Společenská intervence, kolektivní akce nebo tanec?

Nová performance Veroniky Knytlové bude mít premiéru ve Vzletu

Na rozhraní společenské intervence, kolektivní akce a taneční inscenace se pohybuje nová performance Možnosti spříznění v režii choreografky. Premiéra se uskuteční v pondělí 20. září v kulturním centru Vzlet v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

Možnosti spříznění oscilují mezi workshopem, happeningem a performancí. Diváci (i bez jakékoli předchozí zkušenosti práce s tělem) se stanou součástí společné akce. Společně s jedenácti tanečníky se v prostoru stávají přímými aktéry, kteří bryskně a osobitě reagují na hlasové instrukce choreografa. Osoba choreografa se zde redukuje v pouhou vůli a hlas motivující na dálku v reálném čase a prostoru všechny zúčastněné k akci.

„Prvotním impulsem pro nás byla online výuka tance mých studentů formou choreografických cvičení během letošního lockdownu. Můj hodinový proud instrukcí se v domácích podmínkách studentů vždy rozvinul do nekonečného cyklu inspirací. Bizarnost celé situace, často hraničící s počítačovou hrou, ale i naše vzájemná interakce nastartovala tvůrčí proces“, popisuje vznik inscenace Veronika Knytlová.

„Chceme umožnit divákům nahlédnout do tvůrčí kuchyně, přičemž choreografický diktát tvoří jednu z vrstev. Ve které realitě se bude chtít divák akce účastnit – zda se zblízka dívat choreografovi přímo pod ruce a vidět jeho konkrétní imaginativní obrazy a stávat se jejich součástí – nebo ze vzdálenější perspektivy jen sledovat abstraktní pohybové partitury, bude ryze otázkou jeho momentální nálady a volby kanálu na sluchátkách silent disco“, doplňuje Knytlová.

Otevřená a proměnlivá forma této kolektivní inscenace slibuje vždy jiný zážitek. Díky strukturované improvizaci je možné i při opakované návštěvě prožít poměrně radikálně odlišný umělecký zážitek. „Každé uvedení tak slibuje nejen nový prožitek ze svého těla, ale i výpravu za možnostmi vzájemného spříznění“, uzavírá Knytlová.

Tanečnice, choreografka a lektorka Veronika Knytlová získala taneční vzdělání v Tanečním centru Praha, později účastí na nejrůznějších tanečních workshopech v Čechách i zahraničí či svou zkušeností ze stálého angažmá v Bratislavském divadle Tanca. Při studiu architektury na ČVUT a později Pedagogické fakulty UK spoluzaložila úspěšnou VerTeDance Company, kde vzniklo mnoho autorských projektů oceňovaných diváky i profesionálními porotami všude ve světě. Je oblíbenou lektorkou zabývající se výukou tance budoucích profesionálů i naprostých začátečníků. V současnosti se zabývá také terapeutickou prací s tělem, masážemi a jógou. Spoluzaložila spolek Mind Move, který realizuje nejen taneční projekty s výrazným sociálním přesahem.

Kredity:

Koncept, režie, choreografie: Veronika Knytlová
Dramaturgie: Jaroslava Šiktancová, Eliška Vavříková, Jiří Havelka
Hudba: Martin Tvrdý
Světelný design: Adam Uzelac
Zvukový design: Eva Hamouzová

Účinkují: Veronika Knytlová, Barbora Ješutová, Anna Šefrnová, Aneta Bočková, Adéla Vávrová, Adéla Voldrábová, Kamila Paličková, Andrea Tomsová, Daniela Kolková, Omar Toricco Real, Veronika Ghisi, Prokop Štěpánek

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Nothing else, Mothers

Inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové o vztahu matky a dcery bude mít premiéru v Paláci Akropolis

Autorská inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové se po několika odkladech konečně dočká své premiéry. Kompozice vztahu mezi matkou a dcerou s názvem Nothing else, Mothers se poprvé odehraje 13. září v Paláci Akropolis. V inscenaci pro dvě performerky se objeví tanečnice Cécile Da Costa a herečka Antonie Formanová.

Autorská inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové Nothing else, Mothers je kompozicí vztahu mezi matkou a dcerou. Je o nahlížení za subjektivní paměť, síle a moci našich pocitů. Přenosu emocionálních vzorců z generace na generaci. Do jaké míry se necháme ovlivnit našimi prvotními vztahy a přejatými vzorci chování? A když je odkryjeme, můžeme je přesáhnout?

