Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné.“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu” − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.”

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou” scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.”

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar” v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Workshop s Divadlem CONTINUO

Do jihočeského ŠVESTKOVÉHO DVORA se hlaste do půlnoci 24. března a v angličtině!!!

Divadlo Continuo pořádá na Švestkovém Dvoře v Malovicích intenzivní osmidenní workshop. Od 6. do 14. 4. 2019. Pro herce, performery, tanečníky, výtvarníky a muzikanty. Profesionální zkušenosti nejsou podmínkou.

Workshop je otevřený všem odvětvím performativního umění, scénografům, výtvarníkům, muzikantům. Předchozí zkušenosti na profesionálním poli nejsou vyžadovány. Prvotní je zájem, energie a vytrvalost, ochota pracovat a sdílet své umělecké vize ve skupině, touha objevovat nové možnosti tvorby, nabízet, zkoušet, poznávat. 

Intenzivní workshop (7 hodin denně) povedou členové Divadla Continuo.

Divadlo Continuo je mezinárodní nezávislá divadelní skupina vedená uměleckým vedoucím Pavlem Štouračem. Od roku 1995 sídlí Divadlo Continuo v jižních Čechách na usedlosti Švestkový Dvůr. Pro práci Divadla Continuo je charakteristické hledání autentického, osobního výrazu spojováním výtvarného znaku a fyzického herectví, rytmu a muzikality. Během své více než pětadvacetileté historie vytvořil soubor přes 5 desítek inscenací a realizoval 22 mezinárodních site specific projektů, kterých se zúčastnilo přes 400 umělců z celého světa. Od roku 2008 se intenzivně věnuje i pedagogické činnosti v ČR a na evropských divadelních školách.


Více informací na:
 www.continuo.cz

Uzávěrka přihlášek: 24. 3. 2019 do půlnoci

Přihláška (prosím, vyplňte v angličtině): www.continuo.cz/application-workshop-2019/ 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejen prázdný Desfourský palác oživí mezinárodní festival  4+4 DNY V POHYBU

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti, ale 23. ročník mezinárodního festivalu současného umění proběhne od 5. do 13. října 2018 i na dalších místech v Praze.

Více než 50 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu „Místa činu“, jehož tématem je „Princip neurčitosti”.

Divadelní program se odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Festival nabídne devět zahraničních a čtyři české premiéry. Nebudou chybět ani site-specific performance, debaty na aktuální témata, videoart, umělecké knihkupectví, i stylově pojatý bar s DJs.

Ondřej Horák se představí odvážným výtvarným projektem Praha-Hranice”

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti

Festival „4+4 dny v pohybu“ letos návštěvníkům zpřístupní prázdný Desfourský palác. Nabídne zde několik kurátorských výstav současného vizuálního umění, které spojí tématem „Princip neurčitosti”. Různým podobám neurčitosti se tak budou věnovat například kurátoři Tomáš Knoflíček a Libor Novotný v projektu „Neurčitost principu”. Nina Moravcová připravila s českými umělci expozici „Začalo to vzpomínkou”, Radek Váňa zaštítil výstavu „Stories Are Us” a Ondřej Horák ve svém výstavním projektu “Praha-Hranice” propojil výtvarné umělce s cizinci žijícími na našem území. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy „Startpoint” – přehlídky evropských uměleckých škol. Zvláštní pozornost je letos věnována performativnímu umění. Návštěvníky čeká řada „uměleckých konfrontací“ speciálně zaměřených na setkání ve formátu 1 divák versus 1 performer.

Denisa Václavová, která stojí za celou akcí

„Budete si moci vyzkoušet, jaká je vaše percepce, jaký máte vztah k práci, jak vnímáte hmatem nebo sluchem či zda se dají zrychlovat částice,“ doplňuje organizátorka festivalu Denisa Václavová. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným Tam, kam mě dovedou konečky prstů” se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy. Ty mohou návštěvníci na sobě uchovat, nebo ze sebe smýt. Jedním z dalších projektů určených pro jednoho návštěvníka je videoinstalace Provinilé krajiny” nizozemského divadelníka a výtvarnka Driese Verhoevena. Verhoeven zde tematizuje dostupnost informací, která z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.

Z improvizace Signe Becker Nová kůže”

Aktuální divadelní premiéry:

Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.

Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX”, psychedelická onewoman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performanci „Přemístění o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu”. Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History! History!! History!!!” přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a magneťák” kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Sugestivní pohybová instalace „LCorbeaux/Vrány” odkazuje k dávným vzpomínkám a prvotním mystickým zážitkům marocké choreografky Bouchry Ouizguen. Performativní instalace Juliana Hetzela „Automatický odstřelovač” ironicky osciluje mezi dvěma vzdálenými póly – uměním a válkou. Úlevu všem, kdo se potřebují zastavit, nadechnout a svůj život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „HELLO USELESS, FORWARD AND FRIENDS” v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense. Bude uveden také scénický koncert skladatelky Ingvild Langgård a scénografky Signe Becker nazvaný „Nová kůže”, film „Tvoření spravedlnosti” vyprávějící příběh sedmi vězňů, nebo sólová performance Manuela Roquea „bang bang” na téma překonávání sebe sama, plná intenzivní tělesné práce a soustředěného sebezpytování.

Divadelní spolek Seconhand Women se na festivalu představí hned dvěma projekty

Nebudou chybět ani nová představení českých tvůrců: „Alkoholy” 1.–9. díl souboru „Wariot Ideal”, „Inter-mission” divadelního spolku Secondhand Women, site-specific performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvaná „Plačky nad příliš dlouhým životem” a premiéra Jana Mocka „Fatherland”.

Autoři jednotlivých projektů, tentokrát živě

Program pro rodiny s dětmi s profesorem Křečkem

Platforma Máš umělecké střevo? opět připravila pro školy a dětské návštěvníky bohatý doprovodný program. Pod názvem Podivuhodná historie umění s profesorem Křečkem se skrývá každodenní vzdělávací program orientovaný na minulost i přítomnost výtvarného umění a téma sběratelství. Součástí ateliéru budou krátké animované filmy. Během festivalových víkendů se pak promění některé historické místnosti Desfourského paláce v rodinné výtvarné dílny pro děti od 4 let, o jejichž podobu se postará výtvarník Kakalík. V sobotu 6. října se bude konat „Pamětˇ národa night”, kde bude možnost seznámit se s nejzajímavějšími „Příběhy našich sousedů”, které vytvořili žáci základních škol prostřednictvím rozhovorů s pamětníky.

 Debaty, konference, křest časopisu Fotograf a narozeniny ArtMap

V rámci doprovodného programu festivalu proběhne 9. října konference „Procesy pokroku”, která si klade za cíl zlepšit spolupráci měst a místních komunit. 5. října proběhne křest nového čísla časopisu Fotograf na téma „Ne – práce”. 8. října se uskuteční diskuze „Blokuje vás bloková výjimka?”, která se zaměří na změny v metodice grantových řízení s ohledem na institut blokové výjimky. 9. října se bude diskutovat o komunitních projektech a jejich významu pro obce a města. Konference „Západ není západ”, která se uskuteční 11. října, přinese vhled do našich vztahů k západnímu umění. Večer pak ArtMap oslaví své desáté narozeniny. V pátek 12. října se pod názvem „Dobrá praxe” uskuteční burza zkušeností dramaturgů městských galerií. Týž den čeká návštěvníky večírek Katedry fotografie FAMU „Velmi dobře”. Poslední festivalový den nabídne prezentaci nového časopisu ArteActa a diskuzi nad téma „Co je to umělecký význam?”. Večer proběhne oslava 10 let od založení online portálu Artalk. I v letošním roce je pro umělecké profesionály připravena festivalová škola Arts managementu.

Kompletní program najdete na www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 Zeptali jsme se:

Jana Mocka, který je autorem inscenace „Fatherland“ (uvede divadlo Archa), jež se zamýšlí nad dědičností, podobností v rodině  a nad tím, zda se dá naše budoucnost vyčíst z tváře rodiče  

 Jaká je hlavní myšlenka „Fatherlandu“?

Jan Mocek: V tomto představení se potkám na jevišti se svým otcem, který se jmenuje stejně jako já, tedy Jan Mocek. Já už jsem vlastně v rodině čtvrtý tohoto jména. A nejen to, že máme stejná jména, ale ještě navíc stejně vypadáme.  Tato situace,  kdy se setkávám s tátou,  který je o 34 let starší (nyní mu je 65 let), mi vlastně slouží ke hře na budoucnost,  využiji tu naši  podobnost.  Budu se vztahovat k budoucnosti, tedy k roku 2052. Jde o to, zkusit si představit, jak budu vypadat, jak budu mysl et a jaký bude svět za 34 let.  A to není zas tak vzdálená budoucnost.“

Bojíte se té budoucnosti?

Jan Mocek: Neřekl bych, že se bojím. Důležité je, že jsme  si zakázali v tomto představení slovo utopie a dystopie. Stav, kdy  lidé přemýšlí o budoucnosti tím způsobem, že vnímají nějakou katastrofu, ať už ekologickou nebo sociální, je ve společnosti častý. My se snažíme  naopak ztvárnit co  nejpřesnější představu o pravděpodobné budoucnosti“.

Souhlasíte s tím, že děti přejímají geny, jdeme vlastně ve  stopách  svých předků a  v podstatě  tušíme, co se stane?

Jan Mocek: Docela dlouho jsem se s tátou bavil, což doporučuji každému dítěti a rodiči, je to vcelku  psychoanalytický moment, byla to asi nejintimnější konverzace, kterou jsme spolu kdy měli. Během tohoto dvouhodinového rozhovoru jsem viděl, co je biologie, co je ovlivněné dobou, sociálním cítěním, pocity vnímání sebe ve společnosti atd.  Bylo to hrozně  stejné, jako přes kopírák. Jakmile jsme se bavili třeba o tom,  jaké jsou naše vyhlídky v práci, tak se začalo promítat, jak se změnila doba a společnost. Čím jsem starší, tím více v sobě mého tátu vidím.  Různě jsem si pročítal, jak všechno  biologicky probíhá, myslím, že asi 50  procent genů jsem viděl sám na sobě a  z toho zřejmě  není úniku. Nějací jsme a nemůžeme se od toho odchýlit. Ale  existují i věci ve společnosti, kde se asi odchýlit můžeme.“

Přesto – existují v rodinách i černé ovce, které se příbuzenstvu nepodobají  a jdou si svou cestou. Myslím, že někdy  takové  vztahy končí  naprostým odloučením. Jak vidíte tuto „nepodobnost“?

Jan Mocek:Vím, že to existuje, ale to není moje zkušenost. Já mohu ukázat jen to, co jsem opravdu  prožil a v naší rodině je jistá návaznost evidentní.“

Děkujeme za rozhovor

Foto a video: Eva Smolíková a archiv festivalu

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEC PRAHA se rozloučil v Colloredo-Mansfeldském paláci

Festival Tanec Praha, který trval od 28. května do 28. června se rozloučil projektem Siena

28.června  se festival TANEC PRAHA 2017 rozloučil  v netradičních prostorách GHMP Colloredo-Mansfeldského paláce se svým publikem. Projekt Siena – site-specific z dílny uznávaného španělského souboru La Veronal slavnostně zakončil 29. ročník festivalu, který trval od 28. května do 28. června a proběhl v rekordních 19 městech a obcích České republiky včetně Prahy.

Samotné dílo Siena bych hodnotila jako velmi zajímavé spojení strašidelného a erotického. Soubor La Veronal se skutečně nezastaví před ničím. Posuďte sami: muž v černém obleku a černých brýlích veze na lůžku zakrytého „mrtvého“, po chvíli lomcuje vozíčkem a „mrtvý“ vyskočí. Dynamický tanec „mrtvého živého“, poměrně vážná až úzkost budící hudba a jedna z tanečnic  se náhle svléká, uléhá na zem  a ukazuje své obnažené pozadí.  Další dívka svlečená do půli těla tančí opodál a zaplétá se do těla druhé dívky, po chvíli muž v černém opět přiváží na vozíčku postavu, tentokrát celou šedou.  Ta samozřejmě také seskakuje a dává se do svého dynamického tance. Těla mrtvých i živých se do sebe vzájemně zaplétají, celý obraz vás nutí přemýšlet a hledat smysl každého z těl.  Myslím, že v tomto okamžiku se zde prolíná paměť a  představivost.

Co přesně si představit za tímto projektem věru nevím, ale jednoznačně otvírá divákovi ústa dokořán.

 

Eva Smolíková

Foto: Tanec Praha

Taneční magazín