Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

DEKKADANCERS zvou na workshop pro pokročilé

Přijďte nahlédnout pod pokličku tvorby tanečníků Dekkadancers

Přijďte nahlédnout pod pokličku tvorby tanečníků a choreografů ze souboru DEKKADANCERS. Ve workshopu na HAMU si budete moci společně s Dekkáči zatančit choreografie známé z našich inscenací, ale nejen to! Provedeme vás tancem od rozcvičky, přes párový tanec, street dance až po pohybovou improvizaci. Účastníci kurzu automaticky získávají slevu na listopadová představení DEKKADANCERS na Jatkách78.

ZÁKLADNÍ INFORMACE

  • Termín: 12. 11. a 13. 11. 2022 (10.00–18.00)
  • Místo: Taneční sál Katedry tance HAMU, Malostranské nám. 12, Praha 1
  • Přihlášky: Účastníci kurzu se mohou hlásit na e-mailu info@dekkadancers.net do 7. 11. Kurz je určen pro pokročilé (nebo zkušené) tanečníky a kapacita je omezena na 12 osob.
  • Cena: 2 000 Kč (za oba dny)

 

PROGRAM WORKSHOPU

 

SOBOTA 12. 11.

  • 10:00–11:15 Moderní trénink se Štěpánem Pecharem (warm up)
  • 11:30–13:00 Lekce skupinové choreografie z repertoáru DEKKADANCERS s Ondřejem Vinklátem
  • 13:00–14:30 Pauza
  • 14:30–16:00 Lekce principů partneřiny současného tance s Viktorem Konvalinkou a Natalií Metodijevou (tanec v páru)
  • 16:00–16:30 Pauza
  • 16:30–18:00 Řízená improvizace s Ondřejem Vinklátem (průzkum různých pohybových principů)

 

NEDĚLE 13. 11.

  • 10:00–11:15 Moderní trénink s Viktorem Konvalinkou (warm up)
  • 11:30–13:00 Lekce skupinové choreografie z repertoáru DEKKADANCERS s Ondřejem Vinklátem
  • 13:00–14:30 Pauza
  • 14:30–16:00 Lekce principů partneřiny současného tance s Viktorem Konvalinkou a Natalií Metodijevou (tanec v páru)
  • 16:00 –16:30 Pauza
  • 16:30–18:00 Contemporary & street dance lekce s Alexem Sadirovem

DEKKADANCERS je otevřená projektová taneční skupina a produkční společnost. Skupina byla založena v roce 2009 tehdejšími tanečníky a choreografy Baletu ND, Viktorem Konvalinkou a Tomášem Rychetským, a fotografem Pavlem Hejným. Od roku 2015 ve vedení stojí tzv. druhá generace DEKKADANCERS – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník. V roce 2020 se k souboru vrátil také zakládající člen DEKKADANCERS Viktor Konvalinka, který dlouhodobě působil ve Švédsku. DEKKADANCERS mají na svém kontě řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací pro soubory kamenných divadel, až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa, koncerty. Specifickým rysem DEKKADANCERS se stalo propojování a kooperace uměleckých disciplín, jako například tance, hudební kompozice, zpěvu, DJingu, akrobacie či výtvarného umění. Mezi úspěšná představení souboru patří Poslední večeře, HornyBach18+, A.I., Proměna či Muž z Malty.

www.dekkadancers.net/cs

 

Více informací: https://dekkadancers.net/cs/hamu/

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín

Double Shot

DEKKADANCERS se vrací k tradici komponovaných večerů

První letošní novinkou tanečního souboru DEKKADANCERS bude Double Shot, večer složený ze dvou choreografií. První polovinu večera obstará Occultatum, které se zaměří na démony, kteří jsou ukryti v každém z nás. Jeho autorem je trojnásobný držitel Thálie za tanec Ondřej Vinklát. Autory druhé choreografie jsou Štěpán Pechar a Viktor Konvalinka. V Řbitovu nápadů předvedou, jak vypadá umělecký přetlak a jak ho vyjádřit nejen tancem. 

 

KDYŽ SE DÉMONI URVOU Z ŘETĚZU

Occultatum slibuje podívanou na pomezí fyzického a tanečního divadla, která volně a s nadsázkou odráží současný socio-politický obraz. Zabývá se fenoménem moci a jejího zneužívání. Kdo opravdu jsou lidé skrývající se za svými “maskami“? Vyrábí si společnost své diktátory, aby se mohla vzdát odpovědnosti za své konání? A může v člověku vykvést zlo, které nemá ani špetku naděje otočit se v dobro a být tak podstatou bytí?

„Occultatum je nejtemnějším představením, o kterém jsem doposud uvažoval, že vytvořím. Jednou z inspirací k němu byly vnitřní hlasy, démoni. Ty démoni, o kterých nikdo jiný kromě vás neví. Démoni, kteří mezi sebou vedou dialogy, boje, a rozum mezi nimi statečně hledá kompromis. Někdy se stane, že se jeden z démonů urve, osedlá si rozum a stane se vedoucím zájezdu. To pak může být neukočírovatelná jízda! Occultatum si pohrává s představou, že se urve právě jeden z těch nejtemnějších, a už není cesty zpět,” vysvětluje autor choreografie Ondřej Vinklát.

Kromě režie a choreografie Ondřej Vinklát pro Occultatum vybíral hudbu a věnuje se i jejímu hudebnímu mixu a rekompozici. V inscenaci vstoupí kmenoví tvůrci DEKKADANCERS (Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka) i nové tváře souboru (Natalia Metodijeva, Florian Garcia).

„Při práci s tanečníky mě bavilo pozorovat souznění těchto temností s jejich těly. Nebylo to nijak zdlouhavé hledání. Zdá se, že se každý z nich se svými démony dobře zná, a že je mají celkem pevně na uzdě. Díky tomu vznikla spousta absurdních a groteskních obrazů, které do představení náramně pasují. To nabízí prostor i pro nadsázku, a tak nakonec nebude taková kruťárna, jak se může na první pohled zdát,“ uzavírá Ondřej Vinklát.

NÁPADY POSBÍRANÉ ZA 13 LET EXISTENCE SOUBORU

Druhá polovina večera diváky zavede na hřbitov. Přesněji řečeno na Řbitov nápadů. Popudem pro vznik inscenace byla touha vzkřísit několik námětů, scén a choreografií, které DEKKADANCERS nasbírali od roku 2009, ale až do této doby nenastal ten správný čas je využít. Do Řbitova nápadů se pětice tanečníků pustí bez pevného scénáře, výsledkem tak bude situační humor, který na sebe bude nabalovat další nepředvídatelné situace. Diváci se mohou těšit na pantomimu, ztřeštěné dialogy a choreografie, které za tanečníky budou umět mluvit i beze slov.

„Řibtov nápadů, jak název napovídá, je takový náš pytel nápadů, který jsme pohřbili, a právě teď nastal čas ho vykopat. Zveme vás ke zpovědi některých z našich vybraných obětí,“ zvou na druhou část večera jeho tvůrci – Viktor Konvalinka a Štěpán Pechar.

 

DEKKADANCERS: DOUBLE SHOT

Premiéra: 26. 10. 2022, reprízy: 27. 10., 28. 10., 19. 11.

Více informací & vstupenky: https://dekkadancers.net/cs/repertoire/double-shot

Hudba: CoH, J.S.Bach (interpretace Fanny Vicens), Amon Tobin, Alva Noto, Two Fingers, FKJ

Hudební mix / rekompozice: Ondřej Vinklát

Vizuál: Pavel Hejný

70 min. / vhodné od 12 let / částečně česky a anglicky

Occultatum

  • Koncept, režie, choreografie: Ondřej Vinklát
  • Scéna: Pavel Knolle, Ondřej Vinklát
  • Kostýmy: Pavel Knolle
  • Masky: Marek Capoušek
  • Světelný design: Karel Šimek
  • Původní obsazení: Natalia Metodijeva, Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka/Florian Garcia

Řbitov nápadů

●     Režie, choreografie: Štěpán Pechar a Viktor Konvalinka

●     Scéna a kostýmy: Pavel Knolle

●     Původní obsazení: Štěpán Pechar / Viktor Konvalinka, Florian Garcia, Ondřej Vinklát, Natalia Metodijeva

Zuzana HOŠKOVÁ 

pro Taneční magazín

 

Rozhovor se Štěpánem Pecharem, choreografem a uměleckým šéfem DEKKADANCERS

„Někdy se koníček promění v povinnost. A to je špatně“

Štěpán Pechar

V dětství se věnoval kreslení a malování. Hodně sportoval a nakonec se našel v tanci, který jej okouzlil, jak přiznal až v osmnácti letech. Začínal studiem v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech nastoupil do sedmého ročníku pražské taneční konzervatoře. Tančil v Laterně magice, spolupracoval s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem. Krásné role tančil na scéně ND a od roku 2015 působí Štěpán Pechar jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS a tanec, jak sám přiznává, stále miluje. „Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“  

Pocházíte z Malty, kde jste do svých osmnácti let se sourozenci vyrůstal v rodině českého lékaře, a maminka je maltská rodačka a pracovala v cestovní kanceláři. Jak vzpomínáte na toto období? Neuvažoval jste, že byste byl jako Váš tatínek lékařem?

„Na své dětství a náctiny mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to úplně bezstarostný život. Snad největší starostí bylo vybrat pláž, kam se půjdeme koupat, nebo vyhrát plážový volejbal.

Pamatuji si na to, když mi bylo zhruba 8 let a táta nám s bráchama ukazoval záznam operace kolene a s velkým zájmem nám popisoval každý krok operace. Uznám, že mě to dost zajímalo. Táta nám také neustále kladl na srdce, že je dobré mít alespoň jednoho doktora v rodině a jistě si přál, aby alespoň jeden z jeho čtyř synů se doktorem stal. Nestal. Ačkoli naši byli celkem přísní ve výchově a trvali na tom, aby se nám dařilo ve studiu, nikdy na nás netlačili ve výběru studia a kariéry. Já jsem o medicíně jistého času uvažoval, ale odradilo mě to celoživotní studium a silné nutkání věnovat se sportu a pohybu.“

V dětství jste se věnoval kreslení a malování a k tanci jste se dostal díky lásce k jedné slečně, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, až v osmnácti letech. A se studiem tance jste začal v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech jste nastoupil do 7. ročníku Pražské taneční konzervatoře. Čím vás tanec tak okouzlil, že jste mu podlehl a zapudil myšlenku studia fyzioterapie?  

„Když jsem sportoval, zajímaly mě vždy cviky, které jsou směřovány k tomu se naučit nějakou dovednost. Tedy necvičit jen sílu pro sílu, nebo výdrž pro výdrž a pružnost pro pružnost, ale cvičit sílu v nohách například pro výbušnost a pro vyšší skok, nebo cvičit zápěstí pro zlepšení stojky, cvičit flexibilitu za účelem toho dokázat udělat provaz apod. Po té fyzické stránce, tohle je přesně tanec. Učíte své tělo být připravené se naučit co nejvíce dovedností a tyto dovednosti jsou pak prostředkem vašeho vyprávění na jevišti. Navíc oproti míčovým hrám se v tanci neučíte jen určitou opakující se škálu dovedností, ale učíte se neustále nové. V podstatě s každou choreografií se učíte jiné pohyby, zkoumáte jiné principy a přicházíte neustále na nové způsoby, jak pracovat s tělem. Ta pestrost je to, čemu jsem propadl. K tomu ztvárňujete tancem role, které musíte naplnit emocemi. A vždy mě nesmírně zajímala choreografie, kde se správnou fantazií a se zájmem o tvorbu je opravdu možné snad všechno. Tanec, choreografie, divadlo…dohromady jsou nevyčerpatelnou studnou zajímavostí.“

Jako tanečník jste začínal v roce 2010 v Laterně Magice, spolupracoval jste s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem a pak jste dostal nabídku od tehdejšího uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky. A na prknech Zlaté kapličky jste debutoval v klasickém baletu Labutí jezero. Tančil jste moderní i klasické role. Někde jste řekl, že jste si zatančil mnoho svých vysněných rolí. Na kterou rád vzpomínáte a máte ještě nějakou nesplněnou rolí, kterou byste si rád zatančil?

„Velmi rád vzpomínám na Bella Figura od Jiřího Kyliána, nebo na DECADANCE od Ohada Naharina, taky Cacti od Alexandra Ekmana. Opravdu jsem si velice užíval tyhle krásné díla tančit. Spíše než konkrétní vysněné role mám vysněné spolupráce s některými choreografy. Například moc rád bych poznal práci s Crystal Pite na některé z jejích choreografiích, nebo Akrama Khana nebo Mats Eka. Zajímalo by mě, jak přistupují k tvorbě, jak formují své myšlenky do pohybu, jak uvažují nad dramaturgií nebo režií, jak pracují s tanečníky.“

Od roku 2015 působíte jako tanečník, choreograf a umělecký šéf tanečního souboru DEKKADANCERS. V současné době se věnujte více vedení souboru. Na co se mohou příznivci vašeho souboru těšit? Připravujete nové projekty? 

„Diváci se mohou těšit na již čtvrtou premiéru v tomto roce. Pro podzim tohoto roku připravuje pro DEKKADANCERS svoji novou kreaci Ondřej Vinklát. Po spolupráci s Divadlem Bratří Formanů a s Českou filharmonií na Knize džunglí, která měla premiéru 7. 6. 2022 v Azylu, se chceme zase zaměřit na tvorbu ryze naši, ryze DEKKA. Plánujeme už také rok 2023. O všech nových projektech budeme včas informovat na našich nových webových stránkách www.dekkadancers.net, nebo na našem FB či IG.

Hodně se věnujete také chorografii (Purpurový déšť, Gone Too Soon). Poslední večeře, na niž jste jako choreograf podílel spolu s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem, byla Oceněna nejlepší choreografií roku 2017 – Operaplus.  Máte v této disciplíně nějaké vzory?

„Je jich mnoho, například již zmiňovaní Jiří Kylián, Crystal Pite, Mats Ek, Akram Khan. Jsou mi vzorem svým přístupem a uvažováním nad choreografií, svojí nápaditostí a ojedinělostí.“

V roce 2021 měla premiéru Vaše one man show Muž z Malty a na přípravě scénáře jste se inspiroval svým dospíváním. V tomto projektu jste propojil tanec, malbu a stand-up a právě stand-up sledujete od svých devíti let a vašimi oblíbenci jsou Robin Williams a Jim Carrey. Jaké to je být na scéně sám?

„Vzrušující!“

Čím je pro Vás tanec dnes? Někde jste řekl, že tanec stále milujete…

„Samozřejmě že tanec stále miluji. Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“

Je Vám práce také koníčkem?

„Do jisté míry. Všeho moc je příliš. Někdy se stane, že se koníček promění v povinnost. To je špatně! Kdykoliv se mi tohle v minulosti stalo, vždy jsem se snažil udělat vše potřebné k tomu, abych znovu nalezl chuť k práci a dostal se do stavu, kdy mě práce nesmírně naplňuje. Myslím si, že jedině tak, můžete dosáhnout opravdu výjimečných výsledků. Jsem si vědom toho, že mám se svojí prací velké štěstí v tom, že je pro mě, dost často, koníčkem.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Aktivním odpočinkem – volejbal, saunování, motorky, běh, kresba, fitko, cestování, čtení, kino i divadlo.“

Děkuji za rozhovor

Štěpán Pechar

Narodil se 2. září 1987 na Maltě, kde vyrůstal do svých 18 let.

Tanec studoval v Duncan Centru a na Taneční konzervatoři hlavního města Praha.

Spolupracoval s Laternou Magikou, 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Pražský komorní balet. Byl členem baletu ND v Praze.

Působí jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS, kde účinkuje v – Muž z Malty, Stabat Mater, A. I., HornyBach 18+, Poslední večeře

 

 

Foto: Archiv Štěpána Pechara 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín