Tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, to vše je držitelka Ceny Thálie za svůj výkon v unikátním představení Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová, která jako tanečnice spolupracovala s různými soubory a vystupovala často v zahraničí a je spoluzakladatelkou taneční skupiny ME-SA.
K tanci Vás přivedli rodiče, když Vás v šesti letech přihlásili na soukromou ZUŠ, kde jste se učila jak současný, tak lidový tanec jako i klasický balet a k tomu také hudební přípravu. Tanec Vás tak zaujal, že jste u něj zůstala. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?
„Běhat po sídlišti:) S nejlepší kamarádkou jsme vydávaly třídní časopis a každý pátek jsme hlásily aktuální zprávy ze života školy ve školním rozhlase. Dokud jsem nezačala studovat na konzervatoři, tak jsem o sobotách navštěvovala plavecký kurz. V zimě ráda lyžovala a každé prázdniny trávila na letních táborech.“
Ve čtrnácti letech jste zkusila štěstí na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, kde jste tanec studovala a pak Vaše cesta vedla do Prahy, kde jste na HAMU studovala pedagogiku tance. Jak vzpomínáte na svůj půlroční studijní pobyt v Belgii a na spolupráci s přední choreografkou Ann van den Broek? Jaká to byla pro Vás zkušenost?
„S Ann jsem spolupracovala na dvou projektech. Jeden byl veřejným výstupem divadelního workshopu, v tvorbě druhého projektu jsme vycházely z pohybového materiálu úspěšného představení Co(te)lette. Ann je energická temperamentní osobnost, jejíž choreografický slovník charakterizují pohybová gesta inspirovaná emočními stavy člověka, která komponuje do velmi přesné struktury, rytmické nepředvídatelnosti až matematického příkladu. Člověku se z toho vaří hlava i tělo. Byla to pro mě velká výzva, s něčím podobným jsem se do té doby nesetkala.“
Spolupracovala jste také s norskou choreografkou Karen Foss, která si Vás vybrala ještě coby studentku HAMU do své inscenace -Gracerunners-. Za důležitou zkušenost pokládáte šestiletou spolupráci se švýcarskou taneční skupinou DA MOTUS!. Jako tanečnice jste spolupracovala s různými soubory a vystupovala hodně v zahraničí. Jak Vás tyto pracovní pobyty v zahraničí jako tanečnici obohatily, co Vám daly?
„Ovlivnily způsob, jak se svým tělem pracuji, jak o pohybu přemýšlím, jaká témata zpracovávám. Spolupráce s DA MOTUS! byla krásná zkušenost po více stránkách. Manželé a zároveň choreografický tandem – Antonio Bühler a Brigitte Meuwly – přistupují k osobnímu životu, tak k tvorbě celostně. I když jsem byla ve Švýcarsku cizinkou a ještě k tomu všemu z východní strany Evropy, neměnilo to nic na tom, abych byla finančně ohodnocena stejně jako moji švýcarští kolegové. Navíc díky Brigitte jsem mohla na denní bázi zažívat, jak Alexandrova technika ovlivňuje nejen mé pohybové kvality, tak i vzorce myšlení. Tuto zásadní uměleckou spolupráci a osobní zkušenost s Alexandrovou technikou v procesu tvorby reflektuji v rámci svého doktorského studia na HAMU.
Projekty s norskou choreografkou Karen Foss mě zase vytrénovaly v synchronních pohybově nepředvídatelných choreografiích, které po určitou dobu charakterizovaly její choreografický jazyk. Karen je velmi bystrá žena a neúnavná umělkyně se širokým sociálně – politickým rozhledem. Rozhovory s ní na témata aktuálních událostí se zrcadlily v choreografické struktuře a výsledném estetickém tvaru.“
Vaše taneční umění Vám vyneslo Cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. O Cenu Thálie jste se ucházela svým tanečním výkonem v představení L/One of the Seven a v roce 2024 jste Cenu Thálie získala za unikátní představení Bodies in Progress, v němž otevřeně sdílíte své těhotenství a mapujete proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Co to pro Vás znamená, že právě toto představení Vám vyneslo Cenu Thálie?
„Pozornost, jakou performance Bodies in Progress na sebe přitáhla, jsem popravdě nečekala. Těhotenství nebylo plánováno a několik měsíců mi trvalo novou situaci přijmout. Sžití s novou bytostí ve mně nebylo samozřejmé, hlavně v situaci, když synové povyrostli a já měla o něco volnější ruce, před sebou zajímavé pracovní výzvy a rozběhnuté studium. Najednou se to mělo všechno zastavit, posunout nebo úplně zrušit. Tvorba na Bodies in Progress byla příležitost celou situaci zpracovat. Přijmout mé rozpínající se já a napojit se na rostoucí bytost ve mě. Projekt jsme v Česku a na Slovensku uvedli osm krát, každé vystoupení byl silný zážitek a byl umocněn tím, že se konalo v jiném prostoru, kontextu a se stále větším a těžším tělem. Úspěch v podobě Ceny Thálie vnímám jako uznání odvahy tělesně reflektovat změny svého já v tak zranitelném období života. „
Co vedlo k tomu, že jste spolu s Karolínou Hejnovou v roce 2008 založily taneční soubor ME-SA?
„Ptáte se na první desetiletí ME-SA, které se dělo díky velkému produkčnímu úsilí Karolíny Hejnové. V době, kdy ME-SA vznikla, jsme byly obě studentkami AMU, Karolína na filmové a já na taneční fakultě. Setkávaly jsme se na tanečních workshopech a trénincích. Spolu s Karolínou a další spolužačkou Hanou Kalouskovou jsme byly oslovené choreografkou Ji-Eun Lee tančit v její inscenaci Objects and Particles. Toto lidské a umělecké spojení nám přišlo smysluplné a měly jsme chuť v něm pokračovat. Založily jsme spolek, abychom na realizaci našich nápadů mohly žádat granty. První produkce byly hlavně v režii Ji-Eun Lee, ale po tom, co odešla do Anglie, jsme oslovovaly choreografické osobnosti, se kterými jsme toužily tvořit originální taneční produkce. Když se Karolína před šesti lety rozhodla přesunout do Německa, produkci platformy ME-SA převzal můj manžel, režisér a aktuálně umělecký šéf Divadla Polárka, Jiří Hajdyla. Začala se tak nová umělecká etapa platformy, ve které si znovu a znovu klademe otázky: Jaký podnět nyní probouzí tvořivou energii? Co nám v této životní etapě dává smysl?“
Nezůstala jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii. První choreografii jste si vyzkoušela již během svého studijního pobytu v Belgii, když jste vytvořila šesti minutové dílo. Jako choreografka jste podepsaná např. pod inscenace Ke zdi nebo SoloS/Part III. Co Vás baví na choreografické práci?
„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila. Vždy jsem se více vnímala jako interpretka nebo pedagožka, která si ráda hraje s pohybem, zkouší nové pohybové přístupy, ráda nabízí nápady, improvizuje, tvoří. Z role choreografky jsem měla respekt, vnímala jsem velkou zodpovědnost za rozhodnutí. Obecně rozhodování se není moje silná stránka. Postupně ve mně ale rostla zvědavost po autorském vyjádření se. Při tvorbě ale potřebuji být v dialogu s dalšími umělci a umělkyněmi, u kterých si mohu dovolit být autentická a přiznávat, že prostě nevím.“
Jste tanečnice, choreografka, také jste zkusila režii (Voyerky, Ke zdi) a věnujete se také pedagogické práci a jak jste jednou řekla, učit tanec Vás baví, ale máte málo času. Pořádáte taneční workshopy?
„Workshopový formát je to, co mi momentálně vyhovuje a lze jej skloubit s rodinou, s prací v nezávislém uměleckém sektoru a častým cestováním. Aktuálně se ve svém doktorském studiu zabývám zkoumáním principů Alexandrovy techniky v tanci a plánuji uskutečnit workshopy v různých kontextech tanečního vzdělávání. Po letech nezávislého fungování, ať už v tvorbě, tancování nebo vedení workshopů, mě kontinuální pedagogická práce láká čím dál tím více.“
A v soukromí jste maminkou tří dětí. Jak to všechno stíháte? Skloubit náročné povolání s neméně náročným posláním maminky?
„Nestíhám:-) Učím se tomu pletenci tužeb a potřeb dávat volný průběh a netlačit na sebe. Mám samozřejmě asi jako mnoho pracujících matek konstantně pocit, že ani jedné oblasti nedávám dostatečnou pozornost, jakou by si zasloužila. Jsem ale vděčná za svoji rodinu, za zdraví dětí, za respektujícího životního partnera, který nemá problém se spolupodílet na výchově dětí a chodu domácnosti. Za mé rodiče a speciálně mámu, která nám je velkou oporou v obdobích, kdy se to na nás z každé strany valí.“
Čím je pro Vás tanec dnes? Jak ráda trávíte volný čas?
„Tanec je dnes pro mě luxus, příležitost být sama se sebou tady a teď. V pohybu jsem zvědavá, co ještě moje tělo dokáže, kam mě vede. Téměř všechen „volný“ čas momentálně věnuji studiu a výzkumu. Když mě Jiří vystřídá u dětí, zdrhám ven – zaběhat si (někdy se spícím dítětem v kočárku), přitom si poslechnu podcast na zajímavé téma. Při přesunech s kočárkem po městě se ráda zastavím na dobrou kávu a pozoruji život v ulicích, zavolám si s kamarádkou nebo jen tak jsem.“
Děkujeme za rozhovor
Martina Hajdyla Lacová:
Pochází ze Slovenska.
Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a pedagogiku klasického tance na HAMU v Praze (2004 – 2010). V roce 2008 absolvovala půlroční studijní pobyt v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek.
V roce 2008 s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou spoluzaložila taneční skupinu ME-SA.
Jejím manželem je divadelní režisér Jiří Hajdyla.
Foto: Terezie Foitová, Vojtěch Brtnický, Lea Lovišková, Michal Hančovský
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