Název, téma i strukturu inscenace inspirovala hudba. „Dominika mě oslovila s tím, jestli bych s ní nechtěla udělat představení o vztahu matek a dcer s názvem Nothing else, Mothers. Dřív si totiž myslela, že ta písnička od Metallicy se jmenuje ve skutečnosti takhle, což je vlastně výstižné,“ prozrazuje původ názvu inscenace režisérka Anna Klimešová.

„Mám ráda „dětské omyly“, kdy si dlouho myslíme, že něco znamená něco a až později zjistíme, že to znamená něco úplně jiného. Takový moment nás spontánně vyvádí z našich někdy rigidních postojů, což mi připadá jako paralela k porozumění vztahům obecně. Co je pravda a co si do vztahů projektujeme? A jak se na ně podívat jinak, než dosud? Přesmyčka názvu má zároveň potenciál humoru a hravosti, které se v naší inscenaci objevují,” doplňuje Dominika Špalková a pokračuje:

„Po jednom představení v Divadle Drak jsem seděla se skupinkou tvůrkyň a všechny se celý večer bavily o svých matkách. Došlo mi, že to je téma, které je aktuální, a kladla jsem si otázku, jak tento prvotní vztah dcery a matky ovlivňuje naše další vztahy v životě, a jak to pak ovlivňuje i společnost. Je to o komunikaci, o strategiích a vzorcích, které často nevědomě opakujeme. Přišlo mi zajímavé to uchopit divadelně.“

Inspirace hudbou se odráží i ve struktuře inscenace, kterou režisérky a performerky skládají ve stylu kompozice. “Bereme ji jako jednu skladbu, kterou jsme si pracovně rozdělily do několika partů, které se táhnou celou inscenací a zobrazují jednotlivé fáze vztahu. Stejně jako v hudbě je i dynamika vztahu matky a dcery různorodá a proměnlivá, “ popisuje Anna Klimešová. Obě režisérky se znají už dlouho a před lety spolu vytvořily představení Vertigo na motivy knihy Vlny od Virginie Woolfové.

V inscenaci Nothing else, Mothers vystupují tanečnice Cécile Da Costa, se kterou Dominika Špalková spolupracovala na pohybové performance Roselyne, a herečka Antonie Formanová. Analogie vztahu matky a dcery se tak dostává i do dvougeneračního obsazení – tanečnice učí herečku tančit a naopak, stejně jako se dcery v životě učí od matek.

Ženský inscenační tým doplňuje ještě hudební skladatelka Marie Čtveráčková známá jako Mary C, light designérka Eliška Kociánová a scénografka Karolína Kotrbová. „Snažím se scénografii co nejvíce napojit na naše téma a v prostoru zrcadlit vztah matky a dcery, jeho proměnlivost, náladovost, jemnost, překvapivost, ale i negativa. Prostor by tedy měl být živý a překvapivý, jako sám ten vztah,“ doplňuje scénografka.

Inscenace vznikala během loňského srpna na rezidenci v polském Fundacja Palac Gorzanów, kterou zakončila prezentace work in progress. Původně plánovaná site-specific premiéra v říjnu na festivalu 4+4 dny v pohybu kvůli vládním nařízením nakonec neproběhla (proběhla pouze veřejná work in progress) a i listopadová divadelní premiéra musela být odložena. Nothing else, Mothers se tedy konečně dočká svojí divadelní premiéry – v Paláci Akropolis 13. září.

Nothing else, Mothers

námět a režie: Dominika Špalková a Anna Klimešová
choreografie: Cécile Da Costa
účinkují: Antonie Formanová, Cécile Da Costa
hudba: Marie Čtveráčková
scénografie: Karolína Kotrbová
light design: Eliška Kociánová
producent: ProFitArt, z.s.
partneři: Festival 4+4 dny v pohybu, Alfred ve dvoře, Fundacja Pałac Gorzanów, Palác Akropolis
Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, International Visegrad Fund, Státní fond kultury ČR

Premiéra: 13. září 2021 v Paláci Akropolis (1. repríza: 14. září 2021)

Foto: Tomasz Augustyn

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Barborou Petrovou

„Pedagog může v dětech probudit lásku k tanci“

Její „živost“ ji v dětském věku přivedla do baletního studia v Děčíně, a protože ji balet šel a bavil ji, tak její cesta vedla na pražskou Taneční konzervatoř. Již během studií vystupovala v souboru Mladý talent Praha, později tančila Barbora Petrová ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. Dnes se naplno věnuje pedagogické činnosti a učí balet na Základní umělecké škole v Řevnicích a v Baletní škole Aurora, kterou v roce 2019 spoluzaložila. Baletem žije stále a přiznává, že patří k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem.  

Co nebo kdo vás přivedl k baletu, kterému jste se začala věnovat již ve svých pěti letech?

„Tanci a pohybové průpravě jsem se věnovala od velmi útlého věku, byla jsem velmi živé dítě a doma jsem tančila pořád, že se rodiče rozhodli, mě do tanečního kroužku přihlásit. Po nějaké době jsem začala navštěvovat společně s mojí kamarádkou baletní studio v Děčíně, odkud pocházím.“

archiv Barbora Petrová -Tanec květin z Genzanu – absolventský koncert

Láska k tanci byla tak silná, že jste v letech 2002 až 2010 studovala klasický tanec na pražské Taneční konzervatoři. Byla to správná volba?

„Pamatuji si, že si paní učitelka jednoho dne pozvala moji maminku na baletní sál, kde jí vysvětlila, že by bylo dobré, kdybych šla na taneční konzervatoř do Prahy. Nebylo to pro nás moc dlouhé rozhodování, já jsem byla nadšená a rodiče, když viděli, jak mě tanec baví, tak mi nijak v tomto rozhodnutí nebránili. S tatínkem jsme se vypravili do Prahy na přijímací zkoušky, a asi za 10 dní nám přišel dopis, že jsem přijatá.

Jít na taneční konzervatoř je pro dítě a jeho rodiče obrovská změna, obzvlášť když bydlíte daleko a musíte se tak přestěhovat na internát. Pro mě to byla krásná léta, na která ráda vzpomínám. Měli jsme skvělý kolektiv, úžasné profesory, ale uteklo to nějak moc rychle…

archiv Barbora Petrová -Z natáčení reklamy pro firmu Krasotika

Již během studií jste vystupovala v souboru Mladý talent Praha a stala se jeho sólistkou a byla jste Carmen, Kitri v Donu Quijotte, tančila v Louskáčkovi, Labutím jezeru. A spolupracovala tak s baletními umělci jako jsou Vlastimil Harapes, Barbora Kohoutková, Jitka Tázlarová, Anna Schekaleva nebo Elita Erkina. Jak na ten čas vzpomínáte?

„Soubor Mladý balet Praha založila paní ředitelka Tázlarová. Jednalo se o soubor při naší škole. Vystupovali jsme na různých místech, abychom ale nezmeškali moc hodin ve škole, byla vystoupení velmi často v Praze nebo v městech ne příliš daleko, např. v Karlových Varech a v Litoměřicích. Protože paní ředitelka dbala vždy o vysokou úroveň, některé role nás učili pozvaní umělci. Když jsme nastudovávali balet Les Sylphides, přiletěla Elita Erkina a během několika dní nás naučila celou choreografii. Největší práce nás ale poté čekala s Jitkou A. Tázlarovou, která s námi „pilovala“ jednotlivé prvky choreografie.“

archiv Barbora Petrová – natáčení reklamy pro společnost Narta

Tančila jste také ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. A co dnes, vystupujete někde?

„V těchto divadlech jsme právě vystupovali velmi často s Mladým baletem Praha a v Divadle na Vinohradech jsme pravidelně pořádali absolventské koncerty.

Dnes se již naplno věnuji pedagogické činnosti.“

Po ukončení studia jste začala působit jako taneční pedagog klasického tance pro Krasobruslařství Litvínov, pak jste učila minibalet v Tanečním studiu Katky Šístkové. Nějakou bodu působíte jako pedagog v Baletní škole Aurora, vyučujete také na ZUŠ v Řevnicích a v Taneční školičce Ivy Cenkové. Co Vás na práci pedagoga těší?“

„Momentálně vyučuji v Baletní škole Aurora, kterou jsem v roce 2019 založila společně s mojí spolužačkou z taneční konzervatoře, a také stále učím na Základní umělecké škole v Řevnicích.

Pedagogickou činnost vnímám jako nesmírně zodpovědnou profesi, protože právě pedagog může v dětech lásku k tanci probudit a nadchnout je, nebo naopak jim tanec na celý život znechutit. Svoje pedagogické znalosti se proto snažím neustále rozšiřovat a dále se v oboru vzdělávat. Největší radostí je pro mě, když děti odchází z tanečního sálu nadšené a nemohou se již dočkat další hodiny.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

Vedete taneční kurzy jak pro děti od čtyř let, tak baletní kurzy pro dospělé. Jaký je o kurzy zájem a učí se Vám lépe děti nebo dospělí, nebo je to pěkně vyvážené?

„Pokud se bavíme o baletních kurzech, které nabízíme v naší baletní škole, tak hned v roce 2019 byl zájem velký. Řekla bych, že dnes je velmi oblíbené dávat děti na balet. V pololetí jsme měli tak plno, že jsme další děti již přijímat nemohli. Covidová doba nám teď výuku poslední 2 roky poněkud komplikovala. Proto jsme se rozhodli nabídnout on-line lekce baletní a pohybové průpravy, kde zájem opět vzrostl. Na hodiny se nám tak hlásily i děti z jiných měst.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

 Čím je pro Vás balet dnes?

„Baletem žiju neustále. Nesmírně mě baví sledovat aktuální dění u nás, ale i v zahraničí. Dnes se mi balet přesunul do pedagogické sféry.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Moje práce je pro mě 100% mým koníčkem, naprosto to miluji a nemohla bych bez učení být. Ve volném čase se ráda vzdělávám, mám ráda výlety, turistiku a poznávání nových míst a zemí, často si také čtu nebo se věnuji své kočce.“

archiv Barbora Petrová – Balet Les Sylphides – Cis moll

Foto: archiv Barbory Petrové

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín 

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a fyzioterapeutkou Markétou Stránskou

„Fyzioterapie i choreografie mají mnoho společného“

Markéta Stránská

 Choreografka, tanečnice, fyzioterapeutka,  to jsou profese Markéty Stránské, která o sobě říká: „Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi to dává smysl a pocit naplnění.“ S tancem začínala velice brzy a to ve folklorním souboru, nějakou dobu byla zdravotním klaunem. Láska k tanci jí zůstala a její taneční dovednosti můžeme obdivovat v tanečních představeních – Chybění, LeŤ a …Or to Be.   

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste tančila od malička a podle vyprávění vaší maminky, jste se neustále někde točila v šatečkách. A v první třídě ZŠ jste začala tančit ve folklorním souboru. Co vás ještě kromě tance bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Měla jsem úžasné dětství. Trávila jsem ho velmi často na venkově u mých příbuzných, společně s mou sestrou, bratránky a sestřenkou. Hodně  času  jsme byli venku na dvoře nebo na loukách, v lese, vymýšleli jsme různé vlastní hry, lezli jsme po stromech, skákali do kupy sena, v lese jsme stavěli domečky ze šišek a klacíků, vyšlapávali jsme si vlastní pokojíky ve vysoké trávě… A taky jsme přirozeně pomáhali při běžných pracích, jako bylo sušení sena, krmení králíků apod. S rodiči jsme často jezdili na výlety anebo k nám do hor na chalupu. Hodně mě taky bavily výlety s mojí mamkou, když jsem byla ještě ve školkovém věku. Jezdily jsme po hradech a zámcích v našem kraji, protože maminka pracovala při památkovém ústavu jako zahradní architektka a občas mě brávala s sebou.“

Na střední škole jste se také věnovala amatérsky loutkoherectví a na vysoké škole jste nějakou dobu působila jako zdravotní klaun ve východočeských nemocnicích. Čím jste chtěla být?

„Profesí, o kterých jsem si snila, bylo více. Určitě to byla veterinářka nebo pečovatelka v zoo, protože miluju zvířata. Anebo patoložka, protože jsem byla zvědavá, jak vypadá tělo zevnitř 😊 Chtěla jsem být také astronomka, protože mi fascinuje vesmír a jeho nedozírnost… Taky jsem chtěla být oceánoložkou nebo dokumentaristkou a natáčet dokumenty typu National Geographic. A na střední škole mě určitě napadlo i herectví.“

Co vás přivedlo ke studiu fyzioterapie na univerzitě v Olomouci?

„Vlastně to bylo propojení zájmu o biologii a touha poznat podstatu pohybu, nahlédnout více do fungování těla, vzniku pohybu, všech těch fascinujících a zázračných dokonalých mechanismů. Podvědomě určitě hrála svou roli také přirozená touha se hýbat, tančit. Jsme celkem sportovní rodina, máme to v genech. Během let ve fyzioterapeutické praxi, a vlastně už na studiích jsem zjistila, že fyzioterapie je náramně tvůrčí obor. A že mezi fyzioterapeuty je mnoho lidí s uměleckým nadáním.“

Bylo Vám 25 let a vážná nemoc vás připravila o levou nohu. Trvalo vám dlouhých devět let, než jste se opět vrátila k tanci, když jste v roce 2012 začala navštěvovat v Divadle Archa v Praze Taneční atelier Simulante bande. Proč jste si vybrala právě současný tanec? 

„To bylo dílem „náhody“ – viděla jsem v Divadle Archa to představení a opravdu moc se mi líbilo. Proto jsem taky začala chodit na taneční lekce. A že se učím něco, čemu se říká současný tanec, jsem se dozvěděla, nebo spíše pochopila až posléze. Už jsem byla v proudu a bavilo mě to, nadchla mě určitá svoboda a volnost v tomto druhu tance.“

V roce 2015 jste se jako performerka představila v inscenaci taneční skupiny VerTeDance, Chybění a za toto představení jste byla nominována, o rok později, mezinárodní porotou festivalu Česká taneční platforma na cenu Tanečník/ce roku 2015. Jaké to bylo předstoupit před diváky na scéně?

„Upřímně, byl to splněný tajný sen 😊

O tři roky později, v září 2018, měl úspěšnou premiéru Váš choreografický taneční sólový debut LeŤ ve Studiu ALTA v Praze, kde tančíte na jedné noze, s protézou a berlemi. Někde jste řekla, že tančit na jedné noze je lehčí, než chodit s protézou…

„To už neplatí – mám totiž novou protézu, která funguje velmi podobně jako moje druhá noha. Je úžasné pozorovat a na vlastní kůži zažívat, jaké technologické vychytávky lidé dokážou vymyslet a sestavit. Od doby, co mám novou protézu, se mi hodně zlepšila kvalita života.

Ale je pravda, že když tančím bez berlí a bez protézy, cítím se přirozeně a velmi svobodně. Stejně jako ve vodě.“

Na tanečním projektu …Or to Be spolupracujete s francouzským tanečníkem Jeanem Gaudainem. Jak k této spolupráci došlo? A jak se vám pracuje v současné koronavirové době, kde to s kulturními akcemi neví vůbec lehké?

„S Jeanem jsme se setkali už před cca 6 lety. Viděla jsem jeho práci na festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou, a hodně mě zaujal styl jeho tvorby, projev, uvažování. Potom byl mým koučem na choreografické rezidenci pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA. v Praze. Během této rezidence nám s Jeanem došlo, že máme profesně i lidsky hodně společného, prostě to klaplo. A od té doby různě spolupracujeme a vzájemně se inspirujeme, učíme, obohacujeme. Moc si toho vážím.

V koronadobě to byla výzva hlavně kvůli omezení cestovat – protože Jean žije v Paříži, museli jsme spoustu věci řešit online, zkoušení i hraní jsme museli odložit. Stejně jako všichni ostatní. Občas to bylo frustrující, ale jinak jsem nadšená z našeho týmu, který je úžasně zapálený pro věc.“

Kromě tance a choreografie se věnujete také práci fyzioterapeutky se specializací na rehabilitaci ruky. Je Vám některá z těchto činností bližší, nebo Vás naplňují svým způsobem všechny?  

„Přesně tak, obě profese se mi krásně prolínají a mám je obě moc ráda. Fyzioterapie i tanec/ choreografie mají opravdu mnoho společného. Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi dává smysl a pocit naplnění.“

 Jak ráda trávíte chvíle volna?

Protože mě úžasně dobíjí a osvěžuje příroda, tak se nejraději procházím buď v přírodě s pejskem, anebo tam, kde se mi zrovna zachce, podle nálady. Může to být nábřeží u řeky, kopec s výhledem na hory, ale i příjemná kavárna a četba oblíbené knihy.

Ráda regeneruju síly o samotě, ve svém klidu a tempu. Zároveň se moc ráda setkávám i s rodinou a přáteli. Takže ve svém volnu balancuju mezi obojím.“

Foto: Vojtěch Brtnický,  Linda Průšová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín