Rozhovor s průkopníkem nového stylu „akrobaletu“ JURIJEM KOLVOU

„Život je jenom teď a nikdy jindy“

JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“,   je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.

Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?

„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem  tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme,  vytváříme  nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se  přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by  se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“

Jste tedy úplně premiérový průkopník?

„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé,  ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se  snažím dát všemu  jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“

Hranice lidských možností  se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného  tanečníka, aby se akrobalet naučil?

„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let,  akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam  se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno  tanec také ovlivňuje a  lidé na to přichází různým způsobem. Některý  jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a  schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost  řídí jeho. Jak tuto dovednost  přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka.  A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti  druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.”

S čím to souvisí?

“Tělo je  takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat  a může je zničit. Baletem  opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by  musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych,  duševní záležitost. Je  spousta lidí, která  strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo.  A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom  se tělo  některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě  neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to.  Tohle  je otázka už pedagoga,  který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být  bez fyzického zdraví.”

Jsou na to nějaké školy?

„Existuje  spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život  nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci.    Hlava musí myslet  a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí  a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí  se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo  rozcvičili a příště se rozcvičí  víc. Ale tělo – to je nástroj,  který se musí naladit a pak to teprve jde!  Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě  nejde pokračovat  bez bolesti! A můj princip znamená  minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří  budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají  ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových  je  v baletu devadesát procent. Ale o těch se  nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo.  Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!”

A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?

„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má  opravdu rád. Nebude se jednoho dne  trápit?  Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé  baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby  nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.”

A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?

„Mne objevili  druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval,  já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být  automechanikem a dělat  se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat  s lidmi   je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě  takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady  nemá a rve to za každou cenu. Nikdy  to nebude dobré, protože materiál není k tomu  dobrý. Je to  věčný boj.”

Řekl jste krásnou větu: Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…”

„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší  hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to  je taková  armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být  člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje.  Udělají to a to a to,  ale v baletu je důležité i herectví a současně s  pohybem pak vzniká umění. Jen  pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.”

Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?

„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje  různé variace na různou hudbu, ale  je to taková ubohost. Já osobně  bych klasice dal jen malý prostor a  tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to.   Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To  bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!”

Tak to cítíte?

„Ano. Teď  je  všechno  jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.”

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jurije Kolvy

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Ukrajinští tanečníci v ČR

Projekt – „Mezi vámi aneb Ukrajinci jak je neznáte”

V březnu 2019 se  v Městské knihovně v Praze  uskutečnila prezentace jedinečné fotografické publikace „Mezi vámi. Ukrajinci jak je neznáte”. Kniha představuje třicet úspěšných Ukrajinců, kteří udělali kariéru v České republice. Narušují tedy stereotypní obraz „nekvalifikovaného” ukrajinského gastarbeitra. Kniha pojednává o vrcholových manažerech a vědcích, bankéřích a malířích, restauratérech a lékařích, sportovcích a muzikantech, ale také spisovatelích, geneticích, biochemicích, programátorech, architektech, inženýrech-konstruktérech, parkuristech, ale co je pro čtenáře Tanečního magazínu nejzajímavější, o choreografech a sólistech opery a baletu.  Přináší poohlédnutí po jejich profesních úspěších, životní filosofii a zálibách.
Jurij Kolva – baletní tanečník, choreograf, režisér. S představením od Jurije Kolvy zvítězil na Mistrovství Evropy ve fitnessu v roce 2011 Český reprezentant David Babůrek.
Jeho stránku v knize naleznete zde: https://mezivami.cz/jurij-kolva/  
 
Další osobností je Ivanka Rada Illyenko – baletka, filmová herečka, bývala sólistka baletního souboru Národního divadla v Praze.
Její stránku v knize naleznete zde: https://mezivami.cz/ivanka-rada- Illyenko/  
(Ukrajinci dnes tvoří největší skupinu migrantů v ČR, a to přesně 22 %, koncem března 2018 v Česku žilo 120 431 občanů Ukrajiny,  z nichž 43 %  žije v Praze, 7 % všech zahraničních studentů tvoří Ukrajinci)

 

Projekt byl realizován za finanční podpory Velvyslanectví Ukrajiny v ČR, ředitelka projektu – Larysa Halyšyč
Foto: Jana Špaková 
 
Olena Laň 
pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Český tanečník a choreograf porotcem velké show v Americe!

Ohromný úspěch českého tance a choreografie! Liberecký rodák tmavé pleti reprezentuje Českou republiku v USA!!!

Tvůrci populárních soutěží, jako je například „The Voice“, „MasterChef“ nebo „American Idol“ si pro americké diváky připravili opravdovou lahůdku, která dosud neměla obdoby – talentovou soutěž nazvanou „The World’s Best“. Z celého světa se sjeli (kromě soutěžících)  také samotní porotci. A tak kromě hlavní trojky – Drew Barrymore, Faith Hill a RuPaula, zde hodnotí rovnou padesátka odborníků z celého světa. Ve „Wall of the World”, jak se porotci souhrnně nazývají, zasedl mezi sedmatřiceti zástupci dalších národů i jeden český zástupce – multidisciplinární kreativec, choreograf, speaker a kreativní producent Yemi A.D.

Liberecký rodák, který má českou maminku a nigerijského otce se svěřil: Je to pro mne obrovská čest, reprezentovat Českou republiku v celosvětové show. Sedět vedle lidí, ke kterým chovám obrovský respekt. Složení poroty je nesmírně různorodé. Tvůrcům soutěže se podařilo obsadit například brazilskou legendu UFC Andersona Silvu, japonského choreografa, držitele ceny Emmy, Hokuta Konishiho nebo hollywoodskou hvězdu Drew Barrymore. Natáčení bylo náročné, ale nic jiného v zástupu takových jmen člověk vlastně ani nemůže čekat,“ komentuje Yemi A.D.

Talentová soutěž The World’s Best”, jejíž premiérový díl odvysílala stanice CBS v lukrativním čase, hned po únorovém Super Bowlu”, navazuje na úspěšné televizní počiny producentů Marka Burnetta a Mika Darnella. Ti po celosvětovém úspěchu pořadů jako The Voice”, American Idol” nebo MasterChef”, přinášejí na americké televizní obrazovky formát, který v nabitém segmentu talentových soutěží dosud chyběl. Mimo soutěžících se totiž na The World’s Best” sjeli z různých částí světa i samotní porotci. Padesátka předních světových odborníků, nejen v kreativních oborech, doplňuje trojici hlavních porotců složenou z RuPaula, Drew Barrymore a Faith Hill.

Podrobný příspěvek o soutěži, publikovaný 28. 2. 2019 na webu Jomagazin.cz, naleznete zde.

TANEČNÍ MAGAZÍN blahopřeje Yemimu k ohromnému úspěchu a věří, že jej budou brzy další Češi následovat.

Foto: archiv magazínu

TANEČNÍ MAGAZÍN

MICHEL KOUAKOU – workshop afrického tance

Nenechejte si ujít zajímavý únorový workshop s africkým tanečníkem, choreografem i bubeníkem v jedné osobě!

Workshop afrického tance:

od 5. února 2019 do 12.února 2019

Jedná se o workshop afrického tradičního i současného tance s MICHELEM KOUAKOU, původem z Pobřeží slonoviny, který mnoho let žije a vyučuje v USA. Přivítáme ho v Praze na workshopech od 5.2. 2019 do 12.2. 2019. Máme se opravdu na co těšit. Profesionální lektor plný energie, vysoce talentovaný choreograf a tanečník, který obdržel za svoje umělecké působení mnoho cen v USA !
MICHEL KOUAKOU workshop tance pro veřejnost s doprovodem bubeníků Ephraim Goldin, Tomáš Kerle a Tony Hála
na adrese: ZŠ Masná 13, Praha 1, tělocvična v přízemí vpravo

úterý 5.2. od 19.30h-21.00h „afro tradiční“
pátek 8.2. od 19.30h-21.00h „afro tradiční“
sobota 9.2. od 16.00h-17.30h „afro tradiční“ / 17.45h-19.15h „afro contemporary“
neděle 10.2. od 16.00h-17.30h „afro tradiční“ / 17.45h-19.15h „afro contemporary“
úterý 12.2. od 19.30h-21.00h „afro tradiční“

cena:
celý workshop FUL PASS:
( 5 dní = 7 lekcí/90minut) každá za 1.690,-Kč

Další slevy:

6 lekcí 1.500,- Kč
5 lekcí 1.330,- Kč
4 lekce 1.160,- Kč
3 lekce 960,- Kč
2 lekce 700,- Kč
1 lekce 390,- Kč

Přihlášky prosíme na: monika.rebcova@hamu.cz

Michel Kouakou

choreograf, tanečník, lektor a bubeník – griot z Pobřeží slonoviny / USA.

Je zakladatelem a ředitelem skupiny současného tance „Daara Dance“.

Je také vynikajícím bubeníkem – griotem („Griot“ – tradice griotů v západní Africe trvá dodnes již sedm století od počátku říše Malinke, která se táhla od dnešního Senegalu přes Mali a zahrnovala části Pobřeží slonoviny. Grioti byli a jsou dodnes hudebníky a zpěváky, kteří sdělují příběhy a historii. Jsou potomky pěti hlavních rodů griotů z té doby.) Michel mistrovsky ovládá hru na africké djembe a dunduny.

Získal své vysokoškolské vzdělání a absolutorium MFA (Master in Fine Arts) v oboru současného tance na Hollins Univerzity ve Virginii USA.

– Je držitelem ceny „Vilcek Award for Creative Promise in Dance“ („Cena pro nejlepšího kreativního choreografa budoucnosti“) v r. 2012,

– obdržel „Jerome Foundation Fellowship for research in dance“ (2012),

– získal ocenění jako vítěz „New York Foundation of the Arts Artist Fellowship“ „Newyorská nadace umění“(2008),

– zvítězil v „U.S. Japan Fellowship“ (2008), a byl pověřen, aby vedl šest měsíců výzkum v oblasti tance v Tokiu a Kjótu.

– v roce 2008 byl nominován na „Rolex Mentor and Protégé Arts“ (Iniciativa „Rolex Mentor a Protégé Arts“ pomáhá mimořádným mladým umělcům dosáhnout jejich plného tvořivého potenciálu tím, že je spojí s velkými mistry v jejich oboru na jeden rok tvořivé spolupráce).

– v roce 2010 se stal finalistou soutěže „A.W.A.R.D. Show“ v New Yorku a Los Angeles.

Michel Kouakou se přestěhoval do New Yorku v roce 2004 a poté se přesunul do Los Angeles, kde působil jako pedagog na UCLA (University of California, Los Angeles) v letech 2009-2014.

V roce 2016 Michel Kouakou nastoupil jako taneční pedagog do taneční fakulty na „University of Minesota“ a za tím účelem také přesunul svou taneční skupinu „Daara Dance“ do Minneapolisu, kde v současné době žije a pracuje.

Michel Kouakou stále aktivně cestuje po celém světě se svým výukovým programem a nadále sleduje svůj dlouhodobý cíl vybudovat “umělecký most” mezi svým uměleckým původem z Pobřeží slonoviny a uměním v USA.

V minulých letech třikrát navštívil Českou republiku, aby v Praze pořádal workshopy tance v produkci Reny Milgrom a Moniky Rebcové. Se svojí sólovou choreografií vystupoval také v Praze v divadle Ponec.

Monika Rebcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Výročí, nejen našeho státu, ale i českého současného tance

Významný choreograf a tanečník Michal Záhora uvede svůj projekt, kterým vzdává hold jubilejnímu výročí České republiky

Pulsar oslaví tancem v PONCI 100 let výročí republiky

 Významný choreograf a tanečník Michal Záhora z uměleckého uskupení Pulsar uvede po taneční pouti Slavnost na Klenové další z projektů, kterými vzdává hold jubilejnímu výročí České republiky. V neděli 28. října ve 20:00 hodin slavnostně oživí prkna divadla PONEC tanečním kaleidoskopem “Výročí”, kterým oslaví a zreflektuje nejen výročí našeho státu, ale i českého současného tance.

Záhora se zde zhostil nelehkého úkolu, jak interpretovat 100 let našich dějin pomocí tanečně-pohybového slovníku. Pokusil se tak prostředkem tance zaznamenat jak individuální, tak kolektivní paměť, a zachytit historii v pohybu.

Jsou témata, od kterých bychom možná nečekali taneční zpracování. Výročí republiky by k nim mohlo patřit. Přesto je to tak významná událost, že mi prostě nedalo se k ní nevyjádřit,“ vysvětluje Záhora a pokračuje: „Tanec je pro mne to, co v literatuře poezie. Hovoří v obrazech, s poetikou a hloubkou, s přesahem, který vytváří celistvější chápání světa. Často v symbolech, a tudíž i ve zkratce.“

V představení vystupují čtyři postavy, symbolizující českou, slovenskou, židovskou a sudetskou entitu a děj se odehrává v jednom dni, který je rovněž metaforou celých sto let. „Nechtěli jsme pouze citovat dějinné události. Přestože budou určité momenty historie rozpoznatelné, neustrneme v prostém výčtu dat,“ dodává Záhora.

Projekt oslavuje nejen kulaté výročí české státnosti, ale rovněž výročí českého tance. Právě za první republiky byly vybrány žačky Sokola a poslány studovat do školy Elisabeth a Isadory Duncan v Německu.

Na jevišti se setká tanečník Josef Bartoš se třemi tanečnicemi – Annou Línovou, Zuzanou Richterovou a Michaelou Sušou. Hudbu vytvořil stejně jako k projektu Slavnost kmenový spolupracovník Pulsaru, italský hudebník Carlo Natoli, který se věnuje nejen hudbě taneční, ale rovněž filmové. Kostýmy k inscenaci vytvořila módní návrhářka Zuzana Kubíčková – zářící hvězda posledních ročníků Mercedenz-Benz Fashion Week.

Celebrating Kylián!

Největší multimediální retrospektivní výstava z tvůrčí práce a díla choreografa Jiřího Kyliána, kterou spolupořádá divadlo Ponec  s Baletem Národního divadla a Kyliánovým nadačním fondem. Výstava je rozšířena o nové exponáty.
Praha, nám. Václava Havla – budova B Národního divadla
Potrvá jen do 25. 10. 2018. Otevřeno 13:00–20:00 h.

„Jsem ráda, že i v PONCI si připomeneme toto významné výročí,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha z.ú., a pokračuje: „Zároveň mě opravdu těší, že v měsíci říjnu se nám daří spolurealizovat také zásadní výstavu největšího českého velikána tanečního oboru, Jiřího Kyliána, s nímž jsme v červnu oslavili 30 let festivalu TANEC PRAHA. Výstava Celebrating Kylián! navazuje na spolupráci s Baletem Národního divadla v Praze a Kyliánovým nadačním fondem v Praze a přináší v budově B Národního divadla na náměstí Václava Havla ještě více zážitků díky rozšířené verzi oproti červnu. Potrvá jen do 25. 10.!“ 

Více info na www.divadloponec.cz nebo www.praguepulsar.cz

Více info na https://www.tanecpraha.org/portfolio-items/celebrating_kylian_cz/

Kateřina Kavalírová, Jan Pulsar

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Choreograf JIŘÍ HORÁK v kostele!

Vy, kteří se chcete něco dozvědět o tanečním zákulisí a při tom ještě absolvovat výtečný koncert z děl klasika i předních autorů soudobé vážné hudby, vypravte se 17. října na pražskou Malou Stranu!

Vážení a milí čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

přátelé, příznivci Pražských múz, baletního umění a hudby,

srdečně Vás zveme na další koncert sezóny komorního cyklu „Pražské múzy“.

Koncert je tentokrát věnován múze Terpsichoré, která byla bohyní tance a řeckého chóru. Na koncertě vystoupí vynikající soubor „ENSEMBLE MARTINŮ“, 

který do programu zařadil mimo jiných díla Antonína Dvořáka,

Libora Ščerby

a hlavně Michala Müllera, který zvítězil na skladatelské soutěži v Lucemburku

Večerem provede Eva Garajová,

jako host se představí český choreograf a taneční pedagog Jiří Horák.

Pěvkyně Eva Garajová – průvodkyně večera

ENSEMBLE MARTINŮ

Jiří Horák – choreograf

Lucie Danihelková, ATDK,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?

Na dopisy čtenářů odpovídá: Baletní mistr Vlastimil Harapes, ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová, tanečník a choreograf Marek Dědík

Vážení čtenáři, děkujeme za Vaše názory, dotazy a připomínky.  Dnes odpovídá na Vaši otázku “Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?”…..

Baletní mistr Vlastimil Harapes:

“Zviditelnění hudby – to je pravý smysl tance,  v baletu  vždy  ten nejpodstatnější.  Pustit hudbu a poskakovat, to není nic.  Pokud choreograf  dokáže správně vnímat  hudbu a ztvárnit ji pohybem  a interpret toto předá divákovi, tak  výsledek je takový, jaký by měl být. Důkazem  je, že takové dílo přetrvává,  je jedno, zda je 100 let staré.  Čas nehraje žádnou roli.”

Ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová:

“To je otázka, na niž se každý dívá trochu jinak. Na první pohled se zdá
rozdíl zjevný: tanec je pohybem specifickým, často kultivovaným, ale ne
nutně, vedeným obvykle vědomě ve smyslu “chci tančit” anebo na základě
emocí, které mohou přejít až v extázi. Má n epřeberné množství podob
stejně jako pohyb – ten však kromě tance zahrnuje podstatně širší škálu
včetně pohybů účelových – sportovních, pracovních a dalších výkonů, které jsou  tanci více či méně vzdáleny. Ne každý pohyb je tancem. A ne každý tanec plýtvá pohybem. Ale leckterý pohyb z všedního života dokáže tvůrce inspirovat k tanci.”

Choreograf a tanečník  Marek Dědík:

“Tanec se snoubí s hudbou. Jde o koordinaci těla s rytmem hudby. Samotný pohyb nemusí nutně být spojen s hudbou, zvednutí něčeho je také pohyb a chůze je také pohyb.”

 

 

Děkujeme všem 

 

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – PETREM ZUSKOU

„Chtěl jsem být filozofem”

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

TANEČNÍ MAGAZÍN