NÁRODNÍ DIVADLO hledá tanečníky!

Opera Národního divadla vypisuje casting pro plánovanou inscenaci Špalíček. Hledá ženy i muže. Můžete spolupracovat se samotným Petrem Zuskou. Je vám od osmnácti do čtyřiceti? Neváhejte!!!

»Špalíček«

Hudba: Bohuslav Martinů


Režie a choreografie: Petr Zuska


Premiéra 25. 6. 2020 v Národním divadle


Začátek zkoušek: 22. 4. 2020

Hledáme: tanečnice a tanečníky s klasickou i moderní průpravou, věková kategorie: 18 až 40 let.

Čas a místo castingu: v neděli 26. 1. 2020 ve 14.00


13.30–15.15 dívky – prosíme špičky s sebou


15.30–17.15 chlapci


ve zkušebně č. 202, Provozní budova Národního divadla (Ostrovní 1, Praha 1)

Zájemci, nahlaste vaši účast nejpozději 19. 1. 2020 na níže uvedený e-mail.

Kontakt: Růžena Brabcová, produkční nových projektů Opery ND a SO, 

E-mail: r.brabcova@narodni-divadlo.cz

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje”

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.”

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.”

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.”

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.”

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!”

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.”

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.”

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.”

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Chcete tančit na lodi?

Máte taneční či sportovní průpravu? Chcete strávit zimní měsíce na severu Evropy? Hlaste se! Velmi pospíchá!

Hledáme tanečnice/gymnastky na výletní loď (Finsko, Norsko), od 3. 11. 2019 do 6. 1. 2020.

Všechny podmínky jsou zajištěny, práce max. 3 hodiny denně, odměna celkem 2 000 EUR.

Výhodou jsou: klasický tanec, moderní gymnastika, balet v minulosti i současnosti. Znalost práce s náčiním (gymnastika, joggling, fireshow).

Požadavky:

  • vysoká úroveň taneční přípravy,
  • ohebnost – flexibilita (provazy, záda apod)
  • velikost obléčení XS-S
  • výška cca 165-175 cm
  • platný cestovní pas
  • občanství nebo trvalý pobyt v EU

Kontakt: paní Regina

Telefon: 774 292 058

Světová premiéra PETRA ZUSKY

Čtyři písně z různých koutů světa, jedna tanečnice

Pražský komorní balet uvede v rámci nového představení Carmina Vetera světovou premiéru choreografa Petra Zusky

 Pražský komorní balet uvede v neděli 27. října 2019 od 19 hodin v Divadle na Vinohradech premiéru nového představení s názvem Carmina Vetera (Staré písně) v choreografii Petra Zusky. V komponovaném představení ; na motivy lidových písní se objeví tři Zuskovy starší choreografie: ‚Ej Lásko‘, ‚Lyrická‘ a ‚Růže‘, které vznikly pro různé soubory a příležitosti mezi lety 2008 – 2010, a jedno zbrusu nové dívčí sólo s názvem ‚Fo(u)r One‘, jež bude mít na konci října světovou premiéru. Petr Zuska, tvůrce evropského formátu a bývalý dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, je od nové sezóny rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu. Pro soubor již letos vytvořil úspěšnou inscenaci Kytice na motivy Erbenovy stejnojmenné sbírky.

Lidové písně, balady a etnická hudba vůbec inspirují Petra Zusku už od počátků jeho tvorby. Rejstřík hudebních skladatelů, stylů a žánrů, které doposud použil, je velice široký a vždy se k těmto motivům čas od času vrací. „Lidová píseň a balady pro mne jsou a zřejmě do budoucna i budou velkou inspirací. Myslím, že v lidové poezii a hudbě cítíme jakési kořeny, archetypy lidského života jako je v prvé řadě láska a smrt. Lidové písně mluví o těch nejzákladnějších kamenech našeho bytí, o nejčistších a nejsyrovějších emocích a pocitech. I z ryze hudebního h lediska jsou často protkány zvláštními rytmy a půltónovými přechody, které vám zkrátka sáhnou do srdce,“ říká choreograf Petr Zuska. „Mohl bych jmenovat desítky známých skladatelů i tzv. vážné hudby, kteří se motivy lidových písní ve svých symfoniích či operách často inspirovali. A mohl bych mluvit i o jazzu, soulu, R&B, hiphopu. Je to zkrátka něco ‚v krvi‘. Fascinující je i to, že pokud jste trochu muzikální a vnímaví a poslechnete si třeba deset starých lidovek z deseti úplně odlišných částí světa, nemůžete nepostřehnout cosi společného, podobného. Jakoby hudební motivy všech lidových písní komponovala jedna velká Matka Země.“

Anglický název nového třináctiminutového sóla ‚Fo(u)r One‘ je hříčkou s písmeny, která evokuje dva základní motivy choreografie: ‚pro jednu‘ a ‚čtyři‘. V tomto případě se jedná o čtyři písně z různých koutů světa v interpretaci jedné tanečnice. „Ty ‚kouty‘ světa jsou vybrány jako reprezentanti čtyř existujících hlavních kultur či náboženství – Indie (hinduismus a buddhismus), Irsko (křesťanství), Maroko (islám) a Izrael (judaismus). Nejde mi však vůbec o nějaký religiózní vhled do těchto kultur, ale o letmý dotyk tématu a charakter  oněch písní v postavě jedné ženy. Možná je to výše zmíněná Matka Země či Inanna, postava ze starosumerské báje, která aby byla vpuštěna do podsvětí, musí odložit všechny šperky a svršky. Tereza Hloušková – má interpretka – si je naopak bude postupně oblékat, aby je pak zase odevzdala oceánu, tedy vodě, která je prazákladem života na zemi. A proč právě Tereza? Za prvé je to tanečnice, s níž mám po tvorbě Kytice, mé poslední premiéry pro Pražský komorní balet, skvělou zkušenost. Má výbornou techniku, charisma, muzikalitu a citlivost. Ne že by byla v současném PKB s těmito danostmi jediná, ale v rámci typu a zároveň nutné vyváženosti obsazení celého večera v počtu deseti lidí je právě ona tou nejlepší volbou – bude skvělá,” doplňuje k novému sólu jeho autor.

Ej lásko

Choreografie: Petr Zuska, hudba: Jiří Pavlica & Hradišťan, scéna: Petr Zuska, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska, nastudování: Aleksander Katsapov, tančí: 5 tanečníků, délka: 20 minut

Lyrická

Choreografie: Petr Zuska, hudba: Vyšívanka Lada, scéna: Petr Zuska, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Petr Zuska, video: Tomáš Stibor, nastudování: Aleksander Katsapov, tančí: 2 tanečníci, délka: 8 minut

Fo(u)r One

Choreografie: Petr Zuska, hudba: indické, irské, arabské a židovské balady, kostýmy: Pavel Knolle, tančí: 1 tanečnice, délka: 13 minut

Růže

Choreografie: Petr Zuska, hudba: Jiří Tichota & Spirituál kvintet, výběr hudby z alba „Písničky z roku raz dva“, kostýmy: Roman Šolc, tančí: 8 tanečníků, délka: 25 minut

Vstupenky na první premiéru, která se koná 27. října, jsou k zakoupení online na webové stránce Divadla na Vinohradech (http://www.divadlonavinohradech.com/), vstupenky na druhou premiéru, jež proběhne 3. listopadu, pak na webové stránce Městského divadla v Mostě (http://www.divadlo-most.cz/)

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Tanečníci i tanečnice, máte šanci v OLOMOUCI

Hledáte se začátkem sezóny pevné angažmá?

Moravské divadlo Olomouc vypisuje konkurs na místa: tanečník/ce baletu.

Pracoviště: třída Svobody č. p. 432/33, Olomouc.

Nerovnoměrně rozvržená pracovní doba.

Zaměstnanecké výhody: stravenky a další.

První kontakt POUZE e-mailem na Helenu Brožovou 

E- mail:  helena.brozova@mdol.cz

Foto:  Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»ŠPALÍČEK« hledá tanečníky (i tanečnice)

Otevřená šance dostat se na prkna Národního divadla! Chcete si zahrát v choreografii Petra Zusky?

Opera Národního divadla vypisuje casting pro plánovanou inscenaci Špalíček.

Hudba: Bohuslav Martinů
Režie a choreografie: Petr Zuska
Premiéra 25. 6. 2020 v Národním divadle

Začátek zkoušek 22. 4. 2020

Hledáme: TANEČNICE a TANEČNÍKY s klasickou i moderní průpravou, věková kategorie: 18–40 let

Čas a místo castingu: v neděli 22. 9. 2019 ve 13.30

  • 13.30–15.15 dívky – prosíme špičky s sebou!

  • 15.30–17.15 chlapci

ve zkušebně č. 202, Provozní budova Národního divadla (Ostrovní 1, Praha 1)

Zájemci nahlaste vaši účast nejpozději 13. 9. 2019 na emailu:  r.brabcova@narodni-divadlo.cz

Kontaktní osoba: Růžena Brabcová, produkční nových projektů Opery ND a SO.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí EVOU ASTEROVOU – ČIHAŘOVOU, sestřenicí Jitky Asterové

„Divadlo není koníček, ale kůň, je to vášeň a droga.”

Tanec a divadlo ji okouzlily v dětském věku, kdy se objevila v představeních ND Dalibora a Rusalky. A je jim věrná neustále. Eva Asterová – Čihařová, která je již tři desítky let uměleckou vědoucí, tanečnicí, choreografkou a autorkou představení rodinného Divadla Image si zahrála také před kamerou.

Pocházíte z Prahy a jste nejstarší ze tří umělecky nadaných sester (Dana je také tanečnicí a herečkou a Monika je výtvarnicí a architektkou). Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Myslím, že jsme byly jak v ráji, maminka se nám plně věnovala. Narodily jsme se v Podolí, kousek od Kavčích hor, kde jsme také s rodiči bydleli ve vilce se zahradou. Já jsem se mamince narodila v jejích 19 letech, Dana o dva a půl roku později a Monika hned za rok a půl po Daně. Všechno oblečení na nás pletla a šila. S tatínkem jsme často chodily na Kavčí hory, kde nás trénoval k vytrvalosti a zdatnosti a také  jsme pozorovaly krásné ještěrky a učily se poznávat různé brouky a květiny. Hodně jsme si spolu vyhrály.“

Kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od pěti let a čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na pražské taneční konzervatoři?

Naše tetička byla sólistkou baletu Národního divadla a také vyučovala tanec malé děti. V pěti letech jsem k ní začala chodit na hodiny baletu i já, Dana a Monika později také. Jako šestiletá jsem byla přijata do baletní přípravky Národního divadla k prof. Nadě Sobotkové, která vychovala mnoho dětí, které účinkovaly v představeních v dětských rolích. Mnozí z nich pak vystudovali Taneční konzervatoř a stali se profesionálními tanečníky. Já jsem také hrála jako dítě například v představeních Dalibor a Rusalka. Ta nádherná atmosféra jeviště mě tak učarovala, že jsem pak už nechtěla dělat nic jiného. Vystudovala jsem Taneční konzervatoř v Praze a pak ještě Akademii múzických umění, obor taneční pedagogika a zároveň jsem byla přijata jako sólistka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Byla to pro mne veliká škola a krásné roky na jevišti. Hráli jsme v Rokoku a Divadle ABC, ale i po světě, například v Holandsku, Švýcarsku i v Austrálii.“

Profesionálně jste začínala jako sólistka v Pražském komorním baletu, prošla jste také Černým divadlem Jiřího Srnce a divadlem Imaginativ než jste v roce 1989 spolu s manželem hudebníkem Alexandrem Čihařem, založili vlastní Divadlo Image. Co Vás k tomu vedlo?

Když mi bylo pětadvacet let, narodila se mi dcera Linda a pak syn Marek. Musela jsem tedy z Pražského komorního baletu odejít kvůli mateřským povinnostem. V divadle Jiřího Srnce jsem zaskakovala za sestru Danu, když také čekala dítě. V té době manžel hrál v Bacilech Václava Neckáře a chtěl, abychom byli více spolu, jelikož hodně koncertovali mimo Prahu, a tak jsme se rozhodli zkusit založit vlastní divadlo IMAGE. Bylo to těsně po revoluci a vůbec to nebylo jednoduché. Naše odhodlání však bylo veliké a tak jsme nakonec přes všechny překážky zakotvili v divadelním sále v Pařížské ulici, kde jsme denně hráli 24 let, než jsme se přestěhovali v roce 2016 do námi zrekonstruovaného sálu bývalého kina na Národní třídě 25. Vzniklo tady nové krásné divadlo, ze kterého máme velikou radost, i když to byl opravdu bobřík odvahy pustit se do takové stavby.“

V Divadle Image jste uměleckou vedoucí, tanečnicí a choreografkou a autorkou všech představení (Jazzmime Stories, Fancy!, Night Flight, Cabinet kuriosit a zázraků profesora Pražáka, Clonarium, Fiction, Black Box, Afrikania, Galaxia….). Co Vás ve své různorodé práci baví nejvíce? 

Před lety jsem si řekla, že bych chtěla lidem přiblížit moderní tanec trochu jinak, ozvláštnit taneční představení něčím, co nikdo nedělá. Chtěla jsem, aby představení bavilo i lidi, kteří baletu moc nerozumí. Vznikl tedy koncept propojení tance s možnostmi kouzel v černém kabinetu a pantomimických komediálních scének. Toto spojení se velice osvědčilo a tak jsou na tomto principu vytvořena všechna naše představení. Moc mě baví vymýšlet nové triky, choreografie i kostýmy. Je to magie, kdy vše spolu souvisí, jedno by bez druhého nemohlo být. Každé nové představení je vlastně takové nové miminko, o které se musím starat.  Podstatný je také skvělý soubor.“

Divadlo Image je známé i v zahraničí a na svém kontě máte přes 100 zájezdů po celém světě. Díky tomu, že hrajete beze slov, můžete vystupovat všude. Jak reagují diváci na Vaše představení?

Mimoto, že prakticky denně hrajeme v Praze, absolvovali jsme s divadlem mnoho zahraničních zájezdů všude po světě. Mám z toho velikou radost. Nejprve jsme se báli, zda třeba v Koreji, nebo Hongkongu budou diváci rozumět našemu humoru, ale ukázalo se, že ano a například v Izraeli jsme byli už na sedmi turné, naposledy jsme hráli 17 představení za 14 dní a přišlo na nás přes neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Když vidím ta vyprodaná divadla, nechce se mi věřit, že je to možné.“

Vy jste vystudovala také taneční pedagogiku na AMU a před kamerou jste debutovala v seriálu Pan Tau a zahrála si ve filmech – Signum laudis, Co je vám, doktore?, Cena medu, Smrt krásných srnců nebo Anděl svádí ďábla. Na který z nich nejraději vzpomínáte?

Herectví jsem nestudovala, ale moc jsem si vážila toho, když jsem tyto herecké příležitosti dostala. Nemohu říci, co mě bavilo nejvíce, každý film byl jiný. Role Žanety Hazardové ve filmu Anděl svádí ďábla, byla obzvláště těžká, jelikož jsem jí musela hrát ve francouzštině. Byla zde i scéna, kde na mne vrhali nože, bylo to naživo, žádný trik, a to jsem měla opravu strach, jestli vydržím stát bez hnutí před nožem letícím na mě a neuhnout. Ve filmu Co je vám doktore? jsem hrála Veroniku, která byla charakterem úplně jiná, než jsem já a tak jsem byla zvědavá, jestli to zvládnu.“

Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

Vliv na nás má v životě každý prožitý den, ale moc jsem si vážila  Pavla Šmoka, který v člověku rozvíjel jeho vlastní nadání. Také velmi obdivuji choreografa Jiřího Kyliána.“

Jak jsem zjistila ve Vaší rodině je ještě více umělců – sestřenice herečka Jitka Asterová, její dcera herečka Anna Linhartová, neteře – baletky – sestry Adéla a Anna Srncovy, zpěvačka Tereza Aster Vágnerová. Spolupracovaly jste někdy spolu nebo rýsuje se nějaká spolupráce?

Zatím jsme žádný společný projekt nevymyslely, ale co není, může být…“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

Divadlo je vášeň a droga, není to koníček, ale kůň. Odpočívám při práci na zahradě a ráda jezdím na výlety na kole po české krajině. Mám kocourka a psa, se kterým jsem začala trénovat dog dancing (tanec se psem). Moje lásky jsou má vnoučátka. Snažím se s nimi být každý svůj volný čas.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Evy Asterové – Čihařové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

7. KoresponDance aneb Nejen KOUKAL by koukal

I přes nepříznivé povětrnostní podmínky se jeden z největších českých letních festivalů v České republice vydařil. Letos se ve Žďáru nad Sázavou neodehrával pouze tradičně na zámku… TANEČNÍ MAGAZÍN se tentokrát zaměřil spíše na zákulisí, prostředí a klíčové taneční produkce.

Prodloužený druhý červencový víkend tak trochu aprílovým počasím  připomínal jaro. Černé nebe i předpovědi předem věštily déšť. Proto organizátoři festivalu – pod taktovkou jeho ředitelky, hraběnky Marie Kinski – přesunuli jeho nikoli nepodstatnou část ze zámku Kinských na blízký zimní stadion. Pod střechou tohoto stadionu září takzvaně slavnostně vyřazené dresy slavných hokejistů – reprezentantů. Vampola, Rolinek, Koukal. A nejen hokejista Koukal by koukal, jak se vše podařilo organizátorům zvládnout.

TANEČNÍ MAGAZÍN se opět zúčastnil (stejně jako minulého roku) KoresponDance osobně. A byl znovu mile překvapen.

Jako na drátkách

Úvodem musím vzdát hold všem pořadatelům. A to opravdu všem. Od hlavního štábu, dramaturgie, přes akreditaci, průvodcovskou službu, personál stravovacích zařízení, až po ochotné dispečerky na parkovištích.

Déšť festival vyhnal na místní zimní stadion

Všichni se snažili. A návdavkem měli pro každého schován (nevím už kolikátý?) úsměv. Převážně mladé ženy a slečny trpělivě odpovídaly na dotazy účastníků, diváků i hostů, pobíhaly a organizovaly. Často nenápadně, aby nepřehlušily představení či hudební produkci.

Prostě, vždy, všem a zejména všude byly usměvavé i ochotné pořadatelky po ruce. 

V sobotu bylo navíc velmi sympatické, jak se na zámku organizačně podařilo souběžně zvládnout velkou, výpravnou svatbu i samotný festival!

Skloubení s historií

Možná jste se teď podivili, proč se úvodem zmiňuji o průvodcovské službě. KoresponDance je specifický, že se koná v areálu barokního klenotu (nejen) Vysočiny – zámku Žďár nad Sázavou. A proto jsou nedílnou součástí festivalu prohlídky zámku i okolí. Zájemci se mohou vydat na prohlídku „Po stopách Santiniho“ či „Zámecký okruh“ anebo mezi exponáty „Muzea nové generace“. Fronty i záznamy u objednávek svědčily, že o historii byl na KoresponDance zájem vpravdě neutuchající.

Moderní tanec se snoubí s historií

Za TANEČNÍ MAGAZÍN jsem si letos prošel nejen výše zmíněné okruhy a expozice, ale také hostující výstavu pražské Národní galerie se skvosty české barokní malby i sochařství. A v neposlední řadě i bohatou expozici věnovanou rodu Kinských.

Nemohl jsem opominout ani perlu zámku – kapli. Ta se již chystala na uvedenou svatbu. A závěrem jsem si prošel i charakteristické rybí sádky. Letos počasí nedovolilo tradiční zpoplatněný výlov ryb do síťových naběráků. Škoda. Ale nabitý program to přebil.

Semináře, workshopy i kulaté stoly

Snad každý festival žije nejen produkcí svých představení, ale zejména dalšími aktivitami. Korespondance není v tomto směru žádnou výjimkou.

Pořádající centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, věrno svému zaměření, uspořádalo celou řadu workshopů, kulatých stolů a besed.

Workshop v duchu afrických tanců probíhal v zámecké konírně

KoresponDance se stal pochopitelně i dějištěm množství neformálních setkání, výměny zkušeností i domlouvání dalších vystoupení. A tak tomu má být. Bez toho by nebyl festival festivalem. Neodmyslitelně.

Tradičně i pro děti

KoresponDance se po celou dobu své existence věnuje programově i těm nejmladším.

Potkal jsem množství dětí v různých prostorách zámku. I v těch muzeálních. Pochopitelně dost často v prodejně papírových modelů hradů a zámků. A samozřejmě i na představeních.

Agáta Jarošová a její produkce v Muzeu nové generace

Je otázkou, zda zrovna pro předškolní mládež, která tam houfně seděla v prvních dvou řadách, bylo vhodné představení poloobnažené Agáty Jarošové „Sa Présence“ v Muzeu nové generace? Ale i mládí přece musí vidět všechno…

Velmi milé byly výtvarné workshopy a dílničky. Tam se děti opravdu  skvěle vyřádily.

A tradičním vrcholem bylo nedělní představení „Škola tančí“. Zde se návštěvníkům festivalu prezentovaly tvůrčí i kreativní projekty škol i uměleckých školských zařízení.

V duchu pohádek – Vysočina

Na zimním stadionu se neservíroval salám Vysočina. U stánků spíše palačinky, hamburgery, klobásy a hranolky. Ale jedním z vrcholů představení byl projekt Petry Fornayové a Cluster Ensemble i Vysočiny. Vysočiny jako volného sdružení seniorů i mládeže. Pod světovým” názvem Dance with Changing Parts”.

Hodinová produkce „Dance with Changing Parts”v duchu parafráze na spartakiádu se chýlí ke konci, jedinou změnou je nasazení slunečních brýlí

Převážně monotónní doprovod hudby mělo na svědomí špičkové mnohaklávesové těleso. Trochu připomínalo dávnou Klávesovou konklávu Emila Viklického, Gabriela Jonáše, Karla Růžičky i dalších klávesistů.

Zde mně přišly na mysl hned dvě důvěrně známé pohádky. „Jak pejsek a kočička vařili dort“ a „Císařovy nové šaty“. Ta o pejskovi i kočičce proto, že ne vždy, když smícháme špičkové hudební těleso, výborného režiséra, choreografa, tak z toho zákonitě musí být dobré výsledné menu. A ta o císařových šatech, proto, že za zdánlivě uměleckými dlouhými prostoji a pouze vykonstruovaným napětím nemusí být – zhola nic! Opravdu, monotónní hudba, jednoduchá a jednotvárná choreografie či záměrně „umělecky” zpomalované nástupy všech  účinkujících na scénu tedy v žádném případě nenadchly laiky ani odborníky. Choreografický pohyb vystupujících po valnou dobu produkce pouze připomínal pohyb cvičenců a cvičenek ve fit-studiu. Prostě, tak trochu nepovedená parafráze na spartakiádu.

A tak tentokrát závěrečný potlesk patřil pouze místním vystupujícím za snahu a odvahu se veřejně prezentovat.

Petra Fornayová v minulosti zaujala i tenisovými projekty, škoda, že si takový nápad neschovala pro KoresponDance – právě totiž vrcholil nejslavnější tenisový turnaj Wimbledon

Další desítky představení na KoresponDance však rozpaky a pachuť z Vysočiny překonaly.

Trochu kouzla zbaven

Poněkud spornou otázkou se ukázala volba nonkonformního moderátora Ondřeje Cihláře. Stává se v poslední době módou zařazovat jako moderátory tyto méně okoukané, méně zkušené, ale o to suverénnější takyosobnosti”.

Cihlář jako moderátor evidentně nezvládal prostředí velkého stadionu. Jeho devízou měla být improvizace. Tu opomíjel téměř absolutně. Velkým problémem byla i jeho zásadní neznalost akrobatického ačkoli jej jeho vlastní(?) webové stránky prezentují právě jako experta na cirkusovou scénu! i zásadněji tanečního prostředí. Až komicky působilo, že se  často postavil hned vedle velkého reproduktoru, takže jeho výstupní hlas začal takzvaně „vazbit“. To se snad odnaučuje již v „moderátorské mateřské školce“? Velkým kontrastem k Cihlářově prezentaci byli jiní moderátoři na festivalu i diskžokejka, která si dokázala obecenstvo sympaticky podmanit.

Diskžokejka DJWee si, na rozdíl od moderátora Cihláře, dokázala získat obecenstvo

Ale je v podstatě dobře, že Cihlář dostal šanci. Festivalu to dalo zas jiný nádech. Samotnému KoresponDance zas tak výrazně neuškodil. A možná, že obdobná lekce pomůže do další kariéry i zde tomuto suverenity zbavenému členu divadélka Vosto5?

Prostě, nikoli každý rádoby upovídaný „machýrek“ může být spíkrem. Natož moderátorem.

Opravdu, velká poklona

Taneční festival KoresponDance skončil. Tedy, jeho sedmý ročník. Na obzoru je již ročník osmý, v jubilejním roce 2020.

Komu patří poklona? Centru choreografického rozvoje SE.S.TA, jako pořádající organizaci, ale i dalším spoluorganizátorům. Všem těm, kterým se podařilo dokázat, že KoresponDance od prvního ročníku vykvetl mezi evropskou elitu moderních tanečních festivalů. A na to si můžeme připít místním pivem Revolta, které se na zámku ve Žďáru prodává.

Foto: Korespondance, SE.S.TA, Dragan Dragin a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN