La Dolce Vita

Nejdrzejší představení Dekkadancers

Nejdrzejší představení Dekkadancers bude o lidech bez domova. Poprvé jej uvedou v dubnu na Jatkách 78

První premiérou DEKKADANCERS v roce 2024 bude La Dolce Vita. Inscenace sází na tancem ztvárněné akční i dojemné scény plné pouličních šarvátek, odvyprávění příběhu podmanivou hudbou, či na avantgardní estetiku a typický dekkáčovský humor. Autorské duo Štěpán Pechar a Štěpán Benyovszký se v La Dolce Vitě nechalo volně inspirovat příběhy lidí bez domova. Pro inscenaci vzniká rovněž autorská hudba z dílny Jana Šikla. Novinka slibuje i neotřelou výpravu a kostýmy, jejich tvůrcem je Pavel Knolle. Na přípravách soubor spolupracuje s Armádou spásy, Novým Prostorem a Pragulic. Organizacím, které pomáhají bezdomovcům, tanečníci vyčlenili platinové benefiční vstupenky, kdy mezi ně rovným dílem rozdělí 100 % vybrané částky. Premiéra se uskuteční 9. dubna na Jatkách78.

DEKKADANCERS uvedou taneční show inspirovanou příběhy lidí bez domova. Bezprizorní parta nezlomných bezdomovců se tváří v tvář tuhé zimě snaží spojit síly a přežít. A s tím, jak zima přituhuje, podaří se jim včas přesvědčit nás i sama sebe, že jsou lidi jako ostatní, s osudem, který může potkat kde koho, s životem, který stojí za to zachránit?

Vznik inscenace pro šestici tanečníků inicioval umělecký šéf DEKKADANCERS Štěpán Pechar, který připravuje choreografii a společně se Štěpánem Benyovszkým La Dolce Vitu režíruje. „Je to projekt, na který se extrémně těším, protože je příběhem lidskosti. O hořkosladkém životě jako takovém. Současně je pro mě výzvou choreografovat po delší pauze sám. Chci se obejít bez různých berliček, hledat nové přístupy k choreografii a různé principy pohybů, jež se stanou plnohodnotným výrazovým slovníkem. Představuji si tak trochu postapokalyptický svět, kdy se absurdní a vtipné situace z každodenního života bezstarostných bezdomovců postupně zužují na jedno jediné – boj o tenhle náš sladký život,“ vysvětluje choreograf.

 

Dramaturgem a režisérem inscenace je další z kmenových tvůrců DEKKADANCERS Štěpán Benyovszký, který se souborem spolupracoval např. na Poslední večeři, HornyBach 18+, Proměně či A.I. V novém kusu se nyní pokusí nastínit, proč může být život na ulici sladký: „Nejvíce znepokojující výpovědi, které jsme v rozhovorech s lidmi žijícími na ulici slyšeli, se točily kolem jejich spokojenosti. Svůj život by prý za nic neměnili. Nemusí se o nic starat, nemusí dělat nic, než na co mají chuť. Jen si užívají, všechno, co jejich život nabízí, bez starosti o zítřek. Mohou se oddat impulzům, neřestem, závislostem i lenošení. La dolce vita! Co na tom, že zítra může hrozit mráz, hlad, úraz či smrt – teď si ještě mohou udělat dobře. Našli jsme něco univerzálně lidského na snaze ignorovat naléhavé problémy ve vlastním životě a prostě se jen snažit ukojit bezprostřední touhy.“

Autorskou hudbu pro inscenaci složil Jan Šikl, který se hudbě věnuje na několika úrovních. Jako bubeník v projektech Zabelov Group a Korjen, jako skladatel vážné hudby (spolupráce s Orchestrem Berg), skladatel filmové a video tvorby a hudby scénické (např. pro Národní divadlo, 420PEOPLE či Spitfire Company). Hudebník a skladatel slibuje barevně a žánrově pestrou hudbu: „Drsné osudy jsou v La Dolce Vitě vyprávěny silně estetizovaným jazykem tance. A podobně jsem se i já snažil dávat do kontrastu bezprostřednost a jistou špínu zvukových nálezů a vedle toho představit krásnou ušlechtilost klasických nástrojů. Moje hudba bude spojovat také předvídatelnost repetitivní hudby a prvek náhody při hledání samplů v hromadě ruchů.“

 

 

Diváci nákupem vstupenek podpoří lidi žijící na ulici

Na přípravě představení DEKKADANCERS spolupracují s organizacemi, které dlouhodobě usnadňují život bezdomovcům. Kompletní tým tvůrců a tanečníků absolvoval procházku Prahy s bývalým bezdomovcem Romanem, kterou organizuje PragulicArmáda spásy zprostředkovala setkání s terénním pracovníkem a cennými zkušenostmi přispěli také zástupci Nového Prostoru.

DEKKADANCERS se současně rozhodli tyto instituce podpořit. V první řadě je vyčleněno vždy 8 benefičních platinových vstupenek na každé představení La Dolce Vity. 100% částky z jejich prodeje bude rovným dílem rozděleno mezi Armádu spásyNový Prostor Pragulic. Armáda spásy využije prostředky na nákup nocleženek, protože zima bez střechy nad hlavou obzvlášť studí. Nový Prostor vybranou částku využije na podporu denního centra a sociální rehabilitace lidí bez domova. Pragulic zaplatí lítačku svým průvodcům Mírovi, Karlovi a Karimovi a podpoří samostatné bydlení dalších spolupracovníků.

 

 

DEKKADANCERS: LA DOLCE VITA

  • Námět, choreografie a režie: Štěpán Pechar
  • Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký
  • Choreografie: Štěpán Pechar
  • Hudba: Jan Šikl
  • Výprava: Pavel Knolle
  • Light design: Lukáš Brinda
  • Vizuál: Pavel Hejný
  • Tančí: Natalie Metodijeva, Adriana Štefaňáková, Nela Štarková, Florian Garcia, Albert Kaše, Patrik Čermák
  • Více informací: https://dekkadancers.net/cs/repertoire/ladolcevita/
  • Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=Y1pnEbyS3h8
  • Premiéra: 9. 4. 2024, reprízy: 10.–14. 4. 2024
  • 70 min. / vhodné od 6 let / bez jazykové bariéry

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín

Rozhovor se sólistou, choreografem a pedagogem Jiřím Horákem

„Hned jsem miloval vůni líčidel, shon v zákulisí, jeviště, reflektory“

„Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích,“ přiznává Jiří Horák, bývalý sólista baletních souborů tři našich Národních divadel – Ostrava, Praha a Brno, který působí jako pedagog na Taneční konzervatoři hl. města Prahy a choreograf.  

Pohybové nadání jste prokazoval již jako dítě. Obdivoval jste gymnastiku, artisty, krasobruslení a s baletem jste se poprvé setkal v devíti letech. V té době jste chodil na hodiny klavíru a Vy jste se místo na hodiny rytmiky, kde jste směřoval, dostal na Konzervatoř do Ostravy. Jak na čas dětství vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

„Rané dětství je spojeno s Vrchlabím a kamarády z našeho domu, se kterými jsme trávili čas provozováním nejrůznějších her a sportů, včetně karnevalu na bruslích. Kluziště nám vytvořili postříkáním hřiště obětaví rodiče. Stále jsme byli venku, už tehdy jsem vynikal v provádění gymnastických prvků – hvězda, stojka, přemet, provaz, místo hrazdy sloužil klepač na koberce, nebo průlezka. V zimě lyže, sáňky a procházky přes zámecký park, kde jsme s babičkou malovali do sněhových mantinelů podél cesty primitivní rybičky. Babička, která pocházela z Ostravska, se před válkou provdala do Německa, takže maminka se narodila v Drážďanech. Maminčin otec ve válce padl a po bombardování Drážďan se se svou maminkou (naší babičkou) vrátila do domu otcových rodičů ve Vrchlabí. Po odsunu zůstala s maminkou sama, ta se později provdala za „dědu“ Kracíka. Dům byl plný knih, úžasný skříňkový gramofon a obrovské množství desek všech žánrů přes tehdejší hity, opery, operety a milované pohádky. Našimi nejoblíbenějšími, které dodnes se sestrou umíme zpaměti, byly Spejbl a Hurvínek, Ferda Mravenec, avantgardní Zelená Karkulka. Opakem byli babička a děda z otcovy strany. Bydleli ve strážním domečku u tratě. Tam jsme se vyřádili, absolutní volnost, trochu dobrodružství při výletech do rokle, nebo sbírání jahod mezi pražci na kolejích. Naším hitem, tedy sestry se mnou, tehdy byla verbálně pantomimická produkce na písničku Večerníček („Dříve než vám klesnou víčka těsně před spaním, uvidíte Večerníčka, jak se uklání…“). Maminka byla vášnivou ochotnicí, za mlada působila v tehdy slavném spolku Krakonoš, sestra také hrála na školních akademiích divadlo a vyhrávala recitační soutěže. I já jsem v recitaci zabodoval, a když jsem jako laureát měl přednést svou báseň na veřejném předávání cen, zadrhnul jsem se u druhého verše U nás doma toho je, předsíň kuchyň pokoje. Kominíčku ty se šidíš, komínem nic neuvidíš… Chudák maminka v první řadě zkoušela napovídat. Takže se u nás žilo kulturně. Maminka výborně hrála na klavír, měli jsme docela slušný archiv not, a maminka dokonce za vlastního doprovodu zpívala árie z Alba z českých oper. Sestra i já jsme chodili na klavír do tehdejší LŠU. Ona z donucení, já dobrovolně, i když jsem se někdy cestou zpět zdržel chytáním čolků v rybníčku a vrátil se bez tašky s notami. Otec mi tragicky zemřel, když mi byly tři roky, tak na výchovu byla maminka sama. Často přemýšlím, kudy by se odvíjel můj život, kdyby nás tatínek neopustil. Jeden z mých prvních tanečně choreografických projevů se také váže k Vrchlabí. Na jedné návštěvě u strýčka, který pustil novou desku s Čajkovského B moll, jsem se nechal unést hudbou a předvedl působivou improvizaci, kterou všichni ocenili (bylo mi tak 8 let). Vůbec si nevzpomínám, že bych chtěl být něčím konkrétním?

V roce 1975 se matka podruhé provdala a my se přestěhovali do vesnice nedaleko Opavy. Zde jsem zhlédnul první baletní představení, tady nastal ten impuls věnovat se tanci. Přesně jak jste zaznamenala, prof. klavíru Vybíralová mi doporučila zúročit mou neposednost při čekání na klavírní výstup v taneční rytmice, kterou vedla Jaroslava Ježilová. A pak to šlo ráz na ráz. V deseti po přijímacích zkouškách na nově otevřenou HTŠ při konzervatoři v Ostravě bylo rozhodnuto čím, asi budu. Do té doby se studovalo jen 5 let, my jsme byli první ročník, který po ruském vzoru začal s osmiletým studiem. Byli jsme baletem posedlí, pilně jsme cvičili, hltali jsme každou informaci. V novinových stáncích jsme hledali, jestli v nějakém časopise není článek o baletu, skoupili jsme baletní literaturu v tehdejší Ruské knize. Byly to klenoty, které dodnes střežím v knihovně. Často jsme chodili se spolužáky z jiných oborů na jiné žánry než balet. Viděl jsem většinu operních, činoherních i operetních představení tehdejšího repertoáru ostravského divadla. Ve vyšších ročnících jsme byli obsazováni do baletních a operetních představení. Já jsem tu tančil první sólové příležitosti a součástí mého absolventského výkonu byla dokonce role Alberta v baletu Giselle (tehdy mi bylo 17 let). Byla to skvělá léta, skvělí kolegové, skvělá zkušenost.“

 Po konzervatoři jste dva roky studoval na Baletní akademii Agrippiny Jakovlevny Vaganovové v dnešním Petrohradu a přitom jste si zatančil i naVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo KorzárVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo Korzár). Jak Vás to jako tanečníka ovlivnilo, studovat u předních tanečních mistrů Konstantina Vasiljeviče Šatilova a Borise Jakovleviče Bregvadzeho a tančit na tak prestižní scéně?

„Jako mladý talentovaný jsem byl vysílán reprezentovat na soutěže u nás i v zahraničí. Po prvním úspěchu v roce 1981 na Celostátní baletní soutěži jsem sbíral zkušenosti na soutěžích v Lausanne, Varně, Moskvě, New Yorku. A jak tehdy bývalo zvykem, perspektivní umělci měli možnost zažádat o stáž v mekce baletu na tehdejším Akademickém choreografickém učilišti A. J. Vaganové (dnes Akademie Ruského baletu) většinou v tehdejším Leningradu, nebo Moskvě. Jejími absolventy jsou skvělí sólisté minulé generace jako např. H. Vláčilová, M. Černá, J. Kůrová, V. Harapes, J. Slavický, L. Kafka, K Littera, J. Kyselák, bratři M. a L. Hajnovi a jiní. Já jsem byl původně umístěn do Moskvy na věhlasný GITIS, ale představa pětiletého studia mě po měsíci přiměla zažádat o přeložení do školy v Petrohradě, kde působil u nás ceněný profesor B. J. Bregvadze a odkud vzešli jmenované osobnosti českého baletu. Už v Moskvě jsem viděl řadu baletních představení ať v Bolšom, nebo v divadle Nimiroviče – Dančenko a zažil jejich atmosféru. Následně v Leningradu jsem byl začleněn do výuky a od začátku patřil mezi nejlepší žáky. Bydleli jsme s osmi kolegy v třípokojovém bytě hned ve dvoře školy na ulici Zodčego Rossi. Hned jsem byl donucen zmobilizovat svoji angličtinu, protože jsem musel komunikovat se studenty z Finska, Kolumbie, Dominikánské republiky, Venezuely, Mexika, Jugoslávie, Itálie a Vietnamu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl v představeních školy tančit sólové party v tehdy avantgardních baletech na protiválečné téma jako Vojín míru, nebo Věčně živí v choreografii vytvořené přímo pro nás. Také jsem si zatančil Pas de deux ze třetího jednání Labutího jezera s budoucí hvězdou Mariinského baletu J. Machalinou, sólový part v podzimu ve Čtvero ročních období K. Sergejeva na hudbu S. Glazunova a na absolventském koncertě pas de deux z baletu Korzár. Nádherné jeviště, skvělý orchestr, servis včetně maskérny, garderoby a podpory v zákulisí. To jsou zážitky, které jsou neopakovatelné. Obrovský zájem, erudovanost a láska ruského publika k baletu je jedinečná. Veškerou pozornost jsem věnoval získávání nových poznatků v technice, stylu, tradici. Viděl jsem desítky baletních představení na scénách Kirovského (dnes Mariinského) divadla, Malého operního (dnes Michajlovského) divadla a řady dalších scén. Všechny dnes již legendární tanečnice a tanečníky jsem měl možnost vidět v jedinečných výkonech. Velice hezky řekla o absolventech Akademie ruského baletu L. Semeniaka – „Jsme jako bratři a sestry, kdekoli ve světě se potkáme, mluvíme stejnou řečí“. Sjednocená koordinace pohybu, port de bras se projeví v unisonu nedostižných sborových pasážích, třeba v Labutím jezeře, Bajadéře, Giselle a jiných. Petrohradská stáž zásadně ovlivnila můj pohled na klasický tanec a měla vliv na vývoj kariéry. Vystřídala se zde rovněž řada hostujících zahraničních souborů jako stuttgardský balet, balet z francouzského Nancy, Antonio Gádes a Christina Hojos se skvělou Carmen, viděl jsem tančit na sklonku kariéry Allu Osipenko a Nikitu Dolgušina ve skvělém duetu.“

Na scéně dnešního Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde jste v roce 1983 nastoupil do angažmá po studiích, jste se poprvé objevil coby student v baletu Matčino pole. Pamatujete  si ten pocit, když jste poprvé tančil na scéně?

„Státní divadlo v Ostravě té doby mělo krásný repertoár a balet Matčino pole byl jak šitý na míru souboru. Zejména ústřední ženské postavy autenticky ztvárnily A. Huberová a L. Kuklová. Mé přeběhnutí po scéně a objetí babičky jako symbol nastupující mladé generace jsem prožíval. Atmosféru divadla jsem si zamiloval od první chvíle. Vůni líčidel, shon v zákulisí, jeviště, reflektory. Legrace je, že stejnou rolí debutoval v Brně můj kolega a kamarád Boris Hanák, kde inscenaci J. Němečka rovněž uváděli.“

Po čtyřech letech jste Ostravu opustil a od roku 1987 jste na deset let zakotvil jako první sólista baletu v ND v Praze a vytvořil všechny hlavní role klasického repertoáru (např. Romeo v Romeovi a Julii, Albert v Giselle nebo Armando v Dámě s kaméliemi). Pak jste byl pět let sólistou baletu ND v Brně (Princ Ziegfrid v Labutím jezeře, Princ v Louskáčovi, Danilo ve Veselé vdově …) a během své taneční kariéry jste prakticky tancoval celý baletní repertoár. Je některá z těch rolí Vašemu srdci blízká?

„V ostravském divadle jsme si užili spoustu legrace a radosti nejen na jevišti, ale i ve skvělém kolektivu, kterým tehdy soubor byl. Po návratu z Lenigradu jsem v Ostravě dostal pěkné role Higginse v baletu Galathea a sólo v baletu Spěch, Krále trollů v Peer Gyntovi, dostoupil jsem do baletu Planety I. Hurycha a tehdejší šéfka brněnského baletu O. Skálová mě pozvala na hostování v roli Kolase v Marné opatrnosti J. Zajka. Lízou mi byla tehdy v Brně působící L. Ovsová. Vstupenkou do Národního divadla mi byla účast na soutěži v New Yorku, kde jsem byl na pozvání J. Němečka doporučen jako partner zářící M. Hybešové. Připravoval nás tehdy V. Harapes. Po návratu jsem měl nastoupit do AUSu VN, ale dostal jsem odklad a nastoupil do Národního! Moje první sóla bylo Pas de trois v Labutím jezeře a Svatební pár v Giselle. Následovali Princ v Louskáčkovi, Romeo ve slavné inscenaci M. Kůry a postupně jsem dostudoval hlavní role v tehdejším repertoáru. Na jevišti jsem se setkal i s legendami M. Pešíkovou, M. Vítkovou, P. Ždichyncem, M. Martiníkovou. Po deseti letech jsem pocítil potřebu změny, a protože Brno jsem znal důvěrně ze studijních let v Ostravě a pojilo mě hezké přátelství se S. Zejdovou, B. Hanákem, A. Michnou, L. Ovsovou, J. Kyselákem, který mě i připravoval na soutěž, tak jsem dal sbohem ND v Praze a přesunul se do ND v Brně, kde tehdy šéfoval Zdeněk Prokeš. Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích. Miloval jsem přípravu před představením, rád jsem měl komfort sólové šatny, souhru s garderobiérkou, která dokáže zpříjemnit chvilky napětí skvělým kafíčkem před výkonem na jevišti. Mé aktivní působení na scéně jsem si užíval stále více. S věkem jsem dokázal potlačit trému a spolehnout se na poctivou přípravu na zkouškách.

Obliba určité role vždy závisí na několika faktorech. Vždy jsem byl rád, když jsem mohl být součástí procesu rození choreografie a měl možnost dotvořit nápad choreografa. Dalším zásadním faktorem jsou partneři, s kterými máte tu čest tančit. Když dokážete s partnerkou tančit v absolutní symbióze, když tvoříte společné fráze a cítíte pohyb ve stejné estetice, pak je představení opravdovým zážitkem. Takovým bylo třeba adagio ve druhém obraze Labutího jezera s Hanou Vláčilovou. Nejkvalitnější výkony jsem podával v dlouhých sériích, kdy máte roli zažitou do posledního gesta, víte přesně jak rozložit síly, aby technicky náročné části byly provedeny s potřebnou energií a jistotou. Velmi důležitý je kostým, musí být perfektně ušitý, často se do poslední chvíle upravuje, aby pohyb nebyl omezen. Když cítíte, že vám to sluší, může to váš výkon pozvednout, v opačném případě zničit. K mým oblíbeným rolím kategorie Danceur noble patřili Princ Sigfried v Labutím jezeře a Albert v Giselle, asi nejfrekventovanější role v mé kariéře. Oba tituly jsem měl tu čest nastudovat v šesti různých inscenacích. Z rolí současného repertoáru mi byly blízké role Mozarta v Baloghově Extázi ducha, Život ve Vaculíkově Životu a smrti a role Peer Gynta Petera Breuera v koprodukčním představení salzbugského a klagenfurtského Landestheatru. Krásným obdobím mé kariéry byla spolupráce s Laternou Magikou, kde jsem nastudoval role Tamina v Kouzelné flétně, Odyssea a Cassanovu.“

Řadu let se věnuje pedagogické činnosti. Začínal jste jako pedagog baletu v ND v Brně, několik let učil na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze a od roku 2008 učíte na Taneční konzervatoři hl. města Prahy. Jak jste se práci pedagoga dostal a čím Vás naplňuje a obohacuje?

„Ještě jako mladý sólista jsem přijímal pozvání ke konzultacím do různých tanečních uskupení, často i ne profesionálních tanečníků. V Brně jsem vedl tréninky a mohl prosadit svou tvůrčí potenci a uplatnit tak své nabyté poznatky z různých pracovních pobytů, stáží a masterclassů, které jsem absolvoval. Po zranění hlezna, které bylo už čtvrté v řadě, jsem se rozhodl už se nevracet na jeviště. Už po prvním zranění v roce 1993 jsem cítil limit ve stabilitě a odrazu z pravé nohy, která se tím stala náchylná k opětovnému podvrtnutí po dopadu. Tak jsem rád uvítal nabídku paní J. Tázlarové ke spolupráci. Byl jsem tehdy ještě plný síly a snažil jsem se inspirovat studentky a studenty k preciznosti, muzikalitě a lásce k baletu. Řada tehdejších absolventek a absolventů se úspěšně uplatnila na předních českých scénách. Nabídku učit na Taneční konzervatoři hl. města Prahy jsem upřednostnil před pozicí šéfa baletu v Liberci. Většina renomovaných pedagogů byli moji kolegové a osobnost J. Slavického dává punc nejvyšší erudovanosti. Vychovávat nové tanečníky je poslání nelehké a vyžaduje velké úsilí a přesnou strategii. Klasický tanec, nebo chcete-li balet, je jasně definovaná disciplína, která vyžaduje konkrétní fyzické i umělecké předpoklady. Je náročný na disciplínu, výdrž, trpělivost. Ve variacích klasického odkazu je vše odhaleno v křišťálové čistotě a každé zaváhání, nebo chybička, jsou okamžitě vidět. Proto zvládnout nároky studia je velikou výzvou. Pedagog se snaží, aby odhodlání stát se profesionálním tanečníkem žáky neopustilo a aby osmiletou investici mohli uplatnit na scénách v profesionálním angažmá. V dnešním globalizovaném světě je čím dál tím více souborů s mezinárodním složením a konkurence je obrovská. Každé veřejné vystoupení mých žáků prožívám a beru na sebe zodpovědnost za jejich výkon. Nervové vypětí je srovnatelné s trémou před výkonem na scéně. Na jevišti se ukáže pravý talent a schopnost sklidit ovoce tvrdé přípravy.“

 Věnujete se také hodně choreografii a svůj první balet Dafnis a Choe jste vytvořil pro ND v Brně. Jako choreograf jste se podílel na baletech Peer Gynt, Manon, Šípková Růženka nebo Louskáček. A nejnověji také balet Zvoník u Matky Boží pro Slezské divadlo v Opavě, na němž jste se podílel i jako režisér. Čím je choreografie pro Vás tak jedinečná, že se jí věnujete? Je to ten tvůrčí proces od nápadu po vrchol, kdy je představení uvedeno na scéně?

„Už jako dítě jsem neváhal využít každou příležitost přetvořit v pohyb jakoukoliv znějící hudbu, miloval jsem improvizaci. Ze staré záclony jsem ustřihnul třásně a provléknul rukama jako křídla a hned jsem měl novou inspiraci pro pohybovou kreaci. Na škole jsme jako děti se spolužáky secvičili číslíčko, které jsme měli možnost předvést, tuším, někde v Domově důchodců. Když se tvořil nový balet a choreograf hledal správný krok, měl jsem hned několik variant k nabídnutí. Byl jsem velice rád za každou příležitost, přivítal jsem, když jsem mohl přizvat tanečníky, kteří chápali moji představu a dokázali odstínit všechny nuance. Vzpomněl bych na Evu Horákovou, která tančila trojroli v libereckém Peer Gyntovi, Ivonu Jeličovou jako Mahulenu a Runu, Terezu Podařilovou a Michala Štípu jako Manon a De Grieu, Báru Kohoutkovou jako Charlottu a Petra Müncha jako Maxmiliána a mnoho dalších. Miluji hledání nových pohybových spojení, práci se sborem, variability formací umocňující hudební dynamiku. Snadněji se mi tvořilo, když jsem byl v lepší fyzické kondici a schopen konkrétně předvést záměr dané sekvence. Velkou zásluhu na některých inscenacích má kolegyně Renata Chramostová ‐ Dohnalová, která je autorkou libreta baletu Charlotta, dramaturgie Rapsodie v modrém a libreta baletu Čtvero ročních období, které čeká na zpracování. Další důležitou složkou je výtvarná stránka. Mám vždy konkrétní představu, která se ale většinou od finálního zpracování značně liší. Většinou je to pozitivní změna, protože tým odborníků často dokáže vaše vize ztvárnit kreativněji a samozřejmě podle rozpočtu, který bývá značně omezený. K těm autorským inscenacím si dělám sám hudební koláž, což zabere hodně hledání a času, ale když všechno zapadne do sebe a vidíte výsledek, je to jako zázrak a moc si to užívám.“

Dočetla jsem se o Vás, že se věnujete také malování. Co Vás k tomu přivedlo a co rád malujete?

„To malování je spíš plán do penze. Vždy jsem měl všechny sešity pokreslené baletními motivy, podle vlastních návrhů jsem si spíchnul bundu, kalhoty. Podle mé předlohy dokonce švadlena ušila moji sestře šaty do tanečních! Zkoušel jsem zachytit i jiné žánry do skicáku, na velkoformátové zpracování mi trochu chybí trpělivost a hlavně nerad po sobě uklízím barvy, štětce… Zatím to jsou takové pokusy, ale vidím kolem sebe, že mnoho kolegů fotí, někteří přešli na pozici kostýmních výtvarníků, tak možná se také posunu.“

 V letech 2003 – 2010 jste byl předsedou taneční poroty Cen Thálie. Vy sám jste byl na Cenu Thálie v devadesátých letech 2x nominován. Jaké to je být na druhé straně, nebýt odborně hodnocen, ale výkon jiných tanečníků hodnotit?

„Nabídka přišla po mém posledním úrazu, kdy jsem byl rozhodnutý už nepokračovat v tancování a byl jsem plný odhodlání a energie uplatnit své nabité zkušenosti a názor. Chtěl jsem, aby většina členů poroty byli osobnosti, které prošli kariérou tanečníka. Tehdy bylo zdůrazňováno, že Cena Thálie by měla být cena herců hercům. Proto jsem dbal, aby složení poroty bylo vyvážené generačně i žánrově. Oslovil jsem Astrid Štúrovou, Ivanku Kubicovou, Kateřinu Frankovou – Dedkovou, Václava Janečka, Lucii Dercsényiovou, Igora Žukova a Vladimíra Nečase. Snažili jsme se obsáhnout všechny žánry tanečního umění, neopomenout žádnou baletní oblastní scénu. Najezdili jsme desetitisíce kilometrů v největších zácpách (premiéry jsou často v pátek), riskovali přesuny v třeskutých mrazech, abychom ocenili nominací ty opravdu nejlepší. Je velmi zajímavé sledovat, jak se za ta léta mění úroveň a složení souborů, kudy se ubírá dramaturgie a hlavně jakou příležitost dostávají osobnosti tam působící. Často vidíme skvělé kolektivní kusy, kdy je obtížné hodnotit jednotlivce, a naopak někdy v hůře hodnocené inscenaci může být skvělý výkon hodný nominace. Záběr žánrů spadajících do kategorie je čím dál tím širší a je někdy těžké je porovnat, ale myslím, že i dnes je zajištěno odborné posouzení obětavými porotci pod vedením Romana Vaška.“

 A co chvíle volna? Jak rád odpočíváte?

„Rád cestuji, pokud nejsem unavený, vyberu si některé město na mapě, sednu do auta a jedu poznávat krásy českých měst. Jsem milovníkem opery, takže operní domy u nás i v zahraničí jsou mojí vášní. Ale rád jen relaxuji na chatě v Pístovicích u rybníka, odkud vyjíždím na kole do Lulče, občas něco uvařím podle inspirace. Také rád využívám azyl u rodiny v Opavě, kde je vždy pohoda, aktivní výlety do přírody.“

Jiří Horák

Narodil se 23. 7. 1966. Balet vystudoval na Konzervatoři v Ostravě. Působil jako sólista baletů v Národním divadle moravskoslezském Ostravě, ND v Praze a ND v Brně. Od roku 2008 je pedagogem na Taneční konzervatoři hl. města Prahy, působí jako choreograf.   

Byl nominován na Cenu Thálie za role Franze v Coppelii (1995) a Dr. Uhra v Batalionu (1997).

Foto: Archiv Jiřího Horáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Mime on the Moon

Premiéra Radima Vizváryho

Inscenace nabízí novou perspektivu pohledu – na svět i na umění pantomimy

Radim Vizváry, uznávaný představitel českého mimického divadla, chystá po pěti letech premiéru nového sólového projektu: inscenaci Mime on the Moon představní 2. října 2023 ve Švandově divadle. Své diváky zavede do světa lyrické pantomimy a imaginární reality, aby jim ukázal svět očima mima.

Radim Vizváry je mim, autor, režisér, choreograf a pedagog. Patří mezi nejvýraznější mezinárodně uznávané osobnosti současného mimického divadla v Evropě. Je absolventem Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, kde dosáhl doktorského titulu Ph.D. Je držitelem Ceny Thálie 2016 za herecký výkon v autorské inscenaci Sólo, medaile International Theatre Institute za dlouhodobé vynikající výsledky v divadelním umění a dalších ocenění u nás, v Evropě nebo USA. Jako autor, režisér nebo choreograf má na svém kontě stovku představení, jako interpret představil svou uměleckou práci téměř v celé Evropě nebo v USA, Asii a Africe.

Pantomimu rozvíjí do současné podoby v autorských projektech a její techniku vyučuje na HAMU. Je uměleckým šéfem divadelního uskupení Mime Prague, spoluzakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu Mime Fest a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře Komedianti v ulicích. V současnosti je uměleckým šéfem Laterny magiky.

„Jednou z metafor Mime on the Moon je změněná perspektiva. Spočívá ve specifickém pohledu mima na svět a jeho realitu, a zároveň z mé pozice tvůrce je to jiná perspektiva pohledu na pantomimu jako žánr a techniku. To se prakticky odráží v tom, jak s ní pracuji a jaké nové způsoby fyzického vyjádření pro tuto inscenaci hledám,“ říká Radim Vizváry.

Jeho poslední sólovou inscenací bylo VIP v roce 2018. Na repertoáru stále zůstává i Sólo, které mu vyneslo cenu Thálie 2016, a také představení pro nejmenší děti Pejprbój. Zatímco v posledních letech se Radim Vizváry jako tvůrce věnoval především multižánrovým a multimediálním produkcím, nyní si dopřává návrat ke komornímu divadlu jednoho herce a k čisté pantomimě.

„V posledních letech jsem pantomimu propojoval s jinými uměleckými žánry a druhy, abych ji obohatil o nové vyjadřovací prostředky. To vše se samozřejmě propisuje i do mého těla a celého fyzického projevu jako určitý arzenál, ze kterého mohu vybírat. Rozhodl jsem se však vrátit ke kořenům, k čisté formě pantomimy. Nepřidávám žádné další pohybové techniky, multimédia nebo efekty. Vrátil jsem se k principu minimální scény a soustředil jsem se na výzkum minimalistického gesta, práci s detailem,“ vysvětluje, „a také jsem si při tvorbě sám pro sebe stanovoval nové výzvy.“

Mim a jeho svět

Inscenace Mime on the Moon je metaforou mima a jeho světa: protože mim žije ve své vlastní realitě, kde je cokoliv možné: „Když jsem na jevišti, ztvárňuji imaginární realitu, což je realita viděná očima duše mima, skutečnost jeho bytí a jeho opravdového já. I mim žijící v imaginárním světě musí ale mít spojení s realitou světa skutečného, aby se do něj mohl vrátit. Lyrická pantomima ztvárňuje vztah imaginární reality s realitou světa.“

Na rozdíl od Sóla nebude nový projekt složený z jednotlivých etud, ale sleduje jednotnou dramaturgickou linku. Měsíc představuje vnitřní svět člověka, jenž má pocit, že se nachází mimo společnost. Odkudsi z okraje, zpovzdálí pozoruje a prožívá okolní dění. Skrze samotu a skrze prostor poznává mim svět a dochází ke smyslu svého vlastního bytí. Vydají se s ním diváci na tuto poetickou cestu? Dokáží se ztotožnit s osamocenou postavou na scéně?

„Samota není ve skutečnosti depresivní. Člověk se dnes samoty obává a myslí si, že je špatná, ale tak to není, pokud ji přijmeme jako prostor pro sebe. Je to příležitost prozkoumat své nitro a hledat duchovní rozměr. Zní to banálně, ale v přítomném okamžiku není samota negativní,“ vysvětluje Radim Vizváry své pohnutky. Ostatně mim jako typ je vždy sám, na jevišti i tehdy, když je zobrazován jako objekt jiných uměleckých žánrů. Literatura, malířství nebo hudba vždy zachycují mima a podobně i klauna jako postavu, která stojí osamocena mimo dav. V různých obdobích tak mim sloužil i jako metafora a sebeidentifikace umělce a jeho vztahu ke společnosti.

Pantomima je živoucí umělecký žánr. Zaujme i přehlceného diváka?

Radim Vizváry zkoumá, jak zasadit klasickou pantomimu do současného vnímání diváka a zároveň i sebe jako tvůrce, hledá cesty, aby byla pantomima sdělná a současná. „Přeji si divákům ukázat, že čistá pantomima ještě existuje i funguje jako plnohodnotný jevištní tvar. Nikdy si ale nemohu být jistý, jak ji divák přijme, jestli dnes ještě unese lyriku beze slov. Protože je kolem nás množství podnětů a divák může být až otupělý, protože na něj útočí show a zábava na každém kroku. Dokážeme se napojit na společné vnímání? To je otázka, před kterou stojím vždy. Snažím se očistit techniku mimu od různých nánosů, které nabrala za desetiletí, a zároveň vnímám, jak důležitý je kontext a dramaturgie. Stejná technika nebo situace vyzní jinak v závislosti na prostředí, kostýmu a scéně, na tom, jaké jsou další části jevištního díla…“

Jako vždy pracuje i nyní Radim Vizváry s odkazem velikánů pantomimy, aby ho uchoval živý: inspiruje se například dílem Marcela Marceaua, od jehož narození letos uplynulo 100 let, nebo svého učitele a „pantomimického táty“ Borise Hybnera, který ho nasměroval k lyrické pantomimě. Konkrétní etudy byste ale v inscenaci hledali marně, Vizváry nejde cestou rekonstrukce, ale snaží se předávat vnitřní poselství, které je v pantomimě skryto. Hrát pantomimu stejným způsobem jako před padesáti nebo sto lety, by stejně postrádalo smysl. A to navzdory tomu, že stále hovoří o čistotě její techniky:

„Mám tělo člověka 21. století, které zapojuji jiným způsobem, a tak dostává pohyb odlišný výraz. V pohybu jsou jiné akcenty, jinak pracuji s dynamikou, důležitou složkou je také čas, jehož vnímání se mění. Jsou to subtilní, ale velmi důležité změny. Jsem přesvědčen, že lze pracovat s tradiční formou, s dědictvím umělců, z jejichž tvorby jsme vzešli, a přesto tvořit současné divadlo.“

Úcta k tradici i vizionářství

Radim Vizváry ve své tvorbě spojuje vizionářství současné dramaturgie s úctou k tradici a respektem k osobnostem, které poetický obor pantomimy formovaly v minulosti. Vlastní tvorbou i pedagogickou prací usiluje o rozvoj současné pantomimy v její čistotě a působivosti, ale zároveň ji aktualizuje rozvojem techniky a obohacuje o nové prostředky.

„Každý umělecký druh se musí vyvíjet, jinak by zakrněl a zanikl. Je velmi málo živých druhů a žánrů umění, které zůstávají v přísně kodifikované podobě, snad jen určité druhy asijského divadla. Ale v našem civilizačním okruhu jsme vnitřně naladěni na pokrok. V umění je to stejné jako v životě. Vnímání vývoje a pokroku jako hlavní hybné síly se odráží i ve všech oblastech včetně divadla. Pantomima jako žánr se vyvíjí, protože se mění diváci. Je obrovský rozdíl mezi způsobem, jak divák vnímal divadlo před sto lety a jak je vnímá dnes, to vše musíme v tvorbě zohledňovat,“ vysvětluje.

Jádro tohoto poetického umění je tak stále stejné – dělat neviditelné viditelným, vyjádřit to, co nelze popsat slovy, a dotýkat se duše diváka. „Pantomima potřebuje diváka trpělivého a otevřeného, ochotného se zklidnit a soustředit a zároveň otevřít prostor své vlastní fantazie. Pak je odměněn a umělec spolu s ním,“ dodává Radim.

Na premiéru Mime on the Moon se můžete těšit 2. října ve Švandově divadle od 19:00 hodin. Vstupenky jsou v prodeji na webu divadla. Repríza je naplánována na 8. prosince.

Detail inscenace: bit.ly/Mime_on_the_Moon

Lucie Kocourková

pro Taneční magazín

DEKKADANCERS jedou do stanice Touha

Dekkadancers vstoupí do nové divadelní sezóny s významným zahraničním choreografem Arthurem Pitou

Taneční soubor DEKKADANCERS v těchto dnech spustil předprodej na první část nové divadelní sezóny. Vlajkovým projektem pro sezónu 2023/24 se stane adaptace hry Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha. Námět pro soubor vybral choreograf Arthur Pita, kterého DEKKADANCERS oslovili ke spolupráci. Souboru se zalíbila autentická forma, jakou chce světově proslulý autor uchopit tento známý titul. Pro druhou polovinu sezóny pak DEKKADANCERS chystají další dvě premiéry a návrat několika repertoárových titulů s novým obsazením.

Choreograf a režisér Arthur Pita do Prahy přiveze také svůj hvězdný tým – hudebního skladatele Franka Moona a výtvarníka Yanna Seabru. Všechny tři zahraniční osobnosti žijí a tvoří v Londýně a společně vytvořily inscenace pro nejprestižnější světové scény, jako jsou The Royal Ballet a Sadler’s Wells v Londýně, San Francisco Ballet či Joyce Theatre v New Yorku.

Stejně komplexně tým pojme také Tramvaj do stanice Touha. Pro hru vznikne autorská hudba s jazzovými podtóny přesně ušitá na míru choreografie Arthura Pity a rovněž výpravná scéna a kostýmy, které budou sázet na udržitelnost. Jejich základem se totiž stane oblečení a nábytek z druhé ruky, kterým výtvarník vdechne nový život. Ten ostatně chtějí vtělit všichni tvůrci také legendární hře z roku 1947. Slibují v ní předvést “roztančenou žízeň po životě“.

Nová spolupráce a neotřelý pohled na notoricky známé téma

V lednu tohoto roku proběhl na Jatkách78 intenzivní workshop s Arthurem Pitou a Frankem Moonem. Cílem bylo vyzkoušet několik přístupů k tvorbě, nápadů a námětů a také vybrat obsazení. „Podobné spolupráce jsou vždy o přínosu umělců a o vzájemném napojení mezi tanečníky a choreografem. S Arthurem a Frankem jsme cítili dobrou synergii hned od prvního okamžiku. Myslím, že jsme oba okamžitě strhli svou bezprostředností. Arthur nám dal volnost v uchopení, aby viděl, jak tvoříme. Vznikla spousta skvělých situací. Do toho Frank improvizoval a zároveň rovnou komponoval. Bylo úžasné vidět, v jaké úžasné symbióze pracují,“ doplňuje umělecký ředitel DEKKADANCERS Ondřej Vinklát.

A o čem legendární příběh pojednává? Bývalá jižanská kráska Blanche DuBois nečekaně navštíví sestru Stellu a jejího hrubiánského manžela Stanleyho. Blanchein křehký svět se bortí ve chvíli, kdy se švagr začíná až příliš nebezpečně přibližovat pravdě o její minulosti. „Prostřednictvím choreografie, Frankovy hudby složené přímo pro tuto inscenaci a v neposlední řadě díky vynikajícímu obsazení, které jsme s DEKKADANCERS společně vybrali na workshopu, se přeneseme do místa, v němž se střetává realita a iluze, křehkost a maskulinita, vřelost i netečnost,“ láká na novinku světově uznávaný choreograf Arthur Pita.

DEKKADANCERS již v minulosti spolupracovali např. s Jiřím Pokorným, Divadlem bratří Formanů, Českou Filharmonií, populární rockovou kapelou Tata Bojs, Lenkou Dusilovou a s mnoha dalšími. Kmenoví tvůrci DEKKADANCERS připravili také několik choreografií pro domácí i zahraniční scény (např. Bayerische Staatsballett II v Mnichově, Divadlo K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka v Moskvě, Teater Vanemuine v Estonsku či švédský Norrdans). Spolupráce se zahraničním choreografem a režisérem v rámci celého souboru je však pro DEKKADANCERS novinkou.

„Poprvé jsem se seznámil s tvorbou Arthura Pity, když jsem viděl jeho zpracování Proměny podle povídky Franze Kafky pro Royal Ballet v Londýně. Jeho vynalézavý pohled na tajemnou alegorii, upoutal moji pozornost od samého začátku a již tenkrát jsem byl přesvědčen o tom, že bych byl velmi rád, kdybychom mohli někdy spolupracovat. Provokativní tvorba Arthura Pity často vyniká režijní, vizuální a choreografickou ojedinělostí. Každá složka funguje v synergii a podtrhuje děj nebo atmosféru. Výsledek je plnohodnotný a silný divácký zážitek, který ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení představení,“ vysvětluje umělecký šéf Štěpán Pechar, proč ke spolupráci DEKKADANCERS vyzvali právě Arthura Pitu.

V titulních rolích Tramvaje do stanice Touha se představí Klára Jelínková a Štěpán Pechar. V dalších rolích a alternacích vystoupí Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Eliška Jirsová, Natalia Metodijeva, Patrik Čermák, Albert Kaše a Tereza Kučerová. Premiéra se uskuteční 7. listopadu na Jatkách78 a navážou na ni reprízy ve dnech 8.–12. listopadu 2023. Více informací na https://dekkadancers.net/cs/repertoire/tramvaj-touha/.

Další plány DEKKADANCERS pro sezónu 2023/24

Kromě uvedení Tramvaje do stanice Touha v příští divadelní sezóně soubor plánuje připravit další dvě premiéry na jaře roku 2024. Choreografie a režie první z nich se ujme Štěpán Pechar. Druhá jarní premiéra je založena na pokračování úspěšné spolupráce s Českou filharmonií, která byla započata v projektu Kniha džunglí. Choreografii připraví Ondřej Vinklát.

Na repertoáru pak zůstanou stálice jako jsou Poslední večeře či A.I (Jatka78). Po delší odmlce se na scénu vrátí Muž z Malty (Jatka78) a v pozměněném obsazení také HornyBach 18+ (Malostranská Beseda). V plánu je také odehrání série Stabat Mater v Divadle X10, České Lípě a Trutnově.

Tvůrci Tramvaje do stanice Touha 

ARTHUR PITA – choreograf, režisér 

Arthur Pita je původem portugalský tanečník a choreograf. Začínal s disco dance v rodném Johannesburgu, aby nakonec zakotvil v Anglii, kde vystudoval London Contemporary Dance School. Na poli současné choreografie se dostal do popředí zájmu v roce 2011, kdy vytvořil taneční drama The Metamorphosis, na motivy románu Franze Kafky, s nezapomenutelným hmyzím výkonem sólisty The Royal Ballet Edwarda Watsona. Arthur je renomovaný, současný choreograf, který rád provokuje a rozšiřuje obzory svému publiku. 16 let vede vlastní soubor Ballo Arthur Pita, se kterým pravidelně jezdí na celosvětová turné. Mezi jeho další významná díla patří např. Bjork Ballet pro San Francisco Ballet, The Wind pro Royal Opera House nebo The Little Match Girl, vytvořené pro jeho taneční soubor a uvedené v Sadler’s Wells.

www.arthurpita.com 

FRANK MOON – hudební skladatel

Frank vyrostl v Cornwallu a vystudoval na Birminghamské konzervatoři, kterou absolvoval se ziskem několika významných ocenění za skladatelskou činnost. Již jako student začal spolupracovat s divadelníky a v několika následujících letech vytvořil partitury pro mnoho her. Současně začal na Coventry University vyučovat kompozici, performanci, analýzu hudby a hudbu 20. století. Frankovy schopnosti kytaristy a hráče na oud (arabskou loutnu) a jeho vášeň pro hudbu všech kultur ho nakonec přivedly k multižánrovým spolupracím. Sebevědomě se pohybuje jak v hudebních vodách folku, tak jazzu, klasiky, gypsy swingu, balkánského a afrického punku, kubánské salsy, hip-hopu, volné improvizace, popu nebo dokonce středověkých chorálů. Jeho hudba zní nejznámějšími světovými scénami, jako jsou např. Royal Opera House, San Francisco Ballet, nebo Joyce Theatre v New Yorku.

www.frankmoonmusic.com   

YANN SEABRA – výtvarník

Yann je scénický a kostýmní výtvarník se sídlem v Londýně, který ve velké míře navrhoval pro přední režiséry v oblasti tance, opery a filmů pro společnosti po celém světě. Yann začal svou kariéru jako tanečník, studoval v Artes Center of Amazonas v Brazílii. Více než 15 let pracoval jako tanečník v souborech jako jsou Ballet Stagium, Companhia Portuguesa de Bailado Contemporaneo a Phoenix Dance Theatre. Yann následně pokračoval ve vzdělávání se v oboru scénografie a designu v renomovaném Motley Theatre Design v Londýně. Pracoval např. na inscenacích The Wind (The Royal Ballet), Salome (San Francisco Ballet), Death Defying Dancers (Bodytraffic, Los Angeles) či Fagin’s Twist Tonyho Adiguna (Avant Garde Dance Company).

www.yannseabra.com    

 

DEKKADANCERS

Skupinu v roce 2009 založili tanečníci a choreografové Viktor Konvalinka a Tom Rychetský, společně s fotografem Pavlem Hejným. V roce 2015 se vedení ujímá tzv. druhá generace DEKKADANCERS – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník. Dnes skupinu vede dvojice Pechar – Vinklát. DEKKADANCERS mají na svém kontě řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací, až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa a koncerty. V tvorbě často sází na humor a nadsázku, které jsou spojovacím bodem jejich inscenací a choreografií. Mimo vlastní produkce, tvořili pro řadu českých souborů a divadel (např. DJKT, Jihočeské divadlo, Divadlo F. X. Šaldy ad.), ale také zahraničních např. pro mnichovský Bayerische Staatsballett (Š. Pechar, O. Vinklát, M. Svobodník), nebo Divadlo K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka v Moskvě (O. Vinklát).

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín