„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ASSEMBLAGE – šest tanečnic a retardér

Retardér ještě neznamená, že inscenace bude zpomalena. Anebo, že je určena pouze pro retardované jedince!

V pondělí 8. října uvede Studio ALTA v 19.30 premiéru tanečního představení skupiny ME-SA v choreografii držitelky ocenění Tanečnice roku 2015 Martiny Hajdyla Lacové s názvem „Assemblage“. V představení šestice tanečnic hledá síly, které je a svět kolem nich tvoří i ničí zároveň.

Svérázný ekosystém inscenace v sobě zrcadlí neustálou proměnu, proces zrodu a provázanost vzniku a zániku. „My jsme ty síly, které mění okolí, ale zároveň i my jsme, ať chceme nebo ne, měněni naším okolím, společností. Jsme součástí asambláže, kterou sami tvoříme,“ vysvětluje inspirace dramaturg inscenace Jiří Hajdyla.

Cítila jsem potřebu pracovat s nebezpečím, lákalo mě téma apokalypsy a chtěla jsem nechat prorůst divadlo přírodou“, doplňuje autorka choreografie Martina Hajdyla Lacová.

V inscenaci je ale apokalypsa vnímaná spíše jako proces zrodu něčeho nového, než zánik toho původního. Autoři se obracejí k přírodě a k základním principům existence, hledají inspiraci ve vazbách prvků ve skupenstvích, ve vzájemném působení planet ve vesmíru, ale také ve zvířecí podstatě interpretek, z nichž každá přináší vlastní ženskou esenci – Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková.

Nedílnou součástí představení je živá hudba a scénografie Zuzany Scerankové.

Sceranková zde pracuje se zdánlivě neslučitelnými motivy. Zpomalující a ohraničující pouliční retardér leží vedle organických přírodních prvků. Výsledkem je svět, v němž se prolínají futuristické a postapokalyptické vize s klidnou a samozřejmou dokonalostí přírody.

Tvůrčí tým Assemblage:

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová
Za podpory: MHMP, MK ČR, IVF, ALT@RT / Studio ALTA, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje

Fotoze zkoušek: Studio ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jubilejní festival „Nultý bod“ již v červenci!

O prázdninách proběhne v Praze již desátý ročník performačního festivalu. Můžete se těšit na fyzické i taneční divadlo.

Desátý ročník Mezinárodního festivalu fyzického a tanečního divadla Nultý bod proběhne od 16. do 21. července 2018 v prostorách Divadla v Celetné, v Národní galerii a ve Werichově vile.

Festival do Prahy pravidelně přiváží to nejzajímavější ze současné zahraniční tvorby na poli cross-over projektů se zaměřením na taneční, loutkové a vizuální divadlo.

Tématem letošního ročníku je intimita. Zahraničním hostům dominuje kanadská tanečnice a choreografka Daina Ashbee, která Nultý bod 2018 odstartuje 16. července ve 20 hodin v Divadle v Celetné. Ashbee dvakrát vyhrála Prix de la danse de Montréal. Prestižní německý taneční magazín TANZ ji zařadil mezi 25 nejzajímavějších mladých umělců roku 2017 a americká publikace DANCE 2018 ji zařadila mezi 30 vycházejících hvězd taneční scény. V představení Pour s neuvěřitelnou upřímností konfrontuje sebe i diváka s touhou po osvobození, vystavení se bolesti i dosažení katarze. Kompletní program festivalu najdete na stránkách www.nultybod.cz. Vstupenky lze zakoupit v předprodeji GoOut.

 

Festival Nultý bod 2018 nabídne kromě vystoupení Pour kanadské tanečnice Dainy Ashbee, italsko-anglickou dvojici Igor and Moreno s představením Idiot Syncracy či multimediální projekt Soni Ferienčíkové, Márii Júdové a Alexandry Timpau nazvaný Everywhen. Program doplňuje rapový muzikál Miřenky Čechové a Martina Tvrdého Miss AmeriKa, španělský loutkář a performer David Espinosa s minimalistickým představením My Great Work či Spitfire Company a jejich magické Constellations II. Každoroční součástí festivalu bude edukativní workshopový týden Performing Arts for the Future, který je otevřen profesionálům i studentům všech uměleckých oborů. Letošní novinkou je hudební program v zahradě Werichovy vily kurátorovaný dj-kou, aktivistkou a rozhlasovou reportérkou Mary C.

Nultý bod (16. – 21.7.2018)

Vstupenky: goout.net/cs/festivaly/nulty-bod-2018/oceyc/

Facebook: fb.com/nultybod

Máte už program na červenec? Pokud nikoli, tak určitě počítejle s jubilejním „Nultým bodem“!!!

Titulní foto: Paige Culley

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Autorský projekt mladé slovenské tanečnice Soni Ferienčíkové

Slovenská tanečnice Soňa Ferienčíková představí svůj sólový projekt SOTTY v pražském NoD

 

V neděli 11. 12. 2016 od 20:00 se v pražském Experimentálním prostoru NoD odehraje unikátní pohybové představení SOTTY slovenské tanečnice a performerky Soni Ferienčíkové s živě hranou autorskou hudbou slovinského hudebníka Gašpera Piana. Představení pracuje s napětím mezi osobním a veřejným, vnitřním a vnějším, mezi skrytým a odhaleným. Překračuje hranici čtvrté stěny a přichází blíž k divákům. Hledá prostor mezi komplexností pohybu a jednoduchostí momentu bytí. SOTTY se vynoří, vnoří a znovu vynoří. Je pohlcená vírem, převálcovaná melodií, naplněná spojením.

sotty_02

Sólo – autorský projekt mladé slovenské tanečnice Soni Ferienčíkové ve spolupráci s lotyšským světelným designerem Intsom Plavnieksom, který už dlouhé roky žije a působí v etablované instituci Stanica Žilina – Záriečie a ve spojení se živě hranou elektronickou hudbou vynikajícího slovinského hudebníka – Gašpera Piana. Mezinárodní tým doplnil španělský dramaturg – Marc Olive, který působí v nejdůležitějším katalánském divadle pro současný tanec – Mercat de les flors / http://mercatflors.cat//.

sotty_03

SOTTY je druhým autorským projektem Soni Ferienčíkové, který navazuje na úspěšné představení „DEBODY“ z roku 2012. Každá umělecká myšlenka a koncept/námět by měla mít dostatečný čas dozrát a proto i tento autorčin projekt začal vznikat s tříletou pauzou, v průběhu které Soňa čerpala inspiraci a motivaci k vlastní tvorbě. Témata představení se začaly postupně objevovat a kumulovat už od podzimu roku 2014.

sotty_04

Koncept, choreografie, tanec: Soňa Ferienčíková / Hudba: Gašper Piano / Světla: Ints Plavnieks / Dramaturgie: Marc Olivé / Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová, Jaroslav Viňarský / Produkce: BOD.Y, Barbora Repická / Grafický design: Kateřina Orlíková / Fotografie:Peter Snadík

Délka představení: 30 min

Po představení bude následovat projekce tanečního filmu Kto z koho. Režie a choreografie: Zuzana Burianová / dramaturgie: Adam Hanuljak / tanec: Soňa Ferienčíková, Jaroslav Ondruš.

sotty_01

Jan Urban

Taneční magazín

Sólo o vnitřních světech a vnější realitě

Poslední premiérou sezóny ve Studiu ALTA bude 2. června sólo Soni Ferienčíkové s názvem SOTTY

 

 

Poslední premiérou sezóny ve Studiu ALTA bude 2. června sólo Soni Ferienčíkové s názvem SOTTY.  Inscenace je druhým autorským projektem mladé slovenské tanečnice, která navazuje na úspěšné představení DEBODY z roku 2012. Ke spolupráci si přizvala mezinárodní tým zkušených mužů: slovinského kytaristu Gašpera Piana, kterého české publikum zná z projektu Let Me Die In My Footsteps, lotyšského světelného designera Intse Plavniekse, se kterým autorka spolupracuje již čtvrtým rokem,  a Marca Olivé, španělského dramaturga, který působí v nejvýznamnějším katalánském divadle p ro současný tanec – Mercat de les flors.

Svou představu SOTTY popisuje Soňa Ferienčíková takto: „Bod v prostoru. Prostor v těle. Točící se tělo v prostoru. „A přece se točí!“ Co všechno se musí roztočit, abychom našli pevný bod sami v sobě? Kde se nachází hranice mezi vnitřním světem performera a vnější realitou diváka?“

Představení pracuje s napětím mezi osobním a veřejným, vnitřním a vnějším, mezi skrytým a odhaleným. Překračuje hranici čtvrté stěny a přichází blíž k divákům. Hledá prostor mezi komplexností pohybu a jednoduchostí momentu bytí. SOTTY je jméno ženy, která se vynořuje, vnořuje a znovu vynořuje. Je pohlcená vírem, převálcovaná melodií, naplněná spojením.

Soňa Ferienčíková patří k nejaktivnějším osobnostem slovenského současného tance. Pohybuje se mezi Bratislavou, Prahou a nejrůznějšími evropskými městy stejně rychle jako mezí rolí tanečnice, performerky, choreografky a producentky. České publikum ji zná jako tanečnici díky projektům Imago (2014, Studio ALTA),Bakkheia (2015, divadlo PONEC), Let Me Die In My Footsteps (2015, Studio ALTA) či spolupráci se Spitfire Company a VerTeDance. Sólo SOTTY je šestým představením sdružení BOD.Y, skrze které Ferienčíková iniciuje vznik tanečních i filmových projektů.

 

Bez názvu

Koncept, choreografie, tanec: Soňa Ferienčíková

Hudba: Gašper Piano

Světla: Ints Plavnieks

Dramaturgie: Marc Olivé

Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová

Produkce: BOD.Y, Barbora Repická

Grafický dizajn: Kateřina Orlíková

Fotografie: Peter Snadík

Speciální poděkování: Marie Gourdain, Martu Chlawajowa, Dano Kozlík, Matthew Rogers, Michal Šimečka

Rezidence: Auditorio do Ramo Grande, Štúdio 12, Stanica Žilina – Záriečie, Studio ALTA

Česká premiéra: 2.6.2016 ve Studiu ALTA

Vstupenky: https://goout.cz/cs/listky/sotty/ban/

 

 

Taneční magazín

 

Bod v prostoru. Prostor v těle. Točící se tělo v prostoru.

Nenechte si ujít poslední premiéru sezóny!

2.6. / 19:30 Studio Alta, Holešovice 

BOD.Y / Soňa Ferienčíková: SOTTY / PREMIÉRA

 

Bod v prostoru. Prostor v těle. Točící se tělo v prostoru. „A přece se točí!“ Co všechno se musí roztočit, abychom našli pevný bod sami v sobě?

Pohybové představení slovenské tanečnice Soni Ferienčíkové s naživo hranou autorskou hudbou slovinského hudebníka Gašpera Piana. Představení pracuje s napětím mezi osobním a veřejným, vnitřním a vnějším, mezi skrytým a odhaleným. Překračuje hranici čtvrté stěny a přichází blíž k divákům. Hledá prostor mezi komplexností pohybu a jednoduchostí momentu bytí. SOTTY se vynořuje, vnořuje a znovu vynořuje. Je pohlcená vírem, převálcovaná melodií, naplněná spojením.

BOD-Y

Koncept, choreografie, tanec: Soňa Ferienčíková

Hudba: Gašper Piano

Světla: Ints Plavnieks

Dramaturgie: Marc Olivé

Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová

Taneční magazín

Jen nebýt sám

„Let me die in my footsteps“ – touha být spolu, touha po dotyku. Kam nás vede?

 

 

 

Brazilský  choreograf  Renan Martins de Oliviera uvedl koncem září v ČR ve studiu Alta svou novou choreografii  (jejíž název byl ovlivněn songem Boba Dylana). Choreografie je doplněna tóny elektrické kytary slovinského  skladatele  Gaspera  Piana.  Gasper Piano doplňuje tanec svými harmonickými tóny, či ruší svými nelibozvučnými skřeky.

5

Na díle spolupracovali také soubor ME-SA a BOD.Y . „Co nového přinést světu, když už všechno bylo objeveno?“ říká Renan Martins. „Vytvořili jsme choreografii, ve které nebyl žádný příběh.“  A přece….

4

Silný název, zdá se Vám? Jaké emoce tato choreografie  přináší?

Na počátku vidíme čtyři stojící postavy (sám choreograf Renan Martins, Benjamin Pohlig, Soňa Ferienčíková,Karolína Hejnová) na prázdné, tiché  scéně.  Náhle se semknou, zřejmě jsou poháněné touhou být spolu, ale zdá se, že mezi nimi vzniká jakýsi konflikt. Tento konflikt vyústí až  v udýchaný boj. Nechtějí, nebo nemohou se odtrhnout jeden od druhého, nebo – objímají se snad? Touhy, vášně, lomcující jejich  těly. Konečně  se od sebe odtrhnou, ale ihned se zase semknou. Padají na zem, znovu se semknou, znovu začíná tento udýchaný souboj. Jedna postava skočí té druhé na záda.

3

Chvíli stojí nehnutě sami, sledují se, co teď, kudy  dál? A zase znovu je to k sobě přitáhne.  Náraz, pád, znovu se dají dohromady, opět  spadnou a strnule leží,  opět náraz a  pád,  znovu si skočí na záda…. jindy je zase  postava  doslova vynesena těmi  ostatními do vzduchu.  Nepřipomíná Vám to nic?

Ano, přesně tak to bývá v našem životě. Bráníme se být sami, nechceme se za žádnou cenu odpojit od jiné bytosti a kráčet životem sami. Možná také někomu skočíme na záda, i když obrazně řečeno, ale ta tíha může být naprosto stejná, neseme stejné  břímě.  Snad i chceme  ze vztahu odejít, snad chceme všeho nechat a utéct – ale nemůžeme.  Jsme tolik závislí jeden na druhém. V konfliktu  jednou  vynášíme někoho do nebes, po druhé ho klidně necháme padnout k zemi. Název je výstižn&yacut e;. Nepustíme se jeden druhého, ne a ne. A třeba i zemřít v něčích šlépějích, jenom nebýt sám. Anebo nakonec i dojít k přesvědčení, že je osvobozující a jedinečné být sám sebou a zemřít ve svých vlastních šlépějích.

2

V další části choreografie jdou všichni čtyři  tanečnici  jakýmsi husím pochodem, připomínajícím dětský vláček dlouhou dobu  za sebou, noha následuje nohu, osoba osobu. Zdá se, že zavládla shoda, konflikt je vyřešen. I v životě občas nastává období zdánlivé harmonie.

Klid. Postavy tiše sedí, snad   rokují, zřejmě panuje chvilka souhry, ale kytara Gaspera Piana připomíná spíše zvuk strhaných strun, dalo by se říci, že vyluzuje spíše  skřeky než tóny. Možná je tato pohoda jen dočasná, je tu asi půda pro nový konflikt.  Páry se ale zatím našly, možná dočasně,  ale pro tuto chvíli  našli jeden druhého. Zavládlo  přátelství, radost z okamžiku, kdy jsou lidé spolu, i v těžkých chvílích, i v okamžicích nového  hledání.

1

A je to tu zase. Zběsilý shon, chaos, spěch. Zmatek začíná znovu. Sem tam úsměv, sem tam výkřik,  Proč? Všechno jde v určitých  cyklech, všechno jde jaksi po spirále, stále dokola. Pokud jsme na konci, jsme vlastně na začátku, tak je to v hudbě, v tanci, v životě.

6

A chtěli bychom to vůbec jinak?

 Foto:archiv studio ALTA

Eva Smolíková

Taneční magazín