Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU SRNCOVOU

“Moje taneční sny nikdy nekončí”

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Chcete být baletní hvězdou severu?

Tak v tom případě osloví tato nabídka možná právě vás? Anebo vás?

Divadlo F. X. Šaldy v Liberci hledá člena baletního souboru s povinností sóla.

Místo výkonu práce: Zhořelecká 344/5, Liberec.

Požadujeme vzdělání uměleckého směru, taneční nadání.

Pracovní poměr na dobu určitou na dva roky dle nástupu do zaměstnání.
Výhody: dovolená navíc, stravenky.

Přihlášky zasílejte spolu se stručným životopisem

na e-mail: info@alenapeskova.cz.

Další informace na telefonním čísle: 485 104 188.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Moravské divadlo Olomouc – konkurz na tanečníky a tanečnice baletu

Jste z Hané nebo okolí? Máte zájem o profesionální baletní angažmá?

Moravské divadlo se sídlem v Olomouci hledá tanečníky a tanečnice.

Pracoviště: třída Svobody č. p. 432/33, Olomouc.

Samozřejmostí je nerovnoměrně rozvržená pracovní doba.

Divadlo nabízí zaměstnanecké výhody, včetně stravenek.

Kontaktní osoba: Helena Brožová,

E-mail: helena.brozova@mdol.cz


TANEČNÍ MAGAZÍN

Zimní tip (nejen) pro tanečnice

Ani baletky nesmí skolit zima. Proto, nejen pro ně, máme náměty na zimní nebaletní úbor.

TÝDEN KABÁTŮ V LEEDĚ!

Od 21. do 28.1. SLEVA 30–40 % na kabáty, šály a čepice.
Slevy platí v e-shopu Leeda i v kamenném obchodě, kde je také větší výběr.

Těšíme se na vás! 
Lucie & LEEDA
 Foto: LEEDA

Lucie Kutálková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MARKÉTA VACOVSKÁ a “extrémní” divadelní zážitek rok před Pražským Quadriennale

Pražské Quadriennale, největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie, a Studio Hrdinů spojují své síly

Pražské Quadriennale, největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie a Studio Hrdinů spojují své síly. V návaznosti na úspěšnou výstavu Extrémního kostýmu na PQ 2011, která rozostřila a rozmělnila hranice mezi tělem, kostýmem, prostorem, světly a zvukem, se 6. června 2018 od 20:00 ve Studiu Hrdinů odehraje performance MUD s tanečnicí

Markétou Vacovskou. Stylizovaný rituál, který si pohrává s nenápadnou výměnou pozic mezi hercem a divákem i realitou a imaginací, bude pozvánkou na další ročník Pražského Quadriennale. To se bude konat přesně za rok, tedy od 6. do 16. června 2019 v Průmyslovém paláci a na pražském Výstavišti, kam se vrátí přesně po 12 letech.

Performance  MUD ve Studiu Hrdinů bude prvním zážitkem nového ročníku PQ, které naplno vypukne doslova do roka a do dne. Prostor Studia Hrdinů je

sám o sobě vzpomínkou na výstavu Extrémního kostýmu, kterou pro PQ 2011 koncipovala kostýmní výtvarnice Simona Rybáková. Betonová textilie, pytle na suť, gáza, igelit, sochařská hlína, instalatérské konopí, škrobové lepidlo, zářivky i žárovky. To všechno nastřádá během expresivního rituálu MUD tanečnice Markéta Vacovská do zakouřeného sálu Studia Hrdinů.

Performance v koncepci Zuzany Formánkové a Ondřeje Kinského si dala nelehký úkol prozkoumat podstatu kostýmu a všechny významy, které s sebou na divadle může nést. Divadelní kostým se pro autory v režijní

spolupráci s uměleckým šéfem Studia Hrdinů Janem Horákem stává samostatným scénickým prvkem, ale i architekturou, která propojuje jak samotného performera, tak i diváka s prostorem. Společně nastiňují jedno z témat blížícího se PQ 2019 – znejistění hranice mezi akcí na scéně a manipulací s divákem.

„Příští ročník Pražského Quadriennale se nebude věnovat jednotlivým částem scénografie odděleně, ale zaměří se naopak na spolupráci umělců a samotný kreativní proces otevřený novým vlivům, nové inspiraci včetně těch nejodvážnějších nápadů. Právě díky odvážným krokům tvůrců, kteří se nebojí společně projít neustále se měnící krajinou lidské imaginace a přinést odtud leckdy i extrémní zážitek, přinese takový zážitek i Studio Hrdinů a to zejména odvážným divákům, kteří se nechodí do divadla jen bavit nebo odpočívat, ale především něco zažít,“ dodává umělecká ředitelka Pražského Quadriennale Markéta Fantová.

„Extrémní“ divadelní zážitek MUD představí 6. června ve Studiu Hrdinů performerka a tanečnice Markéta Vacovská, absolventka katedry pantomimy HAMU a členka souboru Spitfire Company. Za svůj výkon v představení One

Step Before The Fall získala na Fringe Festivalu v Edinburghu prestižní ocenění Herald Angel, cenu České taneční platformy 2013 v kategorii Tanečnice roku a Cenu Divadelních novin. Za svůj mimořádný výkon byla také zařazena do širších nominací na Cenu Thálie.

 

MUD, 6. června 2018 od 20:00

Studio Hrdinů, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Vstupenky: goout.net/cs/divadlo/mud/wwjxc

 

Foto: Vojtěch Brtnický

 

Eliška Míkovcová 

 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Miss Amerika

Tanečnice Miřenka Čechová vzpomíná na život v New Yorku

Tanečnice a performerka Miřenka Čechová v novém představení vzpomíná na život v New Yorku

 

Divadelní soubor Spitfire Company uvede 7. května od 20:00 v Paláci Akropolis premiéru multimediálního představení Miřenky Čechové a Martina Tvrdého (známý jako hudebník Bonus) Miss AmeriKa. Příběh z newyorského metra sleduje cizince zamilovaného do velkoměsta, který si prochází všemi stádii zamilovanosti od okouzlení přes údiv až po vystřízlivění. V symbolickém prostoru podzemní dráhy rozehrává Miřenka Čechová příběh o americkém snu i o novém druhu samoty a odcizení, které s sebou přináší digitální věk. Projekt vychází ze stejnojmenné knihy Miřenky Čechové, jež výjde v červenci 2018 v nakladatelství wo-men. 

Multimediální scénický projekt Miřenky Čechové a Martina Tvrdého zprostředkuje obraz života na Manhattanu skrze originální koláž rappu, slam poetry, stand-upu, tance, fotografií Vojtěcha Brtnického nebo komiksu malajského kreslíře Chin Yewa. Pečlivé propojení všech složek sleduje příběh Češky zamilované do amerického velkoměsta, pro které ovšem navždy zůstává cizincem.

„Hlavní hrdinkou je Mckenzie Tomski, moje americké alter ego,“ upřesňuje Miřenka Čechová a dodává: „Americký sen se dotýká každého z nás, je to symbol nejen úspěchu, ale také svobodného života. Jenomže v současné době mnoho lidí zjišťuje, že americký sen skončil. Postava Mckenzie Tomski je však zmítaná pohybnostmi i vírou, lítá mezi totální radostí a nevyléčitelnou deziluzí. Abych toto široké pole emocí mohla zachytit, pozvala jsem si ke spolupráci Marti na Tvrdého, který zhudebnil přes deset písní, které se staly základem celého představení. Takže rappuju, tančím, vstupuju do vizuálního světa složeného z fotek, krátkých videí a komixu.“

Newyorské metro, do kterého je příběh zasazen, má několik symbolických rovin a zároveň je jedním z nepostradatelných součástí města. Je místem, ve kterém se přirozeně potkávají lidé různých společenských vrstev. V tomto prostoru neustálého pohybu, ve stínu a na cestě k vyhoštění ze země, Mckenzie Tomski s ironickým, hravým, ale i nekompromisním humorem nabourává americká klišé a vzpomíná na své původní okouzlení městem a životem v něm.

Miřenka Čechová je jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla, působící jak v Česku, tak v zahraničí. Po absolutoriu na Taneční Konzervatoři v Praze v oboru klasický balet, vystudovala paralelně DAMU (Alternativní divadlo) a HAMU (Nonverbální divadlo). Během studia získala prestižní Fulbrightovo stipendium na American University ve Washingtonu DC. Jako performerka má na svém kontě více než 18 celovečerních inscenací, jež mnohá, většinou autorská, získala významná zahraniční ocenění, např. S/He is Nancy JoeThe Voice of Anne FrankAntiwords a další. Jako režisérka a choreografka v ytvořila více než deset celovečerních inscenací, často v zahraničních koprodukcích, např. Sniper’s Lake (v koprodukci s Baerum Kulturhaus v Norsku), Krevety á la Indigo (podpořené rezidencí v Brollin Schlos v Německu), FAiTH (podpořené rezidencí v Atlas Performing Art Center ve Washingtonu DC), Vernisáž (v produkci New Music Theater ve Washingtonu DC),  Lessons of Touch spolu s Jiřím Bartovancem, Vivisectic (v Center for Performance Research v Brooklynu a v Gibney Dance, New York). Její poslední režie patří operní produkci Opera and the French Revolution, pro níž byla oslovena americkým barokním orchestrem Opera Lafayette. Věnuje se též pedagogické činnosti, přednášela na několika amerických univerzitách a nepravidelně vede předmět Autorská tvorba na HAMU. Je spoluzakladatelkou divadelních skupin: Spitfire Company a Tantehorse a mezinárodního festivalu Nultý bod.

Předprodej: goout.net/cs/divadlo/miss-amerika/gkavc

Více informací najdete na www.spitfirecompany.cz a www.palacakropolis.cz

 

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Vydejte se na hedvábnou cestu

Břišní tanec spojený s putováním po starodávné obchodní cestě

Tanečnice, tanečníci a všetci, ktorým tanec zlepšuje svet!

Orientálny tanec nás sprevádza každý deň a my máme niekoľko noviniek, ktoré Vám touto cestou chceme sprostredkovať. Akúkoľvek činnosť, teda aj orientálny tanec, obohacuje spolupráca. Hafla o.z. a Pressburg Dance Fest tento rok podporí (a naopak) krásne podujatia, ako sú Hvězda orientu (17. až 18.2. Náchod, ČR), 11th International ’Daughters of the Moonlight’ Belly Dance Competition for Duets and Groups (11. 2. Budapešť, Maďarsko), Festival Arabesque 2017 (23. až 25. 3., Mladá Boleslav, ČR), Arrabona Bellydance Festival (23. až 25. 3., Győr, Maďarsko) a mnohé ďalšie.

Víťazná choreografia zo súťaže Orient Connection
s Michaelou Buštovou

Workshop s nadanou českou tanečnicou!

Téma: Víťazná choreografia zo súťaže Orient Connection na romantickú emotívnu skladbu Waela Kfouru.

24.2.2018, 10.00 až 12.00 hod., SAHRA – Dance & Relax Studio
Cena: 12 eur
Prihlasovanie posúvame do 23. februára cez on-line formulár na webe.

23.2.2018 19:00
Sen noci orientálnej 2018 – Hodvábna cesta
Tradičný orientálny večer v kultúrnom stredisku na Vajnorskej ulici. Príbeh spojený s putovaním po starodávnej obchodnej ceste v podobe rozprávkovej show s medzinárodným umeleckým obsadním. Hlavným hosťom je svetovo uznávaná tanečnica Kathreen Derouet (CZ). Môžete sa tešit aj na Michaelu Buštovú (CZ), Selenu Erzsébet Pápai (HU), Simonu Cuperovije (SK), Bellysimi dance Prešov (SK), Lanu Trident (RUS/SK), Zuzanu Kalaberovú, ISHTAR – Belly dance group, Oriental Essence, Evangelin, Veroniku Veru Kvasňovskú, Jiřinu Dahliu Jakubíkovú, Shakti – skupina indického tanca a sam ozrejme na Halku, Madhuri a Zaynab a mnoho ďaľších …

Stredisko kultúry
Bratislava Nové Mesto
Vstup: 12 eur
lístky na stránke Ticketportal.sk

Hľadáme dobrovoľníkov!

Hľadáme ochotného dobrovoľníka na 23.2.2018 (priblizne od 18:30 – 23:00), kedy organizujeme akciu Sen noci Orientálnej 2018. Náplňou je výpomoc s predajom bazarového tovaru, poprípade menšie drobné výpomocné úkony, ktoré budú potrebné na mieste.
– Každý dobrovolník má vstup na akciu zdarma,
– o.z. Hafla venuje 10% zľavu na tanečné semináre nami organizované v roku 2018.

Registrácia prebieha do 22.2.prostredníctvom formulára:
https://goo.gl/forms/3j0QEMqXA9cqqux5252

Venujte 2 %, lebo umenia nie je nikdy dosť
Hafla pre Vás už piaty rok organizuje orientálne tanečné stretnutia. Oslávte tento rok s nami naplno a orientálne. Už onedlho môžete na akcií Sen noci orientálnej, či na našej tradičnej Hafle (v lete 2018) a na medzinárodnom festivale Pressburg Dance Fest (28. 9. až 30.9. 2018).

Budeme radi, ak nám venujete 2 %, aby sme sa mohli každým rokom zlepšovať a pozývať zaujímavých hostí.

2% – www.dvepercenta.sk

Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou DANOU PALOU

„Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.”

Na domácí scéně i v zahraniční úspěšná tanečnice, choreografka, pedagožka i organizátorka Dana Pala zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN svým podzimním představením „La Mar“. Dokázala také, mimo jiné, založit volnou internacionální kreativní skupinu tanečníků, herců, choreografů a zástupců dalších uměleckých oborů. Nejen proto jsme ji požádali o první rozhovor roku 2018.

Pocházíte z rodiny vystudovaných ekonomů, máte nějaké rodinné divadelní či přímo taneční kořeny?

Sice se moji rodiče věnují ekonomice, ale oba milují kulturu, hudbu a divadlo. Můj tatínek hraje výborně na kytaru a maminka zpívá a hraje na klavír. U nás doma se vždycky zpívalo, hrálo a pořádaly se oslavy. To je asi důvod mého vztahu k hudbě a k tanci. Jako malá jsem také navštěvovala spoustu kroužků a všechny byly tak nějak nasměrované na múzická umění. Je zvláštní, že mě rodiče nepřihlásili třeba na šachy. Praděda byl klarinetista a v mládí jezdil s cirkusem po Evropě, tak ty kořeny mám možná ještě po něm. Bohužel jsem ho nepoznala, ale určitě bychom si rozuměli.”

Věnovala jste se pohybu a tanci od dětských let?

Tančím od malička, začala jsem v šesti letech. Ale ještě dřív než s tancem jsem začala s hudbou. Uměla jsem noty dřív než písmena. Chodila jsem zpívat do sboru, hrála na klavír a v sedmi letech jsem začala chodit do baletu. Měla jsem štěstí, protože jsem jako dítě mohla dělat spoustu kroužků a vybrat si pak ten, který se mi líbil nejvíc. Jezdit z kroužku na kroužek také zahrnovalo trávení spousty času v autě a tam jsme s maminkou často zpívaly, poslouchaly Radio Classic, jazz anebo třeba šansony. Nebyla prostě možnost abych si tanec a hudbu nezamilovala.“

Čím Vám tanec a pohyb na první dojem učaroval?

Na tanci mi přišlo nejkrásnější, že jsem mohla hudbu znázornit. Vždycky mi připadalo, že hudba je barevná a že je to příběh, který musím vyprávět pohybem. Od mala jsem si vymýšlela libreta, improvizovala anebo dokonce i zkoušela ve škole se spolužáky taneční kreace na hudbu, která se mi líbila. V jedenácti letech jsem pak s nástupem na konzervatoř přišla o iluze, protože jsem zjistila, že nemám nejlepší baletní dispozice a že fantazie nestačí. Nejdřív tedy přišlo na řadu naučit se disciplínu a techniku. Vybojovala jsem si to. Vždycky když mám pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na těchto osm let. Nikdy bych nic nevzdala v půlce.“

Chodila jste do tanečních?

Nechodila. Na to nebyl čas ani energie. Na konzervatoři jsme trénovali šest hodin denně a po večerech se zkoušela představení. Do školy jsme často chodili i v sobotu. Jednou jsem navštěvovala krátký kurz salsy (tu jsme ve škole neměli, dodnes nevím proč) a hrozně mě to bavilo! Chápu, že je není možné do tanečního vzdělání vměstnat všechno, ale třeba zrovna ta přirozenost se kterou tančí celá latinská Amerika je strašně inspirativní! Asi ji musíte mít v krvi, ale ,konzervatoristům´ podle mého názoru prostě chybí.“

Který z tanečních pedagogů na Vás měl největší vliv?

Jan Kodet.“

Jaký režisér, se kterým jste v průběhu kariéry spolupracovala na Vás měl největší vliv?

Irina Andreeva. Režisérka Teatru Novogo Fronta. Malá osoba s velikou osobností a neuvěřitelnou inspirativní energií!“

Ovlivnil Vás svým způsobem nějak legendární Pavel Šmok?

S panem Šmokem jsem se osobně setkala pouze jednou, a to při přijímačkách na HAMU. Mě už choreografii neučil, mým učitelem byl pan Wiesner. Práci pana Šmoka velmi obdivuji, ale nikdy jsem se v ní úplně nenašla. Na konzervatoři jsem milovala Jiřího Kyliána a na HAMU jsem se sice učila ,šmokovský´ repertoár, ale už jsem se věnovala více site-specific projektům, v té době jsem už jsem jezdila hodně do Berlína a pracovala úzce s architekturou. Spíš jsem se nechala ovlivnit tvorbou německé choreografky Sashi Waltz.“

Vaše představení mají spíše divadelní rozměry, jaký žánr divadla upřednostňujete jako divačka v hledišti?

Líbí se mi fyzické divadlo. Mám ráda taneční opery a nejvíc si užívám site – specific představení a sci-fi filmy. Obdivuji práci s prostorem, kde je pohyb důležitou součástí. Nejsem velký fanoušek činohry, preferuji divadlo, kde převládá vyjádření pohybem. Připadá mi sdílnější než vyjádření slovy, neexistují tu jazykové bariéry.“

Máte nějakou nezapomenutelnou zahraniční zkušenost?

Kupříkladu, když jsem působila jednu sezónu v malorském divadle Sans, kde jsem tvořila pohybovou složku pro katalánská činoherní divadla. Bylo to velmi náročné, činoherní představení. Tam trvají třeba i tři hodiny! Nerozumněla jsem polovině představení a dalo mi to dvojnásobnou práci, protože jsem si je musela překládat do španělštiny. Na druhou stranu o to více jsem se soustředila na samotný pohyb. Hlavně práce s herci je neuvěřitelně kreativní a je to zase úplně něco jiného než s tanečníky. Kolegové se mě občas ptají: ‚co jsi, prosím tě, dělala na té Mallorce, v tom malinkém divadle?‘ Pro mě to byla jedna z nejskvělejších zkušeností. Ne vždycky Vám dají velká divadla takovou choreografickou a tvůrčí volnost.“

Máte ohromné množství zahraničních zkušeností, kam byste zařadila naši taneční a baletní scénu v evropském kontextu?

Máme skvělé tvůrce, performery, krásná divadla a velmi kulturní město, které je v samotném středu Evropy! Myslím si, že by se tenhle potenciál měl více využít! V Národním divadle hrajeme obrovské produkce, které stojí strašně moc peněz, ale mě osobně připadá, že méně je někdy více. Víte kolik krásných představení můžete vidět v nějakém malinkém divadle, v zajímavém prostoru anebo třeba v divadle, kde jste ještě nikdy nebyli? Tanečních divadel máme v Praze málo a jsou to docela uzavřené komunity. Takže rozhodně bych naši scénu zařadila mezi kvalitní, jenom možná jsme tak nějak pořád trošku při zemi. Místo na představení do divadla často jdeme raději do hospody nebo nakupovat do obchodního centra. Tyhle priority já mám jasné. Jednou se mi zdálo, že se všechny obchoďáky proměnily v divadla. To by byla nádhera, ne? 🙂 .“

Čím je osobitá a co jí naopak chybí?

Osobitá je především těmi menšími produkcemi, které si často musí vystačit s minimem prostředků a přesto díky nadšení a kreativitě zapojených osob dokáží z mála vytvořit kvalitní představení. Tady bych ráda navázala na předchozí otázku a vyzdvihla nedostatečnou diváckou základnu těchto produkcí. Síla masivní reklamy a toho, co je zrovna v módě, u nás převládá. Potřebujeme více diváků, kteří mají ,otevřenou hlavu´.“

Ve své skupině CREATIVITY máte množství osobností-choreografů, není to někdy až moc konkurence, neboli „mnoho kohoutů na jednom smetišti”?

Pro mne jsou v tvorbě všechny složky rovnocenné! Když například spolupracuji s tanečníky, kteří jsou také choreografy, rozhodně to neberu jako konkurenci, ale jako ohromné plus. Mým úkolem je sesumírovat všechny nápady a uvařit ze všeho dobrou „polévku“. Já naslouchám, dávám mým kolegům prostor, ale zároveň třídím a dobře vím, jak by měl vypadat výsledný tvar představení. Někdy se shodneme, někdy ne, musí to ale všem dávat smysl! Jinak je to vidět na celém představení, že některá složka nefunguje, že je vytvořena pod nějakým nátlakem. Každý tvůrce i interpret do jednotlivé produkce přináší svou osobnost, svůj projev a je potřeba najít ve všem ideální spojitost. To se, myslím, neustále všichni učíme. Mám štěstí, že pracuji s řadou osobností opakovaně, dobře na sebe slyšíme a už se známe.”

Spolupracujete průběžně s výraznými a originálními osobnostmi hudební scény, jak si je vybíráte? Nebo oslovují ony Vás?

To záleží na produkci. Ve většině případů já oslovuji je. Nejvíce pracuji s Jirkou Lukešem, se kterým jsme začali tvořit už na HAMU. Jsme skvěle sehraní. Ráda také zvu ke spolupráci nové tvůrce, například u La Mar jsem oslovila kytaristu, kterého jsem viděla hrát ve Španělsku na pláži. Ale většinou jsem ve výběru kolegů konzervativní, dávám na tým, se kterým tvořím už dlouho. Věřím na hlubší napojení. A stereotyp? Ten není! Každý projekt je jiný a i my se neustále posouváme. Je krásné pozorovat, jak se náš rukopis s každou produkcí malinko mění, i když jsme stabilní tým prověřený časem.“

Věnujete se i workshopům a výchově nejmenší taneční generace, jak vidíte podmínky pro tuto práci v Čechách, na Moravě a v okolním světě?

Podmínky jsou tu skvělé, všude je spousta možností, ale nerozumím tomu, jakým způsobem je využíváme. Proč jsou nájmy tanečních sálů u nás tak drahé a proč jsou dětské kurzy tak levné v porovnání s tím, kolika drahými zbytečnostmi rodiče mnohdy zahrnují svoje děti? Taneční výchova je zásadní, je to kultura pohybu, podle mě je důležitou součástí společenského chování. Navíc, kdo v dnešním světě není kreativní, je ztracen. Děti by měly tančit víc a pedagogové by měli být lépe hodnoceni za tuto práci. Ve srovnáním s okolním světem, například Německem anebo Španělskem, jsou platy tanečních pedagogů v Čechách a okolí podprůměrné. Není divu, že tito učitelé pak odcházejí učit do zahraničí a nebo hledají jinou práci. Je to škoda, protože přicházíme o možnosti, jak si vychovávat nejen tanečníky ale i budoucí diváky. S dětmi se musí zacházet opatrně, co je naučíte a co jim předáte je něco co si budou pamatovat, něco na čem si později budují svou osobnost“

Představení „La Mar” jste zkoušela i v německém Berlíně. Proč zrovna tam? Čekal bych vzhledem k tematice titulu spíše nějakou přímořskou oblast.

La Mar vznikala na cestách. Námět scénáře jsem vymyslela na Kanárských ostrovech. Pohybový koncept se pak utvořil velmi přirozeně i díky skvělé souhře s italským tanečníkem Enricem Paglialungou. Berlín je město, které se neustále vyvíjí a jde dopředu v tanci, v umění, v experimentech. Vždycky mě tohle město bavilo, i když potřebuji pro svou dlouhodobou inspiraci více přírody a slunce. Proto jsem si ho nikdy pro život nevybrala! Enrico v Berlíně už dva roky žije jako tanečník a pedagog na volné noze. Daří se mu tam výborně! Tohle město umí ocenit kvalitní tanečníky a performery! Jen je potřeba vydržet a prodrat se konkurencí. Zkoušení v Berlíně bylo impulsem k poznání, také jsem chtěla zakusit ten pocit vykořeněnosti na vlastní kůži i při zkouškách. Přestože já vlastně tenhle pocit moc dobře znám, moje role v ,La Mar´ ho poznala právě až v Berlíně. Připadala jsem si tam opravdu jako ztracená víla z ostrova.“

Co Vám dala – krom úzkého kontaktu s divákem – předpemiéra „La Mar“ v komorním prostředí Divadla na půdě?

Spoustu práce a tahání světel do schodů 🙂 Bylo skvělé, že jsme si představení mohli před samotnou premiérou zkusit a zjistit, že ho opravdu můžeme zasadit do jakéhokoli prostoru! Mě osobně fascinuje, jakým způsobem právě prostor ovlivňuje daný projekt. Jsem moc vděčná, že nám divadlo Na půdě poskytlo rezidenci, o které si bohužel v některých pražských tanečních divadlech tvůrci mohou nechat pouze zdát. Navíc na půdě tvoří spousta zajímavých umělců. Jak už jsem říkala v některé z předchozích otázek, to co se zdá být malé a neznámé, může otevřít daleko více možností.“

Jaké máte plány do tohoto roku 2018?

Mým největším plánem do roku 2018 je otevření nového tanečního kreativního centra. Doufám, že se mi to tento rok konečně podaří. Stále hledám vhodné prostory. Dále plánuji vyjet na tour s La Mar do Španělska a na jaře bychom s Enricem rádi uvedli La Mar na Kanárských ostrovech a uspořádali tam workshop současného tance. Co se týká Čech, tak pevně doufám a věřím, že se nám i tady podaří reprízy a budeme moci být součástí některého z českých festivalů, nebo v repertoáru některého z našich tanečních divadel. A pak mě čeká jedna moc zajímavá cesta, ale tu si nechám pro sebe, možná mě inspiruje k dalšímu tanečnímu projektu 🙂 .“

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – ať se Vám současný rok 2018 vydaří se vším všudy.

Ptal se: Michal Stein

Foto: Andrej Jurkovič (portrét),

Andrea Barcalová a Jana Horáčková

TANEČNÍ MAGAZÍN