralelně řešíte a staráte se o starší inscenace a do toho tvoříte nová díla. Jste vlastně něco jako kočovník, jste pořád na cestě. A v těchto podmínkách, když dostanete nějaké ocenění, nebo i jen nominaci, dostanete se na chvíli na místo, kde je vás vidět, máte chvíli pozornost, a to je v našem oboru – nezávislé taneční scény – děsně důležité.“

S italskou tanečnicí Francescou Foscarini jste měly společný projekt Call Alice. Jak se Vám spolu pracovalo? Jaká to byla zkušenost být na scéně s tanečnicí, která je Vám fyzicky velice podobná? A jaká byla spolupráce s další italskou tanečnicí Silvií Gribaudi, s níž jste představila work in progres projektu Insectum in …?

„S Francescou Foscarini vznikla inscenace Call Alice, což je intimní duet, který je a není sólem pro mě, který řeší otázky a témata ztráty a rekonstrukce. Je to duet s někým, kdo tu není. Je to tedy sólo, které vychází ze ztráty spolupracující tanečnice Francesci během procesu tvorby. Byla to pro mě zajímavá zkušenost. Začít pracovat na duetu a skončit nakonec na jevišti sama pouze s hlasem Francesci.

No a se Silvií Gribaudi to zase bylo tak, že na začátku jsem Silvii oslovila, aby pro mě udělala sólo, ale když už jsem jedno sólo měla s Francescou Foscarini, rozhodly jsme se se Silvií, že spolu uděláme duet. Proto byl rozhodující work in progress, kde jsme si potvrdily, že být spolu na jevišti je jedinečný a vzájemně inspirativní zážitek a zkušenost. Insectum in… je představení, které je neustále v pohybu a s každou reprízou, která je zároveň vždy premiérou, objevujeme něco nového. Máme koncept, že s každým hraním upravujeme název podle místa. Takže máme sérii Insectum in Praha, Milano, Sansepolcro atd.“

Nezůstala jste jenom u interpretace, ale věnujete se také choreografii. Co Vás k ní přivedlo? Máte v tomto oboru sama nějaké vzory?

„Ano, jsem i choreografka. Pro mě je choreografie kolektivní proces více složek, lidí. Tak všeobecně nejsem ráda sama. Ráda pracuji v dialogu, což třeba odpovídá i mé práci, mám za sebou řadu duetů, a téměř žádné sólo. Ale i když bychom mohli říct, že GEO je mé sólo, já jsem na jevišti v duetu s geofonem. Nicméně v rámci choreografie vždy spolupracuji s režisérkou Petrou Tejnorovou a dramaturgyní Monicou Gillette.

Choreografii jsem se přirozeně začala věnovat jako autorský tvůrce, performer, tanečnice. Už dlouho jsem nebyla v inscenaci, kde bych jen pro choreografa naplňovala jeho vizi. Moje práce je vždy autorská.

Mám spoustu vzorů, nebo bych to spíš nazvala i touhou setkat se s konkrétními tvůrci, ať na jevišti nebo v tvůrčím procesu. Tak třeba vznikla inscenace Insectum in…se Silvií Gribaudi, nebo Call Alice s Francescou Foscarini. Zajímá mě tvorba Yasmeen Godder nebo Meg Stuart, Borise Charmatze….“

 Coby tanečnice jste spolupracovala s různými choreografy jako např. švédská choreografka Charlotta Öfverholm (Found and lost), francouzská choreografka Karine Ponties (Same Same), venezuelský choreograf David Zambran (Ceviche), slovenský choreograf Anton Ľahký (Heaven is the place).  Na koho ráda vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám na všechny. Každého jsem potkala v jiném čase, v jiné fázi mého života, mé zkušenosti, od každého jsem se naučila něco nového. Pro mě spolupráce s kýmkoliv je o setkání a výměně zkušeností, není to jen jméno do životopisu.“

 Čím je pro Vás tanec dnes? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Za své tvůrčí motto jste si zvolila slova: „Nedržet se ničeho.“ Platí to stále?

„Tanec pro mě vždy byl a stále je něco, co je součástí mého života, nedá se to oddělit nebo s věkem odsunout někam na druhou kolej. Jsem s tancem ve velmi úzkém a osobním vztahu, a ten se v průběhu času a mého stárnutí mění, neustále se vyvíjí a transformuje. Takže bych to ani nezařadila do kategorie „koníček“. Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti, tuhle zkušenost sdílím se studenty na DAMU, i to, jak si najít vztah ke svému tělu, pohybu a hudbě, jak být ve fyzickém kontaktu s druhým. Nebo když spolupracuji na činoherních inscenacích, snažím se myslet pohybem. Vidím věci jinak. Nedržím se ničeho. Ale zatím se věci kolem mě drží mě.“

 Co vás přivedlo ke studiu taneční pedagogiky na HAMU v Praze? Byla to touha předávání svých zkušeností dále?

Popravdě to bylo trochu jinak. Chtěla jsem tancovat, být na jevišti, a tohle tenkrát pro mě byla jediná možnost, jak studovat, a být v kontaktu s tanečním uměním. Proto jsem studovala na HAMU. A necítila jsem se tenkrát dostatečně odvážná na choreografii, tak jsem šla na pedagogiku, učila jsem od 15 let v různých tanečních studiích děti i dospělé, tak jsem již nějakou zkušenost měla, kterou jsem mohla rozvíjet a hledat si svůj styl. Ale kdyby na HAMU existoval interpretační obor, určitě bych studovala tam.“

 

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Umím a neumím. Učím se to. Asi nejvíc odpočívám s rodinou, což jsou vzácné chvíle.“

Foto: Michal Hančovský, Vojtěch Brtnický, Klaudyna Schubert, Marek Bartoš

Veronika Pechová

pro Taneční magazín