pedagožka – Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a pedagožkou z 420 People Sylvou Šafkovou

„Ráda se dívám na klasický tanec, ale naplňuje mě současný tanec“

Tanečnice, choreografka, pedagožka, která již nějakou dobu spolupracuje s taneční skupinou 420PEOPLE, Sylva Šafková, kde jak sama přiznává, našla ideální podmínky pro svou práci a je ráda, že se v životě může věnovat tomu, co ji baví.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste začala ve svých deseti letech studovat na Taneční konzervatoři v Brně?

„Od mala jsem dělala moderní gymnastiku, a když jsem se dozvěděla o taneční konzervatoři, tak jsem šla na přijímačky. O baletu ani tanci jsem toho moc nevěděla, ale lákala mě představa, že ve škole budu moct tancovat.“

Bylo Vám šestnáct let, když jste odjela na rok studovat tanec do Švýcarska na École – atelier Rudra Béjart Lausaune, kterou vedl slavný choreograf Maurice Béjart. Jak jste se dostala do tohoto tanečního vzdělávací centra?

„Zaslechla jsem, že jedna Češka studuje ve Švýcarsku, tak jsem si na internetu našla, co je to za školu a přemluvila rodiče, aby mě odvezli na konkurz. Pamatuji si, že se tam hlásilo zhruba 150 dětí.“

Z původního roku to nakonec byly tři a Vy jste si mohla pod vedením Maurice Béjarta také zatančit v jeho souboru pro mladé tanečníky Compagnie M – Maurice Béjarta v jeho představení nazvané Mére Tereza et les enfants du monde a společně s Marcií Haydée, významnou brazilskou tanečnicí jste absolvovali turné po Argentině, Brazílii, Libanonu, Egyptě a po celé Evropě. Jaké to bylo pracovat pod vedením tohoto věhlasného choreografického mistra? Co Vám tato zahraniční zkušenost dala?

„Škola se souborem byla úzce propojena a Maurice Béjart s námi pravidelně pracoval. Řekla bych, že mě ovlivnilo to, že jsem mohla pozorovat profesionály a aktivně se zapojovat. Během školy jsem tančila i v představeních hlavního souboru Béjart Ballet Lausanne. Během 3 let ve Švýcarsku jsem získala spoustu jevištní praxe.“

Pak jste se vrátila do Čech a v roce 2004 ukončila studia na Taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste byla sólistkou Státní opery Praha (Dáma s kaméliemi, Popelka) a v letech 2005 – 2013 v baletu ND v Praze, kde jste byla např. Carmen nebo Desdemonou v Othellovi. Na kterou ze svých tanečních rolí ráda vzpomínáte?

„Ano, měla jsem štěstí zatančit si několik velkých rolí. Určitě nejradši vzpomínám na Carmen od Matse Eka. Byla to krásná zkušenost zažít takovou roli na scéně Národního divadla.“

Již nějakou dobu se hodně věnujete choreografii, kterou jste vystudovala na pražské HAMU. Nejdříve byla pro Vás spíše koníčkem. Máte v této disciplíně nějaké vzory? Co Vás na choreografování nejvíce baví? Je to ten celý proces tvorby, od prvního nápadu, přes všechny překážky až po uvedení na scénu?

„Ano, baví mě celý proces. Trávit čas na sále s tanečníky a postupně dávat celé představení dohromady. Nemám konkrétní vzory, ale určitě mě ovlivňují taneční osobnosti a choreografové, se kterými jsem se setkala a pracovala.“

Spolupracovala jste s Pražským komorním baletem, taneční skupinou DEKKADANCERS a již nějakou dobu jste choreografkou a tanečnicí 420PEOPLE. Jak se Vám pracuje v tomto tanečním uskupení, pro které jste jako choreografka připravila taneční projekty – INspiraCe a Why things go Wrong?

„Dalo by se říct, že v 420PEOPLE mám ideální podmínky pro svou práci a jsem ráda, že se v životě můžu věnovat tomu, co mě baví.“

Je Vám bližší klasický balet nebo dáváte přednost současnému tanci?

“ Na klasický tanec si ráda zajdu a obdivuji výkony tanečníků, ale určitě mě oslovuje víc současný tanec.“

Neuvažujete také o pedagogické činnosti, učit na nějakých tanečních školách nebo kurzech a workshopech?

Pedagogice se věnuji neustále, i když teď u mě převažuje choreografie. Učila jsem několik let na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy nebo na HAMU. V divadle v Německu (Theater und Orchestra Heidelberg) jsem vedla pravidelné ranní tréninky suboru.

V současné době vedu ranní lekce ve Studiu Maiselovka, kde se střídá více lektorů z 420PEOPLE. A již několik let se věnuji práci s dětmi a vedu společně s Kateřinou Urbanovou Baletní školu Dobřichovice. Kurzy pro děti máme také na Praze 3 v Kulturním centru Vozovna.“

Patříte k těm lidem, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Ano, určitě ano. Volný čas věnuji rodině a trávíme ho společně na chalupě v Jizerských horách.“

Sylva Šafková

Pochází ze Zlína. Tanec studovala na Taneční konzervatoři v Brně a pokračovala na pražské Taneční konzervatoři, kterou ukončila v roce 2004 a v letech 2000 – 2002 na École – atelier Rudra Béjart Lausaune ve Švýcarsku. Choreografii vystudovala na HAMU v Praze.

2002 – 2003 působila v souboru Compagnie M – Maurice Bejarta v Lausane ve Švýcarsku. 2004 – 2005 byla sólistkou Státní opery Praha. 2005 – 2013 tančila v baletu ND Praha. Od roku 2013 působí jako tanečnice a choreografka na volné noze. Spolupracovala s taneční skupinou DEKKADANCERS (choreografie Intro). Od roku 2015 pracovala jako choreografický asistent Dance Company Nanine Linning v Theater und Orchester Heidelberg a od té doby s touto choreografkou pravidelně spolupracuje.

Jako choreografka působí v 420PEOPLE – INspiraCe (2021), Why things go Wrong (2023).

Foto: Archiv Sylvy Šafkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS. Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Barborou Petrovou

„Pedagog může v dětech probudit lásku k tanci“

Její „živost“ ji v dětském věku přivedla do baletního studia v Děčíně, a protože ji balet šel a bavil ji, tak její cesta vedla na pražskou Taneční konzervatoř. Již během studií vystupovala v souboru Mladý talent Praha, později tančila Barbora Petrová ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. Dnes se naplno věnuje pedagogické činnosti a učí balet na Základní umělecké škole v Řevnicích a v Baletní škole Aurora, kterou v roce 2019 spoluzaložila. Baletem žije stále a přiznává, že patří k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem.

Co nebo kdo vás přivedl k baletu, kterému jste se začala věnovat již ve svých pěti letech?

„Tanci a pohybové průpravě jsem se věnovala od velmi útlého věku, byla jsem velmi živé dítě a doma jsem tančila pořád, že se rodiče rozhodli, mě do tanečního kroužku přihlásit. Po nějaké době jsem začala navštěvovat společně s mojí kamarádkou baletní studio v Děčíně, odkud pocházím.“

archiv Barbora Petrová -Tanec květin z Genzanu – absolventský koncert

Láska k tanci byla tak silná, že jste v letech 2002 až 2010 studovala klasický tanec na pražské Taneční konzervatoři. Byla to správná volba?

„Pamatuji si, že si paní učitelka jednoho dne pozvala moji maminku na baletní sál, kde jí vysvětlila, že by bylo dobré, kdybych šla na taneční konzervatoř do Prahy. Nebylo to pro nás moc dlouhé rozhodování, já jsem byla nadšená a rodiče, když viděli, jak mě tanec baví, tak mi nijak v tomto rozhodnutí nebránili. S tatínkem jsme se vypravili do Prahy na přijímací zkoušky, a asi za 10 dní nám přišel dopis, že jsem přijatá.

Jít na taneční konzervatoř je pro dítě a jeho rodiče obrovská změna, obzvlášť když bydlíte daleko a musíte se tak přestěhovat na internát. Pro mě to byla krásná léta, na která ráda vzpomínám. Měli jsme skvělý kolektiv, úžasné profesory, ale uteklo to nějak moc rychle…

archiv Barbora Petrová -Z natáčení reklamy pro firmu Krasotika

Již během studií jste vystupovala v souboru Mladý talent Praha a stala se jeho sólistkou a byla jste Carmen, Kitri v Donu Quijotte, tančila v Louskáčkovi, Labutím jezeru. A spolupracovala tak s baletními umělci jako jsou Vlastimil Harapes, Barbora Kohoutková, Jitka Tázlarová, Anna Schekaleva nebo Elita Erkina. Jak na ten čas vzpomínáte?

„Soubor Mladý balet Praha založila paní ředitelka Tázlarová. Jednalo se o soubor při naší škole. Vystupovali jsme na různých místech, abychom ale nezmeškali moc hodin ve škole, byla vystoupení velmi často v Praze nebo v městech ne příliš daleko, např. v Karlových Varech a v Litoměřicích. Protože paní ředitelka dbala vždy o vysokou úroveň, některé role nás učili pozvaní umělci. Když jsme nastudovávali balet Les Sylphides, přiletěla Elita Erkina a během několika dní nás naučila celou choreografii. Největší práce nás ale poté čekala s Jitkou A. Tázlarovou, která s námi „pilovala“ jednotlivé prvky choreografie.“

archiv Barbora Petrová – natáčení reklamy pro společnost Narta

Tančila jste také ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. A co dnes, vystupujete někde?

„V těchto divadlech jsme právě vystupovali velmi často s Mladým baletem Praha a v Divadle na Vinohradech jsme pravidelně pořádali absolventské koncerty.

Dnes se již naplno věnuji pedagogické činnosti.“

Po ukončení studia jste začala působit jako taneční pedagog klasického tance pro Krasobruslařství Litvínov, pak jste učila minibalet v Tanečním studiu Katky Šístkové. Nějakou bodu působíte jako pedagog v Baletní škole Aurora, vyučujete také na ZUŠ v Řevnicích a v Taneční školičce Ivy Cenkové. Co Vás na práci pedagoga těší?“

„Momentálně vyučuji v Baletní škole Aurora, kterou jsem v roce 2019 založila společně s mojí spolužačkou z taneční konzervatoře, a také stále učím na Základní umělecké škole v Řevnicích.

Pedagogickou činnost vnímám jako nesmírně zodpovědnou profesi, protože právě pedagog může v dětech lásku k tanci probudit a nadchnout je, nebo naopak jim tanec na celý život znechutit. Svoje pedagogické znalosti se proto snažím neustále rozšiřovat a dále se v oboru vzdělávat. Největší radostí je pro mě, když děti odchází z tanečního sálu nadšené a nemohou se již dočkat další hodiny.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

Vedete taneční kurzy jak pro děti od čtyř let, tak baletní kurzy pro dospělé. Jaký je o kurzy zájem a učí se Vám lépe děti nebo dospělí, nebo je to pěkně vyvážené?

„Pokud se bavíme o baletních kurzech, které nabízíme v naší baletní škole, tak hned v roce 2019 byl zájem velký. Řekla bych, že dnes je velmi oblíbené dávat děti na balet. V pololetí jsme měli tak plno, že jsme další děti již přijímat nemohli. Covidová doba nám teď výuku poslední 2 roky poněkud komplikovala. Proto jsme se rozhodli nabídnout on-line lekce baletní a pohybové průpravy, kde zájem opět vzrostl. Na hodiny se nám tak hlásily i děti z jiných měst.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

Čím je pro Vás balet dnes?

„Baletem žiju neustále. Nesmírně mě baví sledovat aktuální dění u nás, ale i v zahraničí. Dnes se mi balet přesunul do pedagogické sféry.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Moje práce je pro mě 100% mým koníčkem, naprosto to miluji a nemohla bych bez učení být. Ve volném čase se ráda vzdělávám, mám ráda výlety, turistiku a poznávání nových míst a zemí, často si také čtu nebo se věnuji své kočce.“

archiv Barbora Petrová – Balet Les Sylphides – Cis moll

Foto: archiv Barbory Petrové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

S hraběnkou MARIÍ KINSKY, předsedkyní VIZE TANCE, choreografkou, pedagožkou, producentkou i ředitelkou Centra choreografického rozvoje SE.S.TA:

„VIZE TANCE hodlá nejen pojmenovat potřeby nezávislého sektoru“

Hraběnka Marie Kinsky, rozená Marie de Crevoisier d’Hurbache, je jako někdejší tanečnice a současná choreografka, producentka i pedagožka, výraznou osobností nejen našeho tance. Založila a vede neziskovou organizaci Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, s níž TANEČNÍ MAGAZÍN úzce spolupracuje. Vymyslela a připravuje každoroční letní festival KoresponDance. Ten již tradičně vrcholí na jejím zámku ve Žďáru nad Sázavou. Před historicky krátkou dobou byla zvolena předsedkyní oborové organizace VIZE TANCE. A právě té se nejvíce dotýká náš následující rozhovor.

Určitě nejen mě by zajímalo, s jakými vizemi jste Vy osobně přijala vedení VIZE TANCE?

„Naše hlavní vize je naslouchat členům Vize tance. Během setkání, které jsme organizovali s lidmi z taneční komunity se především mluví o potřebách advokacie. Je nutné, aby byl slyšet hlas nezávislého tanečního a pohybového umění. A aby bylo reagováno na otázky, které je nutné řešit. Musí se koncepčně pojmenovat a ujasnit potřeby nezávislého sektoru a lidí, kteří pracují na volné noze. Nezávislá scéna není pouze českým specifikem. Je to dlouhodobý mezinárodní trend. Pracovat na specifikaci oboru je nejlepší způsob, jak navazovat kontakt a spolupracovat s dalšími obory, které mají stejné nebo podobné potřeby.

Už delší dobu bylo cítit, že lidé z oboru mají touhu přemýšlet a pracovat společně. Proto vzniklo motto: ,Vize jste vy, Vize jsme my!´ Konfrontace s časovou realitou není vždy jednoduchá, ale touha společně pracovat pro rozvoj oboru je velmi důležitá! Metodologie práce je obohacující pro všechny účastníky. A protože pracujeme participativně, tak zkušenost každého z nás má vliv na ostatní. Zároveň pak mají diskuse jasný záměr. Velmi oceňuji práci Blanky Markové, která nejen moderuje diskusi, ale i bude psát dokument o strategii oboru. Hledáme příklady v České republice i v zahraničí. Zároveň se snažíme otevírat otázky i s lidmi z jiných oborů, ať máme i jiné úhly pohledu. Z mého pohledu je to velmi zajímavé. Kupříkladu v pracovní skupině nazvané ,Marketing´, která řeší otázku vlivu živého umění na propagaci a marketing měst a region. A máme ve svých řadách i regionální politiky. Věříme, že se přidá i někdo z firemního sektoru, protože uvidí, jak například festivaly pomáhají zviditelňovat i malá města. A to i v mezinárodním kontextu.“

Rámcové programy VIZE TANCE už docela dobře známe z pravidelných článků v TANEČNÍM MAGAZÍNU, ale co považujete nyní za její aktuální prioritu?

„Prioritou Vize tance je pojmenovat speciální potřeby nezávislého sektoru. Druhou prioritou je pomáhat institucím či partnerům pochopit, co to znamená. A třetí prioritou je obohatit kulturní politiku. I proto, aby profesionálové z našeho oboru mohli pracovat v podmínkách, které sami pomáhali utvářet.

Rovněž Vize tance pracuje na statusu umělce. V současné době se zabývají ujasněním statusu umělce téměř všechny umělecké organizace. Specifikum Vize tance je definovat, co je zásadní pro nezávislý pohybový obor. Jedná se hlavně o měkkou infrastrukturu. A tu je nutné systematicky pojmenovat, ať může nezávislá práce probíhat na profesionální úrovni. Mimo jiné připravujeme i orientační ceník oborových honorářů. Rádi bychom dosáhli toho, ať mohou nezávislí profesionálové pravidelně trénovat a vzdělávat se. Ostatně tak, jak je to běžné v jiných oborech i v zahraničí.

V interiéru zámku ve Žďáru nad Sázavou paní Marie Kinsky také založila Muzeum nové generace

Nezávislý způsob práce je zásadní mezinárodní trend, který vznikl v druhé polovině dvacátého století. Klíčová slova jsou: projekt, projektový tým, network a proces. Stále vznikají nové modely setkávání se s publikem, které je relevantní i vedle klasických představení. Nacházíme paralely i v jiných oborech. Nezávislé projekty a týmy jsou příbuzné start-upům z ekonomické sféry.“

Což je dost výstižný příklad.

„V naší práci se zaměřujeme především na proces. Najdeme zde opět spojitost s firemním sektorem. Jako příklad mohu uvést aktuální skutečnost vyvinutí nových vakcín proti koronaviru během jednoho roku. A to bylo možné jen díky tomu, že se už v minulosti pracovalo na výzkumu a rešerších. Zde je patrná paralela i s naší prací. Protože, není možné udělat nový relevantní projekt pro umělce a společnost během tří týdnů. Zároveň může být proces zajímavý i pro tu vlastní společnost a fungovat jako veřejná služba. Během něj mohou vznikat spolupráce různých kategorií lidí. Mohou se otevírat různé typy komunikace mezi umělci a společností, ať v pedagogické rovině anebo druhu managementu a podobně. Vyvstává otázka, kde je uplatnění kulturních aktivit pro společnost a také na oblast evoluce výsledků kulturní politiky a orientace investic.

Jenom pak můžeme pracovat na implementaci potřeb. Budeme muset intenzívně spolupracovat s partnery. A v dialogu s nimi vytvořit komplexnější model. Nejde pouze o úroveň financování, ale také o rozvoj partnerství v již existujícím systému. Rozhodně je na čem pracovat, a pevně věřím, že to bude přínosné nejen pro umělce, ale také pro produkční týmy, techniky a kritiky a další.“

I na cestě nahoru si člověk musí umět odpočinout…

To však určitě není vše…

„Dále pracujeme na zvýšení povědomí o současném tanci ve společnosti. Nejde pouze o marketing, ale o práci s teritoriem České republiky. Jde o práci na rozvoji publika, rozvoji komunitních, interdisciplinárních a edukačních projektů a o umění ve veřejném prostoru. V České republice sice už existují zajímavé iniciativy, ale jiné země mají takové iniciativy už dlouho zakomponovány do své kulturní strategie. Například ve Francii mají národní i regionální scény za úkol pracovat s jednotlivými teritorii.“

Budete se zaměřovat ve větší míře na taneční pedagogiku?

„Taneční pedagogika má nezpochybnitelný vliv nejen na profesionální obsazenost naší scény a regiony, ale také hraje důležitou roli ve vnímání tance a vytvoření širší komunity, která má pak následně o tanec zájem. Taneční pedagogové mají své profesní organizace už několik let. Vize tance by ráda pomohla s propojováním tanečního, pohybového umění, škol a profesionálního světa.“

A jak byste, Vy dáma s bohatými zkušenostmi ze zahraničí, hodnotila úroveň tanečního školství zde? Jak si, podle Vás, stojí v kontextu Evropy?

„Pedagogika je výsledkem tradic a kulturního přístupu té dané země. Odlišuje se rovněž v důrazu na cíl a obsah učiva v každé jednotlivé zemi. Když jsem se přistěhovala do České republiky, byla jsem fascinována důrazem na rozvoj osobnosti a kreativity. Ve Francii je dáván mnohem větší důraz na koncept a v Itálii naopak na teoretický přístup. Je to jeden z důvodů, proč je spolupráce tak zajímavá.“

Kterak byste celkově vyhodnotila spolupráci s Ministerstvem kultury ČR v době koronavirové krize?

„V rámci srovnání se zahraničím, můžeme považovat spolupráci s Ministerstvem kultury ČR za úspěšnou. Vedle samotné krize se řešily běžné otázky i dlouhodobé strategie. Ať to byla státní kulturní politika nebo Národní plán obnovy, kdy Evropská unie zarezervovala více než 800 miliónů korun pro strukturální obnovení kulturního systému v České republice. Jednání stále intenzivně pokračují a musím říct, že Ministerstvo kultury bere profesní organizace z pozice partnera, což je hodně přínosné. Profesní organizace se sdružily pod ITI a můžou tak řešit své zájmy společně. To je velký krok kupředu. Tyto nové síly oboru intenzivně spolupracují s ministrem Zaorálkem, který se rozhodl setrvat ve své funkci a dokončit svoji práci. Za to mu moc děkujeme.“

Kde má náš stát vůči kultuře největší pomyslné dluhy a manka?

„To je téma na dlouhý rozhovor! Na otázku mohu odpovědět spíš díky zajímavé kontradikci v české mentalitě. Ta je důvodem, proč jsou takové ,díry´ ve státní politice: Když se podíváme na procentuální poměr lidí, kteří navštěvují muzea, knihovny, zámky anebo počet lidí, kteří provozují hudbu na velmi dobré úrovni a i jiné aspekty, tak zjistíme, že Česká republika je o hodně napřed oproti jiným evropským zemím. Často i na první pozici. Přesto se o tom, ale nemluví. Jako by kultura byla soukromá a intimní záležitost.

Marie Kinsky na svém zámku, který je tradičně dějištěm mezinárodního festivalu KoresponDance

Politici v České republice nemají vždy kulturu zakomponovanou do svých volebních programů. Jelikož možná cítí, že je to každého soukromá volba. Zapomínají tak na obrovskou komunitu voličů. Je to velmi divné, protože existuje mnoho studií, které dokazují vliv kultury na ekonomiku a společnost, či jak ji používat jako marketing měst, region nebo celého státu. Je velká škoda, že se tyto existující studie využívají tak málo.“

Jak se chystáte na letošní KoresponDance, který doslova klepe na dveře?

„KoresponDance proběhne opět nejen v pražské Invalidovně 24. 6., ale také ve Žďáru and Sázavou. Tam v termínech 16. až 18. července. Letos jsem se rozhodli dát lidem to, co jim tolik chybělo. Živou kulturu v bezpečném prostředí. Máme připraven český i mezinárodní program. Naši přátelé ze zahraničí uvedou nejen svá představení, ale také se budou podílet na společném site-specific vystoupení. Zdůrazňujeme tím naši touhu otevírat mezinárodní dialog s umělci a publikem. Výsledkem je spousta překvapení ve Žďáru, ale i před samotným festivalem. Jsou to naše dárečky pro obyvatele města. Letos znova zdůrazňujeme podporu umělcům. Ať vědí, že za nimi stojíme i jako festival. Chceme dát publiku nejen kvalitní zážitky a rozmanitost, ale také bezpečný pocit a rovněž možnost zažít svobodu a festivalovou atmosféru. Proto jsme vytvořili sérii malých festiválků, které společně vytvoří KoresponDance. Uvidíme tanec, nový cirkus, pohybové divadlo i hudbu. Máme dokonce i festival tanečních filmů a festivalový workshop pro návštěvníky a profesionály, kteří nemohli dlouhou dobu trénovat. Budeme si užívat léto v zahradách Invalidovny nebo v zámecké zahradě ve Žďáru nad Sázavou. A moc se na to těšíme!“

Jste zámeckou paní ve Žďáru nad Sázavou, jestlipak se odtamtud znáte s političkou Miroslavou Němcovou, která hodlá kandidovat na prezidentku?

„S paní Němcovou jsme se setkaly nejen ve Žďáru nad Sázavou, ale také v Praze ve sněmovně. Nicméně, Vize tance se angažuje v politice pouze na profesní úrovni a stále zůstává nezávislá na jakýchkoli politických stranách.“

Chystáte eventuálně nějaké společné akce s Dagmar Havlovou, která má nadaci jménem „VIZE“?

„To je skvělý nápad! Děkuji za něj!“

A já děkuji za Váš čas a zejména za rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Foto: archiv Marie Kinski

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN