IHOPEIWILL

Naděje v atmosféře obav z budoucnosti

Jak si představujeme budoucnost nejen pro sebe, ale i pro naše vnoučata? Jaké vyhlídky pro ně máme a co můžeme udělat pro jejich naplnění? Navýsost aktuální existenciální otázky nastoluje nová inscenace IHOPEIWILL, která má v divadle PONEC premiéru 22. dubna. IHOPEIWILL je společným dílem uskupení threeiscompany a choreografa, performera Jara Viňarského.

IHOPEIWILL pohlíží na téma naší společné budoucnosti ve světle napjatých politických událostí a klimatické krize prizmatem osobního rodinného prostoru a vztahů. Ale navzdory celosvětově převládajícím pocitům strachu a nejistoty naštěstí nepřichází s chmurnými vizemi, ale především s nadějí.

V rámci inscenace zazní útržky z rozhovorů s lidmi z České republiky a ze Slovenska napříč generacemi a sociálními vrstvami – homosexuálové, bezdomovci, vysoce postavení manažeři… Pestrost prezentovaných názorů a vnímání světa jako takového dává inscenaci další rozměr. A stejně tak fyzická performance, zvukový design a vizuální instalace. Vše funguje nezávisle vedle sebe, ale zároveň v synergii a společně tak vytváří pozoruhodný celek.

Pokud je dílo IHOPEIWILL něčím výjimečné, tak z mého pohledu jednak tím, že v současné geopolitické situaci přizývá diváka k aktivní reflexi nejednoduché otázky o NADĚJI pro budoucí generace. Také je zajímavé formátem. Nejde o konvenčně nastudované představení s klasickou divadelní nebo taneční dramaturgií. Divák se může ponořit do vlastní reflexe a zpytování sebe sama hned po vstupu do divadla. Poslechnout si úryvky z dvanácti rozhovorů na témata minulosti, přítomnosti, hodnot, a nakonec si snad doplnit vlastní rovnici I Hope I Will… Z foyer divadla se pak přesune do hlavního prostoru, kde se může nořit hlouběji během živé performance, která je jakýmsi tělesným rituálem naděje. Takové, která by prorazila pocit strachu a velké nejistoty z aktuálního stavu světa. Je to druh procesuální improvizace, metafora aktivního budování něčeho, na co je možné se spolehnout, co je sice křehké, ale zároveň pevné a o co se můžeme společně opřít,“ upřesňuje spoluautor inscenace Jaro Viňarský, renomovaný choreograf a performer, držitel mnoha ocenění, včetně CENY SAZKY za „objev v tanci“, Ceny diváka na České taneční platformě a prestižní ceny THE BESSIES NEW YORK DANCE AND PERFORMING ARTS AWARD v kategorii „outstanding performer“.

IHOPEIWILL přivede na jeviště divadla PONEC jedinou interpretku – Soňu Ferienčíkovou. Tanečnice, choreografka a zakladatelka produkční společnosti BOD.Y spolupracovala s mnohými domácími i zahraničními umělci a vystupovala po celé Evropě, v Izraeli, Mexiku a Číně. Jaké je její přání před premiérou? „Doufám, že se budeme opravdu poslouchat. Doufám, že se budeme respektovat. Doufám, že budeme hovořit konstruktivně a s úctou. Doufám, že se budeme o sebe zajímat. Doufám, že se budeme setkávat, dívat se vzájemně do očí a držet se za ruce společně a napříč generacemi.“

Originální scénografii dominují bledě růžová lana z lykry, propletená v důmyslnou síť. Na vizuálním obsahu se podílela známá vizuální umělkyně Mária Júdová Tichá, která se zaměřuje na střet performativního a digitálního umění a jejíž díla byla s úspěchem prezentována po celém světě.

Více informací a online prodej vstupenek na www.divadloponec.cz

Foto: Šimon Lupták

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

Dva noví choreografové v týmu StarDance

Ivana Hannichová a Martin Kolda posílí StarDance

Deset tanečních páru třináctého ročníku divácky oblíbené soutěže StarDance bude od července spolupracovat s renomovanými choreografy Ivanou Hannichovou a Martinem Koldou. Ti si rozdělí pozici hlavního choreografa, kterým byl v posledních dvou ročnících Marek Zelinka. Vítěz sedmé řady StarDance z roku 2015 se sám rozhodl v projektu nepokračovat. Nový ročník soutěže bude Česká televize vysílat letos na podzim.

„Marek Zelinka byl nepřehlédnutelný jak na tanečním parketu, tak i v zákulisí StarDance. Jeho rozhodnutí plně respektuji a v další kariéře mu přeji jen to dobré,“ říká kreativní producentka pořadu Lucie Kapounová. A k výběru nových choreografů dodává: „Ivana Hannichová i Martin Kolda za sebou mají mimořádné úspěchy a na spolupráci s nimi se těším. Ivana bude mít na starosti přípravu choreografií na úvod přímých přenosů a speciální taneční čísla. Martin bude od začátku červencových zkoušek až po finálový večer nápomocný tanečním párům s jejich jednotlivými vystoupeními.“

Martin Kolda je vicemistr České republiky ve Standardních formacích a reprezentoval i na Mistrovství světa. Vystudoval konzervatoř Taneční centrum Praha, magisterské studium absolvoval na HAMU. Byl členem baletního souboru Severočeského divadla v Ústí nad Labem, další jevištní praxi získával na scénách Stavovského divadla, Hudebního divadla Karlín či Jihočeského divadla. Během své kariéry spolupracoval například s Vincentem Patersonem – choreografem Michaela Jacksona a Madonny. „Je mi ctí, že mě ČT oslovila ke spolupráci na tak významném projektu jako je StarDance a doufám, že díky svým zkušenostem napříč různými tanečními styly jako jsou samozřejmě standardní a latinskoamerické tance, ale i balet, moderní a jazzový tanec budu přínosem a pomocnou rukou všem zúčastněným. Udělám všechno pro to, aby navázal na předchozí skvělou práci Marka Zelinky. Věřím, že tento pořad zůstane i nadále tak skvělým jako posledních dvanáct ročníků, a že bude motivovat diváky všech generací k tanci a aktivnímu životnímu stylu,“ přeje si Martin Kolda.

Ivana Hannichová je choreografka, lektorka, tanečnice, absolventka konzervatoře Tanečního centra Praha a HAMU. Vytvořila choreografie k českým verzím muzikálů Aida, Mamma Mia!, Tarzan a Anděl páně. Coby tanečnice prošla základy nejrůznějších stylů a žánrů – od baletu přes hip hop, jazz, až po flamenco a folklor. Spolupracovala se souborem 420 PEOPLE. Ve své lektorské praxi se věnuje převážně modernímu a jazzovému tanci.

Tanečník a choreograf Marek Zelinka byl odborným poradcem StarDance, který pracovat s tanečními páry během jedenácté a dvanácté řady. „Rozhodnutí nepokračovat v dalším ročníku soutěže nebylo jednoduché a zvažoval jsem ho dlouhou dobu. Lidí, se kterými jsem spolupracoval i pořadu samotného a jeho diváků, si totiž vážím. Pozice hlavního choreografa vyžaduje velké časové nasazení a není jednoduché si rozplánovat rozložení sil na většinu roku. Každopádně budu tím, koho může StarDance stále počítat mezi své příznivce,“ svěřil se Marek Zelinka.

Vendula Krejčová                                   

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a pedagožkou z 420 People Sylvou Šafkovou

„Ráda se dívám na klasický tanec, ale naplňuje mě současný tanec“

Tanečnice, choreografka, pedagožka, která již nějakou dobu spolupracuje s taneční skupinou 420PEOPLE, Sylva Šafková, kde jak sama přiznává, našla ideální podmínky pro svou práci a je ráda, že se v životě může věnovat tomu, co ji baví.    

Co Vás přivedlo k baletu, který jste začala ve svých deseti letech studovat na Taneční konzervatoři v Brně?

„Od mala jsem dělala moderní gymnastiku, a když jsem se dozvěděla o taneční konzervatoři, tak jsem šla na přijímačky. O baletu ani tanci jsem toho moc nevěděla, ale lákala mě představa, že ve škole budu moct tancovat.“

Bylo Vám šestnáct let, když jste odjela na rok studovat tanec do Švýcarska na École – atelier Rudra Béjart Lausaune, kterou vedl slavný choreograf Maurice Béjart. Jak jste se dostala do tohoto tanečního vzdělávací centra?

„Zaslechla jsem, že jedna Češka studuje ve Švýcarsku, tak jsem si na internetu našla, co je to za školu a přemluvila rodiče, aby mě odvezli na konkurz. Pamatuji si, že se tam hlásilo zhruba 150 dětí.“

Z původního roku to nakonec byly tři a Vy jste si mohla pod vedením Maurice Béjarta také zatančit v jeho souboru pro mladé tanečníky Compagnie M – Maurice Béjarta v jeho představení nazvané Mére Tereza et les enfants du monde a společně s Marcií Haydée, významnou brazilskou tanečnicí jste absolvovali turné po Argentině, Brazílii, Libanonu, Egyptě a po celé Evropě. Jaké to bylo pracovat pod vedením tohoto věhlasného choreografického mistra? Co Vám tato zahraniční zkušenost dala?

„Škola se souborem byla úzce propojena a Maurice Béjart s námi pravidelně pracoval. Řekla bych, že mě ovlivnilo to, že jsem mohla pozorovat profesionály a aktivně se zapojovat. Během školy jsem tančila i v představeních hlavního souboru Béjart Ballet Lausanne. Během 3 let ve Švýcarsku jsem získala spoustu jevištní praxe.“

Pak jste se vrátila do Čech a v roce 2004 ukončila studia na Taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste byla sólistkou Státní opery Praha (Dáma s kaméliemi, Popelka) a v letech 2005 – 2013 v baletu ND v Praze, kde jste byla např. Carmen nebo Desdemonou v Othellovi. Na kterou ze svých tanečních rolí ráda vzpomínáte?    

„Ano, měla jsem štěstí zatančit si několik velkých rolí. Určitě nejradši vzpomínám na Carmen od Matse Eka. Byla to krásná zkušenost zažít takovou roli na scéně Národního divadla.“

Již nějakou dobu se hodně věnujete choreografii, kterou jste vystudovala na pražské HAMU. Nejdříve byla pro Vás spíše koníčkem. Máte v této disciplíně nějaké vzory?  Co Vás na choreografování nejvíce baví? Je to ten celý proces tvorby, od prvního nápadu, přes všechny překážky až po uvedení na scénu?

„Ano, baví mě celý proces. Trávit čas na sále s tanečníky a postupně dávat celé představení dohromady. Nemám konkrétní vzory, ale určitě mě ovlivňují taneční osobnosti a choreografové, se kterými jsem se setkala a pracovala.“

Spolupracovala jste s Pražským komorním baletem, taneční skupinou DEKKADANCERS a již nějakou dobu jste choreografkou a tanečnicí 420PEOPLE. Jak se Vám pracuje v tomto tanečním uskupení, pro které jste jako choreografka připravila taneční projekty – INspiraCe a Why things go Wrong?

 

„Dalo by se říct, že v 420PEOPLE mám ideální podmínky pro svou práci a jsem ráda, že se v životě můžu věnovat tomu, co mě baví.“

 Je Vám bližší klasický balet nebo dáváte přednost současnému tanci?

“ Na klasický tanec si ráda zajdu a obdivuji výkony tanečníků, ale určitě mě oslovuje víc současný tanec.“

 Neuvažujete také o pedagogické činnosti, učit na nějakých tanečních školách nebo kurzech a workshopech?

Pedagogice se věnuji neustále, i když teď u mě převažuje choreografie. Učila jsem několik let na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy nebo na HAMU. V divadle v Německu (Theater und Orchestra Heidelberg) jsem vedla pravidelné ranní tréninky suboru.

V současné době vedu ranní lekce ve Studiu Maiselovka, kde se střídá více lektorů z 420PEOPLE.  A již několik let se věnuji práci s dětmi a vedu společně s Kateřinou Urbanovou Baletní školu Dobřichovice. Kurzy pro děti máme také na Praze 3 v Kulturním centru Vozovna.“

 Patříte k těm lidem, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? 

„Ano, určitě ano. Volný čas věnuji rodině a trávíme ho společně na chalupě v Jizerských horách.“

 Sylva Šafková

Pochází ze Zlína. Tanec studovala na Taneční konzervatoři v Brně a pokračovala na pražské Taneční konzervatoři, kterou ukončila v roce 2004 a v letech 2000 – 2002 na École – atelier Rudra Béjart Lausaune ve Švýcarsku. Choreografii vystudovala na HAMU v Praze.

2002 – 2003 působila v souboru Compagnie M – Maurice Bejarta v Lausane ve Švýcarsku. 2004 – 2005 byla sólistkou Státní opery Praha. 2005 – 2013 tančila v baletu ND Praha. Od roku 2013 působí jako tanečnice a choreografka na volné noze. Spolupracovala s taneční skupinou DEKKADANCERS (choreografie Intro). Od roku 2015 pracovala jako choreografický asistent Dance Company Nanine Linning v Theater und Orchester Heidelberg a od té doby s touto choreografkou pravidelně spolupracuje.

Jako choreografka působí v 420PEOPLE – INspiraCe (2021), Why things go Wrong (2023).

Foto: Archiv Sylvy Šafkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci Marikou Mikanovou

„Tanec je objevování geniality v jednoduchosti“

Marika Mikanová

Balet ji okouzlil již v dětském věku a netrvalo dlouho a úplně mu propadla. Na scéně si zatančila řadu krásných rolí a jako tvůrčí typ našla uplatnění také v choreografii, od roku 2019 je Marika Mikanová uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

Baletu se věnujete od svých šesti let, když jste začala navštěvovat soukromou Baletní školu Jána Nemce. Čím Vás balet tak zaujal a jak jste se k němu dostala?

„Popravdě, když jsem nastoupila v necelých šesti letech k úžasnému panu Nemcovi J příliš jsem toho o baletu nevěděla. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila jak na to, co se ode mě vlastně chce. Přistupovala jsem k tanci trošku jako ke sportu. Ale velice brzy jsem pochopila, nechala se vtáhnout, nechala se okouzlit a nenávratně propadla múze Terpsichoře. K prozření mi velice pomohl balet Louskáček v choreografii George Balanchina, kterého mi maminka půjčila na kazetě tehdy ještě ve videopůjčovně. Seděla jsem u videa jako přilepená a shlédla ho snad desetkrát. Samozřejmě následovalo zhlédnutí Louskáčka (naživo) v Národním divadle (Klárku tehdy tančila Tereza Podařilová) a poté mnoho dalších baletů. Doslova jsem tanci propadla a byla posedlá. Cvičila jsem každý den, i o letních prázdninách.“

V letech 2000 – 2008 jste studovala na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste nastoupila do baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde jste se představila v řadě rolí a byla jste např. Madame de Volange v Nebezpečných známostech, služebnou Nanette v Marii Antoinettě /Markýz de Sade, Mary Wigman (Harald – Hvězda se vrací!), Štěpka (Petrolejové lampy), Eva (Gazdina roba), Malý princ ve stejnojmenném baletu. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte?

„Nejvíce jsem si užila Evu v Gazdině robě a pak také Štěpku v Petrolejových lampách. Obě role byly hodně založeny na herectví a obě měly velice silný dramatický příběh, který jsem pokaždé prožívala (a také si užívala) na dvě stě procent. Navíc mě ohromně bavil vývoj obou postav během představení. Například Eva v Gazdině robě choreografky Aleny Peškové, musela být na začátku představení rozverná, divoká, nespoutaná… a na konci zničená a nešťastná žena, která nevidí jiné východisko ze situace, než smrt. Pamatuji se, jak jsem s tou divokou a rozvernou Evušou na začátku trochu bojovala a nedokázala se odvázat tak, jak si choreografka přála. Ale snad, doufám, jsem to tam nakonec dotáhla a byla dostatečně odvázaná a divoká jak bylo potřeba. Každopádně to byla nádherná role, na kterou moc ráda vzpomínám.“

Na své domovské scéně jste se uplatnila také jako choreografka a tento obor jste vystudovala na HAMU. Vaše první choreografie vznikla na píseň Radůzy Jedem, a jmenovala se Tramvaj. Jako choreografka jste podepsaná pod Dům Bernardy Alby, Café Reicheiberg nebo Jekyll a Hyde. Co Vás přivedlo k choreografii?

„Vždycky jsem měla přirozenou touhu tvořit. Už od dětství jsem ráda vymýšlela představení a tvořila jednotlivé choreografie. Ve druhém ročníku na konzervatoři jsem v rámci hodiny scénické praxe, když nám onemocněla profesorka, připravila se spolužáky minimalistickou desetiminutovou Spící krasavici. Když na to teď zpětně vzpomínám, tak si uvědomuji, že tam jsem poprvé pocítila radost a euforii, že dokážu vézt a inspirovat lidi. Protože, co si budeme povídat, ne všem spolužákům se chtělo pracovat, když měli možnost mít volnou hodinu…

V profesionálním divadle potom právě přišla ta první zkušenost s Radúzou a následovala větší příležitost Café Reichenberg a to mě nakoplo dát si přihlášku na HAMU a uvažovat o kariéře choreografky. Miluji tu práci. Vždycky se cítím po své premiéře celovečerního představení maximálně vyčerpaná a mám pocit, že už nedokážu vymyslet ani krok, sun, krok. Ale ten pocit trvá jen krátce a zase se brzy začnu těšit na nový projekt.“

Jednou jste řekla, že Vás hodně ovlivnila choreografka Alena Pešková, která byla také uměleckou šéfkou baletu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a po jejím odchodu jste na tuto pozici, v roce 2019, nastoupila Vy. Jak se v této roli cítíte? Co je Vaší pracovní náplní? Máte ještě čas na choreografování?

„Ano, Alena mě opravdu velice ovlivnila. Tančila jsem pod jejím vedením deset let, takže myslím, že je nevyhnutelné, aby mě ovlivnila. A jsem za to moc ráda, tvorby Aleny Peškové si nesmírně vážím.

Role šéfky baletního souboru mě moc baví. Musím říct, že stále víc a víc, protože samozřejmě už jsem zkušenější a v jistém ohledu také odvážnější. Jsem ráda, že si Liberec drží svou kvalitu a stále ji zvyšuje. Navíc v souboru je vybudovaná příjemná, až skoro rodinná atmosféra, a proto jsem velice šťastná, když mohu vytvářet choreografii právě pro náš soubor. Každého z tanečníků dobře znám a tu spolupráci vnímám pozitivně. Doufám, že to tak vnímají i tanečníci. Cítím se být velkým patriotem libereckého baletu a mám s ním i velké plány. Práce to je samozřejmě náročná, cítím zodpovědnost nejen za tanečníky a jejich pracovní podmínky, prosperitu a profesionalitu, ale samozřejmě také za spokojené obecenstvo a ideálně vždy vyprodané hlediště.“

Na co byste pozvala k Vám do divadla?

„To je těžká otázka. Na všechno! Každé představení je jiné, každé je jedinečné. Liberec si oblíbil Mauglího. Ten je neustále vyprodaný, což je opravdu velká radost. Dále titul , což je kombinované představení dvou odlišných a zároveň podobných příběhů, plné emocí a taneční virtuozity, po dlouhé době opět s orchestrem Divadla F. X. Šaldy. A nyní vypouštíme do světa baletní pohádkový poklad skladatele Oskara Nedbala Princezna Hyacinta, který se zaměří na naše nejmladší diváky.“

Co Vás na tanci stále baví, když se na něj díváte jako tvůrce, divák občas i pedagog, když už sama nejste interpretem?

„Vášeň, příběh, prožitek, virtuozita, překračování možností, objevování geniality v jednoduchosti.“

 V soukromí jste maminkou dvou synů. Vedete je také umění?

„Starší syn mého manžela je duší i tělem sportovec, fotbalista. Na balet chodí rád a moc nám fandí, ale aktivní zapojení myslím nehrozí J. Mému synovi Dominikovi budou v létě dva roky. Zatím netuším, jakým směrem se vydá, ale ráda bych ho vedla k lásce k umění obecně. Jestli bude mít talent na tanec… uvidíme. Nikde není psáno, že by se musel věnovat baletu, že ano. Je tolik úžasných tanečních stylů… Zatím, když mu pustím klasickou hudbu (milujeme s manželem například Šostakoviče), tak sleduje, poslouchá, ale více se neprojevuje. Asi je třeba k tomu Šostakovičovi dozrát J.“

Patříte mezi lidi, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Rozhodně patřím mezi šťastlivce, kteří mají práci jako koníčka. Když chci vypnout od divadla, respektive spíš od tance, vyrazíme pro změnu třeba na činohru, někdy i do kina. Miluji cestování, přírodu, čtení a hlavně mít kolem sebe rodinu a dobrou společnost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Mariky Mikanové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín