Můžeme si vyprávět krásné příběhy, i když čelíme katastrofě?

V době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost

 „Mami, až vyrostu, budou v oceánech pořád ryby?“ Na tuto a mnohé jiné otázky své osmileté dcery Thelmy maminka, choreografka a performerka Cécile Da Costa nezná odpověď. Protože v době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost. Ale obě mohou začít prozkoumávat bod nula, kde je nekonečný prostor tvarů, linií, dimenzí. V tom jim pomáhá performer Lukáš Karásek.

Autorská inscenace Cécile Da Costy vznikla v době covidového lockdownu, kdy se musela zastavit a jen pozorovat. Začala přemýšlet o budoucnosti a neznámých vyhlídkách. Když se podíváme před sebe, vidíme možný kolaps naší společnosti nebo dokonce civilizace? Zastavil by tento kolaps očekávanou budoucnost nebo by otevřel nekonečné množství dalších? Neexistuje žádná odpověď, jen další otázky.

Jak se spolupracovalo mamince s dcerou?

Cécile dodává: „Není to úplně poprvé, co Thelma vystupuje na jevišti – v šesti letech hrála jedno představení s Lenkou Tretiagovou. Ale je to poprvé, co je zapojena do většího projektu a na jevišti je jediné dítě. A musím říct, že tím procesem prochází opravdu velmi dobře a tvrdě pracuje. Jenom někdy nechápe, proč bychom měli takhle tvrdě pracovat. Já hlavně musím dávat pozor, abych na ni netlačila, aby nepřekročila své limity, protože to by nebylo dobré ani pro ni, ani pro nás. Takže musím naslouchat jako režisérka i jako matka a balancovat tyto dvě polohy. Nicméně musím říct, že jsem na ni hrdá, protože je velmi zodpovědná a dává do toho hodně. Moc doufám, že si den premiéry užije.“

Na otázku, zda má Thelma také nápady, odpovídá: „Velmi často má nápady a pak to přebírá a chce režírovat. Říká mi, co bych měla dělat a kde bych měla být, což je většinou velmi vtipné, ale někdy ji musím zastavit. „

Představení vzniklo v produkci ProFitArtu s podporou koproducenta – divadla PONEC. Hovoří se v něm česky, francouzsky a anglicky. Pro plnohodnotný umělecký zážitek není třeba ovládat všechny tři jazyky, postačí okrajová znalost alespoň jednoho. Inscenace je primárně určená pro dospělé, ale je i vhodná pro rodiny s dětmi od 8 let.

Cécile Da Costa je zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-portugalského původu žijící v Praze. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou. Nyní působí již několik let jako performerka a choreografka Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“. Za své sólové představení Vypravěč v režii Petra Boháče získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci Total Physical Award na Edinburgh Fringe Festival 2017. Její první autorskou inscenací je sólo Roselyne (2019), kterou evropská platforma Aerowaves vybrala mezi dvacet nejzajímavějších počinů mladých tvůrců tance a pohybového divadla pro rok 2021.

Produkční platforma ProFitArt byla založena v roce 2012 Šárkou Pavelkovou a Josefem Neufusem. Její zaměření je zejména na oblast nezávislého nonverbálního, fyzického a současného tanečního divadla. Mezi spolupracovníky se vystřídalo mnoho významných již etablovaných umělců, ProFitArt však poskytl prostor i pro choreografickou či režijní tvorbu začínajících umělců, mezi něž se řadí Alexandr Volný (CZ), Lukáš Lepold (CZ), Cécile Da Costa (FR), Marta Sobotková (CZ) nebo Martin Talaga (SK).

Teaser:  https://youtu.be/jZNj2G4GjkI

Kateřina Marková R. Pereira

pro Taneční magazín 

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Home Beyond the Borders?

Site-specific premiéra v krásném prostoru Invalidovny

Polská performerka Ewa Żurakowská vytvořila svůj projekt podle knihy Denní dům, noční dům držitelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Inscenace Home Beyond the Borders? vezme diváky do světa snů, surrealistické a vizionářské reality v neděli 5. září v krásné barokní Invalidovně v pražské site-specific premiéře.

Multižánrová inscenace Home Beyond the Borders? je založena na tématech z románu Denní dům, noční dům nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Monodrama plné video projekcí, poetických obrazů a oneirických textů nás zavede do světa snů, surrealistické a vizionářské reality inspirované vizemi z románu polské spisovatelky. Inscenace také čerpá z místních legend a příběhů z regionů Kladska a Nowa Ruda přítomných v románu.

Ewa Żurakowska, autorka konceptu, scénáře a také jediná performerka v inscenaci, knihu četla poprvé před dvaceti lety. Ale použít ji jako inspiraci pro divadelní inscenaci ji napadlo až mnohem později. „Před dvěma lety jsem se rozhodla vytvořit monodrama, které by odkazovalo na můj osobní zážitek, kdy jsem žila v prostředí česko-polských hranic. Od té doby mě fascinuje téma identity, život “doma” a život v “cizí zemi”. 

V době, kdy Żurakowska žila v Praze, zároveň pracovala v polském Paláci Gorzanow v oblasti Kladska. “Myšlenka překračování hranic, kterou jsem chtěla v inscenaci prozkoumat, se mísí s místním koloritem knihy, kterou Olga Tokarczuk napsala v malé polské vesnici vedle českých hranic,” popisuje performerka.

Home Beyond the Borders? zkoumá téma domova jako prostoru identity, domova jako těla a těla jako domova. Zkoumá také otázky o překračování hranic mezi lidmi a světy, sny a realitou, komunitou a intimitou. Představuje proces zakořenění v pohraničí v polsko-českých horách, kde byla napsána knižní předloha a kde byla inscenace uvedena v polské premiéře na konci července.

Velký důraz je kladen na otázky identity, zakořenění, vykořenění a návratu, zejména proto, že příběhy z knihy i inscenace se odehrávají na „znovuzískaných územích“, v oblasti s polskými, českými a německými kořeny.

Żurakowska vybrala části knihy, ke kterým měla nejblíž a scénář vytvořila společně s polským režisérem Maciejem Gorczyńskim, s nímž dříve spolupracovala na inscenacích Requiem a Bieguni.

Důležitou složkou inscenace je hudba, kterou živě interpretuje Żurakowska a polští hudebníci Paweł Kopeć and Katarzyna Kolczyńska – Niemierowska. Choreografii vytvořila francouzská tanečnice a performerka Cécile Da Costa a scénografii a video projekci Iwona Bandzarewicz.

Po polské premiéře v Paláci Gorzanow a po české premiéře v broumovském Undergroundovém klubu Eden bude nyní inscenace uvedena v pražské site-specific premiéře v krásném barokním prostoru pražské Invalidovny (Studio Alta). Vstup je zdarma, rezervace je možná na GoOut.cz.

„Home Beyond the Borders?”

5.září 2021, Invalidovna – pražská premiéra

Vstup zdarma, rezervace na https://goout.net/cs/home-beyond-the-borders/szaxetr/

Kredity:

Scénář, koncept, účinkuje: Ewa Żurakowska
Režie: Maciej Gorczyński

Choreografie: Cécile Da Costa

Scénografie, video: Iwona Bandzarewicz

Hudba: Ewa Żurakowska, Paweł Kopeć, Katarzyna Kolczyńska – Niemierowska

Světla: Damian Kuleta

Zvuk: Marek Dejerling

Producent: Przestrzeń Wyobraźni

Koproducent: ProFitArt, Fundacja Pałac Gorzanów

Partneři: Stowarzyszenie Kudowa, Underground klub Eden Broumov, Tibo Sound, Studio Alta

Za podpory: Mezinárodní visegrádský fond, Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR

 Foto:  Iwona Bandzarewicz

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Home Beyond the Borders?

Multižánrový projekt Ewy Żurakowské bude mít českou premiéru v Undergroundovém klubu Eden v Broumově

Polská performerka Ewa Żurakowská vytvořila svůj projekt podle knihy Denní dům, noční dům držitelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Inscenace Home Beyond the Borders? vezme diváky do světa snů, surrealistické a vizionářské reality v pátek 20. srpna v prostředí proslulého Undergroundového klubu Eden v Broumově v české premiéře.

Multižánrová inscenace Home Beyond the Borders? je založena na tématech z románu Denní dům, noční dům nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Monodrama plné video projekcí, poetických obrazů a oneirických textů nás zavede do světa snů, surrealistické a vizionářské reality inspirované vizemi z románu polské spisovatelky. Inscenace také čerpá z místních legend a příběhů z regionů Kladska a Nowa Ruda přítomných v románu.

Ewa Żurakowska, autorka konceptu, scénáře a také jediná performerka v inscenaci, knihu četla poprvé před dvaceti lety. Ale použít ji jako inspiraci pro divadelní inscenaci ji napadlo až mnohem později. „Před dvěma lety jsem se rozhodla vytvořit monodrama, které by odkazovalo na můj osobní zážitek, kdy jsem žila v prostředí česko-polských hranic. Od té doby mě fascinuje téma identity, život “doma” a život v “cizí zemi”. 

V době, kdy Żurakowska žila v Praze, zároveň pracovala v polském Paláci Gorzanow v oblasti Kladska. “Myšlenka překračování hranic, kterou jsem chtěla v inscenaci prozkoumat, se mísí s místním koloritem knihy, kterou Olga Tokarczuk napsala v malé polské vesnici vedle českých hranic,” popisuje performerka.

Home Beyond the Borders? zkoumá téma domova jako prostoru identity, domova jako těla a těla jako domova. Zkoumá také otázky o překračování hranic mezi lidmi a světy, sny a realitou, komunitou a intimitou. Představuje proces zakořenění v pohraničí v polsko-českých horách, kde byla napsána knižní předloha a kde byla inscenace uvedena v polské premiéře na konci července.

Velký důraz je kladen na otázky identity, zakořenění, vykořenění a návratu, zejména proto, že příběhy z knihy i inscenace se odehrávají na „znovuzískaných územích“, v oblasti s polskými, českými a německými kořeny.

Żurakowska vybrala části knihy, ke kterým měla nejblíž a scénář vytvořila společně s polským režisérem Maciejem Gorczyńskim, s nímž dříve spolupracovala na inscenacích Requiem a Bieguni.

Důležitou složkou inscenace je hudba, kterou živě interpretuje Żurakowska a polští hudebníci Paweł Kopeć and Katarzyna Kolczyńska – Niemierowska. Choreografii vytvořila francouzská tanečnice a performerka Cécile Da Costa a scénografii a video projekci Iwona Bandzarewicz.

Po polské premiéře v Paláci Gorzanow bude nyní inscenace uvedena v české site-specific premiéře v Underground clubu Eden v českém Broumově. Poté se vrátí zpět do Polska, a to do Teatru Zdrojowy ve městě Kudowa-Zdrój. Pražská premiéra ji čeká v Invalidovně 5. září.

V Broumově bude představení předcházet performativní čtení českého performera Jaromíra Typlta s fragmenty knihy Olgy Tokarczuk jako krátký úvod.

Termíny:

„Home Beyond the Borders?”

20.srpna 2021, 19:00, Undergroundový klub Eden Broumov – česká premiéra

Vstupné zdarma s registrací na e-mailu production@profitart.cz.

22.srpna 2021, 20.00, Kudowa Zdrój– TeatrZdrojowy

Vstupné zdarma, rezervace na  rezerwacja.wydarzenie@gmail.com

5.září 2021, Invalidovna – pražská premiéra

Scénář, koncept, účinkuje: Ewa Żurakowska
Režie: Maciej Gorczyński

Choreografie: Cécile Da Costa

Scénografie, video: Iwona Bandzarewicz

Hudba: Ewa Żurakowska, Paweł Kopeć, Katarzyna Kolczyńska – Niemierowska

Světla: Damian Kuleta

Zvuk: Marek Dejerling

Producent: Przestrzeń Wyobraźni

Koproducent: ProFitArt, Fundacja Pałac Gorzanów

Partneři: Stowarzyszenie Kudowa, Underground klub Eden Broumov, Tibo Sound

Za podpory: Mezinárodní visegrádský fond, Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR

Foto: Iwona Bandzarewicz

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín