Společenská intervence, kolektivní akce nebo tanec?

Novou performance Veroniky Knytlové čeká unikátní uvedení na nádvoří HAMU

Na rozhraní společenské intervence, kolektivní akce a taneční inscenace se pohybuje nová performance v režii choreografky Veroniky Knytlové. Po premiéře, která proběhla 20. září v kulturním centru Vzlet v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, teď čeká inscenaci Možnosti spříznění unikátní uvedení v krásném prostředí nádvoří HAMU v úterý 19. října.

Možnosti spříznění oscilují mezi workshopem, happeningem a performancí. Diváci (i bez jakékoli předchozí zkušenosti práce s tělem) se stanou součástí společné akce. Spolu s deseti tanečníky se v prostoru stávají přímými aktéry, kteří bryskně a osobitě reagují na hlasové instrukce choreografa. Osoba choreografa se zde redukuje v pouhou vůli a hlas motivující na dálku v reálném čase a prostoru všechny zúčastněné k akci.

„Prvotním impulsem pro nás byla online výuka tance mých studentů formou choreografických cvičení během letošního lockdownu. Můj hodinový proud instrukcí se v domácích podmínkách studentů vždy rozvinul do nekonečného cyklu inspirací. Bizarnost celé situace, často hraničící s počítačovou hrou, ale i naše vzájemná interakce nastartovala tvůrčí proces,“ popisuje vznik inscenace Veronika Knytlová.

„Chceme umožnit divákům nahlédnout do tvůrčí kuchyně, přičemž choreografický diktát tvoří jednu z vrstev. Ve které realitě se bude chtít divák akce účastnit – zda se zblízka dívat choreografovi přímo pod ruce a vidět jeho konkrétní imaginativní obrazy a stávat se jejich součástí – nebo ze vzdálenější perspektivy jen sledovat abstraktní pohybové partitury, bude ryze otázkou jeho momentální nálady a volby kanálu na sluchátkách silent disco,“ doplňuje Knytlová.

Otevřená a proměnlivá forma této kolektivní inscenace slibuje vždy jiný zážitek. Díky strukturované improvizaci je možné i při opakované návštěvě prožít poměrně radikálně odlišný umělecký zážitek. „Každé uvedení tak slibuje nejen nový prožitek ze svého těla, ale i výpravu za možnostmi vzájemného spříznění,“ uzavírá Knytlová.

Možnosti spříznění měly premiéru 20. září v kulturním centru Vzlet na festivalu 4+4 dny v pohybu. Než se nastálo usídlí právě ve Vzletu, čeká je jedna unikátní repríza v krásném prostoru nádvoří HAMU na Malostranském náměstí 19. října v šest hodin. Vstupné je dobrovolné.

Představení bude zároveň fungovat jako první ukázková hodina k tanečnímu ateliéru, který Veronika Knytlová povede každé úterý od 26. října ve studiu Zlatnická 8. Ateliér nabídne úvod do fyzického a tanečního divadla. „Tělo se stane naším hlavním komunikačním nástrojem. Osu naší práce bude tvořit fyzická odpověď těla na imaginativní procesy uvnitř i vně nás samých. Formou tanečních a pohybových her a improvizací budeme bourat vlastní myšlenkové i pohybové stereotypy, posilovat důvěru k vlastnímu tělu, objevovat jeho netušené možnosti.” Ateliér je určen všem věkovým kategoriím, začínajícím tanečníkům a všem, kdo se zabývají nebo chtějí zabývat tancem.

Více informací a registrace na spolek.mindmove@gmail.com.

Možnosti spříznění
19. října 2021, 18.00
nádvoří HAMU (Malostranské nám. 258/13, 118 00 Malá Strana)
Vstupné dobrovolné.

Kredity:

Koncept, režie, choreografie: Veronika Knytlová
Dramaturgie: Jaroslava Šiktancová, Eliška Vavříková, Jiří Havelka
Hudba: Martin Tvrdý
Světelný design: Adam Uzelac
Zvukový design: Eva Hamouzová

Účinkují: Veronika Knytlová, Barbora Ješutová, Anna Šefrnová, Aneta Bočková, Adéla Vávrová, Adéla Voldrábová, Kamila Paličková, Andrea Tomsová, Daniela Kolková, Veronika Ghisi, Prokop Štěpánek

Premiéra: 20. září 2021, Vzlet

 

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

PONEC a dvě říjnové premiéry

Mu–Tation pro dospělé a Škatulení pro děti

Marie Gourdain v Mu –Tation pracuje s odlitky těla, které v průběhu inscenace s pomocí tří tanečníků doslova mutují. Zkoumají tak důležitost proměny formy v cyklu života. V inscenaci se objeví tři performeři: Sabina BočkováMatthew Rogers a Radim Klásek.

Mu — Tation

Jak mu—tovat naše myšlení, hodnoty a pohled na svět v nezastavitelném cyklu života a v době, kdy je myšlenka zásadní změny všudypřítomná? Inscenace Mu—Tation prozkoumává možnosti transformace těla, úplného zředění bytí, ale i myšlenku stvoření bytosti od nuly, složené z různých kousků. Je možné, aby tělo, jak ho známe, zmizelo? Nebo aby bylo jiné? Jako když se housenka promění v motýla, rozpadne se na své elementární částice a přemění se podle jiného plánu, jiné architektury?  Francouzská choreografka Marie Gourdain pomocí tří performerů pracuje na velké metamorfóze, která projde několika po sobě jdoucími reinkarnacemi.

Marie Gourdain je choreografka, scénografka a výtvarnice původem z Paříže, která žije od roku 2010 v Praze. Vystudovala filmovou animaci na francouzské École Nationale Supérieure des Arts Décoratifs (ENSAD). V rámci studia absolvovala Erasmus na VŠUP v Praze. Za svou výtvarnou a sochařskou práci získala cenu Frédéric de Carfort Paris (2011) a cenu pro sochaře ENSAD Paris (2009). Od roku 2015 je členkou kolektivu tYhle, který se věnuje fyzickému divadlu a tanci. Ve Francii založila nový soubor Matière Mobile.

V inscenaci vystupuje Sabina Bočková společně s Matthewem Rogersem a Radimem Kláskem. Hudba je dílem Sáry Vondráškové /Never Sol/, světelný design vytváří Zuzana Režná.

Škatulení zve děti od 4 let do světa fantazie, v němž se i zdánlivě obyčejné věci mění v něco nevšedního. Stačí otevřít oči, zapnout představivost, rozhýbat se a hrát si. Představení propojuje tanec, živou hudbu, performanci, prvky improvizace i technologie. Seznamuje děti s uvažováním o prostoru a architektuře, fyzikálních zákonech, přepravě a cestování krabic, ale i důležitosti přání a snů.

Mirka Eliášová absolvovala taneční katedru HAMU, obor choreografie, v roce 1997. Později přidala i doktorské studium na téže akademii, kde působí také pedagogicky. Kromě inscenací pro děti vytvořila řadu dalších děl a také zajímavých tanečních filmů. Spolupracuje s různými divadelníky a dlouhodobě experimentuje s Komorním orchestrem Berg, včetně site-specific projektů.

Celý program najdete na www.divadloponec.cz

Kateřina Marková R. Pereira

pro Taneční magazín

Společenská intervence, kolektivní akce nebo tanec?

Nová performance Veroniky Knytlové bude mít premiéru ve Vzletu

Na rozhraní společenské intervence, kolektivní akce a taneční inscenace se pohybuje nová performance Možnosti spříznění v režii choreografky. Premiéra se uskuteční v pondělí 20. září v kulturním centru Vzlet v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

Možnosti spříznění oscilují mezi workshopem, happeningem a performancí. Diváci (i bez jakékoli předchozí zkušenosti práce s tělem) se stanou součástí společné akce. Společně s jedenácti tanečníky se v prostoru stávají přímými aktéry, kteří bryskně a osobitě reagují na hlasové instrukce choreografa. Osoba choreografa se zde redukuje v pouhou vůli a hlas motivující na dálku v reálném čase a prostoru všechny zúčastněné k akci.

„Prvotním impulsem pro nás byla online výuka tance mých studentů formou choreografických cvičení během letošního lockdownu. Můj hodinový proud instrukcí se v domácích podmínkách studentů vždy rozvinul do nekonečného cyklu inspirací. Bizarnost celé situace, často hraničící s počítačovou hrou, ale i naše vzájemná interakce nastartovala tvůrčí proces“, popisuje vznik inscenace Veronika Knytlová.

„Chceme umožnit divákům nahlédnout do tvůrčí kuchyně, přičemž choreografický diktát tvoří jednu z vrstev. Ve které realitě se bude chtít divák akce účastnit – zda se zblízka dívat choreografovi přímo pod ruce a vidět jeho konkrétní imaginativní obrazy a stávat se jejich součástí – nebo ze vzdálenější perspektivy jen sledovat abstraktní pohybové partitury, bude ryze otázkou jeho momentální nálady a volby kanálu na sluchátkách silent disco“, doplňuje Knytlová.

Otevřená a proměnlivá forma této kolektivní inscenace slibuje vždy jiný zážitek. Díky strukturované improvizaci je možné i při opakované návštěvě prožít poměrně radikálně odlišný umělecký zážitek. „Každé uvedení tak slibuje nejen nový prožitek ze svého těla, ale i výpravu za možnostmi vzájemného spříznění“, uzavírá Knytlová.

Tanečnice, choreografka a lektorka Veronika Knytlová získala taneční vzdělání v Tanečním centru Praha, později účastí na nejrůznějších tanečních workshopech v Čechách i zahraničí či svou zkušeností ze stálého angažmá v Bratislavském divadle Tanca. Při studiu architektury na ČVUT a později Pedagogické fakulty UK spoluzaložila úspěšnou VerTeDance Company, kde vzniklo mnoho autorských projektů oceňovaných diváky i profesionálními porotami všude ve světě. Je oblíbenou lektorkou zabývající se výukou tance budoucích profesionálů i naprostých začátečníků. V současnosti se zabývá také terapeutickou prací s tělem, masážemi a jógou. Spoluzaložila spolek Mind Move, který realizuje nejen taneční projekty s výrazným sociálním přesahem.

Kredity:

Koncept, režie, choreografie: Veronika Knytlová
Dramaturgie: Jaroslava Šiktancová, Eliška Vavříková, Jiří Havelka
Hudba: Martin Tvrdý
Světelný design: Adam Uzelac
Zvukový design: Eva Hamouzová

Účinkují: Veronika Knytlová, Barbora Ješutová, Anna Šefrnová, Aneta Bočková, Adéla Vávrová, Adéla Voldrábová, Kamila Paličková, Andrea Tomsová, Daniela Kolková, Omar Toricco Real, Veronika Ghisi, Prokop Štěpánek

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a fyzioterapeutkou Markétou Stránskou

„Fyzioterapie i choreografie mají mnoho společného“

Markéta Stránská

 Choreografka, tanečnice, fyzioterapeutka,  to jsou profese Markéty Stránské, která o sobě říká: „Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi to dává smysl a pocit naplnění.“ S tancem začínala velice brzy a to ve folklorním souboru, nějakou dobu byla zdravotním klaunem. Láska k tanci jí zůstala a její taneční dovednosti můžeme obdivovat v tanečních představeních – Chybění, LeŤ a …Or to Be.   

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste tančila od malička a podle vyprávění vaší maminky, jste se neustále někde točila v šatečkách. A v první třídě ZŠ jste začala tančit ve folklorním souboru. Co vás ještě kromě tance bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Měla jsem úžasné dětství. Trávila jsem ho velmi často na venkově u mých příbuzných, společně s mou sestrou, bratránky a sestřenkou. Hodně  času  jsme byli venku na dvoře nebo na loukách, v lese, vymýšleli jsme různé vlastní hry, lezli jsme po stromech, skákali do kupy sena, v lese jsme stavěli domečky ze šišek a klacíků, vyšlapávali jsme si vlastní pokojíky ve vysoké trávě… A taky jsme přirozeně pomáhali při běžných pracích, jako bylo sušení sena, krmení králíků apod. S rodiči jsme často jezdili na výlety anebo k nám do hor na chalupu. Hodně mě taky bavily výlety s mojí mamkou, když jsem byla ještě ve školkovém věku. Jezdily jsme po hradech a zámcích v našem kraji, protože maminka pracovala při památkovém ústavu jako zahradní architektka a občas mě brávala s sebou.“

Na střední škole jste se také věnovala amatérsky loutkoherectví a na vysoké škole jste nějakou dobu působila jako zdravotní klaun ve východočeských nemocnicích. Čím jste chtěla být?

„Profesí, o kterých jsem si snila, bylo více. Určitě to byla veterinářka nebo pečovatelka v zoo, protože miluju zvířata. Anebo patoložka, protože jsem byla zvědavá, jak vypadá tělo zevnitř 😊 Chtěla jsem být také astronomka, protože mi fascinuje vesmír a jeho nedozírnost… Taky jsem chtěla být oceánoložkou nebo dokumentaristkou a natáčet dokumenty typu National Geographic. A na střední škole mě určitě napadlo i herectví.“

Co vás přivedlo ke studiu fyzioterapie na univerzitě v Olomouci?

„Vlastně to bylo propojení zájmu o biologii a touha poznat podstatu pohybu, nahlédnout více do fungování těla, vzniku pohybu, všech těch fascinujících a zázračných dokonalých mechanismů. Podvědomě určitě hrála svou roli také přirozená touha se hýbat, tančit. Jsme celkem sportovní rodina, máme to v genech. Během let ve fyzioterapeutické praxi, a vlastně už na studiích jsem zjistila, že fyzioterapie je náramně tvůrčí obor. A že mezi fyzioterapeuty je mnoho lidí s uměleckým nadáním.“

Bylo Vám 25 let a vážná nemoc vás připravila o levou nohu. Trvalo vám dlouhých devět let, než jste se opět vrátila k tanci, když jste v roce 2012 začala navštěvovat v Divadle Archa v Praze Taneční atelier Simulante bande. Proč jste si vybrala právě současný tanec? 

„To bylo dílem „náhody“ – viděla jsem v Divadle Archa to představení a opravdu moc se mi líbilo. Proto jsem taky začala chodit na taneční lekce. A že se učím něco, čemu se říká současný tanec, jsem se dozvěděla, nebo spíše pochopila až posléze. Už jsem byla v proudu a bavilo mě to, nadchla mě určitá svoboda a volnost v tomto druhu tance.“

V roce 2015 jste se jako performerka představila v inscenaci taneční skupiny VerTeDance, Chybění a za toto představení jste byla nominována, o rok později, mezinárodní porotou festivalu Česká taneční platforma na cenu Tanečník/ce roku 2015. Jaké to bylo předstoupit před diváky na scéně?

„Upřímně, byl to splněný tajný sen 😊

O tři roky později, v září 2018, měl úspěšnou premiéru Váš choreografický taneční sólový debut LeŤ ve Studiu ALTA v Praze, kde tančíte na jedné noze, s protézou a berlemi. Někde jste řekla, že tančit na jedné noze je lehčí, než chodit s protézou…

„To už neplatí – mám totiž novou protézu, která funguje velmi podobně jako moje druhá noha. Je úžasné pozorovat a na vlastní kůži zažívat, jaké technologické vychytávky lidé dokážou vymyslet a sestavit. Od doby, co mám novou protézu, se mi hodně zlepšila kvalita života.

Ale je pravda, že když tančím bez berlí a bez protézy, cítím se přirozeně a velmi svobodně. Stejně jako ve vodě.“

Na tanečním projektu …Or to Be spolupracujete s francouzským tanečníkem Jeanem Gaudainem. Jak k této spolupráci došlo? A jak se vám pracuje v současné koronavirové době, kde to s kulturními akcemi neví vůbec lehké?

„S Jeanem jsme se setkali už před cca 6 lety. Viděla jsem jeho práci na festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou, a hodně mě zaujal styl jeho tvorby, projev, uvažování. Potom byl mým koučem na choreografické rezidenci pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA. v Praze. Během této rezidence nám s Jeanem došlo, že máme profesně i lidsky hodně společného, prostě to klaplo. A od té doby různě spolupracujeme a vzájemně se inspirujeme, učíme, obohacujeme. Moc si toho vážím.

V koronadobě to byla výzva hlavně kvůli omezení cestovat – protože Jean žije v Paříži, museli jsme spoustu věci řešit online, zkoušení i hraní jsme museli odložit. Stejně jako všichni ostatní. Občas to bylo frustrující, ale jinak jsem nadšená z našeho týmu, který je úžasně zapálený pro věc.“

Kromě tance a choreografie se věnujete také práci fyzioterapeutky se specializací na rehabilitaci ruky. Je Vám některá z těchto činností bližší, nebo Vás naplňují svým způsobem všechny?  

„Přesně tak, obě profese se mi krásně prolínají a mám je obě moc ráda. Fyzioterapie i tanec/ choreografie mají opravdu mnoho společného. Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi dává smysl a pocit naplnění.“

 Jak ráda trávíte chvíle volna?

Protože mě úžasně dobíjí a osvěžuje příroda, tak se nejraději procházím buď v přírodě s pejskem, anebo tam, kde se mi zrovna zachce, podle nálady. Může to být nábřeží u řeky, kopec s výhledem na hory, ale i příjemná kavárna a četba oblíbené knihy.

Ráda regeneruju síly o samotě, ve svém klidu a tempu. Zároveň se moc ráda setkávám i s rodinou a přáteli. Takže ve svém volnu balancuju mezi obojím.“

Foto: Vojtěch Brtnický,  Linda Průšová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín