(ID)ENTITY

ME-SA a Aldente propojují držitelku Thálie a performerku s Downovým syndromem

Chystá se pražská premiéra pozoruhodného divadelně-tanečního projektu, který propojuje současný tanec, alternativní divadlo a inkluzi.

Soubory ME-SA a brněnské Divadlo Aldente v inscenaci (ID)entita boří zažité představy o talentu, normálnosti i identitách.

 

V Praze poprvé 17. června 2026 od 19:00 hodin ve Venuši ve Švehlovce (Slavíkova 22, Praha 3).

Alternativní divadlo, tanec a inkluze: Inscenace (ID)ENTITA bude mít pražskou premiéru ve Venuši ve Švehlovce

Martina (Hajdyla Lacová) má 20 let taneční praxe, tři děti, uměleckou platformu ME-SA a cenu Thálie. Martina (Trusková) má 20 let života, dva sourozence, Divadlo Aldente a nespočet identit: Lord Voldemort, Xindl X, Zdeněk Svěrák nebo Ježíš Kristus. Taky si říká Martinus. A má Downův syndrom. Jejich herecký a pohybový dialog režíruje Jitka Vrbková a pražská premiéra tohoto koprodukčního projektu je už za dveřmi – 17. června ve Venuši ve Švehlovce od 19:00 hodin.

Autorská inscenace propojující současný tanec a inkluzivní divadlo otevírá otázky identity, vnímání reality i možností lidského shledání. Martina a Martina jsou jako dva hlasy, které se občas potkávají a jinde si zase každý jde svou cestou. (ID)ENTITA je hledáním společné entity a autentické identity prostřednictvím vzájemných setkání, disonancí i momentů souznění. Performerky na jevišti doprovázejí hudebníci Martina Rousová a Jan Kyncl, jejichž autorská hudba vznikala přímo v procesu tvorby.

Impulz ke spolupráci vzešel z Divadla Aldente. „Tanec je často integrální součástí našich inscenací, ale dosud nebyl řídící jednotkou. Za mlada jsem se tanci věnovala, ale je to už hodně let a můj mozek již přemýšlí ‚čistě divadelně‘. Hledala jsem proto někoho, kdo by nás do těchto neprozkoumaných končin dokázal zavést – nějakého ‚domorodce‘, který bude mluvit řečí tance, a ne řečí divadla. A s ním se pak pokusit o nový společný komunikační mód,“ říká režisérka Jitka Vrbková.

V hlavní roli mnohost identit

Téma identit vzešlo od performerky Martiny Truskové, zatímco ze zapojení Martiny Hajdyla Lacové vzešla forma současného tance jako dominantního nástroje. Hudební dvojice Martiny Rousové a Jana Kyncla je také součástí formy, protože jejich hudba splétá a utváří celou inscenaci.

„Fráze ‚hledání autentické identity a společné entity‘ se zdála zpočátku jako klišé,“ připouští režisérka, „ale postupně zjišťujeme, že se díky společnému setkání vyjevuje naše vlastní identita v odstínech, jaké jsme dříve neznali nebo které jsme nechtěli vidět. Pro mě bylo velmi důležité, aby byl vztah mezi performerkou našeho divadla Martinou Truskovou a tanečnicí Martinou Hajdyla Lacovou co nejvíce vyrovnaný, a to jak na zkušebně, tak ve výsledné inscenaci. Aby obě do projektu něco přinášely a obě přijímaly, i když rovina, v jaké přinášejí a přijímají, je různá.“

Jak téma identity ovlivnilo Martinu Hajdyla Lacovou? „Nepotřebuji měnit svou identitu každý týden nebo měsíc, ale to, co si z našich setkání odnáším nejvíce, je jakési pozvání osvobodit se od očekávání okolí a od neustálé starosti o to, co si kdo myslí. Mám pocit, že taneční vzdělání, které nás vede k disciplinovanému a poslušnému tělu, a později i rodičovská odpovědnost, ve mně vypěstovaly velmi silného vnitřního kontrolora. Svá setkání s Martinusem proto vnímám jako příležitost ten tlak na chvíli pustit.“

Diváky na začátku představení možná překvapí projekce, které se vztahují ke slavnému Platonovu podobenství o jeskyni. Jak ty souvisejí s tématem inscenace? „Platón se ptá: vidíme skutečnou realitu, nebo jsme v jeskyni a sledujeme pouhé odrazy věcí? Já se ptám: víme, kdo jsme, nebo se jen podřizujeme představám světa?“ říká k filosofické inspiraci Jitka Vrbková a vysvětluje souvislost: „Martina Trusková svoji identitu vůbec neřeší – identit má spoustu, ale na rozdíl od nás všech velmi přesně ví, kým je. S tímto zrcadlem jsme se setkávali všichni po celou dobu zkoušení. Na první pohled to vypadá tak, že my jsme těmi, kteří Martinu Truskovou ‚vracejí do reality‘, ale ve skutečnosti je ona realitě mnohem blíže, nějaké ‚vnitřní realitě‘, něčemu, co přesahuje naše běžná pravidla a normy. Snad i to nás navedlo na podobenství Platonovy jeskyně – tak, jak vidí svět Martina Truskové, to jsou dost možná ony Platonovy ideje. Možná. To už nechejme na divácích.“

Svébytnost tvůrčího procesu

„Velký prostor má v inscenaci tanec a velký prostor má performerka Divadla Aldente Martina Trusková – a to jak v utváření temportymu představení (což je z mé pozice coby režisérky velké rozhodnutí, protože vnímání času bývá u umělců s Downovým syndromem odlišné), tak v utváření scénáře – od toho, že mnou napsaný scénář k inscenaci je do značné míry realizací jejího vnitřního světa, až po to, že občas přidává přímo při představení nové repliky a někdy i zcela nové situace. Režírovat tento druh projektu je specifické, protože musíte předjímat všechny věci, které se případně na scéně stanou, a zamýšlený tvar koncipovat tak, aby do něj tyto věci (které zatím neznáte) dramaturgicky i prakticky zapadly,“ popisuje tvůrčí proces režisérka.

Martina Hajdyla Lacová si zase odnáší poznání nových dimenzí pohybového výrazu, komunikace a interakce: „Na Martinusovi mě fascinuje kombinace měkkosti a obrovské fyzické síly. Martinus mě dokáže srazit na kolena tak, že nemám šanci se tomu jakkoli bránit, a o chvíli později projeví velkou citlivost a jemnost. Její tělesná koordinace a reakce na pohybové podněty mě neustále překvapují a vyvádějí z mých konceptů a očekávání. Celý život si pěstuji určité postupy, návyky a schémata, a najednou jsem v kontaktu s někým, kdo funguje úplně jinak. Setkání s Martinusem je pro mě prvním uměleckým setkáním s performerem s odlišnými schopnostmi (performer with different abilities). Náš fyzický dialog mi neustále připomíná, jak úzké mohou být naše představy o tom, jak má tělo komunikovat, reagovat nebo být přítomno na jevišti. Takovou zkušenost bych přála každému tanečníkovi.“

Inscenace propojuje několik rozdílných částí dramaturgicky volně propojených do jednoho celku. Co začíná jako volný pohyb v prostoru umělecké instalace pokračuje jako divadelní představení, překlápí se ale v participativní část, v níž jsou k účasti zváni všichni diváci, aby opět v podobě představení vyvrcholila překvapivou metaforou.

Na otázku, proč by si tento zážitek neměli diváci nechat ujít, odpovídá opět Martina Hajdyla Lacová. „Martinus je důvod, proč bych na ni šla. Je to naprosto okouzlující umělkyně. Její svoboda, bezprostřednost a způsob, jakým je přítomná, dokážou narušit zažité způsoby vnímání. (ID)ENTITA nevznikla proto, aby naplňovala představy o dokonalosti nebo o tom, jak má divadlo vypadat. Spíše nás zve, abychom chvíli setrvali s něčím, co nelze zcela předvídat ani kontrolovat. Přijmout, že se věci mohou vyvíjet jinak, než jsme plánovali. Být zvědaví na to, co se stane. Pro mě je to tanec.“

Divadlo Aldente dlouhodobě staví svůj umělecký jazyk na specifické performativitě herců s Downovým syndromem. Na jevišti jej nevnímá jako omezení, ale jako schopnost vidět svět jinak a jinak jej interpretovat. Herci Divadla Aldente jsou obsazování na televizní obrazovky i do filmů. V letošním roce herečka Hana Bartoňová hostuje v Národním divadle Brno v představení Divoká kachna H. Ibsena.

Umělecká platforma ME-SA se profiluje mezioborovou spoluprací a experimentálním tvůrčím přístupem, který zahrnuje výzkum pohybového materiálu, vizuální dramaturgii a  dekonstrukci divadelních postupů.

Inscenace vznikla ve spolupráci s festivalem Divadelní svět Brno a kulturním centrem co.labs. Vzniknout mohla díky ocenění v soutěži Inkubátor Divadelního světa Brno. Získala tak finanční podporu a na festivalu bude letos i uvedena.

Představení je téměř jazykově bezbariérové – krátká mluvená pasáž je v češtině s anglickými titulky.

Termíny uvedení

17. 6., 19.00, Divadlo Venuše ve Švehlovce, Praha PRAŽSKÁ PREMIÉRA, vstupenky na GoOut.net 

Režie: Jitka Vrbková
Choreografie: Martina Hajdyla Lacová, Martina Trusková
Hudba: Jan Kyncl, Martina Rousová
Scénář: Jitka Vrbková, Martina Trusková
Scénografie: Zuzana Hejtmánková
Kostýmy: Kristýna Kučerová
Výroba masek: Alice Šindelářová
Light design: Bohumil Racek
Audiovizuál: Tomáš Král

Hrají:
Martina Trusková
Martina Hajdyla Lacová
Martina Rousová
Jan Kyncl

Inscenaci podpořili: MKČR, MHMP, MMB, Jihomoravský kraj, SFK, Festival Divadelní svět Brno, Venuše ve Švehlovce a Co.labs.

Magdaléna Novotná

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a držitelkou ceny Thálie Martinou Hajdylou Lacovou

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila“

Tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, to vše je držitelka Ceny Thálie za svůj výkon v unikátním představení Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová, která jako tanečnice spolupracovala s různými soubory a vystupovala často v zahraničí a je spoluzakladatelkou taneční skupiny ME-SA.

K tanci Vás přivedli rodiče, když Vás v šesti letech přihlásili na soukromou ZUŠ, kde jste se učila jak současný, tak lidový tanec jako i klasický balet a k tomu také hudební přípravu. Tanec Vás tak zaujal, že jste u něj zůstala. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?

„Běhat po sídlišti:) S nejlepší kamarádkou jsme vydávaly třídní časopis a každý pátek jsme hlásily aktuální zprávy ze života školy ve školním rozhlase. Dokud jsem nezačala studovat na konzervatoři, tak jsem o sobotách navštěvovala plavecký kurz. V zimě ráda lyžovala a každé prázdniny trávila na letních táborech.“

Ve čtrnácti letech jste zkusila štěstí na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, kde jste tanec studovala a pak Vaše cesta vedla do Prahy, kde jste na HAMU studovala pedagogiku tance. Jak vzpomínáte na svůj půlroční studijní pobyt v Belgii a na spolupráci s přední choreografkou Ann van den Broek? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„S Ann jsem spolupracovala na dvou projektech. Jeden byl veřejným výstupem divadelního workshopu, v tvorbě druhého projektu jsme vycházely z pohybového materiálu úspěšného představení Co(te)lette. Ann je energická temperamentní osobnost, jejíž choreografický slovník charakterizují pohybová gesta inspirovaná emočními stavy člověka, která komponuje do velmi přesné struktury, rytmické nepředvídatelnosti až matematického příkladu. Člověku se z toho vaří hlava i tělo. Byla to pro mě velká výzva, s něčím podobným jsem se do té doby nesetkala.“

Spolupracovala jste také s norskou choreografkou Karen Foss, která si Vás vybrala ještě coby studentku HAMU do své inscenace -Gracerunners-. Za důležitou zkušenost pokládáte šestiletou spolupráci se švýcarskou taneční skupinou DA MOTUS!. Jako tanečnice jste spolupracovala s různými soubory a vystupovala hodně v zahraničí. Jak Vás tyto pracovní pobyty v zahraničí jako tanečnici obohatily, co Vám daly?

„Ovlivnily způsob, jak se svým tělem pracuji, jak o pohybu přemýšlím, jaká témata zpracovávám. Spolupráce s DA MOTUS! byla krásná zkušenost po více stránkách. Manželé a zároveň choreografický tandem – Antonio Bühler a Brigitte Meuwly – přistupují k osobnímu životu, tak k tvorbě celostně. I když jsem byla ve Švýcarsku cizinkou a ještě k tomu všemu z východní strany Evropy, neměnilo to nic na tom, abych byla finančně ohodnocena stejně jako moji švýcarští kolegové. Navíc díky Brigitte jsem mohla na denní bázi zažívat, jak Alexandrova technika ovlivňuje nejen mé pohybové kvality, tak i vzorce myšlení. Tuto zásadní uměleckou spolupráci a osobní zkušenost s Alexandrovou technikou v procesu tvorby reflektuji v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Projekty s norskou choreografkou Karen Foss mě zase vytrénovaly v synchronních pohybově nepředvídatelných choreografiích, které po určitou dobu charakterizovaly její choreografický jazyk. Karen je velmi bystrá žena a neúnavná umělkyně se širokým sociálně – politickým rozhledem. Rozhovory s ní na témata aktuálních událostí se zrcadlily v choreografické struktuře a výsledném estetickém tvaru.“

Vaše taneční umění Vám vyneslo Cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. O Cenu Thálie jste se ucházela svým tanečním výkonem v představení L/One of the Seven a v roce 2024 jste Cenu Thálie získala za unikátní představení Bodies in Progress, v němž otevřeně sdílíte své těhotenství a mapujete proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Co to pro Vás znamená, že právě toto představení Vám vyneslo Cenu Thálie?

„Pozornost, jakou performance Bodies in Progress na sebe přitáhla, jsem popravdě nečekala. Těhotenství nebylo plánováno a několik měsíců mi trvalo novou situaci přijmout. Sžití s novou bytostí ve mně nebylo samozřejmé, hlavně v situaci, když synové povyrostli a já měla o něco volnější ruce, před sebou zajímavé pracovní výzvy a rozběhnuté studium. Najednou se to mělo všechno zastavit, posunout nebo úplně zrušit. Tvorba na  Bodies in Progress byla příležitost celou situaci zpracovat. Přijmout mé rozpínající se já a napojit se na rostoucí bytost ve mě. Projekt jsme v Česku a na Slovensku uvedli osm krát, každé vystoupení byl silný zážitek a byl umocněn tím, že se konalo v jiném prostoru, kontextu a se stále větším a těžším tělem. Úspěch v podobě Ceny Thálie vnímám jako uznání odvahy tělesně reflektovat změny svého já v tak zranitelném období života. „

Co vedlo k tomu, že jste spolu s Karolínou Hejnovou v roce 2008 založily taneční soubor ME-SA?

„Ptáte se na první desetiletí ME-SA, které se dělo díky velkému produkčnímu úsilí Karolíny Hejnové. V době, kdy ME-SA vznikla, jsme byly obě studentkami AMU, Karolína na filmové a já na taneční fakultě. Setkávaly jsme se na tanečních workshopech a trénincích. Spolu s Karolínou a další spolužačkou Hanou Kalouskovou jsme byly oslovené choreografkou Ji-Eun Lee tančit v její inscenaci Objects and Particles. Toto lidské a umělecké spojení nám přišlo smysluplné a měly jsme chuť v něm pokračovat. Založily jsme spolek, abychom na realizaci našich nápadů mohly žádat granty. První produkce byly hlavně v režii Ji-Eun Lee, ale po tom, co odešla do Anglie, jsme oslovovaly choreografické osobnosti, se kterými jsme toužily tvořit originální taneční produkce. Když se Karolína před šesti lety rozhodla přesunout do Německa, produkci platformy ME-SA převzal můj manžel, režisér a aktuálně umělecký šéf Divadla Polárka, Jiří Hajdyla. Začala se tak nová umělecká etapa platformy, ve které si znovu a znovu klademe otázky: Jaký podnět nyní probouzí tvořivou energii? Co nám v této životní etapě dává smysl?“

Nezůstala jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii. První choreografii jste si vyzkoušela již během svého studijního pobytu v Belgii, když jste vytvořila šesti minutové dílo. Jako choreografka jste podepsaná např. pod inscenace Ke zdi nebo SoloS/Part III. Co Vás baví na choreografické práci?

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila. Vždy jsem se více vnímala jako interpretka nebo pedagožka, která si ráda hraje s pohybem, zkouší nové pohybové přístupy, ráda nabízí nápady, improvizuje, tvoří. Z role choreografky jsem měla respekt, vnímala jsem velkou zodpovědnost za rozhodnutí. Obecně rozhodování se není moje silná stránka. Postupně ve mně ale rostla zvědavost po autorském vyjádření se. Při tvorbě ale potřebuji být v dialogu s dalšími umělci a umělkyněmi, u kterých si mohu dovolit být autentická a přiznávat, že prostě nevím.“

Jste tanečnice, choreografka, také jste zkusila režii (Voyerky, Ke zdi) a věnujete se také pedagogické práci a jak jste jednou řekla, učit tanec Vás baví, ale máte málo času. Pořádáte taneční workshopy?

„Workshopový formát je to, co mi momentálně vyhovuje a lze jej skloubit s rodinou, s prací v nezávislém uměleckém sektoru a častým cestováním. Aktuálně se ve svém doktorském studiu zabývám zkoumáním principů Alexandrovy techniky v tanci a plánuji uskutečnit workshopy v různých kontextech tanečního vzdělávání. Po letech nezávislého fungování, ať už v tvorbě, tancování nebo vedení workshopů, mě kontinuální pedagogická práce láká čím dál tím více.“

 A v soukromí jste maminkou tří dětí. Jak to všechno stíháte? Skloubit náročné povolání s neméně náročným posláním maminky?

„Nestíhám:-) Učím se tomu pletenci tužeb a potřeb dávat volný průběh a netlačit na sebe. Mám samozřejmě asi jako mnoho pracujících matek konstantně pocit, že ani jedné oblasti nedávám dostatečnou pozornost, jakou by si zasloužila. Jsem ale vděčná za svoji rodinu, za zdraví dětí, za respektujícího životního partnera, který nemá problém se spolupodílet na výchově dětí a chodu domácnosti. Za mé rodiče a speciálně mámu, která nám je velkou oporou v obdobích, kdy se to na nás z každé strany valí.“

 

Čím je pro Vás tanec dnes? Jak ráda trávíte volný čas?

„Tanec je dnes pro mě luxus, příležitost být sama se sebou tady a teď. V pohybu jsem zvědavá, co ještě moje tělo dokáže, kam mě vede. Téměř všechen „volný“ čas momentálně věnuji studiu a výzkumu. Když mě Jiří vystřídá u dětí, zdrhám ven – zaběhat si (někdy se spícím dítětem v kočárku), přitom si poslechnu podcast na zajímavé téma. Při přesunech s kočárkem po městě se ráda zastavím na dobrou kávu a pozoruji život v ulicích, zavolám si s kamarádkou nebo jen tak jsem.“

Děkujeme za rozhovor

Martina Hajdyla Lacová:

Pochází ze Slovenska.

Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a pedagogiku klasického tance na HAMU v Praze (2004 – 2010). V roce 2008 absolvovala půlroční studijní pobyt v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek.

V roce 2008 s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou spoluzaložila taneční skupinu ME-SA.

Jejím manželem je divadelní režisér Jiří Hajdyla.

Foto: Terezie Foitová, Vojtěch Brtnický, Lea Lovišková, Michal Hančovský 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Ponec spolupracuje s umělci oceněnými letošními Cenami Thálie

Divadlo PONEC zve na Open call pro umělce

Prestižní Ceny Thálie 2024 jsou rozdány. V letošním 31. ročníku rezonovalo také jméno divadla PONEC jako místa, které poskytuje prostor pro tvorbu a prezentaci osobnostem současné taneční scény. Na zdejším jevišti můžete vidět laureátku Ceny Thálie v kategorii Alternativní divadlo Martinu Hajdylu Lacovou, a to v inscenaci Soft Spot. Josef Kotěšovský, oceněný za celoživotní mistrovství, stále účinkuje v úspěšném výtvarně-tanečním díle Guide. A do třetice – mezi nominovanými v kategorii Alternativní divadlo byla i Tereza Ondrová za svůj výkon v inscenaci GEO přímo spjaté s divadlem PONEC.

Všem oceněným umělcům gratulujeme a máme radost, že jsme se stali součástí jejich profesních příběhů,“ reaguje za divadlo PONEC jeho zakladatelka Yvona Kreuzmannová a dodává: „Uzavírají s námi letos jednu zásadní kapitolu a jsou vždy zváni se na scénu Ponce vrátit. Jsme svědky generační výměny, kterou nejvíce pocítíme v příštím roce a je stále na co se těšit.”

Martina Hajdyla Lacová společně s další oceňovanou performerkou Soňou Ferienčíkovou a renomovanou maďarskou choreografkou Adrienn Hód v divadle PONEC vytvořila experimentální fyzické představení Soft Spot, které mělo premiéru v březnu 2022. Jeho derniéru v divadle PONEC můžete zažít 7. prosince 2024. Cenu Thálie však Martina získala za svůj výkon v autorském projektu Bodies in Progress, v němž mapuje proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství.

Jméno Josefa Kotěšovského je spojeno především s Laternou magikou, v rámci svých četných dalších aktivit však přijal nabídku Věry Ondrašíkové, která ho obsadila do inscenace Guide.   Doma i v zahraniční oceňovanou audiovizuální inscenaci, kde tehdy je zároveň teď, uvádí divadlo PONEC 7. a 8. listopadu, 3. a 4. prosince. Co kdybychom se jednou mohli ohlédnout za svým životem – udělali bychom něco jinak? Dokázali bychom se vyvarovat vlastních chyb? A kdyby bylo koho se zeptat, měli bychom nějakou otázku?

Tereza Ondrová byla na letošní Cenu Thálie nominována za inscenaci GEO, v níž ze sebe učinila objekt výzkumu, spolu s geologickým podložím divadla PONEC. Symbolicky se tak vrátila na místo, kam sahají kořeny její taneční kariéry. Tereza zde své první sólo uvedla před 25 lety.

Všichni tito umělci slavili úspěchy na České taneční platformě, např. Guide na ní získal ocenění již roku 2016 (Cena diváka, světelný design). Přípravy 31. ročníku platformy jsou v plném proudu, uskuteční se 27. – 29. dubna 2025 a je možné se již registrovat pomocí formuláře ZDE. Kompletní program bude zveřejněn na přelomu ledna a února.

Také je spuštěn Open Call pro umělce. Přihlásit lze díla českých umělců tvořících doma nebo v zahraničí, ale také díla zahraničních umělců, která vznikla na území České republiky. Svá díla přihlašujte prostřednictvím formuláře ZDE nejpozději do 6. 12. 2024.

Foto: Vojtěch Brtnický 

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

WHOMAN

Ufftenživot & Studio ALTA

NENECHTE SI UJÍT

PRVNÍ PREMIÉRU V PIVOVARU
Otevíráme brány nové sezóny dokořán. Vstupte dál. V květnu pomalu rozkvétá první sezóna Studia ALTA v Libni. A Ufftenživot má premiéru.

Jsem muž? Co smím? Co nesmím? Co musím? Kdo mi to řekne?

Nová inscenace souboru Ufftenživot a Studia ALTA zkoumá stereotypy, normy a očekávání, které jsme se naučili, které jsme si nechali vnutit, které jsme si vytvořili, které jsme si zautomatizovali a snažíme se je odlupovat. O tom, o čem se často mlčí, protože je to považováno za trapné. O křehkosti, na niž mají právo i muži.

● ●●
90 min. bez přestávky

PERFORMEŘI: Jiří Šimek, Peter Šavel
DRAMATURGICKÁ A KREATIVNÍ SPOLUPRÁCE: Marta Ljubková
TECHNICKÁ PODPORA a LIGHTDESIGN: Štěpán Hejzlar, Zuzana Režná
POHYBOVÁ SPOLUPRÁCE: Martina Hajdyla Lacová
PRODUKCE: Tereza Tomášová, Ludmila Vacková & Jiří Šimek
PRODUCENTI: Studio ALTA (ALT@RT, z. ú.), Ufftenživot
KOPRODUCENT: Moving Station (Johan, z. ú.)
REZIDENČNÍ POBYTY (chronologicky): Velvarská kostka, Rezi.dance v lese, Sprang Scene (Norsko / Norway), Baerum Kulturhus (Sandvika – Norsko / Norway), Studio ALTA, Moving Station
PODPOŘILI MHMP a MKČR

Inscenace Whoman je součástí projektu „Spolupráce kulturních domů: Studio ALTA, Baerum Kulturhus a Black Box Teater“, který je podpořen z finančních mechanismů EHP (EEA grants). Příjemcem dotace je ALT@RT z.ú.

Tatiana Brederová

pro Taneční magazín