Studio ALTA poprvé v Libni

Studio ALTA spojilo síly s galerií SVĚTOVA 1

V roce 2023 se Studio ALTA stěhuje do nové lokality, do sousedství Palmovky a Libně. Ještě před zahájením sezóny v nových prostorách bývalého Panského pivovaru, které se plánuje na květen 2023, čeká Studio ALTA několik prvních vstupů na nové území.  Prvním z nich je dvoudenní mini cyklus událostí HOW WE ARE, ve kterém Studio ALTA spojilo síly s libeňskou galerií SVĚTOVA 1. S novými sousedy tak zahájí 17. a 18. února 2023 svou úplně první činnost v nové lokalitě.

Každý z večerů HOW WE ARE otevře setkání a povídání s příchozími a přizvanými hostkami a hosty, jimiž jsou Sára ArnsteinEwan McLarenKateř Tureček Zai Xu.  “Zahajujeme každý večer speciálním setkáním. Vedle prezentace umění nás zajímá, kde se nacházíme, jak se nám daří, v jakých vztazích a přátelstvích působíme, s jakými emocemi přicházíme do sdíleného prostoru událostí, jaké jsou naše potřeby tady a teď.” říká Petr Dlouhý, kurátor Studia ALTA.

Po diskusní části bude po oba večery následovat taneční představení. V pátek půjde o první uvedení hybridního projektu UNDER THE SURFACE Kateřiny Szymanski (Collective Waves) & Fertilizer, v sobotu pak SURFACE berlínské performerky a tanečnice Evgenie Chetvertkove. Obě představení nechávají vyvěrat na povrch zkušenosti a vědomosti vystavěné na dlouhodobém uměleckém výzkumu. Do živé performance ale záměrně propouští především ty nejvíce hmatatelné části vlastní přítomnosti na jevišti. Frustrace, naštvanost a odhodlání přicházející z naslouchání vydolované krajině či architektura vztahů a významů vlastního těla performerky vystaveného pohledům publika.

“Dramaturgií HOW WE ARE mapujeme vlastní situovanost, jak a na koho působíme, a hledáme cesty k novým spojenectvím v novém působišti. Chceme hledat blízkost mezi uměním a širším prožíváním každodennosti na rozbouřených vlnách probíhajících krizí a změn.” dodává Petr Dlouhý.

SVĚTOVA 1

je neziskový umělecký prostor a platforma zaměřující se na současná, queer a sociální témata. Jde o holistickou entitu vedenou umělci a umělkyněmi, která prostřednictvím výstav a veřejných programů reaguje na aktuální dění ve Světě. Není důležité jen to, co prezentuje, ale také jak. Formy a proces jsou klíčovou součástí výsledku. Jejím cílem je naplno se vyjádřit, dosáhnout celkové udržitelnosti, praktikovat radikální inkluzivitu a nabídnout útočiště těm, kteří ho potřebují. Usiluje o to být institucí. Zdravou – ne jako ty, které jste znali dřív.

Studio ALTA pokračuje i v nové lokalitě ve vstupném PAY WHAT YOU CAN. Systém, inspirovaný bruselskými KAAI TheaterAteliérem 210 londýnským Battersea Arts Centre, umožňuje zvolit si výši vstupného dle vlastních možností. 

 

VSTUPENKY 17. 2.  https://bit.ly/hwa-patek

VSTUPENKY 18. 2.   https://bit.ly/hwa-sobota

Valentýna Šatrová

pro Taneční magazín

Domov za hranicemi

Multižánrový projekt Ewy Żurakowské

Domov za hranicemi. Multižánrový projekt Ewy Żurakowské Home Beyond the Borders? čeká divadelní premiéra ve Venuši ve Švehlovce 

Polská performerka Ewa Żurakowska vytvořila svůj projekt podle knihy Denní dům, noční dům držitelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Inscenace Home Beyond the Borders?, která diváky zve do světa snů, surrealistické a vizionářské reality, měla českou site-specific premiéru v pražské Invalidovně (Studio ALTA) a nyní se přidá do repertoáru divadla Venuše ve Švehlovce. Divadelní premiéra se koná v pondělí 21. listopadu. Performerka se za svůj herecký výkon v inscenaci dostala do širší nominace na Ceny Thálie 2022.

Multižánrová inscenace Home Beyond the Borders? je založena na tématech z románu Denní dům, noční dům nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Monodrama plné video projekcí, poetických obrazů a snových textů nás zavede do surrealistické a vizionářské reality inspirované vizemi z románu polské spisovatelky. Inscenace také čerpá z legend a příběhů z regionů Kladska a Nowa Ruda, které najdeme v knize.

Ewa Żurakowska, autorka konceptu, scénáře a také jediná performerka v inscenaci, knihu četla poprvé před dvaceti lety. Ale použít ji jako inspiraci pro divadelní inscenaci ji napadlo až mnohem později. „Před dvěma lety jsem se rozhodla vytvořit monodrama, které by odkazovalo na můj osobní zážitek, kdy jsem žila v prostředí česko-polských hranic. Od té doby mě fascinuje téma identity, život “doma” a život v “cizí zemi”.“ 

V době, kdy Żurakowska žila v Praze, zároveň pracovala v polském Paláci Gorzanow v oblasti Kladska. „Myšlenka překračování hranic, kterou jsem chtěla v inscenaci prozkoumat, se mísí s místním koloritem knihy, kterou Olga Tokarczuk napsala v malé polské vesnici vedle českých hranic,” popisuje performerka.

Home Beyond the Borders? zkoumá téma domova jako prostoru identity, domova jako těla a těla jako domova. Zkoumá také otázky o překračování hranic mezi lidmi a světy, sny a realitou, komunitou a intimitou. Představuje proces zakořenění v pohraničí v polsko-českých horách, kde byla napsána knižní předloha a kde byla inscenace uvedena v polské premiéře v červenci loňského roku.

Velký důraz je kladen na otázky identity, zakořenění, vykořenění a návratu, zejména proto, že příběhy z knihy i inscenace se odehrávají na „znovuzískaných územích“, v oblasti s polskými, českými a německými kořeny. Żurakowska vybrala části knihy, ke kterým měla nejblíž a scénář vytvořila společně s polským režisérem Maciejem Gorczyńskim, s nímž dříve spolupracovala na inscenacích Requiem a Bieguni.

Choreografii vytvořila francouzská tanečnice a performerka Cécile Da Costa a scénografii a video projekci Iwona Bandzarewicz. Dramaturgicky se na nové české verzi podílí Hana Müllerová. Důležitou složkou inscenace je hudba, kterou živě interpretuje Żurakowska a dva ukrajinští hudebníci, kteří se k projektu přidali až při adaptaci pro pražskou divadelní premiéru, a nahradili tak polské hudebníky – akordeonistu Pawła Kopće a houslistku Katarzynu Kolczyńskou Niemierowskou.

„Inscenace Home Beyond the Borders? je hodně vázaná na moje osobní prožití, ale i globální kontext. Domov znamená něco jiného pro mě a pro ty, kteří o něj skoro před rokem přišli. Proto jsme do inscenace zapojili nové hudebníky z Ukrajiny.“

Houslistka Vardui Saribekian působí v Čechách už několik let. Po absolvování Oděské konzervatoře vystudovala českou HAMU a momentálně je členkou Filharmonie Hradec Králové. Saxofonista Oleksandr Dudko byl nucen ukončit své působení v doněckém Big Drive Jazz Bandu a uprchnout do České republiky po vypuknutí války na Ukrajině. Oba do inscenace vnáší hudební motivy z jejich kultury, a pocity, díky nimž se inscenace posunula o další hranice.

Performerka Ewa Żurakowska se za svoji roli v Home Beyond the Borders? objevila v širší nominaci na Ceny Thálie 2022: „…performerka sugestivně formou jak dialogů s diváky, tak vlastními snovými monology vypráví o světě česko-polského pomezí, které svým intenzivním fyzickým herectvím doslova „zhmotňuje“. Vyznačuje se citovostí, komplexním herectvím a charismatickou schopností navázat přímý kontakt s diváky.“

Inscenace po své polské premiéře měla českou site-specific premiéru v pražské Invalidovně (Studio ALTA) a nyní se přidá do repertoáru divadla Venuše ve Švehlovce. Premiéra se koná 21. listopadu ve 20.00. Vstupenky je možné zakoupit na portálu GoOut.cz.

Home Beyond the Borders?

  1. listopadu 2022, 20:00, Venuše ve Švehlovce – divadelní premiéra

Vstupenky na GoOut.cz: https://goout.net/cs/home-beyond-the-borders/szxykmu/

Kredity:

Scénář, koncept, hraje: Ewa Żurakowska

Režie: Maciej Gorczyński

Choreografie: Cécile Da Costa

Dramaturgická spolupráce: Hana Müllerová

Scénografie, videoprojekce: Iwona Bandzarewicz

Hudba: Vartui Saribekian, Oleksandr Dudko, Ewa Żurakowska
Producenti
: ProFitArt, z. s., Przestrzeń Wyobraźni
Koproducent: Fundacja Pałac Gorzanów

Partneři: Venuše ve Švehlovce, Studio Alta

Podpořili: Mezinárodní visegrádský fond, Státní fond kultury ČR, Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR

Foto:   Iwona Bandzarewicz

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

Můžeme si vyprávět krásné příběhy, i když čelíme katastrofě?

V době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost

 „Mami, až vyrostu, budou v oceánech pořád ryby?“ Na tuto a mnohé jiné otázky své osmileté dcery Thelmy maminka, choreografka a performerka Cécile Da Costa nezná odpověď. Protože v době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost. Ale obě mohou začít prozkoumávat bod nula, kde je nekonečný prostor tvarů, linií, dimenzí. V tom jim pomáhá performer Lukáš Karásek.

Autorská inscenace Cécile Da Costy vznikla v době covidového lockdownu, kdy se musela zastavit a jen pozorovat. Začala přemýšlet o budoucnosti a neznámých vyhlídkách. Když se podíváme před sebe, vidíme možný kolaps naší společnosti nebo dokonce civilizace? Zastavil by tento kolaps očekávanou budoucnost nebo by otevřel nekonečné množství dalších? Neexistuje žádná odpověď, jen další otázky.

Jak se spolupracovalo mamince s dcerou?

Cécile dodává: „Není to úplně poprvé, co Thelma vystupuje na jevišti – v šesti letech hrála jedno představení s Lenkou Tretiagovou. Ale je to poprvé, co je zapojena do většího projektu a na jevišti je jediné dítě. A musím říct, že tím procesem prochází opravdu velmi dobře a tvrdě pracuje. Jenom někdy nechápe, proč bychom měli takhle tvrdě pracovat. Já hlavně musím dávat pozor, abych na ni netlačila, aby nepřekročila své limity, protože to by nebylo dobré ani pro ni, ani pro nás. Takže musím naslouchat jako režisérka i jako matka a balancovat tyto dvě polohy. Nicméně musím říct, že jsem na ni hrdá, protože je velmi zodpovědná a dává do toho hodně. Moc doufám, že si den premiéry užije.“

Na otázku, zda má Thelma také nápady, odpovídá: „Velmi často má nápady a pak to přebírá a chce režírovat. Říká mi, co bych měla dělat a kde bych měla být, což je většinou velmi vtipné, ale někdy ji musím zastavit. „

Představení vzniklo v produkci ProFitArtu s podporou koproducenta – divadla PONEC. Hovoří se v něm česky, francouzsky a anglicky. Pro plnohodnotný umělecký zážitek není třeba ovládat všechny tři jazyky, postačí okrajová znalost alespoň jednoho. Inscenace je primárně určená pro dospělé, ale je i vhodná pro rodiny s dětmi od 8 let.

Cécile Da Costa je zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-portugalského původu žijící v Praze. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou. Nyní působí již několik let jako performerka a choreografka Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“. Za své sólové představení Vypravěč v režii Petra Boháče získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci Total Physical Award na Edinburgh Fringe Festival 2017. Její první autorskou inscenací je sólo Roselyne (2019), kterou evropská platforma Aerowaves vybrala mezi dvacet nejzajímavějších počinů mladých tvůrců tance a pohybového divadla pro rok 2021.

Produkční platforma ProFitArt byla založena v roce 2012 Šárkou Pavelkovou a Josefem Neufusem. Její zaměření je zejména na oblast nezávislého nonverbálního, fyzického a současného tanečního divadla. Mezi spolupracovníky se vystřídalo mnoho významných již etablovaných umělců, ProFitArt však poskytl prostor i pro choreografickou či režijní tvorbu začínajících umělců, mezi něž se řadí Alexandr Volný (CZ), Lukáš Lepold (CZ), Cécile Da Costa (FR), Marta Sobotková (CZ) nebo Martin Talaga (SK).

Teaser:  https://youtu.be/jZNj2G4GjkI

Kateřina Marková R. Pereira

pro Taneční magazín 

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín