Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Barborou Petrovou

„Pedagog může v dětech probudit lásku k tanci“

Její „živost“ ji v dětském věku přivedla do baletního studia v Děčíně, a protože ji balet šel a bavil ji, tak její cesta vedla na pražskou Taneční konzervatoř. Již během studií vystupovala v souboru Mladý talent Praha, později tančila Barbora Petrová ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. Dnes se naplno věnuje pedagogické činnosti a učí balet na Základní umělecké škole v Řevnicích a v Baletní škole Aurora, kterou v roce 2019 spoluzaložila. Baletem žije stále a přiznává, že patří k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem.  

Co nebo kdo vás přivedl k baletu, kterému jste se začala věnovat již ve svých pěti letech?

„Tanci a pohybové průpravě jsem se věnovala od velmi útlého věku, byla jsem velmi živé dítě a doma jsem tančila pořád, že se rodiče rozhodli, mě do tanečního kroužku přihlásit. Po nějaké době jsem začala navštěvovat společně s mojí kamarádkou baletní studio v Děčíně, odkud pocházím.“

archiv Barbora Petrová -Tanec květin z Genzanu – absolventský koncert

Láska k tanci byla tak silná, že jste v letech 2002 až 2010 studovala klasický tanec na pražské Taneční konzervatoři. Byla to správná volba?

„Pamatuji si, že si paní učitelka jednoho dne pozvala moji maminku na baletní sál, kde jí vysvětlila, že by bylo dobré, kdybych šla na taneční konzervatoř do Prahy. Nebylo to pro nás moc dlouhé rozhodování, já jsem byla nadšená a rodiče, když viděli, jak mě tanec baví, tak mi nijak v tomto rozhodnutí nebránili. S tatínkem jsme se vypravili do Prahy na přijímací zkoušky, a asi za 10 dní nám přišel dopis, že jsem přijatá.

Jít na taneční konzervatoř je pro dítě a jeho rodiče obrovská změna, obzvlášť když bydlíte daleko a musíte se tak přestěhovat na internát. Pro mě to byla krásná léta, na která ráda vzpomínám. Měli jsme skvělý kolektiv, úžasné profesory, ale uteklo to nějak moc rychle…

archiv Barbora Petrová -Z natáčení reklamy pro firmu Krasotika

Již během studií jste vystupovala v souboru Mladý talent Praha a stala se jeho sólistkou a byla jste Carmen, Kitri v Donu Quijotte, tančila v Louskáčkovi, Labutím jezeru. A spolupracovala tak s baletními umělci jako jsou Vlastimil Harapes, Barbora Kohoutková, Jitka Tázlarová, Anna Schekaleva nebo Elita Erkina. Jak na ten čas vzpomínáte?

„Soubor Mladý balet Praha založila paní ředitelka Tázlarová. Jednalo se o soubor při naší škole. Vystupovali jsme na různých místech, abychom ale nezmeškali moc hodin ve škole, byla vystoupení velmi často v Praze nebo v městech ne příliš daleko, např. v Karlových Varech a v Litoměřicích. Protože paní ředitelka dbala vždy o vysokou úroveň, některé role nás učili pozvaní umělci. Když jsme nastudovávali balet Les Sylphides, přiletěla Elita Erkina a během několika dní nás naučila celou choreografii. Největší práce nás ale poté čekala s Jitkou A. Tázlarovou, která s námi „pilovala“ jednotlivé prvky choreografie.“

archiv Barbora Petrová – natáčení reklamy pro společnost Narta

Tančila jste také ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. A co dnes, vystupujete někde?

„V těchto divadlech jsme právě vystupovali velmi často s Mladým baletem Praha a v Divadle na Vinohradech jsme pravidelně pořádali absolventské koncerty.

Dnes se již naplno věnuji pedagogické činnosti.“

Po ukončení studia jste začala působit jako taneční pedagog klasického tance pro Krasobruslařství Litvínov, pak jste učila minibalet v Tanečním studiu Katky Šístkové. Nějakou bodu působíte jako pedagog v Baletní škole Aurora, vyučujete také na ZUŠ v Řevnicích a v Taneční školičce Ivy Cenkové. Co Vás na práci pedagoga těší?“

„Momentálně vyučuji v Baletní škole Aurora, kterou jsem v roce 2019 založila společně s mojí spolužačkou z taneční konzervatoře, a také stále učím na Základní umělecké škole v Řevnicích.

Pedagogickou činnost vnímám jako nesmírně zodpovědnou profesi, protože právě pedagog může v dětech lásku k tanci probudit a nadchnout je, nebo naopak jim tanec na celý život znechutit. Svoje pedagogické znalosti se proto snažím neustále rozšiřovat a dále se v oboru vzdělávat. Největší radostí je pro mě, když děti odchází z tanečního sálu nadšené a nemohou se již dočkat další hodiny.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

Vedete taneční kurzy jak pro děti od čtyř let, tak baletní kurzy pro dospělé. Jaký je o kurzy zájem a učí se Vám lépe děti nebo dospělí, nebo je to pěkně vyvážené?

„Pokud se bavíme o baletních kurzech, které nabízíme v naší baletní škole, tak hned v roce 2019 byl zájem velký. Řekla bych, že dnes je velmi oblíbené dávat děti na balet. V pololetí jsme měli tak plno, že jsme další děti již přijímat nemohli. Covidová doba nám teď výuku poslední 2 roky poněkud komplikovala. Proto jsme se rozhodli nabídnout on-line lekce baletní a pohybové průpravy, kde zájem opět vzrostl. Na hodiny se nám tak hlásily i děti z jiných měst.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

 Čím je pro Vás balet dnes?

„Baletem žiju neustále. Nesmírně mě baví sledovat aktuální dění u nás, ale i v zahraničí. Dnes se mi balet přesunul do pedagogické sféry.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Moje práce je pro mě 100% mým koníčkem, naprosto to miluji a nemohla bych bez učení být. Ve volném čase se ráda vzdělávám, mám ráda výlety, turistiku a poznávání nových míst a zemí, často si také čtu nebo se věnuji své kočce.“

archiv Barbora Petrová – Balet Les Sylphides – Cis moll

Foto: archiv Barbory Petrové

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín 

S hraběnkou MARIÍ KINSKY, předsedkyní VIZE TANCE, choreografkou, pedagožkou, producentkou i ředitelkou Centra choreografického rozvoje SE.S.TA:

„VIZE TANCE hodlá nejen pojmenovat potřeby nezávislého sektoru“

Hraběnka Marie Kinsky, rozená Marie de Crevoisier d’Hurbache, je jako někdejší tanečnice a současná choreografka, producentka i pedagožka, výraznou osobností nejen našeho tance. Založila a vede neziskovou organizaci Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, s níž TANEČNÍ MAGAZÍN úzce spolupracuje. Vymyslela a připravuje každoroční letní festival KoresponDance. Ten již tradičně vrcholí na jejím zámku ve Žďáru nad Sázavou. Před historicky krátkou dobou byla zvolena předsedkyní oborové organizace VIZE TANCE. A právě té se nejvíce dotýká náš následující rozhovor.

Určitě nejen mě by zajímalo, s jakými vizemi jste Vy osobně přijala vedení VIZE TANCE?

Naše hlavní vize je naslouchat členům Vize tance. Během setkání, které jsme organizovali s lidmi z taneční komunity se především mluví o potřebách advokacie. Je nutné, aby byl slyšet hlas nezávislého tanečního a pohybového umění. A aby bylo reagováno na otázky, které je nutné řešit. Musí se koncepčně pojmenovat a ujasnit potřeby nezávislého sektoru a lidí, kteří pracují na volné noze. Nezávislá scéna není pouze českým specifikem. Je to dlouhodobý mezinárodní trend. Pracovat na specifikaci oboru je nejlepší způsob, jak navazovat kontakt a spolupracovat s dalšími obory, které mají stejné nebo podobné potřeby.

Už delší dobu bylo cítit, že lidé z oboru mají touhu přemýšlet a pracovat společně. Proto vzniklo motto: ,Vize jste vy, Vize jsme my!´ Konfrontace s časovou realitou není vždy jednoduchá, ale touha společně pracovat pro rozvoj oboru je velmi důležitá! Metodologie práce je obohacující pro všechny účastníky. A protože pracujeme participativně, tak zkušenost každého z nás má vliv na ostatní. Zároveň pak mají diskuse jasný záměr. Velmi oceňuji práci Blanky Markové, která nejen moderuje diskusi, ale i bude psát dokument o strategii oboru. Hledáme příklady v České republice i v zahraničí. Zároveň se snažíme otevírat otázky i s lidmi z jiných oborů, ať máme i jiné úhly pohledu. Z mého pohledu je to velmi zajímavé. Kupříkladu v pracovní skupině nazvané ,Marketing´, která řeší otázku vlivu živého umění na propagaci a marketing měst a region. A máme ve svých řadách i regionální politiky. Věříme, že se přidá i někdo z firemního sektoru, protože uvidí, jak například festivaly pomáhají zviditelňovat i malá města. A to i v mezinárodním kontextu.“

Rámcové programy VIZE TANCE už docela dobře známe z pravidelných článků v TANEČNÍM MAGAZÍNU, ale co považujete nyní za její aktuální prioritu?

Prioritou Vize tance je pojmenovat speciální potřeby nezávislého sektoru. Druhou prioritou je pomáhat institucím či partnerům pochopit, co to znamená. A třetí prioritou je obohatit kulturní politiku. I proto, aby profesionálové z našeho oboru mohli pracovat v podmínkách, které sami pomáhali utvářet.

Rovněž Vize tance pracuje na statusu umělce. V současné době se zabývají ujasněním statusu umělce téměř všechny umělecké organizace. Specifikum Vize tance je definovat, co je zásadní pro nezávislý pohybový obor. Jedná se hlavně o měkkou infrastrukturu. A tu je nutné systematicky pojmenovat, ať může nezávislá práce probíhat na profesionální úrovni. Mimo jiné připravujeme i orientační ceník oborových honorářů. Rádi bychom dosáhli toho, ať mohou nezávislí profesionálové pravidelně trénovat a vzdělávat se. Ostatně tak, jak je to běžné v jiných oborech i v zahraničí.

V interiéru zámku ve Žďáru nad Sázavou paní Marie Kinsky také založila Muzeum nové generace

Nezávislý způsob práce je zásadní mezinárodní trend, který vznikl v druhé polovině dvacátého století. Klíčová slova jsou: projekt, projektový tým, network a proces. Stále vznikají nové modely setkávání se s publikem, které je relevantní i vedle klasických představení. Nacházíme paralely i v jiných oborech. Nezávislé projekty a týmy jsou příbuzné start-upům z ekonomické sféry.“

Což je dost výstižný příklad.

V naší práci se zaměřujeme především na proces. Najdeme zde opět spojitost s firemním sektorem. Jako příklad mohu uvést aktuální skutečnost vyvinutí nových vakcín proti koronaviru během jednoho roku. A to bylo možné jen díky tomu, že se už v minulosti pracovalo na výzkumu a rešerších. Zde je patrná paralela i s naší prací. Protože, není možné udělat nový relevantní projekt pro umělce a společnost během tří týdnů. Zároveň může být proces zajímavý i pro tu vlastní společnost a fungovat jako veřejná služba. Během něj mohou vznikat spolupráce různých kategorií lidí. Mohou se otevírat různé typy komunikace mezi umělci a společností, ať v pedagogické rovině anebo druhu managementu a podobně. Vyvstává otázka, kde je uplatnění kulturních aktivit pro společnost a také na oblast evoluce výsledků kulturní politiky a orientace investic.

Jenom pak můžeme pracovat na implementaci potřeb. Budeme muset intenzívně spolupracovat s partnery. A v dialogu s nimi vytvořit komplexnější model. Nejde pouze o úroveň financování, ale také o rozvoj partnerství v již existujícím systému. Rozhodně je na čem pracovat, a pevně věřím, že to bude přínosné nejen pro umělce, ale také pro produkční týmy, techniky a kritiky a další.“

I na cestě nahoru si člověk musí umět odpočinout…

To však určitě není vše…

Dále pracujeme na zvýšení povědomí o současném tanci ve společnosti. Nejde pouze o marketing, ale o práci s teritoriem České republiky. Jde o práci na rozvoji publika, rozvoji komunitních, interdisciplinárních a edukačních projektů a o umění ve veřejném prostoru. V České republice sice už existují zajímavé iniciativy, ale jiné země mají takové iniciativy už dlouho zakomponovány do své kulturní strategie. Například ve Francii mají národní i regionální scény za úkol pracovat s jednotlivými teritorii.“

Budete se zaměřovat ve větší míře na taneční pedagogiku?

Taneční pedagogika má nezpochybnitelný vliv nejen na profesionální obsazenost naší scény a regiony, ale také hraje důležitou roli ve vnímání tance a vytvoření širší komunity, která má pak následně o tanec zájem. Taneční pedagogové mají své profesní organizace už několik let. Vize tance by ráda pomohla s propojováním tanečního, pohybového umění, škol a profesionálního světa.“

A jak byste, Vy dáma s bohatými zkušenostmi ze zahraničí, hodnotila úroveň tanečního školství zde? Jak si, podle Vás, stojí v kontextu Evropy?

Pedagogika je výsledkem tradic a kulturního přístupu té dané země. Odlišuje se rovněž v důrazu na cíl a obsah učiva v každé jednotlivé zemi. Když jsem se přistěhovala do České republiky, byla jsem fascinována důrazem na rozvoj osobnosti a kreativity. Ve Francii je dáván mnohem větší důraz na koncept a v Itálii naopak na teoretický přístup. Je to jeden z důvodů, proč je spolupráce tak zajímavá.“

Kterak byste celkově vyhodnotila spolupráci s Ministerstvem kultury ČR v době koronavirové krize?

V rámci srovnání se zahraničím, můžeme považovat spolupráci s Ministerstvem kultury ČR za úspěšnou. Vedle samotné krize se řešily běžné otázky i dlouhodobé strategie. Ať to byla státní kulturní politika nebo Národní plán obnovy, kdy Evropská unie zarezervovala více než 800 miliónů korun pro strukturální obnovení kulturního systému v České republice. Jednání stále intenzivně pokračují a musím říct, že Ministerstvo kultury bere profesní organizace z pozice partnera, což je hodně přínosné. Profesní organizace se sdružily pod ITI a můžou tak řešit své zájmy společně. To je velký krok kupředu. Tyto nové síly oboru intenzivně spolupracují s ministrem Zaorálkem, který se rozhodl setrvat ve své funkci a dokončit svoji práci. Za to mu moc děkujeme.“

Kde má náš stát vůči kultuře největší pomyslné dluhy a manka?

To je téma na dlouhý rozhovor! Na otázku mohu odpovědět spíš díky zajímavé kontradikci v české mentalitě. Ta je důvodem, proč jsou takové ,díry´ ve státní politice: Když se podíváme na procentuální poměr lidí, kteří navštěvují muzea, knihovny, zámky anebo počet lidí, kteří provozují hudbu na velmi dobré úrovni a i jiné aspekty, tak zjistíme, že Česká republika je o hodně napřed oproti jiným evropským zemím. Často i na první pozici. Přesto se o tom, ale nemluví. Jako by kultura byla soukromá a intimní záležitost.

Marie Kinsky na svém zámku, který je tradičně dějištěm mezinárodního festivalu KoresponDance

Politici v České republice nemají vždy kulturu zakomponovanou do svých volebních programů. Jelikož možná cítí, že je to každého soukromá volba. Zapomínají tak na obrovskou komunitu voličů. Je to velmi divné, protože existuje mnoho studií, které dokazují vliv kultury na ekonomiku a společnost, či jak ji používat jako marketing měst, region nebo celého státu. Je velká škoda, že se tyto existující studie využívají tak málo.“

Jak se chystáte na letošní KoresponDance, který doslova klepe na dveře?

KoresponDance proběhne opět nejen v pražské Invalidovně 24. 6., ale také ve Žďáru and Sázavou. Tam v termínech 16. až 18. července. Letos jsem se rozhodli dát lidem to, co jim tolik chybělo. Živou kulturu v bezpečném prostředí. Máme připraven český i mezinárodní program. Naši přátelé ze zahraničí uvedou nejen svá představení, ale také se budou podílet na společném site-specific vystoupení. Zdůrazňujeme tím naši touhu otevírat mezinárodní dialog s umělci a publikem. Výsledkem je spousta překvapení ve Žďáru, ale i před samotným festivalem. Jsou to naše dárečky pro obyvatele města. Letos znova zdůrazňujeme podporu umělcům. Ať vědí, že za nimi stojíme i jako festival. Chceme dát publiku nejen kvalitní zážitky a rozmanitost, ale také bezpečný pocit a rovněž možnost zažít svobodu a festivalovou atmosféru. Proto jsme vytvořili sérii malých festiválků, které společně vytvoří KoresponDance. Uvidíme tanec, nový cirkus, pohybové divadlo i hudbu. Máme dokonce i festival tanečních filmů a festivalový workshop pro návštěvníky a profesionály, kteří nemohli dlouhou dobu trénovat. Budeme si užívat léto v zahradách Invalidovny nebo v zámecké zahradě ve Žďáru nad Sázavou. A moc se na to těšíme!“

Vzácné chvíle klidu a pohody na zámku

Jste zámeckou paní ve Žďáru nad Sázavou, jestlipak se odtamtud znáte s političkou Miroslavou Němcovou, která hodlá kandidovat na prezidentku?

S paní Němcovou jsme se setkaly nejen ve Žďáru nad Sázavou, ale také v Praze ve sněmovně. Nicméně, Vize tance se angažuje v politice pouze na profesní úrovni a stále zůstává nezávislá na jakýchkoli politických stranách.“

Chystáte eventuálně nějaké společné akce s Dagmar Havlovou, která má nadaci jménem „VIZE“?

To je skvělý nápad! Děkuji za něj!“

A já děkuji za Váš čas a zejména za rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Foto: archiv Marie Kinski

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Workshop „Hlas a pohyb“ s FLOROU DÉTRAZ

Špičková světová choreografka, performerka a pedagožka na dvoudenním workshopu, zaměřeném na práci s tělem i hlasem. V rámci festivalu „Pražské křižovatky 2021“. Již 14. a 15. června v pražském Národním divadle!

Francouzskou choreografku a performerku Floru Détraz jsme uvítali na mezinárodním festivalu „Pražské křižovatky 2019″, s úspěšným představením „Muyte Maker“.

Nyní do Prahy přijede na dvoudenní workshop, který je určený všem studentům a tvůrcům se zájmem o propojení práce s hlasem a tělem, které tvoří klíčovou osu Flořiny umělecké tvorby.

Společná práce se zaměří zejména na disociaci těla a hlasu. Flora Détraz považuje hlas za orgán těla sám o sobě a zkoumá jeho různé možnosti.

Klade hlas vedle tělesných pohybů, odporuje tělu, komentuje jej, zesiluje nebo zkresluje. Dává příležitost vstoupit do vnitřní dimenze těla.

Flora Détraz

Workshop se uskuteční 14. a 15. června 2021 10.00 až 15.00 ve Zkušebně ND. A bude probíhat v angličtině, bez překladu. Přihlaste se na e-mailu: daniela.parizkova@gmail.com. A zašlete stručný profesní životopis v angličtině. Cena dvoudenního workshopu je 900 Kč. Workshop se bude konat v souladu s aktuálními hygienickými opatřeními (to znamená: nyní povinnost prokázání aktuálně platného koronavirového testu, respektive absolvování očkování).

Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu, pokračovala na Centre Chorégraphique National Lyon, pod vedením Maguy Marin. A vzdělání dokončila na Pepcc, Forum Dança v Lisabonu. Během své kariéry se setkala s řadou umělkyň i umělců (například: Marlene Monteiro Freitas, Vera Mantero, Lia Rodrigues, Meredith Monk, Loïc Touzé, Meg Stuart, Jonathan Burrows, Diane Broman), kteří zásadně ovlivnili její práci. Samostatně tvoří od roku 2013 a jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem, jak dokládají inscenace „Peuplements“ (2013), „Gesächt“ (2014), „Tutuguri“ (2016) či zmíněná „Muyte Maker“ (2018), které jsme uvedli na Pražských křižovatkách na podzim 2019. Nyní na evropských festivalech představuje novinku „Glottis“. http://www.compagniepli.org/

Workshop pořádá Činohra ND v rámci mezinárodního festivalu „Pražské křižovatky 2021“.

Přihlášky: daniela.parizkova@gmail.com.

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Došlo na adresu TM:

Děkujeme za přání!

Podtitulkem, kterým se obvykle odpovídá na zdvořilostní frázi: „Dobré chutnání“, zahajujeme zajímavé obrázkové defilé.

Na adresu TANEČNÍHO MAGAZÍNU totiž přišlo mnoho a ještě více zajímavých přání a přáníček ke svátkům vánočním a do následujícího roku 2021.

Z těch nejzajímavějších vybíráme a slibujeme, že budeme tuto rubriku průběžně doplňovat:

Velice působivé přání přišlo z moravského Holešova od spisovatele, uměleckého fotografa a novináře Roberta Rohála, se kterým TM uveřejnil počátkem roku 2016 zajímavý rozhovor

Odkaz vás nasměruje na velmi zajímavou satirickou PFku nakladatelství Vladimíra Krígla. Ten (mezi jiným) vydal knížku tanečníkovi a choreografovi Janu Onderovi. K jeho „vinšování“ se připojila i manželka Ivana Kríglová, která vede dětskou miniškolku a předškolku HABIBI.

PF2021

Vlastní obraz jako novoročenku zaslal malíř Jan Hlavatý, syn známého herce Vladimíra Hlavatého
Ačkoli bychom čekali spíše nohy obuté v piškotech, tak nám VIZE TANCE zasílá ruce. Asi ví proč?
I tentokrát nás poctil manželský pár. Milé přání na naši adresu doputovalo i od Jany Eriksson Tomanové a jejího muže. Paní Eriksson Tomanová nejen vede špičkovou taneční školu, ale také letos přispěla do TANEČNÍHO MAGAZÍNU hodně zajímavými příspěvky.
Popřál i známý autor vážné hudby Michal Müller

Půvabná originální přáníčka zaslal FysioART, jehož on-line divadlu „Za zrcadlem“ patřila nedávná recenze TM – a hned ke každým svátkům zvlášť
Z Berlína nám vinšoval i skladatel a textař Vlady Gryc, s nímž jsme publikovali rozhovor již téměř před pěti lety -17. března 2016

Rovněž světový šampión v robotickém tanci Richard Mach, s nímž jsme publikovali rozhovor 23. 3. 2017, si na nás vzpomněl. A to typicky rozpohybovaně, formou videa.

Hned dvojici přání zaslala rovněž malířka a spisovatelka Alžběta Vlčková, s níž jste si u nás mohli přečíst rozhovor od 15. 4. 2018 a současně i soutěžit o tři její knížky „Sfumato“
Nezapomnělo na nás ani Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni

Hudební přání od skladatelky, textařky, multiinstrumentalistky a pedagožky Markéty Mazourové

Popřálo nám i A studio RUBÍN
Další zahraniční přání je od taneční školy NIPAI
Nezapomněl na nás ani spisovatel a kurátor výstav Pavel Šmidrkal (pamatujete na loňský rozhovor s ním a soutěž o jeho knížku „BABRÁCI“?), který zaslal vyloženě autorské PFko od své věrné spolupracovnice  a manželky i malířky Petry Skluzáčkové
Originální futuristické přání poslal Pjeer van Eck, režisér filmu „Babička aneb Jak to bylo doopravdy“ z roku 2009

Videopřání jsme dostali i od Jihočeského divadla z Českých Budějovic

Aktuálně popřál i nymburský spisovatel a vydavatel Jan Řehounek
S malířkou, grafičkou i keramičkou Ivou Fialovou, která nám teď přeje, jsme v TM uveřejnili rozhovor 16. 8. 2017. A také jsme publikovali letos na jaře unikátní roušky, které vytvářela.
Milou rodinnou fotografii zaslal – s přáním všeho dobrého – i Pavel Towen Veselý. Tanečník, choreograf, pedagog stepu, tance i zpěvu, s nímž jsme uveřejnili obsáhlý rozhovor 21. 4. 2016.
Rovněž hudební Festival Brikcius přál do nového roku 2021
Krásná je i novoročenka hudebního producenta, textaře, publicisty a dramaturga Ivana Rösslera
Nezapomněla na nás ani Werichova vila
Sympatické výtvarné přáníčko je také od středočeské galerie GASK z Kutné Hory, která často na vernisážích organizuje taneční a performerské kreace
PFko od brněnského fotografa Milana Slámy, kterému zahajovala předloni výstavu Eva Pilarová a TANEČNÍ MAGAZÍN o tom pochopitelně informoval
Další umělecké PF 2021 nám přišlo od malíře Petra Šmahy
A takto kineticky přeje (nejen) do nového roku společnost KREATIVNÍ EVROPA

Za technicky nepublikovatelná přání musíme poděkovat IDU a konkrétně produkci PQ, čili Pražského Quadriennale i mnohým dalším.

 TANEČNÍ MAGAZÍN