S hraběnkou MARIÍ KINSKY, předsedkyní VIZE TANCE, choreografkou, pedagožkou, producentkou i ředitelkou Centra choreografického rozvoje SE.S.TA:

„VIZE TANCE hodlá nejen pojmenovat potřeby nezávislého sektoru“

Hraběnka Marie Kinsky, rozená Marie de Crevoisier d’Hurbache, je jako někdejší tanečnice a současná choreografka, producentka i pedagožka, výraznou osobností nejen našeho tance. Založila a vede neziskovou organizaci Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, s níž TANEČNÍ MAGAZÍN úzce spolupracuje. Vymyslela a připravuje každoroční letní festival KoresponDance. Ten již tradičně vrcholí na jejím zámku ve Žďáru nad Sázavou. Před historicky krátkou dobou byla zvolena předsedkyní oborové organizace VIZE TANCE. A právě té se nejvíce dotýká náš následující rozhovor.

Určitě nejen mě by zajímalo, s jakými vizemi jste Vy osobně přijala vedení VIZE TANCE?

Naše hlavní vize je naslouchat členům Vize tance. Během setkání, které jsme organizovali s lidmi z taneční komunity se především mluví o potřebách advokacie. Je nutné, aby byl slyšet hlas nezávislého tanečního a pohybového umění. A aby bylo reagováno na otázky, které je nutné řešit. Musí se koncepčně pojmenovat a ujasnit potřeby nezávislého sektoru a lidí, kteří pracují na volné noze. Nezávislá scéna není pouze českým specifikem. Je to dlouhodobý mezinárodní trend. Pracovat na specifikaci oboru je nejlepší způsob, jak navazovat kontakt a spolupracovat s dalšími obory, které mají stejné nebo podobné potřeby.

Už delší dobu bylo cítit, že lidé z oboru mají touhu přemýšlet a pracovat společně. Proto vzniklo motto: ,Vize jste vy, Vize jsme my!´ Konfrontace s časovou realitou není vždy jednoduchá, ale touha společně pracovat pro rozvoj oboru je velmi důležitá! Metodologie práce je obohacující pro všechny účastníky. A protože pracujeme participativně, tak zkušenost každého z nás má vliv na ostatní. Zároveň pak mají diskuse jasný záměr. Velmi oceňuji práci Blanky Markové, která nejen moderuje diskusi, ale i bude psát dokument o strategii oboru. Hledáme příklady v České republice i v zahraničí. Zároveň se snažíme otevírat otázky i s lidmi z jiných oborů, ať máme i jiné úhly pohledu. Z mého pohledu je to velmi zajímavé. Kupříkladu v pracovní skupině nazvané ,Marketing´, která řeší otázku vlivu živého umění na propagaci a marketing měst a region. A máme ve svých řadách i regionální politiky. Věříme, že se přidá i někdo z firemního sektoru, protože uvidí, jak například festivaly pomáhají zviditelňovat i malá města. A to i v mezinárodním kontextu.“

Rámcové programy VIZE TANCE už docela dobře známe z pravidelných článků v TANEČNÍM MAGAZÍNU, ale co považujete nyní za její aktuální prioritu?

Prioritou Vize tance je pojmenovat speciální potřeby nezávislého sektoru. Druhou prioritou je pomáhat institucím či partnerům pochopit, co to znamená. A třetí prioritou je obohatit kulturní politiku. I proto, aby profesionálové z našeho oboru mohli pracovat v podmínkách, které sami pomáhali utvářet.

Rovněž Vize tance pracuje na statusu umělce. V současné době se zabývají ujasněním statusu umělce téměř všechny umělecké organizace. Specifikum Vize tance je definovat, co je zásadní pro nezávislý pohybový obor. Jedná se hlavně o měkkou infrastrukturu. A tu je nutné systematicky pojmenovat, ať může nezávislá práce probíhat na profesionální úrovni. Mimo jiné připravujeme i orientační ceník oborových honorářů. Rádi bychom dosáhli toho, ať mohou nezávislí profesionálové pravidelně trénovat a vzdělávat se. Ostatně tak, jak je to běžné v jiných oborech i v zahraničí.

V interiéru zámku ve Žďáru nad Sázavou paní Marie Kinsky také založila Muzeum nové generace

Nezávislý způsob práce je zásadní mezinárodní trend, který vznikl v druhé polovině dvacátého století. Klíčová slova jsou: projekt, projektový tým, network a proces. Stále vznikají nové modely setkávání se s publikem, které je relevantní i vedle klasických představení. Nacházíme paralely i v jiných oborech. Nezávislé projekty a týmy jsou příbuzné start-upům z ekonomické sféry.“

Což je dost výstižný příklad.

V naší práci se zaměřujeme především na proces. Najdeme zde opět spojitost s firemním sektorem. Jako příklad mohu uvést aktuální skutečnost vyvinutí nových vakcín proti koronaviru během jednoho roku. A to bylo možné jen díky tomu, že se už v minulosti pracovalo na výzkumu a rešerších. Zde je patrná paralela i s naší prací. Protože, není možné udělat nový relevantní projekt pro umělce a společnost během tří týdnů. Zároveň může být proces zajímavý i pro tu vlastní společnost a fungovat jako veřejná služba. Během něj mohou vznikat spolupráce různých kategorií lidí. Mohou se otevírat různé typy komunikace mezi umělci a společností, ať v pedagogické rovině anebo druhu managementu a podobně. Vyvstává otázka, kde je uplatnění kulturních aktivit pro společnost a také na oblast evoluce výsledků kulturní politiky a orientace investic.

Jenom pak můžeme pracovat na implementaci potřeb. Budeme muset intenzívně spolupracovat s partnery. A v dialogu s nimi vytvořit komplexnější model. Nejde pouze o úroveň financování, ale také o rozvoj partnerství v již existujícím systému. Rozhodně je na čem pracovat, a pevně věřím, že to bude přínosné nejen pro umělce, ale také pro produkční týmy, techniky a kritiky a další.“

I na cestě nahoru si člověk musí umět odpočinout…

To však určitě není vše…

Dále pracujeme na zvýšení povědomí o současném tanci ve společnosti. Nejde pouze o marketing, ale o práci s teritoriem České republiky. Jde o práci na rozvoji publika, rozvoji komunitních, interdisciplinárních a edukačních projektů a o umění ve veřejném prostoru. V České republice sice už existují zajímavé iniciativy, ale jiné země mají takové iniciativy už dlouho zakomponovány do své kulturní strategie. Například ve Francii mají národní i regionální scény za úkol pracovat s jednotlivými teritorii.“

Budete se zaměřovat ve větší míře na taneční pedagogiku?

Taneční pedagogika má nezpochybnitelný vliv nejen na profesionální obsazenost naší scény a regiony, ale také hraje důležitou roli ve vnímání tance a vytvoření širší komunity, která má pak následně o tanec zájem. Taneční pedagogové mají své profesní organizace už několik let. Vize tance by ráda pomohla s propojováním tanečního, pohybového umění, škol a profesionálního světa.“

A jak byste, Vy dáma s bohatými zkušenostmi ze zahraničí, hodnotila úroveň tanečního školství zde? Jak si, podle Vás, stojí v kontextu Evropy?

Pedagogika je výsledkem tradic a kulturního přístupu té dané země. Odlišuje se rovněž v důrazu na cíl a obsah učiva v každé jednotlivé zemi. Když jsem se přistěhovala do České republiky, byla jsem fascinována důrazem na rozvoj osobnosti a kreativity. Ve Francii je dáván mnohem větší důraz na koncept a v Itálii naopak na teoretický přístup. Je to jeden z důvodů, proč je spolupráce tak zajímavá.“

Kterak byste celkově vyhodnotila spolupráci s Ministerstvem kultury ČR v době koronavirové krize?

V rámci srovnání se zahraničím, můžeme považovat spolupráci s Ministerstvem kultury ČR za úspěšnou. Vedle samotné krize se řešily běžné otázky i dlouhodobé strategie. Ať to byla státní kulturní politika nebo Národní plán obnovy, kdy Evropská unie zarezervovala více než 800 miliónů korun pro strukturální obnovení kulturního systému v České republice. Jednání stále intenzivně pokračují a musím říct, že Ministerstvo kultury bere profesní organizace z pozice partnera, což je hodně přínosné. Profesní organizace se sdružily pod ITI a můžou tak řešit své zájmy společně. To je velký krok kupředu. Tyto nové síly oboru intenzivně spolupracují s ministrem Zaorálkem, který se rozhodl setrvat ve své funkci a dokončit svoji práci. Za to mu moc děkujeme.“

Kde má náš stát vůči kultuře největší pomyslné dluhy a manka?

To je téma na dlouhý rozhovor! Na otázku mohu odpovědět spíš díky zajímavé kontradikci v české mentalitě. Ta je důvodem, proč jsou takové ,díry´ ve státní politice: Když se podíváme na procentuální poměr lidí, kteří navštěvují muzea, knihovny, zámky anebo počet lidí, kteří provozují hudbu na velmi dobré úrovni a i jiné aspekty, tak zjistíme, že Česká republika je o hodně napřed oproti jiným evropským zemím. Často i na první pozici. Přesto se o tom, ale nemluví. Jako by kultura byla soukromá a intimní záležitost.

Marie Kinsky na svém zámku, který je tradičně dějištěm mezinárodního festivalu KoresponDance

Politici v České republice nemají vždy kulturu zakomponovanou do svých volebních programů. Jelikož možná cítí, že je to každého soukromá volba. Zapomínají tak na obrovskou komunitu voličů. Je to velmi divné, protože existuje mnoho studií, které dokazují vliv kultury na ekonomiku a společnost, či jak ji používat jako marketing měst, region nebo celého státu. Je velká škoda, že se tyto existující studie využívají tak málo.“

Jak se chystáte na letošní KoresponDance, který doslova klepe na dveře?

KoresponDance proběhne opět nejen v pražské Invalidovně 24. 6., ale také ve Žďáru and Sázavou. Tam v termínech 16. až 18. července. Letos jsem se rozhodli dát lidem to, co jim tolik chybělo. Živou kulturu v bezpečném prostředí. Máme připraven český i mezinárodní program. Naši přátelé ze zahraničí uvedou nejen svá představení, ale také se budou podílet na společném site-specific vystoupení. Zdůrazňujeme tím naši touhu otevírat mezinárodní dialog s umělci a publikem. Výsledkem je spousta překvapení ve Žďáru, ale i před samotným festivalem. Jsou to naše dárečky pro obyvatele města. Letos znova zdůrazňujeme podporu umělcům. Ať vědí, že za nimi stojíme i jako festival. Chceme dát publiku nejen kvalitní zážitky a rozmanitost, ale také bezpečný pocit a rovněž možnost zažít svobodu a festivalovou atmosféru. Proto jsme vytvořili sérii malých festiválků, které společně vytvoří KoresponDance. Uvidíme tanec, nový cirkus, pohybové divadlo i hudbu. Máme dokonce i festival tanečních filmů a festivalový workshop pro návštěvníky a profesionály, kteří nemohli dlouhou dobu trénovat. Budeme si užívat léto v zahradách Invalidovny nebo v zámecké zahradě ve Žďáru nad Sázavou. A moc se na to těšíme!“

Vzácné chvíle klidu a pohody na zámku

Jste zámeckou paní ve Žďáru nad Sázavou, jestlipak se odtamtud znáte s političkou Miroslavou Němcovou, která hodlá kandidovat na prezidentku?

S paní Němcovou jsme se setkaly nejen ve Žďáru nad Sázavou, ale také v Praze ve sněmovně. Nicméně, Vize tance se angažuje v politice pouze na profesní úrovni a stále zůstává nezávislá na jakýchkoli politických stranách.“

Chystáte eventuálně nějaké společné akce s Dagmar Havlovou, která má nadaci jménem „VIZE“?

To je skvělý nápad! Děkuji za něj!“

A já děkuji za Váš čas a zejména za rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Foto: archiv Marie Kinski

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Workshop „Hlas a pohyb“ s FLOROU DÉTRAZ

Špičková světová choreografka, performerka a pedagožka na dvoudenním workshopu, zaměřeném na práci s tělem i hlasem. V rámci festivalu „Pražské křižovatky 2021“. Již 14. a 15. června v pražském Národním divadle!

Francouzskou choreografku a performerku Floru Détraz jsme uvítali na mezinárodním festivalu „Pražské křižovatky 2019″, s úspěšným představením „Muyte Maker“.

Nyní do Prahy přijede na dvoudenní workshop, který je určený všem studentům a tvůrcům se zájmem o propojení práce s hlasem a tělem, které tvoří klíčovou osu Flořiny umělecké tvorby.

Společná práce se zaměří zejména na disociaci těla a hlasu. Flora Détraz považuje hlas za orgán těla sám o sobě a zkoumá jeho různé možnosti.

Klade hlas vedle tělesných pohybů, odporuje tělu, komentuje jej, zesiluje nebo zkresluje. Dává příležitost vstoupit do vnitřní dimenze těla.

Flora Détraz

Workshop se uskuteční 14. a 15. června 2021 10.00 až 15.00 ve Zkušebně ND. A bude probíhat v angličtině, bez překladu. Přihlaste se na e-mailu: daniela.parizkova@gmail.com. A zašlete stručný profesní životopis v angličtině. Cena dvoudenního workshopu je 900 Kč. Workshop se bude konat v souladu s aktuálními hygienickými opatřeními (to znamená: nyní povinnost prokázání aktuálně platného koronavirového testu, respektive absolvování očkování).

Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu, pokračovala na Centre Chorégraphique National Lyon, pod vedením Maguy Marin. A vzdělání dokončila na Pepcc, Forum Dança v Lisabonu. Během své kariéry se setkala s řadou umělkyň i umělců (například: Marlene Monteiro Freitas, Vera Mantero, Lia Rodrigues, Meredith Monk, Loïc Touzé, Meg Stuart, Jonathan Burrows, Diane Broman), kteří zásadně ovlivnili její práci. Samostatně tvoří od roku 2013 a jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem, jak dokládají inscenace „Peuplements“ (2013), „Gesächt“ (2014), „Tutuguri“ (2016) či zmíněná „Muyte Maker” (2018), které jsme uvedli na Pražských křižovatkách na podzim 2019. Nyní na evropských festivalech představuje novinku „Glottis“. http://www.compagniepli.org/

Workshop pořádá Činohra ND v rámci mezinárodního festivalu „Pražské křižovatky 2021“.

Přihlášky: daniela.parizkova@gmail.com.

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Došlo na adresu TM:

Děkujeme za přání!

Podtitulkem, kterým se obvykle odpovídá na zdvořilostní frázi: „Dobré chutnání“, zahajujeme zajímavé obrázkové defilé.

Na adresu TANEČNÍHO MAGAZÍNU totiž přišlo mnoho a ještě více zajímavých přání a přáníček ke svátkům vánočním a do následujícího roku 2021.

Z těch nejzajímavějších vybíráme a slibujeme, že budeme tuto rubriku průběžně doplňovat:

Velice působivé přání přišlo z moravského Holešova od spisovatele, uměleckého fotografa a novináře Roberta Rohála, se kterým TM uveřejnil počátkem roku 2016 zajímavý rozhovor

Odkaz vás nasměruje na velmi zajímavou satirickou PFku nakladatelství Vladimíra Krígla. Ten (mezi jiným) vydal knížku tanečníkovi a choreografovi Janu Onderovi. K jeho „vinšování“ se připojila i manželka Ivana Kríglová, která vede dětskou miniškolku a předškolku HABIBI.

PF2021

Vlastní obraz jako novoročenku zaslal malíř Jan Hlavatý, syn známého herce Vladimíra Hlavatého
Ačkoli bychom čekali spíše nohy obuté v piškotech, tak nám VIZE TANCE zasílá ruce. Asi ví proč?
I tentokrát nás poctil manželský pár. Milé přání na naši adresu doputovalo i od Jany Eriksson Tomanové a jejího muže. Paní Eriksson Tomanová nejen vede špičkovou taneční školu, ale také letos přispěla do TANEČNÍHO MAGAZÍNU hodně zajímavými příspěvky.
Popřál i známý autor vážné hudby Michal Müller

Půvabná originální přáníčka zaslal FysioART, jehož on-line divadlu „Za zrcadlem“ patřila nedávná recenze TM – a hned ke každým svátkům zvlášť
Z Berlína nám vinšoval i skladatel a textař Vlady Gryc, s nímž jsme publikovali rozhovor již téměř před pěti lety -17. března 2016

Rovněž světový šampión v robotickém tanci Richard Mach, s nímž jsme publikovali rozhovor 23. 3. 2017, si na nás vzpomněl. A to typicky rozpohybovaně, formou videa.

Hned dvojici přání zaslala rovněž malířka a spisovatelka Alžběta Vlčková, s níž jste si u nás mohli přečíst rozhovor od 15. 4. 2018 a současně i soutěžit o tři její knížky „Sfumato”
Nezapomnělo na nás ani Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni

Hudební přání od skladatelky, textařky, multiinstrumentalistky a pedagožky Markéty Mazourové

Popřálo nám i A studio RUBÍN
Další zahraniční přání je od taneční školy NIPAI
Nezapomněl na nás ani spisovatel a kurátor výstav Pavel Šmidrkal (pamatujete na loňský rozhovor s ním a soutěž o jeho knížku „BABRÁCI”?), který zaslal vyloženě autorské PFko od své věrné spolupracovnice  a manželky i malířky Petry Skluzáčkové
Originální futuristické přání poslal Pjeer van Eck, režisér filmu „Babička aneb Jak to bylo doopravdy” z roku 2009

Videopřání jsme dostali i od Jihočeského divadla z Českých Budějovic

Aktuálně popřál i nymburský spisovatel a vydavatel Jan Řehounek
S malířkou, grafičkou i keramičkou Ivou Fialovou, která nám teď přeje, jsme v TM uveřejnili rozhovor 16. 8. 2017. A také jsme publikovali letos na jaře unikátní roušky, které vytvářela.
Milou rodinnou fotografii zaslal – s přáním všeho dobrého – i Pavel Towen Veselý. Tanečník, choreograf, pedagog stepu, tance i zpěvu, s nímž jsme uveřejnili obsáhlý rozhovor 21. 4. 2016.
Rovněž hudební Festival Brikcius přál do nového roku 2021
Krásná je i novoročenka hudebního producenta, textaře, publicisty a dramaturga Ivana Rösslera
Nezapomněla na nás ani Werichova vila
Sympatické výtvarné přáníčko je také od středočeské galerie GASK z Kutné Hory, která často na vernisážích organizuje taneční a performerské kreace
PFko od brněnského fotografa Milana Slámy, kterému zahajovala předloni výstavu Eva Pilarová a TANEČNÍ MAGAZÍN o tom pochopitelně informoval
Další umělecké PF 2021 nám přišlo od malíře Petra Šmahy
A takto kineticky přeje (nejen) do nového roku společnost KREATIVNÍ EVROPA

Za technicky nepublikovatelná přání musíme poděkovat IDU a konkrétně produkci PQ, čili Pražského Quadriennale i mnohým dalším.

 TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně? 

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?  

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

 Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

 Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

 A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte? 

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

 Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

 

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN